Spolužák 1.

Člověk si může plánovat, jak chce, může mít jasné představy o tom, kam se bude jeho život ubírat, ale ve skutečnosti to nefunguje. Přijde rána, která s ním zatočí alespoň o 540 stupňů. Mně to alespoň připadalo nejméně jako trojitý axel.

Ale od začátku. Kruci – já se vlastně ani nepředstavil! Petr. Hnědý vlasy, hnědý oči, střední škola. Tedy gympl. Na základce rodiče uvažovali o osmiletém gymplu, ale usoudili, že jsem vlastně ještě dost tele a kdoví, co vlastně budu chtít dělat, tak jsem vychodil základku a přihlásil se na čtyřletý gympl. Se známkami nebyl problém, s přijímačkami taky ne (rodiče potěšilo, že na seznamu přijatých bylo moje číslo v první polovině, mně to bylo celkem jedno).

Takže v září jsem nakráčel do nové školy. Našel jsem svou třídu, vlezl dovnitř a koukal, kam se posadím. Samozřejmě, poslední lavice už obsazený, ale tam jsem stejně nechtěl, do posledních lavic je dost vidět. Málokdo si uvědomuje, ale většina učitelů má jakousi slepou skvrnu ve vidění od katedry a ta slepá skvrna je střed lavic u dveří a tam bylo prázdno! Hned jsem tam hodil batoh, uhnízdil jsem se a začal očumovat své budoucí spolužačky a spolužáky.

„Máš tu volno?“ ozvalo se za mnou. Sakra, takových volných lavic a někdo musí prudit zrovna u té mojí? Ohlédl jsem se. Vyšší štíhlý kluk, černé rozčepýřené polodlouhé vlasy, modré oči. A když říkám modré, tak myslím modré – když vezmete vodovky a podíváte se, jaká je v nich modrá – nerozředěná, sytá…

„Martin,“ řekl a natáhl ruku. Stiskl jsem ji:

„Petr. Jo, je tu volno.“

„Dík. Tohle je plac, kde je člověk nejmíň nápadnej.“ Kruci, někdo má stejnou zkušenost! Podíval jsem se na něj znovu a on se usmál. Přišlo mi, že si snad musí bělit zuby, jak mu zasvítily.

Takže tak jsem se seznámil s Martinem. Postupně jsem zjistil, že je fakt fajn. Měli jsme i podobné zájmy. Dokonce jsme i spolu zašli do kina. Nic si nemyslete, bylo to na Star Trek, na to většinou holku nedostanete. Tedy, jedna ze třídy na to šla, sama – Dana, která chce na Matfyz a vypadá jako Amy z Teorie velkého třesku, takže ta se nepočítá… Jinak Marťase bavilo běhat a byl dost dobrej v atletice (dlouhý nohy se hodily). Já jsem chodil spíš do fitka. S našima jsem se domluvil, že mi na něj přispějou (teda přispějou – platili mi ho…). Dohodli jsme se, že v prvním ročníku budu chodit jednou týdně, ve druhém dvakrát a ve třetím třikrát a dál to nebudu hrotit – chtěl jsem být fit a vyrýsovanej, ale nechtěl jsem vypadat jako panáček od pneumatik Michelin. Prvák jsme překlepali v pohodě a přesunuli se výš.

Černý vlasy a modrý oči jsou atraktivní. Okolo naší lavice se ochomýtalo čím dál víc holek, které se snažily Marťase ulovit. Až mi bylo divný, že se nechytal. Na každý holce našel něco, co mu vadilo.

„Hele a co Simča? Je fakt pěkná a není blbá…“

„Viděl jsi její mámu? Hysterická zmalovaná rachejtle. Simona bude totéž. A na tý hysterii už začíná pracovat.“

„Přece si jí nebereš. Teď je to pěkná holka a zájem by asi měla. Vloni lovila ve vyšších ročnících, říká se, že se naučila, čím pobavit! Navíc osmnáct už jí bylo, sice čerstvě, ale jo.“

„Blbe!“

„Takže ti nebude vadit, když po ní vyjedu já?“

„Nebude… Jsi plnoletej…“ Ten pohled byl divnej. Něco tu bylo, co mi nedocvaklo. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem to pustil z hlavy. Vyjel jsem po Simoně. Byl jsem zábavnej, usměvavej, milej, pozornej, dáreček a kytka na Valentýna a vycházelo to! Tak jsem se jedno odpoledne, když její rodiče byli pryč, ocitl u Simči doma s krabkou kondomů v kapse…

Vjela na to jak divá. Žádné mazlení, žádné předehry, jen jsem stačil nasadit gumu a byl jsem v ní. A přišel šok. Simona začala ječet. Nejdřív jsem se lekl, pak jsem teprve zjistil, že si to užívá. Musel to slyšet celý barák. Byl to děs. Nevěděl jsem co, tak jsem zrychlil přírazy, připadal jsem si jako pneumatické kladivo, ale jí se to zjevně líbilo, protože přidala na hlasové intenzitě. To, že se udělala, muselo vědět už celé sídliště… Vyjel jsem z ní, strhl a odhodil gumu, položil se vedle na „devětašedesátku“ a zacpal jí ječící pusu svým ptákem. Šukal jsem jí hubu, až se dávila, a současně jsem jí znovu udělal, tentokrát jazykem a vzápětí jsem stříkal… Zvedl jsem se. Simona měla docela blažený výraz, pusu od spermatu, usmívala se… proč jsem najednou měl strašné nutkání vrazit jí facku? Sebral jsem z podlahy gumu, zabalil jí do papírového kapesníku, oblékl jsem se a vypadl. Gumu jsem vyhodil do nejbližší popelnice. Nenáviděl jsem Simonu, nenáviděl jsem sebe a celej svět a nevěděl proč.

Holky si svý zážitky sdělujou rády a ve velkým. Takže jsem najednou zjistil, že mám nejen pověst sexuální mašiny (což bylo lichotivé), ale současně i strašného debila, kterému jde jen o jedno. Holky z celého ročníku začaly mít blbé narážky, dělaly drobné schválnosti a provokace… Tereza z vedlejší třídy, která měla vcelku pověst drsné holky, se opřela v sexy póze o dveře naší třídy, udělala oči a pronesla přede všemi:

„Tak co, dáme šuk?“ Přejel jsem ji několikrát očima a pak jsem ucedil:

„Ti radši koupim nový baterky do vibrátoru…“

„Zmrde!“ naštvala se a odkráčela do jejich třídy. Měl jsem strašnou potřebu o tom s někým promluvit a uvědomil jsem si, že mám vlastně jen jednoho dobrého kamaráda a ten sedí vedle v lavici. Jednou po vyučování jsme sedli v parku před školou a já mu vyklopil všechno, úplně všechno – i to, jak jsem se cítil, i to, že vlastně mám pocit, že nevím, co se děje… Poslechl si mne a řekl:

„Nevím, jak ti mám pomoct. Nevím. Jestli ti pomůže, že budu poslouchat, tak mluv. Já budu poslouchat a nikam dál se to nedostane. Ale to je jediné, co mohu.“

„Dík. To je nakonec možná víc, než si zasloužím.“ A pak mi došlo, že já ho otravuju svými problémy a ani vlastně nevím, jestli nemá nějaké problémy on.

„Hele, obrátíme teď list. Co ty? Holky okolo tebe lítaj jak vosy kolem lízátka a ty se nějak nechytáš. Vždyť některý nejsou vůbec marný! Táňa z áčka na tebe kouká jak na svatej obrázek! Vždyť je docela pěkná? Nechceš to zkusit?“ Modré oči se na mne dívaly a já měl pocit, že mi prohledává myšlenky v hlavě.

„Myslíš jako: Když nemůžeme mít to, co milujeme, musíme se naučit milovat to, co máme?“