Andílek 1

Zrovna jsem si říkal, že se stavím v Mekáči na hamburger, když mi zazvonil mobil. Manne. A jéje.

„Kocourku, mám pro tebe kšeft.“ Proč by taky jinak volal, že jo. A já navíc nesnáším, když mi říká kocourku.

„Co to bude? Kam mám vyrazit?“

„Stav se u mě, někdo tě bere, ale řeknu ti to tady, nechci po telefonu, je to trochu spešl.“

„Hele, ty víš, že mám svoje pravidla, přes který nejdu, tak to vyklop rovnou, ať neztrácíme čas!“ Ale mobil už je hluchej, položil to. Takže budu muset k němu. Do háje… A pak stejně přijde s něčím, co odmítám dělat.

Aha, já jsem to nevysvětlil. Ne, já nejsem nájemnej vrah. Jsem kurva. Jo, prostě šukám za prachy. Vlastně mám pocit, že jsem zatím nedělal nic jinýho. Manne si mě našel ještě na střední a zařadil mě do svýho stáda. Je to výhoda, nemusím si shánět kšefty sám, udělá to za mě Manne. Nafotil jsem u něj své portfolio, stejně jako ostatní kluci, no a zákazník si vybere. Zaplatí Mannemu, nevím, kolik si nechává on, ale pak dá prachy nám.

Občas od kunčafta kápne i tuzér, když jsem teda dobrej. A já jsem sakra dobrej. Občas se sice najde idiot, jako třeba ten, co mi chtěl dát tuzér a řekl, že "to dá chlapečkovi do kasičky", což spočívalo v tom, že zkoušel, kolik padesátek mi narve do zadku. Když mu došly, začal mi tam rvát dvacky. Kretén.

O kšefty nouzi nemám. Mám dobrý portfolio. Vypadám mladší než mých dvaadvacet a fotograf byl hodně dobrej. Když se na ty fotky kouknu, tak se sám sobě líbím. Romantickej, štíhlej klučina se zasněným pohledem a lehce pootevřenou pusou… Manne mi na tý fotce přezdívá „andílek“ a říká, že to je skvělej výraz a že většina kunčaftů (tedy on říká „klientů“) má hned chuť mi ho do tý huby okamžitě nacpat. Moje péro je spíš průměr, ale „klienti“ mě stejně nekupujou kvůli němu, že jo.

Manne si mě hned na začátku otestoval, stejně jako ostatní kluky. Říkal, že přece musí vědět, co klientovi prodává. A fakt musím bejt dobrej, protože je nás jen pár kluků, který ještě znova občas vojede, když, jak říká, si chce dopřát něco extra.

Takže stojím u něj.

„Hele, tak to vyklop. Víš, co nechci dělat, takže jestli je to něco z toho, tak to byl zbytečnej telefon a zbytečná cesta.“

Hned na začátku jsme si dohodli pravidla, přes která nepůjdu. Nechci sado-maso, nechci piss a v žádném, v žádném případě ne kaviár. Z hovna se mi dělá špatně, i když ho mám spláchnout.

„No, tak to máš nejvyšší čas, aby sis rozšířil kvalifikaci, kocourku.“

On ví, jak mě to oslovení sere, ví to a používá to schválně!

„Hele, bude to asi spíš fetiš než sado-maso, to dáš. A je to doopravdy za hodně. Jo, taky je nesmíš vidět, takže budeš mít pásku přes voči.“

„Asi! Ty to nevíš?! A je?! To znamená kolik? Kolik by jich bylo, který nesmím vidět?! Jestli teda můžu vědět alespoň tohle?!““

„Byla řeč o třech…“

„Hele, do toho nejdu. Říkám… zbytečnej telefonát, zbytečná cesta. Najdi mi něco jinýho.“

„Tak hele, do toho jdeš. Jdeš do toho za prachy. Za dobrý prachy. Jinak se může stát, že ti někdo provede doopravdy hustý sado-maso a nebudeš z toho mít ani dvě mince pro Chárona převozníka!“

No, kurva, tak to jsme se dostali o level vejš. Přestala nám platit dohodnutá pravidla, takže asi jde doopravdy o velkej kšeft… A pro mě to znamená buď zmlácenej, vošukanej a zaplacenej, nebo když do toho nepůjdu, možná vošukanej, umlácenej, mrtvej.

„Do hajzlu…, takže kdy a kam mám jet?“

„Zejtra ve osm si tě vyzvedne šofér tady. Dostaneš pásku přes oči hned v autě, abys nevěděl, kam se jede, sundá ti jí, až bude auto v garáži. Tam tě předá prostředníkovi, kterej tě odvede na místo. Kdo tě koupil, nevím. Jednal jsem jen s tím prostředníkem. Slíbil, že tě nepoškodí… moc. Nesmí to mít trvalý následky.“

„Kurva!! Tomu ty říkáš asi spíš fetiš?!“

„Jo. Tak tomu teď říkám. Takže zejtra před vosmou sedíš tady. Jo, a bez večeře! Prej se jim nelíbilo, když se tam někdo poblil.“

No nazdar.

***

Občas zaskočím do kostela. Hned za vchodem je soška andělíčka, který v rukách drží pokladničku na milodary. Když do ní hodíte minci, tak andílek pokývá hlavičkou. Občas mu tam něco hodím, pro štěstí… Když mi říká Manne "andílek", tak by se "brácha andělíček" mohl snažit. Stavil jsem se za ním a hodil mu do kasičky dvě padesátky. Zakýval hlavičkou, jakože udělá, co bude moct.

***

Takže před osmou sedím u Manneho. Nervózní. Kdysi jsem si při nervozitě kousal nehty, už jsem se to odnaučil. Kdybych to dělal ještě teď, tak mám prsty okousaný k prvním kloubům.

Zvonek. Šofér na mě kouknul: „Tak jdeme. Mobil necháte tady.“ Vytáhl jsem mobil a položil na stůl. Sedl jsem do auta, šofér mi natáhl přes oči pásku – takovou černou mašli s gumou. Ještě se přesvědčil, že opravdu sedí, a vyrazili jsme. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je nepříjemný sedět v autě a nevidět, netušit, kdy přijde zatáčka. Jeli jsme asi půlhodinu, možná míň, mně to přišlo dost dlouhý. Zastavili jsme. Slyšel jsem skřípění otevíraných vrat, popojeli jsme (takže to bude barák se zahradou…), zvuk otevíraných garážových vrat, vjeli jsme dovnitř, zastavili. Zvuk zavíraných dveří a pak mi sundal pásku.

Garáž velká skoro jako můj byt. Nejmíň na tři auta. U dveří, které vedou do baráku, stojí chlápek v obleku, evidentně šitým na míru. Kravata se sponou. Šofér mu předá mou pásku.

„Dobrý den, pojďte, prosím, za mnou.“

Uctivost, se kterou se mnou jedná, mě začíná trochu děsit. Je to trochu jako úcta k oběti, než jí na oltáři podříznou krk. Jdu za ním chodbou, otevírá dveře – koupelna. Nevím, jakým kamenem je obložená, ale vypadá to strašně draze. Strach ve mně roste.

„Tady se, prosím, svléknete. Vysprchujte se a důkladně se vypláchněte.“ Na „důkladně“ dal důraz. „Zde na poličce máte parfém, který potom použijete. Neoblékejte se, a až budete hotový, tak zazvoňte na tento zvonek.“

Když důkladně, tak důkladně… Osušil jsem se, použil parfém (pěkně drahá značka) a zazvonil.

Přišel téměř okamžitě. Přejel mě pohledem, přišlo mi to jako ve škole, když jsem měl ukázat, že mám čisté ruce. Jen tady to vypadalo, že se přesvědčí, jestli mám čistou díru. Zase mi natáhl pásku a ujistil se, zda sedí. Pak mne vzal za levou paži: „Jdeme, prosím.“ Vedl mě. Zastavili jsme, otevřel dveře, zase mě chytil za paži a popošel se mnou dál.

„Pánové, prosím.“ A pak klapnutí dveří, které za sebou zavřel.

„Tak pojď,“ ozvalo se. Z každé strany mě vzal jeden, popošli se mnou a položili mne na břicho na něco, co bylo jako polstrovaný stůl, přes který byl polstrovaný válec. Srovnali mě na něm tak, že válec jsem měl pod břichem, takže mi zadek trčel vzhůru. Roztáhli mi ruce, zacvakla na nich měkká pouta, pak mi roztáhli nohy a taky je upevnili. Něčí ruka mne pohladila po hlavě, sjela na záda, pokračovala na zadek, kde mne poplácala. Asi jako když chce uklidnit koně. A pak přišel švihanec. S tím koněm jsem měl asi pravdu, tohle musel být jezdecký bičík. A další rána. Zařval jsem a někdo využil mojí otevřené pusy a nacpal do ní kroužek, který mi skoro vykloubil čelist. Upevnil ho řemínkem okolo hlavy. Pak jsem ucítil bolestivé štípnutí na chodidle. Bylo to něco, co dávalo krátké elektrické výboje. Nejdřív se pobavili na mých nohách, pak přešli na koule. Někdo mě začal honit, postavil se mi hned a další elektrický výboj jsem dostal na žalud. Nutilo mě to hekat a naříkat, což kvitovali tichým smíchem.

Když máte kroužek v puse, nemůžete polykat sliny, takže ty mi začaly po chvíli vytékat. Něčí ruka mi je utřela z brady a otřela mi je o díru. A znova. Znova. A pak mi jí začali pomalu roztahovat dildem. „Větší!“ Teda nevím, co do mě narvali, bolelo to dost. A pak jsem ucítil zasunutí dalšího kovového kroužku, tentokrát do mé díry.

Rána, která se ozvala, připomínala výstřel a polekala mě, než mi došlo, že bouchli šampus. Dali láhev ke kroužku v mém zadku a začali mě plnit. Obsah vytékal zpátky a já slyšel zase tichý smích a cítil jsem něčí jazyk na svých koulích, který si vychutnával vytékající tekutinu. Tak tohle docela příjemný bylo.

Další se ale přesunul k mé hlavě a narval mi přes kroužek péro do pusy. Kroužek zabraňuje tomu, abyste fixlovali, nenasměrujete to do tváře, jde to do krku a dráždí to ke zvracení. Už chápu, proč jsem měl být nalačno. Co nejvíc jsem zaklonil hlavu, to trochu pomůže.

Mezitím mi vyndali kroužek z díry a někdo mě začal šukat. To by bylo fajn, kdyby přitom nepoužíval ten jezdecký bičík, kterým mě švihal přes zadek a stehna.

Ten v mý puse se udělal. Vytáhl ho a otřel si ho o mý tváře. Chytil do dlaně vytékající sperma a otřel mi ho o obličej a vlasy. Přitom jsem cítil, jak trochu poposunul gumu pásky.

Ten zezadu se už taky udělal a nastříkal mi na záda.

„Máme ho otočit?“ Tiché přitakání.

Uvolnili mi pouta a otočili mě na záda. Roztažené nohy mi upevnili vzhůru, na válci jsem teď byl bederní krajinou. Pouta na rukou upevnili taky vzhůru. A pak zatáhli, takže jsem se ocitl ve vzduchu nad stolem. Cítil jsem zatlačení péra, který do mě proniklo a muselo být dost velký, a začal jsem se houpat při přírazech. Někdo mi dal svorky na bradavky a začal do nich pouštět elektrické výboje. Zařval jsem. Toho ve mně to nastimulovalo k vyšší razanci. Řval jsem a hlava mi lítala ze strany na stranu. Guma pásky se ještě posunula a při dalším pohybu hlavy se sesunula úplně a ustřelila pryč. A já se podíval do tváře toho, kdo mě šuká.

Jsem mrtvej. Tohle je nebetyčnej průser. Z toho se nedostanu. Tenhle hlavoun mě odsud živýho nepustí, aby se někdo nedozvěděl, že je sadista a na kluky. Jsem v hajzlu.