Jen jedna noc - Kapitola 6

Dobrou půlhodinu jsem strávil nabalováním té blondýny, která se nechtěla dát snadno na rozdíl od zrzky. Tu Tadeáš měl zpracovanou překvapivě rychle a to natolik, že v době, kdy mi Lenka, jak se mi po dvaceti minutách povedlo zjistit, dovolila koupit jí drink, on už si se zrzkou štrádoval z baru ven a díky vztyčenému palci jsem jasně tušil, že nejspíš k němu domů nebo kamkoliv, kde si můžou vrznout.

Musel jsem zapojit mnohem více šarmu než obvykle. Bůhví proč se mi v hlavě vynořila Radkova slova: kdyby ses někdy viděl, jak ty balíš ženský, je to stylem – sakra holka, ty bys tu měla klečet na kolenou a děkovat bohu, jen protože jsem si tě všiml, ironií bylo, že teď jsem byl spíš já ten, co div neklečel na kolenou, jen aby si mě všimla.

„Proč ze všech těch možností zrovna Praha? Londýn nebo Paříž tě nelákaly?“ zajímal jsem se, proč nešla studovat do ciziny, když měla možnost. Dopředu jsem věděl, že další den už si z našeho rozhovoru budu pamatovat minimum. Tyhle věci a informace vypouštím, neboť by mi jinak praskla hlava. Nicméně u téhle kočky jsem musel projevovat mnohem více zájmu než jindy.

Letmo jsme se dotýkali koleny. S každou minutou mi byla blíž a blíž. Důvěrně se ke mně nakláněla a neustále si sahala do vlasů. Věděl jsem, že cesta k ní už přestává být trnitá.

„Protože jsem chtěla zůstat tady v Čechách. Už jsem cestovala předtím, a jak se říká, všude dobře, doma nejlíp. A co ty? Taky studuješ, nebo už pracuješ?“ visela mi pohledem na rtech.

„Už dávno pracuji,“ zasmál jsem se.

„A dál?“ vzala vlasy, který si v době, kdy jsem k ní přisedl, stáhla do culíku, a sametovou gumičku z nich sundala. Rukou protřepala svou kštici, která se jí rozletěla na všechny strany. Ty blond prameny zářily pod stropním tlumeným světlem jako zlato. Mírně se vlnily a leskly. Sledoval jsem, jak si nacházejí vhodnou polohu a jak pomalu spadávají přes její ramena až k loktům. Jeden nezbedný pramen si zastrčila za ucho.

„A dál?“ zopakovala s lehkým úsměvem, když si všimla mého zasněného pohledu.

„Máš krásný vlasy,“ musel jsem jí vyseknout poklonu.

„Já vím, ty máš…,“ zarazila se a napila ze sklenky vína.

„Já mám?“ zeptal jsem se tím stejným hlasem, kterej obvykle používám, když se holkám chci dostat pod kalhotky.

„Máš hezký účes,“ odpověděla po chvilce a očima upřeně sledovala sklenku s vínem.

Ty náhlé rozpaky, jež mi předváděla, mi k ní neseděly.

„Jen účes?“ pokračoval jsem a naklonil se blíž, natočil hlavu na stranu tak, abych jí zespodu viděl do obličeje, kterej okamžitě prozářil šibalský úsměv.

„Nedělej se, víš, že vypadáš dobře.“

„Myslíš, že vypadám dobře? Jen dobře? Nejsem třeba přímo výstavní?“ Pořád jsem to se svým typickým sebevědomým nevzdával. Možná by se spoustu kluků divilo, jak tohle sebejistý vtipkování dovede ženy navnadit.

„Neptala jsem se takhle náhodou na něco jiného?“

„Ptala, ale víš jak, když mám flirtovat s krásnou dívkou, využiji toho raději, než tlachání o mém naprosto obyčejném životě.“

„Krásnou dívkou? Hezkou možná, ale krásnou to už jsou přehnaný slova.“

„Proč myslíš?“ Jednou rukou jsem vzal její sklenku a položil ji zase zpátky na bar, aby její oči neměly jiný zaměstnaní. Zafungovala to. Narovnala se a zadívala se na mě.

„Už by to bylo hodně. Jsem chytrá, milá, nezkazím žádnou legraci, nemůžu k tomu všemu být ještě krásná. Vždyť to už bych byla skoro bůh.“

„Ale no tak! Podívej na mě, jasně, občas mi taky lidi říkají: ó můj bože, ale furt to zvládám docela dobře.“

Rozesmála se. Od srdce a opravdově.

„Fajn, za tenhle boží smích ti sdělím nějaké ty intimnosti,“ rozhodl jsem se a zamrkal na ni. „Výšku jsem popravdě ani nedodělal. Šel jsem na ni, protože jsem neměl potuchy, co jinýho dělat, a hlavně pro naše tehdy byla vidina vejšky důležitá. Pro mě ale ne, prostě jsem se svezl s davem,“ krčil jsem rameny. „Pak jsem se zamiloval, asi po roce. Do jedný slečny, co tou dobou už studovala na inženýrku. Bylo to fatální. V mých očích byla dokonalá. Něco jak princezna na bílem koni,“ dal jsem jí čas na pár vteřin zvonivého smíchu. „Byla to taková ta skoro klasika – bůh, nejhezčí kluk na škole a k němu nejhezčí baba,“ další pokrčení ramen a ticho. Teď byla řada na ní.

„A co se stalo? Nedopadlo to s ní?“ zajímala se, a když jsem nereagoval, dodala: „Ale nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Ne, jinak bych tu nejspíš ani s tebou nebyl,“ usmál jsem se. „Byl jsem slepej. Ignoroval jsem všechny ty dílky, který nezapadaly do toho dokonalýho obrázku o ní. Byl jsem s ní šťastnej. Myslel jsem si, že dělám všechno dobře. Že ten odchod ze školy byl nejlepší nápad. Že spolu budeme v jednom bytě do konce života. Maximálně se jen časem přesuneme do většího. Měl jsem svoje růžový brýle a viděl přes ně jen happyendy,“ zavrtěl jsem hlavou a ponořil se do vzpomínek víc, než u mě obvykle bývá zvykem. „Chtěl jsem si ji vzít. Nepožádal jsem ji o ruku, nestihl jsem to, ale pak…,“ svěsil jsem ramena. „Prostě z toho sešlo, brýle mi dost tvrdě rozbila a já konečně viděl realitu. No a pak jsem skončil v práci, dělal jsem tehdy pro PPL řidiče. Udělal jsem si kurz v mapovým editoru, názvem tě nebudu zatěžovat, ale dělal jsem v něm už na vysokej, bavilo mě to a teď dělám projekty. Stavby silnic a různý mapový výstupy, návrhy pro dopravce, ať už v rámci státní sféry tak i soukromníkům, někdy v rámci Evropy, ale tam je to komplikovaný, to už nás na plánech pracuje víc. Je to dobře placený, když víš a umíš předložit svůj projekt tak, aby obstál mezi konkurencí, tak máš za půlroku to, co jiný za dva roky. Jen to je takový nepravidelný příjem. Víš jak, buď projekt máš nebo ne, a když už máš, jde o to, jestli ten tvůj vyhraje nebo ne. Samozřejmě, mezitím dělám menší věci, ale to je v řádek pár tisíců, když vezmu v potaz kolik času nad tím strávím…, bože, děsně mluvím, musím tě nudit,“ uvědomím si a zasměji se.

„Vůbec ne, chci slyšet všechno, co mi chceš říct,“ rozzáří se.

Ale to už bylo pryč. Ta chvíle, kdy jsem se rozpovídal, vzala za svý a já jen mávl rukou. Jsou věci, ke kterým se nerad vracím a už vůbec o nich nepotřebuji mluvit. Co bylo bylo.

„Fajn, tak teď k tomu, proč jsi mě pozval na drink? Co ode mě čekáš?“ dloubla do mě a usmála se. Měla něco za očima, něco tajemného.

„Proč myslíš, že něco čekám? Třeba se mi jen líbíš a chci tě blíž poznat,“ zeptal jsem se a pohladil ji po stehně.

Její zvonivý smích protnul hudbu. „Ano, ano, to vykládej jiným. Rendy? Je to tak, viď? Znám tě, ne osobně, ale od vidění ano. Seš lovec, a proto asi nestřelím vedle, když řeknu, že jedinej důvod, proč tu dnes se mnou jsi, je sex.“

Překvapeně jsem zalapal po dechu a musel uznale kývnout hlavou. „Skutečně jsi chytrá a vnímavá holka, a teď co? Dostanu facku a odejdu? Nebo se mám zpakovat bez té facky?“

Sledovala mě zpod přivřených víček, vypadala strašně sexy. Měl jsem neskutečnou chuť se na ni vrhnout hned, ještě předtím, než mě profackuje, ale odolal jsem. Chtěl jsem tohle nechat na ní. Ostatně jako vždycky, když dojde na lámání chleba. Nepřemlouvám ani nenutím. Vždy nechávám konečný verdikt na holce.

Ale překvapila mě.

„Počkej,“ řekla prostě a vjela mi oběma dlaněmi do vlasů.

Nečekal jsem to. Narovnal jsem se v ramenou a ztuhl. Nevadí mi, když mi někdo sahá do vlasů, ale v ten moment to bylo… víc příjemný než jindy. Cítil jsem, jak mi bříšky prstů hladí kůži. Pak mi projela vlasy až dozadu a chvíli tak zůstala. Neměl jsem absolutně tušení, o co jí jde, ani ve chvíli, kdy se ke mně přiklonila natolik, že se špičkou nosu dotkla toho mého.

Lehkým tahem mi zaklonila hlavu. Díval jsem se jí upřeně do očí a ona přestala zkoumat moje vlasy a pohled mi opětovala.

„Tak půjdeme ke mně, bydlím tady kousek,“ pronesla a její teplý dech provoněný jahodami mě pohladil po rtech.

V posledních dvou dnech jsem měl tolik štěstí, až to nebylo hezký. Navíc mě dvakrát bez skrupulí pozvala moje kořist přímo k sobě domů. Dost podezřelý, jen co je pravda. Zajímalo by mě, kdy si na tom nějakej Murphyho zákon vybere daň.

„Cože?“ vyjevil jsem se. „Jsi chytrá a krásná, mohla bys mít hned někoho… no víš, na víc než jednu noc,“ řekl jsem sám proti sobě.

„Myslíš si, že jsem šla do hospody, abych tu potkala životní lásku? Upřímně, ani kvůli sexu tu nejsem. Ale třeba mi pomůžeš přijít na chvíli na jiný myšlenky. Líbíš se mi,“ pokrčila rameny a vymotala prsty z mých vlasů.

To, jak se na mě po těch slovech podívala, jak si skousla spodní ret. Roztřáslo mě vzrušení a úporná touha být v ní co nejrychleji. Přikývl jsem a zvedl se. Oznámil jí, že si jen skočím pro věci.

Cestou zpět od našeho stolu jsem zažil šok. Povídala si totiž s Radkem.

Málem mě omývali, ale zachoval jsem nenucenou tvář a přistoupil k nim.

„Tak půjdeme?“ usmál jsem se na ni a Radka ignoroval jako nedopitou sklenku cizího piva.

„Jasně,“ kývla a ladně seskočila z barové židle. Sjel jsem pohledem celou štíhlou postavu a dlouhé nohy. Byla opravdu děsně krásná. Vždycky se mi tyhle typy s pěknými tvary líbily víc než vychrtlé modelky.

„Nechcete dát trojku?“ zeptal se nenuceně Radek.

Vzmohl jsem se jen na vytřeštění očí. „Prosím?“ otázal jsem se, jako kdybych byl hluchej.

„Jestli nechcete dát trojku,“ zopakoval a propíchl mě očima.

Jestli Lenka byla překvapená, nedala to na sobě znát. „Jakože bych měla v posteli místo jednoho rovnou dva pěkné kluky? Proč ne?“ zasmála se opět tím zvonivým smíchem, který se mi předtím strašně líbil, ale teď mi přišel spíš jak předzvěst blížící se katastrofy.

Oba se zadívali na mě, protože logicky, já byl ten, kdo tohle musel rozhodnout.

Až do včera bylo všechno dobrý. Můj život byl fajn. Vše se krásně rozesralo v momentě, kdy jsem nastoupil do toho taxíku a zajel si na exkurzi do Andromedy.

„No,“ vydechl jsem.

Ne. Samozřejmě, že trojka, navíc s Radkem, mi vůbec nepřišla jako geniální nápad. „Seš si jistá? Ani nás neznáš…,“ stočil jsem pohled na Lenku.

Pokrčila rameny. „Žiješ jen jednou.“

Pecka. Lidi s tímhle přístupem doopravdy miluju. Umřeš taky přece jen jednou, že.

„Neříkej mi, Rendy, že se bojíš trojky?“ usmál se na mě Radek jako neviňátko. Hotový andílek, pche.

Vztek se mi pomalu rozlejval v břiše. „Ne, to se teda vážně nebojím. Tak fajn, jdem,“ podíval jsem se na něj s úšklebkem.

Zkoumal jsem prostor kolem sebe. Měla ložnici ryze ženskou, všechno bylo dokonale sladěný do béžový nebo nějaký takový barvy. Vonělo to v jejím bytě jako v květinářství. Prohlížel jsem si ložnici a přecházel okolo postele sem a tam, zatímco Radek si hověl v křesle naproti pelesti. Lenka si odskočila do sprchy.

Tyhle přípravy mi normálně ani nevadily. Jenomže v tu chvíli jsem si přál mít to co nejrychleji za sebou.

Sledoval mě ze svého křesla a snažil se nevypadat pobaveně, ale moc se mu to nedařilo.

„Máš problém?“ zatvářil jsem se kysele a pomalu k němu šel.

„Ne, vypadám, jakože ho mám?“ podivil se.

„Tak se tak blbě netvař,“ odsekl jsem.

„Já už se tak narodil, promiň,“ nasadil rádoby smutný výraz.

Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale místo toho jsem se otočil a opět začal chodit kolem postele tam a zpátky.

Byl jsem vzteklý, protože mi zkazil plány. Byl jsem vzteklý, protože normálně bych si tuhle zkušenost ujít nenechal, jenomže tohle normální nebylo. Alespoň mně to tak nepřišlo. Navrch jsem trojku nikdy nezažil, a i když je to dost často jeden z mužských vlhkých snů, u mě to v současnosti spíš byla noční můra. Dvě holky ok. Ale jedna slečna a Radek? Radek? Já, on a holka? No a náhodou prdel si ze mě dělat nechtěj? Nemusím snad mít všechny svoje poprvé za jeden víkend a navíc s jedním chlapem. Zítra třeba gang bang a můžu s klidem umřít.

„Ale ty nevypadáš úplně spokojeně,“ podotkl všímavě.

„Taky nejsem,“ odfrkl jsem.

„Proč?“ nadzvedl obočí.

„O co ti jde?“ zastavil jsem se naproti němu.

„Mně? Volný večer, tak proč toho nevyužít.“

Rozesmál jsem se. „Neříkal jsi, že bys nikam ani nešel, když bych si u tebe nenechal telefon? Neměl bys spíš jít domů a spát?“

„Pokud vím, tys tvrdil to samé,“ podotknul.

Na to jsem neměl odpověď.

„Mělo jít jen o jednorázovku,“ řekl jsem nakonec. „Sám jsi tvrdil, že o nic nejde.“

„No a teď snad o něco jde?“ znova nadzvedl obočí. Tohle gesto mě začalo děsně iritovat.

„Ne, nejde!“ div jsem nezařval. Následně jsem zkusil hluboký nádech a výdech. „A co ten černovlásek? Já být jím, tak už na tebe dávno seru. Vsadím se, že příště už si s tebou tak trylkovat nebude!“

Znovu mi předvedl to gesto, které mě pomalu ale jistě začínalo vytáčet doběla. Nadzvedl jedno obočí. Štvalo mě to tak, že mít po ruce žiletku, tak mu ho snad kompletně oholím!

„Nevadí, najde se jiný,“ pokrčil lhostejně rameny.

Zase jsem nevěděl, kam dál, a tak jsem se začal procházet.

„Čeho se furt bojíš?“ podivil se.

Vztek mnou projel jak šíp. Třemi rychlými kroky jsem došel až k němu a za paži ho vytáhl do stoje. Z blízka jsem mu koukal do očí. „Nebojím se ničeho, proč mi stále tohle mlátíš o držku?“ pronesl jsem se zatnutými zuby.

„Protože na to evidentně reaguješ. Strach je přirozený, není se za co stydět,“ mluvil, jako kdyby sežral veškerou moudrost světa.

„Chceš pěstí?“ zavrčel jsem.

„Ne, ale pusu bych si líbit nechal,“ řekl a rovnou tak učinil.

A já? No jako tradičně jsem nic neudělal. Ruka, kterou jsem měl zatnutou v pěst, sama povolila, jen aby se mu mohla zamotat do vlasů.

„Tedy, začínáte beze mě?“ ozvalo se za námi pobaveně. Odskočili jsme od sebe, jak kdyby mezi nás hodili granát. Otočil jsem se na Lenku oděnou pouze v županu. Co na tom bylo nejhorší. Já na ni úplně zapomněl! Jak na smrt.

A to byl teprve začátek.