Malíř II

Štíhlá, bílá ruka uchopila pero a to se rozběhlo po papíru. Hezká písmena, jedno jako druhé se řadila vedle sebe. Mladík v zamyšlení odložil pero a přečetl si po sobě těch několik řádků. Pak s povzdechem papír vzal a hodil do krbu.
Jeho hezká tvář se zachmuřila. V duchu ho napadlo, že ani nedokáže své myšlenky dát na papír. Když se to vezme kolem a kolem, měl pořád pocit, že se mu nevede. Nic. Chtěl být jako ostatní, v něčem vyniknout. Ale jediné, v čem vynikal, byl tanec, divadlo a zpěv. Jistě, mohl si tuto zábavu dopřát do sytosti. Ale od syna z vládnoucí rodiny se očekávalo něco jiného. Rozhodnost na poli diplomacie. Pevná ruka a rychlé rozhodování. Nedokázal prosadit svou vůli. Byl skoro pořád podrážděný. A smutný. Občas stál u okna a snil. Bylo mu teskno, toužil a nevěděl po čem...
Chtěl lásku, přítele, někoho, komu by mohl důvěřovat. Ale slečny a mladí muži, s nimiž se směl stýkat, mu byli lhostejní. Věděl, že jim nejde o jeho přátelství. Spíš o jeho vliv. Pokud se s ním přátelí, je to jen povrchní. Možná dokonce z vypočítavosti. Jako by se tenhle jemný mladík ani nehodil do své doby.
Stál u okna a po tvářích mu pomalu tekly slzy. Celý život byl obklopen lidmi. Chůvy, služebníci, učitelé, vychovatelé. A přesto se celý život cítil sám. Znovu sedl ke stolu a se zdobené kazety si vzal další papír. Namočil pero do inkoustu. Ozvalo se jemné šustění.

Ubohé koroptve, jak krvavé korále
navlékají na provaz...
Vyhaslé oko mladé laně
a v křoví pláč koloucha...
Dravec v krvavé spirále padá k zemi
hrdé srdce zasažené šipkou...
Všichni se radují, jen já ne.

Podíval se na svůj výtvor. Vždyť se to ani nerýmuje... povzdechl si a papír letěl za bratříčkem do krbu. Ještě teď ho pálil bratrův výsměch. Náš mazánek... takhle struny na harfě. Ale střílet se nenaučil. Ještě teď se mu chtělo plakat, když si vzpomněl na nářek osiřelého koloucha, který volal matku...

Celý dům žil karnevalem. Celé Benátky žily dnešním večerem. Nikdo si nevšímal osamělého mladíka, který pomalu vcházel do temných uliček. Sám nevěděl, co ho tam táhne. Podivná touha, jíž nerozuměl. Trochu se jí bál, trochu jí toužil podlehnout. Podivný žár, který spaloval jeho tělo i duši. Ani nevěděl jak, náhle táhl s davem. Jako by se chytil do sítě. Nechal se unášet davem povykujících lidí. Cítil, jak se otírají o jeho tělo. Zvláštní, dosud nepoznaný pocit... byl jako omámený. Nevěděl, kam ho proud lidí nese, a bylo mu to jedno. Nahrnuli se do krčmy a pili. A on s nimi. Hrnuli se ven a zpívali a hulákali. A on s nimi. Těžký po domácku vypálený alkohol mu stoupl do hlavy. Začal se motat a byl rád, když ho podepřely silné paže. A náhle byli v tmavé uličce, ty silné paže ho přitiskly ke špinavé zdi jakéhosi baráku a muži ho začali prohledávat. Rázem vystřízlivěl a začal se bránit. A volat o pomoc.
-Drž hubu!- utrhl se na něj jeden z mužů a tvrdě ho udeřil do hlavy. Zavrávoral, ale nespadl.
-Já nic nemám...-
-Tak aspoň kabát.-
Během okamžiku stál jen v košili. Muži zmizeli. Polekaně se rozhlédl. Nevěděl, kde je. A i když byl opilý, bylo mu jasné, že tady to je všechno, jenom ne bezpečné. Pomalu se šoural podél zdi. Hlava se mu točila a bylo mu zle. Předklonil se a začal dávivě zvracet.
Ze stínu vystoupil podsaditý muž a zamířil k němu.
-Tahle čtvrť není moc bezpečná pro osamělé mladé muže, příteli. Mohl byste přijít o vícnež o kabát.-
A pak, aniž by čekal na jeho souhlas, vzal mladíka za paži, a půl ho táhl, půl vedl pryč. Mávl na první drožku, která jela okolo. Vozka byl zřejmě zvyklý na ledacos. Ochotně pomohl "unaveného mladého pána" naložit. A pobídl koně směrem k udané adrese.

Germain, nyní známý malíř a vyhledávaný portrétista, se z oken svého domu díval na veselý průvod a pestře oděné lidi v něm. Dnes hodně lidí odloží své starosti a bude žít jen karnevalem. Aby zapomněli na bídu a trápení. On sám si nežil určitě špatně. Ale své modely často sbíral na ulici. Procházel chudinské čtvrti a maloval žebrající děti, jejich udřené rodiče a všelijak poslepované baráky.
Slunce začalo zapadat. Germain vyšel z domu a pěšky zamířil právě do těchto míst. Věděl, že v temných uličkách se po setmění objeví nejen prodejné holky, ale i nejeden pouliční přítulníček. Čas od času zalovil i v těchto vodách. Věděl, že to mladíci dělají jen pro peníze, ale nevadilo mu to. Nešlo mu o nic víc než o rychlý akt.
Dávno se vzdal naděje, že potká někoho, kdo by potěšil nejen tělo, ale i srdce.

Pomalu kráčel temnou, neosvětlenou ulicí a viděl dva hromotluky, jak z mladého chlapce stáhli kabát. Byl si vědom toho, že postavit se jim by bylo čiré bláznovství. Počkal v jednom z průjezdů, dokud nebyli dost daleko. Pak teprve mladíka oslovil. Okamžitě poznal, že to není nějaký hejsek, co jen tak přebral. Nedokázal ho tu nechat na pospas kdoví jakému darebákovi.
A tak teď mladík ležel na jeho posteli. Stáhl mu špinavé boty a kalhoty. Chlapec tvrdě spal. Podíval se na jeho oblečení. Hedvábná košile. Kalhoty z prvotřídního sukna. Vzal ho za ruku. Byla hladká a jemná. Nehty měl bílé a krásně zastřižené. Ten se jistě do těchto míst zatoulal jen náhodou. Přesto nedokázal odtrhnou zrak od jeho tváře. A od jeho těla. Dokázal ho ocenit nejen jako umělec. Ale i jako muž. Nakonec neodolal... Vztáhl ruku a opatrným cuknutím rozvázal šňůrku v pase spodků. Ty se pootevřely. Uviděl zužující se podbřišek. Jemně potáhl. Uviděl houštinku plavých chloupků. Pohladil ji, byla jemná jako mech. Opatrně přejel špičkami prstů po mladíkově pohlaví. Vzal do dlaně hebký váček, kterýjako by v sobě ukrýval dvě olivy... Palčivá touha se rozlila celým jeho tělem. Možná, že se do té uličky nezatoulal náhodou. Možná, že tam sám hledal nějaké tajné dobrodružství?
A pak se náhle zastyděl. Jedna věc byla užít si s klukem, který se mu sám nabídl. A druhá věc byla zneužít někoho, i kdyby to byl jen neznámý opilec. Opatrně, aby mladíka nevzbudil, mu zase spodky popotáhl nahoru. Přikryl ho dekou a sám odešel do vedlejšího pokoje. Ale nespal. Přinesl si tužky, uhel a blok. Do rána pak seděl a přenášel jemné črty mladíkovy tváře do svého bloku. Snad ho někdy namaluje.

Ráno se jejich oči setkaly.
-Dobrý den, pane...-
-I já vás zdravím, mladý muži. Copak vás přivedlo do našich končin?-
-Omlouvám se, jestli jsem vám způsobil nějaké potíže...-
-No mně ani ne. Ale vás budou už asi hledat?-
-Možná si ani nevšimnou, že nejsem doma...-
-Proč tak trpce? Myslím, že si všimnou.-
Germain ukázal rukou ke stolu. Bylo tam pečivo, hrudka másla, pláty uzené šunky a několik vařených vajíček. A konvice vonící kávy.
-Myslím, že byste se měl před odchodem najíst. Vzhledem ke stavu vašeho žaludku se mi to zdá víc než vhodné.-
-Děkuju. Ale já...-
-Vím, vím. Všechno bude v pořádku.-

Po jídle přivolal Germain drožku a nechal mladíka odvést. Tiše se díval za vozem. Ani se nezeptal na jeho jméno... Ale možná je to tak lepší. Těžce si povzdechl a vrátil se do domu...

Když se chlapec tiše vkradl do domu, vyšla mu vstříc matka.
-Kde jste byl celou noc, pane?-
-Omlouvám se, mamá. Chtěl jsem se jen podívat na...-
-Uvědomte si laskavě, kdo jste a kdo je váš otec. Nemůžete se chovat jako malý kluk.-
-Obávám se, že papá si ani nevšiml, že tu nejsem...-
-O tom nehodlám diskutovat. Chápu, že jste plný síly a chuti do života, ale všeho moc škodí. Běžte, pane.-
Uklonil se a šel do svých pokojů. Tam se vrhl na postel. Zavřel oči a vrátil se ke svému snu, který se mu pořád vracel ve vzpomínkách. Ale snad to byl jen sen... Muž sklánějící se nad ním. S tak podivným úsměvem. A jeho ruka bloudící po jeho těle...
Co by tomu asi řekl pan otec?
Sám dóže Benátský...