My si dneska půjdem hrát

Stejně jako den předchozí bylo slunečné teplé počasí. Poledne se právě přehouplo v odpoledne. Seděl jsem v obývacím pokoji, v rukou tablet, na stolku před sebou talíř od oběda, za stolem ležela postava dvouletého kloučka, který vytrvale lovil pod stolem svůj dřevěný vláček. Vzhlédl jsem od Poua a zaostřil zrak na bratra, který se právě vítězoslavně stavěl na dvě zadní a v pravačce svíral lokomotivu.

„Pozor na hlavu!“ pozdě, jen to zadunělo a bratr spadl do tureckého sedu a odtud se překulil na záda. Odložil jsem iPad a vystartoval ze sedačky.
„Dobrý?“ zeptal jsem se naléhavě zoufalým hlasem. Čeněk mlčel. Díval se před sebe a to spíš překvapeně než trucovitě, to u něj bývávalo zvykem.
„Bolí to hodně?“ naléhal jsem dál a opatrně jsem přejížděl prsty po oblasti zad, na kterou právě dopadl.
„Dobrý je to,“ vzpamatoval se bráška a natáhl nohy ve znamení, že se chce postavit. S vláčkem stále v ruce odběhl značný kousek od stolu, posadil se a znovu s ním jezdil plánuje mu trasu do nepředvídatelných křivek a smyček. Sedl jsem si a jen s úsměvem pozoroval tu jednoduchou zábavu. Vláček nejede vždy tam, kam si Čeněk usmyslí, koberec je zde příliš hluboký a nepravidelný, téměř to nutí k úvahám o přirovnání této hry k životu jako takovému. Trasu života si volí ve světě jen pár lidí, většinou zatlačíme na jednu stranu, maximálně zadáme směr, ale nikdy nevíme, jak hladce to půjde. Některým se nepovede ani ovládat směr, to je může donutit hru opustit. Vláček se buďto zastaví a hlas z megafonu řekne „Konečná!“ nebo pojede dál sám, zdánlivě nikým a ničím nerušen.

„Mám hlad,“ oznámil mi nenadále rozhodným hlasem.
„Vždyť jsi teď obědval,“ odpověděl jsem hlasem, kterým bych mu, kdyby byl v mém věku, nepokrytě naznačoval, že má o kolečko víc.
„Ale nedostal jsem žedkvičku,“ dodal energicky.
„Vyslovuj to ř pořádně, jako já,“ nabádal jsem ho.
„Šup, ať to tam slyším.“
„Vržedkvičku.“
„Ještě jednou. Ř.“
„Řředkvičku.“
„Ták to má být,“ řádně jsem ho pochválil.
„A teď celou větu.“
„Ještě jsem nedostal ržedvkičku!“
„Co to tam slyším?“
„Ještě jsem nedostal ředkvičku!“
„No vidíš,“ zazubil jsem se na něj.
„Tak pojď za mnou,“ zvedl jsem se a on mě svými poskoky následoval. Cítil jsem se trochu trapně a nezodpovědně, protože jsem mu při obědě na talíř nedal ani jednu. Zapomněl jsem na ředkvičky, zapomněl jsem i na rajská jablíčka, ta mi ale vyčítat nebude, nemá je rád. Myšlenky mi ještě před hodinkou vířily kolem jiných záležitostí. Začalo to včera, kolem deváté hodiny večerní. Psaní mezi námi chlapci totiž pokračovalo dlouho do noci.

L (Libor-já): „Kdy jsi zjistil, že jsi na kluky?“
O (Oskar): „Už je to pár let, asi v šesté třídě.“
L: „Máš teď někoho?“
O: „Ne.“
L: „Měl jsi někdy někoho?“
O: „Dost jsme blbli s bráchou, honili, kouřili a tak, ale byla to jenom taková sranda, nikdy jsme nezašli až do prdele nebo tak. :)
L: „:D To bych asi taky nedal.“ (to je mimochodem pravda, zkoušel jsem si jednou narvat pár prstů do prdele a zážitek to byl vcelku neradostný)
L: „A kdy jste tak blbli? :D“
O: „No, už je to asi půl roku. Teď už si našel holku. :)“
L: „Aha, takže to bylo jenom experimentování?“
O: „Kdepak, brácha má rád hlavně holky, ale když se nám chce, tak se vyspíme i spolu. Té jeho, Ivě, by asi přeskočilo, kdyby to zjistila, tak prosím ani muk.“
L: „Spolehni se. ;)“
L: „Ty máš taky rád buchty? :)“
O: „Nemám. Nebo takhle, bojím se, že bych se prostě neudělal, kdybych měl spát s holkou. :(“
L: „Bojí se úplně každej, od toho se zkouší nový věci, ne?“
O: „Já vim, ale mně prostě ke spokojenosti stačí blbnutí s bráchou nebo nějaký gay péčko. U toho se udělám vždycky. :)“
L: „Smím se zeptat na konkrétnosti? :)“
O: „Většinou z Theteenboy nebo Sharethatboy. Nejsem na kluky nad dvacet.“
L: „To chápu. :)“ zapsal jsem si stránky.

Konverzace pokračovala téměř až do půlnoci, málem jsem zapomněl, že je škola ještě zítra. Ještě poslední hodina v tom ústavu pro fyzicky tak slabé, že by na učňáku odpadli, a psychicky příliš tupé na studium průmyslovky. Konverzaci jsem pozdě v noci ukončil slovy, že se bráchovi zdál špatný sen a musím ho jít utišit. Odpověděl, že už je taky unavený, a popřál mi dobrou noc, a to docela divně, konkrétně:
O: „Tak dobrou LB. :)“
Co je LB? Neměl jsem už energii nad tím přemýšlet, jen jsem odepsal:
L: „Děkuji, hezky jsme si povídali, dobrou noc přeji. :)“

…a odložil jsem iPad. Jak se mi chtělo usnout a zároveň myslet na svého nového kamaráda, nevědomky mi zajela ruka až ke gumě boxerek, hned jsem ji odtáhl. Masturbaci jsem nikdy neodkládal déle než tři dny, jelikož jsem býval o poznání agresivnější a nervóznější. Počítal jsem a dnes měl být čtvrtý den, už jsem se však psychicky na nic necítil. Otočil jsem se na břicho. Ze začátku to bolelo, penis však po minutě či dvou podlehl váze mého těla a skrčil se do klidné velikosti.

„Zítra je taky den, resp. dneska, už je po půlnoci,“ přemítal jsem šeptem, který s každým slovem slábl, až se vytratil docela a já se odebral do světa bez hranic, který znám jen z tripů na LSD a spokojeného spánku.

„Vstávej!“ ozval se hlas v tu chvíli tak otravný, až jsem málem zaklel. Mamka roztáhla závěsy a otevřela okno dokořán. Ztuhlé tělo odmítalo přijímat rozkazy, není přeci nic lepšího, než proležet dopoledne pod dekou. Nedá se však nic dělat, poslední den nezmeškám. Opatrně jsem vstal, dal jsem si ranní sprchu, hodil jsem na sebe nové indigové boxerky, formálnější kraťasy, košili, aplikoval deodorant, nageloval si palici na ježka a odešel se nasnídat. Brácha už stihl zkonzumovat většinu svého krajíce s medem, do horkého čaje se mu však nechtělo, skoro pofňukával, když mu ho otec zatím po dobrém cpal do huby.

„VŽDYŤ JE TO HORKÝ JAK KRÁVA, TY BYS TO TAKY NEPIL!!“ měl jsem chuť na něj zařvat, ale hádky se u nás takhle neřeší. Spořádal jsem svůj díl, se všemi se řádně rozloučil a šel se obout. Matka mě následovala.
„Dneska na půl dvanáctou bych ráda, kdybys vyzvednul Čeňka v jeslích.“
„Tak do jesliček s bráchou, jo?“ vzhlédl jsem pobaveně a nazul si první sandál.
„Mě i Standu včera večer informovali zaměstnavatelé, že máme být v devět na pracovišti, máme inventuru, takže se vrátíme až večer, jsou to jen dva dny,“ měla příjemný hlas, bosenský přízvuk už po létech strávených v této zemi skoro vypustila.
„Dobře, budu tam,“ pata dosedla i do druhého sandálu. Políbil jsem ještě mamku, popadl ze sklenice na botníku kytici včera zakoupených karafiátů a chystal se k odchodu.
„Koukám, že tvůj obchod má otevřeno i o víkendu,“ pronesla se smíchem v očích. Nejprve jsem nechápal, když však pohled upřela na můj rozkrok, rozsvítilo se mi, uchechtnul jsem se a poklopec si zapnul. Vyrazil jsem na cestu, ta uběhla vcelku rychle, a než jsem se nadál, stál jsem před Gymnáziem jednoho zablešeného statutárního severočeského města.

„Ústavy, ústavy, kdopak vás postaví, postaví vás cvoci, ano, svépomocí,“ zarecitoval jsem úryvek z neoficiální školní hymny, která se skládala z veršů různých básní. Aniž bych chodil do skříňky, zamířil jsem do druhého patra a došel do třídy. Zde si již několik spolužáků poměřovalo své koko… kytky a bonboniéry. Rozhlédl jsem se a zapátral. Oskar s Petrem byli již ve třídě, pohlédl jsem jen letmo na Oskara, ten mrknul a hodil hlavou směrem ven ze třídy.
„Jdu močit, hlídej květenu!“ oznámil a rozkázal bratrovi.
„I ty Brute?“ pomyslel jsem si.
„Jdi už s archaičtinou do háje, že čtenáři?“ Nevěděl jsem, zdali mrkal na mě, počkal jsem si deset sekund, a jakoby mimochodem se odebral za ním. Zahlédl jsem ho ještě, jak zahýbá za roh, tam záchod není, tak jsem uhodl jeho úmysly. Našel jsem ho na lavičce vedle laboratoře chemie. Poklidně tam seděl, upřeně se díval na protější zeď a četl popisy vazeb různých sloučenin. Posadil jsem se k němu a on svůj zrak upřel na mě.

„Jakpak jsme se vyspinkali?“ optal se nenuceně.
„Málo,“ odvětil jsem.
„To jsme dva,“ vravil mi. Zhluboka jsem se nadechl a vychrlil ze sebe nervózním tónem, co jsem měl už od včerejška na srdci, ale bál jsem se prostě zeptat.
„Bude to nejspíš znít trochu unáhleně, a než se začneš ptát, jestli jsem si to promyslel, říkám ano, promyslel,“ koukl se na mě zkoumavým pohledem, nervózněl jsem každým dalším slovem, ale pokračoval jsem.
„Chci se zeptat, jestli bych,“ znovu jsem se nadechl, „mohl bych s tebou chodit?“ V tu chvíli jsem se nesnášel, chtěl jsem se o něco praštit a propadnout se do Západního Německa. Odvrátil jsem oči, hned jsem je ale nasměroval zpět k těm zelenomodrým asi půl metru od těch mých. Byly plné emocí, které jsem nemohl pojmenovat jinak než touha a pochopení. Z letargie toho pohledu mě vytrhlo zvonění.
„Dneska u tebe?“ vychrlil ze sebe rychle, snažil se vše odbýt, než přestane zvonit.
„Jo, do jedenácti mám čas.“
„Bezva, dal bych ti pusu, ale chodba není prázdná,“ dodal ještě, než zvonek zmlknul. Dělal, že se narovnává na lavičce.
„Brečíš,“ šeptl. Až teď jsem si všiml dvou slz, co se mi koulely po líci. Slzy radosti a splněných tužeb, ty jsem ještě neznal. Ihned jsem si je usušil a začal zhluboka a pomalu dýchat. Asi po minutě se soused ozval konverzačním tónem.
„Půjdem už do třídy, ne?“
„Jo, jasně,“ dodal jsem energicky.

Odkráčeli jsme zpět, usadili se na svá místa a čekali na úmrtní listiny. Ty nakonec přišly každému z nás lepší, než se čekalo, chemička očividně jen vyhrožovala a půlka třídy div netancovala za trojky. Po krátkém rozloučení se všichni rozprchli a bezmála sprintovali z ústavu… Asi se báli, že si někdo ze sboru své hodnocení rozmyslí. Já klidně nakráčel na nádvoří, posadil se na podstavec sochy Pallas Athény, projížděl sloupec hodnotících slov za druhé pololetí a nervózně čekal, až vyjde můj nový přítel. Neměl jsem se za co stydět, čtyřka ani jedna. Vyšel asi po dvou minutách i s bratrem, ten se odloučil a šel na autobus, který pod školu nepřijede ještě deset minut. Pozdravil mě, já vyskočil a kráčejíce vedle sebe jsme opustili areál, ani se za sebe nepodívali.

„Nedopadlo to špatně, ne?“ ozval se, když jsme se dostali před silnici, za níž jsem bydlil.
„Ne, vůbec ne,“ řekl jsem přesvědčujícím tónem. Nemohl jsem se teď soustředit na výzo, když šel vedle mě. Asi si to uvědomil a na nic se už nezeptal, přičemž se však neustále tak podivně usmíval. Po pěti minutách jsme stáli u domovních dveří, které jsem odemkl a otevřel. Oba jsme se zuli, odešli do obývacího pokoje, a než jsme si sedli, donesl jsem nám sodovku.
„Díky,“ odvětil vděčně. Loknul si, položil sklenici a zkoumavě, přičemž toužebně se po mně zadíval.
„Tak tobě se chce poznat kouzlo pupen… sexu s mužem?“
„Má to pár háčků…, ale bude to tak,“ přesvědčil jsem.
„Co přesně tě k tomu vede?“ neustával s otázkami.
„Jednak zvědavost, jednak touha po zakázaném ovoci, jednak jsi neobyčejně pohledný a chytrý kluk, Oskare.“

Jen se usmál a přisedl si těsně ke mně, naše oči byly opět velmi blizoučko a já začal pociťovat vzrušení, nejednalo se o pouhé vzrušení biologických potřeb, alespoň ne úplně, svou roli nyní zastávala i touha po doteku, intimním doteku, tomu, který sami nezažijete, na který potřebujete spřízněnou duši, tělo a pár rukou. Roztřásl jsem se lehce, ale nedal jsem najevo nervozitu či skutečný strach, který jsem v menší intenzitě cítil také. Oskar se konečně ozval.

„Těmi háčky myslíš své limity, že? Tak si je vytkneme, ať je to za námi a pak se nezdržujeme. Začni, prosím.“
„Nic nechci do zadku a polykat také ne, aspoň ne poprvé,“ odpověděl jsem prostě.
„Nemyslím si, že jsem připravený na něco takového. Snad to tolik nevadí,“ styděl jsem se za svou zbabělost, ale nehodlal jsem z toho mít trauma. Oskar chápavě přikývl.
„V pohodě, na zadek taky moc nejsem. Zažil jsem to, ale zůstávám radši u pusy,“ dodal ještě a usmál se.
„Ještě něco?“
„To bude asi vše.“
„Dobrá. Kampak chceš jít?“
„Mám širokou postel, tam je dost místa.“

Odebrali jsme se do mého pokoje. O posteli jsem nelhal, byla pro dva. ‚Vadný’ přebytek z Ikey. Sedli jsme si vedle sebe. Už přišla plná erekce, můj rozkrok nyní vypadal mnohem větší a nepřirozenější. Bude potřeba to napravit. Oskar mě pohladil po zátylku a hlavou se naklonil pro mé rty. Dotkly se. Byl jsem v Ráji, v Utopii, v Nirváně, na tripu a ještě dál. Naše sliny se spojily, naše jazyky se obmotávaly a má mysl se dostávala do stavu, kde není bolest, starost, stud či konec. Ruce každého vystřelily na ramena milence. Hladili jsme se a líbali v sedě možná čtyři minuty, nic jsem neměřil. Vím, že jsme po chvíli leželi. Oskar si lehl na bok ke stěně, já před něj, otočený stejným směrem, takže mi v intervalech mezi polibky dýchal zezadu na krk. Jeho ruce spočinuly na mém hrudníku a vášnivě ho hladily. To mě dostávalo, tak jsem si pomocí rukou srovnal penis tak, aby mířil nahoru a netlačil na látku mých boxerek, položil jsem je pak na jeho zadek a jemně po něm jezdil. Tak to šlo blíže nespecifikovanou dobu, než jsem pootočil hlavu a zašeptal: „Počkej, sundám si košili.“ Sedl jsem si a pracně porozepínal knoflíky. On mě napodobil tím, že si přes hlavu přetáhl tričko. Už si sundával i kraťasy, chtěl jsem jít pomaleji, ale zároveň mě táhla nesmírná touha jít dál a dál. Už jsem měl výhled na jeho chloubu, která se přes obnošené trenky tyčila tak viditelně a nesvázaně, až mi z toho vyschlo v krku. Sám jsem si rozepnul pásek a stáhl si kraťasy. Oči jsem měl jen pro něj, on zas jen pro mě. Než jsme však začali s hlavním chodem, následoval ještě předkrm v podobě další řady polibků a objímání, tentokrát však bez překážející látky. Tělesná teplota se přenášela mnohem lépe a zážitek to byl vskutku intenzivní. Jeho vypracované opálené tělo proti mému hubenému, taky ale opálenému se třelo a já umíral rostoucí, neskonalou rozkoší. Jakoby dohodou jsme přestali s polibky a hlazeními. Zbylo už jen poslední: kuřba.

„Jo, ještě!“ promluvil po cestě do pokoje, „kdo začne?“ To mě zaskočilo, rád bych, aby mě někdo zacvičil, nemohl jsem se však v tu chvíli zbavit své touhy zkoušet. Zkoušet věci bez vysvětlování, instrukcí a ukázek.
„Začnu já,“ dodal jsem jakoby mimochodem.

Oskar si lehnul na záda, pod hlavu jsem mu nastrčil svůj od mamky vyklepaný a vyvětraný polštář, deku jsem odhrnul, aby nebyla později zneuctěna nektarem, který by jeden z nás mohl nechtěně vychrlit vedle. Roztáhl jsem nohy, aby se mezi ně vešly ty jeho, klekl jsem si a přitiskl se k Oskarově tváři. Prsty už mu zajížděly do vlasů, které v ranním slunci vypadaly téměř rusé. Nezůstal jsem však u úst, pomalu jsem sjížděl po krku, prsou, každý sval jsem alespoň třikrát označil svými slinami. Odebíral jsem se hlouběji a hlouběji, nohy jsem posouval také. Byl jsem již u podbřišku, jeho penis mi sahal až na bradu. Když už by mě začal vyloženě dloubat do krku, odtrhnul jsem se, zadíval se na své nové cumlátko a políbil špičku. Celým tělem mu proběhla jakási vlna napětí, na špičce péra se mu pomalu rýsovala kapička, cedilo se mu sperma. Byl jsem vzrušením také bez sebe, strhnul jsem ještě spoďáry ze sebe a už jsem nijak neváhal. Trenky jsem mu opatrně stáhl, konečně přišla ta chvíle. Neobřezaný dlouhý a silný pyj se prodral přes lacinou látku a svým vzezřením vyzýval na dotek. Objal jsem ho levačkou, byl teplý, byl pevný jako jeho majitel. Znovu jsem se nahnul pro chuť tohoto růžového lízátka, než svůj cíl našly mé rty, nechal jsem ruce přetáhnout předkožku, pak nastal dotek, byl to pocit zvláštní, zakázané ovoce bylo nakousnuto. Nemeškal jsem a ponořil ho do úst, celá délka a šířka zajela mezi zuby. Zkusil jsem jezdit po povrchu. Seshora se ozval přidušený smích. Vyndal jsem penis z pusy a zadíval se na Oskara, který se tou dobou už svíjel smíchy. Za chvilku jsem tomu propadl taky. Nejspíš nebyl dobrý nápad zkoušet něco bez sebemenší představy o tom, jak to má vypadat. Leželi jsme vedle sebe a pár minut se ještě uchechtávali. Když už se zdálo, že vše pominulo, promluvil.

„Hele, máš ještě náladu?“
„Mám, jen potřebuju trochu pomoct, ať se zase dostanu do tempa.“
„Dobrý, půjč mi ho,“ řekl stále se směje a jeho dlaň vzala můj pyj do teplého sevření a začala pracovat. Netrvalo dlouho, než jsem se dostal zpět do transu, a tentokrát jsem již nečekal, až budu kompletně pohlcen rozkoší. Vzal jsem do ruky i ten jeho a synchronizoval pohyby své ruky s tou jeho. Vrátili jsme se zpět k polibkům a hlazení jeden druhého volnýma rukama. Za okamžik jsem vystříkl proud sperma na mou i jeho hruď, on mne se zpožděním asi tří vteřin následoval. Když bylo po všem, položili jsme se vedle sebe a oddechovali, jako kdybychom snad právě postavili blok panelových domů. Byl to můj první zážitek milování s někým jiným než mou levačkou, a tak jsem si to i užíval. Oklepal se první Oskar. Posadil se, pak vyšel na chodbu a rozhlížel se na obě strany. Jeho nahé tělo vypadalo na světle z chodby ještě svůdněji než kdy předtím, aktuálně jsem však kvůli nedostatku hormonů, který náhle vznikl, nechal představy představami.

„Koupelna je za druhými dveřmi napravo, ručník si vezmi, jaký chceš,“ zavolal jsem na něj, on poděkoval a odešel. Já se zatím posadil a odhadoval škody. Sperma dopadlo i na místa nezamýšlená, prostěradlo bylo na vyprání. Krom toho jsem našel i pár kapek vedle postele, naštěstí je však od koberce dělily mé boxerky. Vypadaly nezvykle, jelikož bylo u mě zvykem zaschlé sperma z vnitřní strany, ne z vnějška. Složil jsem je a spolu s prostěradlem a Oskarovými spodkami je odnesl do koše na prádlo, ten byl v koupelně. Cestou jsem si prohlédl svůj podbřišek. Byl celý zalepený, totéž platilo pro mou pravačku, kterou jsem vyhonil Oskara. Ten zrovna dokončoval očistu a utíral se, když jsem vešel a nabídl mu jeho boxerky. Ten se jen zakabonil. Podíval se na ně a viděl ještě nezaschlý pruh tvořený kapkami lepkavé hmoty, který pokračoval na mých indigových boxerkách.
„Vezmi si nějaké z mojí skříně,“ vybídl jsem ho.
„Dík,“ odvětil vděčně a opustil sprchový kout opásán ručníkem. Nyní byla řada na mně.

„Už to máš?“ probudil mě ze bdícího snění Čeněk.
„To víš, že jo, tady.“
„Tolik?! To nesnim!“ vyjekl útočně-ublíženým hlasem.
„Pomůžu ti s tím, taky jsem ještě neměl nic pro králíky.“
„Jak to? Cos tady dělal celý ráno?“
„By ses divil,“ pomyslel jsem si. Na jídlo nebyl čas, sotva jsem se sprchnul, ohlásil mi Oskar, že bude muset jít. Když jsem se koukl na hodiny, bylo mi jasné, že bude nejlepší, udělám-li totéž. Oblékl jsem se a šel spolu s ním. Jesle měl po cestě, tak jsme se pár kroků před branou (mimo možných pohledů jiných) rozloučili polibkem a slibem, že budeme i přes prázdniny v kontaktu. Vyzvedl jsem rozdováděného Čeňka, zbytek znáte. Dojedl jsem po něm ředkvičky a párkrát jsem ho ještě pomučil, vyžaduje správnou výslovnost té prokleté souhlásky.
„Vidíš, už ti to jde, možná ti lidi i budou rozumět,“ dodal jsem škodolibým tónem.
„Ha-ha-ha,“ zareagoval hlasem plným ironie.
„Vydržíš se chvíli nepraštit do hlavy?“
„Jo,“ řekl rozhodně.
„Tak vydrž,“ rozkázal jsem a šel jsem do skříně vybrat čisté prostěradlo. Jak jsem již řekl, bylo to mé poprvé, kdybych tak jen věděl, milí čtenáři… Ještě jsem mu po jídle napsal:
L: „Co je to LB?“
O: „Late bloomer. Najdi si to na Googlu. :)“