Malíř V

Při slavnostní večeři si Ludvík nemohl nevšimnout, že Germain není ve své kůži. Skoro by se dalo říct, že je nervózní. Když po večeři většina lidí zvolila malou procházku nebo posezení, aby jim líp vytrávilo, kývl na něj a odvedl ho do jedné z odpočíváren. Okolo celého tanečního sálu byl balkon. A tam, pomocí umělých stěn, byly vytvořeny malé odpočívárny. Protože byly v podstatě otevřené, nepovažovalo se za nevhodné, pokud tam spolu vešli pán a dáma. Ale i tak si dívky vždy vzaly přítelkyni jako garde. Nebo se tam spíše sesedla celá společnost. Pokud tam vstoupily dvě dámy, znamenalo to, že si přejí nerušeně popovídat. A o dva pány se už nezajímal vůbec nikdo. Ludvík vešel do krajní odpočívárny. Nikoliv ovšem bez rozmyslu. Věděl, že je tam výklenek, ve kterém se lze skrýt.
-Co se děje?- zeptal se bez okolků.
-Pamatujete se na toho muže, kterého jsem vám představil?-
-No ano. Tvářil ses u toho, jako kdyby tě bolel zub.-
-Víte, kdo to je?-
-Netuším.-
-Můj bývalý přítel. Ten, o kterém jsem vám říkal. Velmi stál o to, aby vám byl představen.-
-Co na tom?-
-Já... bojím se, že se vám bude chtít přiblížit...-
-Ty žárlíš...- vydechl Ludvík překvapeně.
-To ne, Milosti. Spíš se bojím, že vám ublíží. Že vás nějak raní. V tom je on mistr.-
-Může mi říct o něčem, co o tobě nevím?-
-Ne. Pokud si něco nevymyslí. Spíš se pokusí získat vaše přátelství a časem i vaši náklonnost...-
-Tedy mám pravdu – žárlíš. Je to hloupé, ale těší mne to.-
-Miluji vás, ale nežárlím. Jen vás chci chránit. Nemám právo říkat vám, s kým se máte přátelit. Jen jsem vás chtěl varovat.-
Ludvík se chtěl zasmát, ale v očích svého přítele viděl něco, co ještě nikdy. Smutek. Zmateně na něj pohlédl.
-Myslíš si snad, že bych tě opustil kvůli nějaké smyšlené historce? Nebo si kvůli mé nerozhodnosti myslíš, že čekám na někoho jiného?-
-Ó, to ne, Milosti. Tím mi naopak projevujete důvěru.-
-Tak vidíš. Měj ji i ty trochu ve mně.-
Mladý muž se na okamžik přitiskl ke svému milenci. Nevěděl, jestli má být rád, že se o něj bojí. Nebo být nerad, že si myslí kdo ví co.
Začala hrát hudba. Bylo třeba se připravit k dalšímu tanci. Pánové vzali své taneční pořádky a vydali se ke svým partnerkám. Jejich chvilkového zmizení si prakticky nikdo nevšiml. Nikdo mimo dvou lidí. Leona a mladé komtesy, která měla políčeno na Ludvíka.
Leon viděl, že Germain je nějaký přešlý mrazem. A napadlo ho, že možná jeho vztah s mladým dóžetem dostává trhliny. Toho by bylo třeba využít.
A komtesu napadlo, že když nemůže mít Ludvíka, mohla by se zaměřit na jeho nejlepšího přítele. Urozený je dost a chudý asi taky nebude. Otevřeně se mluvilo o tom, že je jediným dědicem neobyčejně bohaté tety. Mohl by zhubnout a už není nejmladší. A taky asi bude dost nudný. Ovšem, kdyby se stal jejím manželem, ona už by se uměla utěšit jinde.
Proto se na něj Ludvíka při dalším společném tanci opatrně vyptávala. Konec konců, mohla si to dovolit. Oni dva se znali od dětství. Bystrý mladík rychle poznal, kam mladá dáma míří.
-Asi vás zklamu, komteso. Můj přítel již své srdce zadal.-
-Je tedy zasnoubený?-
-To zrovna ne, ale myslím, že miluje hluboce a doopravdy.-
-A která je ta šťastná?-
-Předčitatelka jeho paní tety.-
Ludvík měl co dělat, aby se nezačal smát, když viděl kyselý komtesin výraz. A nejlepší bylo, že ani nelhal. To on předčítal Germainově tetě, když tam byli spolu. A paní teta pravila:
-Máte krásný hlas, Milosti. Byla by z vás výborná předčitatelka.-

Další kolo tanců skončilo a sluhové v pozadí chystali občerstvení a sladkosti.
Ludvík se přitočil k příteli.
-Myslím, že jsem ti právě zachránil život.-
Odvedl ho bokem do odpočívárny a z vesela mu vyprávěl, co řekl komtese.
-A myslíte, že by o mne předčitatelka mé tety stála?-
-Určitě, drahý příteli. Určitě.-
Germain se usmál, sklonil se a políbil Ludvíkovu ruku.

-Neruším, pánové? Rád bych vás, Milosti, pozdravil. Ještě jsem v tom shonu neměl pořádně tu čest.-
Oba muži se cítili nemile vyrušeni, ale ani jeden to nedal najevo. Ostatně Leon byl zábavný společník, ale Germain brzy poznal, že hraje na falešnou notu. Bylo mu jasné, o co se snaží. Viděl, že Ludvíka doslova svádí a splétá okolo něj jemnou síť.
Osten žárlivosti ho bodl v prsou jako dýka.
A v tom Leon řekl:
-Slyšel jsem, Milosti, že je tu krásná obrazárna. Bylo by pro mne neobyčejnou ctí, kdybyste mi ji ukázal.-
-Myslím, že jako průvodce obrazárnou bych nestál za nic. Můj přítel...-
-Byla by to pro mne neobyčejná čest, kdybyste se obtěžoval vy sám, Milosti.-
Ludvík pokrčil rameny.
-Budete zklamán, ale jestli o to opravdu tak stojíte...-
Muži vyšli z odpočívárny a Germain zůstal zaraženě stát. Vlastně mu nikdo přímo neřekl, že s nimi nemá chodit. Ale ani mu neřekli, aby šel. Náhle se octl na vedlejší koleji, ani nevěděl jak... Chvilku ještě zůstal sedět. Pak se zvedl a šel pomalu do křídla, kde měl své pokoje Ludvík. Tam, v pokoji pro hosty, měl dnes spát. Ani jeden to neřekli, ale věděli, že ta postel zůstane nepoužita. Alespoň dnes ráno to tak vypadalo. A teď...
Když vcházel do pokoje, přes slzy téměř neviděl. Ale, že na jeho posteli leží něco bílého, co si tam nedal, to si všiml. Otřel si oči a popošel blíž. Leknutím mu vyschlo v puse. Na jeho posteli stočená do klubíčka spala Ludvíkova malá sestra Maria Anna...
Kdyby se nějak vynesl na slunce jeho a Ludvíkův vztah, nebyla by to pro něj taková pohroma jako fakt, že v jeho loži mohl někdo najít to dítě...
-Slečno, co tady děláte?- zeptal se tak tiše, aby ji sice probudil, ale nepolekal.
-Chtěla jsem počkat na Ludvíka a polekat ho.-
-Aha. A kde je vaše bona?-
-Moje chůva? Asi jako vždycky. Když si myslí, že spím, jde si povídat s kuchařem.-
-Tak dobře. Vy teď půjdete do svého pokoje a já zůstanu tady a vystraším vašeho bratra místo vás.-
-Pojď se mnou. Sama se bojím.-
Nemohl jí říct, že on se bojí ještě víc. Vzal drobnou dětskou ručku a vedl ji temnou chodbou. Když se dostali k jejímu pokoji, bona, celá vyděšená, právě vybíhala na chodbu. Utišil ji jediným gestem. Předal jí usínající dítě a řekl:
-Pokud si nejste jista, že milostivá slečna spí, neměla byste chodit pryč. Toulala se po chodbě a mohla by spadnout ze schodů.-
Chůva, ještě teď bledá strachy, jenom mlčky přikývla.
Germainovy oči padly na podnos na stolku. Uviděl mističku s medem a sklenici smetany. Po tomhle výletě studenými chodbami ho určitě bude bolet v krku. Nepřiznal ani sám sobě, že dostal chuť na něco dobrého.
-Smím si to vzít? Bolí mě v krku.-
-Jistě, pane,- řekla bona vděčná, že za mlčení nechce něco jiného.

Germain se vrátil do pokoje. Tiše usedl na postel a nalil smetanu do medu. Skleněnou lžičkou míchal zlatavě bílou hmotu. Vždycky, když ho něco trápilo, dostal chuť na sladké. Ale teď jen seděl a míchal. Místo toho, aby o Ludvíka bojoval, nechal ho jít. Jako by ho Leonovi daroval... Jenomže co měl dělat? Nedalo se dost dobře vstát a říct: ruce pryč od mého... Od mého? A je vůbec ještě můj? Stojí o to vůbec?
Postavil mističku na stůl a vstal. Už se sice nedalo odejít, musel tu zůstat, ale cítil se tak mizerně, že ho přešla chuť na cokoliv. Tím spíš na med. Svlékl se do košile a lehl si. Kdoví kde je teď jeho miláček. Nejspíš v obrazárně probírá s Leonem anatomii. Zavřel oči.
A v tom to uslyšel. Tichounký zvuk. Z vedlejšího pokoje. No, zdá se, že Ludvíkova postel opravdu dnes projde křtem. Jen jiným, než doufal. Zabořil hlavu do polštáře, aby neslyšel. A najednou se zarazil. A pořádně se zaposlouchal. Pak tiše vstal a postavil se ke dveřím do Ludvíkovy ložnice.

Když se Leonovi podařilo odlákat mladíka, aby šel s ním, pocítil značnou škodolibost. Ale taky jistotu. Jistotu, že na tomto poli bude on vítězem. Ať se Germain třeba vztekne. Tady skončil. Galerie ho zaujala, to ano. Ale brzy svůj zájem zaměřil příjemnějším směrem.
-Jsem velmi poctěn, že jsem vás směl poznat, Milosti.-
-Já vím, už jste mi to říkal.-
-Omlouvám se, to ty rozpaky.-
-No, na to tedy nevypadáte.-
-A copak vám o mně napovídal Germain? Jistě nic pěkného.-
-To ne. On není takový. Jen, že jste se znali. Nic víc.-
Leon se náhle sklonil k Ludvíkově ruce a políbil ji. Pootevřenými rty tak, aby se jí mohl dotknout i špičkou jazyka.
-Milosti, byla by pro mě neobyčejná čest, kdybyste se obtěžoval navštívit mě v mém ateliéru.-
-Asi vás zklamu, ale obrazům moc nerozumím.-
-Jsou i jiné věci. Jistě bysme našli společnou řeč. Ukázal bych vám, že jsem lepší mistr než Germain. To, co umí, jsem ho naučil já. A vy jistě oceníte mistra,- díval se při tom tak, že Ludvíkovi bylo nad slunce jasnější, že o malování se tentokrát nemluví.
-K mistrovskému kousku, jak o tom mluvíte vy, jsme se ještě nedostali.-
-Je to hlupák, pokud váhá.-
-To já.-
-Vždyť to říkám, je to hlupák.-
-Germain by o vás, pane, nikdy takhle nemluvil.-
-Pokud bych byl na jeho místě, neváhal bych ani minutu.-
-To já váhám.-
-To v mém objetí nebudete. Nebudu se ptát a vnutím vám svou vůli a lásku. Učiním vás závislým na mé lásce. Jen přijďte a uvidíte.-
A jist si svým triumfem přitiskl mladíka na zeď a chtěl ho začít líbat. Ludvík ho prudce odstrčil a pánovitým gestem zarazil páně Leonovu řeč.
-Germain je možná váhavý. Ale určitě nezapomíná na slušné vychování. Nevím, s kým jste zvyklý se stýkat, pane, ale spolu jsme skončili jednou pro vždy.-
Nechal ohromeného Leona stát a šel pryč. Bezděky se usmál. Co si ten šašek myslel? Že neprokouknu jeho lacinou hru? No co, on se z toho dostane za půl hodiny. A já jsem se mu alespoň trochu pomstil za Germaina.
Vyšel do patra a zamířil k ložnici, kterou určil pro přítele. S úžasem zjistil, že je prázdná. První, co ho napadlo, bylo, že Germain odešel pryč. Tiše za sebou zavřel a šel do své ložnice. Padl na postel tak, jak byl v šatech, a zakryl si tvář rukama. Znamená to snad, že ho přítel opustil? Ne,to ne. Jen vyklidil pole, když se mu zdálo, že je navíc... Ale copak se ho jen tak vzdal? Spíš si jen nevěří. A nebo nevěří mně?
Ludvík ucítil slzy, které se mu tlačily do očí. Začal plakat. A v tom se otevřely spojovací dveře. Bez zaklepání. Vyskočil na nohy a pokročil doprostřed pokoje. Ve dveřích se objevil Germain. Ludvík se mu bezeslova vrhl okolo krku.
-Bál jsem se, že jsi pryč.-
-Bál jsem se, že už o mě nebudete stát.-
Ludvík stál a oči se mu leskly. Germain začal pomalu rozpínat knoflíky a ozdobná spínadla. Netrvalo dlouho a všechno leželo na jedné hromádce. Pak vzal mladíka tak, jak byl nahý, do náručí a odnesl ho na svou postel.
-U mě je víc místa...- zašeptal staženým hrdlem chlapec.
-Já vím, můj drahý. Ale mám pro vás malé překvapení. A na to bude lepší moje postel.-
Germain vzal mističku s medem a opatrně začal nanášet zlatobílou kaši v malých kapkách na nahé tělo. Vytvářel podivný obrazec a mladík pod jeho rukou tál jako vosk. Když byl hotov, pootočil velké benátské zrcadlo, aby se Ludvík viděl. Pak začal "uklízet". Pomalu a smyslně slízával jednu kapku za druhou. Slyšel tiché vzlyknutí plné touhy. Ale přesto se zeptal... Nemohl jinak...
První výkřik a tiché sténání ztišil svými rty a svou něhou. Nadzvedl se na loktech, aby chlapce netížil a jemně vnikl dovnitř celý. A opatrnými pohyby začal odemykat dosud neznámou komnatu...

-Bál jsem se, že to bude horší...-
-Smíte mi to kdykoliv oplatit, Milosti...-