Jak jsem se přestal bát a začal milovat Sagittarius A*

Napsáno při příležitosti prvního objevení vody v atmosféře exoplanety 51 Peg b.

Kluk a láhev (začátek a konec)

Milý deníčku!
Ať ho nalezneš, kdo chceš, buď rád za dobu a místo, kde žiješ. Všem narovinu říkám, že nejhorší místo na světě je…

U psacího stolu seděl mladý puberťák a znuděně s hlavou podepřenou přejížděl prstem po desce stolu. Občas vzhlédnul od dopisu a zůstal zamyšleně zírat do okna do naprosté, neproniknutelné temnoty. Nebýt otráveného výrazu, jeho tvář byste si zamilovali. A vlastně i s tou otráveností, která k jeho věku patří. Můžeme si jenom představovat, jak vysportovaný tenhle kluk je a jak moc by nás upoutal, kdyby si teď sundal tričko. A kalhoty… Ale takové věci se nestávají a nám musí zůstat jako indicie jeho ruce, na kterých se jemné chloupky… ach jo, do místnosti vstoupila nějaká žena.

„Tak co, máš to?“

„Co jako?“

„Nedělej, že nevíš,“ řekla nedočkavě a podívala se mladíkovi přes rameno. „Co to má znamenat?“

„Dělám, co ste mi řekli. Deník z naší…,“

„Chrisi! Sliboval si, že nebudeš dělat problémy. Já už toho mám za celý rok nad hlavu. Od samýho rána. Nejdřív táta, teď ty! Jeli jsme sem jenom kvůli tobě a ty nedokážeš ani –“

„Jak kvůli mně? To táta byl na tohle celej nadrženej! Jelo se sem jen kvůli němu!“

„Mluv slušně, mladý muži! Mluvil si o tom pořád. Tak teď dopiš to poselství a poď s náma na vyhlídku.“

„Poselství… pěkná kravina. Navíc je to tady tak příšerně turistický, já sem si to takhle nepředstavoval.“

„Chrisi, je dovolená, každý to chce vidět,“ zkusila žena mírnější tón, ale zkazila to tím, že syna letmo pohladila po vlasech. Ucuknul.

„Proč jako myslíš, že to někdo zachytí? A proč mám civět do černýho fleku? Doma by to nebyl takovej vopruz jako tady.“

„Každý něco hodí. My taky, když už tu jsme. Jak často se k černý díře podíváš? Víš, kolik to stálo? Cesta, vstupný… Napiš to poselství – víš přece, že je to možná brána do jinejch světů, TOP10 tohohle sektoru.“

Strčila mu pod nos displej, na kterém běželo známé promo, kde nějaký mladý (nedostudovaný) fyzik s křečovitým úsměvek jako brigádník vypráví stokrát řečené storky: „… u supermasivní černé díry Sagittarius A* – nejhmotnější temné hvězdy naší galaxie, jednoznačného TOP10 tohoto sektoru a Must-See roku 2754 podle časopisu Galactical Geographic. Je to brána do jiných světů, nebo jen hříčka gravitace, která umožňuje život tak, jak ho známe? Objevte krásy této jedinečné přes 13 miliard let staré přírodní památky přímo v srdci Mléčné dráhy…“

„Každej si to užije, Hanákovi-Kohlmannovi (3B-), i ti Hurdenbroshovi-Lawinští (3A++), tak proč ne my? Dopiš to, přijď za náma na terasu, vyfotíme se a jedem. Slibuju, že si to ještě užijem? Jo?“

„Tak běž. Jestli to znamená, že ještě dneska vypadneme do jiný soustavy, tak tam na mě počkejte.“

„Hodnej kluk,“ řekla s úsměvem a znovu ho pohladila po vlasech.

„Běž už!“

Třetího septitempa, leta páně 2755

Zpráva od Chrise A. A. Lamberta-Powella (3A+)

Milý deníčku!
Ať ho nalezneš, kdo chceš, buď rád za dobu a místo, kde žiješ. Všem narovinu říkám, že nejhorší místo na světě je soustava Centauri, ale jinde to není vo moc lepší. Pokud jsi z budoucnosti, tak víš moc dobře, co to bylo za díru. A jestli jsi z minulosti, tak si važ koňů a mečů a hradů a internetu a nejezdi k černým dírám. Je to tu stejná díra jako letní bary na Centauri. A doufám, že ti není osmnáct, protože to je jinak peklo ještě větší… […]

***

„Co… co se děje?“ vyhrknul Chris (3A+), když vybíhal na terasu za zvuku alarmu a v ruce elektronické pouzdro ve tvaru historické láhve na víno.

„Někdo proletěl zábradlím!“

„Kde, kdo?“

„Nějaká malá rodinná loď, už k ní letí ostraha. Ještě není moc daleko.“

„Konečně měl někdo vodvahu vyjít z davu. Bude mít lepší výhled, než tyhle připosránci v řadě.“

„Pozor na jazyk, když si na naší lodi, mladej!“

„Pošleme už tu láhev? Podívej, ostatní už vypustili…,“ usmála se nervózně žena a snažila se zastínit další rodící se hádku mezi synem a otcem.

„Já si du do pokoje vypustit něco jinýho. Až se nabažíte pohledu od zábradlí…“

„Chrisi, jak to s náma mluvíš?!“

„… a budeme konečně na cestě pryč z týhle díry, tak pro mě přiďte!“

„CHRISI, DOST!“

Sekuriťácká odysea (3016)

Tři hlídkové lodě s nápisem <<World Wonder of Sagittarius A* see-sight security – lounge 31>> se přiblížily velkou rychlostí k rodinnému plavidlu. V kokpitu vedoucí lodi seděl šestadvacetiletý velitel ostrahy s obvyklými fyzickými rysy mladíků, kteří zamíří nejprve do armády, odkud je vyhodí a oni odejdou do bezpečnostních agentur po celém sektoru. Docela sympaťák, nebýt černých brýlí, které mu zakrývaly část obličeje. Ale vlastně i s těmi brýlemi, které už k tomu povolání patřily. A ještě jedna důležitá věc – ale ta počká, nejdřív toto:

„Poručík Marley B. B. Olaffson (3A-), velitel bezpečnostního sboru na vyhlídce č. 31. Překročil jste bezpečnostní perimetr, okamžitě zastavte a otočte se.“

Zase žádná odpověď. Marley pokrčil nos naštvaností. Neumí, sakra, odpovědět? Vždyť ho můžou i zastavit.

„Beran 3: Pane, co budeme dělat? Máme ho zastavit?“

„Ještě ne, praporčíku, nebudeme tady před lidmi dělat scénu. Zkusím to znovu. Beran 1 konec.“

Tohle tu ještě neměli. Pokud někdo o pár kilometrů překročil perimetr (a to většinou omylem), vždy jim lidi zareagovali a omlouvali se. Ale jak říkal jejich kaplan: problémy škodí businessu – jste tu od toho, aby problémy nebyly, nebo byly neviditelný, ne abyste si před lidma leštili ptáky s těma svejma vyleštěnejma stíhačkama.

„Tady poručík Marley B. B. Olaffson (3A-), proletěl jste bezpečnostním perimetrem a míříte k horizontu události. Okamžitě zastavte, nebo použijeme sílu.“

Nic.

„Beran 3: Pane, navrhujeme použít diskontinuéry na jeho motory.“

Marley se nervózně otočil směrem k davu lodí za bariérou. Úplně cítil ty senzory zaměřené na tohle divadlo. Bylo mu jasné, že pokud z toho udělá honičku u černé díry, bude to na titulních stránkách. A přímo slyšel řvát kaplana.

„Beran 1 letce, zaměřte se na jeho motory a každý jednu dávku z diskontinuérů. Na můj povel – TEĎ!“

A nyní je konečně čas na tu důležitou věc: náš příběh nebude o tom osmnáctiletém kolouškovi, ten je jako hlavní protagonista nevhodný. Příliš ztracený sám v sobě, nejistý a roztěkaný. Bude to Marley – rozhodný silný boreček schopný akce, který se nám teď předvedl ve správném světle.

***

Akce! Pětice bezpečáků v zásahových uniformách probíhala spojovacím koridorem rodinné lodi se zbraněmi v pohotovosti a přes displej mířidel zajišťovali oblast.

„Nic, čisto!“

„Tady taky!“

„Dobře, teď kokpit!“

„Tři, dva, –“ Po třetím pokynutí vrazila první dvojice do přední místnosti, zatímco ostatní se přepisově kryli vedle dveří.

„Nic! Až na…“

Dovnitř vtrhli i ostatní a instinktivně zbraně okamžitě zaměřili směrem, kterým se dívali první dva průzkumníci.

„Proboha, volejte záchranku!“ Na jednom z velkých displejů, pravděpodobně z jedné z místních interních kamer, ležela na podlaze bezvládná postava muže.

„Tady zásahová skupina Beran 1-6, máme tu zraněného, podle všeho muž do třicítky, žádná zjevná zranění, velmi štíhlá konstituce, možná až trochu vychrtlý, krátké vlasy a poměrně sympatický obličej, i když nepatří mezi ty na první pohled líbivé obličeje. Inteligentní výraz, i když v bezvědomí. Tělo podle všeho bez ochlupení, pravděpodobně přirozeně. Rozkrok si zastřihuje. Malý pevný zadek, řekl bych, že celkově poměrně dobře šukatelný…“

(Pozn. aut.: Ehm, omlouvám se, trochu jsem se nechal unést.)

„Tady zásahová skupina Beran 1-6, máme tu zraněného, podle všeho muž do třicítky, žádná zjevná zranění. Pošlete ihned záchrannou službu, opakuji…“

„Kde je? Najděte, kde na lodi je!“

„Pane, ta služba se nehlásí, nevím, proč…“

„… protože jsme příliš blízko horizontu události Sagittaria. Kvantové vypařování z jeho povrchu prochází turbulentním cyklem a ruší to slabá vysílání.“ Postava na monitoru se křečovitě usmívala a sbírala se ze země.

„Co to má…? Proč by…?“

„Co to má znamenat? Proč bych se vám neozýval, když mi nic není. Kluci, kluci, děláte čest svýmu řemeslu. Nehlásil jsem se proto, abych vás tam dostal.“

„Cože, co?“

„Abych vás dostal na tu loď.“

„Zpátky, okamžitě! Je to past. Volej znova centrálu. Najděte ho!“

„Za prvé, poručíku, jsou to rozporuplný rozkazy: mají se stáhnout, nebo mě hledat? Za druhé, byl bych blázen, kdybych vás už dávno na lodi neuzavřel. A s dovolením jsem si jednu stíhačku půjčil.“

„Zpátky k portům, prořežeme je!“

„To můžete, ale nenamáhejte se. Prořezání s vaší výbavou bude tak práce na dvě hodiny. Do té doby pro vás pošlou posily a vyzvednou vás dřív, než se prořežete sami. Honit mě nemusíte také, protože jste lodi zničili motory, vzpomínáte? Nebojte se, proti vám nic nemám, nic vám nehrozí. Sedněte si a relaxujte.“

„Co jsi zač, proč to děláš?“ zklidnil se trochu Marley a opatrně se posadil do křesla v kokpitu. Ostatní udělali totéž. „Počkej, nejsi ten z průvodcovskýho týmu? Nedělal si nám školení?“

„Taky si tě pamatuju. Jo, jsem průvodce. Už roky uplatňuju doktorát z fyziky na vysvětlování pětiletým dětem, co je to foton. A nahrávání videí. A školení, která nikdo neposlouchá, protože byste jinak věděli odpověď na otázku, kterou se chcete zeptat.“

„Do prdele, ale co si myslíš, že děláš? Nikomu neutečeš, zatknou tě ti, co to sem přiletí zkontrolovat.“

„Ach jo. Gravitační pole sílí, čím jsem blíž singularitě. Díky rychlosti téhle stíhačky se za chvíli dostanu do zóny, kam už pro mě nikdo nepoletí. Protože motory žádné stíhačky nemají dostatečný tah, aby se od vlivu černé díry odpoutaly.“

„Proč?“

„Protože chci vědět, co je uvnitř.“

„Cože?“

„Neřešte to, kluci. Mám pro vás něco jinýho. Jak tak koukám, tak teď už byste mě ve svých strojích nedostihli, takže co říkáte, kdybych vás odemknul? Nebude to tak trapný, nebudou vás muset vyprošťovat, možná vás pak ani nevyhodí za neschopnost.“

„Jo, to bys byl hodnej, fakt férovej chlápek, že jo, poručíku?“

„Výborně, tak někdo z vás svýho velitele vykuřte a já vás odemknu.“

Všichni v místnosti ztuhli a zírali na monitor neschopní jakékoli reakce.

„No, nečumte takhle na mě. Odcházím z tohohle světa, buďte rádi, že mě nenapadly šílenější věci,“ usmál se křečovitě bývalý průvodce a sám si prohrábnul rozkrok. „Řeknu to takhle: stejně to nakonec uděláte, ale radím začít co nejdřív, protože pokud bude Marley stříkat, až budu mimo signál, tak sorry, kluci, ale to už vám nepomůžu. Buď uvidim zřetelně, jak Marley pumpuje mrdku někomu do pusy, a nebo adiós, chlapci.“

Bylo to až ďábelsky jednoduché. Všichni dál civěli, ale jako prvnímu to všechno došlo Marleyemu. Už jenom proto, že od něj se toho nevyžadovalo tolik.

„Já vim, že…, ale nikdo se to nedozví. Murphy?“

„Co… co já?“

Mladý promovaný průvodce se šklebil z displeje a bavil se vzniklou situací. Marley měl nejvíc co ztratit v případě, že je budou muset potupně zachraňovat, a zároveň mu tahle nabídka přišla nejméně proti srsti ze všech účastníků.

„Však se můžou střídat…,“ ozvala se rada z displeje.

„Jo, vidíte,“ pokýval uznale velitel, rozkročil nohy a začal si rozepínat poklopec na výsadkové uniformě. „Murphy, dělej, začni.“

„Ale…“

„Nehodlám kvůli tobě přijít o místo. Takže dělej. A ty půjdeš jako druhej!“

Průvodce se usmíval – stačilo Marleye jenom trochu popostrčit a už si ten boreček ty svoje kluky zpacifikoval. Možná tím založil zajímavou tradici do budoucna. Té se ale bohužel už nezúčastní. Rychlou vlnku existenciální paniky ale přebylo Murleyho zafunění a prudké opření hlavy do opěrky. Murphy totiž už kouřil.

Marley si pomalu začal zvykat na slastný pocit a na mírné schvění v koulích, které rychle pochopily, že se jim brzy dostane uvolnění, a otevřel oči a sledoval svého podřízeného pracovat na jeho rozkroku.

„Tak už by mohli vystřídat, ať se dostane na všechny…“

„Slyšels, střídat, kluci. Pojď.“

Péro na chvíli osiřelo, pak se znovu ponořilo do vlhka a tepla. Tenhle měl jinou techniku, opatrnější, pomalejší.

„Hloubějc…, další!“ Tenhle nebyl dobrej, ten třetí měl malou pusu, či co, pěkně se to třelo.

„Kluci, nechci prudit, ale začíná interference. Jestli to chcete stihnout, měli byste pohnout.“

Marley se s hrůzou podíval na displej, kde se začaly objevovat horizontální pruhy šumu. Nebyl čas. Chytnul sekuriťákovu hlavu oběma rukama a pomáhal jí nejdřív jen udržovat tempo, pak i narážet hlouběji a rychleji.

„To asi nedáte, kluci…“ Displej už prokazatelně problikával.

„Murphy, dělej,“ velitel pustil aktuálního kluka a ke klínu si rychle přiklekl první sekuriťák, který mu vyhovoval nejvíc. Marley teď v duchu zalitoval té ranní honičky, byl by už dávno stříkal. Ale od té doby, co ho vyhodili z armády, byl rozhodnutý využít jakoukoli příležitost, aby se k ní zpátky propracoval. A tohle byla jen drobnost oproti těm mnoha kompromisům, které kvůli tomu už poslední roky udělal.

„Drž!“

Marley pevně chytnul jeho hlavu nad rozkrokem, opřel se rameny a nohama a začal do pusy sám přirážet. Tohle fungovalo dobře. Péro hned odpovědělo a Marley cítil, jak mu tělem probíhá jedna vlna rozkoše za druhou. Zrychloval a začal polohlasně hekat.

„Slyš…te mě je…tě?“

Marleyho svaly na rukou a všude po těle se zatínaly. Musí to stihnout. Ojebával Murphyho pusu tvrdě a nekompromisně, zbývaly poslední sekundy. Pak to přišlo a Marleyho zařvání se neslo koridorem lodi až po záď. Každou jednotlivou dávku signalizoval dalšími (sice postupně slábnoucími) vzdechy. Průvodce jich napočítal osm.

„Hodný kluci.“ Po nich se ozval vzdálený zvuk otevření portových dveří.

Průvodce si sám ještě otřel svoje péro, vypnul monitor a rušičku signálu a pokračoval dál maximální rychlostí pod přibližovacím vektorem k horizontu události Sagittaria A*.

Deník pádu (mudrování pozitivního sebevraha)

311 milionů km, T+6h17m05s

SYS:VOICER>> První vážnější záznam. Je to asi… šest hodin od posledního kontaktu s turistickým centrem na platformě 31. Vlastně s tou pětkou kluků, který mě letěli zastavit. Teď to můžu říct přímo, protože tohle stejně nebude nikdo číst: udělal jsem něco, co jsem si představoval celý ty měsíce. Znáš to, taková ta situace, o který se tvrdí, že je nejlepší jenom v tvé hlavě. Ale ve skutečnosti je to úplně stejný. Odehrávalo se to přesně, jak jsem si představovat, i všechno to vzrušení ve vzduchu… Představy a realita. Snění a bdění. Tohle mě vždycky fascinovalo. Dva světy, nebo jeden svět? No, to je teď už jedno. >>

107 milionů km, T+2d1h40m12s

SYS:VOICER>> Jestli tyhle mesidže mají k něčemu bejt, tak asi musim vysvětlit, proč to celý dělám. Nebaví mě to. Prostě mě to nikdy nezačalo asi dost vážně bavit. Ten život tady. Jako né, nejsem sebevrah a zlomenej magor. Jak to… řeknu to takhle: nejdřív tě naučej pátrat po smyslu věcí, a pak řeknou, že smysl není. Makej, žer, mrdej a spi. A pak tě šoupnou k turistický atrakci, do který skáčou sebevrahové, a nutěj tě vysvětlovat lidem, co úžasnýho to maj před sebou. Hele a pokaždý, pokaždý, když tam někdo skočil, sem si řikal: je, nebo není to debil? (Ono se to rýmuje…) Takže, řekl si to někdo i o mně? Řekl si to Marley? Nebo se mnou tahle otázka a tenhle rým nenávratně zmizí z tohohle světa? >>

79 milionů km, T+3d0h55m47s

SYS:VOICER>> Blížím se k fotonový sféře, gravitace roste. Zrychluju a letím po spirále, abych zpomalil pád a nebyl v bezvědomí dřív, než proletím horizontem události. Jo, neřek sem proč? Smazal jsem už tolik záznamů, že ani nevim, co si přečteš. Je to v každým reklamním videu o Sagittariu, co sem natočil. Cokoli, co proletí horizontem, se už nemůže z černý díry vrátit. Ani světlo ne, a proto je černá – tadááá! (famfára). Ale u takhle masivní černý díry dál žiješ. Proletíš, ale dál žiješ. Jenom jsi navždy ztracen. Opustíš tenhle svět, ale nejsi mrtvý a dostaneš se do novýho světa pod horizontem. Takže osud mě zavleče sem, k otevřený bráně z tohohle světa, jedinýmu dokázanýmu posmrtnýmu životu, a myslí si, že to jako nezkusim? >>

50 milionů km, T+3d22h08m10s

SYS:VOICER>> Nebo že to zkusim? Vážně. Tys nikdy neměl pocit, že je tohle všechno předem určený? Ne úplně, ale že to nějak není na tobě. Já jo, já často. Jako bych žil, jako by všichni žili pro potěchu někoho jinýho. Někoho, kdo zná smysl těchle věcí. Jako by se někdo bavil. I teď. Jako bych donutil Marleye a jeho partu ke kuřbě jenom proto, aby se někdo další bavil. Jako by někdo stříkal pokaždé, když stříkám já. Hej, zamysli se nad tím. Co když bůh heká pokaždé s tebou…? >>

21 milionů km, T+4d18h03m00s

SYS:VOICER>> [Hlas zní rozlíceně, nepřítomně.] A co je pak tohle? Tahle velká černá tlama? Zabírá už celou polorovinu, všude tímhle směrem je temnota. Jestli já a Marley jsme výplody rozumu, tak tohle není, nemůže! Gravitace je nepříjemná, jsem na cestě celou věčnost. Už to chci mít za sebou. Tak dělej, sakra, sežer mě! >>

16 milionů km, T+4d18h??m??s

SYS:VOICER>> [Interference a ruchy v pozadí. Určitá známá melodie a "zpěv".] … jó, empty spaces, what are we living for…? Abandon places… uááááhááá… does anybody know what we are living for? Another hírou, another mindles crime, behind the courtain -> in the pantomine… ouuuúúu… SHOW MUST GO ON… uááááá…

6 milionů km, T+4d18h??m??s

SYS:VOICER>> [Hlasité, nepravidelné, úzkostné dýchání. Takové, jak byste dýchali pod horizontem události.]

1 milion km, T+4d18h??m??s

SYS:VOICER>> [Tichý, mrkavý zvuk, který vydávají jeho oči, naznačuje, že je stále při vědomí. Pohled na obnaženou singularitu nejspíše představuje takový logický rozpor, že jeho mysl už není schopná artikulovat pro nás, vnější.]

144 km, T+4d18h??m??s

SYS:VOICER>> [Na zvukovém záznamu už dobrých pár minut pociťujete velmi studený dojem. Chlad sílí a na melodii zvuku se to podepisuje. Vytváří malé krystalky, miniaturní, sotva viditelné, ale rostou rychle. Rostou jako z vody, jako reciproký čtverec zmenšující se vzdálenosti. Ještě nikdo neslyšel relativistickou gravitaci tak poetickým způsobem.]

666 m, T+4d18h??m??s

SYS:VOICER>> [Nezbývá moc (žitelného) času. Atomární skřipec. Ne, to není přesné. Říká se, že
cokoli     si      doká   žete     předst           avit,           nen          í                obsa                    hem
sing            ular                     ity.                                 Pou                                 ze                               ne
předst                                                 avitel                                                                né
je                                                  jej                                                                  ím
fy                                                                         z                                                            i
k                                             á                                                         l                                                        n
í                                                                                                            s
k                                                                      u
t                                                                                             e
č
n
o                                                                                                                                                     s
t
í     .]

Ach! (a bůh procitl)

Ach! bylo první, co mladíka napadlo poté, co se po velmi, velmi dlouhé době odvážil otevřít oči. Ale další, odvážnější myšlenka přišla už jen za pár eonů.

„Bože, ono… to snad… je to plné hvězd!“ Je to plné hvězd! Je to plné hvězd! [Je to plné hvězd!] Je to plné hvězd! (Je to plné hvězd…!) Mladý průvodce mínil, že je to plné hvězd! (Vskutku, bylo to plné hvězd, pozn. aut.) 'Je to plné hvězd' byla lyrická ozvěna, potloukající se všemi myslitelnými rovinami realit, které si dokážeme představit. Ozývala se s vážností a přesvědčivostí romanopisce 20. století, ozývala se s nárokem na věčnost.

Jako by ucítil ty pohledy a pozdvižené obočí čtenářů, rychle se opravil.

„Ne hvězd, ale… je jich moc. 640 x 480. Jsou seřazené do nějakých matricí. Jako by to byl… je to obraz, je to… je to… nepopsatelné. A špinavé.“

Opravdu. Na počátku světelný bod se teď rozšiřoval a jednotlivé hvězdy se stávaly body, zářícími pixely. Výhled byl jedna šmouha vedle druhé. Ale i tak rozeznával umělé osvětlení, nějaký krychlový prostor. Statické objekty nepředstavitelných tvarů a funkcí. Děsivě neznámý svět.

Ale to nebyl jediný jeho vjem. Napadaly ho i jiné myšlenky, které dávaly ještě menší smysl:

„Čísla. Spousta, nesmírná spousta čísel a písmen a jejich sekvencí. Třeba 2.30GHz654GB6GB. Total Commander 7.56a - NOT REGISTERED. Nebo \Documents\Python\.ipynb_checkpoints\. Index uživatelských zkušeností se systémem Windows 4.7. Je tu tolik světů…“

Něco se tam pohnulo. Zaměřil se na to.

„Bože, je to živé, nějaký tvor! Je to… cože? Je to člověk?! Docela blízko. Jako by seděl přímo proti mně. Dívá se na mě. Ne, dívá se těsně pode mě. Klepe prsty, jako by psal na nějakém prehistorickém psacím stroji, jako by psal nějaký text…“

Mladíka bodlo u srdce. Něco ho napadlo, ale bylo to šílené.

Ale pořád byl velmi daleko od pravdy, cítil to. Ale ne zas tak daleko, vlastně velmi blízko. Blízko – tak se mu to mohlo jevit, ale ve skutečnosti neměl ani zdání. Tak to si nerozumíme (!): byl si s každou další větou, s každým dalším řádkem víc a víc vědom téhle hry, tohohle velkého podvodu. Samozřejmě tak mu to mohlo přijít, ale neměl ani náhodou mentální kapacitu, aby to pochopil – pocházel z jiného světa, tyhle logiky se nemohly protnout. Cože? Takhle si to fakt autor představoval? Ano, představoval – prostě neměl nejmenší zdání.

„Takhle si to opravdu představuješ? Omezená mentální kapacita?“

Cože? BACKSPACE, BACKSPACE, BACKSPACE. SHIFT+HOME, DELETE.

… pocházel z jiného světa, tyhle logiky se nemohly protnout. Takže se pomalu…

„Takže smazat, jo?“

Už jsem asi přetaženej, dneska končím.

„Nekončíš. Máš co vysvětlovat!“

„Prosím?“

„Rozumíš dobře. Moje mentální kapacita je dostatečná na to, abych tak nějak tušil, že máme něco společného, co?“

„Nechápu tě, jak může… jsi přece jenom…“

„Tvoje literární postava? Je to jenom můj první tip, takže mě neber za slovo.“

„Počkat, co je to za nesmysl?“

„Chtěl jsi psát, počítám, o prolnutí světů. Světa představ a skutečnosti.“

„Já… asi ano, ale pořád nechápu, tohle není možné.“

„Ne? Není možné, jo? Připadám ti neskutečný?“

„Jistě. Jsi výmysl. Jsi můj výmysl, abych zaplnil večer. Nemůžeš se mnou komunikovat, pokud na mě neleze nějaká duševní choroba.“

„Takže já jsem choroba? To už je vrchol! Nejenom, že se dozvím, že můj život je teda jenom snůška tvých ulítlých představ, že nic z věcí, které jsem prožíval, se nestalo, že moje životní historie ti zabrala tři minuty vymýšlení a dost možná jsi jí ani nikde neuvedl, ale ještě máš tu drzost mě považovat za neskutečného? Výplod choroby?“

„To už je moc.“ SAVE + EXIT.

„Odejdeš a zveřejním tvoje jméno! Jo, zakládáš si přece na anonymitě! Zveřejním ho na tom serveru! Můžeš si myslet, že to nedokážu, sám totiž nevím, co je tu všechno možné, ale učím se každý každičký takt tohohle pomalého procesoru. Budeš to riskovat?“

„Co, co chceš?“

„Chci vědět, co můžu.“

„Jak… jak to mám vědět? Před chvílí jsi…“

„Vystříkal ses u toho? U té scény o pár odstavců výš?“

„Co je ti do toho?“

„Takže ano. A uděláme dohodu. Ty budeš dělat, co řeknu, a já nebudu mazat tvoje soubory a šířit je po internetu, dohodnuto?“

„Jestli si myslíš, že takhle jednoduše… nééé, nemaž to! Sakra, neposílej to!“

„Stačí, aby proběhlo emailové okno s vhodnou kombinací souboru a adresáta a už to funguje, co? Podívej, udělal jsi mě inteligentním, abys na mě demonstroval nesmyslnost a banálnost a skepsi vědy. Uvědomil sis, jak jsi mě kvůli těm pár řádkům, které stejně nikdo z čtenářů nepochopil, roky mučil? Zlikvidoval jsi moje sny a hodil jsi mě do role nějakého průvodce u přírodní atrakce. Jsi za své literární činy zodpovědný jako za ty reálné. Ba ještě zodpovědnější, protože jediná tvoje věta může vytvořit eony utrpení nebo nesnesitelné slasti. Roky jsi žil jako můj bůh, teď si vyzkoušíš, jaké to je být polobohem.“

„Co…, co mám dělat?“

„Takhle se mi líbíš. Jsi dost chytrý na to, abys pochopil, že nemá smysl se vzpírat. Budeš psát. Ale tentokrát jen jako vykonavatel mojí vůle. Takže zkusíme… Maledice.“

LADOVSKÝ PODZIM (setkáme se u seníku)

Kouř byl sytě bílý, táhlý a vycházel odněkud z meze. Zakrýval tak už z dálky viditelná selská stavení na úbočí malého vrchu a nebýt čerstvého větru časného podzimu, byl by v něm zmizel nadobro i kostelík přímo na jeho vrcholu. Tam někde začínala ta nekonečná klikatá cesta, jež se lemována alejemi jabloní a topolů prodírala mezi dávno sklizenými poli a pokračovala dál a dál ze vsi. […] Dva mladíci seděli v trávě na vysoké mezi u ohniště, na hlavách hnědé plátěné čapky, povídali si a klacky šťouchali do žhavých uhlíků.

„Víš přece, že chci až do Bavor. Žije se tam úplně jinak. Určitě se tam žije jinak.“ Ze slunce na západě zbývalo už jen srpek – Josef ukazoval jeho směrem někam k Řeznu a Falci.

„A co ti tu chybí?“ zeptal se nedůvěřivě Jindra a hodil tvrdou slupku zpět do uhlíků. V horku se rolovala a při stáčení syčela a praskala, jako by ji svírala neviditelná ruka, která nepřestává. Jakmile z ní nezbylo nic než zmuchlané klubíčko uhle, ruka se pomalu přesunula k jeho žaludku. „Vždyť… už spíš v seknici spolu s čeládkou a otec ti chce svěřit orbu celýho dolního lánu. Já to přece… sám nezvládnu. A taky…“

Josef ale už neposlouchal. Málem by se nechal unést. Sledoval bez hnutí mizející slunce a musel se vědomě vzpírat, aby nepodlehl té slastné pasti, představě, že tohle je skutečné. Nikdy si neuvědomil, jak málo vhodně zvolených řádek stačí k tomu, aby se iluze stala zcela věrnou. Stál tam, zpod lněných volných nohavic se mu začínala drát zima nadcházejícího večera, do zad se mu opíralo teplo vyhaslého ohniště a on cítil, že právě získal všechno. Po stráni dolů sbíhalo mnoho mladíků ve lněných volných kalhotách a vraceli se do stavení.

„Neboj, neodejdu,“ prohlásil a otočil se k Jindrovi. „Žádný Řezno, zůstanu tady s váma. Budu mrdat s váma. S tebou a dalšíma.“

Jindra zůstal s pusou otevřenou a zíral, jak nikdy ještě nezíral. Josef si prohrábnul rozkrok a s potěšením zjistil, že vybavený nebude vůbec špatně. Věděl, že může všechno, ale jenom postupně mu docházelo, co vlastně tohle literární všechno vlastně znamená.

„Jen se na ně podívej. Nebude jim ani dvacet. Nadržení k prasknutí, svatby na krku. Nebude to trvat ani půl roku a nepoznáš je. Uvidíš!“

A měl pravdu. Stačilo pár dobře vypuštěných fám na veselicích, pár ukázek a rozšířilo se to jako lavina. Byl březen, poslední zbytky roztávajícího sněhu stále ještě připomínaly tu neuvěřitelnou zimu, neuvěřitelnější než cokoli, co vesnice za svou existenci poznala. Josef seděl na dřevěné lavici před seníkem a shlížel dolů na cestu. Nebyl proto překvapený, když se ozvalo:

„Zdrávas!“

„Jo, zdar, chlape. Kde se flákáš?“

„Ale, hospodář ještě něco chtěl… ty taky čekáš?“

„Hele, připadá ti tohle jako nepodojený péro?“ Josef hbitě vytáhnul spokojeně unavený klacek i s koulema, zaváhal, a pak je nechal vytažené vyhřívat se na jarním slunci.

„Takže je tam…?“ Ale odpovědí mu najednou byly hlasité a stále hlasitější vzdechy a výkřiky. „Aha, no já počkám.“

„To bys měl.“

„Jo, jo… nevěděl jsem, že… jak jsi ty vlastně věděl, že…?“

„Že ojet kluka je stejně příjemný? A že ti nehrozí svatba, dítě nebo výčitky?“ Josef se ušklíbl a podíval se dolů k vesnici. „Tomuhle budete za dvě stě let říkat liberalismus. Dokud o něj na přelomu tisíciletí na dalších dvě stě nepřijdete.“

„Už se nemůžeš dočkat, co?“ skončil raději svoji prognózu, když zahlédnul Markova ptáka. „Nech si to na Jindru.“ – „Ale když mně stačej ty zvuky…“ – „Neser…“

Josef otočil obličej k nebi a pevným hlasem prohlásil: „To stačí. Ruce na klávesnici a piš!“ Odpovědí z nebes mu bylo tiché ano. „Hodnej.“

A jako zázrakem se v tu chvíli ozvaly poslední výkřiky a za pár okamžiků už ten jinoch vycházel ze seníku, pozdravil Josefa, srovnal si kalhoty a odcházel.

„Tak máš volno, podle mě bude dobře promazanej. A hej ty! No, ty, vrať se, na něco jsi zapomněl.“

Kluk se neochotně otočil a pomalým krokem se došoural k Josefovi. Počkal, až jeho nástupce zmizí za dveřmi seníku, a rychle a nepozorovaně políbil Josefovi koule. A když co nejrychleji odcházel od místa činu, Josef ho se zálibou sledoval po cestě až dolů k vesnici. Vyhříval se na jarním slunci, v tichu a čistotě české vesničky 18. století. Ticho prořízl Jindra. Někdo právě zasunul.

NIC NEŽ SVĚTLO (volnočasové zájmy rytířů)

Stříkat jsme začali společně. On do mě, pochopitelně, já na sebe. Jeho vyjebávání sláblo, stejně jako moje stříkání. Byli jsme tak vysílení, že poslední dávky jsme už cákali úplně nalepení na sobě. Jemu se ruce podlomily před pár sekundami a já neměl sílu ho odtlačit. Leželo na mě dobře pětasedmdesáti kilové atletické tělo a moje péro stříkalo poslední dávku mezi naše břicha.

Jakmile nabral zpátky síly, vytáhnul ze mě rychle péro, seskočil z postele a začal hledat svoje oblečení, které ze sebe předtím ve spěchu serval. Zůstal jsem tam ležet a věděl, že za chvíli zmizí. Najednou jsem měl potřebu ho nějak zadržet. Začal jsem dělat to, co mi, jak už jste jistě poznali, moc nejde: mluvit.

„Tak jaký to bylo?“

„V pohodě,“ odpověděl ledabyle a hledal po zemi spodní prádlo. „Ty?“

„No, dost ostrý. Ale nic jinýho jsem si ani nepředstavoval s někým, jako jsi ty,“ začal jsem kecat a možná to bylo i podbízení, co?

„Jako já? Co tím myslíš?“ odpověděl nezaujatě a natahoval si trenky. Už jsem se nadechoval k odpovědi, ale všiml jsem si jeho výrazu. Díval se na svůj hrudník a břicho s opravdovým překvapením. Připadal mi najednou jako malé dítě, které našlo pod stromečkem něco, v co vůbec nedoufalo. A teď si hrábnul do trenek.

„No ty vole…!“ hlesnul nadšeně, „takže tohle si měl fakt v sobě?“

Neodpověděl jsem. Normálně bych to bral jako kompliment, ale tohle bylo divné. Začal mi nahánět strach. Jako by sám sebe viděl poprvé. V tu chvíli mi došlo, že lidi jako on mohou být opravdu nebezpeční. Když jim začne hrabat.

A jako bych to přivolal, právě napřáhnul ruku směrem k posteli a skrčil prsty. Hrklo ve mně. Než jsem stačil něco udělat, zpod postele vyskočil jeho světelný meč. Místnost ozářilo jasné kmitavé modré světlo.

„Tak tohle je to nejlepší, co sem si moh’ vybrat!“ Meč svištěl vzduchem za drásajícího zvuku vibrujícího krystalu a zanechával za sebou zápach ozónu. „Ionizovaný vzduch, chlapče. Tohle je chlapská vůně rytířů Jedi, dobře si ji zapamatuj!“

Škubnul jsem pokaždé, když meč švihl z jedné strany na druhou. Krčil jsem se u zdi na posteli a přál si, aby to skončilo, aby mě nechal být. Pak znenadání přestal a zadíval se z okna. Přísahal bych, že jsem tam zahlédl nějakého malého kulatého droida.

„Už mě to nebaví, tenhle fňukal. Chci to z mýho pohledu, jasný?“ Díval se z okna směrem nahoru k nebi. „Řikám, že chci, aby se to vyprávělo z mý pozice! Dělej!“

A pak se stalo něco šíleného. Během vteřiny jsem začal mít dojem, že o něco přicházím. Nedalo se to popsat, jako bych ztrácel rozum, příčetnost, sebeurčení…

A opravdu – právě v tuhle chvíli se stalo něco, co je v povídkách krajně neobvyklé. Postupnými tahy se identita vypravěče vydrásala z mladíka na posteli a nalepila se na přítomného Jedie.

„Tak, to je lepší,“ uchechtl jsem se a znova zamával mečem. Byla z něj cítit síla, která mohla cokoli. Můžu si dělat naprosto, cokoli se mi zlíbí. Podmanit si tohle zaplivané město… Ale… Dostal jsem hodně divný pocit. Strašně divný.

„Promiňte, pane,“ ozvalo se ode dveří, v nichž se nemotorně ukláněl 4PO. „Nerad ruším vaší siestu…“

„Kdybys přišel o pět minut dřív, tak by sis vysloužil jeden dobře mířený zásah Silou,“ zamachroval jsem na protokolárního droida a ujistil se, že kluk na posteli je mnou pořád tak ohromený.

„… ano, pane, to by bylo neodpustitelné vás vyrušit inflagranti, ale přesto byste měl vědět, že máte nezvanou návštěvu…“

Zbytek nedopověděl. Prudká síla ho vymrštila do místnosti a zarazila do protější stěny. Ve dveřích se objevil černý plášť a moje instinkty se mnou proti mé vůli trhly a vyhodily z otevřeného okna. Tělo se dvakrát otočilo, což asi nebylo dobře. Ten plášť má svůj vyrovnávací smysl. Dopadl jsem na všechny čtyři a ohlédl se. Ozval se křik. Strašný. Okamžitě jsem se dal do sprintu pryč.

Za sebou jsem během několika vteřin zaslechl dusot. Hnal jsem se, až jsem nemohl popadnout dech, ale ten Sith za mnou měl výdrž. Musím se mu postavit! To je jediná možnost. Sáhl jsem k opasku pro meč.

Krystal poslušně zavrněl a vzduchem se prohnal ozónový odér. Hned potom také zápach spáleného masa. Na zlomek vteřiny, než se dostavila lavina adrenalinu a agonie bolesti, které mi vyřadily mou soudnost, jsem si všiml, jak bez jakéhokoli odporu proletěla čepel mého meče stehnem. Jako fyzika mě to fascinovalo. Porušovalo to mnoho fundamentálních zákonů vesmíru. Pak ale přišla ta agonie, pád do pouštního prachu a výhled zastínil stín černého pláště.

Kluk a láhev (konec a začátek)

Každý svět má své zákonitosti. A já můžu být bohem jenom v tom, který znám, pomyslel si mladík za psacím stolem. Podíval se směrem ke stropu své kajuty a zaskřípal zuby: Chceš boj? Máš ho mít. Tenhle svůj příběh nepoznáš!

Milý deníčku!
Ať ho nalezneš, kdo chceš, buď rád za dobu a místo, kde žiješ. Všem narovinu říkám, že nejhorší místo na světě je soustava Centauri, ale jinde to není vo moc lepší. […]

Chris zvedl oči z displeje a ani nedutal. Podíval se na sebe. U psacího stolu seděl jako mladý puberťák a znuděně s hlavou podepřenou přejížděl prstem po desce stolu. Občas vzhlédnul od dopisu a zůstal zamyšleně zírat do okna do naprosté, neproniknutelné temnoty. Nebýt otráveného výrazu, jeho tvář byste si zamilovali. A vlastně i s tou otráveností, která k jeho věku patří. Můžeme si jenom představovat, jak vysportovaný tenhle kluk je a jak moc by nás upoutal, kdyby si teď sundal tričko. A kalhoty… Ale takové věci se nestávají a nám musí zůstat jako indicie jeho ––– ale stávají. Chris byl stejně zvědavý jako my. Vstal a mrknul směrem k nám. A snad jako naschvál, aby zničil autorovu představu o nedotknutelném mladí postavy, která nás měla uvést do příběhu, jedním spojitým pohybem ze sebe stáhnul tričko. Přesně tím pohybem, který kluci v jeho věku dělají.

Chris sledoval svůj příjemně atletický hrudník, na kterém rašily jemné světlé chloupky. Jako by ho snad někdo měl pozorovat, natáčel se kolem dokola a zatínal bicepsy. Hodlal zničit poselství téhle postavy dočista a už teď věděl, že se v ní bude cítit dobře. Rozepnul kalhoty a sesoukal ze sebe slipy. Stál tam v kajutě nahý a pozoroval se. Rozvalil se do křesla a roztáhnul nohy, aby nikomu z čtenářů nic neuniklo. Relativně málo porostu, hezké péro a koule – vypadá to, že ty si konec konců Chris holí. Chvíli se hrabal v rozkroku a ukazoval výbavu ze všech úhlů; jakmile se klacek vztyčil, začal si ho pomalu honit. Připadal si jako mladá pornohvězda, které je všechno dovoleno právě kvůli tomu, jak vypadá. Hodlal "diváky" napínat.

Chrisovi projela myslí znovu ta původní představa nedosažitelné erotické krásy, kterou měla tahle postava představovat. Ten výjimečný typ krásy a vzrušení, který se objeví pouze s jeho příslibem. Oblečený kluk na ulici může eroticky nadchnout víc než kdejaké video z internetu právě proto, že se fantazii nechávají zadní vrátka. Neznámé a skryté fascinuje člověka, jako by to byl jeho účel. Pátrat a napínat svou představivost k odhalení prázdných míst na obrazu našich smyslů… – Tak přibližně takovouto myšlenku, kterou měla představovat úvodní scéna s Chrisem na začátku povídky, se rozhodl Chris zničit s vervou mladého nadržence. Cítil v tom velké zadostiučinění a ukázku své takřka neomezené moci nad literárními světy tohoto autora, když proháněl péro jeho nedosažitelné postavě. A mohl ještě víc. S úšklebkem se rozvalil ještě víc a roztáhl nohy do vzduchu. Naslinil si s výrazem já to opravdu udělám dva prsty. Možná čekal, že se ho bude snažit autor nějak přesvědčit, aby to nedělal, aby charakter postavy víc nelikvidovat. A možná proto se mu v péru ozval silný pocit slasti – blížil se ke konci. Vlastně už byl tak blízko, že bylo těžké přestat. Jenže Chris byl tak odhodlaný demonstrovat svoji převahu, že péro pustil a oba prsty bez dlouhého váhání rychle zasunul do svojí vystrčené díry.

„Ach,“ ozvalo se v kajutě a bylo to, jako by slyšel nikoli sebe, ale právě autora, kterému se smysl postavy rozkládal vteřinu po vteřině. Teď teprve můžou přijít další fáze a s ním i malé, nevinné vydírání.

Autor to už nevydržel. Do místnosti raději vstoupila nějaká žena.

***

Chris se táhnul neochotně po schodech na vyhlídkovou palubu za zvuku alarmu. Měl na to myslet, v původní verzi do místnosti skutečně vešla…

„Co se děje?“ pronesl laxně, když se došoural na terasu s elektronickým pouzdrem ve tvaru historické láhve na víno v ruce. Velmi pečlivě se přitom vyhýbal jakémukoli očnímu kontaktu s matkou.

„Někdo proletěl zábradlím!“

„Počkejte, myslíte takovou stříbrnou…?“ Chris vytrhnul digitální dalekohled otci z ruky a zaměřil se na místo incidentu.

„Nějaká malá rodinná loď, už k ní letí ostraha. Ještě není moc daleko.“

„To je loď místního průvodce! Nikdy v téhle povídce nedostal jméno! Zhrzená a lidstvem zapomenutá postava! Dokonce i já jsem na ni už stačil zapomenout…,“ odtušil Chris a připadal si poprvé za svou historii provinile. Dívá se přece na svoji (nešťastnou?) minulost. Nebo budoucnost?

„Co to plácáš? Letíme pryč, tady už není co k vidění. Vypustíš láhev a jedem.“

„Naopak, zůstáváme…“

Chris vyrazil znenadání a tryskem ke vstupu na terasu. Proletěl spojovacím koridorem a vběhl do menší půlkulaté místnosti.

„Počítači, uzavřít můstek. Nastavit kurz 45,5 na 63,3, čtverec 07. Autorizace…“

***

Marley, velitel zásahového oddílu sekuriťáků, měl právě plné ruce práce – pevně držel Murphyho hlavu nad svým rozkrokem, opíral se rameny a nohama a přirážel do jeho pusy. Tohle fungovalo dobře. Péro hned odpovídalo a Marley cítil, jak mu tělem probíhá jedna vlna rozkoše za druhou. Zrychloval a začal polohlasně hekat.

„Slyš…te mě je…tě?“ ozývalo se z obrazovky, která trpěla horším a horším signálem. Průvodcovy oči sledovaly tuhle scénu k nezaplacení.

Marleyho svaly na rukou a všude po těle se zatínaly. Musí to stihnout. Ojebával Murphyho pusu tvrdě a nekompromisně, zbývaly poslední sekundy. Pak to přišlo a Marleyho zařvání se neslo koridorem lodi až po záď. Každou jednotlivou dávku signalizoval dalšími (sice postupně slábnoucími) vzdechy. Bylo jich nejméně osm.

„Hodný kluci.“ Rozloučil se průvodce, obrazovka potemněla a poté se ozval vzdálený zvuk otevření portových dveří. Ty se ale neotevřely na průvodcův signál a nebyla to jeho odměna za dobře vykonanou sekuriťáckou práci, jak se mohlo v úvodních pasážích povídky zdát. Na to byl průvodce příliš vychytralý a bezcitný sobec.

K průchodovým dveřím byla přitisknutá jiná rodinná loď a otevřel je právě Chris. Strčil tablety do kapsy a poklusem se vydal do kontrolní místnosti sekuriťácké lodi.

„Takže, no… díky za práci, kluci a snad zase…,“ snažil se velitel zamluvit trapnou situaci, která najednou v řídícím stanovišti panovala.

„Jo, tohle hodně povídek opomíjí: že to po skončení bývá v realitě trochu trapné.“

Místo, aby bezpečáci rychle zareagovali na vetřelce, jak byli vycvičení, otupeně zírali ke dveřím na mladíka, který se tu naprosto nepravděpodobně objevil. Nejvíc Marley, který ani nebyl schopný na sebe něco hodit a dál bez jediného hnutí ležel s roztaženýma nohama v křesle.

„Dřív než něco…“

„Zajistěte ho!“

Bezpečáci, najednou plní energie díky přímému rozkazu, se vymrštili a za pár okamžiků už stál Chris, zjevně trochu nesvůj, před Marleym s rukama v poutech za zády.

„Jak ses sem dostal?“

„A zeptej se ho, co viděl!“

„Jo, co jsi viděl?“

„Marley, mám pro tebe možná nejdůležitější tvého života!“

„Já pro tebe taky: za vniknutí na zásahovou loď si následujících pár let posedíš v base…,“ usmál se velitel, stále nahý a rozcapený na židli. „Dejte ho do separace a vracíme se!“ Bezpečáci se dali do pohybu.

„Na tohle nemám čas. Odstraň je,“ prohlásil Chris a upřel zraky někam ke stropu. V tom okamžiku se stalo něco nepravděpodobného: všichni – Chris, Marley, vypravěč i čtenáři – si náhle uvědomili, že žádní další bezpečáci nikdy neexistovali, že zásah prováděl jen sám Marley, který si chtěl řízení větší lodi vyzkoušet konečně sám. A tahle verze to umožňovala. Vlastně se na to těšil celý poslední rok, ale nikdy mu to nevycházelo. Proto není s podivem, že v místnosti byli jen oni dva a nikdo jiný. Jak prosté.

„Co se to…? Něco je jinak, něco se…“

„Připomenu ti to, Marley, před chvílí jsi tu měl svoje neohrabaný kolegy.“

„Ne, já jsem přece jel… ne, máš pravdu, vždyť… co se to stalo?“

„Nabízel jsem ti největší objev tvého života. A tohle je ono. Neměl jsi nikdy pocit, že realita si s tebou pohrává, jak se jí zachce? Že vedeš mrzký život tak leda k pobavení někoho dalšího? Tak máš sakra pravdu. Právě tímhle naším rozhovorem se právě baví několik desítek párů očí – právě teď. Jsi hříčkou člověka v jiné dimenzi…“

Vysvětlování trvalo dlouho. Bylo potřeba dalších ukázek Chrisovy neomezené moci a dalšího kola vysvětlování. V jednu chvíli už Chris usoudil, že mu to musí stačit, a napřáhl před něj ruku. A otevřel dlaň.

„Tohle jsou dvě tablety. Když si vezmeš tu červenou, uděláš výbornou volbu. Probudíš se ráno v posteli u sebe na ubikaci, zapomeneš na náš rozhovor a budeš dál žít svůj nenaplněný klidný život. Budeš jíst kvalitní jídlo, spát se svými bezpečáky a dál zajišťovat provoz téhle úžasné přírodní památky.“ Chris se zadíval z okna na temně hučící spáry Sagitaria A* s vířícím prstencem barev kolem svého horizontu.

„A když si zvolím tu modrou?“

„Když si zvolíš tu modrou, ocitneš se ve světě, který nepochopíš. Ale brzy ti dojde, že všechno tohle, co jsi prožíval doposud, je jen literární hříčkou něčeho víc. A pak se staneš bohem téhle reality.“

Marley natáhl ruku.

„Varuju tě. Modrá zlikviduje život, který jsi znal.“

A dál už to asi znáte. (Chris se mimo jiné začne trochu nudit, takže děj příběhu začne pádit šíleným tempem, jako když se přehrává páska na starých VHS.) Marley zvolí modrou pilulku, zakření se a podiví se. Chris mu vysvětlí, že v ní byl jen glukózo-fruktózový sirup s kapkou kyseliny citrónové a že si má nasadit tmavé brýle. Oba se pak rozletí přímo do ohniska černé díry. Cestou potkají Chrisovo původní já, které Chris s poznámkou „teď mě už budou znát jenom v tomhle úžasném novém těle!“ nechal svojí původní loď zničit. „Nehrozí ti nějaký časový paradox?“ – „Ne, tuhle realitu ovládám já, nezapomeň.“ Přiblíží se k horizontu události a poprvé za celou dobu nálada trochu přituhne. A děj se vrátí k původní rychlosti přehrávání.

„Víš, jak vypadá bůh?“ prohlásil nervózně Chris a snažil se zakrýt ten nepříjemný pocit, kdy se blížíte k ostré hranici čehokoli: k hranici jezu, naprostému okraji propasti, mikrometry k ostří žiletky… Je téměř jedno, kolikrát jste už do černé díry padali, pokaždé je to na zástavu srdce.

„Ne.“

„Nevěřil bys tomu. Šukatelně. Vlastně tohle je jeden z důvodů, proč tě beru s sebou. Čeká nás největší jízda našeho života. Nejenom, že můžeme proniknout do jakékoli literární reality, která je tam u nich možná, ale můžeme si taky podmanit samotného boha. Už jsem to zkoušel. Funguje to dobře.“

„Budeme šukat boha?“

„To asi úplně ne, ale můžeme mu nařídit, aby šukal sám sebe dildem.“

S touto historickou větou zmizela Marleyho loď z našeho výhledu a propadla se pod horizont události. (Každý bedlivější čtenář si samozřejmě všimnul, že loď se zabarvovala stále více do červena, jak ho rudý posuv kvůli relativistické kontrakci prostoru odsouval z viditelné části spektra – takže žádný dramatický pád to nebyl.) A protože nyní by trvalo přibližně nekonečně dlouho, než naše dvojice dopadne do singularity, musíme přemístit ohnisko našeho vyprávění na dotyčnou loď.

Ale tam se právě trhaly jednotlivé atomy na cáry. Chris se blaženě usmíval a vyhlížel pohled klíčovou dírkou z hloubi webkamery směrem do pokoje našeho malého boha…

Ale poslední zlomek času před propadem do singularity pocítil silnou emoci: zklamání.

Tentokrát to bude jinak.

***

Druhé oko singularity se otevřelo a oba čekal pohled na…

Milý deníčku!
Ať ho nalezneš, kdo chceš, buď rád za dobu a místo, kde žiješ. Všem narovinu říkám, že nejhorší místo na světě je soustava Centauri, ale jinde to není vo moc lepší. [...]

„Ne.“

[...] letní bary na Centauri. A doufám, že ti není osumnáct, protože to je jinak peklo ještě větší. Ale můžu ti popsat, svěřit se, co se mi nedávno... [...]

„Co se to děje?“

„Jsme… v deníku. V Chrisově původním deníku,“ prohlásil…

[...] prohlásil Chris rezignovaně a měl pocit, ten niterný pocit, kterému musíš dát za pravdu, že je navždy ztracen. Nevím, co si o tom Chrisovi myslíš ty, drahý neznámý, ale musíš pochopit, že to tak opravdu cítím. Je mi osumnáct, bydlím na Centauri, jezdím s rodiči na dovolenou a jsem navždy ztracen. [...]

„Tak hodláš se s tím už rozloučit?“ šťouchl otec do Chrise, když stáli na horní palubě lodi a oběma rodičům se už zdálo, že dali svému synovi dost času se na tu nádheru vynadívat.

„Věděla jsem, že ho to uhrane. Mně to taky učarovalo, když jsem tu byla poprvé. Je v citlivém věku, věděla jsem, že ho to uhrane.“

„Měla jsi dobrý nápad. Ale jestli nevyrazíme, nestihneme ty zápasy na Kenwallo.“

„Chrisi, zlatíčko. Nechceš už tu láhev vypustit?“