• Saavik
Stylromantika
Datum publikace5. 11. 2016
Počet zobrazení2128×
Hodnocení4.81
Počet komentářů11

Vašek seděl a díval se na ten bílý papírový čtvereček. Náhodou padl popsanou stranou k zemi, a tak se mohlo zdát, že je to jen nevinný kousek papírku. Z kuchyně se ozval cinkot hrnku a zavoněla káva. Vašek vstal a pomalu tam šel. Saša se rozpačitě usmál.

- Omlouvám se, ale já… -

- Jo jistě, najez se, já vím, musel sis píchnout inzulin. -

- Díky, nechtěl jsem vám tu moc hrabat, ale něco si ráno vzít musím. -

- V pohodě, ale proč sis na ten chleba něco nedal? Nic lepšího tam nebylo? -

- Ale jo, ale máslo taky stačí. Když tak si vezmu banán. -

Vašek si všiml, že na stole jsou další dva hrnky. Ve velkém půllitrovém už byly dva sáčky ovocného čaje, jen to zalít vroucí vodou. Vždycky tak začínal svůj den, a jak vidno, Saša nezapomněl. A vedle stál jiný, prázdný hrneček. Vašek ho vzal a schoval do skříňky. Byl rád, že se mohl na moment otočit, a Saša tak neviděl, jak se mu zamžily oči.

- Děkuju, - řekl a zalil si čaj. Vzal pomeranč, rozřízl ho a vymačkal do čaje tolik šťávy, kolik se dalo.

Seděli, jedli a mlčeli. Po jídle Saša nastrkal nádobí do myčky a tiše řekl:

- Děkuju za jídlo, tak já už asi… -

- Jestli nepotřebuješ nutně jít domů, tak za dvě hodinky tak jako tak jedu do práce, vezmu tě s sebou. -

- Dušan už musel jít? - zeptal se jaksi rozpačitě Saša.

Bylo mu jasné, že odešel, ale z Vaškovy smutné tváře vyčetl, že návrat se neplánuje. Nechtěl být dotěrný a nevěděl ani, co má říct. A tak vyhrkl to první, co ho napadlo:

- Myslel jsem, že třeba chceš ještě doma něco udělat. -

- Snad raději ani ne. -

- Nebo pojedeme už teď? -

Saša si nedokázal dost dobře představit, co konkrétně by si mohl s Vaškem vykládat.

- Jo, můžem. Jen kdybys byl tak hodný a hodil mě k mámě, vezmu si jen čisté triko. -

- Vezmi si moje, je jich plná skříň. -

Saša vešel do ložnice a i přes to, že okno bylo dokořán, ucítil takovou tu zvláštní ložnicovou vůni. Otevřel skříň, z hromady modrých triček si vybral to jediné žluté a skříň zase zavřel. Kouknul při tom do zrcadla na dveřích. A hele, nová postel, to tu minule nebylo. No, vlastně od té doby jsem tu nešel, co bych tu taky dělal, že jo? Obrátil se a uviděl papírek na koberečku u postele. Shýbnul se, a když si uvědomil, že je popsaný, bezděky ho obrátil. Přelétl očima těch pár slov a mlčky položil papírek na noční stolek. Aha…

Opláchl se, vyměnil si triko a šel do kuchyně. Vašek seděl a díval se z okna. Viděl jen jeho záda, ale měl pocit, že i z nich cítí smutek. Položil kamarádovi ruku na rameno.

- Jestli chceš, můžeme jet. -

Když za dva dny věšel Vašek vyprané prádlo, našel i Sašovo triko. S obrázkem jakési skupiny, která mu nic neříkala. Vyžehlil ho a s úsměvem si vzpomněl, jak se musely opatrně žehlit první trička s obrázky, které byly z bůh ví čeho a s oblibou se lepily na žehličku. Zauvažoval, co má říct Sašovi.

- Až budeš mít čas, stav se ke mně pro triko. -

To asi ne, to zní divně. Asi by bylo lepší mu ho dovézt, aby to nevypadalo, že se vnucuje. Ale nakonec triko vzal a dal ho do vrchního dílu na skříni. Vyklidil to tehdy pro Sašu a po jeho odchodu tam už nic nedal. Ani sám nevěděl proč.

- Pocem inženýrskej. Co je se šéfem? Jste si něco řekli, nebo tak? -

- Proč jako? - zeptal se Saša rozpačitě Zdeničky, která ho zatáhla do kuchyně.

- Ale jdi do někam, jo? A nedělej ze mě vola, laskavě. Ještě nedávno zářil jak sluníčko na japonským práporu a teď je seschlej jak růže z Jericha. Co to má být? -

- Zdeněk Galuška. Slovácko sa súdí. -

- Ještě jsem nezapomněla, jak to bolí, když jednoho kopnou do koulí. Tak to vysyp a nedělej si blázny. -

- A co ty se tak o něj staráš? Jsem myslel, že pánové tě nezajímají. -

- Tos' myslel velmi správně, inženýrskej. Ale když jsem hledala práci a řekla jsem co a jak, všude na mě koukali jak na opici v cirkusu. On jediný mne bez řečí vzal a ničemu se nedivil. Pomohl mi, tak… -

- Jo jo jo, koukni, chodil s někým a už nechodí. Stačí? -

- Neuvěříš, ale to mi došlo taky a bez ptaní. Ale proč mu nepomůžeš, to jsi kámoš? -

- A můžeš mi říct jak? -

- Co jak? Vím snad JÁ, jak se utěšujete v tom vašem klubu? Jak se utěšuje opuštěná ženská, to bych věděla. -

- No? - zeptal se už zase pobaveně.

- Tak mu vlez do postele, dej mu, nebo mu to udělej, nebo jak to máš. -

- Myslíš si, že to tak snadný? -

- Bože můj, ty seš ale dřevo… Tak ulehni na záda, zavři oči a mysli na mě, no. To dáš, neboj. -

Nemohl se nesmát.

- Tady je nějak veselo, přišel jsem o něco? - zeptal se Vašek, náhodou procházející okolo.

- Ani ne, trochu ti kazím tvého cifršpióna. Jsem si vzpomněla na super vtip. -

- Taky se rád zasměju. -

- Ale klidně, aspoň nebudeš celý den jako kakabus.

To se takhle ptá Ježíš učedníků, cože to je ten sex.

"Jo hochu, to je něco úžasnýho, ale to se nedá vysvětlit, to se musí jedině zažít."

A tak jde Ježíš mezi lidi a kouká, koho by se zeptal. Ženských se stydí, a tak se zeptá takového hezkého, mladého kluka, postávajícího na rohu.

"Poslechni, hochu, víš, co je to sex?"

"No to si piš," ušklíbne se hoša, "ale to se nedá okecat, jedině předvést."

A rovnou si Ježíše odvede.

Po hodině sexu se Ježíš ptá:

"Víš, kdo já jsem?"

"Ne… Ale šukáš jako Bůh…," vydechne hoša. -

Vašek zavrtěl hlavou v jakémsi gestu odevzdanosti a jen Zdeničce ukázal směrem k restauraci.

- Už už, ještě jsem si vzpomněla na jeden:

Potkají se dvě čtverky a povídají si.

"Jak se máš? A jsi s někým?"

"Ale tak jo, mám novýho kluka. Je moc fajn, ale bojím se o jeho zdraví."

"Jak to?"

"No, asi trpí anorexií."

"Ale bóžíčku, to je mi fakt líííto. A jak jsi na to přišel?"

"… nechce polykat…" -

- Padej obsluhovat, ty… -

Zdenička se odvlnila a Saša s povděkem zahlédl úsměv na kamarádově tváři. Jakkoliv nebyl příznivcem tohoto druhu humoru, byl rád, že se Vašek už zase směje.

Nad hromadou papírů a při klapání do klávesnice přemýšlel o tom, co mu Zdenička řekla. Trochu utěšit. No jo no, ale když ono to opravdu není zase tak jednoduché. Mimo to, neměl pocit, že by o něco takového Vašek zrovna stál.

Přesto se asi po třech dnech zeptal:

- Nepůjdeme si večer někam sednout? -

- Myslíš, jako abych si začal zvykat? -

- Ne, jenom jsem… -

- Já vím, myslel jsi to dobře. Ale nějak nemám chuť ani náladu. To víš, že mě to žere, a doma sedím a koukám do zdí. -

- Tak já přijdu a pokecáme. -

- O čem? Všechno, co potřebujeme, si řekneme v práci. A obávám se, že budu nudný společník. -

- Ale to ne. Vždyť si vzpomeň, kolikrát jsme se zasmáli, bylo o čem mluvit. Nebo si můžem zahrát karty. -

- Sám dobře víš, že umím jen autobus. -

- Neměl by ses tak užírat… -

- Jsi moc hodný, ale já nejsem holka, nepotřebuju si "promluvit". -

- Dobře, dobře. Tak já si přijdu večer aspoň pro to triko. -

A přišel, přijal pozvání na kafe a nakonec si popovídali docela dobře. Zvykl si chodit každý pátek, stále častěji zůstával dlouho do večera. Vašek přestal časem jeho návštěvy brát jako charitativní akci, ale byl rád, že si má s kým povídat. Jen tématu nejpalčivějšímu se oba vyhýbali.

Ale ve Vaškovi určitá lítost pořád byla. Miloval Dušana, a i když věděl, že by neměl, občas postavil auto po šesté večer na malé parkoviště a mlčky se díval ke starému domu. Díval se na štíhlou postavu, díval se, jak čeká s kamarádkou na její tramvaj a pak jde směrem k domu jeho rodičů. Společné fotky a maily stáhl do zvláštní složky, protože je nedokázal vymazat. A čas od času neodolal, otevřel ji a všechno si zase přečetl. Pak sám sobě vynadal, složku zase zavřel a na čas si jí ani nevšiml.

Saša si triko neodnesl, protože na ně při první návštěvě prostě zapomněl. A jak přibývalo návštěv a jak tam stále častěji zůstával až do rána, jeho věcí naopak přibývalo.

Vašek usedl k počítači a začal kontrolovat výkazy. Saša věděl, že to je práce na dlouho, a tak si řekl, že dneska nebude otravovat a půjde domů.

- Ale neblbni, kam bys chodil, je skoro deset. Dej si sprchu a lehni si tady, nebude to na dlouho. Stejně se chci jen udržet vzhůru, v jedenáct jde film. Taky nevím, kdo to vymyslel, dávat takové filmy málem o půlnoci. -

- Možná někdo, kdo tušil, že se na to bude dívat asi tak deset lidí z celý republiky, - ušklíbl se Saša, hodil si pyžamo přes rameno a šel. Příšery z vesmíru, to bylo přesně to pravé před spaním. Za boha nepochopí, jak se na takové blbiny může někdo koukat. Na druhou stranu to byl schopen skouknout spíš než hokej.

Když se vrátil do pokoje, vonící šamponem a vodou po holení, našel Vaška, jak se dívá na Dušanovy fotky. Rychle překlikl, ale on stejně poznal, kdo na obrázku byl.

Položil kamarádovi ruku na rameno a v náhlém popudu tiše řekl:

- Pojď. -

Vašek jen zavrtěl hlavou. Nač si cokoliv předstírat.

- No tak, pojď… -

A Vašek se nechal vzít za ruku a odvést do své vlastní ložnice.

Milovali se bez nějaké zvláštní vášně, ale možná o to víc v tom bylo něhy a empatie. Saša nepochyboval, že i když se Vašek dívá na něho, vidí asi spíš Dušana, ale bylo mu to jedno. Nechal se objímat silnými pažemi a s údivem si uvědomoval, že si víc a víc užívá něžné doteky a neméně něžné milování. Byl, pravda, zvyklý na něco jiného, ale i tohle bylo fajn. Rozhodně lepší, než "Základna Rubikon", kde přerostlé vesmírné pijavice skáčou lidem za krk ze stromu. A kde neméně přerostlá vesmírná ještěrka, či co to mělo být, se s lidmi spřátelí a ty potvory jim pomůže zlikvidovat.

Bezděky se usmál. Jako kluk na to byl v kině, ale to mu bylo asi tak deset…

- Co? - zeptal se tiše Vašek, když uviděl jeho úsměv.

- Nic. Jen… nebylo to lepší než ten film? -

- V tom fofru jsem si ani nevšiml. -

A tak si ti zopakovali…

A ráno znovu…

- Se fakt zasměju, až se tu objeví Dušan s kufrem, - řekl tiše Saša.

- No co, tak si vás nechám oba, - odpověděl bezstarostně Vašek a vstal. Ušel tři kroky ke skříni s oblečením, když zaslechl tiché – no ty vole… Otočil se a podíval se na Sašu, který se ani moc nesnažil zakrýt své překvapení.

- Co se ti stalo? Jsi lovil krokodýly, či co? -

Vašek se mrknul na svou nohu, či spíše na to, co kdysi bylo jeho nohou. Poloviční sval na lýtku pokrytý jizvami vypadal dost neesteticky.

- Ne ne, jen jsem na Slovensku slézal s kamarády jakýsi kopec a nohou jsem se propadl až po koleno do nějaké díry. V nemocnici mi na to dali sádru a konec. Bez toho, aby mi aspoň trochu očistili ty odřeniny. To bylo v sobotu. Když jsem se zeptal v neděli večer, jestli něco není špatně, že mě ta noha děsně svědí a bolí, taková mladinká doktorka řekla: Vo čtvrtok… A konec. V úterý už jsem škrábal zeď a ona zase: Povedala som vo čtvrtok.

Ve čtvrtek už to docela hezky vonělo, ze sádry mi tekl jakýsi humus a ona, že to je dobré.

Zavolal jsem kámošovi, kluci přijeli a z nemocnice mne prakticky ukradli. Tady se doktor chytal za hlavu a div mi tu nohu nechtěli uříznout. Brečel jsem, že vydržím cokoliv, jenom ať zkusí napřed nějakou léčbu. No, povedlo se, nohu mi nevzali, ale vypadá to hnusně, trochu jak ementál ohryzaný od myší. Jizva na jizvě. -

- Aha, proto umíš tak perfektně něco zafačovat. A co v tom slovenským špitále? -

- Nic, myslím, že do dneška si nevšimli, že jsem jim zdrhnul… Ne, kecám. To víš, že jim ten doktor volal, že to zanedbali, že mi hrozí amputace a tak. A hádej co ta doktorka? Prý a co má být? Však dneska už je dokonalá protetika. Pohoda, klídek, piánko. -

- To fakt potěší. Ale mohlo být i hůř, že jo. Budeme jak u pračlověků. Čím větší jizva, tím větší bojovník. -

- No hochu, nevím, jestli bych s třemi dioptriemi něco ulovil. -

- Tak mamuta bys snad trefil, ne? Dyť byl jak vrata od stodoly. Tys nebyl na vojně, neumíš zamířit? -

- Byl. Ve skladu. -

- No vidíš. By sis s onucí vyrobil bolaso a… Co se směješ, ti jen radím. -

- Na úžasné rady mám Zdeničku. Ta taky, co slovo, to perla. -

- Aspoň vidíš, co v nás máš. -

***

Dušan pozdravil matku, aniž by zvedl hlavu od knihy.

- Ahoj mami. Potřebuješ něco? -

- Znáš nějakého Vaška? -

- Jo, asi tři, proč? -

Ale dobře věděl proč. Někdo zase neměl co dělat a vykecal něco, co už mimochodem ani nebyla pravda.

- Odkud znáš toho, co mu patří ta hospoda Na dolním konci?! -

- Jo ten. Toho znám přes Sašu, oni spolu chodí. -

Věděl, že dřív nebo později se matka nebo otec dozví, že bývali spolu vidět, a tak měl výmluvu už dávno pohotově.

- Jak to myslíš, chodí? -

- No jak asi, normálně ne? Prostě jsou spolu, je na tom něco? -

- No tak ale, přece jen…, - matka jaksi rozpačitě zmlkla.

Dušan k ní konečně zvedl oči.

- Když minulý rok Špaček vyhodil syna z domu, protože začal chodit s klukem, tak ses ho vehementně zastávala. Pokud mne paměť neklame. -

- No dobře, ale to… to bylo něco jiného…  To je jedno, nepřeju si, aby ses s takovými lidmi stýkal. A konec. -

Jedna věc je vést hovory na úrovni a jiná věc je vlastní názor, že ano.

- A jak si to jako představuješ v praxi? Když se potkáme na ulici, tak mám přejít na jiný chodník? A co když přijdou k nám do antikvariátu? Mám je vyhodit? -

- Proč by k tobě, prosím tě, chodili do obchodu? Co by tam dělali? -

- To co ostatní, hledali nějakou knihu. Vašek tam chodí minimálně třikrát do měsíce, někdy i častěji. Je to zákazník, platící zákazník, mimochodem. -

- Tak ať ho obslouží Ivanka. Nemíním poslouchat drby, že… -

- Tak je neposlouchej. Když ti řeknou, abys skočila z okna, taky skočíš? -

- Nebuď drzý, nebo to řeknu otci. -

- Ano? A co? Že znám kluka, který je na kluky? Mami, proboha, není mi pět, vím, s kým si můžu hrát. -

- No ale občas se chováš, jako by ti pět bylo. -

Matka odplula a Dušan se s povzdechem pokusil znovu začíst do knihy. Ale už se mu to nepodařilo. Myslel na Vaškovo auto, které vídal stát na náměstíčku. Vždycky bokem, asi si myslel, že si ho nevšimne. Stávalo tam, dokud s Ivou čekal na tramvaj a než zašel za roh. Věděl, proč tam stojí, a stálo ho to veškeré sebeovládání, aby se k němu nerozběhl.

Na bílé stránky knihy začaly padat slzy.

Po dlouhé době vzal zase do ruky kytaru a přejel po strunách, jen tak vybrnkával tichou melodii a slova, jak ho právě napadla…

- … sám v sobě otvírám, černé dveře do nikam… -

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #11 Odp.: Svět je malý - 3.Saavik 2016-11-28 16:42
Všem vám moc děkuju za kladné komentáře.
Povídku jsem už dal redakci, takže ještě chvilku vydržte.
Citovat
0 #10 Odp.: Svět je malý - 3.Liem 2016-11-27 22:49
Snad mne Saavik nezastřelí, ale bude. Já ho už i četl. Už se to píše.
Citovat
+1 #9 Odp.: Svět je malý - 3.Jaho 2016-11-27 22:04
Bude i pokračování??
Citovat
+1 #8 Odp.: Svět je malý - 3.zmetek 2016-11-17 22:01
Tak kdy bude pokračování? Nenapínej...
Citovat
+2 #7 Odp.: Svět je malý - 3.bert 99 2016-11-09 16:13
Kdy bude pokracovani. Uz ho pises. Moc krasne napsane. :-)
Citovat
+2 #6 poděkováníSaavik 2016-11-06 23:32
Děkuju kluci za kladné komenty. Jsem moc rád, že se vám to líbí.
Citovat
+2 #5 Odp.: Svět je malý - 3.zmetek 2016-11-06 22:05
Saaviku, je mi úplně jedno,co jsi. Jsi fajn a píšeš hezky...fakt.
Citovat
0 #4 Odp.: Svět je malý - 3.karlos 2016-11-06 17:59
Krásný eyb4a
Citovat
+1 #3 Odp.: Svět je malý - 3.marlys 2016-11-06 15:04
Cau fajne napsany pribeh a bude pokracovani. Doufam!! Jsem zvedavy jestli se dusan pochlapi a odejte od rodicu k vaskovi. A vasek jestli si je necha oba dva.
Citovat
+1 #2 Odp.: Svět je malý - 3maf 2016-11-06 13:16
Jo, jo, jo... tohle fakt můžu!!! Vynikající, Saaviku, moc díky za tento příběh.
Citovat
+1 #1 Odp.: Svět je malý - 3.Thor 2016-11-06 12:39
Saaviku, je to skvělé. :-) Tvé výtvory mám velice rád a i tentokrát jsem byl potěšen.
Citovat