Policejní hlídka: 4. Nepřátelské území

"Zmizel?! … Jak vám mohl zmizet pacient?! … Sakra, ženská, co tu děláte?!" nedokážu vstřebat informaci, kterou jsem právě obdržel od nepříjemné sestry z intenzivního.

"Tady nejsme v kriminále, milej pane! … Pacienti z lůžkovýho mají volnej pohyb! … A vůbec, já vám nemusím nic vysvětlovat, najděte si ho! … Od čeho jste policajti? … Taky proto jsem vás volala a ne proto, abyste tady na mě teď ječel!" vříská na mě dál ta ženská a já jen nechápavě zírám na to, jak mizí za dveřmi sesterny.

Johnův stav se zlepšil, a byl proto přemístěn ze smrťáku na klasické lůžkové oddělení. Odtud dnes ráno záhadně zmizel.

Danny je nahoře na plastice na převazu a ještě tam chvíli bude. Využívám proto té chvilky a konečně odpovídám Jackovi na asi tisíc a jednu smsku, která mi přistála na mobil od chvíle, co jsem ho vysadil doma po té ranní kuřbě.

Ne, že bych ho nechtěl vidět, ale už ty první zprávy dávaly jasně najevo, že se do mě ten kluk bláznivě zamiloval, a srdíčka z nich odkapávala, a to já nesnáším. Ale hlavně mi dochází, že krásný mladý kluk, jako je Jack, si chce užívat a poznávat svět, a ne se usadit se zralým kocourem, který ho bude jen poučovat. Proto vím, že jeho vyznání jsou jen projevem pobláznění, které jsem do jeho mladého těla zašukal už tu první noc.

Nechci být ale za netvora a hned první větší zamilování mu zkazit. Omlouvám se mu a vysvětluji, že jsem toho měl v práci moc.

Smska se mi obratem vrací: Už Tě nechci nikdy vidět!

"O, ouuu!" letí ze mě a přesně vím, co to znamená. Také jsem to prožíval a myslel si, že když kluky, po kterých jsem jako puberťák toužil, neuvidím, bude to bolet míň. Uklízím proto mobil a jdu vyzvednout Dannyho.

Danny má po převazu a oba nasedáme do auta na parkovišti u kliniky. Nestíhám ani otevřít dveře u řidiče a za zády z dálky slyším Jackův hlas: "Kevine! … Keve, počkej!"

Nakláním se do auta k Dannymu: "Stíhačka letí, zacpi si uši, bude třesk!"

"To jste to teda vzali fofrem! … Když už jste u stíhačky!" řechtá se Danny, vylézá napůl z auta a křičí Jackovým směrem: "Čau detektive! … Jak je? … Že deš! … Tady Kevin nechtěl ani vodjet, prej tady počká, až pudeš z práce!"

"Ty si vůl! … Nedráždi ho ještě víc!" špitám na něho.

"Promiň…, promiň…, já…, já…," vykoktává ze sebe Jack, když konečně doběhl až k autu.

"Já vím a nemusíš mi nic vysvětlovat!" vítám ho tak, jako bych tu jeho smsku nikdy nedostal. Je očividně šťastný už jen z toho, že mě vidí. Usmívá se a mávnutím zdraví Dannyho do auta.  

"Hele kotě, John zmizel a nikdo neví, kde je. Pozeptej se po špitále, jestli někdo něco nebo někoho podezřelýho u něho neviděl. Ta sestra se očividně postarala o to, že my se nic nedovíme."

"Jasně! … Večer se u tebe můžu stavit," hbitě odpovídá Jack a snaží se o další noc strávenou v mé posteli.

Dva dny jsem už ohon do nikoho nestrkal a ten je očividně z Jackovy nabídky nadšený. Začíná se mi totiž napínat do levé nohavice mých policajtských kalhot a žalud mi pod nimi vyjíždí ze slipů. 

Schovávám se za otevřená dvířka auta: "Jo, to by šlo!" a házím u toho na Jacka mrknutí, aby pochopil, že to, po čem touží, ode mě večer dostane.

Šerifa zpráva o Johnově zmizení hodila do jeho oblíbené úrovně nasranosti a oba si nás povolal do kanceláře.

"Zavři za sebou a sednout!" velí okamžitě po našem nástupu a ani nás nenechává se usadit a burácí dál:

"Kurva, chlapi, co děláte, že si neumíte vohlídat jednoho zmrda s fetem?" sjíždí nás rozzuřeným pohledem, jako by chtěl odpověď, i když ji vlastně nechce. Stojí ale chvíli zapřený rukama o hranu stolu na mé straně a probodává mě pohledem tak, že se nedokážu ubránit reakci:

"Ale šéfe…!" a snažím se mu vysvětlit, že jsme oba mimo terén.

On si to ale sám uvědomuje a tou první větou si potřeboval jen ulevit.

Skáče mi proto hned do řeči: "Já vím! … Já vím! … Ty máš rozmlácenej ksicht a ty si mimo terén, ale vod vás dvou jsem čekal víc!"

"Ale já už byl za jeho rodičema v Orlandu a něco zjistil!" nevzdávám se.

"No a k čemu to bylo?! … K hovnu, když vám zase zdrhnul! … Přece, kurva, chlapi, si ho hlídám, když mi z toho špitálu může kdykoliv vodejít, ne?!"

- PRÁSK - kanceláří hřmí jeho bouchnutí do stolu, které muselo být slyšet až za její prosklením, protože se zraky všech za ním v openspacu otočily na nás.

"Sakra, vám dvou mazákům tohle přece nemusím říkat!" sedá si do židle a je vidět, že už se trochu uklidnil a vyřval si na nás tu nejhorší nasranost.

Zapaluje si cigaretu a teď už skoro šeptem povídá: "Ale něco vám říct musim," svůj pološepot ještě umocňuje lehkým náklonem přes desku stolu naším směrem:

"Mám to sice ze shora zakázaný, ale na ty politický šašky já kašlu a vy dva si to necháte pro sebe! … Loula a Sanderse jsem ze severního okrsku neodvolal proto, že by dávali nakřivo pokutový bločky, ale protože se prokázalo, že jsou podplacený. Mazali stopy a zastrašovali svědky… Takže ti frajeři rovnou letěli a to bez výsluhy!"

Šerifovou kanceláří se pro změnu ozývá táhlý pískot, který vychází z Dannyho našpulených rtů.

"Sakra, nehvízdej mi tu! … Nejsi doma na dvorku!" okřikuje ho šerif a pokračuje ve svém pološeptání:

"Řikám vám to jen proto, abyste byli ve střehu a někomu nenaletěli! … Vo vás dva bych nerad přišel!" zasouvá se zpátky do své robustní šerifovské židle a už zase burácí na celou kancelář:

"A teď vodchod a bez toho kluka mi sem vůbec nelezte!" a je víc než jasné, že už se zase dostal do ráže.

Je to drsný zkušený policajt, který si může dovolit i to, co by jiný ani nezkusil. Chlap jako hora, široká ramena, že by se na nich dalo tancovat, ksicht ostře řezaný, no prostě vysloužilý mariňák jako ze žurnálu.

Je to hrůza, ale já už jsem po těch dvou dnech tak nadržený, že kdyby byl o dvacet let mladší a projevil jen nepatrný zájem, už bych se touhle dobou zasouval pod jeho stůl a hubou mu dopomohl vycákat tuhle testosteronovou erupci.

Danny vedle mě ale pochopitelně myslí na něco úplně jiného. Máme totiž už vyzkoušené, že šerifovy výbuchy umí být někdy i zábavné a dlouho jsou tématem číslo jedna po celém baráku. Danny se proto, s jeho přirozenou drzostí, ujímá iniciativy, aby bylo zase o čem povídat:

"Šerife! … A když ho nenajdeme a tím pádem se nebudeme moct nikdy vrátit do služby, bude to doživotně placený?"

Jen tak tak oba stíháme před šerifem vyběhnout ze dveří jeho kanceláře.

On je svým průletem zbavuje jednoho ze dvou prosklených křídel, které následně zachraňuje před vysklením tím, že ho bere s sebou.

Danny většinou neví, kdy s těmi svými vtípky přestat, a tak na šerifa od hlavních dveří ještě volá:

"Šerife, kdybyste si náhodou nevšimnul…, máte rozbitý dveře vod kanclu!" Šerif Jacskon je sice drsňák, ale většinou neublíží, ale tohle bylo i na něho moc. Opřel proto rychle křídlo dveří, které měl stále v obou dlaních, a zuřivě teď šátrá po kapsách po něčem, co by po nás hodil.

Hvízd! Kolem hlavy mi proletěly klíče od jeho auta.

Díky pohotovým reflexům jsem je chytil ještě před tím, než by opustily openspace a zmizely někde na chodbě.

Danny je prostě třída a už tak rozchechtanou kancelář baví další poznámkou letící k šerifovi:

"A teď vám, šéfe, ještě něco upadlo!"

"Nech si je, mám náhradní a veeeeeeen!" šerif supí a všechno živé v jeho nejbližším okolí se stahuje k blíž k podlaze.

To už i Danny pochopil, že sranda končí. Všichni policajti i úředníci utichli hned po tom, co je šerif sjel pohledem a zmizel v nekompletních dveřích své kanceláře.

"Hele, co zajet do tý uličky, co jsme ho prvně načapali? … Přeci jen tam měl schovanou tu igelitku a třeba jsme tam ten večer něco přehlídli," navrhuji Dannymu v autě.

Oba jsem už naplno ve službě, proto se můžeme vydat do terénu.

"Si upad?! … Nemám na sobě uniformu a v ničem jiným mi to tak nesluší!" s naprosto vážnou tváří se Danny brání mému návrhu.

"Co to meleš?! … Odznak a bouchačku snad máš, ne?!" vůbec jsem nepochopil, že už zase vtipkuje.

"Ty meleš z hladu, mi připadá! … To je snad jasný, že se tam musíme mrknout, to tě mělo napadnout už dávno, ty můj zamilovanej!"

V tom ve mně hrklo a začaly se mi hlavou honit otazníky: "Že by něco tušil?! … Mám ho rád, ale ne zas tak, abych se choval zamilovaně! … Tu jedinou kuřbu tenkrát si nemůže pamatovat! Byl tehdy tak nadranej, že se všem pak vždycky vychloubal, že ho přeblafla ta holka, u který se ten mejdan konal!"

"No nekoukej na mě jako tele! … Je mi jasný, že si do toho zajíce udělanej!" dál burácí jeho silný hlas kabinou auta a mně se ulevuje.

"Mně nemusíš nic vykládat, znám tě jak svý rozšmajdaný boty…, ty můj malej!"

"Jakej malej?!"

"Si nemusíme nic nalhávat! … Je jasný, že ho mám většího!" a hranou levé dlaně rychle sesekává můj ježčí sestřih.

A mně se ulevuje podruhé. Je už zase v ráži, a bude tak moc odplachtit do svého bytu a já ten svůj budu mít celý k dispozici, třeba na prošukané noci s Jackem.

Náš černobílý policejní vůz zastavuje u ohrady, která odděluje ulici od komplexu skladů a výrobních hal v severním okrsku.

My dva z něho vysedáme a pomalu se přibližujeme ke slepé uličce, v níž jsme se poprvé potkali s Johnem.

"Hele, zavětři, třeba ucejtíš jeho ptáka!" Danny zase perlí a já si jen lehce ťukám prstem na čelo.

"No co?! … Minule to tak nějak bylo, taky si byl ve střehu a on se tu pak objevil!"

"Jedinej, koho bych teď cejtil, si ty, smraďochu!"

"Tak to já pudu dál, abych ti nekalil stopu… Ha ha ha!" jeho smích je uklidňující, proto se na něho ani nemůžu zlobit a přijímám jeho pošťuchování s klidem jako vždycky.

Danny se rozebíhá a vyskakuje pomocí rukou na asi dvoumetrovou zídku.

"Hele, tady jsou dveře!" hlasí ze shora a okamžitě seskakuje na druhou stranu.

"Počkej Danny!" opakuju jeho pohyby a oba se ocitáme u vykopnutých dveří jednoho z opuštěných činžáků v továrním komplexu.

"Tak jdem asi rovnou do třetího, ne?" povídám a mizím v temnotě domu.

Mířím rovnou na schodiště, protože už to tu znám, a jdu proto najisto rovnou k oknu, ve kterém visela ta igelitka.

Danny je v mém těsném závěsu.

Služební zbraně máme v pohotovostním držení, protože jsme na území nikoho a může se tu objevit kterýkoliv z jeho samozvaných vládců, kterých je tu víc než dost.

"Tady je!" zajišťuji svou zbraň a ukládám ji do pouzdra na opasku. Skláním se k Johnovi, který v nemocničních hadrech leží na podlaze pod oknem, a vypadá to, že spí.

Kontroluji mu tep a s úlevou se otáčím na Dannyho: "Žije!"

"Radši to tu vobhlídnu!" Danny se s napřaženou zbraní v ruce stáčí zpátky na schodiště.

- PRÁSK - ozývá se v ten okamžik zespoda.

Danny reaguje jako vždy: "Ty tu počkej s ním!" a rozebíhá se po schodech dolů.

Já automaticky sahám po své vysílačce, kterou mám u pravého ramene: "Poručík Raiks, severní okrsek! … Potřebuju záchranku na Hill Street 252, mladík 18 v bezvědomí, ztěžka dýchá, zpomalený pulz!" a spojuji se s dispečinkem, který žádám o lékařskou pomoc pro Johna.

Po ukončení spojení vracím vysílačku na uniformu a oči mi sjíždějí na jeho ležící bezvládné tělo.

Ale on je při vědomí a kouká na mě.

"Johne! … Slyšíš mě? … Jsem poručík Raiks a už jsme se viděli! … Teď už jsi v bezpečí, doktor je na cestě!"

John se jen lehce a krátce usmál, jeho ruka se pak pomalu začíná sesouvat na tu mou a on povídá: "Já věděl, že mě najdeš!" a zase pozvolna zavírá oči.

Ve mně se probouzí samec ochranitel. Ale spíš víc ten samec, protože John se mi líbil už tehdy v nemocnici a já jsem už tak nadržený, že se prostě nemůžu ubránit povelům mého nalévajícího se ohonu.

Mladý bezbranný spoře oděný kluk v nesnázích, to je sen každého aktiváka.

Nemocniční pyžamo mi dovoluje trochu poodhalit Johnovo břicho a třísla.

"Hezký! … Bože, to je nádhera!" hladím ho po vnitřních stranách roztažených stehen. Podebírám mu koule a nestojící péro. Sice není v pozoru, ale i tak by stálo za hřích. Cítím jeho teplo, mládí a hebkost jeho kůže. Johnova bezvládnost mi dovoluje užít si každý jeho centimetr. Ohon mi pulzuje a já si chvíli užívám teplo jeho koulí, které mám v dlani. Neměl bych zneužívat jeho bezbrannosti, ale jsem taky jenom chlap.

Z venku ke mně doléhá siréna blížících se záchranářů, proto zakrývám zpět Johnovo pyžamo a sbíhám dolů, abych je navedl přímo k němu. Ti si ho přebírají a mně až teď dochází to, že Danny je pryč.

Vracím se do vstupní haly domu a je mi jasné, že Danny musí být někde tady. Prásknutí dveří se ozvalo odsud.

Pátrám pohledem po prostoru kolem sebe, ale bezvýsledně.

Nechce se mi, ale budu se muset pustit do prohledávání chodeb, které se odsud větví do zadního traktu.

Neměl bych!

Podle předpisů musíme chodit na průzkum minimálně vždy dva, ale Danny si s pravidly nikdy hlavu nelámal, a já si proto nejsem jistý, jestli si vzal z auta svou vysílačku.

Přesto na té mé mačkám vysílací tlačítko a stáčím k ní pusu: "Danny!" ale nikdo se nehlásí.

"Danny! … Ozvi se!" zkouším to pro jistotu znovu, ale zase nic. 

Odhodlávám se proto vstoupit do největší ze tří chodeb, která se táhne středem haly dozadu a jako jediná má pootevřené lítačky, což vyhodnocuji jako znamení toho, že jen tudy se nedávno chodilo.

Dlouhý tmavý tunel prochází celou šíří domu a ústí z něho do opuštěného skladiště.

Rozhlížím se kolem sebe, ale je tu pusto, tak jako ve zbytku celého komplexu.

"Danny!" zkouším volat do tmy před sebou, ale ticho, které tu všude vládne, mi odpovídá jen slabou ozvěnou.

Pokračuji proto dál rovně před sebe. 

Mé oči po chvíli přitahuje uzoulinký proužek světla, který prozrazuje netěsnost mezi deskami, za kterými se svítí.

Opatrně se ke světlu přibližuji a snažím se jedním okem zjistit, co je to za světlo a odkud přichází.

Jeho záře je ale tak silná, že mě spíš oslepuje.

Ale něco tam je!

Snažím se rozkoukat v šeru, které mě obklopuje, a daří se mi to.

Koukám na celou stěnu, na které jsem ten světelný proužek objevil. Je to nějaká větší buňka usazená doprostřed obrovského skladu.

Mé oči si konečně plně přivykly a já obhlížím tu věc a snažím se zjistit jak dovnitř.

Obcházím ji a na odvrácené straně na mě září další otvor. Tentokrát je to nějaká malá díra asi dva metry nad podlahou, neúmyslně vyvrtaná do stěny. Opatrně si přisunuji pod nohy prázdný sud, kterých je tu všude kolem plno, a přistrkuji pravé oko k tomu půhledu.

První pohled mě naplňuje překvapením, a tak nějak mu nemůžu uvěřit, ale s chutí se dívám dál, protože ten druhý mě vzrušuje a já se od toho výhledu nemůžu odtrhnout, i kdybych sebe víc chtěl.

Uprostřed silně prosvětleného prostoru té buňky jsou tři kovová lehátka a kolem nich rozestavěné čtyři kamery. Na každém lehátku leží mladý úplně nahý kluk a ruce i nohy má roztažené a přivázané popruhama do rohů lehátka. Na očích a rtech mají kluci černé pásky, kvůli kterým nemohou vidět ani mluvit.

Všichni se snaží kroucením uvolnit ze svého zajetí. Všichni tři jsou hodně mladí, štíhlí a jejich pružná těla jsou ve svíjejících se pohybech neskutečně sexy.

Dva mají na ohonu nasazenou vakuovou pumpu a už jsou plně vzrušení, ale ten třetí je očividně těsně po vystříkání mrdky. Z klesajícího ohonu mu vytékají její zbytky a jako jediný nemá pásku přes ústa. Má zrychlený dech i tep a do svého doznívajícího orgasmu vykřičeným, chraplavým hlasem opakuje: "Už ne! … Už ne! … Už dost! … Prosím, už dost!" 

Je to sice vzrušující pohled, ale zárověň pobuřující: "Takhle by nikdo s tak krásnýma klukama zacházet neměl!" letí mi hlavou, protože klukům se to očividně nelíbí a já na znásilňování nikdy nebyl.

Musím něco podniknout, ale zasahovat se mi samotnému nechce. Nevím, kdo všechno tu může být a co se stalo s mrdkou toho čerstvě vycákaného kluka. Kolem sebe ji nemá a nevypadá to, že by cákal někde jinde. Někdo ji tudíž musel odnést!

Tolik mladých bezbranných kluků v nesnázích v jednom dni by nerozvášnilo libido jen málo komu.

Proto se mi hlavou točí myšlenky na dnešní noc strávenou s Jackem a v duchu se uklidňuji, že se na něm vyřádím, ale za Jackem se v pozadí těch myšlenek vynořuje Danny.

Začíná mi chybět parťák, a tak se ho snažím znova přivolat vysílačkou. Napadlo mě, že už se třeba vrátil do auta a čeká tam na mě.

Úplně zřetelně ho vidím s nohama na palubní desce narvanýma do čelního skla, jak zubama požmoulává sirku a neskutečně se u toho nudí:

"Tady vorel! … Tady vorel! … Volám flákajícího se ptáka!" šeptám do vysílačky.

Ta ale mlčí a její mlčení nabourává jen ševelení nějaké vzduchotechniky, kterou mám nad hlavou, a tiché prosby toho kluka zevnitř buňky.

"No tak Danny! … Neblbni a ozvi se!" šeptám už trochu naléhavěji.

Netrvalo to dlouho, ale mně to připadalo jako věčnost.

A po ní to ticho a mlčení vysílačky rozbíjí až zarachocení v jejím repráčku, které prozrazuje její přeladění z policejní frekvence. Věta, která se z ní po tom ozývá, se mi zabodává do mozku jako šíp, a ve mně se všechno zastavuje:

"Jestli chceš parťáka celýho, tak nedělej žádný hlouposti a úplně sám naklusej do skladu D!"

"Kurva! … Co teď!" letí mi hlavou. Je mi jasné, že posily nezavolám, protože když umí přeladit vysílačku, tak ji umí i odposlouchávat a stejně tak mobil, a já bych jejich použitím Dannyho mohl ohrozit.

Zatím mi nenaskakuje do hlavy žádný nápad, a tak bezcílně šátrám po uniformě, čím bych si pomohl.

V kapse kalhot nahmatávám klíče od šerifova auta, které jsem tam schoval po jejich ulovení.

"Díky šerife!" sice je to slabá naděje, ale je jediná, kterou teď mám.

Šerif je totiž mimo jiné bordelář a na všech klíčích má gps klíčenku, která umí i aktivně vysílat její polohu.

Mačkám její červené tlačítko a modlím se, aby to mělo dosah.

Pokud se signál dostane k šerifovi, nepochybuji, že si vzpomene na to, po kom tyhle klíče mrsknul, a uvědomí si, že jsme v nesnázích.

Otevírám orezlá vrata s velkým bílým písmenem D.

Vstupuji opatrně dovnitř, zbraň mám připravenou ke střelbě a zkoumám prostor kolem sebe.

"Polož tu bouchačku pomalu na zem a ustup o dva kroky zpátky!" ozývá se po chvíli nade mnou.

Stáčím hlavu nahoru a trochu se mi ulevuje. Na plošině kovového schodiště tam stojí Danny a je živý, ale v trochu nelichotivé pozici.

"Sakra, tak bude to!" vříská na mě chlap s černou kuklou, který drží Dannyho kolem ramen a má do jeho rozepnutého poklopce zasunutou hlaveň revolveru.

"Řekl jsem pomalu položit na zem a dva kroky dozadu! … Jinak si tenhle hezoun už nezašuká!" Nevypadá to, že by vtipkoval, proto se pomalu přesouvám do podřepu a pokládám svou zbraň na podlahu.

Ustupuji o dva kroky vzad a to už se mi za zády objevují další dva stejně maskovaní chlapi.

"Jsou to ti, co sebrali Johnovi tu igelitku?" ptá se ten chlap s revolverem těch dvou dole.

"Jo šéfe! … Určitě to sou voni!" chraptí jeden z nich nahoru.

"Svázat!" vříská na ně zpátky kápo.

Jeden z nich ke mně proto přiskakuje, chytá mě za zápěstí a stáčí mi je za záda. Snažím se trochu odporovat, aby to aspoň vypadalo, že to nebude mít tak jednoduché, ale ten chlapík nahoře na sebe poutá pokřikem mou pozornost.

Přestávám se proto cukat a stáčím oči nahoru.

Revolver tam zápasí o prostor v Dannyho kalhotech s jeho ohonem a koulema.

Danny se svíjí bolestí a snaží se pánví uhýbat kovovému tlaku.

Do toho ten chlap, povídá: "Ještě sebou jednou mrskneš a tady parťák bude mít v kalhotech nacákáno, ale příjemný to pro něj nebude!"

Z venku se do toho ozývají policejní sirény.

A poslední, co ještě stíhám zahlédnout, je přibližující se pěst chlápka, který mě chtěl před chvílí svázat.

"Dobrý, už se probouzí!" slyším z dálky Jackův hlas.

"Tak to není dobrý! … S ním je to lepší, když chrápe!" ten Dannyho už slyším naprosto jasně a zřetelně, a proto otevírám oči.

"Ty si teda hrdina! … Padnul si k zemi jak zralý jabko!" chechtá se Danny, ale v jeho hlase je poznat radost z toho, že jsem se probral.

"Dobrý? … Co tě všechno bolí?" vyzvídá Jack, který se nade mě naklání z druhé strany.

Teprve po jeho slovech mě začíná bolet celý obličej. I pohyb očí mě bolí, ale přesto se rozkoukávám kolem sebe.

Ležím oblečený v uniformě na posteli v nemocničním pokoji.

"Sakra! … Co se stalo?" huhlám přes tampóny, které mám zaražené do obou nosních dírek a v puse u toho postrádám asi dva zuby.

Danny vyskakuje doprostřed pokoje, mává u toho rukama a přehrává jako vypravěč filmové pohádky: "Šerif přicválal na svém oři a vysvobodil nás ze spárů těch banditů!" pak si přisedá ke mně na postel a dodává:

"Prej si mu pípnul klíčenkou, takže ti děkuju, protože si mi zachránil ptáka a bez něj hochu, bez něj už by nebyla legrace!" na chvíli se zastavuje, jako by si to představoval, ale aniž by mi dal šanci reagovat, už zase huláká na celý pokoj:

"Ale já si taky přisadil! … Jednoho z nich jsem na útěku stihnul pořádně nakoupnout… Takže bude mít na levý prdeli pořádnou modřinu!"

Na to už ale reagovat prostě musím: "Levý prdeli?! … Tak to jsem ještě neslyšel ani vod tebe!"

"No co! … To je ta… revoluce!" dělá blbýho, aby mě rozveselil. Tyhle jeho postupy už znám!

Nechci mu to kazit a tak povídám: "Myslíš evoluce?"

"To je jedno! … Hlavně, že se vyvíjím!"

Jack se do našeho hovoru o ničem usmívá a kouká na mě jako na svatý obrázek.

"Nic hrdličky! … Nechám vás cukrovat … Ale Keve, doktor říkal, že až se probereš, můžeš vodsud normálně vodejít, tak svý zkrvavený tělo pak dovleč na intenzivní!"

"Co?!" už dopředu mě děsí pohled na tu krávu, co tam dělá sestru.

"Klid! … Je to zařízený. Leží tam John a asi za hoďku dorazí jeho rodiče, kterým jsem vzkázal." Danny se pomalu zvedá a odchází ke dveřím.

"Počkej, počkej! … Našli jste ty kluky?" teprve teď jsem si vzpomněl na to, co jsem našel v opuštěném skladu, a uvědomil si, že ty kluky musím odtamtud dostat.

"Taky zařízený! … Od šerifa jsem po cestě sem dostal echo, že je našli a že je lifrujou sem na vyšetření, tak si je tu máme vyslechnout, až dorazí," to už Danny doříkává ve dveřích a pak je za sebou zavírá.

My zůstáváme s Jackem sami. On na mě kouká, jako bych byl poslední živý člověk na Zemi, a mlčí, a tak já začínám pokukovat po uniformě, co všechno jsem ztratil a budu muset fasovat znova.

Ten pohled mě ale překvapuje. Celou uniformu mám zcákanou krví a bolest hlavy se u toho dost zintezivňuje.

"To jsem někoho zavraždil?!"

"Ne! … Dostal si takovou bombu, že máš pryč tři zuby, a z nosu ti tekla krev tak, že se to nedalo zastavit. Ale zlomenýho nemáš nic. Jen to máš celý pohmožděný, a až to bude přicházet k sobě, bude to fakt bolet!"

"To už snad víc nejde!"

"Už to bolí?! … Doktor ti dal uklidňováky a mělo to vydržet dýl! … Já pro něho doběhnu, aby ti dal další," Jack ztřeštěně obíhá postel, aby se co nejrychleji dostal ke dveřím na chodbu.

Já ho ale v momentě, kdy mě míjí z druhé strany postele, chytám za ruku: "Jacku!… Jacku!… Jackuuuuu!" a roztouženě ho lákám zpátky.

"Nikam nechoď! … Není to zas tak hrozný," přitahuji ho k sobě na postel.

Mnohem akutnější než bolest v obličeji je totiž tlak, který cítím mezi nohama. 

Těch mladých krásných kluků, co by potřebovali zachránit, bylo dnes až moc a nadrženost, kterou jsem cítil už od rána, se kvůli tomu asi tisíckrát znásobila.

"Jediný, kdo mi tady může okamžitě ulevit, je právě tenhle klučina!" letí mi hlavou myšlenka, která mě sice také bolí, ale mrdka musí prostě ven.

Pokládám proto jeho dlaň na můj vzdouvající se rozkrok, aby ho cítil.

Jack kouká tam a pak nechápavě do mých očí: "Ty chceš to?!"

"Ne, povídat si vo politice! … Co myslíš?!"

"Tady?!"

"No a co?! … Nedávno si mě málem přeblafnul u vás na plastice na hajzlíku!"

"Tak počkej!" Jackův obličej se rozsvítil jako sluníčko.

On hned po tom v rohu pokoje bere židli, kterou zapírá o kliku dveří, a snaží se o to, aby se nedaly otevřít. Ale nedaří se mu to, podlaha nemocničního pokoje je tak hladká, že po ní oblé konce nohou židle prokluzují.

"Kašlu na to!" supí Jack a židli nechává stát jen tak u dveří a vrhá se ke mně.

Čůrák mi z rozepnutého poklopce vystřelil tak rychle, že první kapka předmrdky letí až na mou vysílačku.

Jack ho vyprošťuje, masíruje a bříškem palce mi po žaludu roztírá další kapky.

Bolest obličeje vůbec necítím, nebo možná cítím a ta mou nadrženost ještě umocňuje.

Celý se oddávám Jackově puse. Během první kuřby v mém bytě velice rychle pochopil, co mám rád a to, jak mě ještě víc vydráždit.

To ale dneska opravdu nemusí!

Nadržený Jack intenzivně hulící mého čůráka ani netuší, jak moc jsou moje koule přetlakované a jak moc blízko je hladinka mé mrdky k jeho rtům.

První cákanec dostává ve chvíli, kdy si tlačí můj žalud na mandle, a z něho mu proniká moje mrdka přímo do krku. Polevuji proto v tlaku dlaně, kterou mám na jeho temeni, aby se mohl vzpamatovat a nadechnout se.

Už ho tam má ale zpátky a já do něho láduji další cákance.

Hlasitě hekám a chvílema i řvu a naprosto mi nedochází, že jsem v nemocnici.

Nebo právě naopak, stejně jako s tou bolestí. Možná si uvědomuji to, že každou chvíli může dveřmi vejít některá ze sester, která si bude myslet, že se mi něco stalo, a o to víc si užívám své cákance. Slyším tlumené zvuky a hlasy přicházející zpoza dveří produkované nemocničním provozem a to umocňuje mé napětí a nebezpečí prozrazení naší rozkoše.

Držím Jacka za hlavu a láduju to do něj hlava nehlava.

On to poslušně všechno polyká, olizuje mi ho, jazykem přejíždí v puse po žaludu a slízává další a další výrony mé mrdky.

"Fuck! … Fuck!" zabodávám se s posledním cákancem hluboko do Jackova krku.

Vycákal jsem do něho všechno, co jsem za celý den nastřádal, a protože jsem měl hodně podnětů, bylo toho trochu víc, než si Jack pamatoval z minule.

Rychle dýchá a nemůže popadnout dech: "Sakra, to byla dávka, ale super…, super to bylo!"

A jakoby pořád neměl dost, mi ještě z koulí olizuje to, co jeho puse uniklo.

"Hodnej kluk! … Díky!" přes ty moje děravé zuby to muselo znít fakt sexy.

"Já si to vyberu večer u tebe! … Doufám, že to pozvání platí?!" kouká na mě vyplašeně, jako by se mnou dnes po téhle kuřbě už neměla být žádná legrace.

"Jasně! … Já si dám klidně zas! … Teda jestli mi do tý doby neupadne ksicht bolestí!"

Na chodbě se ozývají přibližující se hlasy, které zesilují a prorazují, že někdo míří do mého pokoje. Jack pohotově přiskakuje ke dveřím a odendává židli stojící jim pořád v cestě.

Já se snažím během toho nacpat svůj upatlaný ohon do poklepce a ten zapnout. Po chvíli se mi to daří a stíhám to jen pár milisekund před otevřením dveří. V nich se objevuje Danny a huláká: "Končíme hrdličky! … Mansikovi to stihli dřív, tak dem!"

John Mansik, jedno z pohřešovaných dvojčat, tentokrát neleží na smrťáku, ale přímo pod intenzivním dohledem napojený na plicní ventilaci a kapačky. Je v umělém spánku a jeho rodiče k němu pustí jen proto, že je to možná naposledy, kdy budou moci ještě ucítit jeho tep.

Dveře intezivního se otevírají a Johnovi rodiče se hrnou dovnitř. My s Dannym stojíme při zdi v přístupové chodbě a oni nás jen míjejí, protože jejich prioritou je ztracený a dlouho hledaný syn. Oba ale od nich dostáváme vděčné pohledy, které se na krátko, během jejich průletu kolem nás, setkaly s těmi našimi.

Matka pohřešovaných dvojčat přidává do kroku.

Zastavuje se nad bezvládným tělem svého syna.

Objímá ho tak, jak to umí jen máma, hladí ho po tváři a pořád dokola u toho opakuje: "Tome, tady máma! … Tome, tady máma! … Už jsem u tebe, synáčku! … Už jsem u tebe!" a z očí se jí spouští vodopád slz, který se vpíjí do jeho nemocničního pyžama.

"Tom?!" souběžně překvapeně vyštěkáváme my dva s Dannym a naše nechápavé pohledy se u toho setkávají.

"Tak vodchod, pánové, musíme tudy projet!" vystrává nás z chodby intenzivního sanitář, který organizuje přesun tří lehátek, na kterých jsou ti tři kluci ze skladu.

Jsem rád, že je vidím v pořádku a v bezpečí, a koukám na ně jako tele s tampónama v nosních dírkách a zkrvavenou uniformou. Ale to nevnímám, ovládá mě totiž znepokojení z toho, co se za tímhle skrývá.

Stejně tak skoro nevnímám Dannyho, který mě dostrkává k automatu na kafe: "Necháme jim chvíli a pak se na ně vrhnem."