Čas

Pomalu otevřel, vystrčil hlavu na chodbu, tvář mu ovanul chladný vzduch. Slyšel to, nikdo mu nevěří, ale on ví, co se před chvílí ozvalo. To není sen. S baterkou v ruce pomalu sestupoval ke knihovně. V domě bylo tíživé ticho, povzdechl si. Proč se to musí stát vždycky, když je tu sám. Za dveřmi chvilku čekal, natáhl ruku ke klice, už se jí skoro dotkl. Ozvala se rána a zřetelné zaklení. Caris sebou cukl. Šramot uvnitř místnosti ho děsil i lákal, bál se, že ztratí odvahu. Prudce otevřel a vrazil dovnitř. Baterku namířil do prostoru, zaznamenal pohyb, snažil se tím směrem zacílit kužel světla, srdce mu bušilo, pot se perlil na čele. Měl nepříjemný pocit, rychle se otočil, chtěl vyběhnout ven, ale nemohl. Spatřil siluetu postavy, která právě zavírala dveře. A pak se na něho otočil, muž s dlouhými tmavými vlasy si ho měřil. Chlapec na něho mířil baterkou, světlo se třáslo jako jeho ruka. Neznámý se jen díval a… najednou zmizel.

Caris se nepohnul. Pak opatrně krok za krokem došel k místu, kde před chvílí muž stál. Otevřel a vyběhl po schodech do pokoje, baterku hodil do kouta, skočil do postele, přetáhl deku přes hlavu. Do rána nespal.

Po deseti letech

Vcházel do domu, zvláštní pocit na hrudi. Byl otupělý, nevyspalý, oteklé oči prozrazovaly probdělé noci, proplakané. Černý kabát odložil na věšák, došel do knihovny. Na stolku karafa, po jejím boku sklenka. Nalil si, usedl do otcova křesla, levou rukou držel pití, pravou přejel po opěradle.

„Tati,“ slzy mu kanuly po tvářích. Nenapil se. „Tati,“ pití odložil a tvář skryl v dlaních. Zhroutil se do křesla, kde nakonec vyčerpaný pláčem usnul.

Stál nad spícím mladíkem, už to nebyl malý chlapec, byl to muž. Arcan se vrátil víckrát, jen on to nevěděl. Nejdřív ho vedla zvědavost, když Caris dospěl, nebylo těžké zjistit jeho jméno, začalo ho popohánět něco jiného. Zakazoval si na něho tak myslet, při tom všem by nebylo možné mít partnera. I kdyby ten druhý chtěl, odsoudí ho k životu na útěku. Vybrali ho, protože nikoho neměl a nikam nepatřil, žádné závazky. Sevřel ruku v pěst, nikdy mu nevadilo, že je sám, až teď. Moc dobře věděl, jak Caris špatně nesl smrt matky. Na dlouhou dobu se uzavřel do sebe. Nyní mu zemřel otec, poslední z rodiny, koho měl. I to Arcana k němu táhlo, byli na tom stejně, zůstali sami, jen Arcan už jako dítě. Opatrně se dotkl světlých vlasů, padajících mladíkovi přes oči, jemně je urovnal.

Caris to zaznamenal, otevřel oči. Znovu ten muž, vyskočil z křesla.

„Kdo jste? Co tu chcete? Jak jste se sem dostal?“ Díval se do hnědých očí, něco v nich ho upoutalo. „Puf.“ Byl pryč. Caris se rozhlížel kolem sebe, zmatený. Přece nesní, byl to ten samý muž. Došlo mu to, byl úplně stejný.

„To není možné,“ zašeptal, „nezestárnul.“

Vracel se do knihovny, nejdřív občas, nakonec v ní trávil každou noc. Služebnictvo si šuškalo o jeho podivném chování, ale protože jinak se v ničem nezměnil, nakonec si zvykli všichni v domě.

Chtěl vědět, kdo je muž, který se mu už dvakrát zjevil a před jeho očima zmizel. Co chce?

Jednou, když bylo k půlnoci a spánek nepřicházel, nespokojeně vstal a četl si názvy knih. Překvapeně vzal jednu knihu do ruky, byla obráceně. Někdo ji s ní hýbal, ale kdo? Pohlédl na místo, kde ji našel, a spatřil další knihu, taky obráceně. Několik dní čekal, hlídal místo, kde knihy byly, nic. Vzal brk a úhledným písmem napsal:

„Pro neznámého návštěvníka.

Vstupujete domu, v němž nemáte co pohledávat. Přijďte a promluvme si. Chci odpovědi na své otázky, alespoň to mi dlužíte.

S úctou Caris.“

Složil papír, vsunul mezi dvě knihy, kde před tím on našel ty obrácené. Několik dnů se nic nedělo, pak nalezl dopis. Byla to zpověď, zpověď muže jménem Arcan:

„Letopočet mého narození není důležitý. Od dvou let jsem sirotkem, nečekalo mne nic dobrého. Ale byl jsem vybrán, dodnes nevím kým a proč. Jsem služebníkem tajného společenství, nevedeme války, přesto určujeme běh dějin. Společenstvo ovlivňuje svět. Někdy je potřeba pozdržet posla, jehož zpráva by mohla změnit běh času. Zajistit, aby se vlak nedostal do cílové stanice, jel jinudy. Nedáváme život ani smrt, zajišťujeme, aby se vše odehrálo, jak má. Stojíme proti bratrstvu, jehož cíle jsou jiné. Bratrstvo se snaží změnit běh dějin. Je to odvěký boj, jehož jsem součástí. Cesty, které vykonám, ovlivňují mé tělo, nestárnu, a pokud ano, je proces tak zpomalen, že se vše jeví tak, jako bych nestárl.

Mohu Vám to říct, vím, že pokud z toho cokoliv vyslovíte nahlas, nikdo Vám neuvěří a sám si jen uškodíte.

Arcan“

Trvalo několik dnů, než se odhodlal k odpovědi. Ale chtěl vědět víc.

„Vážený pane Arcane,

děkuji za Váš dopis, rád bych s Vámi pohovořil osobně. Přijmete pozvání na večeři?

Caris“

Na odpověď čekal tři týdny, skoro ztrácel naději, ale nakonec tam byla.

„Děkuji za milé pozvání,

zítra se budu těšit.

Arcan“

Mladík se nedokázal soustředit, když večer usedal do křesla, chvěly se mu ruce. Pokoušel se zklidnit svůj dech, zavřel oči, zhluboka se nadechl, vydechl. Několikrát to opakoval, trochu se uklidnil. Upřeně se díval před sebe v očekávání příchodu hosta. Místnost ozářilo modrozelené světlo, v jehož středu se rýsovala postava muže. V knihovně bylo znovu přítmí, jen v ní stál muž, jeho host.

„Dobrý večer.“

„Dobrý večer.“

„Jak vás mám oslovovat, pane Carisi?“

„Stačí Carisi,“ zašeptal.

„Pak mi prosím říkejte Arcane.“

Mladík ukázal na stolek, na němž byla připravena studená večeře. Pojedli, vyměnili pár zdvořilostních frází. Hovor se přece jen rozběhl, přestože neměli neomezeně času. Arcan se musel v přesně určenou hodinu vrátit.

Tak to všechno začalo.

O rok později

Čekal v knihovně, netrpělivý a zase nervózní jako tehdy poprvé. Musí mu to říct, teď už musí. Čas, mají ho vždy tak málo. Několikrát se dotkli při rozhovoru, podali si ruku na rozloučenou. Mladík si uvědomoval, jak moc je k muži přitahován. Zděsil se, co by tomu řekli lidé, a kdyby žili, jak by něco takového přijali otec s matkou? Párkrát na podobné téma opatrně zavedl řeč, Arcan mu vyprávěl, že v budoucnosti nebude vztah dvou mužů nahlížen jako dnes. I když ne vždy a všude, a ne všemi, přesto bude v mnohém větší svoboda.

Bránil se, vzdoroval svým pocitům, teď už nemohl. Toužil po Arcanovi, dnes večer mu všechno řekne. Bál se odmítnutí i výsměchu, ale nechtěl už být v nejistotě. Dobře známý zvuk znamenající jediné, že muž přišel, ho vytrhl ze zamyšlení. Otočil se. Arcan ležel v krvi na zemi, vrhnul se k němu.

„Arcane! Arcane!“

Další rána, vyděšeně zvedl pohled, neznámý na něho mířil něčím, nedokázal říct čím. Přitiskl se k muži na zemi.

„Carisi,“ zašeptal, pevně ho objal. Mladík cítil horko pohlcující jeho tělo, tma je obestřela oba. Držel se Arcana, zavřené oči.

S hlavou přitisknutou na Arcanovu hruď poslouchal zvuky kolem sebe. Neodvažoval se ani pohnout.

„Co se mu stalo? Rychle, zavolejte doktora. A kdo jste vy?“

Mladík pohlédl na toho, kdo pronesl ta slova. Malý mužíček, zavalitý, v černém obleku se na něho díval přes stříbrné obroučky brýlí.

„Nechte ho, prosím, neubližujte mu,“ zakryl svým tělem muže, před něhož se přesunul.

Mužíček se usmál.

„Tak ty jsi důvod jeho neplánovaných cest? Není třeba se obávat, Arcan je pro nás důležitý spojenec a lékař už je tu.“ Spokojeně se usmíval.

Za jeho zády se vynořil štíhlý padesátník s pronikavýma šedýma očima. Bez otálení poklekl k raněnému, začal ho ošetřovat.

„Pojďte, mladý příteli, postarám se o vaše pohodlí,“ řekl mužíček, bodrým, přátelským tónem.

„Ne, nikam nejdu, zůstanu ním,“ byla v něm malá dušička, obával se Arcana opustit.

Doktor k němu zvedl pohled.

„Nech ho s ním, Jane, stejně za ním utíkal a umím si představit, jak by vyváděl, kdyby ho nenašel. Ty rány jsou zlé, tentokrát to bylo o fous. Zaslouží si to, moc dobře to víš. Mockrát jsme o tom mluvili.“

„Pravda, Samueli, dokonce jsem mu představil několik děvčat,“ usmál se. „Netušil jsem…“

„To nikdo, tak co?“ skočil mu do řeči doktor.

„Mladý muži,“ probodl pohledem Carise. „Nechme doktora ošetřit vašeho přítele a pojďme si promluvit. Za hodinu se vrátíte.“

„Ne, prosím, chci být s ním."

Mužíček zkrabatil čelo.

„Vždycky nebude po tvém, Jane. Nech ho u mne, zvládnu to.“

„Dobře,“ povzdechl si. „Půjdu si promluvit s radou.“ Vyšel z místnosti.

Doktor se věnoval zraněním, mladík se rozhlížel kolem sebe. Obrovská kamenná místnost, když zvedl pohled, spatřil strop, který nejvíc připomínal obrácený lodní trup zdobený dřevnými chrliči a malbami. Na zdech neobvyklá světla a obrazy. Nikoho neviděl.

„To je kostel?“ nevědomky řekl nahlas.

„Ne, ten strop je z jednoho kostela,“ klidným hlasem mu odpověděl doktor.

Odněkud se vynořili čtyři muži s nosítky. „Posílá nás Jan, doktore,“ řekl jeden z nich.

Opatrně Arcana naložili na nosítka, vyšli po schodech, kterých si mladík před tím vůbec nevšiml. Doktor za nimi, Caris je na jeho pokyn následoval.

Omyli raněného, opatrně ho uložili do postele. Otevřeným oknem do místnosti proudil příjemný větřík, krásně voněl, něčím, co zrovna asi kvete.

„Máte hlad?“ zeptal se mladíka doktor, ostatní už odešli.

„Ne děkuji,“ sedl si na židli vedle lůžka.

„Budete u něho?“

„Ano pane.“

„Tak kdyby se něco dělo, zavolejte,“ ukázal lékař na něco na stolku před Carisovýma očima.

„Co to je? Nezlobte se, to neznám.“ Cítil se trapně, ale opravdu nevěděl, na co se to dívá.

Doktor se tvářil, jako by to byla naprosto běžná věc. Byl mu za to vděčný.

„Tohle zvednete, zmáčknete číslo tři, tady, a dovoláte se mi. Bude to zvonit, ale počkejte chvíli, pak se ozvu. Jasný?“

„Ano.“

„Dobře. Nechám vám sem přinést pití.“

„Děkuji.“

Muž mu podal ruku. „Doktor Samuel, říkejte mi tak, bude to snazší i příjemnější.“

Vstal, podanou ruku přijal. „Caris.“ Nestihl víc říct, ozval se hluk z chodby a doktor se dal na rychlý ústup z místnosti.

„Rád jsem vás poznal Carisi, ale musím jít. Nikam nechoďte, zůstaňte tady.“

„Dobře,“ stihl odpovědět, než dveře zapadly.

Pozoroval spícího Arcana. Nahou hruď, odhalený krk, vlasy volně rozpuštěné. Všímal si jizev, některé měly zvláštní tvar. Nejvíc byl přitahován tváří. Znal Arcana, když se smál, jiskřily mu oči. Způsob, jakým krabatil čelo, když byl nespokojen, nebo nemohl najít správné slovo pro to, co chtěl vyjádřit. Nakonec Carise přemohla únava, usnul, napůl opřený o mužovo lůžko.

Arcan se probudil. Bolest v ruce ustoupila, dotkl se hrudi. Zabolelo ho to, ale bylo mu o dost líp. S úlevou si vydechl, zvládl to. Náhle si uvědomil, že se zjevil u Crise v tomhle stavu. Držel ho když… Otevřel oči, hned mladíka spatřil. Vzal ho s sebou, vážně ho vzal s sebou? To snad ne. Sedl si, zamotala se mu trochu hlava.

„Carisi, Carisi,“ jemně mu třásl s rukou.

Mladík se probral. „Jak je ti? Vypadáš líp,“ usmál se.

Bože ten kluk je úžasnej. Musel ho k smrti vyděsit, s kým se tu asi potkal?

„Je mi líp. Odpusť, neměl jsem tě s sebou brát, ale nenapadlo mne nic jiného, jak tě ochránit. Oni…“

„V pořádku. Děkuju, že jsi mě tam s nimi nenechal a nezmizel. Alespoň teď budeme mít dost času, nebudeš mi pořád mizet.“ Sklopil oči.

Červenal se, Arcan z něho nemohl spustit oči.

Dveře se prudce otevřely.

„Jak se má náš pacient? Á, vidím, že ti je líp. Už jsem mluvil s Janem, nejméně tři dny v posteli a pak ještě pět, než se plně zotavíš.“ Než se pacient nadechl k odpovědi, zvedl Samuel ruku.

„Žádné protesty, máš tu přítele, tak se ti bude stonat daleko lépe. A zamykejte se.“

Překontroloval zranění, podal Arcanovi nějaké léky. Mezitím přinesl neznámý muž tác s jídlem. Za okamžik byli zase sami.

Nemohl uvěřit. Nedokázal odtrhnout pohled od sluncem ozářené tváře. Bylo to poprvé, kdy viděl v Carisových vlasech sluneční paprsky. Medově zbarvené pramínky vábily k pohlazení, zčervenalé tváře, linie rtů, teď temnějších. Zatoužil po jejich doteku. Mladík k němu pozvedl pohled, světle modré oči ho dokonale přišpendlily k posteli. Jen se do nich díval, nechával se pohltit jejich intenzitou.

Caris si uvědomoval, že si ho Acan prohlíží, cítil, jak mu rudnou tváře, rychle se podíval do jeho očí. Černé, vždy nečitelné, nejvíc připomínaly šelmu, připravenou a obezřetnou. Planul v nich oheň, najednou se zdály hluboké a matoucí, ani on se nemohl pohnout.

Caris prolomil spojení pohledů ne nečekanou otázkou.

„Jak je ti?“

„Rozhodně líp než včera. Omlouvám se, přivedl jsem je…,“ malá pauza, „k tobě domů a museli jsme pryč. Ale neboj, všechno…“

„Nebojím se, s tebou ne. Měl jsem strach tady, kam mne odvedou, za každou cenu jsem chtěl zůstat u tebe. Doktor mi to dovolil, ten druhý muž Jan…“ muž ho přerušil.

„Umím si to představit. Jan je správnej chlap, nemusíš se ho bát. Má velkou odpovědnost a znalosti, bez nichž bych se dnes už neobešel.“

Mladík ho náhle, bez varování pohladil po tváři. Jako by se lekl, rychle ruku stáhl. Arcan zavřel oči, chtěl si pamatovat dotek prstů.

„Promiň,“ vydechl. „Chtěl jsem ti to včera večer říct, já jsem se neptal na… na to, jaké to je, když jsou spolu dva muži jenom tak. Já jsem chtěl…“

Nemohl najít ta správná slova, než si srovnal myšlenky, muž si poposedl, naklonil se k němu. Měl tvář tak blízko u něho, že Caris cítil jeho dech ve tváři, taky vůni, kterou už znal. Arcan se dotkl svými rty Carisových.

Mladík si takovou chvíli představoval snad tisíckrát, nyní jen zavřel oči a poddal se tomu. Muž přitlačil na měkké rty, hoch je bezděčně pootevřel a ucítil horký jazyk, který jemně zkoumal jeho. Přisál se k Arcanovým rtům, celý svět se vytratil, chuť polibku byla opojná.

Když se oddělili, tvářemi zůstali blízko u sebe.

„Tohle jsem chtěl udělat už dávno, Carisi.“

Mladík nepromluvil, omámeně, jemně se dotkl mužovy tváře, Arcan jeho ruku přikryl svou. Přimhouřil oči, vydechl, bylo mu nevýslovně krásně. Carisova dlaň na jeho kůži mu vysílala tisíce signálů do celého těla.

Uvolněná tvář, řasy kryjící oči, lehký úsměv na rtech. Mladík položil i druhou ruku na volnou tvář, s uspokojením sledoval Arcanovu reakci.

„Arcane,“ zašeptal. Černé oči se vynořily zpod víček, Carisem projela horká, spalující vlna. Všechny skryté sny, představy a touhy jich obou se vynořily. Mladík muže políbil, ale tentokrát se přivinul do jeho náruče. Silné paže ho objaly, Arcan nemohl už déle odolávat. Stáhl mladíka do postele, dost velké pro ně oba. Nekontroloval se, svlékal rozechvělé tělo ve své náruči, líbal odhalenou kůži.

„Arcane.“

Zrovna líbal nahý hrudník, jen zvedl pohled.

„Prosím, nespěchej na mě, chci tě víc, než si umíš představit, já…,“ zadrhl se mu hlas. V modrých očích nebyl strach, jen touha a ještě něco. Láska, bože, to úžasný stvoření ho miluje. Vnitřnosti se mu sevřely. Neublíží mu, nikdy, a nikdy nedovolí, aby se ho kdokoliv dotkl. I za cenu, že se ho bude muset vzdát. Ale ne teď, teď mu dá všechno, co si jen bude přát.

Políbil sladká ústa, dokončil svlékání milého. Ani on mu nenechal to málo, co měl na sobě. Caris se nechal vést v poznávání lásky, všeho co jeden druhému mohou dát.

Probudil se, nevěděl chvilku, kde je. Rychle si uvědomil nahé tělo, přitisknuté k jeho zádům, vůni muže, kterému se odevzdal. Vyhledal ruku na svém boku, propletl své prsty s jeho a ucítil na zátylku polibek.

„Jsi vzhůru?“

„Ne, zdá se mi krásný sen, nechci se probudit.“ Při těch slovech zaklonil hlavu tak, aby na sebe viděli.

„Já nejsem sen,“ jemně ho Arcan políbil.

„Co bude teď?“ zašeptal, mužovu ruku si stáhl na hruď, tiskl ji k sobě.

„Nevím. Neměl jsem tě sem přivést, ale nemohl jsem tě tam nechat, jim napospas. Nechci ti ublížit ani tě ztratit,“ odvrátil pohled.

„Proč bys mě měl ztratit?“ na muže se upřely modré, ustarané oči.

„Nevíš všechno, a jak tě do toho namočím, není cesty zpátky,“ sám nevěděl, co udělat.

„Nikam nejdu,“ přetočil se k němu celým tělem.

„Carisi…,“ mladík ho povalil na záda.

„Jsem s tebou, to je to jediné, co potřebuju vědět.“

„Neblázni, tohle není tak jednoduchý."

„Je,“ nedal se mladík.

Arcan si uvědomoval, jak rychle ztrácí kontrolu nad celou situací. Ale při pohledu na vábivá ústa, úsměv, na Carise, který se sklonil a začal ho líbat na krku, už nemohl dělat nic. Jen ho pevně přitáhnout k sobě. Dlouho, už moc dlouho byl sám. Zamiloval se, miloval a byl milován. Na ničem jiném nezáleželo, pro tuhle chvíli ne.