Policejní hlídka: 5. Stopy

Jeden z těch tří kluků zachráněných ze skladu se dostává do šoku a hysterického pláče a nedokáže vstřebat informaci o Tomově smrti, který před chvílí v náručí své matky umřel ve vedlejším pokoji.

„Já myslel, že jsou v pohodě, že jsou tu jen na pozorování?!“ stáčím pohled na Jacka, který stojí vedle mě.

„Dyť taky jo!“

„Tak co mu je…?! Proč tak vyvádí?!“

Jack se ke mně nenápadně přitáčí a chytá mě za zadek: „Co já vím…?! Ty jsi polda!“

„Ty si tak bystrej!“

„A ty zase krásnej!“

„Fuj, nechte toho, vy čuňata!“ žene se k nám Danny a dopíjí u toho kafe z kelímku: „Co mu je?!“ nevěřícně zírá na brečícího kluka na nejbližším lehátku.

Obcházím lehátko, tak abychom tam nestáli vedle sebe jako tři sudičky: „To tady právě řešíme, a kdybys nám toho blbě nekecal, už bysme to měli vyřešený!“

Brečící kluk se pomalu uklidňuje a pořád dokola do svého vzlykání opakuje Tomovo jméno.

Danny na něho bezradně kouká a žmoulá kelímek s kávou: „Hele, už to mám! … Von bude nějakej rozbitej, zadrhává se!“ Nikdy se neuměl vypořádat s tím, že před ním někdo brečí a očividně se to doteď nenaučil.

Zato já při pohledu na brečícího kluka jihnu: „Nech toho! Víš, co tam museli zkusit! Možná tam byli hrozně dlouho zavřený!“

„Já si spíš myslím, že tenhle bude váš!“ na druhou stranu se mu ale nemůže upřít jeho dokonalý stopařský čich na lidi a taky to, že přesně ví co a kdy to říct, aby to mělo ten správný efekt: „Tak to už budete za chvíli v tomhle špitálu v přesile!“

Dávám ruce v bok: „Nahání ti to strach, viď?!“ a protože nevím, jak s tím brečícím klukem naložit, soustředím se zatím na bezduchou konverazaci s parťákem, která mi vždy pomáhala zamířit myšlení správným směrem.

Přesně tak jako teď: „Vůbec ne…! Jsem rád, když se lidi mají rádi!“ souká do sebe další kafe Danny a škodolibě se na mě u toho kření a mně v tom dochází proč ten kluk tak usedavě brečí nad zprávu o Tomově smrti.

A s tou myšlenkou se mi na rty dere povzdech: „Sakra, já jsem pitomej!“

Danny je ale prostě mistr, který odpálí každý míček: „Blik! Já ti to říkám furt!“

V tuhle chvíli mě ale jeho mistrovství spíše ruší, protože mi došlo, že ten kluk je do Toma zamilovaný, a tak už vymýšlím, jak z něho vytáhnout víc informací. Obcházím lehátko s brečícím klukem zpátky k Dannymu: „Hele, ty blik! … Vem si na starosti tam ty dva a já si vezmu tohohle stranou!“

„Ale pak ho i vyslechni…! Ha ha ha!“ chechtá se Danny, mačká v dlani kelímek, který odhazuje do koše po cestě ke klukům ležícím na lehátkách u protější stěny.

Jack se ke mně přitáčí: „To je takovej fakt pořád?!“ a nevěřícně kroutí hlavou.

Na tváři se mi objevuje lehce ironický úsměv: „To ještě nic není… Měl jsi ho zažít na škole, to byla teprve legrace!“ Hrozně rád bych ty bezstarostné časy vrátil. To mi ale nedovoluje realita, a tak beru Jacka kolem ramen: „Hele kotě, prosím tě, vrať se na intenzivní a zjisti, na co Tom umřel… Sice to budu mít v protokolu, ale ty třeba ze zákulisí zjistíš něco navíc… Jo a večer tě zvu na jídlo!“

Cítím, jak se chvěje. Buďto to bude vzrušením ze společného večera, anebo žárlivostí. Otočil jsem se u toho totiž zároveň k lehátku na toho zaslzeného kluka a Jackovi musí být jasné, že až do večera se mu nebudu věnovat.

Jeho skleslý tón prozrazuje tu druhou variantu: „Jasně…! Detektiv Jack se hlásí do služby…! Pane!“

„No tak!“ vracím pohled k němu a snažím se mu alespoň naznačit, že nemá proč žárlit.

„Já vím…! Já vím…! Vždyť já už du!“ nevypadá to, že by ho to uklidnilo, přesto se odevzdaně otáčí a zakrátko mizí za lítačkami na centrální chodbě.

Kluk na lehátku vůbec nevnímá okolí a jen do rukávu nemocničního pyžama utírá slzy a nos.

Snažím se nasadit přátelský tón: „Ahoj…! Já jsem poručík Raiks a rád bych se tě zeptal na pár věcí,“ a lehce se nad něho nakláním.

Kluk se na mě dívá a vystrašeně si mě prohlíží. A to i přesto, že jsem před tím stihnul vytáhnout tampony z nosu a pusu moc neotevírám, aby nebyly vidět ty vyražené zuby. Přes veškerou mou snahu mi ale zakrvácená uniforma nedovoluje budit uklidňující dojem a kluk po chvíli nehnutého zírání opět propadá v neutěšitelný pláč.

„Tak už ho nemorduj!“ pokládá mi Danny ruku na rameno a odtahuje mě stranou: „Ty dva jsou v pohodě, jen trochu vyděšený… Neví, jak tam byli dlouho, ale poslední datum, který si pamatujou, je už měsíc prošlý… No a kluci z laborky teď poslali zprávu, že z kamer vytáhli záznamy starý až tři měsíce… Takže co to znamená parťáku?“

Nervózně si pohrávám se šňůrkou vysílačky: „Že těch kluků bude víc a my budeme doufat, že neskončili jako Tom a že je všechny včetně Johna najdeme.“

„Máš za jedna, hvězdičku strhávám za přednes!“

Teprve teď to na mě začíná všechno doléhat a také se probouzí bolest v obličeji, nejsem proto schopný vymyslet co dál: „Takže se vracíme do skladiště?“

„Neblbni! … Těch zubů zas nemáš tolik, abys je mohl rozdat všechny za jeden den! … Některý si nech až do důchodu, teprve pak dostaneš komplet novou sadu do skleničky.“ Danny se na mě zubí, mlčky čeká a dává mi prostor, abych se zamyslel.

A já se díky tomu trochu chytám, ale opravdu jen trochu, a tak krčím rameny: „No tak zkoukneme ty záznamy!“

Danny mě uznale poplácává po rameni: „No vidíš! Já věděl, že nejsi ztracenej případ! Ale z laborky přišlo echo, že je to drsná podívaná a prej, abych tě radši nechal doma, že prej tě tenhle biják rozparádí… Jsou to volové! Tak jsem jim to pořádně vytmavil za tebe!“

„Ty určitě…! Jak tě znám, ještě sis něco přisadil, ty dobytku!“ smějeme se oba dva, ale i na Dannym je vidět, že je z toho všeho vyvedený z míry a tohle vtipkování jen využívá k nabrání dalších sil.

***

Síly koukat se dál ale už po pěti dnech pomalu docházejí všem v promítací místnosti na policejní stanici.

Z reproduktorů počítače se skoro nepřetržitě ozývá chlapecký křik přehlušovaný řvaním několika starších mužů.

Na monitoru se odehrávají scény, ze kterých heterosexuálnímu osazenstvu místnosti vstávají chlupy hrůzou.

Mně sice také, ale zároveň i ohon, protože na několika z dlouhé řady záznamů jsou natočená milostná vzplanutí mezi jedním z pohřešovaných dvojčat a tím klukem, co se mi neutišitelně rozbrečel v nemocnici. O něm jsem během těch pěti dnů mimo jiné zjistil to, že se jmenuje Alan, a předpokládám, že ten s kým si to dost intenzivně a dobrovolně rozdává na videu, na které právě koukám, je Tom.

Tyhle záznamy s Tomem se ale do těch ostatních liší. Na začátku každého z nich je pohled na lehátka s přivázanými kluky, po několika sekundách se záznam zastavuje a kamery se vypnou, pak ale do černoty na monitoru naskakuje červený nápis automatic-rec a záznam pokračuje pohledem do buňky, ve které si to rozdává Tom s Alanem, který ale nemá ani pásku přes ústa ani přes oči. Každý takový záznam končí předčasně po třech minutách a to po pátém zablikání červeného nápisu automatic-stop.

Hlavou se mi u toho honí otázky: „Proč Tom není také přivázaný na lehátku? Kde je v době, když není v buňce? Proč se miluje vždy jen s jedním ze tří kluků? Kde je John? Proč se mi z těch záznamů staví, když mě znásilňování nikdy nebralo a šukání Toma tam není nikdy celé?“

Nohy mám při sledování monitoru pokrčené, zvednuté a opřené koleny o protější sedačku, tak aby nebylo vidět to, že mám naládováno a připraveno k palbě. Ztvrdlý ohon mám narvaný do nohavice, žalud už dávno není ve slipech a já na stehně cítím kapky, které se mi lepí na kůži.

„Tak co, hezkej biják? Jak to asi dopadne?“ přisedá si ke mně po chvíli Danny, vracející se ze svačiny.

Ve své vzrušenosti nevím, jak na tohle odpovědět, a tak vypouštím to první, co mě napadá, aniž bych spustil oči z monitoru: „Já myslím, že budou žít všichni šťastně až na věky.“

„Tak to bych neřek…! Podle toho jak ti přivázaný kluci vřískaj, bych řekl, že si jim to moc nelíbí,“ pokračuje Danny v komentáři série záznamů, kterou jsem dostali přidělenou na zkouknutí a u které máme vypátrat všechny aktéry. Danny ujídá jablko a kouká na monitor, jako by tam běžela vánoční pohádka.

„Tobě to nevadí?!“ nechápu jeho nezúčastněnost.

„Proč?! Jsou tam oběti a hajzlové a já ty hajzly dostanu do basy…! To je celý! … Kdybys viděl, co se natáčí pro heteráky…! Tohle je proti tomu slabý kafe,“ a spolu s dalším zakousnutím do jablka spouští následující záznam:

Otevírají se dveře buňky, které byly do této chvíle zamaskované, a v nich se objevují tři nazí muži. Na hlavách mají černé kukly a podle jejich postav a těl jsou to asi čtyřicátníci, kteří o sebe dbají a sportují. Přivázaní kluci na lehátkách sebou začínají šít a očividně už vědí, co bude následovat. Oslepení, němí a znehybnění ale nemají sebemenší šanci na odpor. Muži jednomu z nich sundávají vakuovou pumpu ze stojícího ohonu, snímají pásku z jeho úst a následuje brutální znásilnění, při kterém si ti tři neberou naprosto žádné servítky a perou pod tlakem své poměrně velké ohony tam, kam se jen vejdou, dost často i po dvou. Kluk je asi po půl hodinové jízdě celý zcákaný mrdkou a jeden z těch chlapů přivádí rukou k výstřiku i jeho. Jeho mladou šťávu ale nabírá do průhledné nádobky, kterou uzavírá víčkem, a dělá to tak, aby ho u toho celou dobu zabírala jedna z kamer.

Danny vypíná po skončení našeho posledního záznamu počítač, vstává u toho a pomumlává si: „To by mě zajímalo, co s tím dělají!“ A není jediný, koho by to zajímalo, a nejen to, proto na něho stáčím pohled: „Copak co, ale kdo?! A kde a co dělají s dvojčatama?!“

Danny se pomalu přibližuje ke dveřím z promítací místnosti: „Hele, to nám řeknou jen ti kluci, teda ten jeden, co chvílema neměl tu pásku… Ten si mohl něčeho všimnout, nebo mu Tom mohl něco při tom mrdání pošeptat, aby to nebylo na záznamu slyšet,“ a plánuje u toho nahlas další strategii vyšetřování.

Protože se ale přiblížil konec naší směny, mění téma hovoru: „Co ten ksicht? Bolí to ještě?“

Také se pomalu zvedám, ohon mi už klesá, tak si to mohu dovolit: „Trochu, ale víc mě serou ty vyražený zuby…! Vypadám jako bezdomáč!“

Danny už sahá po klice dveří: „To jo! Akorát víc smrdíš!“

Já balím ze stolu zapisovací archy a házím na Dannyho pohled smrti: „No to je fajn, ještě ty si přisazuj…! Jack se mnou nechce šukat a tohle tvý přiblblý vtipkování mi fakt nedodává!“  

Vyjíždím na něho podrážděně, protože už jsem dlouho nezasunul. I když se u mě Jack stavil ten večer, co Tom umřel, na šukání nedošlo. Obličej mi totiž natekl a ty vyražené zuby také nejsou zrovna sexy, takže jsme to odpískali a Jack odešel k sobě. Já celých pět dnů jen honím a už mi z toho začíná hrabat, proto už nejsem ani schopný přijímat Dannyho narážky a vtípky.

„Ale no tak princezno, tak se hned nečil…! Jsi krásnej, voňavej a hrozně sexy, kdybych neměl v jedný ruce jablko a v druhý kliku vod dveří, tak tě hned přeblafnu…! Lepší?“ zubí se na mě Danny, jako bych byl retardovaný, ale já vím, že to myslí dobře, a tak mu odpouštím: „Jo…! Promiň, já to nějak nezvládám a sere mě, že musíme čekat celej tejden, než nás pustí k těm klukům. Slíbil jsem Mansikovým, že jim najdeme i Johna.“

Danny zakusuje zbytek jablka: „V pohodě…! Mě to taky sere…! Zajdem večer na pivko?“

Trochu světla zalilo mou chmurnou mysl: „Jo! Já si aspoň vydezinfikuju palici chlastem," a já s nadšením přijímám jeho návrh.

„Nebo můžem zajít do toho tvýho buzince… Dlouho jsme tam nebyli…! Já rozdráždím pár teploušků a ty si hlavu můžeš nechat vydezinfikovat něčím jiným a třeba ti to zvedne náladu!“ popichuje dál Danny.

„S tímhle?!“ cením na něho nekompletní chrup, aby si pořádně prohlédnul tři díry, které mi určitě nedovolí to, abych někoho sbalil, a už vůbec ne to, aby to v někom vzbudilo chuť na sex.

Danny se mě přesto snaží povzbudit: „Neblbni porád! … Náhodou to je docela sexy, jsi takovej drsnej!“

Vystrkávám ho ze dveří promítací místnosti: „No jo…! Tak jo…! Stejně ti jde jen o to, aby sis mohl vydráždit pár buzen!“ a zhasínám za námi světlo.  

Danny se ale nedá jen tak odstrčit, když nechce, a tak se v nedovřených dveřích ještě zastavuje: „Máš mě prokouknutýho, ale rád se tam sám ukážeš… Pár fanoušků tam máš, který tě budou zbožňovat, i kdyby si měl hubu úplně prázdnou…! Já tě vyzvednu v osm… Zatím, brácho!“ konečně se posouvá na chodbu a po polibku, který jsem od něho dostal na čelo, se sune k hlavnímu východu. Těsně před ním ještě teatrálně smečuje ohryzkem odpadkový koš a mizí. Já předávám sledování záznamů nastupující směně a ta naše tím končí.

***

Basy v rytmu nejnovějších hitů duní a nesou se celou ulicí až k nám. S Dannym po boku se blížím k vyhlášené gay diskotéce, před kterou stojí u vchodu fronta lidí snažících se dostat dovnitř.

Z hustého hloučku u vstupu ční sebejistý obličej vyhazovače Ralfa: „Zdravím, poručíku!“

Mávnutím ruky mu naznačuji, že přesně jak předpokládá, míříme do dveří, které svou mohutnou postavou blokuje.

Už jsme skoro u nich, ale náš spanilý příchod doprovází pár chlapeckých poznámek letících z fronty, kterou míjíme: „Hej! Nepředbíhat!“

Obrovský vyhazovač se jen tak na chvilku otáčí do míst, odkud to přilétlo: „Koukej se uklidnit, nebo z tebe udělám holku!“

„Tak jo!“ letí k němu nazpátky drzá pubertální odpověď.

Vyhazovač na to už nereaguje a jen svýma mohutnýma prackama rozhrnuje hlouček mladých kluků tlačících se před ním, abychom se my dva dostali pohodlně ke dveřím: „Nazdar kluci…! Jak jde život?"

Danny kdysi zkusil tenhle hlouček rozhrnout sám, ale záhy poznal to, že je mnohem lepší být za hvězdu, které se cesta otevírá sama: „Ty brďo, Ralfi, to byla paráda, se mám co učit!“ Proto si to užívá i dnes a jen uznale do vzniklého průchodu skládá poklonu za právě proběhnutou minikonverzaci.

Ralf se na něho zubí a přijímá jeho výzvu k výuce: „Klidně můžeme začít ještě dneska večer!“ a aniž by nám dal sebemenší prostor na reakci, pokračuje: „Ahooooj Danny, tobě ten novej nos tak sluší!“

Danny se mu vždycky líbil a díky němu jsme oba kdysi získali bezfrontový VIP přístup do tohohle podniku.

Danny se dostává k Ralfovi jako první: „Díky Ralfi, taky to stálo spoustu úsilí si ho pořídit…! A to je to tak vidět?!“ a chytá se za nos.

Ralf na mě spiklenecky pomrkává: „Klid hezoune…! Buzny o hezkym frajerovi v jejich rajónu ví veškerý podrobnosti.“

„A sakra!“ spouští Danny obě dlaně do rozkroku.

Ralf ho bere kolem ramen: „Tak bohužel k těmhle podrobnostem jsem se v tvým případě ještě nedostal.“

„Hele kluci, nezdržujte to, my chceme taky dovnitř!“ ozývá se další hlas čekající ve frontě.

Ralf proto tlačí Dannyho do dveří: „Chlapi, já s váma stejně potřebuju mluvit!“ a než za námi dveře zaklapnou, ještě huláká dovnitř: „Já si vás tam za chvíli najdu!“

Jeho poslední slova ale už mizí v decibelech, které ovládají celý prostor diskotéky kolem nás, a my se prodíráme davem polonahých kluků k baru.

„Wow!“ nedokáže si většina z nich odpustit při pohledu na procházejícího Dannyho a někteří z nich i rukou zašátrají.

„Sakra, to mi chybělo, ženský v tomhle směru nemají žádnou fantazii!“ tetelí se Danny a s touhle jeho poznámkou usedáme oba na barové stoličky.

„No konečně!“ ozývá se mi ihned po dosednutí za zády. Otáčím se na barovce a koukám upřeně do očí svého Jacka.

„Můj Jack…! Zní to krásně a tak nějak mi to postupem času připadá lákavější a lákavější. I krásní, mladí kluci umírají tak jako Tom, proto si ho musím užít,“ letí mi hlavou myšlenka, ale Jack ji ihned přerušuje: „Co je?!“ a prohlíží si své triko.

„Nic…! Co by bylo?“

„Že na mě tak vejráš!“

Chytám ho za to triko a přitahuji si ho mezi roztažená stehna: „Nevejrám… Užívám si svýho krásnýho kluka!“

Chvíli se zdá, že to Jack neslyšel, anebo nepochopil, ale za pár sekund už je jasné, že slyšel, a dokonce i pochopil: „Co…?! Co…?! Tvýho kluka…?! Dva medvědy mi sem přihraj, já se vožeru!“ huláká na celý bar a objednává nám u barmana pití.

„A já jsem vosk?!“ rozčiluje se Danny a pokračuje. „Já chci taky slavit!“

„Tak tři…, tři medvědy!“ opravuje hlasitě svou objednávku rozjívený Jack a vlní se u toho rytmu.

Barman po nás jen spiklenecky pomrkává pravým okem a zanedlouho před námi přistávají půllitry piva s náplní.

„Sakra, já nevěděl, že tu bude taky!“ snaží se mi Danny šeptat do ucha.

„No a kdo jinej by si se mnou v tomhle stavu zatancoval, nebo dokonce zašukal!“ překřikuji hlasitou hudbu a cením na něj u toho opět svoje vymlácené zuby.

„Já jo…! Je to hrozně drsný a sexy!“ prodírá se k nám davem vyhazovač Ralf.

„Fakt…? Tak jdem dozadu!“ je mi jasné, že žertuje, a tak ho chytám za slovo a využívám toho k tomu, aby nás odvedl do skladu a my si tam mohli v klidu popovídat, protože pro nás má očividně zajímavé informace.

Jack mě atakuje silným úderem zaťaté pěsti do stehna: „Keve!“ a okřikuje mě.

Já se pomalu vymaňuji z našeho propletení a slézám z barovky: „Klid, kotě… To je jenom sranda…! Chvíli tu na mě počkej, my se hned vrátíme!“ snažím se ho tím uklidnit a chvátám za Dannym s Ralfem, kteří už mezi tím mizí za dveřmi do skladu.

„Pssst!“ otáčí se na mě Danny s ukazovákem přes rty hned po tom, co se za mnou dovřely dveře a trochu se díky tomu ztlumila hlasitá hudba diskotéky.

„Co je?“ šeptám.

„Ralfi něco zaslechnul tam vzadu,“ stejným šeptem mi odpovídá Danny a odchází po špičkách za mizejícím Ralfem dál do skladu.

„BUM…… BUM… BUM… BUM. BUM. BUM,“ ozývá se spolu s cinkáním prázdných lahví odkudsi z hromady přepravek a podle Ralfova úsměvu, který se na nás otočil, je jasné, že si to tam rozdávají nějací frajeři.

Přepravky se začínají třást intenzivněji a frekvence přírazů se zrychluje. Všichni tři, ukrytí za přepravkovou stěnou, se snažíme zahlédnut aspoň kousek něčeho, co by stálo za to. A taky, že jo. V jedné z mezer vidím mladého klučinu, čerstvých osmnáct, jak se v předklonu břichem tlačí na hradbu z přepravek, ta už sebou slušně zmítá, tím jak do něho zezadu pere svůj tlustý ohon snědší frajer. Svalnatou prackou drží kluka za nohu, kterou tím nadzvedává, a zespoda mu do análu rve v intenzivních přírazech tu svou macatou flákotu. Pěkný pevný dlouhý kus žilnatého masa narvaný v gumě, lesknoucí se gelem, který pravidelně celou svou délkou vyjíždí a zase hluboko zajíždí do mladého análu. Mrdkou napěchované aktivákovy koule se klukovi plácají o nohu, na které stojí, a ty jeho těsně přitažené k tělu se lehce pohupují v rytmu, který udává ten mrdající frajer. Kluk se kouše do vlastní ruky, kterou má podloženou pod tváří, aby nekřičel bolestí, nebo možná rozkoší a druhou rukou si dráždí žalud. Ten má vytočený do strany podél přepravek a netrvá dlouho a všechny je skrápí cákanci své mrdky. Kňučí u toho, protože ten snědý samec naráží hlouběji, chytá ho za vlasy a se slastným výkřikem do něho pumpuje všechno, co měl doteď v koulích. Krouživými pohyby si v něm ještě chvíli užívá svůj orgasmus. Netrvá ale dlouho a on vytahuje ohon z promazané díry, stahuje z něho gumu a její obsah vylévá na klukovu zadnici, stále ztopořeným ohonem to po ní všechno roztírá a pár svých výtoků ještě přidává. Všechna ta mrdka stéká klukovi po noze přes botu na podlahu skladu.

„Ty vole!“ chechtá se Danny, který je skrčený pode mnou a stejně jako my s Ralfem sleduje tu akci.

„Pepe, ty prase…! Kdo to tady bude po vás uklízet!“ Ralf si vychutnal tuhle liveshow až dokonce, ale tímhle výkřikem ji ukončuje, protože oba její aktéři se rychle balí, ani se neoblékají a utíkají zadní chodbou přes rampu ven.

„To nic, to je místní údržbář… Von ho má trochu většího, tak mu místní panny nedokážou odolat a tohle je jeho oblíbený místečko,“ dodává Ralf a výraz jeho tváře nabírá na vážnosti: „Hele kluci, já to tu pozoruju už delší dobu, ale nebyl jsem si jistej, tak jsem nechtěl dělat vlny.“

Danny se otáčí od přepravek k našemu homoklubu: „K věci Ralfi…! K věci!“ a popohání ho.

„Jasně…! Jasně…! Sorry!“ mává pravou rukou Ralf, aby Dannyho uklidnil, opírá se u toho o sloupek z přepravek stojících vedle něj: „Jde vo to, že se mi tu začali vometat smažky s tím novým fetem, a tak jsem nasadil štěnice. Ty mi vypátraly, že to sem táhne vod Hill Street a zároveň, že se tam děje něco, co by vás asi mělo zajímat. Zatím jsem vám to nedonesl, ale abych pravdu řek, už jsem měl našlápnuto směrem k vám. Je to celý nějaký divný.“

Danny mu skáče do řeči: „Klid! … Hill Street jsme už vybrali!“ hrdě hlásí.

„Ne…, ne…, pánové…! Já nemyslím to znásilňování. Ty drogy jsou s tím totiž spojený a nejenom tím, že to ti kluci brali a prodávali!“ a teprve teď nám dobrovolně dává prostor na reakci.

Tak toho využívám: „Počkej, ty myslíš, že se to tam i vaří?!“

Ralf očima hekticky hledá na stropě skladu správná slova: „Copak vo to, ale hlavně do toho mají bejt zapojený nějaký důležitý pánové, nebo něco takovýho.“

A to už Danny ztrácí trpělivost: „Moment Ralfi, co všechno víš…! Vyklop to a dopodrobna, nebo…!“

„Klid hezoune, vždyť k tomu mířím!“ nenechává se vytočit Ralf a pokračuje: „Co mi nedonesly moje štěnice, jsem vyrazil z jednoho mlaďase, kterej to svinstvo tady chtěl prodávat. Byl mladej, krásnej, tak jsem toho využil podobně jako před chvílí Pepe tady ve skladu a jemu se to tak líbilo, že se po tom rozpovídal. Nalákali ho na nějakou smlouvu na focení, když dorazil, hned ho zapojili do toho znásilňování a pak ho tím vydírali, že prej jak něco cekne, pošlou to jeho rodině, do školy a tak dál, no a co si budeme povídat, asi všichni víme, co to s mladým klukem udělá. No tak drží hubu, prodává to svinstvo a ani se neodváží zavolat domů, protože tam prej u toho byli dva poldové, který mu jasně naznačili, že veškerý stopy a svědectví dokážou zamíst.“

Ihned po tom skladem zní naše jednohlasné: „Loul a Sanders!“

Ralf krčí rameny: „To nevím, ale ten kluk si přišel asi za týden pro další mrd a po něm povídal dál. Ty dva poldové už tam prej nejsou a na ty dva nový, což jste asi vy, prej jejich kápo nachystal nějakou léčku.“

„Kápo, kápo!“ polohlasně se sklopenou hlavou vzpomíná Danny, pak zvedá pohled na mě: „Hele, tak přesně říkali tomu s tím revolverem, co jsem ho pak nakopnul.“

„Myslíš do tý levý prdele?“ chechtám se do prostoru skladu.

Ralf po nás koulí očima: „Co?!“

„Nic…! Toho si nevšímej, to je takovej policajtskej humor!“ pokládám ruku na jeho rameno: „Jen mi řekni, proč jsi nás nevaroval s tou léčkou?!“

„A jak jsem tak asi mohl vědět, že jste byli zrovna vy dva nasazený do severního, ty chytrej…?! A k šerifovi Jacksonovi se na stanici nepřiblížím, to po mně nikdo nemůže chtít!“ brání se Ralf.

Danny jako správný stopař chytil stopu: „To je fakt…! Hele a toho tvýho kluka najdeme kde, nebo nám ho přihraj, až zase přijde na mrd!“

Ta ale zase rychle mizí s Ralfovým: „Von už asi nepřijde. Po tom, co jste vybrali to skladiště, nějak všichni zalezli a už skoro tejden tady nikdo s tím sajrajtem nebyl.“

„Půjdeme k tobě?“ křičí na mě Jack hned po tom, co jsem všichni tři vylezli ze skladu zpátky do diskotékového kraválu.

„Uuuuž…! Já si chci zatancovat!“ trochu se bráním, ale jen na oko. I já už jsem nadržený z toho, jak jsem ve skladu koukal na to, jak Pepeho macaté péro pěkně rytmicky zajíždělo do mladé prdelky. Užíval jsem si každý okamžik a vychutnával si pohled na to, jak se jeho ohon zmítal a žíly na něm pulzovaly, když ho vytáhnul z toho kluka a ještě mu z něj odkapávala mrdka, a kdyby je Ralf nevyhnal, určitě by ještě ukázali víc.

To všechno se mi teď honí před očima, a tak svým hraným váháním chci Jacka vydráždit ještě víc, než už na první pohled je. A doufám, že si díky tomu s ním užiji pořádnou jízdu u mě v ložnici.

Jack mi přejíždí prstem přes prsa: „No tááák…! Keve…! Prosííííím,“ a protože už nemůže svou touhu udržet v kalhotách, tak prosí jako o život.

Plácám ho po zadku: „Ale jo, tak mazej!“ a posílám ho napřed, pak se otáčím k Dannymu: „Hele, my padáme a ty bys tu neměl zůstávat sám. Hodím tě domů.“

Ten kroutí hlavou: „Ne, ne…! Já se chci projít… Jen se, prosím tě, moc neutahej a počítej s tím, že mě ráno vyzvedneš. Pojedeme rovnou na Hill Street do skladišť, něco nám tam uteklo…! Někde tam musej bejt zahrabaný s tou varnou!“ a už zase komanduje. Dopíjí u toho svého medvěda a po posledním loku mě tlačí k východu. Já s Jackem venku zabíráme první taxík a odjíždíme ke mně domů. Danny odchází na druhou stranu, a protože to odsud nemá domů daleko, bez obav ho pouštím.

***

Stojíme s Jackem úplně nazí naproti sobě uprostřed mé ložnice a užíváme si navzájem svou přítomnost.

Jack mi přejíždí bříškama prstů po rtech: „Sakra, to je sexy!“ a užívá si můj nový look bezzubého drsného piráta.

„Ne…! Tohle je sexy!“ objímám ho přes hrudník a veškerou svou mohutností ho nadzvedávám. On z mých pohybů chápe, o co mi jde, a tak se mě chytá kolem krku, obtáčí nohy kolem mého pasu a já ho dlaněmi podpírám za prdelku. Za tu krásnou pevnou prdelku, na kterou se teď zespoda tlačí můj napružený ohon. Jack mě vášnivě líbá a spouští se mi na něj, jemným vrtěním ho dráždí a já mu žaludem vlhčím kůži kolem análu svými kapkami touhy. Tím samým mě obdarovává jeho ohon tlačící se na moje břišní svalstvo a já cítím jeho rozkoš, jeho touhu a chuť na pořádnou jízdu.

A k jejímu rozjetí stačí tak málo:

Jack je jako pírko, tak si ho odnáším pověšeného kolem krku a lehce nasedajícího na můj ztopořený ohon až k posteli, kde ho v nepřerušeném objetí pokládám na matraci. Přiklekám k němu a jeho vyšpulený anál, natlačený na mé zocelené nářadí a částečně promazaný mými výtoky, se nebrání tomu, abych do něho zajel až po koule. Jack se prohýbá a chvíli vstřebává bolest, která projela jeho mladým tělem. Kňučí jako štěně, které rádo trpí pod dominancí alfasamce, a ani se neodvažuje protestovat.

Chvílí čekám na to, až otevře oči. Ten nadržený rošťák se mi ale dřív rukou sápe po koulích, které mám pořád natlačené na hebkou kůži jeho zadnice. Masíruje je, a jako by si za ně chtěl můj ohon narvat ještě hlouběji, za ně tahá. Protahuji v něm ohon po celé délce párkrát ven a zase celý dovnitř, až on u toho konečně otevírá oči a sám prosí o to, abych to trochu namazal.

Zatímco ho prstama pravé ruky promazávám, mi on střídavě olizuje bradavky a rukou roztírá gel po ohonu, který trčí nad jeho břicho. Jsem už maximálně vzrušený, osvobozený od všeho mimo nás dva, a proto se s Jackem opět spojuji hlubokým zásunem. On se mi lehce zakusuje do pravého bicepsu a to mi testosteron rozpumpovává do celého těla a hlavně do slabin. V ohonu a v koulích mi pulzuje touha a já ji dlouhými a táhlými zásuny předávám Jackovi. Ten nepřestává kňučet rozkoší a s postupujícím časem a intenzitou mých přírazů se do mě zakusuje čím dál tím hladověji. Bolest se ve mně mísí s vášní, chytám Jacka za zátylek a rvu do něho svůj ohon pod tlakem. Nevidím, neslyším a jediné, co mě zajímá, je to, abych do něho vylil své koule s co největší razancí tak, aby už jen z mého prvního cákance on pustil i ten svůj. Jak ho mám tak pěkně schouleného a bezbranného pod sebou, probouzí se ve mně zvířecí touha a zároveň něco, co jsem už dlouho necítil. Sílící city a možná dokonce láska k Jackovi mi velí, abych mu to udělal tak, aby pochopil, že už je jen můj, a netoužil po jiném ohonu. Narážím si jeho mladé tělo na svůj rozkrok a křičím u toho rozkoší jako barbar plenící celou rolnickou vesnici. Jack je z mého mrdání v extázi a první cákanec jeho mrdky letí mezi naše zpocená břicha. Cítím jeho teplo, jeho rozkoš a silný orgasmus, který prožívá, a jako správný barbar, který dosáhnul svého, pumpuji velkou nálož své mrdky do jeho hebkého pulzujícího análu. Nedokážu se u toho ubránit hlasitým výkřikům, které se Jack snaží utlumit svou dlaní, kterou mi přikládá na rty. Chvíli ji na svých ústech snáším a zvlhčuji ji svým rozpáleným dechem. Poslední výstřik, poslední zásun a já odpadám, lehám si vedle Jacka a zhluboka oddechuji. Jack po sobě roztírá svou mrdku a ze špičky mého žaludu prstama nabírá dozvuky mých cákanců a roztírá si i je po sobě, jako by se potřeboval a chtěl označkovat mou vůní: Olizuje si to, co nabral, a když se konečně chuti mé mrdky nabažil, otáčí se na bok ke mně: „Ta nakládačka z tebe udělala zvíře!“

Dávám spokojeně ruku za hlavu a druhou si ho přitahuji na prsa: „To nebyla ta nakládačka, ale ty…! Já tě totiž začínám mít rád a celej ten tejden jsi mi moc chyběl!“

***

Otevírám oči a chvíli se nedokážu zorientovat v čase a v prostoru. Po pár mrknutích ale poznávám strop své ložnice a podle tmy za oknem to, že musí být hluboká noc. Do očí se mi tlačí zvuk policejní sirény, kterou mám nastavenou jako vyzváněcí tón na mobilu, a teprve teď mi dochází, že to on mě probudil a že bych měl vylézt z postele a přijmout hovor. Otáčím ještě hlavu na vedle ležícího Jacka, který lehce a rytmicky oddechuje jako mimino: „Utahal jsem ho!“ letí mi hlavou myšlenka, která zvedá mé sebevědomí. Pomalu se soukám z postele, abych ho nevzbudil, a pohmatem propátrávám kalhoty, ve kterých musí být zvonící mobil schovaný. Opatrně se u toho přesouvám na chodbu a po dovření dveří telefon vytahuji a šeptám do něho: „Danny…! Co je?!“

S další otázkou mé šeptání mění svou intonaci: „Co…?! Teď…?! Vždyť jsou tři ráno!“ v druhé ruce svírám kalhoty, zírám do stěny přede mnou a můj mozek nechce pochopit to, proč se mě snaží dostat teď hned do skladišť na Hill Street. Přes mou rozespalost a částečnou mozkovou neaktivitu si uvědomuji to, že má Danny ve většině případů dobrý čich na správnou stopu, proto po chvíli přijímám jeho povel: „No jo, tak tam chvíli počkej!“ a už skoro ukončuji hovor, přesto mi nedávná zkušenost velí vrátit mobil k uchu: „Hlavně, prosím tě, už nikam nelez, víš, jak to dopadlo posledně!“

Potichu se soukám z bytu, abych Jacka nevzbudil. Na stole v kuchyni jsem mu nechal vzkaz, že se vrátím s čerstvou snídaní, tak doufám, že nebude moc vyděšený.

Otevírám vstupní dveře od domu a už bych pomalu udělal krok na první ze tří schodů, které vedou na chodník, ale zastavuje mě předmět ležící na něm. Ve slabém světle pouličních lamp vidím něco! Ne, někoho ležícího u vstupních dveří do mého domu. Dveře náhle vrzly a on se dal do pohybu.

„Johne!“ projel mnou údiv a zároveň úleva z toho, že je na živu.

John se okamžitě po vrznutí dveří probudil: „Poručíku…! Schovejte mě, prosím!“ a vyskakuje skoro do mého náručí.

Chytám ho za ramena: „Musíš do nemocnice!“

„Ne, tam ne…! Tam mě najdou jako Toma a skončím stejně! Prosím!“ celý se chvěje a i očima škemrá o to, abych ho schoval u sebe.

Chvíli váhám, není to správný postup, ale po tom všem… „Tak pojď!“ a vtahuji ho do domu.

Nechávám ho v bezpečí svého bytu pod dozorem poučeného Jacka a odjíždím za Dannym na Hill Street.