Jen jedna noc - Kapitola 2

V taxíku jsme ani jeden nemluvili. Nepřemýšlel jsem nad ničím konkrétním. Místo toho jsem sám se sebou hrál hru – počítal jsem, kolik mineme na pravé straně aut. Říkal jsem si, že v jednu ráno nebude takovej provoz, ale dost jsem se spletl. Taxikář si totiž vzal Radkova slova – co nejrychleji na xxx adresu – k srdci a my jsme svištěli Prahou, jak kdyby nás honili fízlové. Nutno podotknout, že jsem opravdu jen čekal, kdy se nám za zády ozvou houkačky a rozblikají světla. S počítáním jsem skončil někde u šedesátky, poté jsem se vzdal.

Zastavil nám přímo před vchodem. Dostal od Radka místo čtyřstovek rovné pěti kilo.

U Radka už jsem jednou byl, ale to ještě bydlel v paneláku na sídlišti. Musel se během dvou let přestěhovat, protože jsem šel za ním do jednoho z bytových komplexů, který se, jak stálo na zdi, jmenoval Andromeda.

Ve zkratce – černo šedivá krychle s několika byty uvnitř, kde jste ale neměli šanci slyšet, kterak si soused nad vámi vesele vyprazdňuje střeva případně pouští trochu hlasitěji hudbu, ani jak někdo jde po schodech či naopak výtahem. Prostě luxusnější králíkárna, nikoliv z panelů, ale z pravých cihel, za který si člověk ale pěkně připlatí při pronájmu i případné koupi.

Beze slov jsme pokračovali dovnitř a beze slov jsme se taky zuli, svlékli si kabáty. V mém případě šlo o delší koženou bundu, na kterou jsem minul jednu svoji měsíční výplatu ještě v době studijních let. Radek naopak měl naprosto normální černý kabát. Napsal jsem Tedovi, ať mi schová moji peněženku, že už dnes nepřijdu, neboť se něco vyskytlo. Ještě jsem si stihl přečíst jeho odpověď: Jako really? Jako vážně?!! Sakra! Cos mu nalil do pití?!

Kdyby věděl… Sám jsem ještě stále nemohl uvěřit, že doopravdy stojím v Radkově rozlehlém obývacím pokoji.

Na rychlou odpověď jsem nedostal čas. Radek mi mobil vzal z ruky a poslal můj krásný nový Iphone 11 na leteckou prohlídku obývákem přímo na gauč odkud se odrazil a putoval dalším mezinárodním letem až na konferenční stolek.

Naštěstí si kupuji nerozbitné obaly. Jinak by Radek poznal, jak bolí rozdrcené kosti. Takhle jsem jen udiveně nadzvedl obočí a poznamenal cosi o kokotech, což Radka vůbec nevyvedlo z míry.

Měl jsem v plánu se trochu porozhlédnout. Radek byl však jiného názoru. Čapl mě oběma rukama za košili a názorně mi předvedl, že když fakt trhnete směrem od sebe a to hodně prudce, začnou odlítávat knoflíky. Vždycky jsem tohle viděl jen ve filmech. Pak mi rozepnul pásek u kalhot, a když už byl v tom trhání knoflíku, utrhl mi i ten na riflích. Začal jsem být rád za to, že nedisponuji knoflíky na trenýrkách a ponožkách, jinak bych v podstatě přišel o celý svůj party ohoz. Naneštěstí se nic takového nekonalo. Boxerky mi sice taky sundal, ale ponožky mi nesvlékl, neb si jistě říkal, že by bylo slušné ponechat mi alespoň část oděvu.

Následně se chtěl vrhnout na moje rty, ale jelikož jsem se nehodlal nechat zahanbit, předvedl jsem mu, že ho taky zvládnu svléknout, a než se stačil sklonit k mým ústům, chytl jsem lem jeho trička a přetáhl mu ho přes hlavu, kde jsem ho chvíli zanechal, aby černá látka dostala polibek jako první. Navíc jsem si musel počkat, než se uráčí zvednout ruce.

Bavil jsem se, ale najednou mi došlo, že je třeba ještě něco dovyřešit. Odhodil jsem jeho tričko pryč.

„Seš jen zářez,” vypadlo ze mě. Zvedl jsem levačku a zachrastil náramkem. Cinkalo to jak rolničky na Vánoce. „Tady, každej kroužek jedna duše.”

Chytl mě za ruku a prohlížel si moje vítězství zblízka. „Proč některý jsou větší a některý menší?”

„Protože existujou žraloci, ale taky kapři,” uchechtl jsem se.

Zvedl ke mně zrak. „A co jsem já?”

Nasucho jsem polkl. „Velryba?”

Oba jsme se rozesmáli.

„Velryba, tak to budu mít největší kroužek ne?” bavil se.

Nechtěl jsem tu atmosféru kazit, ale hranice jsou hranice. „Ne, budeš ten velkej, ale ne největší. Žádná privilegia, jen další zářez,” řekl jsem pevným hlasem a podíval se mu do očí. Někdy je se mnou těžký vyjít. Na lidech obecně mi nesejde. Nepůjdu demonstrovat za práva zvířat ani mě nevytrhne, že na druhý straně polokoule pár jedinců upálí za živa. Všechno kolem mě je mi ukradený. Když pojedu rychle a do cesty mi vběhne kočka? Zajedu ji. Majitel si svoje věci, zvířata a cokoliv dalšího má hlídat. Nikdy jsem nepřispěl na charitu ani se k tomu nechystám. Vím, že karma je zdarma, a proto ani já sám nikomu nic zlého nedělám. Jen se prostě nezúčastňuji toho, na čem můj vlastní život nezávisí. Tečka.

Chcete to teď se mnou vzdát? Klidně můžete, chápu. Ani to mě nevytrhne.

Ne. Rozhodně nejsem příkladný lidumil, jak v dnešní době frčí.

A nemažu, nikdy a ze zásady, med lidem kolem držky.

„Sakra,” nadechl se. Zajel si oběma rukama do vlasů a popošel o kousek dál, aby si sedl na gauč.

„Takže už nechceš?” zajímal jsem se.

„Ne, o to nejde. Jen… ty mě fakt dostáváš,” odvětil. Pak se zvedl a začal kolem mě chodit sem a tam. Nechápal jsem, čím ho jako dostávám, ale pitvat se mi v tom nechtělo. Nechal jsem mu dvě minuty na vstřebání a pak jsem si natáhl zpět kalhoty. Oblékl jsem košili z poloviny bez knoflíků. Boxerky jsem se rozhodl nehledat a sáhl po bundě.

„S Denym, víš, šlo o to —”

„Nezajímá mě to,” přerušil jsem ho. Netušil jsem, co ho přivedlo k chuti začít řešit zrovna tohle…

Zastavil se přímo přede mnou.

Pokračoval jsem dál. „Je mi jedno, cos s ním měl nebo mít budeš. Je mi do toho kulový, slyšet to nechci a věř, že tobě by to nepomohlo. Na to máš určitě jiný, kterým to řekneš. To, že tě chci ojet, je jediný, o co mi jde. Nebyl jsem s tebou nejlepší kamarád včera a nehodlám jím být ani zítra. Chápeme se?”

Nebudu lhát, ale vážně jsem čekal, že mi s největší pravděpodobností dá pěstí. On mě ale převezl, protože se pouze široce usmál. Vzal mi bundu z ruky a pověsil ji zpátky na věšák. Zkusil jsem se po ní ale natáhnout, takže ji zase ukořistil a mrsknul někam za sebe.

„Máš recht, ty asi nejsi ten, komu bych se chtěl teď zpovídat.”

Možná čekal, že mě to zabolí. „Ne, to fakt nejsem.” Nakoukl jsem mu přes rameno. Bez té koženky neodejdu. Stála mě kdysi celou moji měsíční výplatu. Doopravdy nerad bych ji tu zanechal.

„Proč jsi vlastně měl takovou potřebu se mi omluvit?”

Překvapeně jsem nad změnou tématu nadzvedl obočí a spokojeně se vrátil očima zpět. Koženka se válela na komodě vedle jakýchsi dveří, u kterých jsem neměl šajn, kam vedou. „Protože to ode mě tehdy nebylo úplně košer, a navíc jsem v omluvě měl i svoje zájmy,” nadhodil jsem a významně ho sjel pohledem.

„Takže vlastně vůbec nejsi tak špatný, jakým se děláš. Ty jsi jenom upřímnej,” pokrčil rameny.

„Och,” zasmál jsem se. „Díky za udělení rozhřešení a teď co? Jdeš do toho, nebo na to kašlem?” vrátil jsem se zpět do jistých vod.

„Kolikaprocentní šance tu je, že se do někoho zamiluji po prvním sexu?” vybafl na mě s jiskřičkami v očích.

„No, nulová řekl bych. Aspoň dle mých zkušeností. Ani žádná z mých drahých poloviček se mi nikdy nesvěřila s tím, že by pro ni můj penis byl Amorovým šípem,” udělal jsem pobavený úšklebek. „že jsem dost dobrej, to jo, to už mi řeklo hodně z nich. Nicméně lásku jsem si naštěstí za jednu noc nevyšukal,” dodal jsem v rychlosti, abych trochu pohladil své vlastní ego.

Radkovo obočí se mínilo vydat k sousedům, načež se zase rozesmál. „Nevěděl jsem, že jsi tak veselá kopa. Ale co kluci?”

„Hm,” kývl jsem a zamyšleně si promnul bradu. „Jsi první,” a když mu skoro s děsem vyjely oči z důlku, dodal jsem: „Ale v klidu, připravoval jsem už ženský zadky, takže mám nějakou představu… prdelka jako prdelka ne?”

„Fajn,” nadechl se, jak kdyby ho čekala velká zkouška. „S tím asi zvládnu žít.”

„Takže ti to fakt nevadí?” zaklepal jsem rukou. Doufal jsem, že řekne ne, a nevěřícně zíral, jak mě jeden pěknej chlap dovede rozhodit. Zatraceně pěknej chlap.

O krok odstoupil. „To se vážně tolikrát ptá někdo, kdo mi před chvíli dost svérázným způsobem řekl, že jsem mu úplně u prdele?”

Musel jsem se zasmát. Ano, to samozřejmě dávalo smysl. Jenomže svěřovat se někomu, s kým chcete mít jen sex, je jedna věc. Vzato způsobit následky na duši tomu, s kým chcete mít jen sex, to je zase druhá věc. A dle mého mínění šlo o naprosto dvě odlišný roviny. U té první by mi totiž nic nehrozilo. Naopak u druhé, tam už bych v budoucnu mohl narazit na starou a staletími osvědčenou karmu.

Jako kdyby mi četl myšlenky. „Máš recht, ve finále to spolu nesouvisí.”

Kývl jsem. „Jo, nesouvisí…“ Rozhodl jsem se nemrhat čas tlacháním a položil mu ruce na boky. O krok jsem přistoupil blíž a zadíval se mu do očí. Shledal jsem jako docela výhodný mít partnera v přibližně stejné výškové relaci. Jestli byl maximálně o centimetr dva vyšší, nebylo na první pohled patrné.

„Nedáš si panáka?“ zeptal se. Vzato Radek byl evidentně zase jiného názoru než já. Proč dělat to, kvůli čemu jsme sem uháněli skoro nadzvukovou rychlostí?

„Panáka?“ podivil jsem se a zase ho pustil. Ne, nechtěl jsem si dát panáka.

Jenomže taky jsem nechtěl působit jako někdo, kdo si prostě v posteli oddělá svoje a odejde. I když tak jsem to většinu času praktikoval. Ačkoliv jsem mu před pár minutami to samé řekl – že tu nejsem pro srandu králíkům, ale protože mám cíl. Přeci jen, Radek byl svým způsobem víc než známý, i když stále míň než kamarád. Usoudil jsem, že jeden panák ještě nikdy nikoho nezabil.

Ale, jak už to tak u Čechů bývá zvykem, nezůstalo jen u jednoho. Prvně se začalo jednou nohou, pak mě Radek přemluvil na druhou, pak ještě usoudil, že proč ne i ruce… a po pátém kolečku jsem začal nalévat i já. Zelená tekutina podezřele ubývala v lahvi. Radek měl ale zásoby, a proto se rozhodl, že zajde ještě pro další lahev, dokud mu nohy fungují, jak mají.

Nesnáším zelenou, přesně z toho důvodu jsem ji pil, jako kdyby to byla Cola.

Neměl jsem v plánu si s Radkem vykládat intimnosti. Minimálně ne ten večer. Ne, když jsem si přišel pro svoji jednu noc. Pro další přívěšek na svůj náramek.

Neměl jsem dokonce ani v plánu hrát si na jeho nově objevenou vrbu, neb to jsem mu před tím zeleným kekelem sám dost důrazně sdělil. Tehdy jsem to ještě myslel vážně.

Někdy ale věci nejdou tak, jak si člověk přeje, a nic to nezachrání. Alkohol už tuplem ne.

„Měl jsem snoubenku,” uchechtnul se a dolil nám nového panáka.

Už jsem pomalu začínal cítit, jak vzlétám. Jak je moje tělo lehčí a můj mozek pomalejší. Někdy před dvaceti minutami jsem se rozhodl, že moje zásady si můžou sbalit kufry a táhnout do hajzlu.

„Ty? Fakt?!” jevil jsem se.

„Jo, já a to dost dlouho. Ještě v době, kdy jsem dělal modeling, sakra…,” zavzpomínal. „Tehdy jsem byl svině. Měl jsem s ní naplánovanou budoucnost a přitom jsem chodil do gay baru motat klukům hlavy. Neměl jsem kvůli tomu žádné sociální sítě. Jen proto aby to nikdo nezjistil,” uchechtl se a naklopil zelenou tekutinu do sebe.

Chvíli jsem ho pozoroval, než jsem se odhodlal dát si další dávku peprmintu.

„Zlomil jsem srdce nejednomu klukovi. Toho posledního si pamatuji nejvíc. A vidíš, dneska je šťastně zadanej, slavnej a pořád stejně pěknej. Možná ještě hezčí.”

„To se asi netvářila moc nadšeně, když sis jí nevzal, co?” uchechtnul jsem se. „Nebo jsi ženatý?” vykulil jsem teatrálně oči a začal se rozhlížet, jestli je v tomhle elegantně a útulně zařízeném bytě ženská stopa. Reálně jsem věděl, že Radek nemá ženu, samozřejmě, ale jako vtip mi to v tu chvíli přišlo geniální.

„Ha ha ha,” protočil oči. „Ne, nebyla šťastná. Ublížilo jí to. Ale já už jsem dál předstírat nemohl.”

„Co tě zlomilo? Proč ses nakonec rozhodl vyměnit budoucnost heteráka a zahodit našlápnutou kariéru za… co vlastně děláš? Hrabeš se v autech?” ptal jsem se dál. Hltal jsem jeho slova. To zelený cosi mě nakoplo k tomu, abych se najednou strašně zajímal o život někoho druhého.

„Na to jak se tváříš, že ti je každý ukradený, toho víš docela dost,” usmál se na mě lišáčky, až jsem jen trhl rameny. Chvílemi mi ten kluk přišel jako slušně připitá čtečka myšlenek. „Nic mě nezlomilo. Nic epického. Jen mě to jednoho dne prostě přestalo bavit. Hrát si na něco, co nejsem, být tím, kým ostatní chtěj, abych byl… naši, Tereza, kamarádi, kolegové, všichni ode mě něco očekávali. Arogantního manekýna, co má bohatý rodiče, v podstatě domluvený sňatek, kariéru před sebou, peníze po kapsách už od malička. Jednou jsem se prostě sebral a všechny tyhle výhody poslal do prčic. S Terezou jsem se rozešel, přiznal jí svoji orientaci, našim taky, táta mě vydědil, že prý už mě nikdy nechce vidět, a v práci jsem skončil, protože mě to nebavilo. Jo, mohl bych těžit z toho, že jsem fotogenický a že nevypadám blbě, ale proč když mě to nebaví ani nenaplňuje? Odstěhoval jsem se. Z Brna do Prahy. Nic moc, ale pořád dost daleko. Začal jsem makat, prvně číšníka, pak jsem se dostal výš a nakonec jsem potkal Marka s Kájou. První dva mí opravdoví kámoši, co navíc o mně neměli žádné představy, protože poznali moje pravý já, či nový já, říkej tomu, jak chceš. Marek mě pak seznámil s vámi. No a v autech se hrabu jen příležitostně. Jinak jsem furt v restauraci. Pozor,” zvedl ruku do výše. „Jsem manažer,” uchechtl se.

„A nelituješ toho někdy?” zajímal se peprmint dál. Jo, muselo to být tím alkoholem, protože moje střízlivý já by se nikdy do téhle diskuze nepouštělo s někým, koho má v plánu ojet a ještě si to připsat na svůj skórovací náramek. Časem nejspíš jo, vzhledem k tomu, že šlo o Radka, tak někdy v budoucnu určitě jo. Ale ne v tuhle noc. Protože to bylo jedno z mých soukromých nepsaných pravidel – nehrabat se kořisti v jejím životě, nevměšovat se někam, odkud už pak nemusí být úniku. Jakmile se jednou vlk skamarádí s ovcí, co se stane?

Ovce zůstane celá! Tadá.

„Ztráty pozlátka? „Přátel?“ Nebo snoubenky?” ušklíbl se zle. „Ne. Víc lituji toho, že jsem to neudělal dřív a ublížil zbytečně moc lidem.”

„Tak byl jsi mladej a blbej, každej dělá chyby. To z tebe automaticky nedělá zlého člověka,” pokrčil jsem rameny.

„To možná nedělá ale víš jak —”

„— karma je zdarma,” rozesmál jsem se a on se přidal. „Takže si myslíš, že to s Denym byla karma?”

„Nejen to, vztahy se mi nedaří už řadu let. Ale mě to ani nepřekvapuje, jak říkám, byl jsem hajzlík a na každou svini se někde vaří voda. Já jen doufám, že jednou, třeba, možná, někdo přestane přikládat do ohýnku.”

„A kolik ti tehdy bylo?” vyslýchal jsem dál a dolil nám.

„Hmm… víš, že ani nevím? No, těch cca sedm let už to bude, takže tak 20? 21? Něco mezi. Jo, víc ne, sranda je, že jsem vždycky těm klukům navykládal, jak jsem starší. No nebyl. A ještě horší je, že já s nimi i chodil. A ne úplně chvíli. Jo, nečum tak, lhal jsem ve všem. Měl jsem dva životy – ten, co jsem reálně chtěl, a ten, co jsem reálně měl a nechtěl. Ne…,” uchechtl se. „Fakt se nedivím ničemu z toho, co se mi v mým posraným osobním životě děje.”

Kopnul jsem do sebe dalšího panáka. Těžko říct, kolikátý to byl. Koukal jsem na toho krásného chlapa před sebou, co se utápěl v těžkých depresích, protože někdy v mládí pár lidem zlomil srdce.

A najednou, po strašně dlouhý době to přišlo… chuť nějak mu pomoci. Ten pocit empatie, který jsem už dlouho necítil.

„Seš skvělej,” vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě a už jsem dopředu věděl, že ze mě začnou padat takový věci, který si ráno za rámeček nedám. „Za každý situace klidnej, vždycky nad věcí a vždycky rozumnej. Seš dospělej, nebojíš se sáhnout na práci, vypadáš, jak když bys právě odcházel ze salónu pro muže, kde na tobě dělalo deset stylistů, ale přitom jsi právě vstal z postele. Rozumíš autům, počítačům, cestování. Jsi chytrej, asi i sečtělý… máš obrovský charisma a neskutečnej sexappeal…. takovýho Radka znám já. Je mi u řitě, kým jsi byl, než jsem tě poznal. I jim,” kývl jsem panákem na prázdný byt, „myslím našim kamarádům je úplně u řitě, kým jsi byl, než jsi mezi nás přišel. Teď jsi, jaký jsi, a karma už určitě dávno vykonala, co měla. Takže to, co se ti teď děje nebo neděje ve tvým osobním životě, není její chyba. Jen si zkrátka vybíráš špatný typy – škyt – jo, končím, kurva, takovejhle proslov jsem snad ještě nikdy neměl,” rozchechtal jsem se.

A on tam seděl a pozoroval mě s lesklýma podnapilýma očima. Byl ožralej jako doga. Já byl taky řádně. A přesto, když se sklonil blíž, zrcadlil jsem ho.

„Sereš mě, Rendy,” zašeptal mi do rtů.

Vůně mentolu byla tak silná, až jsem si přišel jak v mátovém skleníku.

„Proč?” zajímal jsem se a koukal na ty rty jak malej kluk na výlohu cukrárny. Cítil jsem, jak mi hoří tváře, ale nevím jistě, jestli to bylo jeho přítomností či alkoholem, topením… vším dohromady?

„Protože jsem s tebou v jedné grupě tak dlouho… a až dneska zjišťuji, jak jsi parádní.”

Zadíval jsem se mu do očí a zrušil mezeru mezi námi. Vjel jsem mu jazykem do úst, zkoumal teplý mentolový vnitřek. Pozdravili jsme se a pak mi zajel rukou do vlasů, přitáhl si mě blíž. Nevím, jak dlouho to trvalo, asi do té doby, než jsem ucítil, že z toho mentolu půjdu hodit šavli.

„Kurva, jdu blejt,” vyhrkl jsem a malátně se zvedl z gauče. „Nejsem na tolik alkoholu zvyklej, není to z tebe…,” vysvětloval jsem zbytečně a ještě se u toho smál, jak kdybych vykládal vtip, který vyhrál milion v loterii.

„Vedle támhletý komody je koupelna,” instruoval mě nevzrušeně a ukázal rukou někam, kde rozhodně žádná komoda nestála. Ani skříňka, ani nic tomu podobného. Bylo tam totiž okno.

„Kámo, ty potřebuješ teď Google mapy i ve svým vlastním bytě,“ řehtal jsem se, ale zastavila mě pachuť mentolu v ústech.

Naštěstí jsem moc dobře věděl, jaký dveře myslí. Ty na opačný straně, než kam jeho ruka směřovala. Protože přesně tam jsem koukal a přesně tam se válela moje koženka.

Musel jsem řádně přidat do kroku, abych tou peprmintovou vodou neoznačkoval celý jeho obývák od gauče až ke koupelně. Šel jsem jak buldozer. Cestou jsem narazil do hnědého křesla, které se rádo posunulo z cesty, a i tu komodu se mi podařilo bokem odstrčit. Dřevotříska není dřevo, říkám to pořád, že by si lidi měli začít kupovat pořádný nábytek!

V koupelně jsem hodil do záchoda asi veškerý peprmint, který jsem v tu noc vypil, a možná i ty dvě piva, která jsem měl předtím. Bohužel na mojí kondici to nemělo pražádný vliv. Krom toho, že se mi znatelně ulevilo, opilost byla stále velká ne-li větší s každou další sekundou.

Vypláchnul jsem si pusu vodou. Důkladně, protože… prostě proto. Ne, že bych počítal s tím, že se třeba něco přihodí nebo tak.

A pak jsem se vrátil zpět za Radkem.