Malíř I

V křesle u vesele plápolajícího krbu seděla postarší slečna. Dnes byly její narozeniny. Věděla, že minimálně polovina příbuzných se dostavila spíše kvůli dobrému jídlu než kvůli ní. A spíše proto, aby nebyli opomenuti v její závěti. Ale ona se jednak nechystala umřít, jednak na psaní závěti ani nepomyslela. Náhodou to bude zajímavé, až se budou vzácní příbuzní hádat... jediné, co ji mrzelo, že to neuvidí.
Vzácné příbuzenstvo potají titulovalo starou slečnu „dóže Benátský". To proto, že občas vzpomínala na to, že sám dóže Benátský několikrát poctil dům jejího otce svou přítomností. A vědělo se, že má uschován talíř a příbor, který použil.
Teď se však všichni mile usmívali a předávali dary. Konečně přišla řada na děti. Jako poslední přistoupil baculatý, asi desetiletý chlapeček. Chtěl být poslední. Aby paní teta jak se patří ocenila jeho dar. Dáma rozevřela desky, kde jak očekávala byl obrázek. Věděla, že chlapec nadevše rád maluje. Dítě očekávalo pochvalu. Místo toho se tváří tety mihlo cosi jako rozpaky.
-Kdopak ti to poradil?-
-Nikdo. Myslel jsem, že je to váš nejoblíbenější kůň...-
-Ano, to ano. Máš velký talent, víš to?-
Žena se sklonila a něžně políbila dětské čelo.
Pak vzala desky a poručila služce, aby je odnesla do jejích pokojů. A tak mimo ni obrázek nikdo neviděl. Byla na něm koňská hlava, to ano. Ale také tvář jejího štolby. Tvář muže, kterého milovala od svých dívčích let. Jen kvůli němu se nikdy nevdala. Přesto s ním byla šťastná. Tajná láska neztrácela své kouzlo ani po letech. Když pozorovala vynucené sňatky svých přítelek, které žily nudný život s nemilovanými muži, tak si říkala, že ona je na tom líp. Když ji divoce miloval muž vonící koňmi a zemí, cítila se spokojená.

Od toho dne si začala více všímat svého synovce. Malý Germain jí musel ukázat všechny své výtvory. I ona jako naprostý laik poznala velký talent. A tak když později už mladý muž začal mluvit o tom, že by chtěl jet do Itálie a tam studovat na umělecké škole, nelitovala peněz a postarala se, aby to bylo chlapci umožněno.
To už stejně v podstatě chlapec žil u ní. A teta nelitovala nákladu na jeho vzdělání. A tak se odstěhovali do Benátek, kde kdysi teta prožila mládí. Tam je nikdo neznal. Nikdo nespatřoval nic podivného v tom, že se do jednoho z domů nastěhovala stará slečna s bratrancem a synovcem. On je oba oslovoval paní teto a strýčku. Benátky byly od Francie daleko, návštěva příbuzných nehrozila.

Germain byl z velkého města jako omámený. A škola ho přímo ohromila. On zase na oplátku udivoval svým talentem. Pod vedením dobrých mistrů navíc zvládl i základy a později i kouzla techniky. Byl skvělým portrétistou. A rád maloval tichá snová zátiší. A koně. Ta nádherná hrdá zvířata.
A jak bylo v té době zvykem, maloval obrazy s náboženskou tématikou. Výjevy ze životů svatých. A na to bylo třeba modely. Vybíral si mezi spolužáky, ale i chudé studenty. Aranžoval jejich těla do různých pozic a maloval. Mnohdy maloval své modely jen v roušce zakrývající klín. A potom, přes takto namalované tělo, jemnými tahy štětce teprve maloval plášť.
Zvláště rád maloval Leona, svého spolužáka. Byl z velmi bohaté rodiny a na školu docházel spíše z nudy. Maloval dobře, ale nijak nevynikal. Rád sportoval a jeho tělo bylo ideální. Když chtěl Germain malovat archanděla Gabriela, jak odpočívá, první, kdo ho napadl, byl Leon. Ten souhlasil. Teď pololežel podepřený polštáři. Aby se později daly za jeho tělo domalovat stupně k nebeské bráně. Germain upravil roušku okolo jeho boků a spokojeně si prohlédl svůj model. Pak se náhle prudce obrátil a zašel za stojan. Leon se spokojeně usmál. Nepatrně se pohnul a rouška se mu svezla. Ne že by byl zrovna nahý, ale skoro...
-To by byl trochu necudný anděl. Uprav si to.-
-Nevím, jak to chceš. Pojď sem a dej to do pořádku.-
Když se Germain sehnul a dotkl se roušky, Leon se posadil. Hebká látka po něm sklouzla dolů a on tu seděl nahý. Mladý malíř sklopil oči a sehnul se pro látku. Leon ho vzal za ruku. A jemně si ji položil do klína.
-Já vím, že ses mě nedotýkal náhodou. Ale nevadí mi to. I já bych si rád prohlédl tvé tělo. To by se jistě líbilo i tobě, nemám pravdu?-
Netrvalo dlouho a oba proti sobe stáli nazí. Pro Leona to nebylo poprvé. A nezkušeného mladíka si lehce podmanil. Ukázal mu věci, o kterých zatím jen snil. Naučil ho věcem, na něž si netroufal ani pomyslet.
A Germain se mu oddal tělem i duší. Dokonce i když se Leon oženil. Dál se scházeli a on se mu oddaně dával. Zahrnoval ho drobnými, ale drahými dárky. Ani nevěděl jak, ale náhle musel za milencovu pozornost platit. Setkávali se stále míň. Nejvíc ho bolelo tušení, že to není kvůli jeho manželce, ale kvůli jinému mladému milenci.
A pak jednoho dne mu Leon navrhl hrátky ve třech. Odmítl. Tolik hrdosti ještě měl. Doma potom klesl na postel a plakal jako malý kluk.
Večer vzkázal, že mu není dobře a nepřijde k večeři. Ležel, už se suchýma očima přemýšlel, co bude dál. Vytrhlo ho zaklepání.
-To jsem já, chlapče. Smím dál?-
-Jistě, strýčku. Jen pojďte.-
Do pokoje vešel muž ještě teď vysoký a svým způsobem hezký. Sedl si k němu na postel.
-Už je ti líp?-
-To nic není, brzy budu v pořádku.-
-To je dobře. Já vím, že se trápíš, a tuším i proč. Ale život máš před sebou. Netrap se. Zase bude dobře.-
-Vy víte, co...?-
-Poslyš, hochu, nemám vlastní děti. ale ty jsi jako můj syn. Myslíš, že jsme s paní tetou slepí?I Ona tě miluje jako matka. Víme, že... ses velmi spřátelil s Leonem. A předpokládám, že se stalo něco, co vaše přátelství narušilo.-
Germain se trpce usmál.
-Ano. To se stalo.-
-Netrap se. Není všem dnům konec. Tvé opravdové štěstí na tebe ještě čeká. Věř mi.-
Starý muž vstal a odešel.
Mladý malíř vstal a dal se do práce na rozdělaném obrazu. Možná má ten prostý muž pravdu. Jeho opravdové štěstí na něj někde čeká.
Někdo, kdo ho bude milovat. Někdo, pro koho nebude jen hračkou.