Železná bota I. – Ranní rozjezd

Filip sedí za přepážkou jako svůj každý pracovní den a prodává jízdenky na vlak. Dnešek je méně než všední. U prodejního okénka se čas od času objevují chvátající cestující a na poslední chvíli zakupují jízdenku a běží na nástupiště, kde už zastavuje osobák, který je dopraví do jejich cílové stanice.

Filipovi padají víčka, trochu ponocoval a vydýchaný vzduch v nové pokladně, kde opět nefunguje klimatizace, jej unavuje. Přesto, kdykoliv se dostaví k okénku další cestující, jako by ožil a s úsměvem a pár prohozenými slovy odpovědně vykonává svou práci.

Vesměs se objevují jedni a titíž zákazníci, se kterými by si rád více popovídal, ale jejich spěch do práce a z práce či školy mu dovoluje prohodit si s některými známými jen pár slov.

Jeho práce jej baví, chodí do služby rád, je sdílný a komunikativní a cestující si na něj zvykli a on zase na ně.

Dnes však nemá pro únavu tu nejlepší náladu, potřeboval by nějakou vzpruhu.

V mezidobí, kdy u přepážky nikdo není, kouká do mobilu a surfuje po netu, což je právě i ve chvíli, kdy nečekaně zazní zvučným barytonem hlas muže, který stojí před výdejním okénkem:

"Dobrý den, prosím jednu jízdenku do Kounic."

Ve Filipovi to hrkne, odkládá mobil a spustí naučenou frázi:

"Dobrý den, se slevou a nebo bez?"

Zároveň se podívá na onoho pohledného muže, který na něj hledí s úsměvem na tváři a jeho oči jsou upřeny na pár dlouhých vteřin do očí Filipových. Letmý, ale pronikavý pohled neznámého cestujícího Filipa vnitřně nečekaně nabudí.

Stojí před ním vyšší postarší podsaditý muž s knírkem a vlnivými prošedivělými vlasy, vyčnívajícími zpod slušivé pletené čepice modré barvy.

Jeho pronikavé modré oči na plné, jemně vrásčité tváři hledí na pokladníka s neskrývavým náznakem zájmu a s klidem odpovídá na otázku:

"Beze slevy, děkuji."

Oči z pohledného pokladníka však nespustí.

Filip náhle jako by ožil, cosi jej na onom muži s pěknými rysy, symetrickým nosem, užšími rty a pevně klenutou bradou upoutalo.

"Prosím, 25 korun a přeji hezký den. Jede vám to z koleje druhé," řekne se širokým úsměvem Filip a nemůže i on sám spustit z onoho muže své oči, v podbřišku cítí jemné zašimrání a tiše si povzdychne.

Jejich pohledy se propojily a bylo nasnadě, že přeskočila žhavá jiskra. Alespoň Filda měl takový podvědomý pocit.

"Vám také přeji hezký den a ať vám to tu utíká, pane. Na shledanou," s důstojností sobě vlastní pronese onen neznámý, vezme si ze šuplíku přepážky svou jízdenku a vzdálí se, jde do podchodu na nástupiště, odkud za chvíli odjede do své cílové stanice.

Filipovi se zvedla nálada a nejen ta. Jeho služební kalhoty vykazovaly známku vzrušení a to přímo v rozkroku. Musel se zvednout a projít, rukou si upravil neposlušného kámoše pohlazením po příklopci se slovy:

"I ty jeden rošťáku."

Náhle se musel posadit a dělat jakoby nic, když se u výdejního okénka objevila očividně netrpělivá žena, žádající informace o vlakových spojích. Ihned se paní věnoval, ale svou ruměncovou červenou barvu na lících již skrývat nedokázal.

Když byla ona zákaznice se vší pečlivostí odbavena a zůstal opět sám se sebou, přistihl se, jaké myšlenky mu vyvstávají v hlavě.

Ještě nyní viděl před sebou pána s jemnými vráskami po stranách očí, což předznamenávalo pohodového člověka s uměním se usmívat, a ty jeho pronikavé přístupné oči!

Byl to jen jeho žádostivý pocit, nedomýšlí si, že měl onen elegán stejné pocity vůči němu? Vrátí se ještě? Nikdy ho tu za ta léta neviděl, asi je to marný boj. Pán odjel a už se možná ani neuvidíme, jaká škoda! O tom všem překotně přemítá Filip ve své hlavě. Nemůže zastavit své myšlenky. Z přemýšlení jej do reality vrátí další zákazník žádající 'ticket' v angličtině.

"Where are you going, sir?" zareaguje pohotově Filip, aby se ujistil, kam onen cizinec jede.

Postarší pán, krásnoočko, právě nastupuje do vlaku. Už při čekání na osobák rozjímal o tom fešném pokladníkovi, který jej hned od pohledu zaujal. Neobyčejný vzhled pihatého zrzka s hlubokýma hnědýma už na pohled žádoucíma očima, to by byla partie. Nemůže a vlastně ani nechce tyto myšlenky vytěsnit z hlavy.

Posadí se na sedačku, byť jede jen několik minut, pouze jednu zastávku, kde bude přestupovat na autobus, sundá si čepici, načechrá své vlnité vlasy a přemítá, zda bude onen usměvavý hoch za přepážkou i příště. Přál by si to moc! Hrudí mu při té myšlence projede blažený pocit. Ne, většinou se nemýlí, ten pohled byl natolik významný, že není pochyb. Je to gay!

Ani si pomalu neuvědomil, že vlak již zastavil, a až návěst průvodčího píšťalkou jej vytrhne ze snění. Nasadí hbitě čepici a jen tak tak, že vystoupil. Zavírající dveře vozu se mu otřely o pevně stavěná ramena.

Svižným krokem jde na zastávku autobusu, který jej doveze do cíle jeho cesty. Neskrývavě se těší na zítřejší ráno, až se bude tomu klukovi moct podívat do očí.

Filipovi den ve službě náramně ubíhá, vesele se usmívá a tu a tam prohodí s některými cestujícími několik slov nad rámec běžného prodeje. Směna se blíží ke konci, nastává čas na denní uzávěrku, na okno umísťuje ceduli s nápisem Přepážka uzavřena, zatahuje roletu s žaluzií a pouští se do sčítání denní tržby.

Je mu tak trochu smutno. Od zítřka má tři dny turnusového volna, přijde opět až v pondělí. Budou to dlouhé tři dny volna, to už nyní ví, protože bude celou tu dobu napjatý, jestli se bude dnešní 'ranní rozjezd' opakovat a on se bude moci pokochat pohledem na toho bodrého chlápka, který ho, jak pevně doufá, zcela záměrně provokoval, aby si všiml, že je pro něj žádoucí.

Pro Filipa bez pochyby žádoucí onen muž je, a to se i teď projevuje zcela zřetelně, při pohledu do klína, je to víc než jisté.

Filda se těší domů, až bude s myšlenkami na pronikavé oči jeho svůdníka dovolovat své 'Anče Dlanče' pohrávat si s jeho toužícím tvrdolínem v rozkroku. Už také není nejmladší, ale sexem oplývá pro někoho snad až nad míru a zvláště, když je v kontaktu s někým takovým, jenž má úžasný sexappeal, jako onen z čista jasna objevící se chlapík z dnešního rána. To je pak přímo k nezadržení.

V pátek ráno přichází včerejší nečekaný návštěvník k pokladní přepážce opět. Vítá jej s úsměvem mladá pokladní a ptá se jej, kam že pán cestuje.

"Dobrý den, jednu obyčejnou jízdenku do Kounic prosím."

"Tady ji máte, pane. Prosím 25 korun a příjemnou cestu."

Pán si pomyslí, holt není každý den posvícení. A aby se ujistil, zeptá se milé paní pokladní:

"Prosím vás, ten pán, co tu byl včera, slouží tu také s vámi?"

Pokladní odpoví:

"Myslíte mého kolegu Filipa? Jo, tak ten tu zase bude v pondělí, my se tady turnusově střídáme. Ano tedy, pracujeme zde spolu. Mohu mu něco vyřídit, pane…?"

"Děkuji, to mi takhle stačí, jste hodná," mile se usměje, vyjme jízdenku ze šuplíku a odchází směrem k vlaku.

"Takže Filípek je to, moc pěkné jméno, tak snad bude mít…, ne, určitě má 'filipa'.“

S úsměvem si pro sebe brouká, když sestupuje po schodech do podchodu na nástupiště. Už teď se těší na pondělní ráno.

Kolegyně Filipa nelení a ihned mu píše zprávu přes Whatsapp.

"Fílo, byl tu nějakej starší pán a ptal se na tebe, jestli tu pracuješ. Byl tu včera nějakej problém, nebo co?"

Leží ještě v posteli, když mu pípne mobil jako upozornění na příchozí zprávu. Filip hrábne ospale po telefonu a s ještě ospalýma očima aktivuje displej.

"Alena? A tak brzy, co se zase děje?" pomyslí si rozmrzele. Jakmile si však zprávu přečte, kolegyni by snad láskou snědl. "Wow, to se mi snad jen zdá, on se na mě ptal, jupí. Doufám, že je to ten, o kom si myslím, že to je."

Pod peřinou mu spontánně začnou stanovat pyžamové šortky.

"A jéje, ty už jsi taky vzhůru…," pomyslí si v duchu a nadzvedne lehkou peřinu.

Ještě než odepíše kolegyni strohou zprávu, že vše bylo a je v pořádku, tak odloží mobil vedle sebe do peřin, protáhne se a hned na to své obě ruce zanoří pod peřinu a věnuje se náruživě svému naducanému klacku.

S blaženým výrazem a nestoudnými myšlenkami je s oním včerejším štramákem, který mu i po celou tuto noc nedal spát. Jak rád by mu on sám osobně dal a tak rád by si od něj na oplátku vzal.

Prudce odhrne peřinu a v zápalu emocí mastí svůj obnažený pořádně ztopořený stožár jako zběsilý, se slastnými výkřiky touhy a mohutným cukáním v jeho klacku oddaluje výron semene až do nemožnosti se ovládnout, pak náhle uvolňuje nahromaděnou pulsující energii a dovoluje svému ocasu několikrát vystříknout hutné semeno, všude kde se dá. Potřísnil tak celou postel a nic toho nedbal.

Rozesmál se vnitřní radostí z plna hrdla a sám v sobě pronesl úsloví: 'Ranní ptáče, dál doskáče.'

Když se uklidnil, ležel ještě chvíli tiše v mokrých peřinách, nasával vůni svého semene a najednou zvolal:

"Neznámý můj, chci tě, moc tě chci!"

Ranní rozjezd se tím právě umocnil.