Tak takhle jsem si to nepředstavoval (1/5)

„Achjo, proč to pokaždý nějak doseru? Proč?! Tak takhle jsem si teda začátek čtvrťáku nepředstavoval!“ popotáhnu – a vyklopím do sebe dalšího panáka. Tenhle už snad to bolavý prázdno, který se mi rozprostírá hrudníkem, nějak otupí!

„Jo, já vím, kámo,“ poplácá mě Béda účastně po zádech…, a když už tu ruku na mých zádech má, rovnou se o mě na chvilku tak trochu těžkopádně opře. Protože se mnou při tom mým zapíjení smutku drží krok, ačkoliv on nemá co zapíjet – s ním se nikdo nerozešel! S ním se nikdo nerozešel už skoro tři roky!

Hned mu to taky náležitě srozumitelně připomenu:

„Ale hovno víš! Úpn… úplný hovno!“ Načež zvednu ruku, abych mávnul na barmana, ať nám pošle další rundu, ale Béda mě chytne za zápěstí a tu mou ruku zase stáhne pod pult.

„A ty zase hovno víš o tom, co já vím,“ zadrmolí. „Každopádně vím, že s pitím jsme pro dnešek skončili.“

„No to jsme teda neskončili!“ dám svůj nesouhlas najevo poměrně hlasitě, ale v okolním hluku to beztak zanikne. „Si skoč… skonči sám!“

„Dome, neštvi mě! Padáme odsud! Už máš dost. A já začínám mít taky. Mizíme, než se nám to celý nějak vyto… vymkne…,“ otře si hřbetem dlaně opocený čelo.

Vyprsknu smíchy.

„Prej vyto! Mně už se to vyto, abys věděl! Všechno! Proto tu jsem – a zůstanu tu až do zavíračky!"

„Nezůstaneš,“ zavrtí Béda rozhodně hlavou a seskočí z barové stoličky. „Odcházíme.“ A s tím mě chytne za tričko a z vysoké židle natisknuté těsně u baru mě jednoduše stáhne. Nemá s tím žádnej problém: váží o dobrejch třicet kilo víc než já…

„Seš děsně otravnej!“ kapituluju, dobře vím, že snažit se ho nějak přesvědčit, ať už slovama, nebo rovnou pěstma, nemá vůbec žádnou cenu. „Počkej, až se s tebou Monika jednou rozejde! Taky ti věnuju tři, slovy tři hodiny svýho života – a pak tě doprovodím domů a řeknu ti, že se to vstřebá!“

Těsně před tím, než mě Béda chytne kolem pasu a začne se se mnou prodírat k východu, mu zacukají koutky:

„No tak zaprvý, Monika se se mnou nerozejde. Za druhý, věnoval jsem ti mnohem víc času než tři hodiny! A za třetí… ježíši, uhni, sakra!“ odstrčí loktem jakýhosi maníka, co nám v podstatě odnikud s rozveseleným řehotem přiskočil do cesty, „za třetí, ono se to fakticky vstřebá. Jako se to vstřebalo s Adamem a jako se to vstřebalo s Danem, tak se to vstřebá s Lukášem!“

„Ty vole!“ vyjeknu dotčeně. „Ještě mi všechny mý selhání připomínej!“ chci ho od sebe odtlačit, ale ve výsledku mě akorát drapne v pase o něco pevnějc – a já mu omotám ruku okolo ramen taky o něco silněji, protože se se mnou celá místnost povážlivě zhoupne.

„Nejsou to selhání, prostě vám to jenom neklaplo.“

„Jinýma slovama to selhalo,“ slovíčkařím.

„No tak možná to selhalo, ale neselhal jsi ty,“ nedá se Béda. „Na každý selhání musej bejt dva!“

„Si založ psychologickou poradnu,“ zavrčím, ale malinko mě jeho slova přece jenom zahřejí. Nebo že by konečně začínal zabírat ten alkohol…? No to je jedno, tak jako tak to zní příjemně: že za všechny ty rozchody nemůžu jenom já…

Jenže když se další den vzbudím, s tupou bolestí hlavy a jaksi podivně rozlámanej, cítím se všelijak, jenom ne v příjemným nebo dokonce hřejivým rozpoložení, kdepak! Místo toho se uvnitř mě dostane zase ke slovu moje na celej svět naštvaný já – a začne do mě neúprosně bušit: jasně že jsi selhal ty! Jasně, že za všechny ty rozchody můžeš! Protože hádej, co? Společným jmenovatelem všech těch tvých nevydařených vztahů jsi ty!!! To je ale náhodička, co?!

Po zbytek víkendu se mnou nic není, marně se mě táta snaží vytáhnout na projížďku na kolech, marně se mi máma snaží zvednout náladu mým oblíbeným jídlem, marně za mnou mladší brácha pořád běhá s nějakýma novýma hrama na Robloxu a s tím, že když už s ním nechci hrát, tak ať se aspoň dívám, jak hraje on… Nemám náladu na nikoho a na nic a jediný, co zvládám, je mít oči přilepený ke svýmu mobilu a zkoušet na dálku zhypnotizovat Lukáše, aby se mi ozval. Což se nestane, protože Lukáš holt pro změnu nemá náladu na mě.

A už ani nikdy mít nebude.

Do hajzlu.

***

Následující dny jsou… vlastně stejný, jako byly všechny ty předchozí porozchodový dny.

A týdny.

Smutek. Splín. Lítost. Vzpomínání. Sebezpytování. Přemýšlení, jak to zaonačit, abysme se s Lukášem někde potkali a abych měl možnost s ním ještě mluvit, aniž bych se ztrapňoval nějakýma vlezlýma zprávama nebo dokonce škemravýma žádostma… Pak se dostaví pro změnu vztek, nejdřív vztek obrácenej dovnitř, na mě a mý neschopný, lásky nehodný já, a pak vztek namířenej ven, na všechny okolo, ale nejvíc samozřejmě na Lukáše. Týjo, nakonec si tu psychologickou poradnu budu moct otevřít já, a ne Béda! Protože bych evidentně z fleku mohl dělat něco jako porozchodovýho průvodce, jednotlivý ty fáze už mám dost dobře zmáknutý!

Ovšem Béda by v té poradně mohl být zaměstnanej taky, o tom žádná. Jako takovej… hojič ran.

„Ty, Dome,“ nadhodí o další týden později, když se o velké přestávce opírá zadkem o parapet, zatímco si v pravidelných intervalech sahá do misky pro kousky zeleniny a s gustem je křoupe, „jak jdeme zítra na tu WellNight, víš, do toho wellness centra, tak ještě to není úplně vyprodaný. Co kdybys šel s náma?“

Výmluvně si zaťukám na čelo:

„S váma? Do wellness? Jsi normální? To by mi Monika poděkovala, kdybys mě tam přitáhl, abych vám tam křenil!“

Teď si pro změnu zaťuká na čelo Béda, i když ne kloubama prstů, ale kusem papriky:

„Ty vole, a co si jako představuješ, že se tam bude dít? Prej křenil… Bude tam plno dalších lidí, a hlavně dost nabitej program! Různý voňavý rituály, dokonce cosi jako saunový koncerty a tanečky nebo co, no prostě parádně si zarelaxuješ – a ještě tam na pár hodin přijdeš na jiný myšlenky! Víš, co tam bude chlapů ke koukání?“

„Jo, ale všichni budou jako ty – s někým v páru!“

„Ale hovno! Jako jasně, že na taneční večery do kulturáku tě s náma tahat nebudu, tam bys coby sólo netanečník působil fakt jako pěst na oko, chacha, ale zrovna tady tyhle saunový akce nejsou jenom pro páry. Teda pokud není zrovna Valentýn. Ale do toho je ještě daleko,“ lanaří mě.

„No nevím,“ zahučím nepřesvědčeně. „Navíc nejsem zrovna saunovací typ…“

„No tak začneš bejt! Všechno je jednou poprvý. Já jsem taky nebyl saunovací typ, než mě tam Mon poprvý vytáhla,“ zašklebí se Béda a skřoupe další kus mrkve. „A navíc ti to posílí imunitu. To teď koncem září jako když najdeš.“

„Hmm, ale tak jo, tak já se přidám,“ mávnu nakonec rukou. Souhlasit mě totiž stojí míň sil, než tu Bédovi dalších deset minut pinkat argumenty, proč se mi tam nechce… „Ale garantuju ti,“ zahrozím na něj aspoň prstem, abych měl poslední slovo, „že jestli tam budu jedinej mezi samýma zamilovanýma dvojicema, tak okamžitě odcházím – a ty mi to vstupný proplatíš! I s úrokama za ty pocity marnosti a trapnosti a… a vůbec!“

„Osle,“ rozchechtá se Béda, „ale tak okej! Ovšem v případě, že tam nebudeš jedinej nezamilovanej a navíc si to tam užiješ, což mám tak nějak tušení, že přesně to se stane, tak budu chtít nějakou provizi za super nápad.“

„Fajn,“ uculím se. „Koupím ti kilo mrkve.“

„Může bejt,“ trhne Béda ramenama, a tak si z něj po zbytek přestávky utahuju, že je z lacinýho kraje a že neumí vůbec vyjednávat.

Už třiatřicet hodin nato mě ale veškerý dobírání přejde. A místo toho začnu přemýšlet, jestli bych neměl Bédovi koupit té mrkve kila aspoň dvě.

Po mátovým ceremoniálu, kde nám kluk zhruba v našem věku, co se představil jako sauner Štěpán, pouze s jedním ručníkem kolem pasu a druhým v rukách předvedl tak nečekaně žhavej taneček, až mi z toho totálně vyschlo v krku, se odeberu na bar objednat si něco k pití, zatímco Béda s Monikou si jdou na chvilku lehnout do relaxační místnosti. No a když užuž přikládám náramek s čipem ke čtečce, aby se mi zaznamenala útrata za půllitr zázvorové limči, ozve se vedle mě:

„Nech mě tě na tu limonádu pozvat, hm?“

Zaskočeně zvednu oči – a jsem si téměř jistej, že zjistím, že ta věta nebyla určená mně… O to víc mě ale překvapí, když se můj pohled protne s pohledem usměvavýho, opálenýho a mezi náma teda neskutečně sexy chlapíka. Muže.

„Jako… jako vážně?“ vykoktám, protože mi pořád přijde nepředstavitelný, že by tu limonádu chtěl zaplatit zrovna mně. Nepostává náhodou někde za mnou nějaká atraktivní blondýna nebo tak někdo…?

„Vážně,“ uculí se mým rozpakům, pak kývne na barmanku a sametovým, hlubokým hlasem dodá: „Přidejte mi k tomu jedno mojito.“

Barmanka přikývne, chlápek odpípne oba drinky svým čipem – a já zvednu koutky úst do pořád ještě nejistýho úsměvu:

„Tak děkuju…“

„Za málo!“ pokrčí nonšalantně ramenama a znovu se zavrtá očima do těch mých. „Kdo ví, třeba když ti pomůžu dočerpat pitnej režim, tak se za půl hodiny budeme moct sejít na dalším ceremoniálu…“

„Já, no… Vy jste tam teď byl? Jsem si vás vůbec nevšiml…“

Zvonivě se rozesměje a u toho začne vrtět hlavou:

„Prosím tě, nevykej mi! Ještě mi nebylo ani třicet… Jsem Erik mimochodem, kámoši mi říkají Riko,“ napřáhne ke mně pravačku, a když do jeho dlaně poněkud konsternovaně vložím tu svou, pevně mi ji stiskne.

„Dominik,“ vydrmolím, pořád ještě rozhozenej tím, že vůbec tenhle rozhovor vedeme – a kam se ubírá.

„Těší mě, Dominiku,“ pronese Erik Riko, pak si od barmanky převezme svou objednávku a mávne rukou k několika doposud neobsazeným stolkům: „Nesedneme si na chvilku?“ A aniž by čekal na mou odpověď, rovnou se k jednomu z nich pomalu rozejde. „Mimochodem, nedivím se, že sis mě nevšiml – měl jsi oči jenom pro toho saunera!“

„Och,“ cítím, jak se mi do tváří žene červeň, zatímco ho následuju k nejbližšímu ratanovýmu křesílku, „no… tak… on byl… Já jsem ještě nikdy nic takovýho neviděl,“ přiznám.

„Takže jsi tu dneska poprvý?“ odloží si Erik svůj nápoj na stolek, pak chytne křeslo za opěradlo, odšoupne ho od stolu a dlaní volné ruky mi pokyne, ať si sednu.

Docela mě to vykolejí, nejsem zvyklej, aby se mi někdo takhle věnoval! Navíc někdo úplně cizí…

„Jo, poprvý,“ přiznám a malinko nemotorně se do toho křesílka svalím, doufaje, že ze mě to navlhlý prostěradlo, co mám omotaný kolem pasu, při nějakým nešikovným pohybu nesklouzne. „A vy…? Teda… ty?“ opravím se honem.

„Já se saunuju pravidelně,“ sedne si Riko naproti mně a upije si z mojita. „Mám finskou saunu i doma, ale občas rád vyrazím i sem, protože přece jenom – doma mi nikdo takovej rajcovní saunerskej taneček nepředvede,“ rozesměje se. Hned nato na mě zvážněle přimhouří oči, ale všimnu si, jak mu v nich zvláštně zajiskří: „No a taky doma logicky nemám šanci seznámit se – a pozvat někoho na drink…“

„No, já… ještě jednou děkuju,“ nevím, co jinýho říct, a tak si rychle ucucnu ze své limošky. Týjo, zdá se mi to, nebo mě Erik tak trochu… balí???

Nutno uznat, že pokud by to tak opravdu bylo, tak bych rozhodně nebyl proti! Jo, je oproti mně o takových řekněme osm, možná i o deset let starší, pokud by mu bylo devětadvacet, jak se dá z té jeho poznámky ohledně tykání vyvodit, no ale… pravděpodobně o to víc sexy mi přijde! Je to prostě už… muž, ehm… A má pronikavý hnědý oči, ostře řezaný lícní kosti, hmmm, a to sexy strniště… Když mu dá někdo pusu, musí to tak trochu… šimrat a píchat, ne? Mňo, už jenom z té představy mě vzrušeně bodne v podbřišku, takže si mimoděk poposednu a to zvláštní zachvění zkusím zapít dalším lokem limošky. Navíc je zjevný, že není úplně ryzí Čech, má takovej jižanskej vibe, možná pochází z Itálie nebo tak někde… No ale zase ta jeho čeština je úplně dokonalá – a ve výsledku je to skoro až matoucí: podobně, jako když se díváte na hodně dobře nadabovanej španělskej film, ale něco vám tam nehraje, a tak si to nakonec radši přepnete do původního znění s titulkama…

„Nemáš vůbec zač, to já děkuju, že jsi to mý pozvání přijal,“ vrátí mě ta jeho dokonalá čeština z mých úvah zpátky do přítomnosti. „Vždycky je tu možnost, že špatně odhadnu situaci – a že mi ten druhej vlije to pití do ksichtu,“ rozesměje se.

Pobaveně na něj nakloním hlavu:

„A už se ti to někdy stalo?“

„Naštěstí ne! Vy Češi nejste tak horkokrevní, haha. Ale jinak jo, pár kluků už mě odmítlo s tím, že rozhodně nejsem jejich typ,“ mrkne na mě.

„No dobře,“ přistoupím na to, že to se mnou hraje takhle na rovinu. „A kolikátej teda jsem, kdo tě neodmítl?“

„Kolikátej za jak dlouho?“ rovnou tu mou otázku s hravým zajiskřením v očích upřesní, zatímco v pravačce začne pomalýma, krouživýma pohybama promíchávat to svý mojito, až začnou kousky ledu cinkat o skleničku.

„Hmm, za týden?“ zkusím.

„První,“ usměje se.

„Tak za měsíc?“ pokračuju ve vyzvídání.

„První…“ nedá se.

„Tak za dva měsíce…?

Na chviličku se zamyslí, než z něj vypadne:

„Pořád první. Před tebou existoval jistej Lukáš, když to chceš teda vědět, a s tím jsem byl na první a zároveň poslední večeři už před čtvrt rokem…“

Kdybych si zrovna usrknul svou zázvorovku, určitě by mi zaskočila.

„S Lukášem, jo? Teda tak to je náhoda, tak se jmenoval i můj bejvalej!“ Vlastně ani nevím, proč mu to tady přiznávám! Vždyť se známe sotva pět minut, do mé minulosti mu vůbec nic není… Ale tak nějak ve mně ten jeho pozornej, upřenej pohled a to, jak si přede mnou na nic nehraje, probouzí chuť se před ním taky otevřít.

„Tak někdo tomu říká náhoda, někdo třeba osud,“ uculí se Erik tajuplně. „No a tvůj Lukáš je minulost už jak dlouho?“

„Od prvního září,“ vím to naprosto přesně. „Byl to od něj takovej dáreček ke konci prázdnin,“ ušklíbnu se.

„Jeho škoda,“ usměje se na mě povzbudivě, pak ke mně napřáhne svůj drink a naznačí přiťuknutí: „Tak na naše dva Lukáše – a na to, že díky jejich rozhodnutí se s náma dál nezahazovat jsme se mohli poznat my dva!“

„Hehe, to… zní dobře,“ uznám a nakloním se k němu se svou limonádou.

„Po dalším ceremoniálu tě pozvu na něco pořádnýho,“ okomentuje to Riko, načež se malinko zarazí: „Teda… osmnáct už ti bylo, že jo?“

„Už před rokem a něco,“ ujistím ho napůl pobaveně, napůl potěšenej tím, že… se tak stará. Že ho očividně zajímám. A že poté, co dopijeme tyhle nápoje, dnešní nečekaný rande evidentně ještě neskončí…

„Paráda! Tak tím dalším drinkem opožděně zapijeme tvoje devatenáctiny. A pak tě hodím domů.“

Povytáhnu na něj obočí:

„Že by v tom mojitu nebyl žádnej alkohol?“

„Jasně že je, proč by… Jo takhle!“ zavrtí nad sebou hlavou. „Mám zajištěnej odvoz, víš? Abych byl přesnější, mám svýho řidiče.“

„Vau!“ vykulím na něj oči. „Tak to… hmmm… No každopádně já bydlím jenom kousek odsud, nebudu potřebovat odvážet.“

„Tak jak chceš,“ pokrčí ramenama. „Tys sem vlastně nepřišel sám, že? Všiml jsem si na tom ceremoniálu, že se bavíš s nějakýma lidma…“

„Jo, vytáhli mě sem kámoš s přítelkou, mně se sem původně vůbec nechtělo,“ hodím do placu další přiznání, polichocenej tím, že už v té sauně, zatímco já měl oči jenom pro Štěpána, jsem ho něčím zaujal natolik, že mě měl celou dobu v hledáčku.

„Tak to bych měl pozvat na drink i je, ne?“ zamrká na mě přes okraj skleničky. „Protože kdyby tě sem nevytáhli, tak bychom se minuli… No, každopádně já se mezi vás dneska teda nebudu plést, užijte si to tu spolu – a doufám, že mě necháš tě někam pozvat jindy! Dáš mi na sebe číslo?“

„Jasně, rád!“ přikývnu, načež zadoufám, že to nepůsobilo tak přehnaně nadšeně, jako se právě cítím.

Na pár vteřin mezi náma zavládne ticho, načež se Riko zakření:

„No… tak mi ho dej!“

Zmate mě to:

„Jako… hned? A ty si ho nepotřebuješ někam zapsat?“

„Však já si ho zapíšu,“ poklepe si kloubem ukazováčku na spánek. „Neboj, číslama se živím, takže zapamatovat si devět číslic je pro mě hračka.“

„Vážně…?“ protáhnu nepřesvědčeně, načež mu teda těch jím vyžádaných devět číslic nadiktuju. Tvářím se u toho ale asi dost nejistě – no prostě vážně nerad bych o další rande s Erikem přišel jenom proto, že se mu kontakt na mě během následujících několika hodin vypaří z hlavy, a to vzhledem k teplotě v těch saunách doslova…

A Erik ten můj výraz asi rozklíčuje, protože se rozesměje, pak se ke mně nakloní přes stůl a polohlasně dodá:

„No a kdyby náhodou se nám z jakýhokoliv důvodu nepovedlo se spojit, tak se můžeme domluvit, že se tu přesně za týden sejdeme znovu, hm?“

„To zní dobře,“ přikývnu uklidněně a přidám spokojenej úsměv.

Pak si ještě vyměníme pár vět ohledně toho, jestli mi ta limoška chutná a jestli ten zázvor v ní není moc štiplavej, no a to už si koutkem oka všimnu, že se k baru přicourali Béda s Monikou a dost vypleskle zírají naším směrem, a tak na ně mávnu a rovnou se začnu od stolku zvedat.

„Tak teda… jsme domluvení?“ zapátrám naposledy očima v těch Erikových, jako kdybych doufal, že pokud mě jenom tahá za fusekli, tak to z jeho pohledu vyčtu.

„Jasně, jsme,“ vyhoupne se Riko taky na nohy – a přes stůl ke mně ještě napřáhne ruku: „A jsem rád, že jsem tě poznal, Dominiku.“

„Já, no, já taky,“ zarazí mě to, nejsem zvyklej se s lidma loučit takhle, ale samozřejmě toto jeho gesto přijmu – a on toho využije a kromě toho, že mi ruku zase pevně stiskne, tak mi palcem stihne i pohladit hřbet dlaně. Asi abych nebyl na pochybách, že mě opravdu rád poznal… Pak už i s nedopitým mojitem v ruce zamíří z prostor baru někam do hlubin saunovýho světa, zatímco já, pořád ještě vyplesklej z toho vývoje událostí, přecupitám za Bédou a Mončou.

„Kdo to byl?“ zeptají se mě ti dva téměř unisono.

„Riko, teda jako Erik,“ roztáhnou se mi rty do připitoměle šťastnýho úsměvu.

„A odkud se znáte?“ vyzvídá Béda.

„No, odsud!“

„Fakt?“ vykulí na mě oči. „Jste vypadali, že se znáte už dlouho…“

„Hmm,“ nejsem schopnej vypotit smysluplnější odpověď. „On je takovej… přímej, prostě nechodí s ničím kolem horký kaše…“

„No ale páni, Dome, je to…,“ začne Monča, načež to poslední slovo, a sice kus, mi pusou jenom naznačí, aby ji Béda neslyšel, a přidá k tomu zdvižený palce.

„Hej! Já tu jako stojím taky!“ dloubne do ní Béda hudravě, kdežto já se na ni potěšeně zapýřím.

„Já vím!“ věnuje mu Monča zamilovanej cukrblik.

„No a co kdybysme tu stát přestali a přesunuli se zase do nějaký další sauny?“ navrhnu jim.

„Ale heleme se, ty jsi najednou plnej elánu!“ poplácá mě Béda po zádech. „No a co teda s tím Erikem? Jste na něčem domluvení, nebo jak?“

„Jo, jsme, prý se mi ozve,“ uculuju se jak měsíček v úplňku, sotva si tu naši domluvu začnu znovu slovo od slova vybavovat. „Nic víc o něm v podstatě nevím, jenom že sem chodí často. Jo a taky že má saunu i doma. A že má auto s řidičem.“

„No nekecej!“ ksichtí se Béda pobaveně. „Tak my tě poprvý vytáhneme do wellness světa – a ty si tu hned nabalíš nějakýho bohatýho pana podnikatele!“

„Haha, no já jsem si to popravdě taky takhle nepředstavoval, když jsi mě sem lákal!“ tlemím se. „Holt opět zafungovalo kouzlo mý osobnosti, co naděláš,“ s předstíranou povzneseností pohodím ramenama, jako že jsem na podobný situace zvyklej.

„Jo tak zafungovalo kouzlo tvý osobnosti, jo? A nezafungovala spíš moje intuice, hmm? Doufám, že si pamatuješ na naši sázku, kámo!“ připomene mi Béda rozjařeně.

„Jakou sázku?“ je zvědavá Monča, a tak jí pak jeden přes druhýho začneme popisovat naši sázku o mrkev, načež se Monika do Bédy hraně pustí, že to se teda nechal pěkně odrbat a že neumí vůbec vyjednávat, u čehož já chytám záchvaty smíchu, protože používá skoro stejný argumenty, jaký jsem včera používal já. Zároveň si ale uvědomuju, že nemít za sebou to seznámení s Erikem, tak by mi to celý zase až tak vtipný nepřišlo… Kdepak, mám prostě skvělou náladu převážně díky němu – no a pak už mi přijde skvělý, veselý anebo úsměvu hodný všechno.

A když o zhruba tři hodiny později náš wellness večer ukončíme a dojdeme do šatny, úsměv na mé tváři se ještě o něco rozšíří – poté, co si vytáhnu ze skříňky mobil a zjistím, že tam na mě čeká zpráva. Od neznámýho čísla. Zatím neznámýho.

Tuším ale, že už brzy těch devět číslic zvládnu odhrkat odpředu i pozpátku, a to i kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci, hihihi…

***

„No – a normálně má i vlastního domovníka! Prostě přivedl mě domů, přes garáž se vejde v podstatě rovnou do kuchyně, a najednou se vedle nás zjevil takovej maník, mohlo mu být stejně jako Rikovi, a že prej: budete něco potřebovat, pane? A Erik mu říká: zatím ne, Robe, ale tohle je Dominik, můj přítel, a kdykoliv cokoliv bude potřebovat on, tak mu to zařídíš, jasný?“ vyprávím s očima navrch hlavy Bédovi průběh mýho druhýho oficiálního rande. Nebo teda nejen Bédovi, během toho mýho vyprávění se kolem naší lavice nakupilo i několik dalších kluků a holek ze třídy.

„Vau,“ zachichotá se Lucka, „to je jak z nějakýho filmu! Pretty Woman nebo tak něco…“

Všichni vybuchnou smíchy, zatímco já do Lucky naoko rozhořčeně drcnu loktem:

„No dovol? Copak jsem nějaká šlapka?!“

„Né, no, promiň, Domí, tak jsem to nemyslela,“ hned mě omluvně pohladí po rameni. „Ale že jako někoho nebohatýho si všimne někdo bohatej, chápeš… A jako by nestačil Erik sám o sobě, ale ještě se o tebe bude starat plno dalších lidí, když k němu do vily přijedete!“

„No mně to přijde spíš ujetý, aby měl jeden člověk tolik podřízenejch,“ nechá se slyšet Eva. „Chápala bych to u rodiny s děckama, ale takhle? Co tam ten domovník dělá, když není Erik doma? Nebo ten jeho řidič? To tam celý dny jenom koukaj do zdi?“

„Co já vím?“ pokrčím ramenama, protože upřímně? Je mi to úplně u zádele.

„Náhodou, i kdyby, tak ty bys takovej džob nebrala?“ otočí se na Evu Jirka. „Celý dny houpat nohama, mít k dispozici tu luxusní vilu včetně sauny, bazénu, posilky i kina, nepředřít se – a brát za to třeba padesát táců měsíčně?“

„Co ty víš, jak je platí,“ mlaskne Eva nesouhlasně.

„Mimochodem pro Rika pracuje ještě i uklízečka a kuchařka,“ popíchnu ji s poťouchlým ušklíbnutím. „Ale ty tam s ním nebydlí, ty se staví jenom párkrát do týdne…“

„A zahradník by nebyl? Nebo takovej ten čistič bazénů?“ rozchechtá se Jirka.

„Hele, jak jsi říkal, že se jmenuje?“ zahledí se na mě Petra, v rukou připravenej mobil. „Si ho trochu proklepnem, ne? Erik…“

„Erik Diniz de Cardoso,“ vyhláskuju jí to.

„Takže je Španěl…?“ zajímá Lucku.

„Ne, má portugalský kořeny,“ předávám dál info, který jsem jenom o tři dny dřív, a sice v pátek, vyzjistil od Rika já sám.

„Hmm, je tu toho o něm docela dost!“ protáhne Petra uznale obličej. „Vlastní několik firem, zabývá se finančníma analýzama a tak… Recenze, hodnocení, pochvalný komentáře… Nudaaa! Kde jsou nějaký fotky?“

„Nejsou, no,“ mrknu na ni sebejistě, neboť jsem to o víkendu už stihl prověřit sám. „On si svý soukromí dost hlídá, má teda Instáč, ale ne pod svým jménem, takže ho sama od sebe nenajdeš… Ne, neřeknu ti to! Ještě byste mi ho vykoukaly, dámy!“ bavím se.

„No ale Mon ho okomentovala, že je kus,“ přihodí Béda svou trošku do mlýna.

„Kruci, ty máš ale štěstí, Dome!“ usměje se na mě Lucka.

„Bože, abyste se z jednoho bohatýho podnikatele všichni nepřiposrali!“ ukončí to nadšený áchání Ondra a se znechuceným zavrtěním hlavou naši skupinku opustí.

„Nezáviď!“ nedá mi to, abych na něj nezavolal, ale odpoví mi už jenom zdviženým prostředníčkem, debil.

Béda se na mě akorát spiklenecký zašťuří, ví, že jsme s Ondrou na kordy, no a jelikož zrovna zvoní na další hodinu, moje rande s Erikem přestane zajímat i zbytek třídy.

Mě ale ne. Já místo toho, abych opisoval z tabule zadání příkladů a snažil se je vypočítat, si do sešitu cmrdlám sluníčka a nějaký podivný, ovšem od ucha k uchu vysmátý pajduláky, zatímco i moje rty jsou roztažený od ucha k uchu, když si tak pořád dokola přehrávám nejhezčí momenty našeho pátečního rande… a zároveň si představuju, jak by asi tak mohlo probíhat to další, zítřejší…

Inu, a zatímco v mých představách jsem se nebránil v podstatě ničemu, přesto mě v úterý ta skutečnost… dostane. Čistě proto, že některý věci jsem si doteď představit neuměl. Protože jsem je ještě nikdy nezažil.

Tak třeba jsem ještě nikdy nechodil s nikým, kdo by měl v ložnici vibro-akustickou vodní megapostel. A kdo má nad tou megapostelí na stropě umístěný zrcadlo, který teda na první pohled vypadá jako obyčejnej šedej matnej stropní panel, ale jakmile Erik mávne dlaní před nenápadným senzorem vedle postele, během vteřiny se ta šedá vrstva jakoby rozpustí a odhalí právě ono obrovský zrcadlo…

No a hlavně jsem nikdy nechodil s nikým, kdo by si na tváři pěstoval to sexy strniště! Jak je rajcovní někoho takovýho líbat, to jsem zjistil už na konci naší první schůzky, kdy jsme šli zase do wellness centra a pak do restaurace, no a potom i v průběhu druhýho rande, kdy mě Riko opět pozval na večeři – a po ní mě vzal k sobě domů do kinosálu koukat na film. No ale tentokrát ze sebe, na té megaposteli a pod tím megazrcadlem, sundáme trička… A když mi Riko potom olizuje hrudník… a bradavky… ach… a bradou mi naschvál přejíždí kolem pupíku… Netušil jsem, jak takový kraťučký pichlavý vousky dokážou to dráždění povznýst o úroveň výš! No a co teprve když se navzájem zbavíme kalhot…

„Já si snad taky budu muset začít pěstovat vousy,“ zapředu mezi vzdycháním. „Abys to mohl taky zažít…“

„Mně se líbíš takovej, jakej seš,“ zavrní mi Riko do klína.

Nic dalšího už na to nedodám, jednoduše proto, že se mi všechny myšlenky velice rychle vykouří z hlavy a veškerou svou pozornost věnuju tomu, jak se Erik mezi mýma nohama činí, no ale když si o pár hodin později, už zavrtanej ve své vlastní, obyčejné a nějak podivně tvrdé a nepoddajné posteli, všechno znovu vybavuju, tak mě ta Erikova pochvala i takhle zpětně znovu potěší. Protože co si budem, někdo jako on si může vybírat. Může si sakra hodně vybírat! Vždyť kdyby chtěl, tak si může za kluky i zaplatit, pro něj nejsou peníze žádnej problém… Může mít doma každej večer jinýho modela, jednoho dokonalejšího než druhýho. A on si přesto vybral mě, protože jsem ho něčím zaujal. A protože se mu dle jeho slov líbím.

A něco takovýho poslouchat… od někoho takovýho, jako je Erik… to je pro mou pořád ještě tak trochu porozchodově rozladěnou duši balzám…