Tak takhle jsem si to nepředstavoval (4/5)

Začátkem března přijdu do, ehm, naší vily ve vyloženě rozjařené náladě.

Nepřijdu totiž sám.

Zeptal jsem se včera Rika, jestli bych k nám někdy mohl pozvat Bédu s Mončou, a on řekl, že nevidí důvod, proč bych jim nemohl pustit v našem domácím kině nějakej film, nebo ať si prý klidně nahřejeme saunu nebo zapneme vířivku… Béda s Mončou se nenechali pobízet dvakrát, a tak jsme tu akci spáchali rovnou dnes, kdy jsem věděl, že Riko přijde z práce až pozdě večer. Teda jako ne že by se nemohl s mýma kámošema poznat líp, ale mám trochu dojem, že o to ani jedna strana nijak zvlášť nestojí…

Béda i Monika mají oči navrch hlavy, když jim ukazuju Rikovu garáž, ve který parkuje hned několik jeho plechových miláčků, nebo když jim předvádím neuvěřitelně dobře zásobenou smart lednici v kuchyni či podobně neuvěřitelně dobře zásobenej bar a vinotéku, když je provedu spa místností se saunou, vířivkou a masážním lehátkem… Nechám je nakouknout i do mýho pokoje a pak do ložnice, jakkoliv by se to samozřejmě někomu mohlo zdát nevhodný, no ale v jiné místnosti holt nemáme zrcadlo, který na první ani druhej pohled vůbec nevypadá jako zrcadlo. A který je navíc na stropě, že jo.

Monča se zahihňá: „Týjo, to je dobře zvrhlý! Takže se jako pozorujete, když to spolu děláte, jo?“

„Hej, Mon, co je to za dotazy?“ krotí ji Béda. „Kámo, mrkej, jak jsi mi ji rozhicoval! Neskutečný!“

„Tak já ti ji zase pomůžu zchladit,“ tlemím se. „Když si zalezeme do kinosálu a pustím tam klimošku naplno, tak tam za chvíli bude dost kosa…“

„Dome, ty jsi mi neodpověděl!“ připomene se Monča.

„No tak, ehm, nekoukáme se pokaždý… Ale občas jo. A jako je to docela… rajcovní…“

„Bodejť by nebylo! Booože, být tak muška na stěně!“ chichotá se Monča.

To už ji ale Béda popadne za ruku a táhne ji z ložnice pryč.

„Padáme odsud! A tebou se ještě někdy nechám pozvat na nějakou prohlídku!“ zahrozí na mě pobaveně.

„Co já? Já za to nemůžu, že je tvoje holka taková… neukojená! A vůbec, co si teda pustíme za film, už vás něco napadlo? Já nám k tomu zatím namíchám drinky, Riko mě něco naučil…“

Užijeme si tak parádní večer, kterýmu na parádnosti ještě pár bodíků přidá fakt, že v době večeře si přes interkom přivolám Roberta a před nevěřícnýma pohledama mých kámošů mu v podstatě nadiktuju, jaký nám má obstarat pizzy, hihi.

Jenže dobrá nálada mě přejde hned, jakmile se z práce vrátí Riko. To už jsou Béda s Mončou samozřejmě pryč a já čekám, že se Riko začne se zájmem vyptávat, jak jsme si to tu užili, jenže on na mě místo toho spustí:

„Dome, předpokládal jsem, že jsem se včera vyjádřil jasně, když ses mě ptal, jestli si sem můžeš někoho pozvat – a já ti řekl, že nevidím důvod, proč byste si nemohli dopřát saunu nebo nějakej film.“

„No… jo,“ přikývnu zmateně, protože vůbec netuším, kam tím směřuje.

„Tak proč jsi je tahal po celým baráku? Co jim máš co ukazovat bar a vinotéku? A hlavně, jak si můžeš dovolit je vzít do naší ložnice?“

Nasucho polknu a přistiženě zčervenám.

„Já, no… ehm, myslel jsem, že… Jenom jsme tam nakoukli…“

„Ne, nenakoukli. Nakouknout jsi je nechal do mé šatny, což mi teda taky přijde přes čáru, ale budiž, ta tvoje kamarádka aspoň měla dost ohledů na to, aby se mi nezačala probírat oblekama… Ale docela dlouho jste se všichni tři váleli po naší posteli, to ti přijde v pořádku?“

„No, ehm…“

„Mně to teda v pořádku nepřijde! Přijde mi to asi tak stejný, jako kdybych sem pozval pár lidí na obchodní večeři – a zavedl je jen tak mimochodem do tvýho pokoje!“

„Já, no… promiň, já jsem to… nedomyslel,“ sklopím hlavu, přemoženej rozpakama a studem. „A… a co ještě ti Robert říkal? To, že jsem ho nechal, ať nám sežene pizzu, mu… mu taky vadilo? Já… myslel jsem, že mně by ji tak jako tak donesl, tak když už jsem nechal objednat o dvě navíc, tak… tak že prostě… to nebude vadit…,“ začnu koktat.

„Ale prosím tě, o pizzu vůbec nejde, ani o Roberta, ten se mnou ještě vůbec nemluvil! Já si prostě jenom nepřeju, abys z našeho domu dělal pro svoje uhihňaný kamarády atrakci!“

Několikrát souhlasně přikývnu, než… než to, co Riko právě řekl, doputuje z uší do mýho mozku.

„No… no počkej,“ zvednu k němu oči a přemýšlivě se zamračím, „tak když jsi s Robertem nemluvil, tak jak víš, že… Ježíši, Riko, to jako… máš všude v domě… včetně ložnice… nainstalovaný kamery?!“

Teď se na mě pro změnu přemýšlivě zamračí Erik.

„A proč se tváříš tak zhrozeně? Jasně že mám všude po baráku kamery! Nebo na jakým principu myslíš, že funguje náš zabezpečovací systém? Nemluvě o tom, že chci mít přehled, co se tu děje, když tu nejsem. Chráním si svůj majetek – i svý soukromí! A k tomu je občas potřeba pohlídat si i svý zaměstnance.“

„A mě,“ hlesnu.

„No dovol? Tebe nehlídám!“ brání se. „Jenom se holt sem tam dostaneš do záběru, to už tak je, když tady žiješ…“

„No dobře, ale neměl jsi mi to tak náhodou oznámit hned, když jsi mě sem přivedl poprvý, že jsou tu všude kamery?“

„Asi měl,“ uzná. „Na druhou stranu, nechtěl jsem, aby sis tu připadal nějak… pod dohledem…“

„Paráda, tak sice jsem si tak nepřipadal, ale reálně jsem byl! Týjo, doufám, že v mým pokoji ale kamera není! Nebo v koupelnách! A na záchodech!“ otřesu se.

„Ne, v koupelnách ani na záchodech ne. Ani ve spa.“

„Super,“ zavrčím podrážděně, když tímhle svůj výčet místností, kde kamery nejsou, ukončí. „Doufám, že z mýho pokoje ji okamžitě odinstaluješ! A z ložnice taky! Nebo tam s tebou nebudu spát!“

„Prosím tě, nepřeháněj,“ protočí nade mnou oči. „Co si představuješ, že se s těma záznamama děje? Nebo si myslíš, že mám celý dny čas sledovat, jak ve svým pokoji koukáš do mobilu nebo poleháváš nad učebnicema?“

„Co já vím? A hlavně je mi to jedno, na co máš nebo nemáš čas! Prostě si nepřeju, aby tam ty kamery byly! A jestli je neodinstaluješ, tak se odstěhuju! Vždyť tohle je prachobyčejný šmírování!“

„Ale no tak, no tak!“ natáhne se ke mně Erik, a i přes moje počáteční protesty a snahy se mu vytrhnout mě nakonec zabalí do své náruče. „To jsme se nechali trochu unýst, oba… Fajn, tak já ty kamery nechám odstranit. Máš pravdu, že v ložnici ji nepotřebujeme, a v tvým pokoji už vůbec ne… Nedošlo mi, že by ses mohl cítit… takhle. Se mnou tu poslední dva roky nikdo nežil, takže některý věci jsou pro mě… nový, nedokážu je hned domyslet…“

„Jo, no, to chápu,“ uznám, že to jeho vysvětlení dává smysl.

Hmm, jenže jakkoliv smysl ty jeho důvody dávají, přesto se ještě dlouho po našem rozhovoru uvnitř sebe rozhořčeně a nesouhlasně ježím. Protože najednou tu přítomnost kamer vnímám úplně všude. Nedokážu si ani pořádně vychutnat večeři, ani si užít film, ani se uvolnit ve sprše… Do prdele práce! Zdrhl jsem od našich, protože jsem se tam necítil dostatečně svobodně – a to jsem si teda pomohl!

Domácí vězení by vypadalo jinak, tomu věř, vybaví se mi najednou tátova nakvašeně pronesená věta… a já mu teď, o pár týdnů později, musím dát zapravdu: jo, ono to domácí vězení může úplně klidně vypadat i takhle. Být pořád pod dohledem, pod kontrolou, nebýt si jistej, kdy a kdo mě zrovna sleduje nebo, ještě hůř, nahrává… A muset se pak zodpovídat z toho, co jsem dělal, když tu Erik nebyl… Takhle jsem si tu svobodu a větší volnost teda fakticky nepředstavoval!

A navíc, nad tohle všechno, mě dráždí ještě něco: že z toho vlastně nemám pořádně jak utýct. Sice jsem tím Rikovi zavyhrožoval, že jestli ty kamery neodinstaluje, tak se odstěhuju, ale popravdě… kam bych šel? Béda by mě u sebe možná pár nocí přespat nechal, ale potom? Vždyť já nemám dost peněz ani na to, abych si někde na ubytovně zaplatil pokoj na víc než pár nocí – naši mi můj účet, kam mi posílali kapesný, už dávno přestali dotovat, no a Riko mi žádný peníze nedává… Holt mi všechno rovnou platí, protože na obědy, večeře i na nákupy chodí se mnou, že jo, tak na co by mi dával ještě peníze extra. Na té kreditce, kterou mi věnoval k Vánocům, mi zbyla necelá tisícovka, kterou jsem si ušetřil pro případ nouze, když mi došlo, že on mi žádnej další obnos na tu kartu sám od sebe nedoplní, a jakkoliv mi tenkrát tvrdil, že mu dělá radost dát mi peníze a já ať si za ně koupím, co chci, tak sám od sebe už tohle téma nikdy znovu nenadhodil. A mně je trapný si mu o nějaký další prachy říct. Je mi trapný mu říct, že občas bych si třeba chtěl po škole zajít se spolužákama na pivo… A teď v poslední době jsem musel tenhle náš povyučovací srazík už dvakrát odmítnout, protože bych na to jednoduše neměl…

No, ale asi mi nic jinýho nezbyde, než tohle všechno před Rikem natvrdo nadhodit. Ostatně, on sám říkal, že je celá tahle situace se mnou pro něj nová… a že občas nějaký věci nedomyslí… Možná mu to prostě jenom nedošlo.

Doufám.

Protože ta druhá možnost – a sice že mu to došlo, ale že mě takhle bez vlastních prostředků udržuje naschvál, abych byl o to víc závislej na něm – mi způsobuje další nepříjemně svíravý pocity kdesi v nitru…

***

„Eriku, já… potřebuju založit,“ odhodlám se dva týdny nato vypustit tu tolik obávanou větu z pusy.

Nutno dodat, že jsem dobře věděl, proč jsem to tak odkládal, proč jsem se toho tak obával: protože je to prostě a jednoduše trapný! A ponižující. A potupný.

Zatímco cítím, jak mi tváře spaluje rudej žár, zadoufám, že Riko se chytne za hlavu a zaúpí něco jako: ježíši, sorry, já jsem takovej vůl, mně to vůbec nedošlo, že bys mohl potřebovat nějaký svoje vlastní peníze! A ještě se tomu nakonec oba zasmějeme…

Mňo, jenže on to pojme úplně jinak: místo aby si posypal aspoň trochu popela na hlavu, tak naopak mě zasype lavinou podle mě dost zbytečných a svým způsobem i dehonestujících otázek:

„Na co? A kam se chystáte? A kdy? A s kým? A kolik potřebuješ? No to je snad na jedno pivo zbytečně moc, ne? Nebo to hodláš všechny pozvat a zaplatit to za ně? Ne? Tak na co teda potřebuješ tolik?“

„No abych si nemusel říkat pokaždý znovu…,“ drmolím.

„Mně přijde v pořádku, že si řekneš pokaždý znovu,“ nemá Riko pro ten můj požadavek ani špetku pochopení. „Aspoň budu mít trochu přehled, co po odpoledních děláš.“

Tahle jeho poznámka mě ovšem dost namíchne.

„No dovol?“ naježím se. „Jakej přehled? Vždyť ti snad o všem, co dělám ve škole i po ní, říkám, ne?“

„A co když mi kecáš?“ propálí mě Erik pronikavým, podezíravým pohledem. „Nemysli si, že jsem to už nezažil – přítele, kterej mě podváděl za moje vlastní peníze!“

Týjo, tak tomuhle říkám slovní facka par excellence!

„Ale já… já bych přece…,“ chci se bránit, říct mu, že já bych ho přece nikdy nepodvedl, ale nejsem schopnej tu větu dokončit, protože v krku se mi utvoří dusivej knedlík. Zamrzí mě, že si Riko tohleto o mně myslí, že mi nevěří…

Riko ovšem z mýho hlasu a taky výrazu zjevně pozná, že přestřelil, protože najednou jeho pohled změkne, on zruší tu mezeru mezi náma a obejme mě:

„Dobře, dobře… Vím, že ty nejsi on, já jenom… Tak já na tu kartu, co jsem ti dal na Vánoce, vložím tisícovku, a až ti dojde, tak mi prostě zase řekneš. Takhle mi to přijde fér, tobě ne?“

A já mu to jeho objetí oplatím a přikývnu, že jako jo, je to fér, je to pochopitelnej kompromis.

Jenže… ve skutečnosti si to nemyslím. Protože tohle žádnej kompromis není. Jakmile tu tisícovku utratím, čeká mě tenhleten výslech znovu… Výslech – a navíc nepříjemnej pocit, že mě Erik podezírá z bůhvíčeho. A že potřebuje mít přehled o tom, kde a s kým trávím svůj volnej čas. Jako by nestačilo, že má díky kamerám přehled, jak trávím veškerej čas tady ve vile…

Z vývoje událostí jsem jaksi přepadlej a nervózní, ale to ještě není nic proti tomu, jaká smršť pocitů mě semele za další týden, kdy, pro jistotu s dostatečným předstihem, Erikovi oznámím:

„Poslyš, Riko, potřebuju ještě aspoň pětistovku – šestnáctýho dubna pořádáme takovej maturitní večírek, budou tam i učitelé, bude to takový neformální rozloučení se školou, no, a zároveň tam pozveme profi fotografa a budeme se fotit na tablo, a prostě… Skládáme se všichni na pronájem sálu a na občerstvení, budeme to mít v pivovaru a…“

„Kdy že se to koná?“ zpozorní Erik.

„Za tři týdny zhruba, v dubnu, šestnáctýho,“ zopakuju mu to datum.

„Tak to nepůjde, potřebuju tě jako plus one na svatbě mýho obchodního partnera z Paříže.“

„Cože?“ vyjevím se. „A kdy jsi mi to jako chtěl říct?“

„Říkám ti to teď, to nestačí?“ trhne Riko ramenama.

„Jak vidíš, tak nestačí! Koliduje mi to s jinou akcí! A navíc, odkdy jsou svatby v pátek?“

„Ta svatba je v sobotu, ale už na páteční večer je tam program, sjedou se tam hosté z celýho světa, je to dost událost… Dome, kruci, netvař se tak! Netahal bych tě tam, kdyby to nebylo důležitý, to mi věř! To není jenom tak nějaká svatba, je to zároveň společenská a obchodní událost! Nemůžu si dovolit tam nebýt!“

„Však ty si tam buď! Ale já tam nikomu chybět nebudu!“ založím si trucovitě ruce na hrudníku.

„Prosím tě, a jak by to vypadalo, kdybych tam dorazil sám? Jednou jsi můj přítel, žijeme spolu, tak se předpokládá, že mě na takový akce budeš doprovázet! A netvař se, jako kdybych tě bral na pohřeb… a ještě tvůj vlastní! Je to událost roku, uvidíš, že si to tam užijeme! A navíc Paříž, Dome, Paříž! Zůstaneme tam pak třeba do úterka a trochu si projdeme město… Tví spolužáci to taky pochopí, uvidíš! Jestli jsou to přátelé, tak budou rádi za tebe, že se dostaneš takhle do společnosti. Vidíš, to mi připomíná, že příští pondělí po kosmetice tě objednám ještě ke svýmu kadeřníkovi, ať ti vytvoří na hlavě účes místo tohohle tvýho vrabčího hnízda… Který je sexy, vážně! Jenom pro takovou událost se to nehodí…“

Přestanu ho vnímat a jenom přikyvuju, zatímco vnitřnosti mám rozbouřený zklamáním… a taky už dopředu stažený nervozitou, jak tuhle změnu plánů poberou lidi ze třídy.

A podle očekávání to vezmou dost blbě. Zase jsou obsypaní kolem mojí a Bédovy lavice, ale tentokrát se jim ve tvářích rozhodně nezračí obdiv! Spíš nepochopení, nevěřícnost… a naštvání.

„Já… fakt se omlouvám, dosral jsem to,“ beru veškerou vinu na sebe.

„No to teda kardinálně, Dominiku!“ založí si Lucka ruce v bok. „Ten termín máme rezervovanej už od září! To jsi ještě s Erikem ani nechodil!“

„Já vím, on… mi o tý konferenci, ehm, kam mě potřebuje jako doprovod, řekl někdy v lednu, a já jsem si to v tu chvíli nespojil, že je to stejný datum… A teď už má koupený letenky, zarezervovanej hotel, všechno prostě…,“ mlžím nešťastně, nebo přesněji lžu, jako když tiskne, proč to nepojmenovat pravým jménem! Ale radši budu všem spolužákům lhát, než abych před nimi Erika shodil. A tím pádem i sebe. Nechci a nemůžu jim přiznat, že mě do celé akce naverboval na poslední chvíli, a navíc totálně bezohledně, bez jakýhokoliv pochopení, že já mám jiný plány – a že ty moje plány jsou pro mě stejně důležitý, jako ty jeho pro něj…

„Neříkej, že by to nešlo všechno přebookovat,“ přimhouří na mě oči Jirka.

„Nevím! Tak ale kdyby to šlo, tak by to Riko udělal…,“ práší se mi od pusy.

„Ty vole, kámo,“ uchechtne se Ondra posměšně, „ty seš obyčejnej zlatokop! Uhneš mu úplně ve všem čistě proto, že má prachy a že kdyby nebylo po jeho, tak tě přestane dotovat, co? Holt už sis na ten život ve zlatý kleci zvykl, tak to nebudeš riskovat…“

Popuzeně se k němu natočím:

„No dovol?! V jaký zlatý kleci? Já prostě jenom… Prostě spolu chodíme, a… a něco jsem mu slíbil, tak… tak on s tím počítá, a… “ S vypětím všech sil se snažím přijít s nějakým argumentem, kterej by nejenom Ondru, ale i všechny ostatní spolužáky nějak usadil, kterej by je přesvědčil, že jsem nejenom neměl na výběr, ale že je to tak hlavně v pořádku, když dám přednost svýmu partnerovi, že jo… No ale žádnej takovej pádnej argument mě nenapadá.

Protože dost možná ani neexistuje.

„Nám jsi to taky slíbil,“ namítne Petra.

„Jo, a taky jsme s tebou počítali,“ dodá Lucka.

„A znáš nás už čtyři roky! Některý i dýl!“ odfrkne Eva a očima loupne po Bédovi. „Kdežto Erika znáš jenom chvíli!“

„Jo, no, jenže my holt nejsme multimilionáři, takže on dostane přednost – a my utřeme,“ shrne to Jirka a s nechápavým zavrtěním hlavou od naší lavice odejde. A další spolužáci ho postupně následují.

Ovšem ne všichni. Ondra si naopak nenechá ujít příležitost, aby mi nevěnoval ještě jeden znechucenej škleb – a „dobrosrdečný“ varování:

„Si dej hlavně bacha, aby Erik neměl konferenci i v termínu maturit nebo v době zápisu na vejšku…“

„Dej si odpal, kreténe!“ doporučím mu podrážděně, načež se zničeně zapřu v židli a začnu si mnout spánky.

A pak mi něco dojde.

Dojde mi, že Béda celou dobu neřekl ani slovo.

Otočím se k němu – a napůl zvědavě, napůl už dopředu zhrozeně zakotvím pohledem na jeho tváři:

„A co ty? Ty k tomu nemáš co dodat? Nebo jako to tvý mlčení mám brát, že s nimi souhlasíš…?“

Béda se poškrábe na nose.

„No, nesouhlasím úplně se vším, ale uznej, že…“

„Co mám uznat?“ skočím mu netrpělivě do řeči.

„Sakra, Dome,“ vybuchne, „copak to nevidíš? Erik si tě fakticky kupuje… a taky modeluje ke svýmu obrazu! Oblíkáš se, jak chce on, děláš to, co chce on, jezdíš, kam chce on, nebo naopak nejdeš tam, kam on nechce… Ondra měl ve výsledku pravdu!“

A to je pro mě konečná.

Jako jo, byl bych ochotnej se zamyslet, jestli na tom, co Béda říká, nemůže něco být, protože Béda je… prostě Béda, nejlepší kámoš… Ale tou poznámkou o Ondrovi to dosral. Definitivně.

„Jo tak Ondra měl pravdu, jo? V tom, jak na mě útočil, jo? Zrovinka on má pravdu, on, jedinej spravedlivej, jo?“ odsekávám, uraženej a poníženej a… a taky zrazenej až do morku kostí. „Tak v tom případě víš co? V tom případě si s ním nad tou jeho pravdou můžeš klidně notovat až do maturity! Nebudu vám zaclánět!“ A s tím si hlučně sesbírám všechny svý věci, popadnu batoh – a přesunu se do jediné volné lavice vzadu u dveří.

A je mi jedno, že po mně všichni divně koukají.

Je mi jedno, že si holky začnou něco špitat.

Je mi jedno, že zaslechnu Vencu, jak říká Adamovi, že mi už úplně hráblo.

Je mi to všechno jedno.

***

Až na to, že mi to není jedno.

Vůbec.

Vždyť… vždyť oni měli pravdu všichni.

Znám je už čtyři roky. A tenhle náš maturitní večírek je v podstatě poslední naše společná akce. A já tam nebudu. Kvůli svatbě lidí, který neznám vůbec!!! A o které se mi Erik ani neobtěžoval říct dřív než tři týdny předem! Protože prostě počítal s tím, že tam s ním pojedu. Nenapadlo ho, že bych nemusel mít čas… nebo náladu. Počítá s tím, že na něj budu mít čas a náladu vždycky…

Odpoledne před ním schválně nadhodím, jak jsou na mě ve třídě všichni naštvaní. A jak je moje neúčast mrzí. A jak po maturitě už se nikdy takhle v plným počtu nesejdeme, zatímco s ním budu moct pro mě za mě třeba obcestovat celej svět, když o to bude stát… Doufám, že ho ty moje poznámky přece jenom obměkčí, že si to třeba nechal i přes noc projít hlavou a přes den potom popřemýšlel, koho by mohl na tu akci vzít místo mě… Jenže nic takovýho se nestane, Rika to moje fňukání, jak se o tom vyjádří, naopak ještě pobaví, načež mi zopakuje, že si myslí, že opravdoví přátelé by to bez problému pochopili. A že pokud mi mí spolužáci nedokážou přát, že místo usmolenýho večírku v pivovaru strávím prodlouženej víkend v Paříži, tak to žádní přátelé nejsou…

Spolknu otázku, jestli on jako můj opravdovej přítel by podobně neměl pochopit, že pro mě je ten usmolenej večírek setsakra důležitější než nějaký jeho obchodní záležitosti.

Spolknu ji…, jenže o to víc mě pak tíží v žaludku jako kámen.

Duben tak stojí dost za hovno.

Přistihnu se, že jsem téměř fascinovanej tím, jak se někomu, konkrétně mně, může život během chvilky tak totálně dosrat – bože, vždyť ještě pár dnů zpátky jsem se každej den těšil do školy a po vyučování jsem se naopak těšil za Rikem, že, a teď se najednou netěším nikam. A na nic. Je teda pravda, že Riko se mě snaží všemožně rozveselit a přivíst na jiný myšlenky, jenže… nějak to na mě momentálně nezabírá nebo co. Přijde mi, že je všechno špatně – a deptá mě, že nemám nejmenší tušení, jak z toho ven, a ani žádnou vyhlídku, že by se to v nejbližší době samo nějak zlomilo…

No a o poslední kapku do tohohle mýho zatrpklýho, nešťastnýho poháru se postará opět Erik.

A přijde to z naprosto nečekanýho směru.

„Dome,“ začne vemlouvavě, když po sexu, kterýmu poslední dobou jaksi chybí šťáva, oddechujeme v jeho posteli, „mám pro tebe takový překvápko.“

„Hmm?“ zapředstírám zájem, ale místo abych se na něj rozzářeně usmál jako dřív a čekal, co z něj vyleze, oči mi zakotví na našich dvou kufrech, který stojí přichystaný v rohu místnosti a čekají, až je pozítří brzo ráno naložíme do auta a odfičíme spolu s nimi na letiště.

„V té Paříži bude i Dylan, jeden můj starej známej… Dřív jsme spolu, no… ne přímo chodili, ale něco mezi náma proběhlo… A až ho uvidíš, tak pochopíš, proč, ten chlap je neskutečně sexy!“

Tenhle jeho nepochopitelně nadšenej proslov už mě donutí natočit tvář k němu.

„A tohleto mi říkáš, protože…“

„To ti říkám, protože slovo dalo slovo, a prostě… Dylan by tě rád poznal. Jakože… intimně poznal.“

Prudce se posadím a nevěřícně na Rika zazírám:

„Prosím???“

„Ježíši, ne, to… to asi vyznělo blbě, co?“ uchichtne se a jemně mě zatahá za zápěstí, aby mi dal najevo, ať si k němu zase lehnu. A když to udělám, pokračuje: „No prostě měl by zájem o trojku s náma oběma.“

Než na to stihnu nějak vědomě zareagovat, zaregistruju, že mi hlava začala sama od sebe nesouhlasně kmitat ze strany na stranu.

„Ne, to… ne, to je… divný…,“ snažím se podchytit i slovně ten uragán pocitů, co ve mně ten jeho návrh rozvířil.

„Proč divný?“ podepře se Riko o loket a zkoumavě se na mě zadívá. „Vždyť už jsme párkrát na takový porno koukali a nikdy jsi neříkal, že by se ti to nelíbilo. Naopak šlo poznat na první dobrou, jak moc se ti to líbí…“

„No ale… to bylo video! S cizíma chlapama! Já jsem v tom žádnou roli nehrál!“

Erik se zamyšleně zamračí:

„A tebe to vůbec neláká? Ani trošku? To bych se docela divil, je to docela častá fantazie spousty lidí…“

„Hm, no tak moje ne!“ ujistím ho ostře.

„Okej, okej,“ zasměje se. „Tak se hned tak nečerti! Víš, já si myslím, že dokud to nezkusíš, tak vlastně nemůžeš vědět, jestli tě to bere, nebo ne… Mně to popravdě napadlo už víckrát, že by nemuselo být špatný pozvat si někoho, kdo by mi pomohl potrestat mýho nešikovnýho fotbalistu,“ mlsně na mě zamrká. „Nebo ještě líp – já bych se díval, jak mýho fotbalistu trestá někdo jinej, to by byl asi dost rajc! A mezi náma, Dome, když jsi po mně tenkrát chtěl ten seznam, co bych si přál k narozeninám, tak tohle by na tom seznamu bylo na prvním místě. Napadlo mě, že zrovna s tebou by nemusel být problém si to přání splnit – a navíc by sis to užil taky…“

Ležím vedle Erika, koukám do těch jeho podmanivých očí… a srdce mi zběsile buší. Protože, no… jasně že bych mu rád daroval něco… něco výjimečnýho, něco extra! Něco, o co opravdu stojí! A jak podotkla tenkrát před Vánocema Monika, tak zároveň něco, co si on nemůže sám pro sebe koupit… Ale tohle je prostě… moc. Tohle je… zvrhlý ne na druhou, ale aspoň na dvacátou! Darovat mu k narozeninám to, že mě před jeho očima ošuká někdo třetí…

„Já… no, tak… tak já si to nechám projít hlavou,“ slíbím mu, a zbytek svých sil věnuju na to, aby se mi povedlo roztáhnout rty do úsměvu. Uklidňujícího úsměvu.

Protože nechci, aby Riko pojal byť i to nejmenší podezření, že mu lžu.

Jako jo, v hlavě mi to všechno potom šrotuje celou noc, v tom jsem mu nekecal.

Ale neuvažuju nad tím jeho naprosto nemístným návrhem.

Uvažuju nad tím, jak z tohohle všeho ven…