Hra pokračuje aneb Výpravčí, strojvůdce a žokej

Psáno s těžkou zácpou… Taky to tak vypadá.
„Jo tak late bloomer, jo?“ říkal jsem si v duchu vyzývavě pobaveným hlasem.
„A co to má jako společného se mnou? Vysoký jsem, ochlupení není důležité, a co se talentů týče, anglicky šprechtím rychleji, než se rozšiřuje ebola… Asi ve mně vidí nějakého nepochopeného génia,“ uchechtl jsem se nad Oskarovým pokusem o kompliment. Nebýt dnešního zážitku, mohlo by mě to urazit, ale takhle… On snad věděl, že se s ním vyspím. Intuici mu tedy musím nechat.

Čeněk další hodinu běhal z jednoho konce bytu do druhého, a tak jsem ho šel do blízkého parku radši vyvenčit. Rutina jako obvykle… Houpání, klouzání, běhání, skákání, lezení atd. Připadal jsem si víc jak rodič než sourozenec. Občas byla potřeba přitvrdit, aby Čeněk moc nezvlčel, což se mi nelíbilo, ale nevěděl jsem o žádné jiné možnosti, jak nad ním udržet kontrolu alespoň do té míry, aby se na mé hlídce nezabil. Po hodince a půl ve výhni capartů, kteří neúnavně kroužili po dobře oploceném areálu, jsme se odebrali zpět domů. Tam jsem připravil večeři a jen tak ve dvou jsme pojedli. Táhlo již na šestou hodinu, naši nikde a nikomu to zřejmě nevadilo. Brácha mě povýšil na strojvůdce svých vláčků, a tak jsme dobré dvě hodiny ničili koberec ustavičnými pohyby souprav sem a tam, sem a tam. Výdrž dětí je neuvěřitelná, to jsem zjistil už před nějakou dobou, ale takhle vytrvalého jsem bráchu ještě neviděl. Nechám-li stranou etiku, dvanáct dětí by pod vlivem alespoň devadesátiprocentního metanfetaminu dokázalo napájet Českou republiku na dalších dvě stě let. Následoval prodloužený víkend… O dva měsíce prodloužený víkend, takže nebyla nutnost posílat ho spát už po večerníčku, ale tipoval jsem, že déle už únavě stejně vzdorovat nebude. A vskutku. V půl sedmé už začalo lokomotivám docházet uhlí, jezdily jen tam, kam dosáhla ručka, a ten malý výpravčí se toho nazýval, až to málem nebylo zdravé.

„Chceš spinkat, viď?“ optal jsem se ospalým tónem, abych umocnil bratrovy pocity (byl jsem to ale manipulativní svině:)). On jen zamžoural a zamumlal:
„Já chci počkat, až přijdou táta a máma z práce.“
„Ti ale přijdou až hodně pozdě več…,“ zarachotil zámek, klika cvakla, dvéře letí, mamka vchází do dveří. Cikáně se k ní hned rozběhlo a málem zapříčinilo pád nákupních tašek očividně naložených nad nosnou kapacitu. Otec svou choť následoval, zavřel za nimi a unaveně si sundal kšiltovku. Já je také šel pozdravit a pomoct s nákladem, jenž se skládal z pěti tašek jídla a jiných kravinek, které budeme zřejmě někdy potřebovat. Co se mě týče, na den mi stačí chleba, máslo, sůl, něco zeleného k tomu, po ránu pytlík čaje, funkční a zásobovaný vodovod (na Kameničce je oxidan čistý a je ho tam dost pro všechny), flák jakéhokoli masa a takových dvacet až třicet gramů něčeho sladkého. Zato naši jsou názoru jiného. V lednici prý má být co nejvíc věcí jen pro případ, že by se někomu zachtělo nějakého nadstandardu… Hádat se s nimi o takovýchto hloupostech nehodlám, znám jiné způsoby, jak zabít den či dva. Nastala obvyklá spousta řečí a otázek… Jen „Jak bylo ve škole?“ se nahradilo větou „Jak dopadlo vysvědčení?“, samotný papír jsem nepřinesl, jelikož jsem se snažil rodiče naladit na mírně znepokojenou strunu a mlžit konkrétní informace. Neskočili však na to a zpaměti jsem jim raději hodnocení sdělil. Další tak hodina padla na dialog, ve kterém slovo putovalo jen od matky k otci. Otázky, které mi kladli, byly jen řečnického rázu a věty zastávaly funkci přesvědčování pomocí citového vydírání, konkrétně pak: „Víš, že to mohlo být lepší, že jo?“, „To já když jsem byl ve třeťáku, měl jsem…“, „Budeš to muset vylepšit, jestli chceš maturovat. Nezůstaneš přece trojkařem, ne?“, „Jsi můj syn, musíš přece něco dokázat.“…

„Dokázal jsem se dnes ztrapnit při muchlování s kámošem, co ty na to? Dokázal jsem něco?“ Rád bych vám sdělil, že jsem si to řekl jen v duchu, obávám se však, že bych svévolně zakrýval relativně důležitou informaci v mém příběhu. Ztratil jsem pojem o tom, co je v duchu a co je nahlas. Mohl to být následek potlačované osobnosti, která ironicky komentovala dění v naší rodině zhruba už od doby, kdy Sametová revoluce slavila dvacáté výročí, či to mohlo být triumfální vědomí, že jsem dnes ztratil své mentální panictví a požádal někoho mimo rodinu o intimní vztah. Důvodů bylo nejspíše početněji a mnohé jsem jistojistě nenašel, i když jsem po nich později ještě pátral. Následky byly však jasné jako facka, kterou jsem napůl očekával. Nebylo pochyb o tom, že oba rodiče slyšeli, rozuměli, chvíli pochybovali, pak se na sebe obrátili, vyměnili si překvapené i trochu zamračené pohledy a vzápětí je upřeli na mou třesoucí se osobu, která se nyní provinile a nanejvýš vystrašeně dívala do země, v jejíchž útrobách chtěla právě opět skončit. Skončit… to je výstižné slovo, dá se použít i pro stav, který jsem právě získal u svých poručníků, brzy i jejich příbuzenstva, a dále u všech mých spolužáků, které jsem byl až dosud schopen zvát svými přáteli. Nu, kostky byly vrženy, jaký že je verdikt poroty?

„Libore, teď si děláš srandu? To jak… To jako opravdu?“ ptal se otec tónem, který chtěl vysvětlení, který chtěl slyšet, že to tak není, že jsem se jen přeřekl, že to byl jen vtípek na odlehčení atmosféry. Tak to ale nebylo a dvanáctina minuty ticha (přestože čas utíkal v tu dobu pomaleji než v Andersonově pátém přídavku do série Resident Evil) ho o tom přesvědčila. Výraz jeho obličeje se začal měnit, postřehl jsem to pohledem, který jsem na chvíli zvedl, abych začal alespoň nějak obhajovat svoji pozici a činy, nicméně neschopen na cokoli přijít jsem ho sklopil zpět do nenadálé temnoty pode mnou.

Čtyři jezdci vyrazili ze startovních kójí. Derby, v němž se sázelo o mou budoucnost, respektive její kvalitu, právě odstartovalo. První již nadzvukovou rychlostí právě projížděl cílem, druhý klusal nerovnoměrným tempem za favoritem a snažil se využít jeho úspěchu k šíření atmosféry, jenž by mu pomohla k dosažení jeho cíle a popohnání svého vraníka, třetí jezdec si to šinul svižným cvalem po okruhu velkého stadionu a s každým krokem získával sílu jít o trochu dál, potřeboval ji, každou píď trati využil na maximum a věděl, že i kdyby cílem projel, nemusí vyhrát, stejná situace platila i o předchozích jezdcích, je to ostatně práce dalšího a posledního džentlmena, ten si vedl zdánlivě nejhůř. Má co dočinění s herkou, která se nepoddává každému, poznala lásku, radost, ocenění, intimitu, naději, skutečnou krásu, na své poměry slušný díl moudrosti a jiné. Tou jsem měl být já. Tažen kupředu na cílovou rovinku jsem nehodlal jít dál, strach a beznaděj mě ale jako neviditelný čeledín táhly za uzdu vpřed. Ostatní jezdci výskali a povzbuzovali žokeje na chvostu, ať urychlí můj líný krok, ať mi zatne ostruhy do slabin a připraví červům a divákům hostinu, na kterou se nezapomíná. Dostane-li mě na konec tratě, tento symbolický závod bude u konce a já už své oči jaktěživ neotevřu. Tribuny řvaly až do ochraptění a hlas v megafonu, který závod komentoval, ztratil nyní poslední špetky objektivity a přidal se k obecné mánii. U tratě jsem spatřil své rodiče, jak se prodírali davem, běželi kolečko spolu se mnou a řvali na žokeje, ať si pohne, že prý nemají na tohle celý den, všichni že už čekají na koňský salám. S predátorskými výrazy na tvářích vyběhli na dráhu, chopili se uzdy a táhli mě vší silou k finiši. Cíl byl najednou tak blízko, zatáček ubývalo a poslední rovinka se mi měla co nevidět octnout pod kopyty. Šálí mě snad zrak? Ano, je to jen klam, pouhý klam a já vám to dokážu!

Jsem zpět. Dosud jsem na sobě cítil pohledy těch dvou lidí, kterým na mě mělo záležet, ať už se o mně dozví cokoli. Byl čas si pročistit oči, nahlédnout na svět mimo brýle mámení a závoj strachu. Cítil jsem bledost ve své tváři, oni ji nepochybně viděli. Možnost lhát vyloučena, je to konec nebo nový začátek, tak jako tak, skóre brzy poznám. Uhnul jsem pohledem napravo. Čeněk, zřejmě nabuzen příchodem našich, znovu proháněl vlaky kobercem. Podíval jsem se vlevo, čelo se mi orosilo, tep stoupal, spatřil jsem jejich tváře. Vládl na nich údiv, nicméně se zde obrazily i emoce jako nedůvěra, nerozhodnost, nepochopení a strach. Nechtěl jsem, aby se cokoli probíralo před bráchou, a tak jsem se znovunalezeným klidem promluvil.
„Čeňku? Na stole v mém pokojíčku mám takový velký velký papír, přines ho sem, prosím.“
„Dobře, ale pohlídáš mi vláčky, pane strojvedoucí!“ stanovil si podmínku.
„Spolehněte se, pane výpravčí.“ Usmál jsem se a posadil se na zem, abych demonstroval svou odhodlanost. Vypadal spokojen a svižně odhopsal z obýváku.
„Je upřímnost,“ ozval jsem se hned, jak zmizel v rámu dveří, „tak černobílá vlastnost, jak se o ní říká? Není občas lepší něco neříct…?“
„Co si představuješ, že se stane?“ promluvil otec.
„Myslíš, že tě zahodím jako nezdařilý vzorek, kazové zboží? Za koho mě máš?“
„Za člověka, který se považuje za progresivního liberála, protože se nikdy nemusel vypořádávat se situací, jako je tahle,“ promluvila ze mě upřímnost.
„Když už nic jinýho, tak mám svědomí, ne? Tohle snad není katolická, ani šosácká rodina, abychom tady někoho lynčovali. Dal jsem ti snad někdy důvod si to myslet?“
„Libore, víš, že tě milujeme… A vůbec… Ty… Víš, jak mi teď je?“ ozvala se plačtivějším tónem matka.
„Cítím se teď jako někdo, komu se nesmí nic říct… Protože bych to neunesla či co… Nebo že bych tě zavrhla…,“ odříkávala a jasně mi dávala najevo, že jsem hrozně své starce nemírně podcenil. Vycítil jsem změnu kurzu celé konverzace a snažil se přizpůsobit.
„Nechtěl jsem, aby se něco měnilo. Ani jsem určitě nevěděl, jestli to vůbec něco znamená.“ Zkusil jsem se hájit, matku to však ještě víc popudilo. Otec ji svižně objal, neodvážil se jí však utěšovat, než řekne vše, co mi říct chce.
„Takže ses rozhodl žít bez mojí a vlastně naší možnosti ti říct, že je to v pořádku? Že to není nic špatného?“
„Já jenom nechtěl skončit jako ti ostatní, co to rodičům řekli a oni je… Já vám CHTĚL věřit!“ spustily se mi slzy a zlomil se mi hlas.
„Já chtěl,“ už jsem sotva formoval slova, tón hlasu mi přeskakoval do výšek, „věřit. Ale co se všechno mohlo podělat, o co jsem mohl přijít? O všechno!“ Dál už jsem nemohl. Můj neúspěch s odhadem jejich charakterů a vědomí, že můj strach byl z drtivé většiny neopodstatněný, mne položily na kolena. Hledal jsem oporu, hledal jsem jistotu. Natáhl jsem chabě ruce k těm lidem, jejichž odpuštění jsem nyní tak zoufale potřeboval dostat. Oba se ke mně přimknuli a sevřeli z obou stran do náručí. Do místnosti v ten moment vstoupil Čeněk a nesl v ruce požadovaný předmět. Ihned si všimnul dané situace, nechápavě přimhouřil oči a vyhrkl ze sebe:
„Co jeee?“ Jen jsem se tak nějak ušklíbl, utřel si slzy a řekl:
„Mám špatný vysvědčení, víš?“
„Aha… Tak to máš blbý.“
„Jo… To mám.“ Konstatoval jsem a popotáhl. Než se řeč na nějaký čas ukončila, dodal jsem ještě:
„Vláčky jsou v pořádku, pane výpravčí.“
„Super,“ výskl „ale už je jdu ukvidit, mám hlad.“ Odkolébal se k sobě do pokoje i s celou soupravou. Další hláska, kterou šišlá? To se to dítě nikdy nenaučí pořádně mluvit?

Hovořil jsem s rodiči tentokrát už bez toho dramatického prvku ještě dobrou hodinu, a to s každým zvlášť, jelikož někdo vždy musel našemu Otesánkovi vnucovat rajčata, koupat ho nebo mu číst z knih tradiční fantasy neboli pohádky. Do konce dne jsem rodičům pověděl mnohá dlouho zamlčovaná fakta. S některými jsem se i vám čtenářům dosud nesvěřil: Jsem majitel pragmatické, zvídavé mysli, která s notným zájmem zkoumá všechny životní radosti a možnosti jejich získávání. Držím se v jistých mezích, nicméně jsem ochoten riskovat užití halucinogenů. Pravidelně konzumuji konopí, mám hned několik zážitků s LSD a jednou jsem zkusil i zahraniční perník (tuzemskému nevěřím). Co se týče dnešního rána, nemohu říct, že jsem si byl jist svými akcemi. Oskar je dobrý kamarád, o němž jsem věděl, že umí držet jazyk za zuby, jelikož i on měl co ztratit, ale upřímně nevím, zdali to má být dlouhodobá záležitost nebo ne. To vše jsem rodičům řekl, nebál jsem se, vždyť byla na stole pravda. Mohli mě pokárat za špatný úsudek, ale násilí by nepoužili. Uvědomili si, že jsem tajil dost o své osobnosti, víc je však zajímal můj vztah k drogám. Byl jsem zde na rozpacích, ale mám-li jednou ze sebe lít božskou, tak ať. Sečteno, podtrženo, nereagovali ani tak přehnaně, jak jsem předpokládal. Sami měli nějaké zkušenosti, především otec. Jakmile padla zmínka o pervitinu, zdůraznil jsem, že i přes nutkání adrenalinové horečky jsem jen šňupal, což zmenšilo otcovu reakci z vytřeštěných očí k pouhému vzdechu. Trávu samozřejmě chtěli vidět, identifikovat a omezit, ale celkově mi její užívání za zlé neměli. Musel jsem jim však slíbit, že k perníku se už nikdy nevrátím a acid maximálně jednou do roka pod dohledem střízlivého člověka. Takže bomba! Proběhla právě taková intervence. Nervy jsem měl na dranc, z mysli mi spadla tákhle velká skála a najednou jsem měl k dispozici další dva lidi, se kterými můžu mluvit o čemkoli, taková rozumnější alternativa k Twitteru. Minimálně se stalo, že momentální deprese byla pryč a herka posledního jezdce zakopla a zůstala ležet na trati. Dav zahučel zklamáním, hlas v megafonu vyhlásil přestávku a pobídl diváky ke koupi alkoholu a poživatin, které vás zabijí. Derby očekávání nesplnilo a smrt se musí ujmout jiného žokeje a proměnit ho ve favorita… pro teď. Nakonec mne rodiče propustili k večerní očistě, chvíli jsme pak ještě kafrali u večeře a poté se šlo spát. Navštívil jsem ještě bratrův pokoj a popřál mu dobrou noc. Rozespalá očka na mě ze tmy pohlédla tak vděčně, že jsem si v tu ránu uvědomil, že ten žokej by mě nikdy nepřinutil tím cílem projet. Je tu přeci výpravčí, který mne potřebuje, a za to stojí žít… nebo ne? Co by na té dráze dělal sám? V temnu noci by bezesně bloumal po nádraží, zdravil všechny cestující a předstíral, že zde sám byl vždycky. Našel by si náhradu? To sotva. Kdo s ním kdy trávil tolik času jako se mnou? Je třeba pohlížet na rodinu jako na mechanismus, který se nahrazuje obtížně, jestli to vůbec je možné. Ale už se nebudu zabývat touto událostí, mám za to, že byla dost vyčerpávající a postačující ke svému účelu v mém životním příběhu. Je čas jít spát, spánek všechno odnese. Z nejhoršího jsem již venku, nemám pravdu? Do sluchátek jsem si pustil svého oblíbence, Petra Spáleného. Pohodové tóny ladně konejšily zbytky mého vědomí, které se odmítaly vzdát panického stavu. Mám nyní klid. Ležím na své nově povlečené posteli, poslouchám šum listí, které se v nočním vánku nesměle chvěje, a přemýšlím o něm, mém příteli Oskarovi. Jak dlouho to bude trvat? Budeme oba šťastni? Cítím k němu vůbec něco? Rozezněl se refrén. Nevím, naprosto jistý jsem si jen tím, že téhle hry zvané život zdaleka nemám dost.