Tak takhle jsem si to nepředstavoval (3/5)

V půlce ledna se ve škole zapomenu hlídat. Konkrétně v šatně po těláku. Tetování už mám kompletně zahojený, nebolí mě ani nesvědí, a tak občas zapomenu na to, že ho mám… Tím pádem se k Bédovi neotočím zády, když si po hodině volejbalovýho pinkání svlíkám lehce propocený tričko, a zatímco mu odpovídám na otázku, jestli si myslím, že dnes budeme psát písu z matiky, Béda upře svůj vytřeštěnej pohled na můj hrudník:

„Ty vole, kámo, a tohle je co? Ty – a tetování? Co je to za novoty?“

Tím samozřejmě k obrazci o průměru zhruba tři cenťáky, co se skví nad mou pravou bradavkou, přiláká pozornost i některých dalších spolužáků.

„No neke!“ tlemí se Jirka. „Moje ségra taky hučí do máti, že nějakou kérku chce… Ono to zase přichází do módy, nebo jak?“

„To z ní ani nikdy nevyšlo, ne?“ podrbe se ve vlasech Vašek.

„Mně je jedno, jestli je to moderní, nebo ne,“ trhnu ramenama. „Tohle byl dárek.“

Jirka uznale pokývá hlavou:

„Jako od Erika, jo?“

V tu chvíli se Béda dovtípí, že Jirka z neznalosti věcí popletl pády.

„Spíš pro Erika, co?“ zamrká na mě.

„Jo, no,“ zahučím, protože když už je to venku, tak to nehodlám zapírat. „Říkal, že by se mu něco takovýho líbilo…“

„Hustý!“ protáhne Jirka ústa, a tím by se to téma mohlo považovat za uzavřený – kdyby se tu ovšem neochomýtal Ondra.

„To teda nevím, co je na tom hustýho,“ zašklebí se nejdřív na Jirku a hned potom na mě. „Takhle se nechat označkovat kvůli někomu, s kým chodíš… nevím, tři čtyři měsíce?“

Zalapám po dechu:

„Jaký označkovat? To je úplně normální tetování, ostatně sám máš kérek plný paže!“

„Jo, ale proto, že každej ten symbol pro mě má nějakej význam! Nikdy bych si nenechal vyrejt do kůže něco jenom proto, že si to přeje někdo druhej! Si pod tu malůvku nech rovnou připsat: majetek ctihodnýho Erika…“

Vztekle po něm vystartuju s cílem mu ten jeho přezíravej kukuč pořádně pomuchlat, ale Béda mě stihne popadnout za rameno a udržet na místě:

„Sakra nech toho, Dome! Nechte toho oba dva! Potřebujete půl roku před maturitou nějakej průser? Jako by to nestačilo tenkrát v devítce!“

Se zavrčením ze sebe jeho dlaň setřesu, ale jinak mu dám zapravdu – a tak na Ondru jenom rozčileně zahrozím:

„Nech si ty kecy!“

„Pro pravdu se každej zlobí, co?“ zachechtá se ještě škodolibě, ale pak už šatnu urychleně opustí, zatímco Béda mi znovu silně stiskne rameno.

„Ser na něj…“

„Se snažím!“

„Se snaž víc! Čím víc tě to bude vytáčet a budeš na něj takhle reagovat, tím víc keců on bude mít, to ti to není jasný?“

„Je, no…,“ uznám.

„Tak vidíš. Krucinál, už jenom pár měsíců. Po maturitě už se nikdy neuvidíte. Tak to proboha nějak vydrž!“

Už na to nic nedodám, ale okomentuju si to aspoň v duchu: jo, těch pár měsíců už uteče… A když jsme se zvládli nezabít doteď, tak těch pár týdnů do května, to už je přece hračka…

My jsme totiž s Ondrou na nože od… no jak vzpomněl Béda, od devítky. Oba jsme už od mala dost váleli ve fotbalu, no a v deváté třídě se trenér rozhodoval mezi mnou a Ondrou, kdo bude kapitánem našeho týmu. A vybral mě. A Ondra se tenkrát vzteknul – a hřmotným hlasem sobě vlastním mně i všem lidem okolo oznámil: „Mně žádná buzna kápa dělat nebude!“ Dostal za to tenkrát pokárání od trenéra, no a druhej den ještě přes hubu ode mě a Pavla, my tři jsme byli ještě s Bédou tenkrát taková parta, akorát že Béda se do toho našeho fotbalovýho sporu nechtěl plíst… Tohle naše soukromý řešení se ale zase nelíbilo Ondrovu tátovi, a tak z toho byla docela polízanice.

A ono by si člověk možná řekl, rvačka sem, rvačka tam, to se přežene… Jenže mě potom už celkově ten fotbal přestal bavit. Přišlo mi, i když asi to bylo jenom zdání, nevím, ale nedokázal jsem se toho pocitu zbavit – prostě přišlo mi, že na mě po tom Ondrově vyzdvihnutí toho, jak to mám nebo nemám, všichni až moc zírají. A že mě všichni až moc hodnotí. A že v duchu přemýšlejí, jestli jsem opravdu tak dobrej, abych si zasloužil být kapitánem. Jakože jestli to, že jsem gay, mi neubírá… nějaký jiný vlastnosti, co musí správnej fotbalista mít. Jestli bych neměl na trénincích a v zápasech být silnější, průraznější, rychlejší, pohotovější, obratnější… A tak jsem se nakonec na hraní vykašlal a vzdal jsem i svou touhu nastoupit po základce na sportovní gympl. Místo toho jsem šel s Bédou na průmku – a na sportovní gympl nastoupil vedle Pavla ještě Ondra.

Na čas.

Protože před koncem prváku mu nějakej zfetovanej řidič zabil o dva roky starší ségru, když zrovna přecházela po přechodu… A Ondra se z toho pak dlouho nemohl vyhrabat, měl i nějaký studijní problémy… a nakonec někdy v říjnu přestoupil z gymplu k nám na průmku. Přímo do naší třídy.

To, že se i nadále nemůžeme vystát, pořád platí, šijeme do sebe při každé příležitosti, ale už nikdy jsem ho neslyšel říct křivýho slova proti gayům. Ne. Místo toho teď nemůže přijít na jméno smažkám, fetkám a závislákům všeho druhu a dává nevyžádaný kázání každýmu ze třídy, koho na nějaké mimoškolní akci přistihne nějak moc popíjet… Moje mamka o něm jednou napůl obdivně, napůl soucitně prohlásila, že musel vzhledem k tomu, co prožil, hrozně rychle dospět.

A napůl obdivně, napůl soucitně nad ním vzdychala i loni, poté, co dokonce zlomil jednomu čtvrťákovi nos, když ho přistihl, jak si ho pudruje na školních záchodcích asi měsíc před maturitou. Byla z toho dost aféra, ale mezi náma, i já sám jsem byl rád, že zrovna za tohle Ondra nijak významně potrestanej nebyl. Dostal jenom nějakou důtku od ředitelky nebo co, kdežto ten čtvrťák z toho měl i opletačky s policajtama…

No, každopádně škoda, že naši v tomhle tak trochu měří dvojím metrem. A sice nad Ondrou se můžou uáchat, jak je skvělý, že se chová na svůj věk tak rozumně a dospěle, no ale když jsem jim na Silvestra konečně představil Erika, tak z toho, že jejich syn chodí s někým rozumným a dospělým, žádnou velkou radost neměli. Jako jo, ve vší slušnosti mu podali ruku, navzájem si popřáli do novýho roku, zeptali se ho, jak si užil svátky na jihu Evropy, no ale když jsem se pak druhýho ledna vrátil z Krkonoš, kde pro nás Riko zarezervoval chatu, hned se do mě pustili. Prý je na mě Erik moc starej, moc z jiné vrstvy, moc vyspělej, moc zkušenej, moc lehkovážnej v tom, jak mě pořád někam tahá a nenechá mi dost prostoru se připravovat na přijímačky a na maturitu… Prostě je prý oproti mně všechno moc – a oni si nepřejí, abych s ním chodil! Prý kolem sebe ve svým věku potřebuju jiný lidi, jinou společnost, jiný zážitky, jiný zkušenosti… a jednoduše jinýho partnera.

„A na tohle všechno jste přišli po pětiminutový konverzaci s ním?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„To jsme tušili už dávno, ale teď se nám to potvrdilo,“ přikývla mamka. „Dome, Erik je úžasnej a já úplně chápu, proč ses jím nechal tak pobláznit, ale on… prostě není to vhodnej přítel pro tebe! Ty k sobě potřebuješ někoho víc jako ty a on k sobě zase potřebuje někoho víc jako on.“

„To snad nemyslíš vážně!“ byl jsem tím, co mamka říkala, a i tím, co se skrývalo za těma slovama, úplně konsternovanej.

„To myslíme úplně vážně!“ vložil se do toho táta. „A navíc, kolik jsi říkal, že mu je? Protože Dominiku, nezlob se na mě, ale Erik nevypadá, jako by mu ještě nebylo třicet. Podle mě ti v tomhle kecá.“

Vykulil jsem na tátu oči:

„Co? To je nesmysl… Proč by to dělal?“

„No tak to je asi docela zřejmý, proč by to dělal, ne? Ještě mi nebylo třicet zní přece jenom o dost líp, než za dva roky mi bude čtyřicet! I před tvýma kamarádama to vypadá líp, než kdybys jim vyprávěl, že chodíš s někým jenom o trochu mladším, než jak staří jsou vaši rodiče…“

„Hele, tohle… není fér!“ vyjel jsem po nich. „Vymýšlíte si kraviny, jenom abyste mě od něj odradili! Ale já se ho nevzdám, jasný? Mně je s ním skvěle! A abyste věděli, tak je mi úplně jedno, co má napsaný v občance! Já mám naopak v občance napsaný, že osmnáct už mi bylo, takže mi ho nemůžete zakázat!“

„Máš pravdu, nemůžeme ti ho zakázat, ale zároveň tě v tom nebudeme ani podporovat! Ne dokud studuješ, dokud tě živíme, dokud žiješ pod naší střechou!“ zvýšila máma hlas.

„Takže co?“ zpupně jsem rozhodil rukama. „To mám jako domácí vězení?“

„Nemáš domácí vězení. Jenom prostě… doma budeš nejpozději v osm. Ve všední dny i o víkendech. Aby ses zvládal i učit, protože to snad uznáš i ty, že maturita a přijímačky mají přednost. Žádný přespávání u něj, žádný výlety přes noc.“

„Takže v podstatě mám domácí vězení,“ zahučel jsem nakvašeně.

„Nevyskakuj si, Dominiku! Domácí vězení by vypadalo jinak, tomu věř!“ zahrozil na mě táta. „A chraň tě pánbůh si v tomhle posledním půlroce zhoršit prospěch. To by na to domácí vězení možná fakticky ještě došlo!“

Erikovi jsem to všechno nejdřív tajil, ale samozřejmě není blbej, takže si všiml, že spěchám domů mnohem dřív než v uplynulých měsících. A tak jsem mu to vyklopil – a on mě od té doby lanaří, ať se nastěhuju k němu.

„No co?“ nevidí v tom problém. „Jsi dospělej? Jsi. Zakázat ti to nemůžou. A pokud je musíš poslouchat proto, že tě živí a že bydlíš pod jejich střechou, no tak holt budeš bydlet pod mou střechou a živit tě budu já.“

„Ale… to přece… to nejde,“ odmítal jsem ten nápad zezačátku.

„A proč by to nešlo? Ne, počkej, Dome, myslím to vážně. Proč by to nešlo? Dej mi aspoň dva tři pádný argumenty, proč by to nešlo.“

A já… jsem s žádnýma pádnýma argumentama nebyl schopnej přijít. Snad kromě protože to nejde. A to mi Riko jako pádnej argument neuznal.

„Nemůžeš… nemůžeš mě živit! Víš, jak bych si připadal? A já si teď nemůžu dovolit chodit na brigádu, to bych časově nestíhal takhle před maturitou…“

„Klid,“ pohladil mě Erik konejšivě po paži, „to po tobě přece nechci! Prosím tě, ty naděláš, jako kdyby mě to, že se ke mně nastěhuješ, mělo přivést na mizinu… Všiml sis už, jak velkej mám dům? Všiml, že? A kolik tu mám pokojů. Když si jeden zabereš pro sebe, žádný náklady navíc s tím mít nebudu. A co se týče jídla, stejně tě už od října na většinu večeří zvu já. No tak k tomu přidám i obědy a snídaně. No bože! Tak se netvař tak zoufale, jako kdybys mě tu žádal, ať u sebe nechám bydlet půlku tvé třídy… Tebe budu živit a šatit rád. A pečovat o tebe. A rozmazlovat tě. A masírovat ti ztuhlou šíji…“

To už jsem se slastně kroutil pod jeho jemnýma, zkušenýma dotykama… No a tak na tu další, zásadní otázku došlo až po sexu.

„Ty, Eriku,“ přitulil jsem se k němu, ale zároveň jsem se natočil tak, abych mu viděl do tváře, „a kolik ti vlastně je?“

„Pročpak?“ zamžoural na mě.

„No protože táta říkal, že mu přijdeš starší než na devětadvacet.“

„Tak to měl pravdu,“ pronesl Riko nerozhozeně, a když jsem na něj překvapeně vykulil oči, zatvářil se jako neviňátko: „Táhne mi na třiatřicet… Nějak jsem se s tím doteď nesmířil, že už jsem skoro v Kristových letech, haha, takže všem, kdo mi na to skočí, vykládám, že mi ještě nebylo třicet.“

Pořádně jsem nevěděl, jak se s tou jeho odpovědí popasovat. Takže táta měl pravdu, Erik mi kecal… Jenže zase na druhou stranu – nekecal mi tak moc. Vždyť táta z něj udělal téměř čtyřicátníka, bože! A navíc, nekecal nějak cíleně jenom mně, je to takovej jeho všeobecnej únik před pravdou… Evidentně si na třicet ještě nepřipadá, tak si prostě takhle pár let ubírá, no. Ostatně co já vím, jak se budu za deset let cítit já? Vždyť už teď se některý holky ze třídy tváří vyloženě zděšeně, když přijde řeč na to, že už jim za pár měsíců nebude -náct, ale -cet…

„Jsi naštvanej…?“ zjišťoval Riko starostlivě.

„Jasně že ne,“ usmál jsem se na něj. „Jenom nemám radost z toho, že jsem mezi těma, kdo ti na to skočili… Jsem myslel, že ke mně bys třeba mohl být upřímnější!“

„Já ti to chtěl říct,“ líbnul mě omluvně na nos, „jenom na to nebyla doteď jaksi příležitost… Ale narozeniny mám v dubnu, tak nejpozději na oslavě jsem byl odhodlanej to vytáhnout na světlo.“

„No dobře, tak já ti to odpustím, ale pod jednou podmínkou,“ vymínil jsem si. „Dáš mi nějakej seznam toho, co bys ode mě chtěl k těm narozkám dostat! A já z toho něco vyberu!“

„Už zase si děláš starosti s dárkama?“ zasmál se Riko, přetočil mě na záda a sklonil se, aby mohl olíznout to moje tetování. „Já se ještě pořádně nenabažil tohohle dárečku…“

A já jenom potěšeně zapředl… a pak už jsem Rikův věk, Rikovy narozeniny i všechny starosti s tímto dokonalým sexy chlapem související pustil z hlavy.

***

„Týjo, kámo, jaký to je…?“ otočí se na mě Béda účastně, když se posledního ledna loučíme před školou.

„Co jaký je…?“ nechytnu se hned.

„No, jakej je to pocit, že úplně poprvý nejdeš svý výzo ukázat vašim, ale Erikovi…“

„Jo tohle,“ kývnu, i když jsem tušil, že se ta Bédova otázka bude nějak týkat tohohle.

A sice toho, že už týden u Erika bydlím.

Nakonec mě prostě nějak… ukecal, udolal argumentama… A je pravda, že doma mi bylo čím dál hůř. Cítil jsem se tam děsně… nesvobodně. A jakoby pod zámkem, i když mě naši doma reálně nezamykali. No ale co to jako je, abych ve svým věku musel bejt povinně doma v šest? To ani v patnácti jsem nebyl takhle pod dohledem!

No a tak jsem svou nespokojenost dával našim najevo čím dál razantnějc… a hlasitějc… A do toho mě Erik v každé volné chvilce povzbuzoval, ať už to konečně rozseknu, že pobýváním v tomhle mezistavu vlastně ubližuju všem – sobě, rodičům i jemu… No – a tohle je výsledek. Poprvý za celou svou školní docházku nedonesu svoje vysvědčení ukázat domů.

Protože moje doma už tam není.

Nutno přiznat, že ta poslední hádka s našima byla… ehm… no prostě nejsem na ni vůbec hrdej takhle zpětně… Mamka dokonce brečela, no a na tátovi bylo vidět, jak se drží vší silou, aby mi, no, když už nevrazil pár facek, tak aspoň neřekl něco, co nepůjde vzít zpátky.

„Doufám, že seš na sebe náležitě pyšnej!“ zasyčel na mě v předsíni, když jsem se rychle soukal do zimní bundy, zatímco druhou rukou jsem užuž chmatal po své cestovní tašce, abych za sebou konečně mohl prásknout dveřma.

„Já… jsem to přece…,“ popotáhl jsem, „nedali jste mi na výběr!“

„Jo takhle!“ založil si táta ruce na hrudníku. „Jako kdybych v té větě slyšel Erika, že? To on ti nalil do hlavy všechny tyhle pseudoargumenty, viď? No tak víš co? Beru to zpátky. Ty na sebe očividně pyšnej fakt nejsi, aspoň natolik dobře jsme tě vychovali. Ale vyřiď Erikovi, že mu vzkazuju, že doufám, že je na sebe pyšnej on. Čtyřicetiletej chlap – a baví se tím, jak dokáže zmanipulovat mladýho kluka!“

„Není… není mu čtyřicet,“ zabublal jsem, protože v krku mě dusil tíživej knedlík a v nose se mi hromadila rýma.

„Ty naivo!“ zavrtěl nade mnou táta odevzdaně hlavou. „Poslyš, radši už mi zmiz z očí… Ale klíče máš, Dominiku. A vždycky tady budeš mít dveře otevřený, když bude nejhůř. Pamatuj si to.“

A já si to pamatuju… Ale je mi jasný, že táta těma otevřenýma dveřma nemyslel, abych dneska jakoby nic nakráčel k nim do bytu, ukázal jim svoje výzo a pyšně poplácal po zádech bráchu kvůli tomu, jak skvěle a s přehledem zvládl první půlrok čtvrté třídy on…

Hmm, no, brácha mi chybí.

A nejenom on.

Ale tak… je to teprve týden, co jsem se odstěhoval. A ono si to časem sedne, jak mě pořád utěšuje Riko. Akorát, že… No prostě takhle jsem si to svoje osamostatnění se, to postavení se na svoje vlastní nohy nepředstavoval… V mých představách jsem vždycky měl za to, že až se od našich jednou odstěhuju, tak s nima ale dál zůstanu v kontaktu! A ne že nebudou moct přijít na jméno ani mýmu partnerovi, ani mně, achjo…

Nutno dodat, že Erik se mi všemožně snaží tu mou změnu bydliště zpříjemnit. A dost se mu to daří! Ono taky komu by se skvěle nebydlelo v takovým paláci? A když si navíc vůbec nemusím hlídat čas a nemusím od Rika nikam spěchat, ale naopak pro sebe máme i celý večery a celý noci… Je to skvělý.

Dnes už na mě Riko čeká doma, i když pro něj je normální pracovní den.

„Co ty tady tak brzo?“ zeptám se překvapeně.

„Tak musíme ten tvůj předposlední zdárně ukončenej půlrok pořádně oslavit, ne?“ přivine si mě do náručí.

„To bysme mohli,“ zavrním a mám co dělat, abych se v jeho pevným, hřejivým objetí nerozpustil blahem. Mohli bysme se třeba podívat na nějakej film, dát si k tomu něco dobrýho, potom si nahřát saunu, no a když už budeme takoví vláční, tak tu oslavu zakončíme kde jinde než v posteli…

Riko má ale úplně jiný plány:

„No tak šup šup! Převlíkni se do čistýho – a vyrazíme!“

„A kam…?“ jsem z toho zmatenej, protože v hlavě se mi ještě pořád odvíjí ten mnou vypředstavovanej program.

„Pro začátek jsem nás objednal na čištění pleti, potom rovnou v tom samým…“

„Počkej, cože? Kamže to…?“ zarazím ho.

„Na čištění pleti.“

„Ale… co to jako… je?“ zatápu.

Riko se na mě chvilku dívá jako na školáčka, kterej pořád zarytě tvrdí, že tři krát tři je šest.

„No prostě si lehneš na lehátko a kosmetička ti vyčistí pleť.“

„Ale… to je procedura pro holky!“ pořád nechápu, proč bych něco takovýho měl absolvovat zrovna já. A zrovna dnes.

Tahle moje námitka Erika pobaví:

„Ale prosím tě, proč pro holky? Já tam chodím každej měsíc!“

„No ale… mně není třicet! Nepotřebuju nějaký… nějaký botoxový injekce!“ snažím se vzpomenout si, o čem přesně se posledně holky ve třídě bavily, když si mezi sebou začaly pinkat termíny jako kosmetickej salon, peeling, lifting nebo právě injekce.

To už se Riko rozesměje z plna hrdla:

„No dovol? Já taky ne! A navíc, jenom ať jsi teda v obraze, tak botox ti nikdo v žádným kosmetickým studiu nepíchne, to dělají jenom lékaři… Každopádně čištění pleti není ani jenom pro ženský, ani jenom pro starý. Ale na kůži máme všichni spoustu odumřelých buněk a hluboko usazených nečistot, to si sám doma mýdlem nevymyješ… Navíc konkrétně tvoje pleť má sklon k akné – a pravidelný návštěvy kosmetičky ti s tím pomůžou. Vždyť za půl roku maturuješ – a obličej máš přitom kolikrát plnej pupínků, jako kdyby ti bylo čtrnáct!“

Okamžitě zrudnu ve tváři rozpakama z toho, že mě na to Riko takhle bez servítek upozornil. Jako jasně, že jsem si nedělal iluze, že by si beďarů, co se občas rozhodnou utábořit se mi na obličeji, nevšiml, no ale když to takhle nahlas okomentuje, tak se za ně najednou jaksi… stydím…

„No, tak jo,“ kapituluju huhlavě, protože na jeho poznámku o mé pleti, která potřebuje extra péči, při nejlepší vůli žádnej protiargument nevymyslím. Protože neexistuje. Ostatně, pokud mě ta kosmetička mých starostí s akné opravdu dokáže zbavit, tak to přece není na škodu, ne?

„Netvař se,“ rozdrbe mi Riko účes. „Já se na ty procedury vždycky těším, člověk si tam na hodinku poleží, odpočine, přijde na jiný myšlenky… Je to podobný jako při masáži, kam – a to jsem chtěl právě doříct – zamíříme hned potom. Objednal jsem nás na párovou masáž zad, šíje a nohou, to si užijeme, hm?“

„Jasně, to zní skvěle,“ vyloudil jsem zase rychle na tváři úsměv.

„No a pak si ještě zajedeme na večeři, když už budeme ve městě… A pak, protože by to chtělo ještě i nějakej hmotnej dárek, tak bysme mohli na nákupy. Neboj, nic dlouhýho, zalezeme do prvního obchodu s oblečením a porozhlídneš se tam… Nebo spíš se tam porozhlídneme oba, protože Dome, ty vůbec nevíš, co ti sluší. Jako jo, jasně, že seš děsně sexy v tom svým plandavým fotbalovým dresu, no ale jinak by ti mnohem víc sekly nějaký těsnější trika! A polokošile. Nebo rovnou košile. Vždyť ti bude za chvíli dvacet, jsi v nejlepších letech, měl by ses nosit jako hrdej frajer, a ne se schovávat pod volný, uplandaný střihy! To dělají nejistí puberťáci, a ne mladej muž jako ty, kterýmu celej svět leží u nohou!“

„Ehm,“ nedokážu se v tom jeho dlouhým monologu pořádně zorientovat, „takže takhle, jak vypadám teď, se ti nelíbím…?“

„Jasně že líbíš!“ ujistí mě hned. „Ostatně víš dobře, že se mi líbíš i nahej, ne?“ mrkne na mě koketně. „Úplně nejvíc se mi líbíš nahej, abych byl upřímnej, hahaha! Ale to neznamená, že i oblečenej nemůžeš být víc… hmmm, mužnej.“

„Uff, no, tak… tak okej, když teda myslíš…,“ povzdychnu si napůl smířeně, ale napůl tak trošku… zaskočeně. „Tak já se jdu teda převlíct – naposledy do svýho plandavýho trika. Nic jinýho totiž ve skříni nemám… Tak doufám, že si to pozvání na masáž a na večeři nerozmyslíš!“

„Dome, počkej, nechtěl jsem se tě dotknout,“ zkusí mě Riko zadržet, ale vysmeknu se mu.

„Nedotkl ses mě.“ Jenom jsi mě znejistil. Líbím se ti vůbec? Se svou aknózní pletí, nevysportovanou postavou a ve vytahaných tričkách? Jenže tu otázku mu samozřejmě nepoložím, to by mě musel nevím jak opít, abych se ho na něco takovýho dokázal zeptat… A tak tu svou nejistotu spolknu, místo toho na tváři vyčaruju úsměv – a odběhnu do svýho pokoje.

Teprve až o dvě hodiny později, při masáži zad, se dokážu uvolnit natolik, že nad všema těma pochybnostma, který se mi díky Rikovu proslovu točí v hlavě, pomyslně mávnu rukou. Jasně že se mu líbím, proč bych se mu neměl líbit? To by se mnou už čtyři měsíce nechodil, ne? Navíc když mě tenkrát balil v tom saunovým světě, tak jsem vypadal nejhůř, jak jsem mohl: kolem těla jsem měl omotaný propocený prostěradlo, ve tváři jsem byl celej rudej po absolvování patnáctiminutovýho saunovacího ceremoniálu, mý vlhký vlasy asi taky nepůsobily bůhvíjak přitažlivě… a přesto mě Riko oslovil, přesto mě pozval na limonádu, přesto po mně chtěl moje číslo. Tak jsem ho asi něčím zaujal, ne? A to, že teď chce, ať se začnu trochu jinak oblíkat… no tak prostě má jinej vkus než já, no! Sám vypadá jako manekýn ze žurnálu, nejsem zdaleka jedinej, kdo na něm může oči nechat, tak proč bych se jím neměl nechat inspirovat, nasměrovat, poučit? Zvlášť když mi je ochotnej všechno to oblečení koupit? A když je ochotnej mi platit kosmetičku a osobního trenéra a fitko, a předevčírem mi dokonce nabídl, že kdybych se náhodou nedostal na vysokou, jako že stát se to může, tak že mi klidně pomůže vybrat nějakou soukromou vejšku, na jejíž školný by mi přispíval, hlavně ať se prý nebojím, že bych zůstal bez vzdělání… Dělá to všechno, protože mu na mně záleží.

Mňo.

Jenže proč potom… se mi ze všech těch jeho nabídek a návrhů… kdesi hluboko uvnitř mě… jaksi nervózně kroutí vnitřnosti…???

***

„Tě fakt obdivuju, kámo,“ poplácá mě po těláku Béda po rameni a přetáhne si přes hlavu svý už notně vytahaný tričko v barvě azurovýho oceánu.

„Za co…?“ kmitnu po něm nechápavě očima.

„No že se dokážeš navlíct do takovýho upnutýho piditričenka!“

„Ale prosím tě,“ zakoulím na něj očima, „není zase tak pidi!“

„Jo, nezapomeň, že tobě přijdou pidi všechny trička, když je srovnáš s těma svýma plachtama!“ dobírá si Bédu Jirka, a jakkoliv by to možná mohlo znít lehce urážlivě, tak všichni víme, že to myslí v dobrým.

„Pff,“ odfrkne Béda, ale víc si Jirky nevšímá a zase stočí pozornost ke mně a pochybovačně se mě doptá: „No ale vážně, ty se v tom cítíš pohodlně?“

S hranou nonšalancí, jako by na takovou otázku ani jiná odpověď neexistovala, pokrčím ramenama:

„Jasně, co by ne?“

„Taky by ses v tom cítil pohodlně, kdyby ti to tvůj bohatej přítel platil!“ drcne do něj loktem Venda, když kolem něj prochází ze šatny ven.

Užuž se nadechuju, abych na něj zavolal, že o nějakým placení nebo neplacení to není, ale Béda mě smířlivě poplácá po paži:

„Ser na něj, beztak jenom závidí…“ Načež si hmátne do kapsy pro mobil, a když zjistí, kolik je hodin, zděsí se: „Ty vole! Jsem slíbil Monice, že dáme sraz u bufáče… už před pěti minutama!“

„Jasný, tak leť,“ zasměju se chápavě, „sejdeme se pak ve třídě.“ Mám totiž trochu skluz, po hodině si mě a Ondru ještě tělocvikář zavolal, aby se nás přeptal, jestli i letos mu pomůžeme s organizací meziškolního fotbalovýho turnaje…

Když se letmo rozhlídnu po šatně, zjistím, že jsme tu s Ondrou zůstali sami. A rovnou se očima nabodnu na jeho poťouchlej pohled. V duchu zavrčím, ovšem nahlas se rádoby bez zájmu zeptám:

„Co je? Chceš si taky zarejpat na adresu mýho novýho šatníku?“

„Ani ne,“ zašklebí se, „myslím, že zbytek třídy už to zvládl za mě.“

„No právě! A ty ses ještě o žádnou svou superhlášku nepodělil! To je skoro až podezřelý! Nesužuje tě nějaká horečka nebo tak něco…?“

„Tak když o to tak stojíš, tak já si počkám, s jakou novotou se vytasíš příště, nebo spíš s čím se Erik vytasí příště, že jo, a pak ti nějakou superhlášku naservíruju jako první, oki?“

„Jo, to bude boží,“ ucedím a radši si ho přestanu všímat. Nebo teda chci si ho přestat všímat, přesto ale koutkem oka mimoděk pozoruju, jak si Ondra ručníkem doutíral opocenej zátylek… a jak si teď šahá do skříňky pro svý mimochodem taky parádně plandavý tričko… A to zrovinka on přitom nemá vůbec důvod cokoliv na svým těle zakrývat – a přesto to, podle Rikova přesvědčení, svým „nevhodným“ výběrem oblečení dělá…

Všimnu si, jak se na Ondrově hrudníku něco zaleskne, a když mi to nedá a trhnu hlavou, abych se mohl podívat pořádně, svou domněnku si potvrdím: páni, on má v bradavce piercing… Od kdy? To jsem si nikdy dřív nevšiml! Je teda pravda, že já po něm ani nijak extra nekoukám, spíš naopak, no ale přesto – jak on, tak i zbytek třídy si mýho tetování všimli hned, takže mi přijde divný, že by se nikdo nevyjádřil k téhle jeho ozdůbce… Čili to asi musí být něco čerstvýho.

„Co čumíš?“ ohradí se Ondra – a mně teprve teď dojde, že na jeho hrudník opravdu nepokrytě zírám.

„Sorry,“ honem odvrátím hlavu, načež mi to nedá, a tak si troufnu se potichu zeptat: „Bolelo to?“

„No to si děláš prdel!“ protne šatnu jeho ostrej hlas, a když k němu zmateně znovu zvednu pohled, protože mi ta odpověď nedává úplně smysl, neunikne mi, jak na mě Ondra podrážděně mhouří oči.

„Proč…?“ zatápu.

„To jako plánuješ další dárek pro toho svýho Erika?“ ozřejmí mi důvod svýho podráždění.

Mým tělem se okamžitě prožene vlna vzteku, která se mi v hrdle zformuje do rozčilenýho:

„Naser si!“

Jenže zatímco já ty dvě vyštěknutý slova považuju za konec rozhovoru, Ondra to zjevně vnímá jinak.

„Ty seš fakticky vůl, Dome!“ pustí se do mě. „Copak nevidíš, že on si z tebe takhle po kouskách dělá svou hračku?! Jak daleko to ještě hodláš nechat zajít?“

„Cože? Jakou hračku, ty debile?“ nenechám si takový nařčení líbit. „Já se tě prostě jenom ze zvědavosti zeptal, jestli to bolelo, to je celý! To přece hned neznamená, že o tom taky uvažuju!“

Ondra na mě ještě chvilku zamyšleně zahlíží, než trhne ramenama – a na tu mou původní otázku mi konečně odpoví:

„Jo, jasně že to trochu bolelo. Na druhou stranu, každej máme práh bolesti jinde. Já řeknu trochu – a někdo jinej by při tý proceduře vylítl z kůže. Takže ta tvá otázka nemá moc smysl.“

„Jasně, no,“ pohodím hlavou, „tak díky za poučení.“ A s tím si hodím na záda batoh a klidím se pryč.

„Já díky za zájem!“ zazní za mnou ještě posměšně, ale už Ondrovi jenom ukážu vztyčenej prostředníček, aniž bych se otáčel a zajímal, jestli to viděl nebo jestli mi to náhodou podobným gestem neoplácí…

Ke třídě se loudám poněkud… zadumaně. Protože nutno přiznat, že Ondra… měl v něčem pravdu. On fakticky trefil, že to, že bych si mohl nechat propíchnout bradavku, bylo z Rikovy hlavy… Ten mě jenom pár dnů zpátky lanařil, jak by mi to děsně slušelo, a jak by se to dalo využít při našich sexuálních hrátkách, a že prý by to pro něj byl naprosto dokonalej dárek k narozkám, který má už za dva měsíce… Strávil jsem pak zase pár plodnejch hodin na netu a hledal si všechny možný informace o tom, jak takovej piercing probíhá, jak dlouho se to hojí, jaký se objevují případný komplikace… a podobně…

No, ale pravdu jsem při tom rozhovoru s Ondrou měl i já. A sice když jsem mu tvrdil, že to, že mě to zajímá, neznamená, že o tom uvažuju. Protože já už o tom fakticky neuvažuju. Jo, chvilku jsem byl trochu nahlodanej, ale poté, co jsem si to všechno načetl a viděl jsem i nějaký videa a tak, tak tohle prostě… nechci. Do tohohle vážně nepůjdu, tohle už je pro mě přes čáru…

Holt budu muset pro Rika vymyslet jinej dárek k jeho třiatřicetinám.

Nebo kolik mu vlastně doopravdy je.