• zmetek
Stylromantika
Datum publikace22. 2. 2018
Počet zobrazení2177×
Hodnocení4.31
Počet komentářů26

„To dáme,“ řekla máma, „jen to chvíli potrvá. Dostat to takhle rovnou mezi oči není nic moc, to ti řeknu. Nešlo nám dřív alespoň něco naznačit?“

„Nešlo. Já to nevěděl… já na to přišel až teď.“

„Třeba si ještě nejsi jistý?“

„Jsem si jistý. Absolutně. Myslím, že jsem si nikdy nebyl jistější.“

Matka se zvedla a šla za otcem. Uslyšel jsem zvuky hovoru, ale nerozuměl jsem. Otevřel jsem dveře a vyšel do předsíně.

Slyšel jsem matku: „…a co kdyby to byl feťák, který by nás vykradl, to bys byl radši? Kdyby, nedejbože, onemocněl rakovinou? I to bys bral radši?“

„To by nás alespoň politovali, takhle se nám budou posmívat…“ Uslyšel jsem zvuk facky.

„Tohle jsem nikdy nemyslela, že udělám. Nikdy. Vzpamatuj se, ty troubo. Je to tvůj syn. Skoro devatenáct let ho miluješ, pipláš, chlubíš se s ním a najednou bys ho neznal? Kvůli komu? Kvůli blbým lidem? Přeber si to…“

Máma vyšla do předsíně a zarazila se, když mne tam uviděla. „On to skousne. Potrvá mu to, ale bude to dobrý. Jen to, prosím tě, ničím neposer.“ Poprvé jsem od mámy uslyšel sprosté slovo. Z pokoje vyšel i táta. Na tváři dosud byl vidět otisk prstů – ta teda musela sednout! Podíval se na mě a řekl:

„Promiň.“ A otočil se zpátky do pokoje.

„Děkuju,“ řekl jsem jeho zádům.

„Tak naši už o nás vědí,“ řekl jsem Martinovi ve škole.

„Naši taky. Někdo měl potřebu jim zavolat. Vzali to celkem dobře, stejně myslím, že to trochu tušili, jen si to nechtěli připustit. Jak to vzali vaši?“

„Táta dost těžce. Máma líp, ale stejně to pro ní byl šok. Říká, že to táta pobere, jen to trochu potrvá. Takže zatím randíme standartně po fitku a běhání pondělí-středa-pátek?“

„Jo a ve čtvrtek by ses mohl po škole stavit u nás, zopákli bychom biologii.“

„Tu snad dáváme docela dobře…?“

„To jo, jen naši nebudou doma.“ Čtvrtek byl krásnej…

Lyžák se blížil neuvěřitelně rychle. O třídnické hodině nám třídní sdělila: „Takže já s vámi na hory nejedu. Jede pan profesor Váně (všichni kantoři si dávali pozor, aby neřekli ředitel, i když jim to vnucoval, taky ho nesnášeli), profesorka Weinertová a profesorka Slabá. Navíc bude instruktor pro nejslabší lyžaře. Organizaci má na starosti profesorka Weinertová. Ubytování je na pokojích po dvou, to máte docela luxus, každý pokoj se sprchou a záchodem. Při rozdělení na pokoje paní profesorka slíbila, že bude respektovat v rámci možností vaše přání, s kým chcete být, ale rozhodně nebude respektovat přání chlapec a děvče na jednom pokoji! Zbytek určí ona. Jedete společně se třetí A, takže studenti z obou tříd mohou být společně.“

Hned o přestávce jsme se vyřítili do kabinetu za Weinertkou se přihlásit, že chceme být spolu. „Tak dobře, píšu si vás. Už se to docela zaplňuje!“

A přišel termín lyžáku. Marty měl boty a lyže z půjčovny, ty, které se už posledně osvědčily. Váně-Kerenskij se motal při sobotním odjezdu a kecal do všeho, evidentně pil Weinertce, která měla všechno perfektně zorganizováno, krev. Občas ho pěkně setřela, radost sledovat.

Dorazili jsme na hotel. „Tak, mládeži, ubytovat se, vybalit a v jednu hodinu nástup s lyžemi na rozřazování do družstev!“ Tak jsme poslechli. Boty a lyže hodili do lyžárny. Vyfasovali klíč od pokoje a dovlekli tam bágly. Pokojík byl docela hezkej. Hned za vstupem dveře na záchod a sprchový kout, velká skříň a dvě válendy. Martyho hned napadlo:

„Půjdou srazit?“

„Jsou přidělaný k podlaze, to by mě zajímalo, koho to napadlo a proč. Takže se budeme mačkat vždycky na jedný.“

„Na čí dneska začínáme?“

„Na tvojí,“ řekl jsem a dal mu pusu. Teda, trošku delší…

„Hele, za čtvrt hodiny máme bejt s lyžemi dole na nástupu! Necháme to navečer, ať teď nejsou kecy, že jsme se zdrželi.“

Rozřazení probíhalo standardně – sjet testovací trať – a kantoři určili první až čtvrté družstvo. Dostal jsem se do prvního, Marty do druhého! Byl jsem pýchou nafouklý jak holub. Ještě před měsícem měl hrůzu na lyže stoupnout.

Pokud jsme počítali s večerem pro sebe, tak to trochu nevyšlo. Po večeři vyhlásili kantoři organizovanou zábavu. Každý večer budou zábavné soutěže a testy, bodované. Každý dostane za výsledek určitý počet bodů. Předposlední den lyžáku bude ještě závod, kde bude také bodované pořadí. Součet bodů určí krále či královnu lyžáku. Body ze soutěží jsou společné, jen v závodě jsou hodnoceni kluci a holky každý zvlášť podle pořadí svého pohlaví. Myslel jsem, že to bude opruz (taky trochu byl), ale vrozená soutěživost zvítězila, takže jsem se zapojil.

V deset večer byla večerka. Zalezli jsme na pokoj, vysprchoval jsem se a čekal na Martyho. Na jeho posteli, samozřejmě. Trvalo mu to trochu dýl. Vyšel z koupelny, ani si nevzal pyžamo (ostatně já taky ne) a hupnul ke mně.

„Slíbil jsi mi vzít nohy na ramena,“ připomínal.

„Vím o tom a počítám s tím,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod polštáře připravenou tubu gelu.

„Já vím, že s tím počítáš.“ A mně došlo, co mu tak dlouho trvalo ve sprše.

Odšrouboval jsem uzávěr, nanesl gel na prsty levé ruky, kterou jsem prostrčil mezi jeho nohama k dírce a začal jí jemně masírovat. Současně jsem začal líbat to úžasné tělo, olizovat a kousat bradavky, jazykem jsem sjížděl k pupíku a níž a ještě níž… napumpovaný penis s nabouchaným žaludem s několika kapkami čekal na můj jazyk. Tiché zaskučení mi bylo odměnou za mé jazykové dovednosti. Rukou jsem stále nedal jeho dírce pokoj a pomalu ji připravoval a přitom jsem začal polykat jeho klacek. Bylo to neuvěřitelné. V té extázi jsem se skoro ztratil.

„Už. Myslím, že už můžeš. Moc to chci.“ Polštářem jsem mu podložil bedra a vzal jeho dlouhé nohy na ramena. Opatrně jsem zatlačil a pomalu do něj vnikl. Začal jsem se pomalu pohybovat a Marty synchronně se mnou. Vždycky mi řeči o splynutí přišly jako blbost, ale tohle bylo ono. Chtěl jsem, aby to bylo pořád. Bylo to jako nirvána, krásný, plynulý, slastný pocit, jako když stéká med. Když jsem ucítil, že vyvrcholím, chtěl jsem to zdržet, ještě chvilku počkat, užívat si tu slast ještě, ale Marty to ucítil také a několika prudkými pohyby pánví mne přinutil dát do něj plnou dávku. Vystoupil jsem z něj, pustil jeho nohy a políbil jej na břicho s úmyslem pokračovat dolů a ulevit mu jazykem, ale v tu chvíli už stříkal. Orgasmus ho úplně rozechvěl, chytil jsem ho a přitiskl k sobě a jemně mu líbal obličej, než se zklidnil. Připadal jsem si, jako bych dosloužil bohoslužbu k uctívání svého idolu, svého boha, který na mne shlížel modrýma očima. Políbil mne na tvář:

„Nikdy bych neřekl, že se mi nebude chtít z lyžáku!“

Lyžák probíhal standardně – dopolední a odpolední výcvik, po večeři kantorské testy a kvízy, po večerce naše soukromé testy a pátrání, co kdo rád a co se komu líbí.

Pro páteční závod si kantoři na svahu postavili dvě slalomové trati – mužskou a ženskou. Bylo to docela zábavné, tedy ne úplně pro ty ze čtvrtého družstva, jejichž úspěchem a mnohdy i radostí bylo, že sjedou v pohodě kopec, a tady je ještě někdo nutil trefovat se do branek. Já bych je nestresoval závodem, ve kterém nemohou uspět, pokud by sami závodit nechtěli. Nebudu si vymýšlet, že jsem závod vyhrál. Byl jsem čtvrtý. Bramborová. A Martin byl v listině v první půlce.

Po večeři si kantoři přitáhli nějaké papíry, Weinertka zacinkala na skleničku a:

„Haló, haló, ticho, prosím. Celý týden jste odpovídali na soutěžní otázky, za které se přidělovaly body. Další body jsou za dnešní závod. Takže prosím o dort pro krále či královnu lyžáku!“ Kuchařka přinesla z kuchyně velký barevný patrový dort. „Takže vítězem je…,“ napínala a natahovala, přestože všichni věděli, že jméno už musí znát. Bloudila očima po celém kurzu. „Vítězem je…“ A zůstala koukat na mě. „Petře, je to vaše!“ Ozval se potlesk a já v rozpacích nevěděl, co mám dělat a co říct.

„Děkuju. Tak si ten dort nějak rozdělíme, ne?“ Ale Weinertka pokračovala:

„Ještě chvilku. Vítěz má právo si zatancovat sólo. Takže vyberte si tanečnici.“ A pustila hodně, hodně pomalý ploužák. To už nešlo. Prošel jsem kolem řady holek a zamířil k Martinovi a podal mu ruku. Coming out, jako když vyšije. Zrudlé holky, vytřeštěný Váně, to jsem zaregistroval jen koutkem oka. Objal jsem Martyho a začali jsme pomalu tancovat.

„No tak, ostatní se mohou přidat!“ zachraňovala situaci Weinertka a ostatní se přidávali a spárovali se a tancovali. Zahlédl jsem spolu tancovat dvě holky z áčka. O jedné jsem si vždycky myslel, že je lesba, do té druhé bych to nikdy neřekl. Usmály se na mne. Večírek se zvolna rozjel.

Když jsme ho opouštěli, šli jsme okolo televizní místnosti, ve které nebyla ani noha a v zapnuté televizi běželo sportovní zpravodajství. Krasobruslení. Redaktor se zrovna rozplýval: „…a nádherný, vysoký, trojitý axel!“ Podíval jsem se na Martyho a řekl:

„Jako ten náš!“ a políbil ho.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #26 Spolužák 4Nebi 2018-09-10 23:21
Já Tobě :-)
Citovat
0 #25 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-09-10 23:04
Nebi? Děkuju moc. :-)
Citovat
+2 #24 Spolužák 4Nebi 2018-09-10 23:00
To ne. Nedotkl jsi se. V pohodě. Já jen že mi životem pár zmetků prošlo. A tak mi to k tobě nesedlo. Ale ty jsi si svůj nick zvolil ze svých osobních důvodů. A já fakt nejsem někdo, kdo ti do toho má kecat. Tak pro to.
Číst tvoje povídky je radost, mockrát mi přinesly klid, pohladily po duši. Neumím to asi správně vyjádřit. Prostě piš. Buď tím kým jsi a já se budu těšit na další tvou povídku.
Citovat
0 #23 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-09-10 22:24
Cituji Nebi:
Promiň za to velké "Z". Každého je třeba brát takového jaký je, se vším co k němu patří. Moje chyba. Moc ti fandím, umíš se člověku dostat pod kůži. Ještě jednou děkuju. Příště si dám pozor na pusu.

Nechtěl jsem se Tě dotknout, samozřejmě, oslovuj mě, jak chceš. Teď jsem tak nějak trochu mimo... Jo, budu se snažit dělat trochu radost, pokud mi to půjde. A pusu si nehlídej, zpětná vazba je nejlepší ! :-)
Citovat
0 #22 Spolužák 4Nebi 2018-09-10 22:07
Promiň za to velké "Z". Každého je třeba brát takového jaký je, se vším co k němu patří. Moje chyba. Moc ti fandím, umíš se člověku dostat pod kůži. Ještě jednou děkuju. Příště si dám pozor na pusu.
Citovat
0 #21 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-09-10 21:19
Cituji Nebi:
Přečteno jedním dechem. Krásný. A nejsi Zmetek!! Udělej s tou přezdívkou něco.

Děkuju Ti. S mým nickem si, prosím, nedělej starost, ber to jako každé jiné oslovení - třeba si představ, že to je něco jako "kámo". A já se vnímám s malým "z". Děkuju.
Citovat
0 #20 Spolužák 1-4Nebi 2018-09-09 20:22
Přečteno jedním dechem. Krásný. A nejsi Zmetek!! Udělej s tou přezdívkou něco.
Citovat
+2 #19 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-07-12 22:06
Cituji Vašek1:
Hezké hezké moc hezké.Děkuji přečetl jsem jedním dechem,Těším se na další povídky od tebe.Ahoj

Moc děkuju. Tohle byla moje prvotina, je hezké, že jí někdo našel (i když fakt není moc stará, to si musím přiznat), ale já jí mám rád. Asi i proto, že jsem se na ní učil. A komenty mne tehdy hezky nabudily, zpětně děkuji všem.
Citovat
+1 #18 SoSpolužákVašek1 2018-07-12 16:58
Hezké hezké moc hezké.Děkuji přečetl jsem jedním dechem,Těším se na další povídky od tebe.Ahoj
Citovat
+3 #17 Jaachim H.T.zmetek 2018-02-28 18:48
Děkuju za pochvalu, ale budu se snažit zůstat u země. Pád s výšky bolí... ;-)
Citovat
+1 #16 Hou hou hou...Jaachim H. T. 2018-02-28 18:36
Chlapci, chlapci.
Tady došlo k nějakému nedorozumění. :D Rozhodně jsem moc rád za tenhle příběh :) našel se další autor, který dokáže hezky vypsat sám sebe, který dokáže vydat nějakou kvalitu :) rozhodně to nebylo myšleno negativně, zmetku, že by ses měl an to vykašlat. To ani za Boha ne!
Jenom jsem se trochu pozastavil nad tím fičákem, který mi osobně moc zrovna nesedl. Já jsem asi románovec (ne Romanovec, historikové, Petr Veliký není můj příbuzný) a mám raději kuscheltypovo rozpovídávání. :)
Dneska jsem zrovna měl na stole druhý díl Sestry a musím říct (a Redakce může potvrdit, že jsem se nad tím v emailu pozastavil), že se zlepšuješ s každým dílem! :) Dopíšeš Sestru a kdo ví, třeba z tebe bude další John Green, Jeffrey Deaver, Michal Viewegh... :D :)
Citovat
+1 #15 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-02-28 18:05
Cituji maf:
Po jisté pauze a se zpožděním pročítám uveřejněné povídky. A jestli je tohle tvoje prvotina, tak ti můžu jen pogratulovat! Fakt jsi dobrej! Nějaký hnidopich by určitě něco našel (3 roky ve 4 dílech, docela fofr, málo detailů či myšlenek osob), ale já spíš vidím to pozitivní – pustil ses do psaní, píšeš rád a stylem, který ti sedí + na každým dílu je znát pokrok, pomalu a jistě se propracováváš výše. A máš odezvu od čtenářů.

Jen tak dál a piš, piš, piš

To já odvahu ani „psavé literární střevo“ nemám a můžu jen obdivovat jiné, co dokážou vytvořit, a závidět jim…
P.S. Díky i za poučení, díky tobě a mistru googlu už vím, kdo je či vlastně byl Kerenskij ;-)


Díky. Že nemám "literární střevo" si myslím pořád, ale zkusil jsem to a je odezva. Třeba taky zjistíš, že to zvládneš... :-)
Citovat
+1 #14 Odp.: Spolužák 4. - pokr.maf 2018-02-28 16:11
Po jisté pauze a se zpožděním pročítám uveřejněné povídky. A jestli je tohle tvoje prvotina, tak ti můžu jen pogratulovat! Fakt jsi dobrej! Nějaký hnidopich by určitě něco našel (3 roky ve 4 dílech, docela fofr, málo detailů či myšlenek osob), ale já spíš vidím to pozitivní – pustil ses do psaní, píšeš rád a stylem, který ti sedí + na každým dílu je znát pokrok, pomalu a jistě se propracováváš výše. A máš odezvu od čtenářů.
Jen tak dál a piš, piš, piš

To já odvahu ani „psavé literární střevo“ nemám a můžu jen obdivovat jiné, co dokážou vytvořit, a závidět jim…
P.S. Díky i za poučení, díky tobě a mistru googlu už vím, kdo je či vlastně byl Kerenskij ;-)
Citovat
+1 #13 Pro Doublemozmetek 2018-02-24 15:57
Necituju, děkuju! :-)
Citovat
+5 #12 Rozporuplné pocity...Doublemo 2018-02-24 14:52
... mám, když v mém novém Bentley spadne do propasti moje stará tchýně.
Já se domnívám, že tyto komentáže by měly pochválit, nebo kritizovat.
Namísto toho se z toho tady stává chat, kdy citujeme citované, které citoval někdo, kdo cituje jiného, aby v citacích vysvětlil, co vlatsně chtěl citovat a jak to myslel, aby ostatní pochopili jeho prvopočáteční myšlenku. :cry:
Zmetku, příběh se ti povedl, oproti prvnímu dílu si vyzrál a spěješ k nejvyšším metám. Máš moje uznání a právem ses zařadil mezi žádané autory. :-)
(A necituj mě! :lol: )
Citovat
0 #11 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-02-24 12:14
Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
Cituji Jaachim H. T.:
Já z toho mám chvílemi nějaké rozporuplné pocity. Možná že mám rád rychlost, ale ne v příbězích a rozhodně ně až takový fofr. Jde to asi vidět i na mojich výtvorech. :)

Je to přesně takové, jak píše kuscheltyp. Život je nuda a tak si napíšeme příběh na míru, jak by se nám nejvíce líbil... líbí se mi to spojení "televizně efektní". Děláme to každý a je to jenom dobře :)

Rozhodně nekonči, nezačal si vůbec špatně, nechal sis však dost prostoru pro to, abys to mohl vytáhnout do výšin a pořádně vyšperkovat. Nevalil bych to (i z vlastních zkušeností) na kvantitu, ale na kvalitu. Hvězdičkově za mě 4 a 1/4 :)

Neumím to. Vždycky obdivuji, když někdo popíše dvě stránky o tom, jak přešel křižovatku na zelenou po přechodu a napíše to tak, že mne to pobaví a vrátím se k tomu. Já to neumím. Moje věty jsou spíše výkřiky, málokdy složitější souvětí. Mám sklony k "poznámkám pod čarou", které ale umisťuji do závorek. Stylistický zmetek.
Zkusil jsem vážnější příběh. Udělal jsem si kostru povídky, která byla inspirovaná zprávou o tom, že bojovníci islámského státu shazují gaye ze střech výškových budov. Po týdnu hrozivých snů jsem to smazal a začal psát Spolužáka. Takovou trochu červenou knihovnu, sirup na zlepšení nálady. Dle ohlasů se asi líbil. Tak nevím - mám mít radost, nebo se podílím kýčem na kažení vkusu? To bych asi postoupil o level výš na superzmetka...


Hele, já si říkám, že nejsi ani zmetek, ani zbytečnej člověk. Sice pochybuješ, váháš (takže nejsi ani psychopat bez kouska citu), ale nedotáhs to do rezignace, furt je výsledkem nějakej čin - tvorba. A díky Bohu za to, že se jako autor znáš a píšeš žánr, který ti sedí. Není horší čtenářskej zážitek, než se četbou něčeho trápit plus nad tim dumat, jak moc se u toho asi škrtil sám autor, když si vzal téma nebo žánr jako košili s moc úzkym límečkem, která mu viditelně nepadne a radši by tu lítal v pocintanym a mírně rozdrbanym tričku...

Jinak je zajímavý, jak si jsme podobní. Tuhle jsem chtěl inspirovaný jedním starším rodinným příběhem psát cosi vztahujícího se k srbské frontě za první světové. Taky neskutečně drsné - a zatím mě to téma k sobě nepustilo. Tak uvidíme.

Tebe to téma nechtělo pustit k sobě, mě nechtělo pustit od sebe. Když jedeš tramvají a před očima ti pořád jede příběh, který je hodně hrůzný a nemůžeš ho z té hlavy dostat...Cukr se pak hodí.
Citovat
0 #10 Odp.: Spolužák 4.kuscheltyp 2018-02-24 11:21
Cituji zmetek:
Cituji Jaachim H. T.:
Já z toho mám chvílemi nějaké rozporuplné pocity. Možná že mám rád rychlost, ale ne v příbězích a rozhodně ně až takový fofr. Jde to asi vidět i na mojich výtvorech. :)

Je to přesně takové, jak píše kuscheltyp. Život je nuda a tak si napíšeme příběh na míru, jak by se nám nejvíce líbil... líbí se mi to spojení "televizně efektní". Děláme to každý a je to jenom dobře :)

Rozhodně nekonči, nezačal si vůbec špatně, nechal sis však dost prostoru pro to, abys to mohl vytáhnout do výšin a pořádně vyšperkovat. Nevalil bych to (i z vlastních zkušeností) na kvantitu, ale na kvalitu. Hvězdičkově za mě 4 a 1/4 :)

Neumím to. Vždycky obdivuji, když někdo popíše dvě stránky o tom, jak přešel křižovatku na zelenou po přechodu a napíše to tak, že mne to pobaví a vrátím se k tomu. Já to neumím. Moje věty jsou spíše výkřiky, málokdy složitější souvětí. Mám sklony k "poznámkám pod čarou", které ale umisťuji do závorek. Stylistický zmetek.
Zkusil jsem vážnější příběh. Udělal jsem si kostru povídky, která byla inspirovaná zprávou o tom, že bojovníci islámského státu shazují gaye ze střech výškových budov. Po týdnu hrozivých snů jsem to smazal a začal psát Spolužáka. Takovou trochu červenou knihovnu, sirup na zlepšení nálady. Dle ohlasů se asi líbil. Tak nevím - mám mít radost, nebo se podílím kýčem na kažení vkusu? To bych asi postoupil o level výš na superzmetka...


Hele, já si říkám, že nejsi ani zmetek, ani zbytečnej člověk. Sice pochybuješ, váháš (takže nejsi ani psychopat bez kouska citu), ale nedotáhs to do rezignace, furt je výsledkem nějakej čin - tvorba. A díky Bohu za to, že se jako autor znáš a píšeš žánr, který ti sedí. Není horší čtenářskej zážitek, než se četbou něčeho trápit plus nad tim dumat, jak moc se u toho asi škrtil sám autor, když si vzal téma nebo žánr jako košili s moc úzkym límečkem, která mu viditelně nepadne a radši by tu lítal v pocintanym a mírně rozdrbanym tričku...

Jinak je zajímavý, jak si jsme podobní. Tuhle jsem chtěl inspirovaný jedním starším rodinným příběhem psát cosi vztahujícího se k srbské frontě za první světové. Taky neskutečně drsné - a zatím mě to téma k sobě nepustilo. Tak uvidíme.
Citovat
+1 #9 Odp.: Spolužák 4.zmetek 2018-02-24 11:06
Cituji Jaachim H. T.:
Já z toho mám chvílemi nějaké rozporuplné pocity. Možná že mám rád rychlost, ale ne v příbězích a rozhodně ně až takový fofr. Jde to asi vidět i na mojich výtvorech. :)

Je to přesně takové, jak píše kuscheltyp. Život je nuda a tak si napíšeme příběh na míru, jak by se nám nejvíce líbil... líbí se mi to spojení "televizně efektní". Děláme to každý a je to jenom dobře :)

Rozhodně nekonči, nezačal si vůbec špatně, nechal sis však dost prostoru pro to, abys to mohl vytáhnout do výšin a pořádně vyšperkovat. Nevalil bych to (i z vlastních zkušeností) na kvantitu, ale na kvalitu. Hvězdičkově za mě 4 a 1/4 :)

Neumím to. Vždycky obdivuji, když někdo popíše dvě stránky o tom, jak přešel křižovatku na zelenou po přechodu a napíše to tak, že mne to pobaví a vrátím se k tomu. Já to neumím. Moje věty jsou spíše výkřiky, málokdy složitější souvětí. Mám sklony k "poznámkám pod čarou", které ale umisťuji do závorek. Stylistický zmetek.
Zkusil jsem vážnější příběh. Udělal jsem si kostru povídky, která byla inspirovaná zprávou o tom, že bojovníci islámského státu shazují gaye ze střech výškových budov. Po týdnu hrozivých snů jsem to smazal a začal psát Spolužáka. Takovou trochu červenou knihovnu, sirup na zlepšení nálady. Dle ohlasů se asi líbil. Tak nevím - mám mít radost, nebo se podílím kýčem na kažení vkusu? To bych asi postoupil o level výš na superzmetka...
Citovat
+1 #8 Odp.: Spolužák 4.kuscheltyp 2018-02-23 23:31
Cituji Jaachim H. T.:
Já z toho mám chvílemi nějaké rozporuplné pocity. Možná že mám rád rychlost, ale ne v příbězích a rozhodně ně až takový fofr. Jde to asi vidět i na mojich výtvorech. :)

Je to přesně takové, jak píše kuscheltyp. Život je nuda a tak si napíšeme příběh na míru, jak by se nám nejvíce líbil... líbí se mi to spojení "televizně efektní". Děláme to každý a je to jenom dobře :)

Rozhodně nekonči, nezačal si vůbec špatně, nechal sis však dost prostoru pro to, abys to mohl vytáhnout do výšin a pořádně vyšperkovat. Nevalil bych to (i z vlastních zkušeností) na kvantitu, ale na kvalitu. Hvězdičkově za mě 4 a 1/4 :)


Tady mám potřebu dodat, že ten relativizátor "docela často" v tom, co jsem napsal, považuju za podstatný. Ať neznim jak kategorie "životem unavenej mládežník". Jde o ty nutný, ale ubíjející rutiny. To je možná přesnější slovo. Život jako takovej jinak za nudu nespatřuju, to bych si to asi šel hodit. Ale ještě dřív bych koukal, jestli z tý nudy přece jen nejde nějak udělat parádní jízda :-) A vlastně většinou stačí sebrat koule jako hrdina zmetkovy story a "vyzvat k tanci svou princeznu" - a pak je rázem všechno jiné.
Citovat
+1 #7 Spolužák 4.kikiris53 2018-02-23 23:19
Nedbej závisti autorů, kterým není dáno napsat svižnou a čtivou povídku. Je mi jasné, že reál byl asi trošku komplikovanější, ale celý příběh je velice slušně čtivý a o to asi jde. Cituji kuscheltyp:
Líbí se mi z technickýho hlediska, jak to celý čtyři díly odsejpá. Proti tomu mám jako autor daleko rozvleklejší tempo a všechno moc přežvykuju. Ten konec je takový... televizně efektní. Jakože všední život je dost často nuda = v reálu se nám málokdy dějou takhle "fotogenické" příběhy. Ale tohle by zase šlo dobře inscenovat/točit.
a s tím zfilmováním musím jen souhlasit.
Citovat