Kdo si dneska nejde hrát

Než začnu, stručně vám vylíčím několik fakt o sobě a své rodině. Oba rodiče jsou imigranti, matka původem z Bosny, otec z Moravskoslezské vysočiny. V polovině osmdesátých let uprchli do Londýna, kde se seznámili, a po pádu železné opony se usadili v ČSFR. Štěstím, osudem či přesnými odhady oba zbohatli na prvním kole kuponové privatizace. S plnými kapsami se rozhodli pro dítě, tím jsem se po spoustě pokusů a jednom potraceném jednovaječném dvojčeti stal roku 1997 já. Příjmením Stránský, křestním Libor. Nežil jsem nikdy v nedostatku, a přestože jsou rodiče dost uvědomělí na to, aby mi kupovali úplně vše, co mi na očích vidí, dostávalo se mi téměř všeho, o co jsem zažádal. Nejen, že jsem byl zaopatřen finančně, ale i psychicky a fyzicky. Poručníci jsou liberální intelektuálové, kteří mi ochotně jsou schopni vysvětlit vše, na co jsem se jen zeptal. To ve mně nechalo jistotu, že se jim mohu kdykoli s čímkoli svěřit. Ani jeden z nich nepracuje víc než tucet hodin týdně, což jim nechávalo dost času na mou výchovu a vzdělávání. Relativně slušně mě obdařila i příroda. Zdravé vlasy barvy slámy, hnědé oči, rovné bílé zuby, štíhlá středně vysoká postava, „rychlé spalování“ a žádné menší či větší vady jako alergie, astma, ekzém, atd. Před dvěma lety mi navíc přibyl hyperaktivní bratříček Čeněk. Jeden by řekl, že jsem dokonalost sama. To dost záleží na tom, čemu věříte, co považujete za nevýhodu, vadu nebo přímo zvrhlost. Ano, dostávám se k původu událostí, které mne vedly k sepsání této mé příhody a její publikaci zde na webu. Navštěvuji třetí ročník renomovaného státního gymnázia, tato příhoda se udála předposlední den školy, při tzv. „Sportovním dni“.

Počasí bylo vskutku znamenité, teplota kolem dvaceti stupňů Celsiovy škály, obloha čistá. Třídy měly již sestavená svá družstva a ta se připravovala na klání v několika sportech. Sám jsem se přihlásil do družstva kopané. Neměl jsem přílišné zázemí pro výběr, avšak tři velcí favoriti jednoduše nedocházeli poslední týden do školy, tak jsem byl vybrán na střídačku. Třetí hodina končila, končilo tedy i učení a měl začít Sportovní den. Hráči se měli ve třídách převléknout do cvičebních úborů a čekat na zavolání ke kolbišti, kde mají pro čest, zábavu a machrování bojovat proti ostatním. Už jsem si nazouval kopačky, když v tom do třídy s nepřehlédnutelnými triumfálními úšklebky na tvářích vstoupila Nejsvětější trojice mezi fotbalisty ročníku. Ztuhl jsem a uvědomoval si význam právě probíhajícího. Ten byl, že fotbalové družstvo právě získalo tři členy navíc, a nepotřeboval jsem schopnosti Dupena, Poirota či Marplové, abych si domyslel, kdože si to dneska nepůjde hrát. Vzkypěla ve mně závist a pocit ublíženosti, nehodlal jsem však vyvolat nějaké spory, třída chtěla vyhrát, tak ať.

Zápasy v kopané se odehrávaly na hřišti nedaleko školy. Asi půl kilometru od nejzápadnější budovy ústavu se shromažďovaly týmy gymnázia a elektrotechnické průmyslovky. Pohledy každého bojovníka probodávaly pohledy členů jiného týmu, nastoupeni za sebou, hrdě a triumfálně hledíce na tribuny rozjásaných davů učitelů a nedůležitých městských představitelů mysleli na taktiky, finty, způsoby hry, šance vlastní a nevlastní a jiné soutěživé pošetilosti. Já ty pohledy znám… Ale jen z fotografií. Toho dne jsem seděl se dvěma dalšími vyvrhely v opuštěné šatně a díval se do blba. Čas se vlekl a s trpělivostí zlatokopa, který dennodenně sedává u řeky a hledá zrnka v pánvi plné jílu a písku, mě doháněl k šílenství. Přibližně po čtyřiceti minutách přiběhl do šatny spolužák Tomáš.

„Jeník Brant na hřiště, Duch svatý si zvrtnul kotník. Promiň, kámo, ty ne.“
Takže nyní jsem tu zůstal jen s Oskarem, který se ještě optal na stav zápasu, a pak ho nechal jít.
„No, to si užiju. On a jeho marxistické názory, které často nekrytě roztrušuje po lidech s nenásilnou povahou (ostatní by mu dali ránu, jen by mrsknul o zeď), mě unudí k smrti ještě rychleji než nuda sama,“ řekl jsem si v duchu.

Dnes však podivuhodně nezačal se svými obvyklými hláškami, poklidně seděl, broukal si nějakou melodii a palci hbitě pohyboval po displeji svého mobilu. Z čirého zoufalství jsem se nenápadně natočil do úhlu, který mi umožňoval sledovat displej telefonu, a pozoroval jsem, jak mu stékají po obličeji krůpěje potu. Zajímavé, zas takové vedro vevnitř není, to, co jsem si přečetl na té tří a půl palcové obrazovce, však předčilo veškeré dosud nabité překvapení. Napětím jsem ani nedýchal. Četl jsem:
Oskar (O): „Mělo vůbec cenu to riskovat?“
Brácha (Petr – P): „Ovšemže ano. Jak jinak by ses dozvěděl, na čem jsi?“
O: „Určitě to šlo i jinak, přímý odkaz byl stupidní, jak mu mám teď jít na oči?“
P: „Nemysli na to, neříkám, že jsi to neměl očekávat, ale neboř si kvůli tomu zase svět, prostě jsi udělal chybu, špatně jsi ho odhadl, teď máš už jistotu.“
O: „Ale za jakou cenu? Vždyť jsem si ho bezprostředně poštval proti sobě! To není žádná prdel.“
P: „Měl jsi podezření, položil jsi návnadu, dostal jsi kořist. Mohlo to dopadnout hůř. Už na to nemysli a nemluv o tom.“
O: „Nemůžu to prostě hodit za hlavu, Kime. Nejde tu o žádnou blbost, řekl mi, že tohle ode mě vážně nečekal! Zatím se měj, koukám, že mám co vysvětlovat.“

Nejprve jsem si neuvědomoval význam té poslední věty, když však z Whatsappu vyjel a zamkl displej, došlo mi najednou, že si uvědomil, že konverzace už není jen mezi nimi dvěma. Zastyděl jsem se a začal se omlouvat.
„Promiň, já… Neměl jsem v úmyslu něco číst nebo tak…“
„V pohodě. Vždyť o nic nejde,“ oddechl si hluboce.
„O co vlastně šlo? Někoho jsi urazil?“
„Někdo to tak vnímat může. Prostě jsem se zeptal a dostal jsem odpověď, kterou jsem měl očekávat, ale neočekával. Vždyť je to blbej nácek. Bohužel pro mě, hezkej nácek. Při pivku jsme se bavili o problematice jiných kultur. Vydržel jsem ty šovinistický kecy ohledně Arabů a černochů, ale když přišla na řadu problematika neheterosexuálů, něco málo mi ujelo, tak trochu jsem mu naznačil, že mezi ně patřím. Jednoduše, hloupost. Hádám, že na pivo s ním asi nějaký ten pátek nepůjdu.“

Začaly mi stejně jako jemu po lících sjíždět kapičky potu. Již ne kvůli studu, nýbrž z horečné zvědavosti. Nikdy před tímto okamžikem jsem nenarazil na někoho, kdo má slabost pro stejné pohlaví a je ochoten o tom rozumně mluvit. Takové lidi nejspíš člověk jen tak nepozná, někteří se stydí, jiní se bojí, další prostě nemají potřebu záležitosti takového kalibru veřejně ukazovat. Tohle je má šance se zeptat na spoustu otázek. Mám vždycky spoustu otázek, co nezjistím na místě, zjistím později, taková je má výchova, nepřestávat se ptát, kritizovat, případně rozšiřovat vlastní rozhled. To je způsob vzdělávání, jenž jsem adoptoval. Neměl jsem v úmyslu jít na věc přímo, měl jsem praxi v kličkování v rozhovorech a pomalé, ale jisté dolování malých, avšak důležitých faktů. Vtom se však rozletěly dveře a do šatny se odšoural nasupený Duch svatý. Kotník mu trochu zrudnul a očividně mu dělalo potíže na něj došlápnout. Zklamaně jsem se podíval na Oskara, on pohled opětoval a zeptal se:

„Máš Whatsapp?“
„Jo.“
„Tak mi řekni číslo,“ zahuhlal neutrálně. Mně bylo jasné, že jemu bylo jasné, že mám otázky, a číslo jsem mu nadiktoval, on mi pak dal své. Duch svatý si mezitím sundal dres a mířil do vedlejší místnosti, kam se odebíral po každé zpocenější hodině tělocviku. Přestože vynechal přibližně dva zápasy, pot z něj stékal, jako kdyby na hřišti byl už týden. Odkulhal se tedy do sprch. Oskar vedle mě si začal balit své věci.

„Ty někam jdeš?“ optal jsem se téměř zklamaně.
„Jo, musím k zubaři, kontrola rovnátek,“ zazubil se, až mu byly vidět rovnající se zuby ve spodním patře.
„Měj se tu,“ dodal ještě nevrlým tónem a nejistě pohlédl ke sprchám.
„Nápodobně,“ odvětil jsem stejným způsobem, i když význam jsem neznal, s Dominikem se dalo bavit zcela normálně. Dveře se zabouchly a já v šatně zůstal sám. Měl jsem v úmyslu zapátrat v brašně a dojíst zbytek svačiny, tu ke mně dolehl ze sprch hlasitý zvuk.
„Au, kurvaaa!“

Vyskočil jsem a běžel chvatem do sprch, zpomalil jsem, abych neskončil stejně, a rozhlédl se po zdroji. Spatřil jsem na podlaze nataženou dlouhou postavu.
„Domčo, seš v pohodě?“ optal jsem se nahého fotbalisty pode mnou.
„Jo,“ zazněl hlas slabě. Bál jsem se, jestli si neporanil hlavu, to by mohlo být ošklivé.
„Naprosto v pohodě,“ řekl teď již jasně zřetelným cynickým tónem. Ulevilo se mi a nabídl jsem mu svou ruku. Oběma ji uchopil a nejistě se postavil. V tu chvíli, k mému vlastnímu překvapení a trochu i úděsu, se něco postavilo i mně. Abych se s nově nabytou situací vyrovnal, pokračoval jsem v otázkách, pokud možno nenápadně.
„Kotník ve stejným stavu?“
„Jo, nic nekřuplo, nic mi není,“ obrátil se zády, spláchl ze sebe zbytky svého sprchového gelu a jednou masivně kýchnul. Otočil se zpět.
„Celej jsi nám zmoknul, kámo,“ poznamenal s krapet škodolibým úsměvem. Tehdy jsem si uvědomil, jak jsem mokrý od vody, která shora nepřetržitě dopadala na mé tělo. Hned bych si dal sprchu, ale situace v mém spodním prádle mi jasně dala najevo, že tohle je ze hry.
„To nevadí, uschnu,“ odpověděl jsem vycházeje z místnosti.
„Půjčim ti sprcháč, jestli nemáš,“ přesvědčoval na můj vkus až příliš nekompromisním tónem. Po vteřinách úvah mi došlo, že odmítání vzbudí dost podezření.
„Tak jo, hned tam budu.“

V tu ránu jsem začal s rozsáhlým vzpomínáním na stromy, chemické rovnice, koridorové střílečky atd. Přetáhl jsem si přes hlavu pomalu triko. Jakže se jmenovali strážci Adamasu? Adamas? To je pětice diamantů, která patří do knihy dobra. Kdeže byly ukryty? Dolů šly pomocí třesoucích se rukou sportovní šortky. Jako kdybych šel po provazovém mostě nad vroucí lávou, nedíval jsem se dolů, jelikož pohled na mou erekci by mi vyhnal z hlavy všechno ostatní. Bouchnul jsem ještě tiše hlavou o zeď. Telltale vydává skvělé hry, člověk skoro věří, že tam vše není naskriptované. Úzkostlivě šly dolů i boxerky barvy jedovaté zeleně. Musím tu svačinu dojíst, rodiče nebudou rádi, že jsem nic nesnědl. Stáhl jsem si i ponožky. Necítil jsem už téměř nic, uchopil jsem svůj ručník, pro jistotu jsem si dal o zeď ještě jednu ránu a vkročil jsem zpět do sprch. Dominik už vypnul vodu a utíral se, nedíval jsem se.

„Máš ho tady,“ ukázal mi lahvičku na výstupku ve stěně a tentokrát již opatrněji se odkulhal pryč.

Ničeho si nevšiml. Z prsou mi spadla tíha o váze megalitu. Tiše a hluboce jsem si oddychl. Spustil jsem proud vody a nechal ho, ať mi zničí účes, smyje pot a ochladí tělo. Na ruku jsem si nalil trochu gelu a začal s pečlivější očistou. Vinou ne mou se mi z tohoto relaxovaného stavu začal opět stavět. Přepadla mne nepřekonatelná touha si jen přetáhnout předkožku a pak přestat. Znal jsem však sám sebe a věděl jsem, co by následovalo: nemožnost přestat. Myšlenky jsem opět přemostil na věci nudného charakteru, pustil jsem studenou téměř na maximum a neuvědomuje si účinku jsem vykřikl šokem a reflexivně jsem ji ztlumil. Do sprchy nakoukla Dominikova tvář a zaraženě se na mě dívala. Já pohled opětoval, oči jsem měl vytřeštěné a penis zpola v erekci.

„Co je?“ tázal se zvědavě.
„Málem jsem uklouz,“ nasadil jsem téměř ublížený tón.
Nevím, co si v té chvíli myslel, ale jen se podíval na hodinky a řekl:
„Hele, tak čau. Musim už jít, mám rande.“
„Cože?“
„Řekněme, že s kotníkem nic nemám,“ usmál se.
„Ten sprcháč si nech, už v něm stejně moc není,“ dodal a odkráčel.

Překvapením mi úplně změknul. Umyl jsem se, oblékl se do civilu a čekal osamocen na konec výuky. Vrtalo mi hlavou, proč tedy simuloval i přede mnou. Učitelka mu jistě uložila přinést příští den potvrzení o úrazu, což nebude problém, má za otce chirurga, ten mu omluví všechno. Neustále mi vrtal hlavou ten jeho výraz, když mě viděl ve sprše. Co si myslel? Nemohl vědět všechno. Ani já tehdy nevěděl, proč mi najednou ztvrdnul. Viděl jsem ho ve sprše. To mohla být příčina. Co to dokazuje? Chtěl jsem snad od Oskara víc než jen obecné informace? Poháněla mne tehdy touha po poznání i jiných věcí než pravdy? Jak to mám vědět? Vím toho o pubertě a dnešní kultuře dost. Davy naivních teenagerů, kteří zoufale chtějí vyčnívat z davu, se bez meškání a přemýšlení označí jakoukoli nálepkou. Hormony jim zatemní mozek a oni jen slepě jednají. Jsem člen této skupiny, nebo je v tom něco většího? Kdo to má vědět lépe než já? Cestu domů, kterou jsem podnikl o pár hodin později, jsem strávil přemítáním o tomto tématu. Jsem toho názoru, že sexualita je volba, že předpoklad, třeba genetický, neznamená předurčení. Dospěl jsem tedy k volbě. Jak zvolím? Jsem dost moudrý? Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce napsal, že k dosažení objektivního názoru je třeba zkusit vše. Velmi moudrá kniha, a to nejsem věřící. Tak zkusím všechno. Co mi kdo může udělat? Život je příliš krátký na to, abych si ho ničil neexistujícími bariérami. Toto nové přesvědčení podpořila ještě jedna událost. Kolem deváté hodiny večerní mi zazněl na mobilu tón příchozí zprávy, Oskar píše. Copak píše?
O: „Chtěl sis ještě povídat?“
Já: „Vlastně jo.“
O: „Tak copak bys chtěl vědět? :)"