Železná bota III. – Vábení

Tajemný cestující stojí před nádražím s cigárkem a při slastném popotahování provokativně vyfukuje obláčky kouře s vědomím, že pan pokladník jej sleduje skrz okenní tabuli pokladny. Mimoděk obrací oči k oknu a snaží se zpozorovat, jestli jej uvidí. Dokouří, jazykem si mlsně olízne rty, típne cigaretu, odhodí oharek do odpadkového koše a jde do podchodu k nástupišti na vlak. Bytelně cítil a nic by za to nedal, že byl sledován ostřížím zrakem tím sympatickým zrzkem, který má smysl pro humor a bez pochyby se mu nabízí.

Toho musí využít, pomyslí si.

Má ostatně několik dlouhých týdnů na uskutečnění svého plánu…

O svém dalším dvoudenním volnu Filip vymýšlí, jak přiklonit toho chlápka na svou stranu, dát mu najevo, že o něj stojí. Kdyby jen stojí, přímo po něm touží.

Když je na procházce s pejskem, napadne jej zajít do trafiky zeptat se, zdali prodávají nějaký ten pěkně zabalený doutník, nejlépe voňavý a chutný. Jelikož už léta sám nekouří a Kamil kouří jen obyčejné cigarety, spokojil by se s kusovkou.

Jaké milé překvapení, když paní prodavačka v Žabce vytáhne z krabičky jeden v celofánu zabalený doutník s příchutí sherry. Opatrně jej vloží do vnitřní kapsy bundy a těší se na páteční službu. Tak trochu dvojsmyslný dárek, pomyslí si a o to mu přeci jde.

Jakmile je Filip opět za přepážkou, připraví si k výdejnímu okénku dárkově zabalený doutník. Najednou pocítí tu dávno zapomenutou touhu zapálit si a vnímat ovocnou chuť toho žvára, přivoní si a spustí se mu sliny, jazykem je převalí v puse, pak spolkne, mlaskne a se svůdnou myšlenkou ne jen na kouření jej opět položí na okénko vedle pojízdného šuplíku.

Prodá několik málo jízdenek, podá pár informací a jeho objev je tady.

"To mám zase dneska dobrej pocit, že vás tady vidím. To snad budu i na ty moje pracanty hodnej, i když by potřebovali pořádně co proto." Milý úsměv a odvážná slova příchozího Filipa potěší a zároveň mu nahrají na smeč.

"Tak to jsme spolu na stejné notě," chtělo se mu dodat, kotě, ale v čas přibrzdil… "To mě mrzí, že vám dělají ti pracovníci starosti, ale snad na to existuje lék…," tiskne spěšně jízdenku a k ní do šuplíku přikládá onen doutník se slovy: "Všiml jsem si, že jste náruživý kuřák, tak až vás zase budou ti lumpové štvát, tak se před ně přísně postavte, zapalte si doutník jako správnej boss a uvidíte ten šrumec…"

"No teda, vy se vyznáte, pane, díky…," sebral jízdenku a zabalený dárek, přejel jím pod knírkem, labužnicky nasál vzduch a s úsměvem dodal. "A navíc budu vonět, taky kouříte?"

"Kdysi ano…"

"Jo tak na ty pracovníky ne pracovníky byste mi musel dát spíše železnou botu a to ani nevím, jestli by to pomohlo. Jsou to starosti, ale já mám dnes krásný den."

"To já taky, nerad vás však vyháním, ale za chvilku vám to jede, opět z druhé… Ať se daří, nashle."

Modrooký stavitel opět přizvedne doutníček k nosu, ovoní, významně mrkne a kráčí spěšným pevným krokem k vlaku.

Filipovi se očividně uleví, že pán byl dobře naladěn a přijal dárek s bravurou sobě vlastní.

Obsloužil několik dalších cestujících a v hlavě se mu stále vracela slova 'spíše železnou botu', dobrý nápad a kde ji vzít!?

Ve volnějším prostoru mezi devátou a jednou hodinou ho napadlo vyhledat v aplikaci Temu onu železnou botu.

Procházel nabídkou a najednou se mu naskytl neuvěřitelně dobrý tip. Přívěsek na klíče, bytelná měděná horská bota… Dokonale zpracovaná, a navíc velice smyslná… Bota je pojatá jako symbol chtíče. Vysoká pevná pata, kotníkový styl, precizně zpracované detaily, tkaničky, přezky, cvoky… Tento umělecký skvost podtrhuje dokonalou smyslnost otevřenou přední částí boty v podobě 'žraloka', tedy dokořán otevřená ústa osázená spousty zubů a velký jazyk olizující vrchní část otevřené špičky tvarovaný jako ret. Dokonalost sama!

"Wow, to se mi snad jenom zdá, neskutečně dobrý. To musí zabrat jako návnada, přímo na žraloka…," s radostí a vzrušením si libuje Filip.

Objednáno!

"Tak Bene, pejsku můj zlatej, to jsme to asi pěkně vymňoukli," pronáší zamyšleně Kamil, když pokuřuje své cigárko a s pohlazením hřbetu ležícího pejska u jeho nohou, pokračujte…, "páníček se nám možná za chvíli ztratí, a kdo za to může, no já, palice jedna dubová. Měl jsem se mu víc věnovat, vždyť je to chlap v rozpuku i já v jeho věku jsem byl nadrženej jako kůň. Musím s tím něco udělat, vždyť máme Filipa oba rádi, viď?" s povzdechem podrbe Bena za ušima a pomyslí si. To nesmím dopustit, aby se mi ten kluk ztratil a s někým, kdoví jakým paznehtem. Musím popřemýšlet, kde jsem udělal chybu.

Slunce se zvedá nad obzor, na rozestavěné stavbě rodinného domu je šrumec. Dělníci se pohybují sem a tam a dělají svou práci. Marcel stojí před domem, zamyšleně popotahuje z cigarety a hlavu má plnou Filipa spíše než koordinace práce, kvůli včasnému dokončení stavby tu přeci je, a přesto se nemůže soustředit na byť malý a podstatný detail.

Toho kluka musí dostat za každou cenu, je to přesně ten typ, kterého ke svému zájmu potřebuje. Nemohl potkat lepšího, snad mu ho poslalo samo nebe a nebo peklo?

Odhodí špačka na blátivou zem a s odhodláním sobě vlastním se pustí do práce.

"Tak pánové, dejte tomu vše, co je potřeba, termín předání se kvapem blíží a kde nic tu nic…," povzbuzuje chlapy na stavbě, kteří už jsou na dně svých sil a možností.

Filipovy představy se rozjíždí na plné obrátky. Představuje si, jak jej dominantní pan stavitel ohýbá na rozestavěné stavbě přes dřevěný ponk a zasouvá mu své topůrko do jeho promaštěné dírky mezi dvě stejnoměrné vypoulené půlky. Ta představa vyplývá z neuspokojení, které mu Kamil nikdy za jejich vztah nedopřál. Prostě na to není, a to je malý deficit jejich vztahu.

Ta představa není bez následků, jeho péro nabude chvályhodných rozměrů a myšlenka na obsluhování cestujících zákazníků je ta tam. Naštěstí je nyní polední klid, a tak se přemístí na toaletu, vyprostí svého žilnatého krasavce nad toaletní mísu a pěkně zlehka přetahuje kůžičku ohanbí přes monstrózního rudého žaluda. Vezme svůj úd, pevně jej sevře i s vědomím, že jej může brzy kdokoliv vyrušit zaťukáním na výdejní okénko. Zatím je klid, a tak se se vší vervou pustí do honitby. Je tak moc nadržený, že netrvá dlouho a všechno semeno letí do záchodové mísy, on slastně mručí a užívá si představ své mysli. "Dejte mi ho tam, pane stavbyvedoucí, pěkně propleskejte můj zadek svými koulemi, jste stavitel, jak se patří, jó tak se mi to líbí…"

Náhlé rázné zabušení na okénko jej vyruší z jeho snění. Spěšně setře toaletním papírem zbytek semene, uklidí svého ptáka do boxerek a jen tak tak, že si jej nepřiskřípne do zipu služebních tesilových kalhot.

"Už běžím, už běžím," volá směrem do pokladny a opatrně sedá na služební otočnou židli. "To víte, nevíte, kdy příroda zavolá a musíte…," s omluvou pronáší k zákazníkovi, který netrpělivě stepuje s tím, že ho to nezajímá, že mu to ujede…

"Mračoun," procedí mezi zuby Filip a zasněně vykouzlí úsměv na své tváři.

Uběhne několik dní, kdy si Filip uvědomí, že se čím dál víc těší do služby, kdy zase uvidí Marcela, o kterém již věděl spoustu podrobností i jeho jméno. Už to není obyčejný pan cestující, ale kamarád, se kterým si tyká a který má syna, dceru, manželku, která mu leze na nervy. Marcel je narozen ve stejném měsíci jako Filip, jen je o devět let starší a o devět dní dříve než on přišel na svět.

Dnes se těší na setkání u okénka více než kdy jindy. Předá totiž Marcelovi luxusní 'železnou' botu v měděné patině.

"Ahoj kamaráde, jak se dnes daří?" slyší mužný hlas z vestibulu Filip.

"No, když tě vidím, tak mám zase radost, jako obvykle," culí se jako měsíček na strništi a prsty si přejede po svých pichlavých, krátce oholených vousech. Nejraději by vstal ze židle, zamknul pokladnu a vyrazil spolu s Marcelem na stavbu.

Tiskne obvyklou jízdenku a k ní pokládá do kovového šuplíku onu vzácnost, vypracovanou botu, která vyzývá k hrátkám.

"Minule jsi mi říkal, že bys spíše potřeboval železnou botu, abys popohnal ty lenochy na stavbě, tak jsem si dovolil jednu ti přinést," pozoruje, jak se jeho oblíbenec bude na tu skutečnost tvářit.

Marcel vezme jízdenku s botou do ruky, vezme botu mezi prsty a zálibně se na ni dívá ze všech stran, potěžká ji v dlani, je stabilní a takové malé těžítko.

"Hmm, tak ta teda je, učiněnej luxus, dovedl bych si s ní představit i dělat něco užitečnějšího než nakopat někomu do zádele," vrhne k okénku upřený pohled přímo Filipovi do očí a s pozvednutým obočím se svůdně usměje.

"I tak se to dá pojmout," odvětí Filip a s neuhýbajícím, upřeným pohledem si jazykem olízne pootevřenými ústy vrchní ret. "No, co s tím uděláme, Marceli?"

Rozpálené líce nemohou prozradit více.

"Hele Filipe, tak si nalejme čistého vína a myslím, že už my dva nemusíme chodit kolem horké kaše a je nám to jasný, máme to vepsaný ve tvářích, co myslíš?"

"Taky bych řekl."

"A co si udělat vyjížďku tento víkend, to máš volno, vzal bych tě autem na místo, kde se ti to bude myslím líbit, ruku na to?"

Marcel podává svou ruku, Filip otevírá malé okénko určené k výdeji zboží a ruku v ruce s pevným hřejivým stiskem si potřesou na stvrzení svých tajných snů.

Podání ruky bylo vše říkající, přímo elektrizující, Filip měl pocit, že se od břicha dolů rozpustí, a Marcel vykázal červenější barvu v obličeji než kdy dříve. Zorničky jejich očí se rozšířily natolik, že oba chlápci si viděli hlouběji do nitra, než by se mohlo komu zdát. Ale opravdu?

Jaké představy však který z nich má, to zatím nevědí, přinejmenším se může zdát, že alespoň tuší…

Marcel se otáčí při chůzi směrem k Filipovi a zvedá k ústům 'železnou botu', kterou s vyzývavým mrknutím políbí, a zmizí z dohledu.

"Tak nakonec to bylo tak snadný…," tiše prohodí na schodech sestupuje do podchodu.

Filip je doma vítán Benem a Kamilem hned na zápraží. Ben poskakuje jako správný vítací pes a s radostí psím mazlíkům vlastní se objeví s míčkem v mordičce a láká páníčka k hrátkám.

Kamil objímá svého Fildu a s políbením mu s radostí nadšeně oznamuje:

"Filípku, už jsme si spolu dlouho nikam nevyrazili, tak jsem vymyslel na víkend překvápko," usmívá se, v rukou drží jakýsi papír a mává jím Filipovi před očima, "objednal jsem nám dvěma, vlastně všem třem, ohlédne se na Bena, wellness v jednom brněnském hotelu, kde mohou být ubytováni i psí mazlíčci, máš radost? Užijeme si jako za mlada, tak jakej jsem?"

Chystá se s voucherem v ruce Filipa obejmout, a když vidí, že je zaražen a nic na to neříká, jen na něj zírá s otevřenou pusou, tak se zarazí a ptá se:

"Ty nemáš radost!?" Spontánně svěsí ruce, dívá se na zaraženého Filipa a spíše v jeho výraze vidí smutek.

"Ne, to ne, ale mám, Kamoušku, jen…," pomalu ze sebe souká vhodná slova, "víš, já, jak bych ti to…, prostě teď se mi to jaksi nehodí, promiň…"

"No, když ne, tak ne, snadno to zruším, asi jdeš do práce, ne?"

"Ne, do práce nejdu, ale něco mám, víš? Jsem domluvenej s Marcelem, že si někam vyjedeme, když mám volnej víkend. Kdybych jen tušil, tak jsem si to dnes nedomlouval."

"Aha, no tak nic, no… Jeďte s Marcelem, to víš, že jo… Bene, my budeme doma, tady je nám přeci jen nejlíp viď?" drbe pejska za ušima, který už vycítil domácí napětí a zkoumavě pozoruje oba páníčky. Odloží papír s informacemi o objednávce na stůl a zeptá se: "Budu vařit čaj, jakej chceš? Připravím večeři, máš chuť na párky?"

Filip se přiblíží ke Kamilovi a ten jej odsekne slovy:

"Ne, nebudeme už o tom mluvit. Chápu to, jeď, Filípku, a hlavně na sebe dej pozor…"

Filip nastupuje do černého auta se zatmavěnými skly, usedá na sedačku vedle Marcela, který je dnes oblečen celý v černém oblečení a na očích má nasazeny tmavé brýle, kouří doutník a neřekne ani slovo na uvítanou, automatikou stáhne okénko, vyfoukne dým z doutníku, jehož zbylou část odhodí ven a okénko opět zavře. Filip zabouchne dveře, připásá se a snaží se Marcela opět vesele pozdravit. Ten se jen na něj podívá, podivně se usměje, do očí mu vidět není, vypadá jako mafián. Filipovi bleskne hlavou, že je to asi jeho nějaká hra před zajímavým pokračováním. Marcel stlačí tlačítko na palubní desce a z reproduktorů se ve vysokých decibelech ozve Symfonie 5 Osudová od Ludviga van Beethovena, tiše nastartuje a auto se dá do pohybu.

Dým u doutníku naplnil celý prostor interiéru, Filip pozoruje řidiče, který sleduje cestu a prsty v kožených rukavicích na volantu mu v rytmu hudby hrají.

Ještě je šero, rozbřesk začne až za chvíli, mlčky jedou po hlavní silnici, až v jeden moment Marcel strhne volant na lesní cestu, noří se stále hlouběji do hustého lesního porostu. Vysoké stromy zabraňují svítání prostoupit dolů k autu, kde se ještě více potemnělo. Osudová hraje stále dokola, na Filipovu snahu klást otázky žádná reakce.

Auto se pomalu zastaví u rozpadajícího se, trouchnivějícího srubu. Hudba utichne.

"Kde to jsme, Marceli? To je ale docela děsivý začátek našeho setkání…," Filip se pokouší plíživou dusnou atmosféru trochu zmírnit.

Náhle bez varování však Marcel začne hlasitě křičet:

"Vypadni ven z auta, ty jeden zasranej buzerante," zároveň vytáhne zpod kabátu opravdovou pistoli a míří jí přímo na Filipovu hlavu. Ten překvapením zkoprní a není štonc se pohnout, v hlavě mu probleskne hrozná představa o svém konci. "Nerozuměls, dělej, nebo ti ustřelím koule a udělám z tebe vyhřátej cedník, ty jedna buzno, vystup ven a o nic se nepokoušej, nikdo tě tady neuslyší, leda tak divoká zvěř, s tou si však ty nezadáš, šmejde… ven…" Pistolí mu šťouchne do ramene, Filip vezme roztřesenými prsty za kličku dveří a vystoupí, spíš vyklopýtá z auta, div že neupadne. Pod nohama mu praskají suché větvě a šustí spadané listí. Krve by se v něm nedořezal.

Paprsky vycházejícího slunce se derou skrze koruny stromů a osvětlují polorozpadající se dřevěnou stavbu.

"Vem si to svoje nádobíčko a jdi dovnitř, dělej, čas je drahej."

Šťouchne jej hlavní do zad a rukou ho postrčí směrem ke dveřím. Filip zavrávorá a hlavou narazí do dveří, které se se skřípotem rozletí. Náhle se oba ocitnou v místnosti plné nahromaděného harampádí, kde uprostřed stojí stará železná postel s kovovými špryslemi, na nichž jsou navázány provazy a pověšena železná policejní pouta. Filip si otírá čelo, ze kterého mu crčí krev.

"Svlíkni se, celej, dělej, do naha a vlez si na tu postel, bude se ti to líbit, tak to máte rády vy buzny, ne?"

Filip se choulí na špinavé matraci páchnoucí zvířecí močí, zasychající krev na jeho čele umocňuje neblahou skutečnost, která se neměla stát. Třese se strachem a zimou…

Marcel mu už nepřipadá jako ten elegantní svůdník, nechápe, co se stalo, jak to, že si nevšiml takového nebezpečí… Všichni ho varovali a on nechtěl věřit…

Marcel se rozesmál ďábelským smíchem a pomalu se sápe na Filipa.

"Ne, ne, prosím, nedělej to, neubližuj mi, prosím…," srdceryvně vzlyká Filip, tuše svůj blížící se konec…

Marcel skočí na postel a začíná jej vyděšeného, nechápajícího svazovat pevnými provazy…

"Uříznu ti toho tvýho ptáka…, šmejde buzerantská…," odhodí pistoli vedle téměř do mdlob upadajícího Filipa a v ruce najednou drží velký lesknoucí se nůž, na němž zeje zaschlá krev. Strašidelný smích Marcelův slyší Filip jaksi z dáli a…

"Filipe, Filípku, probuď se, slyšíš, haló, kluku jeden, vzbuď se…"

Ruka Kamilova zatřásla za rameno Filipovo, ten se rázem probral, celý zpocený, a vykuleně s úlevou koukal do laskavých očí Kamilových.

"Měl jsi noční můru!?"

"Jo, měl, Kamoušku, a radši nechtěj vědět jakou…"