Svět je malý - 4.

Uviděli se až na poslední chvíli a už se neměli jak vyhnout. Tedy ne nenápadně. A tak se pozdravili, zdánlivě nenuceně, ale doopravdy cítil Dušan srdce až v krku a břicho se mu sevřelo v tušení průšvihu. - Ahoj Sašo. -

- Zdravím, - obrátil se poté na Vaška a podal mu ruku. Nemohl si pomoct, musel to udělat. Doslova cítil matčin pohled v zádech.

- Dobrý den, rád vás zase vidím, - pozdravil Saša a vztáhl k Dušanově matce ruku. Když se nedočkal odezvy, jaksi rozpačitě se usmál a pravačku nechal zase klesnout. Zachytil Dušanův pohled a řekl:

- To je Vašek, můj přítel. -

- Ráda jsem vás poznala, - dostala ze sebe matka a na kamenné tváři pracně vytesala cosi, co zřejmě měl být alespoň částečně zdvořilý úsměv. Ale všichni tři doslova z tónu jejích slov slyšeli: Zmizte, zmizte a už nikdy víc…

Věděl, že matka bude zuřit. Ale přece jen nečekal to, co následovalo. Domů došli mlčky, každý pohroužený do vlastních neveselých myšlenek.

- Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat… - zeptala se bez otazníku na konci věty.

- Ježiši, co chceš slyšet? Saša je… -

- Dobře víš, že Saša je mi ukradený. Ale co ten druhý? Máš, sakra pocit, že jsem slepá? Viděla jsem, jak na něj zíráš a on na tebe. Takhle se na sebe dva cizí lidi nedívají. Tomu Sašovi jsi ruku nedal a jemu jo? Co to má znamenat? -

- Nic. -

- Nic?! Nic?! Tak já ti řeknu co, ty se s ním moc dobře znáš a tohle ubohoučké divadýlko jste hráli jen na mě. Tohle město je příliš malé na to, aby si lidi nevšimli. Už dřív se mi doneslo, že vás spolu viděli. A já si dobře všimla, že jsi jak spící panna. A potom, přesně jsem poznala, kdy to skončilo… -

- No tak vidíš, skončilo to, tak na to zapomeň. -

- Zapomeň? Mám zapomenout, že můj vlastní syn dělá buzerantům děvku? To víš, že jo. To je to jediné, na co máš? Koukej, kam to dotáhli ostatní a kde jsi ty. Všichni mají vysokou a co ty? Sedíš v tom hnusným antikvariátu, kde přijde deset lidí za měsíc, a nic nic. Nic jsi nedokázal, kdybys nemohl být tady, ani by ses neuživil. Bez nás bys leda tak chcípl hlady. -

Dušan sklopil hlavu. To byla jeho bolavá stránka. Antikvariát opravdu moc nevydělával. Nebylo to tak hrozné, jak tvrdila matka, ale v žádném případě nehrozilo, že z něj bude milionář, jak by si zjevně přála.

Občas uvažoval, jestli ho má matka vůbec ráda. V den, kdy mu bylo šest neděl, putoval k babičce a tam byl, až než šel do školy. Rodiče za ním jezdili jen o víkendech a to ještě ne vždy. Ale moc mu to nevadilo. Babička s dědou se v podstatě stali jeho rodiči, sestřenky sourozenci. Spíš obrečel, když musel zpátky k rodičům. V jednom kuse měl na talíři, jak matku zklamal, že je k ničemu. Snad doufala, že ho nakopne k nějakým výkonům, ale bylo to právě naopak. Velmi rychle se naučil vypínat a už ani nevnímal, co mu rodiče říkají. Utíkal se do svého světa, do světa hudby a krásné literatury.

- Posloucháš mě vůbec? - zaječela matka.

- Ne…, - už mu to bylo jedno. Chtěl jen jediné, jít k sobě, sednout si do křesla a být sám.

Protože věděl, že už asi navždy sám bude. Před časem potkal známého a ten mu hned zvěstoval nový drb:

- Hele, ty se přece pamatuješ na Sašu, co s náma chodil do sportovek, že jo? -

- Hm… no asi jo…, - odpověděl vyhýbavě.

- Tak si představ, že chodí s nějakým chlápkem. Chápeš, je to buzna. -

- A co já s tím? -

- Nic. Ale dovedeš si to představit? -

- Co? -

- Ale tak nedělej blbýho… -

- Asi mu bylo smutno. A co má dělat, když je takový? -

Otočil se a šel. A ano, dovedl si "to" představit. Dokonce velice dobře. Teď už ano… Ostatně zažil i horší věci.

Myslel na Sašu. I jemu se kdysi líbil. Nedivil se Vaškovi, že se do něj zamiloval. A nedivil se ani Sašovi. Kdo zaváhá… On odešel, on rozbil to podivně křehké přátelství. Nemá právo cítil lítost, nebo dokonce žárlivost. Ale cítil… A cítil i něco jiného. Těžko se ještě dokáže znovu zamilovat. A určitě ne tak jako do Vaška. Protože už nikdo nebude takový. Trpělivý a chápající. Na druhou stranu je dobře, že když už, tak aspoň ti dva. Měl je oba rád a to, že se dali dohromady, to je jenom dobře. Když on sám nebyl dost chlap, aby si stál za svým. Aspoň se sám sebe o tom snažil přesvědčit. Ale večer, když už ležel, oplakal svoji ztracenou lásku. Zaťal zuby do polštáře a štíhlá ramena se mu otřásala vzlyky.

Pracně se zase naladil na matčinu vlnu a -

- … vykopnu tě z baráku, nechám tě zavřít do blázince, třeba si tam chcípni… -

Musel pryč, protože na tohle neměl nervy. A večer bude pokračování, jen co otec vejde do domu.

Pomalu, jednu po druhé polykal tablety a zapíjel je vínem, které dostal od Vaška. Bylo to dobré, kvalitní víno a drahé a on ho rozhodně mínil otevřít při lepší příležitosti. Ale to už je teď jedno, ne?

Všechno už je jedno, pomyslel si, když se okolo něj pomalu uzavírala fialková mlha.

Na stolku ležela kniha. Vztáhl po ní ruku. Kámen a bolest. Bolest. Jo, to on zná. Kniha sama o sobě byla trochu nudná, ale miloval její sloh, krasomluvu a zvláštně utvářené věty.

… a řvou, řvou lvové Medicejští …

Těžká kniha mu vyklouzla z ruky a žuchla na zem. Chvíli seděl vzpřímeně, ale potom tělo ochablo a pomalu se sesunulo na podlahu…

Štíhlá dívčí ruka se natáhla po zvonícím telefonu. Půl jedenácté… no tak jen doufám, že to je normální příjem a ne mimořádka. A akorát dneska, v pátek, když je noční harmonogram jak pro vraha…

- Interní oddělení, sestra Matyáškové… Ahoj Miluš… Děláš si prdel? No to mám fakt radost… Jo, pojeď nahoru, už se na vás těšíme… -

- Petře, jdi klepnout na lékařák, vezou suicidium, - obrátila se na zřízence.

- Ty holky jsou fakt úplně pitomý. Udělat to ta moje, seřežu jí prdel, že tejden nesedne. -

- Omyl. Je to chlap. -

- Tak tomu bych nařezal dvojnásob. Těm dnešním klukům chybí vojna jak sůl. Jestli bych se trávil kvůli nějaké slepici. Nechceš, nech být, deset dalších do večera… -

- Jo jo, víme, známe, jsi king. Ale teď jdi a zavolej doktora. -

Otevřela dveře výtahu a dívala se na mladého muže, pololežícího na pojízdném křesle.

- Něco už z něj vyšlo samovolně, v každém případě výplach, tady máte obaly, tady papíry a čau, máme výjezd. -

Zřízenec odstrkal vozík k vyšetřovně a tázavě se kouknul po doktorovi. Ten jen mávl rukou směrem ke koupelně. Sepsání potíží a rodinné anamnézy počká. Mimo to, v tomto případě je to nejspíš stejně o ničem.

Když přišla sestra s lékařem do koupelny, seděl už mladík obkročmo na židli, umístěné opěradlem k vaně. Když mu lékař začal zavádět do krku katetr, což zajisté není nijak příjemný zážitek, v první chvíli se ani nebránil. Ale po chvíli začal uhýbat hlavou a nakonec si rychle sáhl k puse a nepříjemnou hadici si vytáhl.

- Co děláš, sakra?! Myslíš, že tu mám v plánu strávit celou noc? - okřikl ho ošetřovatel.

Rychlým a ne právě šetrným pohybem mu zkroutil ruce dozadu a pevně ho držel. Sestra mu neméně pevně sevřela hlavu a lékař mu vsunul katetr do nosu a pak krkem do žaludku. Bylo to o mnoho nepříjemnější, ale zase se nemohl do katetru zakousnout. Když se ujistili, že jsou tam, kde být chtěli, nalili mu do žaludku fyziologický roztok, a když se ho zbavil, tak další várku a potom ještě roztok živočišného uhlí.

Správně by měla následovat koupel, ale zřízenec usoudil, že to po něm o půlnoci nikdo nemůže chtít. Pošuk se nacpe práškama a on se má přerazit? No tak to už jistě. Ať si ho zítra vykoupou v magorhausu, tam jsou na to zařízení.

Štíhlá dívčí ruka se probírala hromádkou platíček a krabiček.

- Pane doktore? -

- Ano. -

- Viděl jste to? Všechno léky na spaní, hypnotika a tak. Kde to vzal mladý chlap, to je všechno na předpis. -

- Jak znám jeho paní matku, má takových dobrůtek doma haldu. -

- Vy ho znáte? -

- Ne, jen tak od vidění, ale jeho matka chodí k mému otci. Afektovaná hysterka. Kdyby volala, jsem u nějaké náhlé nevolnosti, mám jinou práci, unesli mě Marťani, prostě cokoliv. Ať zavolá až ráno. -

Ale nikdo se volat neobtěžoval…

Primář psychiatrie se díval na rozrušenou ženu, sedící v křesle. Kéž by to v životě bylo tak jednoduché, jak si to ona představuje.

Prostě mu sem napochodovala krokem generála a dala mu jasný příkaz.

- Nevím, co vám syn namluvil, ale považuji za samozřejmé, že nic z toho neopustí zdi nemocnice. -

To jí zajisté slíbit mohl. A na 99% si tím byl i jistý.

- Předpokládám, že ho tady těch pocitů zbavíte a budete se snažit o jeho léčbu. -

- Vás syn utrpěl spíš nervový kolaps, než že by byl nemocný. Není v podstatě důvod k nějaké… -

- NE? Takže to, že do této chvíle celkem normální kluk začne tvrdit, že… No dobře, teď je to málem moderní, začne tedy tvrdit, že se mu líbí jiní muži, tak to je podle vás co? Je to nemoc, úchylka, říkejte si tomu jak chcete. Ale já vám zase říkám, že to léčitelné je. Myslíte, že stará ženská neumí otevřít počítač. Na internetu je dost odkazů. Lze to léčit. -

- Ale paní. -

- Tak pokud s tím nesouhlasí, zbavte ho svéprávnosti a konec. Nepřeju si, aby syn v té věci pokračoval. Musíte ho toho zbavit! -

- Homosexualita je vrozená a nej… -

- Naučené kecy. Co kdyby to byl váš syn? -

- Jsou i horší věci, nedejte se mýlit. -

Muž se obrátil k oknu. Raději by svého syna viděl za ruku s jiným mužem než třeba mrtvého. Ale to nemínil před svou návštěvnicí rozebírat. Zase se k ní obrátil.

- Za celou svou kariéru jsem měl jen jednou jedinkrát pocit, že zabírá aspoň zdánlivě hypnóza. -

- A pomohlo to? -

- Nikoliv. Ale jedna rodina si přála služby jistého léčitele, který dokázal i hypnotizovat. Později se ukázalo, že právě dotyčný léčitel byl přítelem jejich syna a tady se pohodlně domluvili co a jak. -

- Děláte si legraci? -

- Ne, proč? Prostě vám říkám, že sexuální zaměření je dané a zajisté se dá vědomě překonat, ale to je vše. Váš syn není nemocný. Spíš je ve stresu a neví jak dál. Je to váš syn, měla byste stát při něm, ne mu ubližovat. -

- Ubližovat? Já jemu? Právě naopak, on ubližuje mně. A ujišťuji vás, že se tím ještě baví. -

Žena vstala a bez pozdravu odešla. Zamířila ven z budovy, aniž by se se synem setkala aspoň na deset minut.

***

- Tak ti nějak nevím, ale nebývá zvykem kuřecí polívku solit? -

Saša vyprskl.

- Tak ti nějak nevím, ale asi jo. -

- Takže máme dvě možnosti. Buďto se jeden z nás bude muset naučit vařit, nebo si adoptujeme našeho kuchaře. -

- Osobně hlasuju pro první alternativu. Tak možná, že příště už to jedlé bude. -

Do té doby, než spolu začali žít, Vašek v podstatě nevařil. Teplé jídlo si vzal v restauraci a k pozdní večeři obvykle to, co v lednici uviděl jako první. A když tam neuviděl nic, šel spát bez večeře.

Ale teď, když už nebyl sám, to bylo jiné.

Vlastně nikdy s nikým nebydlel. Jistě, měl občas milence, ale to bylo jiné.

Zjistil, že je spousta věcí, které je třeba se naučit. I taková drobnost, jako se zamykat na toaletě. V životě lidském jsou prostě věci, u kterých je lépe být sám.

Občas se s někým vyspat je jiné, než mít vedle sebe někoho na stálo. Jedna velká deka, nebo raději dvě menší? Komu bude "patřit" která polovina postele? Na co se budeme večer dívat?

Ale byly i jiné, nekonečně příjemnější starosti. Zkoumali svá těla s pečlivostí vojenského kartografa. Zvykali si jeden na druhého, na to, co má ten druhý rád, na vůni kůže, na chuť těla, zvykali si jeden na druhého, na ten pocit, že kdykoliv sáhnou vedle sebe, bude tam ten druhý.

- Víš, co je na buznách super? -

- No? -

- Že vždycky víš, kde co je. -

- Už jsi jako Zdenička. -

- A kdo myslíš, že mi to řekl? -

Úsměvy, doteky, hlazení, polibky, vana plná horké vody, milování dlouho do noci…

A tichý stín stesku v koutku Vaškovy mysli. Jemný obličej a velké hnědé oči.

Ne snad, že by Saša hodlal Vaškovi čmuchat ve historii. Jen hledal svůj vlastní nedočtený článek a všiml si, že Vašek znovu otvíral svou třináctou komnatu. Ani ho to nepřekvapilo. Spíš mu ho bylo líto. Jenomže nevěděl, jak mu pomoct.

***

- Dobré ráno, konec spaní a jdeme se koupat. Vy pořád nemáte svoje hygienické potřeby? Nemá vám je kdo donést? -

Zdravotní sestra se zaraženě podívala na poličku, kde se styděla skoro prázdná tuba sprchového gelu, kterou sem sama dodala z erárních zásob.

- Omlouvám se, ale nikdo tu nebyl. -

- Tak to nevadí, dneska se ještě máte čím umýt a třeba mezitím někdo přijde. Nebo jestli můžu někomu dát vědět? -

- Není komu. -

- Skoro vždycky je komu. I kdyby to byl kámoš z dětství. -

Dušan jen zavrtěl hlavou. To jistě ne. Kamarádů měl několik, ale nestál o to, aby se rozkřiklo, že je v blázinci. No, vlastně ano, Ivanka. Ta se na nic ptát nebude, od prvního dne věděla, že on a Vašek… Ne ne ne, zakázal sám sobě byť i jen vzpomínat. Přesto se neovládl, cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.

Fakt asi nestojí za nic, matka měla pravdu. Ani tohle nezvládl.

Sestra zvyklá na to, že nálada pacientů se zde mění i během vteřin, vycítila, že mladý muž potřebuje povzbuzení.

- Ale no tak, všechno bude zase dobré, uvidíte. -

Sáhla do kapsy pro papírové kapesníčky, dva mu podala a zbytek chtěla dát do šuplíku.

Otevřela ho a uviděla rukou malovaný obrázek.

- Můžu se podívat? To jste maloval vy? To je hezké, jako od malíře. Já to poznám, ještě dneska maluju, jako kdyby mi bylo deset. -

Brebentila a smála se, jenom aby pacient přišel na jiné myšlenky.

- Tak co, jdeme si zaplavat? Jdeme, že jo. Potřebujete pomoct? -

- Bojíte se, že se utopím? -

- No, u mužských jeden nikdy neví. -

I když to bylo proti předpisům, nechala Dušana v koupelně a tiše otevřela šuplík u nočního stolku. Doufala, že to přes tekoucí vodu neuslyší. Znovu vzala do ruky obrázek. Byl jen tak načrtnutý tužkou, ale ten, kdo to maloval, zjevně malovat uměl. Minimálně tak, že poznala, kdo je na obrázku. Byla si téměř jistá.

Když se večer vrátila domů z práce, čekala ji tam Zdenička s velkou siamskou kočkou v klíně. Sklonila se k nim a obě políbila. Zdeničku ale přece jen něžněji než kočku. Než se potkaly, sama nevěděla, co chce. Kluka, nebo holku? Zkusila obojí a zjistila, že by to chtělo tak něco mezi tím. A potom poznala kluka, který na tom byl dost podobně, taky nevěděl co sám se sebou. Když jí trochu rozpačitě vylíčil, jak se s oblibou oblékal do sestřiných šatů, zkoušel matčiny boty a občas se i nalíčil, rovnou se ho zeptala:

- Ty jsi holka, že jo? -

A tak se z Mirka stala Zdenička, z kamaráda kamarádka a nakonec i milenka.

- Zdeni, máš ještě někde fotku svýho šéfa? -

- No neříkej, Kačenko, že ses převexlovala na chlapy? Mimo to, ten pán je zadaný. -

- Myslíš, že bys aspoň pět minut denně mohla mluvit vážně? Tak máš tu fotku? -

- To nemohla. Již profesor Vondráček pravil, že veselý večer s přáteli je lepší než tuba nervového léku. A já se tím řídím. -

- Tu fotku… -

Zdenička chvilku hrabala v albu, kde přechovávala ještě poctivé, ve fotolabu vyvolané fotky.

- A co obdržím nálezného? - nastrčila Katce před oči fotku z jakéhosi společného posezení.

Ale jak poslouchala Katčino povídání, mizel jí úsměv z tváře.

- … no a matka tam byla, já vím, že byla. A odešla, chápeš? Ani se nezeptala, jestli nic nepotřebuje. Prostě ho odepsala a šla. No rozumíš tomu? -

- Co chceš slyšet? Jak to bylo u nás, to sama víš. Věčný řeči, že se mám chovat normálně, a když jsem se konečně odhodlala říct co a jak, fotr se mnou vyrazil vrata. -

- Ale tvoje máma to přece vzala. -

- No tak ta jeho zjevně nikoliv. Jenomže víš, co je horší? -

- Nevím. -

- Já to šéfovi říct můžu, ale průser je, že už je obsazeno. Už spolu se Sašou i bydlí. -

- No tak to ti zítra přeju hezký den. Jenomže… -

- Co? -

- Je mi ho líto. Vypadá tak… já nevím… Sedí a kouká. -

- Jo holka moje, osamění někdy bolí víc jak anál… -

- Co myslíš, neměla bych to jednodušší, kdybych se z tebe zbláznila? -

- Ale s nikým jiným se tak nezasměješ. -

- To je fakt. Jen se obávám, že tvůj šéfík se zítra teda moc smát nebude. -

***

Dušan obrátil další list v knížce a v duchu si pomyslel, že knihovnu taky naposledy obměňovali někdy takhle za Husáka, ne-li za generála Svobody. Takové skvosty neměl ani v antikvariátu. Pak si ale uvědomil, že ono je to nejspíš jedno, protože stejně neví, co čte.

Ráno mu doktor řekl, že ho zatím nepustí, protože ještě nemá výsledky z nefrologie. Doktor mu vyčítavým hlasem řekl, že jeho ledvinám tahle eskapáda moc neprospěla. Tak ne, asi. Kdyby mu to neřekli, netušil by…

Ale už se nechtěl zabít. Bydlet zatím může v obchodě. Vzadu je záchod i mini kuchyňka. Spaní na zemi nebude asi žádný med, ale když dá na sebe dva molitany, tak snad to chvilku vydrží. A potom… potom ještě nevěděl.

Mohl by požádat o pomoc Vaška. Věděl, že by ho bez řečí vzal k sobě. Tedy ještě nedávno. Jenomže teď byl se Sašou. Neměl právo jim lézt do vztahu. Jaksi tušil, že Vašek by možná… ale ne ne ne, nic možná, nic nic nic.

Už je to takhle, asi to tak být mělo. Konec filosofickým úvahám, jde se spát.

Když sestra zaklepala na dveře, ani se neotočil, jen řekl: Volno. To věčné kontrolování mu šlo slušně na nervy. Až ho pustí, na dva dny se zavře a bude rád, že nikoho nevidí a že nikomu nemusí odpovídat na dotazy typu: Tak jak dneska…? A bude pít čaj z hrnku a ne z plastového kelímku.

- Můžeme dál? -

Posadil se tak prudce, že málem vylil čaj.

- Kluci… co tady děláte? Jak jste se sem dostali? -

- Tak to víš, známosti tady pana hoteliéra, - zasmál se Saša.

Vašek si k němu bez okolků sedl na postel a vzal ho za ruku. Dušan ji pevně sevřel, ale nepodíval se na něho. Díval se na Sašu. Ten se zašklebil:

- Včera večer se sešel velký chural a jednohlasně jsme se dohodli, že tě uneseme a ponecháme si tě jako válečnou kořist. -

- Ale co lidi? -

- Teda, uznávám, že to bude asi sousedům trochu vrtat v hlavě, ale aspoň zkusit bysme to mohli, ne? -

- Nebude to divné…? -

- Bude, - souhlasil bezstarostně Vašek.

- Už to máme vymyšlený. Oficiálně budeš náš kuchař. -

- A neoficiálně? -

- To se ukáže časem. -

- Ale co tomu řeknou lidi? -

- Tak nepochybně nás pomluví, - zasmál se Vašek, ale nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo.

- To ti řeknu rovnou. Budeme pro ně partička nemorálních buzíků a nebudou nás zdravit, - realisticky podotkl Saša.

- To zní lákavě. -

Dušan se díval na ty dva. Jistě to už probrali a navíc, taková věc se nenabízí bez rozmyslu. Obrátil oči k Vaškovi. Došlo mu, že se ještě pořád drží za ruce. Přišlo mu to tak samozřejmé, že si to ani neuvědomoval. Zkusil si v duchu takové soužití představit. Přišlo mu to hodně zvláštní. Ale… i hodně lákavé.

- Neboj, v noci budeme zhasínat, aby nikdo z nás neměl výčitky, - slíbil zvesela Saša.

A on se přistihl u myšlenky, že to s těmi výčitkami asi tak zlé nebude.

Zhluboka se nadechl, jako by nabíral dech a energii do nového života, a přikývl…