Spolužák 2.

Když nemůžeme mít to, co milujeme… To mi i znělo v hlavě opakovaně celé prázdniny. Měsíc jsem strávil na brigádě, kterou mi sehnal otec, abych si vydělal sám nějaké peníze, zbytek jsem byl na chalupě. Máme chalupu v Orlických horách, tam je krásně. Naši neměli volno, tak jsem tam byl sám; coural jsem se po horách, vařil si, co jsem chtěl a kdy chtěl, a pomalu zjišťoval, že se vlastně těším do školy, až zase sednu do lavice a pokecáme. Vlastně jsem si musel připustit, že se mi stýská…

První den ve třeťáku jsme se přivítali s Martym ve třídě – plácli jsme si a já ho najednou docela spontánně objal a řekl:

„Víš, že se mi docela stejskalo?“ Na chvlku ztuhl a pak se rozzářil:

„Víš, že mně taky?“

Blbá zpráva na začátku roku byla ta, že onemocněla naše ředitelka PaedDr. Železná, zvaná Železná lady. To nebyla posměšná přezdívka, to byla vlastně lichotka – rovná ženská, která problémy řešila přímo a bez úskoků. Prý dlouhodobá neschopnost. Její funkci zatím převzal zástupce Váně (tělocvik, zeměpis). Všichni se chodili kouknout na dveře ředitelny, kde byla jmenovka ředitelky překryta papírem formátu A4 v plastových deskách přilepeným izolepou a s nápisem: Mgr. Josef Váně, prozatímní ředitel. Humanitní třídu ta prozatímní vláda hned inspirovala k přezdívce Kerenskij, která se okamžitě ujala.

Jenže postupem času to přestávala být sranda. Kerenskij přitvrzoval a stával se z něj spíš jakýsi říšský protektor. Ještě v září vyhlásil na konec února povinný lyžařský výcvik pro třetí ročník. Neúčast neomlouvá nikoho a za žádných podmínek! Pár lidí to dost vyděsilo. Tomáš, který končil druhák se samými jedničkami a trojkou z tělocviku (Váně na ní trval, neukecala ho ani Železná lady), se z toho málem složil. Až teď jsme se dozvěděli, proč nechodí na obědy a vždycky někde cmúlá kus chleba v koutě…, má ještě tři sourozence a rodina je na tom finančně fakt blbě. Bylo mu jasné, že prostě nejsou prachy na to, aby jel, a taky mu bylo jasné, že to Kerenskij bude muset akceptovat a že mu to dá ale taky pěkně vyžrat, svině svinutá mstivá.

Mně představa lyžáku nevadila, na chalupu jsme ostatně jezdívali i v zimě a lyžování mě bavilo. Párkrát jsem na téma zabrousil při hovoru s Martym, ale vždycky nějak ztuhnul a odvedl řeč. Až někdy před Vánoci, když jsem zase začal na téma lyžáku a že se docela těším, jsem si všiml, že se mu trochu třesou ruce a mírně pobledl.

„Co se děje? Ty na ten lyžák nechceš?“

„Promiň, já… já vlastně stál na lyžích jen jednou, někdy v pěti letech. Stál jsem poprvé na lyžích a naši mě chtěli dát do lyžařské školičky, jenže mě táhli za sebou na lyžích vrškem okolo slušného svahu. Objevil se tam tenkrát nějakej nalitej chlap, který si mě všiml a hned prohlásil: „Tohle bude šikovnej kluk, tomu to půjde!“ A strčil mě ze svahu. Letěl jsem rovnou dolů, neuměl jsem nic a skončil jsem v saltech a kotrmelcích a se zlomenou rukou. Rodiče vyrazili hned za mnou zachraňovat… Toho ožralu už jsme nikdy neviděli. Já se lyží strašně bojím…“

„Ty, to je blbý. Co budeme dělat?“

„Co ty, co já budu dělat? Ty problém nemáš.“

„Počkej, tvůj problém je i můj problém…, zkusím něco vymyslet…“ Vděčný pohled. A já věděl, že něco vymyslet musím.

„Hele, dostal jsem nápad. Lyžák je koncem února. Koncem ledna je už stejně uzavřená klasifikace, takže se nemusíme šrotat. Půjčíš si výbavu v půjčovně a pojedeme k nám na chalupu. Sníh už tam je teď, tam nebude nikdo cizí, u chalupy je malá loučka, kde kdysi učili jezdit mě, tam to zkusíš v klidu a nikdo nebude očumovat. Co ty na to?“ Koukal na mne, jako by mě viděl poprvé:

„To… to by asi šlo… Děkuju strašně moc!“

Tak jsem s Martinem zašel do půjčovny, vybrali a zarezervovali lyže a boty, v půjčovně slíbili, že mu je seřídí, a nejen slíbili, ale i udělali, a tak jsme jedno páteční lednové odpoledne vystoupili s batohy a lyžemi z autobusu a vydali se via naše chaloupka.

„Počkej, já ještě skočím tady do pekárny pro chleba, pečou tu skvělej a já jsem ho nechtěl tahat celou cestu.“ Tašku s bochníkem chleba jsem připnul k batohu a kráčeli jsme.

„Jsme trochu stranou od ostatních… Cestou se zastavíme u Hýsků, to jsou sousedi, co tu bydlí celoročně. Jsou v dohledu naší chalupy, tak aby věděli, že jsme tam my a nevloupal se tam někdo cizí.“

Zabočil jsem na cestičku k Hýskovic chalupě, že zaklepu, ale pan Hýsek už otevíral dveře a vyšel na zápraží:

„Ahoj, Peťo! Maminka volala, že přijedeš s kamarádem, tak už o vás vím. Zašel jsem k vám, pustil jsem vodu a dole jsem vám už zatopil v kamnech. A do kůlny jsem vám hodil ještě balík briket, ať nestopíte tolik dřeva.“

„To jste strašně hodnej, co jsem dlužen?“

„Nic, já si to vyřídím s vašima. Maminka měla starost, abyste tu nezmrzli, ale vypadá to, že to nehrozí, že jo?“ koukal na Martina, který byl najednou červený jak rajče.

„Myslím tím, že se zahřejete při lyžování!“ dodal pan Hýsek, ale na mě to působilo, jak když rovná něco, co plácnul a nechtěl. No nic, pustil jsem to z hlavy, poděkoval jsem a vyrazili jsme do chalupy.

Lyže a boty jsme nechali v předsíni. Uvnitř už bylo jakž takž slušně.

„Takže tady je malá kuchyň, vaří se tu na propan butan, ale když roztopíme kamna v pokoji, tak raději vařím na nich. V kuchyni je malý průtokový ohřívač vody na elektriku. Vedle je koupelna. Voda bude zatím ledová, je tu lázeňský válec na tuhá paliva, bojler nám nestačil, a když vypínají proud, což se občas děje, tak je stejně na nic. Dneska se umejeme u průtokáče v kuchyni a na zítřejší večer zatopím, takže se budeš moct vykoupat. Spát budeme v ložnici vedle, jen otevřu dveře, aby se taky trochu vyhřála. Jsou tu ještě dva pokoje v patře, ale to bychom museli přijet už před týdnem, abychom to vytopili tak, aby se dalo spát i tam. Nevadí ti, že budeme spát v manželský posteli? Vzal sis na noc tepláky, jak jsem říkal? Tu první noc bývá vždycky docela kosa.“ Martin už byl zase rudý. Nikdy předtím jsem u něj takovou barvoměnu nepozoroval. No co… „Fajn, můžeš si vypakovat. Dneska už nic nestihnem, začíná se už slušně stmívat. Ještě přihodím do kamen a můžeme dělat večeři.“

Postavil jsem na kamna pánev a vytáhl buřty, které jsem přivezl. Rozkrojil jsem je po délce a na každém konci nařízl, aby udělaly růžky, a hodil je řeznou plochou na pánev. Začaly se škvířit a pouštět tuk a rozevírat se. Po chvilce jsem je otočil. Vždycky mě bavilo, jak se buřty prohnou, jako by chtěly udělat nad pánví most.

„Tak, hotovo! Jestli chceš hořčici nebo kečup, je v kuchyňce v horní skříňce vlevo. Já ještě nakrájím chleba, tenhle čerstvej je úžasnej. Tak dobrou chuť!“ Najedli jsme se a já začal taky vybalovat svůj batoh. Tak tohle jsem ale mohl čekat! V batohu jsem měl plastovou krabici s pečenými kuřecími stehny, kterou mi tam tajně strčila máma. Takže o zítřejší oběd postaráno, plánované zalejvačkové čínské nudle budou až k večeři. Večer jsem pustil televizi, spíš jen jako zvukové pozadí, protože jsme seděli s hrnky čaje (doopravdy jen čaje, sice mě napadlo, že bychom do něj trochu rumu dát mohli, ale přece jen, zítra jdeme na lyže) a kecali a kecali a mně bylo hrozně dobře. Pak jsme se zakutali každý na svou půlku postele pod peřinu. Cítil jsem od Martyho napětí a nervozitu.

„Neboj, jsi šikovnej, zítra to zvládneš v pohodě a na lyžáku budeš hvězda. To tě nechlácholím, to vím.“

„Díky… jsi hodnej.“

Martin byl fakt šikovnej. Zkusili jsme na rovině, jak půjde s koleny, jak se natáčet, jak zahnout a ještě mě napadlo, že ho možná uklidní, když mu i na ten minisvah půjčím svou starou lyžařskou přilbu. To pomohlo hodně. Hlava dokáže věci… V poledne to už vypadalo, že ani nebude chtít na oběd. Ohřáli jsme kuřecí stehna, najedli se.

„Počkej, teď půjdeme o kus dál, tam je trochu prudší svah, zkusíš to tam.“ On ten ožrala, co ho kdysi jako dítě strčil se svahu, měl pravdu. Byl šikovnej a šlo mu to. A začalo ho to bavit.

Na večeři byly slíbené čínské nudle a ze sklepa jsem vyšťoural sklenici sádla se škvarkama, které jsme mázli na chleba. Hned jak jsme přišli, tak jsem zatopil v lázeňském válci. Skvělý vynález. Vytopí koupelnu, ohřeje vodu…

„Tak fajn. Jsi host, jdeš se koupat první!“ Když Martin vylezl z koupelny, přihodil jsem ještě pár polen a ještě chvíli počkal, až se voda dohřeje, a vycachtal jsem se taky. Zalezli jsme zase každý na svou polovinu postele. A zase jsem cítil od něj to napětí a nervozitu. Vždyť mu to šlo skvěle, už se nebojí, nemusí se bát…

„Marty… Děje se něco?“ Nic. Ticho. Jen takové syčivé nadechnutí – a nic. „Sakra, co se děje?!“ Otočil se ke mně v posteli, takže ležel hned vedle mě, opřel se o loket a zvedl se nade mě a díval se na mě dolů. Musel jsem se přetočit na záda, abych mu viděl do obličeje.

„Tohle se děje,“ řekl a políbil mě.