Svět je malý

Vykřikl a rychle se posadil… Vousatá tvář s nehezkým šklebem zmizela…
Ten sen Sašu pronásledoval s vytrvalostí hodnou lepší věci… Věděl, že už neusne, a tak vstal a dal si sprchu. Voda na ubytovně tekla jen vlažná, ale aspoň to.

Píchl si inzulin, otevřel skříňku a vyndal poslední tatranku. Byla to snídaně naprosto nevhodná, ale bylo to aspoň něco a byl v tom cukr. Schroupal oplatek, zapil ho čajem a vyšel ven. Jako už tolikrát, toulal se městem a nevěděl co dál. Mohl jít k matce, jistě. Ale to nechtěl. Přece se jí nepověsí na krk, je ráda, že sama má z čeho žít, nesnesl by pomyšlení, že se od ní nechává živit.

Neměl ve zvyku poslouchat cizí lidi, povídající si v tramvaji. Slečna bohužel byla naštvaná, a tak mluvila i dost hlasitě. Mínil ji i přes to ignorovat, až…
- No a jestli ani dneska nikoho nevezme na to pitomý nádobí, tak budu po zavíračce ještě makat v kuchyni. Na to jsem si nemusela dělat školu, abych lítala s hadrem a cpala talíře do myčky. No mám já tohle zapotřebí…? -
Když vyskočila, že bude vystupovat, vstal taky a vystoupil. Táhl se pár kroků za ní, až k celkem slušně vyhlížející restauraci. Nikde ale neviděl vývěsku, že se hledá zaměstnanec. Přidal do kroku a rychle děvče došel.
- Promiňte slečno, ale slyšel jsem, že tu hledáte… -
- My potřebujeme někoho na nádobí, ne číšníka, - odbyla ho příkře, jako by se bála, že jí chce vyfouknout místo. No jo no, kdo má dneska práci a chce si ji udržet, musí být opatrný, že ano.
- Vím. Bral bych i to. -
- Malér? - zeptala se bez okolků.
- Ale ne, jen nemůžu najít práci. -
- Fakt? Já vždycky myslela, že chlapi to mají jednodušší. -
- No občas ne. -
- Koukám. Škoda, že nejste teplej. -
- Prosím? -
- No nic nic, jen že náš nejvyšší jo. Kdybyste mu sehrál zájem, možná vás vezme, hezký jste dost. -
Vesele se zasmála, když uviděla, jak kysele se zatvářil.
- Je to hodnej chlap, ale všechno chce mít tip ťop a nechápe, že člověk má jen jedny ruce a jednu unavenou hlavu. Včera vykopl bábu, co tu myla nádobí, protože víc času prokouřila, než pobyla u dřezu. I když… ani se mu nedivím. Kouříte? -
- Už ne. -
- No, heleďte se, zeptat se můžete, ale nemyslím, že bude chtít do kuchyně chlapa. A nebo víte co, maximálně vás pošle někam, zkuste a uvidíte. Trochu mu zahrajte na city, neodbytná bejvalka, tlačí vás alíky, no znáte to, ne? -
Nasměrovala ho do chodby, k posledním dveřím, na kterých byl nic neříkající popisek VEDOUCÍ.
Zaklepal a čekal.
- Volno. -
Muž za stolem ani nezvedl hlavu od tlustého bloku, kde si cosi zapisoval.
- Přejete si? - a teprve teď se na něj podíval.
Poznali se okamžitě, i když se neviděli přes deset let.

Vaškovi bylo tehdy čerstvých osmnáct, seděl v houpacím křesle a šprtal ekonomii a v duchu přemýšlel nad tím, jestli mu tyhle fráze někdy k něčemu budou.
Z bytu nad nimi se ozval tupý úder a téměř vzápětí dětský křik.
- Mamíííí, maminkooo, mamíííí… -
Překvapeně se zaposlouchal. Minulý měsíc jim pomáhal se stěhováním. Drobná, štíhlá žena mu nepřipadala jako někdo, kdo skoro zabije děcko kvůli nějaké shozené věci. Podle zvuku to nespíš byla ta ošklivá pseudostarožitnost, kterou v duchu pojmenoval váza po tetičce Eulálii. Když jim pomáhal se stěhováním, ta ošklivost ho zaujala na první pohled.
Znovu se sklonil ke knize, když někdo začal zvonit a kopat do dveří. A tohle má sakra být jako co?! Vyskočil a rozzlobeně otevřel. Za dveřmi stál malý chlapec z horního bytu, popadl ho za ruku a mezi vzlyky vyrážel, že má pomoct jeho mamince. Trochu vyjeveně hleděl na doslova hysterické dítě, ale pak se rychle zorientoval. Vyběhl do patra a vešel do otevřeného bytu. V pokoji na zemi ležela žena a celá se třásla. V první chvíli ho napadlo, že je opilá, ale pak si uvědomil, jak naklizený je byt, na stole stál talíř s obloženými chleby a ještě teplá, vonící bábovka. Konvice horkého čaje vonícího citronem. Všude čisto, žádný nepořádek, nebo zápach alkoholu.
Ta žena je nemocná, ale určitě ne opilá, to pochopil. Ale jak jí má pomoct?
- Máte telefon? - zeptal se v podstatě zbytečně.
Brečící kluk jen zavrtěl hlavou.
- Už se to mamince někdy stalo? -
- Ano, ona má epilepsii. -
Teprve teď si všiml růžové pěny na ženiných rtech. A zároveň se mu ulevilo. Aspoň teď věděl co a jak. Teoreticky. Rychle obrátil ženu na bok, a když se ujistil, že dýchá, přikázal malému, aby u ní zůstal a utíkal před barák k telefonu. S kapsičky na klíče vysypal hrst drobných a v duchu vyslal prosbu, aby budka v dohledu fungovala a on nemusel běžet až na druhý konec sídliště.

Když ženu odvezli, podíval se na chlapce a zeptal se:
- A co teď s tebou? Kde máš tátu? -
- Se rozvedli… -
- No to se stává, ale musíme mu dát vědět, aby si pro tebe přišel, sám tu být nemůžeš. -
A malý sklopil hlavu a mlčel.
- Ty nevíš, kde je? No jo no, i tak to chodí. Tak máš babičku, nebo tetu, nebo tak, někoho snad máte, ne? -
Saniťáci se o malého nezajímali, mysleli si zřejmě, že patří k sobě a on se o něj postará.
- Když se dozví, že je máma v nemocnici, tak budu muset zůstat u něho…, - malý už zase nabíral.
- To nezní jako, že máte super vztah. -
Vzpoměl si na své vlastní dětství. Nikdy s otcem neměl nějaký zvláštní vztah, ale moc to neřešil. Byl to otec. To se ovšem radikálně změnilo, když otec odešel. Náhle měl zájmu až moc a dělal, co mohl, aby zůstal syn u něj. Neuspěl a jejich vzájemnému vztahu to taky nepřidalo.
- No tak jo, ale co s tebou? -
- Mohl bych zůstat u vás? Máma se brzy vrátí. Podepíše reverz a vrátí se. -
Trochu ho zarazilo, co chlapec řekl. Asi už to zažil, pomyslel si.
- Tak se ale neuzdraví. Nemohl bys to u táty pár dní vydržet? -
- Nemohl. A když zjistí, že je máma v nemocnici, udělá všechno, abych se k ní nemohl vrátit. Pořád to říká. -
No tak paráda. Oni se hádají o kluka a já mám být tajná chůva, či co?
- Koukni, učím se k maturitě, nemám čas ještě někoho hlídat, - namítl nahlas.
- Ani o mně nebudeš vědět. Přes den jsem ve škole a umím být tichý jako myška. A budu ti venčit psa a vynášet koš a uklízet po sobě… -
Udělal na něj psí oči a najednou se mu ty oči začaly smát a ubrečeného uzlíku nervů tu byl mávnutím kouzelného proutku veselý kluk.
- No tak jo, no. Ale jestli mne moje máma vystěhuje a ta tvoje zastřelí, bude to tvoje vina, jasno? -
- Když nás tvoje máma vystěhuje, můžeme být tady. Jídla je tu dost, postele taky. Budeme jako Robinsoni. A mohli bysme si vzít tvého psa. -
A tak se malý Saša najednou ocitnul ve Vaškově zorném poli a on si ho brzy oblíbil. Neměl žádné sourozence, a tak si užíval tu hru na staršího bratra. Matka zašla za Sašovou maminkou do špitálu a ujistila ji, že malý u nich může být, jak dlouho to bude potřeba, nikdo o tom přece nemusí vědět. Když se po čtrnácti dnech vrátil kluk domů, přistihl se Vašek, že mu docela chybí.
Občas se potkali i pětkrát denně, pak se třeba měsíc míjeli. Navíc měl dost svých starostí. A nejen s maturitou. Stále víc a víc si uvědomoval, že cosi je jinak, než by být mělo. Začalo se mu stávat, že se v autobuse zadíval na nějakého muže, sedával v parku a koukal na kluky hrající fotbal, na bazéně po očku pozoroval jiné muže, sprchující se před tím, než si šli zaplavat. Začal podvědomě chápat, že ho přitahují muži.
A tady taky došlo k nevyhnutelnému. Jeden z mužů ho po chvíli stejně kradmých pohledů oslovil, a když z chlapcovy rozpačité reakce pochopil, že minimálně ze zvědavosti je aspoň trochu nakloněný k jistým důvěrnostem, pozval ho k sobě. V dobách socialismu takové pozvání sebou vždy neslo určité riziko, ale Vašek přesto přišel. Muž ho nijak zvlášť nepřitahoval, ale časopis, který mu půjčil, ho dokonale nabudil. S příslibem, že si může časopis půjčit domů a prohlédnout si ho "v klidu", se nechal svléknout a nechal muže pohrát si s jeho sotva dospělým mužstvím. Líbilo se mu to a slíbil, že zase příjde a možná bude i "něco víc". Sám v podstatě moc nevěděl, co to přesně slibuje. Doma vylovil zpod svetru dva časopisy a tajně si je prohlížel pod peřinou. Bylo to skoro stejně vzrušující, jako když pod peřinou četl u baterky Máyovky. Brzy dokonce ještě lepší. Zvědavě si prohlížel každý obrázek, každý detail. Ty dva časopisy a to, co s ním dělal jeho nový známý, mu dalo víc než všechno, co zatím věděl. V podstatě své znalosti načerpal jen z náznaků, hrubých vtipů a občasných narážek na to, že jistý herec je na kluky a jestli je mamka, nebo taťka. Co se sexu týká, měl jen velmi mlhavou představu o tom "jak a kam". Dodnes si představoval, že milovat se dva muži můžou jen v jediné pozici. Navíc poněkud neosobní. A teď zjišťoval, že to tak nemusí být. Nikdy ho nenapadlo, že by se dva muži mohli milovat i tváří v tvář, nebo dokonce… bože, to bych nedal … s hlavou v klíně toho druhého.
Napadlo ho, že by při pohledu na ty "sprosté" obrázky měl být pohoršený a zhnusený. Ale nebyl… Kdesi podvědomě cítil, že i on je takový, že ho přitahují muži, že možná by se vědomě mohl přimět k milování s ženou, ale že to zatím nechce. Ani s mužem, ani s ženou. Cítil, že ještě není čas.
Vrátil časopisy a dostal jiné. Tentokrát to bylo to nejhrubší porno. Ale jeho přitahovalo i to. Některé obrázky přeskočil rovnou, některé si prohlédl jen jednou. Ale k některým se vracel znovu a znovu. Tak jako znovu a znovu chodil ke svému známému a míň a míň se bránil jeho důvěrnostem. Netušil, že zkušený muž naprosto přesně ví, co dělá, a pomalu ale jistě ho vplétá do své sítě. Minimálně si už byl jistý, že Vašek se nikde nepochlubí, protože už zašel příliš daleko a vystavil by se otázkám typu: Tak proč jsi s ním chodil? Tak proč jsi mu to dovolil?
To už pracoval a matka neměla o jeho příchodech takový přehled, jako když chodil do školy. To už měl za sebou první sexuální zkušenosti, ale nedalo se říct, že by ho to nadchlo. A pak si jeho přítel dovedl dalšího mladíka, který se jim ochotně dal oběma. Tohle zase bylo něco jiného. A mladé, roztoužené tělo se nabuzeně začalo hlásit o své. Být ten aktivnější se mu rozhodně líbilo víc. Začal žít dvojí život. Navenek pracovitý počestný muž. A v soukromí se čas od času zúčastnil tzv. pařby u někoho na chatě. Snažil se to omezit, ale tělesná touha byla občas silnější než rozum.
Sašu v té době prakticky nevídal, nebo je tak, letmo. A pak se jednou potkali ve výtahu. Málem ho nepoznal, jak vyrostl a začal dospívat. A zděsil se sám sebe, když si uvědomil, že se mu chlapec líbí. I když – chlapec… Zase tak malý už nebyl, musel mít minimálně patnáct nebo šestnáct let.
- Ty nám nějak rosteš, kolik ti už je? - zeptal se jako by žertem.
- Bude mi sedmnáct, příští rok maturuju. Tedy doufám. -
- Neboj, to dáš. Když jsem to dal já. -
- Když nebudu vědět, přijdu si pro radu. -
- Jo, klidně. Ale můžeš si přijít i pokecat. -
Snažil se, aby to znělo jen v konverzačním tónu, ale přistihl se, že čeká odpověď ve smyslu: jasně, že přijdu, a rád.
Ale Saša mu jen zamával a odjel do svého patra. Od té doby se začali potkávat častěji. Během pár týdnů věděl přesně, kdy se vrací Saša ze školy, kdy z tréningu, který víkend tráví u otce. Dával si velký pozor, aby se potkávali jen v rozumné míře. Kdyby Saša začal tušit, že setkání jsou cílená, že po něm takzvaně "jede", to by se snad propadl hanbou. Byl na nejlepší cestě dostat se díky svým novým známým do pořádného maléru, ale díky tomu, že se s nimi prakticky přestal stýkat, nezapletl se do žádného průšvihu, ani se neocitl v hledáčku tehdy všudypřítomných práskačů.
Když se blížila Sašova maturita, koupil v hračkárně plyšovou příšerku, trošku ji zašmudlal a den před Sašovou maturitou zazvonil u dveří jejich bytu.
- Tady jsem ti něco přinesl pro štěstí. Já ho měl u maturity a pomohl mi. -
- Mluvící moucha z Arabely by mi tedy byla milejší, ale stejně dík. -
- Až to budeš mít, pozvu tě na mlíko. -
- No, možná to budu mít zapotřebí, říkali jsme s klukama, že to pak půjdem zapít. -
Nepozval ho dál a on se nevnucoval. Ležel doma v posteli a v duchu si přehrával těch pár vět. Tu noc se mu o Sašovi poprve zdál velmi reálný sen…

PO PÁR DNECH
- Tak co chlape, už jsi chlap? -
- Jo jo jo, mám to a tím pádem i tu Prahu. -
- Prahu? -
- No, vzali mě na vysokou. -
Přál mu to, opravdu mu to přál. Ale…
- Tak na to mlíko už asi nepůjdem, - řekl co nejveselejším hlasem.
- Tak na mlíko fakt ne, ale u parku si nějací Taliáni otevřeli novou cukrárnu a prý tam mají luxusní zmrzku. -
- Dobře, jdem na zmrzlinu, když jsi ten chlap. -
Nemohl odtrhnout oči od štěstím doslova rozsvíceného Saši. Musel sebrat všechno sebeovládání, aby potlačil touhu, která se drala na povrch. Díval se, jak Saša olizuje zmrzlinu, a začal si představovat něco, co se zmrzlinou nemělo pranic společného, ale olizování tam bylo taky…
- Hele co mám. Můžu si to nechat? - nastrčil mu Saša před oči plyšáka, kterého mu koupil jako talisman k maturitě.
- Jistě. Bude tě hlídat před slečnama. -
- Neboj, je moderní doba. Dneska už se člověk nestydí koupit v lékárně gumovou záchrannou pomůcku. -
- Snad ochrannou, ne? -
- No, někdy ti to pomůže víc než záchranný člun. Ale tak doufám, že holky na koleji budou na úrovni a… -
- Tak na to moc nesázej. -
- Jsi jako moje máma, ještě jsem tam nedojel a on už se bojí, která mne klofne a užene na mimino. -
Strašně moc se mu chtělo vzít Sašu do náručí, prohrábnout mu vlasy a ukázat mu, že můžou být i zajímavější věci než slečny. Všechno v něm ho nutilo věřit, že Saša je na tom jako on. Hledal cíleně jemné náznaky, vláčné pohyby, způsob chůze, to jak se na něj občas chlapec zadíval. Ale zdravý rozum ho držel zpátky a on si uvědomoval, že v tomto případě jde asi spíš jen o jeho zbožné přání než o fakt.
A pak už se vlastně neviděli.
Přišel "sametový listopad", všichni žili novou dobou a studenti nejvíc. Aspoň se zašel zeptat Sašovy matky, jestli je mladej v pořádku.
Vašek tušil, že Saša se domů asi nevrátí, komu by se taky chtělo z Prahy? Navázal na staré známosti, poznal nové lidi, kteří se se změnou režimu odvážili přiznat to, co tak dlouho skrývali, nebo potlačovali. Neměl potřebu vytrubovat, jak na tom je, ale pár lidí to o něm přece jen vědělo.
Začal podnikat a ze zaplivané hospody se mu během let podařilo vybudovat prosperující restauraci. Stále víc času trávil nad účty a nad papíry. Jak se mu začalo dařit, ubývali známí a množily se žádosti o "půjčku". Nakonec mu nejlíp bylo o samotě s knížkou a velkým hrnkem čaje.

A teď stál Saša před ním. Už to nebyl ten veselý kluk, na jakého se pamatoval. Před sebou viděl zlomeného člověka, který už od života ani nic nečeká. Nanejvýš další podpásovku.
Dívali se na sebe a oba napadlo totéž: no to snad ne…?
- Můžu pro tebe něco udělat? - zeptal se konečně Vašek.
- Hledám práci a říkali mi, že… -
- A jakou ti tady dám práci, inženýrovi? -
- Jo, jasně. Zapomeň na to. -
- Sašo, počkej! Co se stalo? -
- Nic, jen… prostě potřebuju práci. -
- A v čem je problém? -
- No tak jo, stejně by ses doptal, že jo… Zkusil jsem podnikat se známým… -
- Nech mne hádat. Ty jsi dal prachy a on zkušenosti. Teď má on prachy a ty zkušenosti. -
- Tak trochu. Začali jsme skoro z ničeho, pak se to rozjelo, on firmu cíleně dovedl ke krachu. Ale jinak jo, on má prachy a já zkušenosti. A neptej se, jak je to možný, že jsem si nevšiml. Nevím. -
- A pak jsi mu dal přes hubu a jsi v podmínce. -
- Už jsi slyšel? -
- Tak něco jo, svět je malý. Akorát jsem tomu nevěřil. -
- Svět je malý, to máš pravdu, všechno se hned rozkecá. Tak já jdu, měj se. -
- Kde teď bydlíš? -
- Proč? -
- Potřebuješ na nájem? Pomůžu ti, než… -
- Potřebuju práci… -
- Tak fajn. Nastoupit můžeš ještě dnes. Vydávat se začne až v jedenáct. Snídal jsi? Já ne, tak si něco dáme, jo? Co ty na to? -
Věděl, že Vašek lže, ale přešel to a vděčně snídani přijal.

První dny byl trochu rozpačitý a přemýšlel, co o něm ostatní ví. Ale zdálo se, že nic. Servírka Zdenička se na něj zašklebila a zeptala se, jestli se řídil její radou.
- Ani jsem nemusel. Ukázalo se, že naše mámy bydlí ve stejným baráku. -
- Škoda, byla by aspoň sranda. -
Okolo jdoucí kuchař se ušklíbl:
- No fakt náramná… Dvě buzny na place, to už by bylo trochu moc, ne? -
- Nevšímej si ho, je to bigotní vůl. Ale práci si tu drží, prachy nesmrdí, že jo? - neopomněla si rýpnout servírka.
První dny si připadal trapně a neohrabaný, ale rychle se zaučil a jednoduchá práce mu dávala dost prostoru pro přemýšlení. A pozorování lidí okolo sebe.
Občas, když poslouchal debaty mezi servírkou a kuchařem, připadal si jako v kabaretu.
- Proč ho pořád provokuješ? - zeptal se konečně.
- Jak proč? Protože si o to koleduje. Pána boha plnou hubu, ale jinak šmejd, že bys pohledal. No a tobě radím, bacha na něj.-
Na Zdeniččinu radu si vzpomněl až za nějaký čas, když se občas vyskytla nepříjemnost, sice malá, ale přece jen. V hromadě čistých talířů pár zjevně špatně umytých, jar vylitý na podlahu, takže si málem zlomil kotník, když uklouzl.
- Máš jít k šéfovi, hned! -
Z kuchařova výrazu okamžitě poznal, že na obzoru je průser.
- Mám jít s tebou? Můžu ti nějak pomoct? - zeptala se tiše servírka.
- Jo, můžeš mě chytat, až mě vykopnou. -
- Hele, nešil. Ten kretén na tebe beztak ušil boudu, tak na to pamatuj. Hlavně už tam předem nelez, jakože jsi podpálil parlament. I když… to bych ti možná i přispěla na benzin. -
Usmál se a políbil ji letmo na tvář. Jen tak přátelsky, nic jiného k ní ani necítil. Ona sebou přesto cukla.
- Abys nelitoval…, - ušklíbla se.
Zvedl ruku a ukazováčkem jí přejel po krku od brady přes ohryzek. Trochu velký, pro ženu.
- Všiml sis…? -
- Hned ten první den. A taky ses párkrát přeřekla. -
- No jo, občas se to člověku stane. Tak padej za tím šéfem. -
Vašek seděl za stolem, jako vždy před sebou hromadu papírů a tlustý blok. Mlčky mu ukázal na židli.
- Vyznáš se v účetnictví? -
Ta otázka Sašu totálně zmátla. Tohle opravdu nečekal.
- No tak základy, ale měli jsme na to… -
- OK, základy zatím stačí. Koukni, je pitomost, abys šolichal talíře, když mi můžeš pomoct v něčem jiném mnohem víc. Co bys řekl, kdybych tě přihlásil do kurzu? Ale nemysli, nebude to žádná fofrškola. Myslíš, že by ti to vyhovovalo? -
- J… j… jistě… To bude v pohodě. Ale víš, jak jsem dopadl minule… -
- No tak ti to budiž ponaučením. A jinak díky, to jsem fakt rád. Přátele máme na to, abychom je zneužívali, no ne? A já tu potřebuju lidi, kterým můžu věřit. -
- Když přišel kuchař, že sem mám jít, čekal jsem minimálně… -
- Kuchař je blb, ale vaří jako málo kdo. A jinak bacha, všiml si, že bereš inzulin, a podal mi to tak, že sis píchal nějaký svinstvo. -
- I tohle víš? -
- Ne. Ale mám mozek a občas ho použiju. Jsi diabetik, mám pravdu?-
- Jo, asi se mi to rozjelo od nervů. -
- To nepochybně, taková zkušenost asi na pohodě nepřidá. Jestli nemáš večer nic v plánu, mohl bys zajet ke mně a domluvíme se co a jak s tím kursem. Dám ti papíry a tak. Mohli bysme taky chvilku posedět, vždyť tady ani nemáme čas si normálně promluvit. -
- No, já nevím. Obávám se, že nejsem zrovna nejzábavnější společník. -
- To nevadí, prostě bych byl rád, kdybys přišel a normálně bysme se pobavili. -
- Tak díky. -

Nechtělo se mu, zoufale se mu nechtělo… Uvažoval, co bude dělat, pokud mu Vašek řekne:
- Tak hochu, vytáhl jsem tě ze srabu, takže co dostanu…? -
Nepochyboval, že Vašek ví, že to mají hozené stejně. Ale on teď nemohl být s nikým. Ne po tom, čím si prošel. Drsný rozchod a ještě drsnější podraz. Pocit ponížení, vědomí, že se zamiloval do někoho, komu šlo zřejmě už od začátku jen o jediné, připravit ho o peníze.
Jenomže, co by mohl asi tak použít jako věrohodnou výmluvu? Jsi fajn, ale já nemám a nebudu mít zájem? Pokud to potřebuješ, klidně ti dám, ale tím to končí? Ne, věděl, že Vaškovi o tohle nejde ani náhodou. Přesto šel k němu plný rozpaků. Ale nezdálo se, že Vašek má v plánu něco jiného než si povídat. Sice měl pocit, že mu podanou ruku podržel o vteřinu déle, než bylo nutné, ale na druhou stranu, mohl to opravdu být jen jeho pocit. Uvolnil se a nakonec si to užil. Vzpomínali na mládí strávené v jednom baráku, na společné známé. A vědomě se vyhýbali tomu, co se samo nabízelo. Proč ani jeden z nich není ženatý, proč nemají aspoň partnerku, proč, proč, proč…
Ale měli si co říct, bylo o čem mluvit, na co vzpomínat. Vyřešili rekvalifikační kurz, a rozešli se s tím, že zase někdy… Zase někdy nastalo sice až skoro po dvou měsících, ale tentokrát se Saša těšil. Dokonce trochu litoval, že nemůže na oplátku pozvat on Vaška k sobě, ale styděl se za tu hrůzu, kde teď žil. Netušil, kolik sil Vaška stálo, aby ho k sobě nepozval už druhý den. Ale když ze Saši nevycítil nic jiného než ochotu popovídat si, nevnucoval se.
- Jak jsi to vlastně měl s tou firmou? - zeptal se ale nakonec.
- Neber to, prosím tě, tak, že strkám nos, kam nemám, jen se tak ptám. Konec konců, budeš se teď starat o moje finance… Takový chytrý kluk a necháš se tak odrbat. -
- …no není to asi nic nového pod sluncem, že je někdo možná chytrý, ještě nemusí být praktický. S jedním… známým jsme si založili firmu na drobné opravy v domácnostech. Vzal jsem úvěr, vyřídil, co bylo potřeba, v pohodě jsme se rozjeli… No a do roka jsme byli docela známí. A pak najednou začaly stížnosti, že se vybraly zálohy a platby předem, ale práci nikdo neodvedl, zaměstnanci nedostali výplaty… Nechápal jsem, a když jsem pochopil, bylo pozdě. Účetnictví vedla jeho ségra, ničeho jsem si nevšiml. Ale to nikoho nezajímalo, přišel jsem o prachy, o firmu i o pověst. Když jsem mu rozbil hubu, tak jsem ještě projel soud a vyfasoval podmínku. Toť vše. -
- A to jsi tak bezmezně důvěřoval cizímu člověku? -
Jejich oči se střetly.
- Zas tak cizí jsme si nebyli. -
- Tak o to to muselo být asi horší… -
- Jo, to bylo, to teda bylo… -
A víc se k tomu nevraceli.

- Čau inženýrskej, tak jak jsi dopadl? - přihrnula se do kuchyně servírka a zajímala se, jak dopadl při zakončení kurzu.
- Super, mám to. -
- Á, tak to budeš pán, to bude za stolem jiný kafe, to už se s náma pracujícíma asi bavit nebudeš. -
- S tebou vždycky. -
- Smíte mne políbit, princi… -
Zasmál se a políbil ji na tvář.
- Snesu i francouzáka, a neboj, ptákobraní už proběhlo a toho času jsem plnohodnotná dáma. -
Přitáhl ji k sobě a bez okolků políbil na rty.
- Úchyláci… nechtěli byste toho nechat? Kdo se má na vás koukat? - zavrčel kuchař.
- Se nekoukej, no. A vydrž, od pondělka už tu nebudu. -
- Ale teď tu ještě jsi, tak koukej makat a umyj to. -
Kuchař sundal z plotny velkou pánev plnou rozpáleného oleje a proti všem předpisům i zvykům ji Sašovi poslal po nerezovém stole k myčce. Pánev narazila do myčky, odrazila se a dobrá polovina jejího obsahu Sašu polila. V první vteřině měl paradoxně pocit spíš chladu, ale vzápětí se mu do těla zakousla palčivá bolest. Bezděčně vykřikl.
Kuchař stál a koukal. Jediný, kdo reagoval opravdu rychle, byla Zdenička. Popadla sprchu na nádobí a studenou vodou začala chladit spáleniny.
- Nestůj tady jak statue a padej pro šéfa, ale rychle, nebo to na tebe prásknu! - zavrčela na kuchaře.

Z ambulance vyšli obohaceni o kopu rad a nemenší kopu receptů všeho druhu.
- Tady si sedni, já to vyzvednu, - řekl Vašek a zamířil k lékárně, která byla na druhém konci vstupní haly. Z ceny, kterou zaplatil, se mu málem protočily panenky a pomyslel si, že tu mají ceny jak v Alcronu. Když se vrátil, našel Sašu stát tam, kde ho nechal.
- Co je, proč… jo aha, ty si nemůžeš sednout, co? Tak to budeš muset jít domů asi pěšky. -
Podívali se na sebe, a i když tu nic k smíchu nebylo, oba se usmáli, když si vzpomněli, jak se Saša soukal do auta na zadní sedačku, když jeli sem.
- Tak vystupovat, nebo jak tomu chceš říkat, - řekl Vašek, když zastavil před svým domkem. Uviděl překvapení v kamarádově tváři a dřív, než se ozvaly protesty, ozval se on:
- Tak aby bylo jasno, nezavezu tě do té barabizny, kde leda tak chytíš nějakou infekci. I když… ten barák je tak špinavý, že by tam každý bacil s trochou sebeúcty stejně odmítl žít. -
- Jsi hodný, ale to nejde. -
- Bojíš se, že se na tebe vrhnu v koupelně? Mimochodem, byla tam koupelna nebo takového něco? -
- Sprcha, na každém pokoji. -
- Chvályhodné… tak vylezeš už z toho auta?! -

Ukázalo se, že tak jako tak, by si asi nedokázal tak velký převaz udělat sám. Navíc na levé ruce by si ho musel dělat jen jednou rukou. Se zaťatými zuby se podroboval tortuře při výměně všech těch mřížek, mastných tylů, krytí a obvazů. Jako všem diabetikům, i jemu se rány hojily dlouho a špatně. Byl Vaškovi vděčný za to, že ho bez řečí ošetřuje, místo toho, aby ho vrazil do špitálu. Od dětství doktory a nemocnice nemusel, snad to v něm bezděky vyvolala matka, která na pobyt v nemocnici většinou vzpomínala jen jako na jedno velké trauma. Podíval se na bezchybně ovázanou ruku a najednou se zarazil. Zdálo se mu, že na laika je to až podezřele dokonalé.
- Poslyš, kde ses to naučil? -
- Proč, co na tom zavázat ruku? -
- Ale i nohu, a tak, že to nepadá. To se musí umět, to netrefíš na první dobrou. -
- Co kdybys nefilosofoval a odnesl tu mast do lednice? -
Jasný pokyn – neptej se…

V podstatě už dávno měl být zpátky na ubytovně, ale… Vašek ho tam neposlal a on byl nakonec rád. Žili vedle sebe jako nejlepší kamarádi, neprovokovali jeden druhého, aspoň vědomě ne. Zajisté, že Saša zaregistroval občasné Vaškovy pohledy, ale… Na některé věci prostě musí být dva, to jinak nejde. Vlastně mu bylo po dlouhé době zase dobře. Fyzicky i duševně. Už zase vydělával, mohl se vrátit domů, už by se necítil jako přítěž. Ale začalo mu být s Vaškem dobře. Těšil se na večer, kdy mu masíroval jizvu po spálenině. Nevypadalo to hezky a jizva už mu zůstane, ale u chlapa to snad nevadí. Vašek mnul opatrně jeho předloktí a do zkrabatělé kůže vtíral mast.
- Nevadí ti na to sahat? -
- Ne, proč by mělo? -
- Se tedy přiznám, že já bych asi byl špatný samaritán, spíš bych sehnal ošetřovatelku, nebo tak něco. -
- Na všechno se dá zvyknout, když chceš.

Saša mlčky hleděl na kamarádovu ruku, hladící jeho předloktí. Na všechno? Třeba na sex bez lásky? Sorry, kámo, ale na všechno asi ne…
- Poslechni, já vím, že to bude znít nevděčně, ale myslím, že bych se měl už odstěhovat.-
- Kam? Zpátky na ubytovnu? Neměl bys to u mámy jednodušší? -
Vašek se ze všech sil snažil, aby se mu nechvěl hlas. Na smutek bude času dost, až tu bude zase sám.
Možná to nedal dost najevo? Věděl, že dal…
Možná to Saša nepochopil? Věděl, že pochopil…
Mlčky přikývl. Bál se promluvit, protože by ho zradil vlastní hlas a to nechtěl.
- Asi ti připadám jako nevděčný hajzl, staral ses o mě jak o mimino a já se oklepu a… -
- Můžu se něco zeptat? -
- Jestli mám někoho jinýho? Ne a ani nechci. Ani na to nemám pomyšlení, abych ti pravdu řekl… -
- A co kdybys potkal někoho, kdo by ti to pomyšlení udělal? -
Chtěl odmítnout, ale nevěděl jak, aby kamaráda neurazil. A tak se jen mlčky díval, jak mu Vašek začíná hladit a mnout prsty a dlaň a pomalu se posouvá výš a výš. Nechal si stáhnout triko a trochu udiveně si uvědomil, že Vašek ignoruje jeho odmítavé zavrtění hlavy. Celou dobu nic a teď po takové době se rozhodne o něj bojovat? Vzal ho za ruce, že mu je odsune, ale místo toho se nechal stlačit na sedačku. V okamžiku, kdy mu stáhl kalhoty od pyžama, se v něm náhle probudilo něco, o čem si myslel, že je to navždy pryč. Vašek třemi jednoduchými pohyby proměnil gauč v letiště.
- Tak moc jsem tě odjakživa chtěl…, - šeptal mezi polibky, - ani nevíš, jaké to bylo dotýkat se tě a přitom nesmět ani pomyslet… -
- Odjakživa? Nemohl jsi přece… -
- Myslím, že jsem to věděl dřív než ty. Nebo jsem v to aspoň doufal. -
- Počkej, vždyť já ani nevím… -
Odstrčil Vaška od sebe, možná razantněji než by chtěl. Ten zrudl a zklamání v jeho tváři bylo natolik viditelné, že to Sašu až dojalo.
- Omlouvám se, nechtěl jsem… tě k něčemu nutit, nebo tak. Zítra tě odvezu, jo? Dneska to tu ještě vydrž, přece jenom, je už skoro jedenáct, - rozpačitě se omlouval Vašek.
- Vašku! Vždyť ani nevíš, co jsem chtěl říct. -
- No někdy možná líp nevědět. -
Oba věděli, že to bude dlouhá noc. A byla. Ono se moc dobře nespí, když se člověk skoro bojí pohnout, aby si to ten druhý nedejbože nějak špatně nevyložil. Jenomže… vždyť Vašek doopravdy netušil, co mu chce Saša říct, tak proč hned myslel na bůhví co? Saša vstal a podíval se z okna. Svítalo a za takové dvě tři hodinky by se měl začít balit.
Ani Vašek nespal. Nedokáže se Sašovi ráno podívat ani do očí. Co si myslel? Že je to jako kdysi? Když máš příležitost, tak ji prostě využiješ? Jistě, v dobách jeho mládí se to tak běžně dělalo, čelem to nevypotíš a kámoš vždycky pomohl. Nepsané, ale obecně běžné pravidlo homosexuální menšiny za dob socialismu. Ale už je jiná doba.
Dveře do ložnice se otevřely tak tiše, že si Sašovu přítomnost uvědomil, až když uslyšel jeho dech. Zadoufal, že je ještě taková tma, že dokáže zakrýt jeho novou erekci a hlavně jeho zarudlé oči.
- Proč nespíš? Koukni, já chápu, že tě přitahuju asi tak jako vařený karfiol, jen jsem myslel, že… no hlavně jsem nemyslel. -
- Jo, já vím. Taky jsem to zažil… Ale jde o něco jiného. Vždyť o mně v podstatě nic nevíš. Jak jsem žil, s kým… Nic. -
- Záleží na tom? -
- Jistě! Když to skončilo, když mi došlo, že mému ex šlo akorát o mé peníze, tak aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že si občas zašel obstarat nějaké to povyražení. Za celé ty roky jsem nešel na testy, víš jak já a doktoři… -
- A hlavně ses bál, co bys mohl slyšet, je mi to jasný. -

Stáli vedle sebe a dívali se z okna.
- Půjdu si zabalit, - řekl tiše Saša.