Andílek 2

Jsem mrtvej. Tohle je nebetyčnej průser. Z toho se nedostanu. Tenhle hlavoun mě odsud živýho nepustí, aby se někdo nedozvěděl, že je sadista a na kluky. Jsem v hajzlu.

Díval jsem se do těch ocelově šedých očí, které jsem dosud znal jen z televize a z fotek z novin, a docházelo mi, že má dost peněz a vlivu, abych se ztratil a už nikdo nikdy mě nenašel.

Začal jsem brečet. Slzy mi tekly, popotahoval jsem nosem, a protože jsem měl kroužek v puse, tak mi pořád odtékaly sliny.

Začal se usmívat. Ale byl to takový úsměv lovce, který právě dostihl štvanou zvěř a teď vytáhne tesák a dodělá jí. Možná na mě pak položí i smrkovou větvičku.

Zatáhl za má stehna a začal mě rozhoupávat. Sám stál nehybně a jen si mě přirážel a zvyšoval frekvenci. Nikdo mě teď nebil, svorky na bradavkách jsem přestal cítit a to houpání a ta plnost ve mně… Náhle mne přitáhl a podržel a já jsem cítil, jak mě plní… Udělal jsem se taky a nastříkal si na břicho.

Vyjel ze mě a já viděl, že má fakt dobrou kládu a navíc to, co mi asi docela dělalo dobře, tedy piercing v žaludu – podkůvka přes močovou trubici a propíchnutý kořen žaludu, ukončená na každém konci kuličkou. Jeho sperma ze mne vyteklo na zem. Natáhl pobaveně ruku a dlaní setřel pomalu moji nadílku z břicha. Prohlédl si ji na dlani a ochutnal. Pak natáhl ruku a dal ochutnat svým dvěma parťákům.

„Ujde,“ prohlásil jeden z nich.

„Pánové, pro dnešek končíme,“ řekl a oblékl si světle hnědý župan, který vypadal jak z velbloudího mláděte. Jeho parťáci se také oblékli (jeden měl absolutně hnusný župan s čínským drakem) a odešli ven. Vstoupil chlápek, který mne přivedl. Když viděl, že nemám pásku přes oči, evidentně znervózněl.

„Václave, máme problém…“

„Ano, pane?“

„Zatím dej toho andílka (představuje tě tak tvůj pasák, že?) do horního pokoje…“

A odešel. Já jsem stále visel, s kroužkem v puse. Václav, evidentně majordom a prostředník pro všechno mě spustil, odpoutal mě, sundal svorky z bradavek a vyndal mi kroužek z pusy.

„Děkuju.“

„No, to tedy máš za co.“ Uctivé vykání bylo to tam. „Proč sis sundal tu pásku, blbe?“

„Nesundal jsem si ji. Někdo z nich ji posunul a ona pak spadla. Co se mnou teď uděláte?“

„Půjdeš zatím do pokoje v podkroví. Jdeme,“ strčil do mne.

Vyšli jsme po schodech, otevřel dveře do pěkného pokoje. Široká postel, malý stolek, dvoje dveře do vedlejších místností. Zabudované skříně ve zdi. Knihovnička. Ta mi najednou přišla trochu nepatřičná. Husté záclony na oknech.

„Nebudeš si stoupat k oknu, rozhodně nebudeš odhrnovat záclony. Teď je to jedno, jsou stejně spuštěné zevní žaluzie, ale přes den. Žaluzie se vždycky ráno automaticky vytáhnou, večer spustí. Tohle jsou dveře do koupelny, tyhle jsou do posilovny a herny.“

Proč výraz posilovna a herna zněl trochu hrozivě? Otevřel jsem ty dveře. V místnosti podél stěn bylo několik cvičicích strojů, veslovací trenažér a podobně. Uprostřed stálo něco, co vypadalo jako obrovské mechanické křeslo. Evidentně s možností upoutat ruce a nohy a nastavit je do jakékoli polohy… Na stěnách visely na věšáku nějaké řemeny a postroje. Jo a taky jezdecký bičík, jak jinak… Docela mě zamrazilo v zádech. Vrátil jsem se do pokoje.

„Oblečení nepotřebuješ, stejně se odsud nehneš.“ Otevřel jedny dvířka ve zdi: „Tady je lednička, je tam nějaké jídlo, kdybys měl hlad. Do zítra určitě šéf vymyslí, co s tebou.“ Zase mráz po zádech a určitě se mi zježily vlasy. Zaklaply za ním dveře a slyšel jsem otočení klíče v zámku.

Tak. Najednou jsem dostal strašný hlad. Otevřel jsem ledničku. Mimo jiné tam byla menší obložená bagetka, jako přichystaná pro mě. Chutnala mi. Koupelna byla pěkná. Vysprchoval jsem se. Co dál?

Kouknul jsem, co je za knihy v knihovničce. No, potěšpánbůh. Na Dostojevského rozhodně nemám náladu a další jsem nezkoumal. Lehl jsem si na postel. Připadal jsem si unavenej, utahanej, vyždímanej jako hadr na podlahu. Co se mnou provedou? Co bude? A najednou jsem spal, ani jsem nevěděl, kdy jsem usnul.

Probudilo mě cvaknutí zámku. Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Mžoural jsem na toho, kdo přišel. Aha, pan majitel. Tentokrát oblečenej. Košile s krátkým rukávem, rajtky a vysoký jezdecký boty. Zřejmě se vrátil z projížďky na koni. Z projížďky? V noci? Co je to za blbost? Sedl si ke mně na postel, natáhl ruku a prohrábl mi vlasy.

„Fakt jsi docela hezkej šiml,“ řekl zjevně s narážkou na moje světlé vlasy.

„Co se mnou uděláte?“ zeptal jsem se ustrašeně.

„Pane. Budeš mne oslovovat pane. Pokaždé, když promluvíš.“

„Co se mnou uděláte, pane?!“

„To záleží na tobě…“

„Já… já budu hodnej, pane…“

Teda co ze mě leze za pitomosti, ale člověk, který se bojí, kecá ledacos.

„No, tak to vyzkoušíme.“

Že já nedržel hubu.

Vzal mě okolo ramen a odvedl mě do „herny“. Ze zdi sundal uzdu jak pro koně. Aha… Jemně mi mezi zuby nacpal udidlo a navlékl mi ohlávku. Zasmál se: „Šimlík!“

Položil mě na břicho na křeslo uprostřed a upnul mi k němu ruce a nohy, které pak spustil dolů. Vzal do ruky bičík a začal mě s ním jemně hladit po zádech a zadku. Stály mi snad všechny chlupy. Pak přišlo drobné švihnutí. Nebolelo to, jen to trochu štíplo. A zase mě bičík jen hladil… Druhou rukou si mě začal jemně připravovat. Skutečně jemně a pomalu. A zase občasné štípnutí bičíku. Kruci, ať už do mě vrazí tu svoji kládu, to nejde vydržet! Rozepnul si kalhoty a konečně do mě vniknul. Chytil za uzdu a zatáhl, hlava se mi zvrátila dozadu. Vždycky jemně zatáhl za uzdu při přírazu, občas mě štípl bičík na stehně… Když se do mě udělal a vystoupil, cítil jsem to jako divnou prázdnotu, chtěl jsem ještě. Kruci, tohle se mně docela líbilo…

Popošel přede mě, pořád rozepnuté kalhoty. Ten jeho piercing magicky přitahoval moje oči, takže jsem nejdřív neviděl, co dělá. Pak jsem si všiml. Natahoval si na ruku veterinární rukavici – takovou tu až po loket.

„Budeme muset koníka vyšetřit…“

Tak teď jsem začal panikařit. Začal jsem se v řemenech kroutit a cukat. Zasmál se. Nabral plnou hrst nějakého lubrikantu a cítil jsem, jak do mne pomalu pronikají jeho prsty. Vždycky dobyl kousek území, vrátil se a znovu šel dopředu. Funěl jsem a prodýchával to jak ženská při porodu. V hlavě vymeteno. Najednou mě pohladil jednou rukou po zádech: „Roztomilej maňásek!“ A mně teprve teď došlo, že je ve mně celou pěstí. Udělal jsem se.

Odpoutal mě, sundal mi uzdu. Skoro jsem se nemohl postavit, jak jsem měl roztřesené a slabé nohy.

„Tak, copak řekneš?“

Došlo mi to: „Děkuju…, děkuju, pane.“

„Hodnej kluk.“

Musel jsem se opřít o zeď, jak jsem se cítil slabý.

„Pane? Můžu… můžu se vysprchovat…?“

„Běž.“ A ještě na odchod plesknutí bičíkem přes zadek.

Pustil jsem sprchu a nechal na sebe dopadat proud. Vzal jsem sprcháč a namydlil se. Síla se pomalu vracela. Stál jsem pod sprchou se skloněnou hlavou a užíval si, jak mi voda masíruje záda a ramena. Strašně jsem se lekl, když jsem za oroseným sklem sprchy postřehl siluetu. Vybavila se mi scéna ve sprše z Hitchcockova Psycha. Vstoupil ke mně do sprchy. Nahý. Poprvé jsem si vlastně začal všímat, jak vypadá. Věděl jsem, že mu je přes padesát. Rozložitý hrudník s chloupky, které už trochu začínají šedivět. Trošku se mu už dělá bříško, ale mně to přišlo docela sexy, sedlo to k němu. A zase jsem zůstal čumět na toho jeho macka s piercingem. Nevím, jestli jsem si klekl schválně, nebo se mi prostě podlomily nohy. Prostě jsem klečel před ním. Vzal jsem jeho kládu do ruky a začal se s ní mazlit, olizovat ji – ten piercing mě strašně rajcoval. Začal jsem ho honit rukou a snažil se ho kouřit, ale byl hodně velkej. Do té práce s jazykem jsem fakt dal duši. Nastříkal mi na obličej a voda ze sprchy hned všechno odplavila.

Osušili jsme se. Neoblékl se, odvedl mě do postele a lehl si vedle. Pohladil mě po hlavě a trochu si mne srovnal, takže jsem měl hlavu na jeho hrudi. Podíval se na mě: „Myslím, že ti nechám udělat piercing jazyka. Až bude ten tvůj narážet na ten můj, bude to znít jako vánoční andělské zvonění.“

„Děkuju, pane.“

Ježíši, za co děkuju, já jsem blbec!

***

Ráno jsem byl v posteli sám. Mohlo se mi to zdát, ale rozbolavělý zadek mi připomněl, že to nebyl sen. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Václav, „člověk pro všechno“. Nesl tác.

„Nesu ti snídani. Nevěděl jsem, jestli piješ čaj nebo kafe, tak tu máš obojí.“

Skoro mě to dojalo.

„Kafe, děkuju.“

Na tácu byly rohlíky, máslo, plátkový sýr, pár koleček salámu a vajíčko. Hotová hostina.

Václav se posadil a díval se na mě. Přišlo mi, že trochu zlomyslně. Cítil jsem se nepříjemně. Představte si, že jste nahý, snídáte a někdo si vás prohlíží. Kdybych už nebyl nahej, tak bych řekl, že mne svléká očima. Takhle mě možná spíš stahoval z kůže.

„Víš to, že jsi fakt problém? A asi nás přijdeš na spoustu peněz. Budeme muset nějak vyřešit tvýho šéfa. Tvůj pasák asi nebude nijak nadšenej z toho, že jednu svou ovečku už neuvidí. Naštěstí je na korunu jako čert na hříšnou duši.“

Málem mi zaskočilo. Mrazivá kudla mi přejela po páteři a studená ruka mi sevřela žaludek. Na to jsem vlastně nevzpomněl. Manne mě asi bude postrádat a oni mě budou chtít někam uklidit. Jak? Přestal jsem snídat. Jídlo mi najednou připadalo jako popel z vlastní urny.

Václav si mě pobaveně prohlížel: „Docela by mě zajímalo, co ti teď běží hlavou.“

V noci přece, když mluvil o piercingu, to znělo jako plány…, přece by to neplánoval, když by se mě chtěl zbavit. Teda alespoň ne, když by se mě chtěl zbavit rychle…

Dojedl jsem rohlík a dopil kafe.

„Děkuju.“

Sebral tác.

„Ještě se stavím!“

A zaklaply za ním dveře.