Andílek 3

Václav se objevil asi za hodinu. Koukal jsem jak z jara. Pod rukou nesl noťas! Položil ho na stolek a pobaveně se na mě díval.

„Jo, ten je pro tebe. Jen nečekej, že ti řeknu heslo na wifinu. To bys mě měl fakt za debila.“

„K čemu to tedy je?“

„Šéf usoudil, že se potřebuješ něčím zabavit. Můžeš si zacvičit v posilovně – a to bych ti fakt doporučil, když tu chceš vydržet, tak budeš potřebovat fyzičku. A pak prej potřebuješ intelektuální činnost,“ ušklíbl se. „Na tom noťasu jsou testy z angličtiny, ty vyplníš. Šéf chce vědět, jak na tom seš, večer si to zkontroluje. A pak se můžeš ještě kouknout na uložený kurzy. Je tam španělština a účetnictví, aby ses naučil s financemi. Seš v tom zřejmě úplně blbej, ten tvůj pasák tě pěkně škube. Jo, pak je tam ještě kurz ruštiny – možná si myslí, že když píšou bukvama, tak to teplýmu půjde líp. Jo a doporučuju se fakt snažit. Šéf je náročnej. Ve všem. Jen by mě zajímalo, proč se s tebou tak maže.“

No, to mě taky. Spustil jsem noťas a koukl na testy. Docela mě bavily. Udělal jsem je celkem rychle. Protáhl jsem se a šel do posilovny – herny. Zkusil jsem veslovací trenažér. Na první pokus jsem si málem natloukl hubu, než jsem našel grif.

V poledne se objevil Václav s tácem s obědem. Krabička s jídlem dovezená z nějaké čínské hospody. Nevadí, mně čína vždycky chutnala. Evidentně se těšil, že se pobaví, protože u jídla nebyl příbor, ale hůlky. Mně to nevadilo, s hůlkami umím docela slušně, takže jsem ho nejspíš trochu zklamal.

Po obědě jsem zkouknul vzorek kurzů. Španělština vypadá zábavně, tu bych mohl zkusit. Okolo páté přišel zase Václav a noťas odnesl. Prohlédl jsem znovu knihovnu. Většinou světová klasika. Skoro povinná četba. Tak aspoň Jeromeho Tři muži ve člunu, abych zabil čas.

Před sedmou přišel zase Václav a prostřel stůl pro dva. A když říkám prostřel, tak tím skutečně myslím ubrus, naaranžované příbory a ubrousky, sklenice na víno a svícny! Večeře při svíčkách! Taková romantika!

Pán přišel přesně v sedm. Oblek, košile, kravata.

„Tu večeři máš za ty testy. Angličtinu máš slušnou. Uvidíme, jak ti půjde to ostatní.“

Odmlčel se a evidentně čekal nějakou reakci.

„Děkuju, pane.“

Posadili jsme se ke stolu. Muselo to působit hodně podivně a dekadentně. Chlap v perfektním drahém obleku s kravatou a naproti němu nahý kluk. Hořící svíčky. Václav otevřel láhev červeného vína a přelil ho do dekantéru. Juknul jsem na láhev – Chatêau de La Rivière Aria, ročník 2010. Hm, Francie. Nevím, jestli jsem ten, kdo to ocení.

Václav přinesl předkrm – zvěřinovou paštiku. Nalil nám víno. Bylo fakt hodně dobré. A šlo do hlavy. Jako hlavní chod dančí na víně. Bylo to skvělé. Víno mě uvolnilo. Dojedli jsme, Václav sklidil se stolu a zmizel.

„Pohrajem si?“

Zakýval jsem hlavou a pomalu šel za ním do „herny“. Nerozsvítil. V celé místnosti mihotaly svíčky v kalíšcích. Nevím, kdy je tam Václav stačil rozsvítit. Šel jsem ke zdi a sundal s ní uzdu.

Zavrtěl hlavou: „Dej ji zpátky.“

Odvedl mě k už známému křeslu, položil mě na záda a připoutal mi rozpažené ruce. Upoutané roztažené nohy zvedl do výšky. Co bude tohle? Usmíval se a v ruce držel jeden z kalíšků se svíčkou. Došlo mi to. Oči jsem musel mít velké jak lázeňské oplatky. Natáhl ruku a z výšky mi začal kapat vosk na bradavky. Zaštípalo to, ale jen na chvilku. Nebyl to vosk, byl to parafín, který taje při nižší teplotě, a navíc ho zkušeně lil z výšky. Byla to vlastně spíš hra na bolest. Pomalu bral kalíšek za kalíškem a pomalu mě do parafínu zaléval. Z hrudníku přešel na břicho a níž. Můj pták byl v pozoru a dostal svou dávku. Kroutil jsem se jako červ. Rozepnul si kalhoty, chytil mě za stehna a pomalu se do mě začal dobývat. Zase dekadence – šuká mě chlap v obleku s kravatou. Fňukal jsem a kroutil se. Připoutané ruce a nohy mi nedovolily žádný pohyb. Kdybych je měl volné, tak bych ho sevřel jak kleštěmi, aby ve mně zůstal. Takhle jsem mohl jen fňukat a brečet.

Když mne odpoutal, začal jsem ze sebe sloupávat parafín. Šlo to celkem dobře, jen dole byl problém. Neholím si chlupy, jen je zastřihuju. A teď v chlupech dávka parafínu, která nešla dolů. Pobaveně sledoval, jak se s tím trápím.

„Budeš to muset ostříhat.“

Přinesl malé ostré nůžky. Nevěděl jsem, jak začít. Zkusil jsem do toho párkrát střihnout. Zasmál se: „Počkej.“

Klekl si přede mne a velice soustředěně, pomalu a systematicky mi začal odstřihávat chlupy hned u kůže. Jeho ruce na mých chlupech a jeho obličej u mého ptáka. To bylo k nesnesení. Erekce jak hrom. A já vyděšeně sledoval kapky na špičce mého žaludu, jak nabývají a zvolna se spouští na rameno toho drahého saka. To ne…! Zvedl jsem hlavu, díval se upřeně před sebe a zatínal zuby do spodního rtu. Nechci to vidět, nechci vědět, co se děje…

Skončil svou práci a podíval se na mě nahoru. Díval jsem se pořád před sebe a kousal si spodní ret. On si snad teprve teď všimnul, jak mi stojí. Tiše se zasmál a začal mě honit rukou. Moc jsem toho už nepotřeboval, první dávka mu šla přes rameno, ta druhá už na sako. Zvedl se a beze slova odešel. Zůstali jsme tam stát s mým ptákem sami.

Práci na mém ochlupení jsem dokončil v koupelně holítkem. Tu noc už nepřišel.

***

Ráno vkráčel opět Václav se snídaní a s noťasem.

Protáhl jsem se v posilovně a zkusil zase kouknout na doporučené kurzy. Moc mi to nešlo, pořád jsem přemýšlel, proč to vlastně tenhle můj pán dělá.

Venku se ozvalo psí štěkání a Václavův rozčílený hlas. Zapomněl jsem na zákaz a vrhnul jsem se k oknu, odhrnul jsem záclonu. Nějací dva chlápci to zrovna brali ze zahrady přes zeď. S foťákama. Ještě se ohlédli a jeden z nich mě musel zahlédnout. Cvak! Skoro jsem ten foťák slyšel. No nazdar. Andělíček strážníček se na mě vybodnul. Vypadá to, že půjdu z průšvihu do průseru. Uskočil jsem od okna. Ten den jsem už nebyl schopen se na něco soustředit. K obědu jsem dostal krabičku s těstovinami z nějaké restaurace, k večeři pizzu.

Pán dorazil okolo osmé. Bez obleku, džíny a košile.

„Chodil jsi někdy do skauta?“

„Ne. Ne, pane…“

„O dost jsi přišel. Já se tam třeba naučil dobře vázat uzly.“

A mně došlo, jaké téma budou mít naše dnešní hrátky. Skrčené ruce a nohy, svázaný jako balík slámy jsem visel a jen jsem vyrážel: „Prosím, pane, prosím…,“ jen aby už byl ve mně. A když do mě vstoupil, byl to pocit – uvolnění? Volnosti? Lze mít pocit volnosti a uvolnění, když je člověk svázaný tak, že se nemůže hnout? A ještě něco jsem si začínal uvědomovat. Podivný pocit vděku.

Později v posteli jsem se k němu přitiskl a cítil jsem něco, co dlouho ne. Potřebu být pohlazený, pochválený… Jednou rukou mi rozcuchal vlasy. Kdybych byl kocour, tak předu.

***

Hluk, světlo. Rámus. Ležím na zemi, ruce v týle. Pak mě někdo zvedá, hází přes mě deku a odvádí mě. Vyvádí mě ven z domu, do auta s majákem, které mě odváží.

To všechno bylo jako sen, nebo spíš jako špatný film. Výslech na policii. Postupně se dozvídám, co se asi stalo. Ti paparazzi, co mne vyfotili, začali pátrat po tom, kdo jsem. A přes řadu známostí se dostali k Mannemu a ten mne hned ohlásil jako pohřešovaného. Napráskal jim, co mohl. Všechno, co věděl. Došlo mu, že takové zvíře, ke kterému jsem se dostal, nebude jen tak moct vydírat, a že bude pro něj lepší, když mu tihle zaplatí za informaci. Alespoň něco.

Takže policie vtrhla do domu osvobozovat kluka uneseného pro sadistické praktiky. No nazdar. Trval jsem na tom, že jsem přijel dobrovolně a dobrovolně jsem zůstal. Z toho jsem neustoupil. Vyslýchali mě dost dlouho. Nakonec to skončilo omluvou. Dostal jsem své oblečení a doklady, které našli v domě. Museli tam udělat pěknou šťáru. Pořád se vyptávali na „hernu“, ta je zajímala hodně. Pustili mě.

Vyšel jsem na ulici. U prvního stánku s novinami palcové titulky bulváru: SADISTICKÉ HRÁTKY v DOMĚ! Fotka domu, moje fotka za oknem… Vyvolalo to ve mně velký pocit viny. Nedokázal jsem dodržet zákaz. Ale vlastně proč bych měl tu povinnost? Já tam byl vlastně nedobrovolně. Nebo ne? Nějak se přestávám orientovat sám ve svých myšlenkách.

Došel jsem do parku, sednul si na lavičku. Co teď budu dělat? Vůbec jsem neměl chuť vracet se k Mannemu a naskočit zase do staré lodi. Co budu dělat?

Kousek dál zastavilo auto, někdo z něj vystoupil. Se skloněnou hlavou jsem koukal na písek cestičky, ponořený do svých zmatených myšlenek. V mém zorném poli se objevily drahé boty, které se natočily ke mně. Zvedl jsem hlavu. Pán. Vstal jsem a nervozitou jsem si začal kroutit prsty jako malý kluk přistižený při lumpárně.

„Já se strašně omlouvám…, je mi to moc líto, moc se omluvám, já… nechtěl jsem dělat problémy…,“ padalo ze mě.

Natáhl ruku a hranou ukazováku mě pohladil po tváři: „Teď s tím nic neuděláme. A možná to bude teď jednodušší. Chceš někam hodit?“

Nějak jsem nechápal. Koukal jsem na něj s otevřenou pusou. Co tím myslí?

„Chceš třeba odvézt domů? Nebo někam jinam? Nebo…,“ polkl, „nebo ještě zkusíš být u mě? Co bys chtěl?“

Sklonil jsem hlavu a čelem ho ducnul do hrudníku. A ještě jednou. A kdyby to náhodou nepochopil, tak jsem zkusil tiše zařehtat: „Íhaha…“

Začal se smát. Chytil mne kolem ramen: „Tak jedem.“

„Ještě mám prosbu, pane. Můžeme se stavit u kostela? A ještě…, je mi to trapný…, nemáte nějaký drobný? Já u sebe nemám nic…“

Zase se zasmál.

Zastavili jsme u kostela, dovnitř šel se mnou. Vylovil hrst drobných. Zastavil jsem se u andílka za dveřmi: „Díky, brácho.“ Začal jsem házet mince do kasičky a andílek kýval hlavou a jako by říkal: „Ale vždyť já vím, co komu dát…“