Spolužák 4.

„To dáme,“ řekla máma, „jen to chvíli potrvá. Dostat to takhle rovnou mezi oči není nic moc, to ti řeknu. Nešlo nám dřív alespoň něco naznačit?“

„Nešlo. Já to nevěděl… já na to přišel až teď.“

„Třeba si ještě nejsi jistý?“

„Jsem si jistý. Absolutně. Myslím, že jsem si nikdy nebyl jistější.“

Matka se zvedla a šla za otcem. Uslyšel jsem zvuky hovoru, ale nerozuměl jsem. Otevřel jsem dveře a vyšel do předsíně.

Slyšel jsem matku: „…a co kdyby to byl feťák, který by nás vykradl, to bys byl radši? Kdyby, nedejbože, onemocněl rakovinou? I to bys bral radši?“

„To by nás alespoň politovali, takhle se nám budou posmívat…“ Uslyšel jsem zvuk facky.

„Tohle jsem nikdy nemyslela, že udělám. Nikdy. Vzpamatuj se, ty troubo. Je to tvůj syn. Skoro devatenáct let ho miluješ, pipláš, chlubíš se s ním a najednou bys ho neznal? Kvůli komu? Kvůli blbým lidem? Přeber si to…“

Máma vyšla do předsíně a zarazila se, když mne tam uviděla. „On to skousne. Potrvá mu to, ale bude to dobrý. Jen to, prosím tě, ničím neposer.“ Poprvé jsem od mámy uslyšel sprosté slovo. Z pokoje vyšel i táta. Na tváři dosud byl vidět otisk prstů – ta teda musela sednout! Podíval se na mě a řekl:

„Promiň.“ A otočil se zpátky do pokoje.

„Děkuju,“ řekl jsem jeho zádům.

„Tak naši už o nás vědí,“ řekl jsem Martinovi ve škole.

„Naši taky. Někdo měl potřebu jim zavolat. Vzali to celkem dobře, stejně myslím, že to trochu tušili, jen si to nechtěli připustit. Jak to vzali vaši?“

„Táta dost těžce. Máma líp, ale stejně to pro ní byl šok. Říká, že to táta pobere, jen to trochu potrvá. Takže zatím randíme standartně po fitku a běhání pondělí-středa-pátek?“

„Jo a ve čtvrtek by ses mohl po škole stavit u nás, zopákli bychom biologii.“

„Tu snad dáváme docela dobře…?“

„To jo, jen naši nebudou doma.“ Čtvrtek byl krásnej…

Lyžák se blížil neuvěřitelně rychle. O třídnické hodině nám třídní sdělila: „Takže já s vámi na hory nejedu. Jede pan profesor Váně (všichni kantoři si dávali pozor, aby neřekli ředitel, i když jim to vnucoval, taky ho nesnášeli), profesorka Weinertová a profesorka Slabá. Navíc bude instruktor pro nejslabší lyžaře. Organizaci má na starosti profesorka Weinertová. Ubytování je na pokojích po dvou, to máte docela luxus, každý pokoj se sprchou a záchodem. Při rozdělení na pokoje paní profesorka slíbila, že bude respektovat v rámci možností vaše přání, s kým chcete být, ale rozhodně nebude respektovat přání chlapec a děvče na jednom pokoji! Zbytek určí ona. Jedete společně se třetí A, takže studenti z obou tříd mohou být společně.“

Hned o přestávce jsme se vyřítili do kabinetu za Weinertkou se přihlásit, že chceme být spolu. „Tak dobře, píšu si vás. Už se to docela zaplňuje!“

A přišel termín lyžáku. Marty měl boty a lyže z půjčovny, ty, které se už posledně osvědčily. Váně-Kerenskij se motal při sobotním odjezdu a kecal do všeho, evidentně pil Weinertce, která měla všechno perfektně zorganizováno, krev. Občas ho pěkně setřela, radost sledovat.

Dorazili jsme na hotel. „Tak, mládeži, ubytovat se, vybalit a v jednu hodinu nástup s lyžemi na rozřazování do družstev!“ Tak jsme poslechli. Boty a lyže hodili do lyžárny. Vyfasovali klíč od pokoje a dovlekli tam bágly. Pokojík byl docela hezkej. Hned za vstupem dveře na záchod a sprchový kout, velká skříň a dvě válendy. Martyho hned napadlo:

„Půjdou srazit?“

„Jsou přidělaný k podlaze, to by mě zajímalo, koho to napadlo a proč. Takže se budeme mačkat vždycky na jedný.“

„Na čí dneska začínáme?“

„Na tvojí,“ řekl jsem a dal mu pusu. Teda, trošku delší…

„Hele, za čtvrt hodiny máme bejt s lyžemi dole na nástupu! Necháme to navečer, ať teď nejsou kecy, že jsme se zdrželi.“

Rozřazení probíhalo standardně – sjet testovací trať – a kantoři určili první až čtvrté družstvo. Dostal jsem se do prvního, Marty do druhého! Byl jsem pýchou nafouklý jak holub. Ještě před měsícem měl hrůzu na lyže stoupnout.

Pokud jsme počítali s večerem pro sebe, tak to trochu nevyšlo. Po večeři vyhlásili kantoři organizovanou zábavu. Každý večer budou zábavné soutěže a testy, bodované. Každý dostane za výsledek určitý počet bodů. Předposlední den lyžáku bude ještě závod, kde bude také bodované pořadí. Součet bodů určí krále či královnu lyžáku. Body ze soutěží jsou společné, jen v závodě jsou hodnoceni kluci a holky každý zvlášť podle pořadí svého pohlaví. Myslel jsem, že to bude opruz (taky trochu byl), ale vrozená soutěživost zvítězila, takže jsem se zapojil.

V deset večer byla večerka. Zalezli jsme na pokoj, vysprchoval jsem se a čekal na Martyho. Na jeho posteli, samozřejmě. Trvalo mu to trochu dýl. Vyšel z koupelny, ani si nevzal pyžamo (ostatně já taky ne) a hupnul ke mně.

„Slíbil jsi mi vzít nohy na ramena,“ připomínal.

„Vím o tom a počítám s tím,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod polštáře připravenou tubu gelu.

„Já vím, že s tím počítáš.“ A mně došlo, co mu tak dlouho trvalo ve sprše.

Odšrouboval jsem uzávěr, nanesl gel na prsty levé ruky, kterou jsem prostrčil mezi jeho nohama k dírce a začal jí jemně masírovat. Současně jsem začal líbat to úžasné tělo, olizovat a kousat bradavky, jazykem jsem sjížděl k pupíku a níž a ještě níž… napumpovaný penis s nabouchaným žaludem s několika kapkami čekal na můj jazyk. Tiché zaskučení mi bylo odměnou za mé jazykové dovednosti. Rukou jsem stále nedal jeho dírce pokoj a pomalu ji připravoval a přitom jsem začal polykat jeho klacek. Bylo to neuvěřitelné. V té extázi jsem se skoro ztratil.

„Už. Myslím, že už můžeš. Moc to chci.“ Polštářem jsem mu podložil bedra a vzal jeho dlouhé nohy na ramena. Opatrně jsem zatlačil a pomalu do něj vnikl. Začal jsem se pomalu pohybovat a Marty synchronně se mnou. Vždycky mi řeči o splynutí přišly jako blbost, ale tohle bylo ono. Chtěl jsem, aby to bylo pořád. Bylo to jako nirvána, krásný, plynulý, slastný pocit, jako když stéká med. Když jsem ucítil, že vyvrcholím, chtěl jsem to zdržet, ještě chvilku počkat, užívat si tu slast ještě, ale Marty to ucítil také a několika prudkými pohyby pánví mne přinutil dát do něj plnou dávku. Vystoupil jsem z něj, pustil jeho nohy a políbil jej na břicho s úmyslem pokračovat dolů a ulevit mu jazykem, ale v tu chvíli už stříkal. Orgasmus ho úplně rozechvěl, chytil jsem ho a přitiskl k sobě a jemně mu líbal obličej, než se zklidnil. Připadal jsem si, jako bych dosloužil bohoslužbu k uctívání svého idolu, svého boha, který na mne shlížel modrýma očima. Políbil mne na tvář:

„Nikdy bych neřekl, že se mi nebude chtít z lyžáku!“

Lyžák probíhal standardně – dopolední a odpolední výcvik, po večeři kantorské testy a kvízy, po večerce naše soukromé testy a pátrání, co kdo rád a co se komu líbí.

Pro páteční závod si kantoři na svahu postavili dvě slalomové trati – mužskou a ženskou. Bylo to docela zábavné, tedy ne úplně pro ty ze čtvrtého družstva, jejichž úspěchem a mnohdy i radostí bylo, že sjedou v pohodě kopec, a tady je ještě někdo nutil trefovat se do branek. Já bych je nestresoval závodem, ve kterém nemohou uspět, pokud by sami závodit nechtěli. Nebudu si vymýšlet, že jsem závod vyhrál. Byl jsem čtvrtý. Bramborová. A Martin byl v listině v první půlce.

Po večeři si kantoři přitáhli nějaké papíry, Weinertka zacinkala na skleničku a:

„Haló, haló, ticho, prosím. Celý týden jste odpovídali na soutěžní otázky, za které se přidělovaly body. Další body jsou za dnešní závod. Takže prosím o dort pro krále či královnu lyžáku!“ Kuchařka přinesla z kuchyně velký barevný patrový dort. „Takže vítězem je…,“ napínala a natahovala, přestože všichni věděli, že jméno už musí znát. Bloudila očima po celém kurzu. „Vítězem je…“ A zůstala koukat na mě. „Petře, je to vaše!“ Ozval se potlesk a já v rozpacích nevěděl, co mám dělat a co říct.

„Děkuju. Tak si ten dort nějak rozdělíme, ne?“ Ale Weinertka pokračovala:

„Ještě chvilku. Vítěz má právo si zatancovat sólo. Takže vyberte si tanečnici.“ A pustila hodně, hodně pomalý ploužák. To už nešlo. Prošel jsem kolem řady holek a zamířil k Martinovi a podal mu ruku. Coming out, jako když vyšije. Zrudlé holky, vytřeštěný Váně, to jsem zaregistroval jen koutkem oka. Objal jsem Martyho a začali jsme pomalu tancovat.

„No tak, ostatní se mohou přidat!“ zachraňovala situaci Weinertka a ostatní se přidávali a spárovali se a tancovali. Zahlédl jsem spolu tancovat dvě holky z áčka. O jedné jsem si vždycky myslel, že je lesba, do té druhé bych to nikdy neřekl. Usmály se na mne. Večírek se zvolna rozjel.

Když jsme ho opouštěli, šli jsme okolo televizní místnosti, ve které nebyla ani noha a v zapnuté televizi běželo sportovní zpravodajství. Krasobruslení. Redaktor se zrovna rozplýval: „…a nádherný, vysoký, trojitý axel!“ Podíval jsem se na Martyho a řekl:

„Jako ten náš!“ a políbil ho.