Ulovím tě (3. díl)

„Proboha! Je sobota ráno a já už mám šestnáct nepřečtenejch mailů," zanaříkal Elliot, když na pracovním notebooku jen tak ze zvyku otevřel emailovou schránku.

„Tak na to nekoukej, ty workoholiku." Skyler na stůl postavil french press a láhev mléka. „Pokud vím, k ničemu teď ten noťas nepotřebuješ." A demonstrativně se natáhl k jeho počítači, aby ho zaklapl.

„Já se jenom chtěl podívat – "

„Nepotřebuješ ho. Na telefonu si najdeš úplně to samý a aspoň tam nemáš přihlášenej pracovní mail. Že ne?"

„Už ne," přiznal Elliot. Několik týdnů ho tam sice měl, ale když začal večer v posteli pravidelně odpovídat na emaily, i jemu došlo, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Super. Takže tohle…“ Skyler sebral ze stolu jeho notebook a vyrazil s ním po schodech dolů. „Otevřeš nejdřív doma. Ne, vlastně až v pondělí ráno, dřív rozhodně ne.“

„Já nejsem takovej workoholik, jak si myslíš,“ zavolal za ním Elliot, jako by to snad něco mohlo změnit.

S povzdechem si nalil do hrnku kávu a přilil do ní trochu mléka. Kávovar si z domova obvykle nevozili, takže musel přežívat na o několik stupňů horším kafi. Skyler pokaždé tvrdil, že nepoznává rozdíl, a Elliot si zase při jeho slovech mohl pokaždé vyrvat všechny vlasy na hlavě. Beztak rozdíl nevnímal proto, že si kávu připravoval spíš jako mléko s příchutí kafe.

Otevřel si aplikaci s předpovědí počasí, což byl původně důvod, proč si zapínal notebook (a možná, jen možná toho jeho hlava chtěla využít i na rychlou kontrolu pracovního mailu). Přes den naštěstí už nemělo pršet a teplota měla klesnout pod dvacet až navečer – naprosto ideální počasí na výlet. Nebo cokoliv jiného.

„Co dneska budeme dělat?“ zeptal se Skylera, jen co se vrátil do kuchyně, posadil se naproti němu a nalil si trochu kávy do hrnku.

„Přesunul bych sem nějaký dříví, ať se s tím nemusí tahat ségra, a pak můžeme klidně vyrazit ven. Ideálně někam, kde nejsou lidi, protože přes týden jich mám v práci víc než dost.“

„Myslíš, když zrovna nejsi na home office?“ rýpl si Elliot a snažil se nepřipouštět si to první, co mu přišlo při Skylerově poznámce na mysl.

Někde, kde nejsou lidi. Aby je nikdo neviděl.

„Nezáviď,“ ušklíbl se Skyler a dolil si hrnek mlékem. Elliot nad jeho počínáním protočil očima a Skyler na něj nadzvedl obočí. „Máš snad něco na srdci?“

„Ne, jen si dej to ochucený mlíko, dobrou chuť.“

„Tobě to včera nestačilo, aby sis dneska odpustil takový poznámky?“

Elliot pokrčil rameny a rozvalil se na židli. Hodil si nohu přes nohu přesně tím přidrzlým způsobem, jakým to uměl jen on, a napil se ze svého hrnku. „To mě teda dost podceňuješ, Sky.“

Skylerovi cukl koutek a naklonil se k němu blíž. Opřel se předloktími o desku stolu a jeho vyrýsované paže a ramena tak vynikly ještě o něco víc. Zadíval se Elliotovi do očí a chvilku si ho jen bez mrknutí přeměřoval. „Vezmi si něco pohodlnýho, až půjdeme ven,“ řekl nakonec a přerušil jejich oční kontakt.

Elliotovi se zadrhl dech v krku. Už se to blížilo.

„Fajn.“

Prodlevu mezi snídaní a momentem, kdy vyrazili, Elliot vnímal jako v mlze. Kdyby se ho někdo zeptal, co dělali, nebo snad o čem se bavili, nedokázal by odpovědět. Měl v hlavě jen každou scénu, kterou už si stokrát vysnil, každý moment vzrušení, strachu i nejistoty.

Z domu vyrazili až lehce po obědě a zamířili rovnou po polní cestě, která se táhla od jejich zadní branky až k lesu. Skyler mu vyprávěl o poslední epizodě true crime podcastu, který pravidelně poslouchal, a tak moc se do popisu vyšetřování zažral, že když vcházeli do lesa, stále nebyl u konce.

„To se mě jako snažíš vystrašit, než začneme?“ uchechtl se Elliot.

„Než začneme?“

„No…? Předpokládám, že to je důvod, proč jsme tady.“ Chtěl to vyslovit sebejistě, ale Skylerova reakce mu to trochu zkomplikovala.

„Jenom jsem s tebou chtěl jít na procházku,“ vysvětlil Skyler a ovinul mu paži kolem pasu. „Sotva spolu stihneme přes týden někam zajít, chybělo mi to.“

Typický Skyler. Romantik Skyler. Perfektní přítel Skyler.

Elliot se nesnášel za to, že si toho v tu chvíli nevážil tak, jak měl. Jen stěží ze sebe vydoloval: „Mně taky.“ Ano, samozřejmě, že se Skylerem chtěl trávit každou vteřinu každého dne, samozřejmě s ním chtěl dělat všechny ty romantické věci.

Jenže teď netoužil po ničem víc, než aby Skyler přepnul do svého temného já a řekl, že mu dává deset vteřin náskok. Aby mu řekl, že by měl běžet a neohlížet se.

Aby ho nakonec ulovil a zničil ho.

Jenže Skyler ho objímal stejně jako vždycky, usmíval se na něj stejně sladce jako vždycky a pravděpodobně si vůbec neuvědomoval, co všechno se Elliotovi honí hlavou. Občas mu vtiskl polibek na tvář, rukou sjel o něco níž nebo ho ze srandy poponesl, ale když po hodině a půl procházky vylezli na stejné cestě, bylo Elliotovi jasné, že z jeho představ nic nebude.

Skoro celou cestu bojoval sám se sebou, se svým zklamáním a nenaplněnými touhami, ale neodpustil by si, kdyby to Skylerovi vyčítal. To on s tím přišel, Skyler neměl povinnost mu jeho podivné choutky plnit. Jenže předchozí večer mu naznačil, že je to vlastně o dost realističtější, než si myslel.

Ty bys chtěl vždycky všechno hned! Jako by slyšel svou mámu, jak mu vyčítala, že po měsíci skončil s hodinami klavíru, protože se nezlepšoval tak rychle a snadno, jak si vysníval.

I samotný Skyler mu několikrát naznačil, že má být trpělivý, a on po pár dnech naprosto ztrácel rozum.

Jsem naprostej idiot a nevážím si toho, co mám. To uvědomění ho smetlo o dost větší silou, než by čekal. Tak moc se zaměřil na to, aby si splnil, po čem toužil, že si přestal vážit všech těch malých věcí, které pro něj Skyler každý den dělal.

A navíc v sobě včera večer odemkl něco, co podle všeho roky držel úzkostlivě zamčené, a jeho samotného to dost znejistilo. Elliot si měl vážit, jak moc se pro něj snažil, neměl chtít ještě víc.

„Koukneme se na nějakej film?“ navrhl Elliot, když se vyzouvali a mířili rovnou do koupelny. „Udělám nám k tomu něco dobrýho.“

„To zní dobře,“ přitakal Skyler a vtiskl mu polibek na spánek. „Skočím se mezitím vysprchovat, ať to pak nezdržuju.“

„Nikam nespěcháme.“

Skyler mu věnoval ještě jeden úsměv, než zmizel v jejich pokoji pro věci na převlečení. Elliot zamířil do kuchyně, aby hodil do mikrovlnky popcorn a připravil guacamole k nachos. Do sklenic jim rozlil citronádu, a když se s plným tácem vracel dolů do obýváku, Skyler zrovna vycházel z koupelny, z vlasů mu kapala voda do ručníku, který měl kolem krku, a nízko na bocích měl posazené tepláky.

„Doteď jsem měl celkem chuť na to guacamole,“ poznamenal Elliot, „ale když tě vidím…“

„Něco podobnýho už jsem slyšel včera,“ zasmál se Skyler a odsunul věci ze stolku na stranu, aby na něj Elliot mohl odložit tác. „Chceš se taky skočit osprchovat, než najdu, na co se koukneme?“

Elliot přitakal a neodpustil si přejet mu dlaní ho odhaleném hrudníku a břiše. „Ale žádnej horor,“ upozornil ho.

„Prosím tě.“ Skyler se smíchem mávl rukou. „Vždyť jsou teprve čtyři a venku je ještě světlo, neříkej, že by ses bál.“

„No v noci by se mi tady samotnýmu úplně zůstávat nechtělo.“

„Tak ještě že jsem tu s tebou.“

„Přesně tak,“ zazubil se na něj Elliot a políbil ho na tvář, než se vydal do koupelny. „Tebe se bát nemusím.“

Skylerovu odpověď ale utlumilo cvaknutí dveří, jak je za sebou Elliot zavřel a zamířil rovnou do sprchy. Stáhl ze sebe oblečení, zatáhl za sebou závěs a zapnul na sebe vlažný proud vody, protože venku bylo teplo a on se docela zapotil. Nepospíchal – věděl, že výběr filmu Skylerovi vždycky trvá nesmyslně dlouho, takže bylo pravděpodobně, že ani za deset minut to nestihne.

A opravdu – když Elliot vylezl z koupelny jen s ručníkem kolem pasu, Skyler přepínal mezi jednotlivými filmy na Netflixu a nespokojeně si pomlaskával.

„Nevšímej si mě,“ poznamenal Elliot, „stihnu sem přistavět ještě jedno patro, než vybereš film.“ Potom už zamířil do pokoje, aby se převlékl do trička a tepláků, a vrátil se zpět za Skylerem. Sesunul se na druhé křeslo hned vedle toho, kde seděl Skyler, a nabral si na trojúhelníček nachos trochu guacamole. „Už jsi aspoň zúžil výběr?“

„Tady prostě není jedinej dobrej film! Jenom pár seriálů, na který se chci podívat, ale to bysme nikdy nedokoukali.“

„Co třeba?“

„Nějaký hororový, to by ses bál, jak jsi sám říkal. Asi si pustíme nějakej animák.“

„Nebo zase skončíme u pár dílů Přátel.“

Skyler ještě několikrát nespokojeně přepnul mezi pár filmy v nabídce, než ovladač předal Elliotovi. „Na, vyber.“ A shrábl si plnou hrst už vychladlého popcornu.

„Tak třeba… Split, znáš to? To jsem viděl kdysi a je to fakt dobrý. A docela hororový, takže si přijdeš na svý, a pro mě pořád snesitelný.“

„Neznám. Ale to je jedno, věřím tvýmu úsudku víc než svýmu,“ řekl Skyler a natáhl se volnou paží po Elliotovi. Křesla byla dost prostorná, jen bohužel byly stejně masivní i jejich boční opěrky, takže dostat se k sobě blíž bylo v podstatě nemožné.

Takže jen co Elliot zapnul film, Skyler mu ovinul paže kolem těla a přetáhl si ho do svého křesla a napůl si ho usadil na klín. Elliot se rozesmál a nacpal mu do pusy pár vypukaných zrníček popcornu. Po celou dobu sledování filmu si Skyler neodpustil bloudit mu dlaněmi pod tričkem, po stehnech, vtiskávat mu letmé polibky na krk, a když se film chýlil k velkému finále a všechno bylo ještě temnější, skousl mu kůži na krku.

„Sky…“ hlesl Elliot a zavrtěl se v jeho náruči.

Hudba dramaticky podkreslovala scénu, která se na obrazovce odehrávala, ale Elliotovi jen zesilovala požitek ze Skylerových dráždivých doteků. Otočil k němu hlavu, prohrábl se jeho vlasy a sevřel je, aby Skyler nemohl uhnout, když bez otálení srazil jejich rty.

„Nic z toho filmu nemáš,“ zamumlal Skylerovi do rtů a nechal se na něj usadit obkročmo.

„Můžeme ho dokoukat potom.“

„Po čem?“

Skyler neodpověděl, pevně ho chytil za boky a znovu ho hladově políbil. Když opět sjel rty na jeho krk, Elliot se zavzdycháním zaklonil hlavu. „Ježiš… jestli budu mít v pondělí úplně fialovej krk…“

„Tak všichni aspoň uvidí, komu patříš.“ Skyler to řekl tak samozřejmě, až si Elliot v první chvíli význam jeho slov ani neuvědomil. Trvalo to několik desítek sekund a spoustu hrubých a chtivých doteků, které jeho myšlenkové procesy jen zpomalovaly.

„Komu… patřím?“

„Přesně tak,“ vydechl Skyler a odtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. „Nebo si snad myslíš, že na tebe má nárok někdo jinej?“

Elliot cítil, jak mu stoupá horkost do tváří. „No… to ne, jenom…“

„Jenom?“

„Nikdy jsi to takhle neřekl.“

„Vadí ti, když takhle mluvím?“

Kdyby odpověděl ano, lhal by.

Kdyby odpověděl ne, jen by ho podpořil, aby v tom pokračoval.

„Ne.“

„Já si to myslel.“ Uspokojení ve Skylerově hlase bylo zřejmé a naprosto kontrastovalo s tím, jak ho ještě před chvilkou mazlil a nespokojeně špulil rty, když vybíral film.

Náhle se vypnula televize a Elliot se po ní zmateně otočil, než se obrátil zpět na Skylera. Ten jen s pokrčením ramen odložil ovladač a prohlásil: „No co, stejně se nekoukáme.“ Místnost se zahalila do šera, protože slunce už pomalu zapadalo, a připadalo mu, že teplota také klesla o několik stupňů. Skylerovo tělo ale hřálo natolik, že mu to ani nevadilo.

„Není ti chladno?“ zeptal se Skyler, jako by mu snad četl myšlenky.

„Ani ne… zahříváš mě pěkně.“

„To je mi jasný,“ uchechtl se Skyler. Posunul Elliota na stranu, aby se mohl zvednout z křesla, a obrátil do sebe zbytek limonády. „Ale stejně už bych mohl zase pomalu rozhořet krb.“

„Jo, když jsi zase bez trička…“

„Nedělám to schválně.“

„Jistě, jistě,“ popíchl ho Elliot a s uculením sledoval, jak Skyler připravuje dříví a rozdělává oheň. Když se znovu narovnal, oprášil si ruce a k Elliotovu zklamání na sebe natáhl tričko.

„Tak… co máme v plánu teď?“

„Když se tak ptáš – dostal jsem v noci nápad,“ řekl Skyler a vydal se zpět k němu. Začal sklízet nádobí zpět na tác a podal Elliotovi jeho sklenici s limonádou. Elliot si usrkl a chtěl ji vrátit zpět na tác, ale Skyler ho zarazil. „Vypij to celý.“

„Nemám žízeň.“

„Já si počkám.“ A cosi ve Skylerově hlase Elliota přimělo, aby se s ním už dál nedohadoval a opravdu vypil všechno až do dna. „Hodnej.“

„Co s tebou mám dělat,“ odfrkl si Elliot. „A jakej nápad teda?“

„Když jsme tu se ségrou jako malí trávili víkendy, často jsme tu hráli na schovku. Tak mě napadlo, jestli si nechceme taky zahrát?“

Elliot nadzvedl obočí a zacukaly mu koutky. „Na schovku?“

„Jo. Ono se to nezdá, ale míst na schování je tu dost a není to tak snadný.“

„To už jsi rovnou mohl navrhnout nějakou stolní hru. Třeba takovou tu, kde řešíš vraždu. To by tě mohlo bavit, když tak rád posloucháš true crime podcasty.“

„Myslím, že jsem ji s sebou nevzal.“ Skyler zvedl tác s prázdným nádobím a po cestě do kuchyně dodal: „To je jedno, jen mě to napadlo. Je to celkem sranda.“

„Tak klidně, stejně ten film dneska asi nedokoukáme. Ale budu se schovávat já, ty zase určitě máš vymyšlený skvělý místa, kde bych tě nikdy nenašel.“

„To je asi pravda,“ přiznal Skyler, když se vrátil zpátky do obýváku. „Chce se ti do toho?“

„Klidně, od základky jsem to nehrál. Kolik mi dáš času?“

„Dvacet vteřin. Pikola bude u vchodovejch dveří, ale musíš se schovávat jenom uvnitř, nebudu lítat až někam do kůlny.“

„Fajn,“ zakřenil se Elliot a vyzul si pantofle, aby nebyl tolik slyšet. „A když se dostanu k pikole dřív, než mě najdeš, vyhrávám.“

„Přesně tak,“ přitakal Skyler, a když došli až ke vchodovým dveřím, přitáhl si ho pro letmý polibek. „Tak… můžeme?“

„Jenom do toho.“

Skyler kývl a obrátil se zády k němu a čelem k zavřeným dveřím. „Jedna… dva…“

Další čísla už ale Elliot neslyšel. Vyrazil od vchodových dveří do chodby, kde se nacházely dveře vedoucí do tří pokojů – jejich ložnice, ložnice Skylerovy sestry a jejího manžela a bývalé ložnice jeho dědy. Všechny pokoje minul – sice by se od nich k pikole dostal nejrychleji, ale byla velká šance, že právě tam půjde hledat jako první. Jako další vběhl do obýváku a chvilku zvažoval, že zmizí za zapadlými dveřmi vedoucími do koupelny. Ale nakonec si vybral druhé dveře, jen kousek od schodů, které vedly do malé místnosti sloužící k odkládání prádla a oblečení, které se jinam nevešlo. A také se tam sušilo oblečení, když venku pršelo. Momentálně byl sušák složený, takže se Elliot nemusel ničemu složitě vyhýbat a bát se, že něco shodí.

Schoval se za největší skříň do rohu pokoje, připravený vklouznout za závěs, který visel hned vedle něj. Neslyšel zbytek Skylerova počítání, takže si nebyl jistý, zda už vyrazil. Vlastně neslyšel vůbec nic, jen tlumené praskání krbu z obýváku. Pokoj byl ponořen do šera, protože mraky zapadající slunce úplně skryly, což mu dávalo výhodu – v tom černém tričku a tmavě šedých teplácích si ho Skyler nemusel všimnout.

Přešlápl z nohy na nohu a podlaha pod ním nelítostně vrzla. Srdce se mu zběsile rozbušilo a doufal, že ten zvuk nedoputoval až ke Skylerovi. Netušil, jak blízko nebo daleko se v tu chvíli zrovna nacházel.

Tiše vydechl a uvědomil si, že jeho dech byl o dost rozechvělejší, než si myslel. Očima skenoval část místnosti, na kterou ze svého úkrytu viděl, zkoumal obrazy, kterých si nikdy nevšímal a které se utápěly ve stínech, a každé tiché zaskřípění starého nábytku mu nepatrně zvýšilo tep.

Když uslyšel cvaknutí kliky u dveří, zadržel dech. Několik dlouhých vteřin vládlo v pokoji hrobové ticho, než ji naplnily kroky, pomalé, nepravidelné, které se blížily k němu. Skyler nic neříkal, nesnažil se ho vyprovokovat, jen obcházel pokoj a Elliot se ještě o něco víc natiskl k dřevěnému boku skříně.

Měl tendenci zavřít oči, jako by ho to snad mohlo zneviditelnit, ale odhodlal se udržet je silou vůle otevřené. Srdce mu v hrudníku divoce bušilo a potily se mu dlaně – jako by se ho jeho tělo snažilo přesvědčit, že by se měl doopravdy bát.

Ježiš, neblázni, vždyť je to jen Skyler a blbá hra na schovávanou.

Když se Skyler náhle zjevil v jeho zorném poli, skousl si ret, aby se umlčel. Stál zády k němu a nahlížel do skříně naproti. Kdyby se Elliot teď rozeběhl, pravděpodobně by ho Skyler nestihl dohnat včas. Jenže to už Skyler zavíral dveře skříně a přešel ke komodě vedle, za kterou nahlédl. Když mu znovu zmizel ze zorného pole, Elliot co nejtišeji natáhl vzduch do plic – až příliš dlouho si ho odpíral.

Skylerovy kroky se vzdálily a Elliota zachvátil pocit úlevy – třeba přece jen vyhraje.

Jenže cvaknutí kliky se neozvalo. Neslyšel vůbec nic. Trvalo to tak dlouho, že začal sám sebe podezírat, jestli klapnutí dveří náhodou nepřeslechl.

Jenže pak se kroky ozvaly znovu.

Když se Skyler zjevil přímo před ním, Elliot hlasitě zalapal po dechu. Nevykřikl, udržel se, ale stejně už na tom nezáleželo, když stál Skyler jen půl metru od něj a skenoval ho pohledem.

„Že ti to ale trvalo,“ vydoloval ze sebe a zasmál se, jen o dost nervózněji, než plánoval.

Skyler nepatrně zvedl koutek úst, ale neprohodil žádný odlehčující komentář. Místo toho zkonstatoval: „Bod pro mě.“ A natáhl k němu ruku.

„Huh?“ Elliot na něj zmateně zamrkal.

„Přece sis nemyslel, že budeme hrát klasickou verzi. Odevzdej mi jeden kus oblečení.“

„Tos… tos předtím neříkal.“

„Tak to říkám teď. Oblečení, Elli.“

Elliot na něj šokovaně zíral, než si nejistě svlékl tričko a podal mu ho. Cítil, jak se mu chvějí ruce, ale udržel se a nezakryl si odhalený hrudník. Skyler ho viděl už tisíckrát předtím.

Ale tentokrát to bylo zase tak jiné. Stejně jako včera.

Skyler si jeho tričko přehodil přes rameno a stále nepřerušoval jejich oční kontakt. Když promluvil, v Elliotovi hrklo.

„Raz, dva…“

„Ale… ale vždyť nestojíš u pikoly a… a neměl bych teď náhodou…“

„Tři, čtyři…“

Nezdálo se, že by se Skyler chtěl o změněných pravidlech jakkoliv dohadovat. Pokud chtěl Elliot hrát, muselo to být podle jeho pravidel.

A tak se kolem něj protáhl zpoza skříně a rozběhl se pryč.