Malíř IV

Poslední společná noc...
Nebo první společná noc...
Jak se to vezme...

Malířovy pevné ruce masírovaly nahá milencova záda. A pevná masáž pomalu přecházela v jemné hlazení. A doteky spíš smyslné než masážní. Sklonil se a jeho rty postupovaly po páteři dolů. Chvilku se věnoval jemné prohlubni v kříži a potom se jeho bílé zuby zabořily do sedacích svalů. Stisk byl o poznání silnější. Tak na hraně. Ale zatím to bylo jen krásně vzrušující... obrátil mladíka na záda a zabořil mu tvář do klína. Hrál si s ním tak dlouho, dokud se bílé kapičky nerozstříkly po hladce vyholeném břiše...
Ludvík i on věděli, že dneska je to na dlouho naposledy, kdy jsou spolu takhle nerušeni. Chlapec byl pevně rozhodnutý, že tato poslední společná noc bude zároveň i první. První, kdy se milenci dá cele a se vším, co k tomu patří. A Germain to tušil. Už od rána se tak zvláštně usmíval. Jistě tušil. Ale když Ludvík mlčky přikývl a on zvedl jeho nohy, chlapec se náhle zvedl do sedu.
-Ne, prosím, ne. Nezlob se...-
Silné paže ho objaly a malíř ho přitiskl k sobě.
-Copak je to? Jaké nezlob se? Už jsem vám řekl, že tohle není důležité. Je to pěkné, ale ne na prvním místě.-
-A co je na prvním místě?-
-Pro mě to, že jste mi dovolil vás milovat. Ne pomilovat. V tom je rozdíl.-
-Jenom ve dvou písmenech.-
-Ludvíku, -snad poprvé ho oslovil přímo jménem -já jsem celou tu dobu, kdy jsem byl sám, toužil po někom, jako jste vy. Po někom, kdo bude rád, že mě vidí. Kdo se pod dotekem mé ruky rozechvěje jako harfa. Od nejjemnějších tónů až po nádherné vyvrcholení. Toužil jsem po někom kdo, když ho obejmu, bude myslet na mě. A ne na zlaťák v mé kapse. Hledal jsem lásku, ne jen tělesné obcování.-
-Ale sám jsi říkal, že...-
-Ano. A myslím, že kdybych hodně naléhal nebo kdybych nepřestal, že byste to udělal. Ale tím by se narušilo to krásné, co máme. Už nikdy by to nebylo takové. A to já nechci.-
-Ale já to chtěl... a najednou...-
-Já vím. Byl jste nějak vychován. Řekli vám, že je to špatné, že je to hřích. Je těžké překonat sám sebe a udělat ten první krok. Protože pokud ten krok uděláte, už není cesta zpět.-
-Ty se nebojíš hříchu? A trestu?-
-Ne. Já nevěřím v Boha. Nepotřebuju nad sebou mít bič.-
Ludvíkovy oči se rozšířily úžasem. Byl to první člověk v jeho životě, který o sobě klidně prohlásil něco takového.
-Ale ty obrazy, které maluješ?- zeptal se zmateně.
-Ty maluju, abych je prodal.-
V mladíkově hlavě doslova vířily myšlenky. Ten muž, který ležel vedle něj, porušil všechno, co dosud znal. Jinak žil. Jinak mluvil. Jinak miloval. Mohl by být jako on? Chtěl být jako on? Dokázal by to obhájit sám před sebou? To, že obcuje s mužem. A ten muž je navíc bezvěrec...
Ucítil, jak ho Germain hladí po tváři a po vlasech. Ucítil jeho rty. Líbal ho a šeptal slova o lásce. Napadlo ho, že týmiž rty ho před chvílí líbal podstatně níž... a nevadilo mu to. Ucítil jak mu něžně vklínil nohu mezi kolena. Objal muže okolo krku a dovolil, aby mu jeho prsty vnikly do těla. Jediné, na co teď myslel, byla slast, kterou mu přinese ukojení vyburcované touhy...
Rozum a láska málo kdy jdou vedle sebe.

Starý dóže svého syna málem nepoznal. Dřív mu chlapec připadal málem jako leklá ryba. Tichý a lhostejný. Teď před ním stál mládenec s jiskrou v oku, opálený a jako by i zesílil.
-Vidím, pane synu, že vám pobyt na venkově prospěl.-
-Ano. A děkuju, že jste mi to dovolil.-
-Mohl bych vidět vaše obrazy?-
Ludvík zrudl. Byl na tu otázku připraven, ale přesto... Nechtěl otci lhát, ale co mu měl říct?
Otec se ale shovívavě usmál. On věděl, že synáček nijak zvlášť malovat nezačne, ani kdyby měl sebelepšího učitele.
-Ale naučil jsem se plavat.-
-No vida. To se vám může v životě náramně hodit.-

Celý dóžecí palác žil přípravou na velký ples. Malá Maria Anna běhala domem jako motýlek a každému, kdo to slyšet chtěl, ale i nechtěl, sdělovala, že to bude krásný ples, protože tam bude i ona. Ludvík se už postaral, aby se jmenovka se jménem jeho přítele ocitla u stolu vedle jeho místa.
Jean Germaine Scharpentier... to jméno mu znělo jako hudba.
Ale ani on, ani malíř netušili, že mezi pozvanými je i Leon. Leon Perreira, první Germainův milenec. Žil už nějakou dobu v Benátkách, dokonce se s Germainem i viděl. Zrovna nikoho neměl, ale Germain ho odmítl se slovy, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Leon si ovšem brzy povyrazil jinde. Ale když zjistil, že mladý dóže jeho přítele tak nápadně vyznamenává, zaujalo ho to. Stačíl mi jediný pohled a byl doma. Škoda takového milouška pro Germaina. Jemu by se taky líbil. A nějaká ta občasná pozornost taky. Dalo mu to ovšem trochu práce získat pozvánku na ples do dóžecího paláce, ale vyplatilo se.
Musel se zasmát, když viděl, že Germain je patrně nemile překvapen, že ho tu vidí.
-Zdravím, drahý příteli. Byl bych ti zavázán, kdybys mě představil mladému dóžeti.-
To se nedalo dost dobře odmítnout. Udělal to ale co možná nejformálnějším způsobem. A navíc mu štěstí přálo. Mladý Ludvík měl v tanečním pořádku na příští tanec zadánu slečnu, která se velmi snažila o jeho přízeň. A třebaže to nikdy nikde nenaznačil ani slovem, její paní matka už málem plánovala zásnuby. A tak snad ani nevnímal, kdo je mu představován.
Zato Germain měl pocit, jako by se stahoval nad jeho štěstím mrak. Věděl, že Leon se nedal dóžeti představit jen tak pro nic za nic. Když viděl ten smyslný úsměv, měl pocit, jako by musel miláčka před ním chránit.