Čas III.

„Jane, otevři, okamžitě otevři!“

Samuel bušil do dveří, rozvzteklený, zpocený v obličeji. Ticho mu bylo odpovědí.

„Vyražte to!“

Rozkázal dvěma mužům stojícím mu za zády. Bez otálení provedli rozkaz. Odstrčil je a vběhl dovnitř. Jako rozzuřený pes supěl, rozhraboval knihovnu, povalil stůl. Všechno se za chvíli válelo vprostřed pokoje.

„Ty hajzle,“ řval a kopal do hromady před sebou. „Tohle si odskáčeš.“

Vyběhl z pokoje, zamířil do laboratoře.

„Idiote,“ nadával sám sobě. To bylo místo, kam měl jít hned, teď už může být pozdě.

Před několika dny

Lela odhodlaně zaklepala, to, že jsou uvnitř a nikoho nepouští k sobě, věděla. Musí si ale neodkladně promluvit. Nevzdávala se, bušila pěstí dál.

„Nech toho, přijdeme později,“ oslovil ji Acis.

„S nikým teď nebudu mluvit. Táhněte,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Arcane, to jsem já, Lela. Prosím, jdeme za tebou s Acisem. Nikdo jiný tu není, otevři.“

Chvíle ticha byla nekonečná, pak se ozvalo cvaknutí, pruh světla protnul tmavou chodbu. Dívka bez pozvání vešla, hubený dlouhán za ní. Ten taky hned přibouchl dveře.

Arcan je uvítal v županu, dveře do ložnice nechal pootevřené, aby Caris vše slyšel.

„Takže?“ nepřátelským hlasem se ptal příchozích.

„Podívej se sem.“ Lela mu strčila pod nos knihu, zabodla prst do konkrétního místa. Poslušně si přečetl označený text. Znal dívku dost dlouho na to, aby se s ní nehádal.

„Hmm,“ spíš zavrčel a na oplátku jí podal dopis.

Ani ona neztrácela čas řečmi, spolu s ní hltal řádky i Acis, skloněný přes její rameno.

„Arcane, to jsme nevěděli, kdyby ano, už to dávno víš,“ vyděšeně vyhrkl muž.

„Otázka zní jinak. Co chcete? Hledali jste hodně hluboko pod povrchem. Proč mi říkat nemusíte,“ pozvedl obočí.

„Zjevně ne dost hluboko,“ posmutněle pronesla Lela a unaveně se opřela o muže po svém boku.

„Kam chcete? To už víte?“

„Porušíš pravidla, neumím si představit, co ti udělají,“ dostal od muže odpověď.

„Co když ti řeknu, že na to nebudu čekat,“ mrknul na něho Arcan.

„Kdy?“ vydechla dívka.

„Co nejdřív,“ odtušil.

„Ale…“

„Připravte se, nenápadně, tak aby to nikdo nepoznal. Navenek vše musí zůstat při starém,“ pokynul jim ke dveřím. „Běžte, ať vás tu nikdo nevidí.“

Když už skoro zavřel dveře, dlouhán zašeptal:

„Děkuju.“

Zabouchl, dlaně opřené o vyřezávané ornamenty.

„Není za co,“ pronesl sám k sobě.

Lela si oddechla, ve tmě se chytila Acisovy ruky. Nemohla uvěřit, že mají takové štěstí. Radost jí nevydržela dlouho.

„Ale, ale, kdopak to chodí na pozdní návštěvy?“

Nemusela ho vidět, aby věděla, kdo to je. Martin. Mladý, ambiciózní synáček jednoho z mocných mužů téhle zatracené organizace. Pevněji sevřela ruku, kterou držela ve své.

„Pojďte se mnou.“

Nebyl to přímo rozkaz, odmítnout se neodvážili. Poslušně následovali hlas, pak obrys postavy. Mladík je dovedl do svých soukromých pokojů. Byli překvapeni, tohle nečekali.

Pokynul jim, aby se posadili. Udělali to.

„Dáte si něco k pití?“

Mlčeli. Martin si k nim přisedl se skleničkou v ruce.

„Nemusíte se bát, nikomu neřeknu, kde jste byli. Ani jaká kniha nám teď chybí v knihovně.“

Lela si po těch slovech poposedla blíž Acisovi. Martin pokračoval:

„Chtěli bychom změnu, velmi radikální, něco, s čím stávající muži v čele organizace nebudou souhlasit. Váš příběh znám. Obdivuji, s jakým odhodláním jste bojovali jeden za druhého. Podařilo se vám dosáhnout, alespoň částečně, toho, po čem toužíte. Jsem ochoten a schopen poskytnout vám mnohem víc. Mám obavu, že po všem, čemu jste byli vystaveni, nebudete ochotní se k nám přidat. Pak vám pomohu odejít. Stejně tak Arcanovi a jeho příteli. Je to jedna ze změn, které se musí stát.“

Acis v naprostém šoku poslouchal, pak vstal. Přes svou neobvyklou výšku nepůsobil nikdy hrozivě.

„Vy nechcete změnu, váš cíl je konec všeho.“

„Máš pravdu,“ potvrdil Martin zcela klidným hlasem.

„Proč? Vždyť…“

„Proč? To se ptáš ty, ty, který musíš vědět a nezkoušej mi tvrdit, že ne, jak rada zneužívá svou moc. Už dávno to není o udržení běhu dějin. Zasahují a mění, byť ne zásadní okolnosti, jen kvůli svému prospěchu majetku. A neváhají obětovat i život z jejich pohledu nevýznamný. Musíš to vědět, nebo alespoň tušit.“ S naléhavostí v hlase se na Acise díval.

„Nebyli jsme si jistí,“ překvapivě odpověděla Lela. „Náznaky tu byly, ale hodně se snaží skrýt tuhle stránku výprav.“

Martin přikývl.

„Chtěl bych…“

Dveře vedlejšího pokoje se otevřely.

„Martine, mluvil jsi s…,“ zarazil se při pohledu na dva nečekané mladíkovy hosty. Povzbudivě se na ně usmál a obrátil zrak k jejich společnému hostiteli.

„Zůstanou zde jako já?“

„Chtěl jsem jim to navrhnout, všechno se děje nějak rychleji, až moc rychle,“ reagoval Martin s úsměvem na rtech.

„Jane,“ překvapeně zvolal Acis, došel k doktorovi a vřele ho objal. „Pokud jsi zde, Samuel a ostatní tě začnou hledat.“

„Ne hned příteli. Ale čas se nám opravdu povážlivě krátí.“ Znovu pohledem vyhledal mladíka. Ten si v klidu dopíjel svou skleničku, zamyšlený s vráskou na čele.

„Jane, dal nám přečíst svůj dopis. Jak jsi to mohl před ním tajit tak strašně dlouho?“ Acis měl v hlase jasnou výčitku.

„Myslíš, že by přežil tak dlouho, kdyby tohle věděl? Že by ho nechali, oni? Samuel je jediný, kdo o tom ví, je i v jeho zájmu mlčet. Věří, že bych tajemství Arcanova původu nikdy neprozradil. Je to riziko i pro mne. Nezasloužím si od něho slitování. Léta mu lžu do očí. Je ale čas, aby žil svůj život tak, jak chce on a ne jiní. Jsem ochotný zaplatit svou cenu.“

V doktorově tváři byl smutek a únava, hlas měl zastřený, ale bez lítosti.

„Pojďte si sednout, máme o čem hovořit,“ vyzval je Martin.

„Kdo to byl?“ zajímal se Caris.

Arcan si vlezl k němu pod peřinu. Potřeboval nemyslet. Jediné co si přál, bylo držet mladíka v náruči.

„Vím, že ti musím všechno vysvětlit,“ podíval se do světle modrých očí, něžných tůní, v kterých se topil. „Budeš se moc zlobit, když to bude později? Ještě chvilku, chvilku chci myslet jen na tebe, na nás.“

Mladík se usmíval.

„Zamkl jsi, nechceš si povídat. Co budeme tedy dělat?“

Caris chtěl vědět všechno, vnímal ale Arcanovo rozpoložení. Navíc mu skutečně nevadilo trávit s ním čas v posteli. Doktor se neobjevil, ale ani nikdo jiný, až teď ti dva. Byli sami, oni dva. Zjistil, jak je muž citlivý na některé doteky a laskání. Jemu samotnému to přinášelo radost. Rád Arcana provokoval, stejně tak objevoval nové, nepoznané potěšení, milovat druhého se vším, co k tomu patří. Nečekal na odpověď, vysmekl se ze silných paží a hbitě jako ještěrka sklouzl do mužova klína.

„Carisi,“ překvapen něžným útokem, zašeptal Arcan.

Mladík nereagoval, horkým jazykem se dotkl jeho slabin. Chuť kůže, vůně, zavřel oči.

Arcan od jeho počínání nedokázal odtrhnout pohled. Než se rty dotkly jeho rozpálené kůže, napnul se v očekávání. Když pak polaskaly zvolené místo, tělem mu projelo zachvění, kterému nedokázal zabránit. Už dávno ztratil kontrolu nad zrychleným dechem, rukama bezděčně svíral prostěradlo. Nikdy nezažil ani si nedokázal představit nic tak vzrušujícího. Aniž to vnímal, všechny svaly v těle mu vibrovaly.

Musel se podívat, chtěl vidět muže, který se chvěl při sebemenším doteku. Jakmile se černé oči setkaly s jeho, horko mu prostoupilo tělem. Zapřený na rukou se sklonil, oči stále upřené do Arcanových. Jazykem se lehce dotkl špičky vztyčeného mužství. Víc mu Arcan nedovolil. Vrhnul se na mladíka, prudce ho povalil a celou svou vahou ho zalehl. Náruživě líbal ústa, ze kterých se draly steny. Caris mu v odpověď ovinul nohy kolem boků, prohnul se. Pak už nebylo na jeho těle místo, kterého by se Arcan nezmocnil.

„Arcane,“ zašeptal stulený na jeho hrudi.

„Ano?“ Lehce přejížděl bříšky prstů po mladíkově páteři.

Caris otočil tvář, aby se muži podíval do očí. Měl lehký ruměnec ve tváři.

„Miluji tě.“

Arcan se posadil, podržel si mladíka v náruči. Za bradu si přitáhl jeho tvář ke své. Česné oči byly trochu vlhké od slz.

„Carisi, sebral jsi mi srdce už dávno, teď si jen bereš, co ti patří.“

Mladík skryl tvář pod Arcanovým krkem. Ten ho políbil. „Lásko,“ zašeptal muž s tváří zabořenou do jeho vlasů.

Šel pomalou ztichlou chodbou s kufrem v ruce. Nepatřil mu, raději jim pro věci došel on. Acis s Lelou jsou velmi nesourodá a snadno rozpoznatelná dvojice. Vysoký, štíhlý až vyhublý muž a malá, baculatá dívka. Jan měl štěstí, nikoho nepotkal, vše proběhlo hladce. Jakmile za ním zapadly dveře Martinova pokoje, nahlas si oddechl.

„Všechno v pořádku?“ hned k němu přispěchal Acis.

„Řekl bych že ano, ale jistotu nemáme nikdy,“ oddechl si Jan.

„Myslím, že máme mnohem méně času, než jsem si dovedl představit. Zajdu za ním hned, nedá se nic dělat,“ řekl Martin.

„Jsi si jistý?“ byl doktor mladíkovým rozhodnutím zaskočen.

„Moc ne, ale mám strach, že když budeme čekat, dopadne vše špatně.“ Povzbudivě se usmál. „Nikdo by neuvěřil, že myšlenka na tuto radikální změnu pochází od mého otce. To on, který byl součástí rozhodování, cítil, že už neplníme úkol, který máme. A ti, s nimiž bojujeme, se nesnaží nám bránit v ničem jiném než ve zneužívání svěřené moci. Nemohl dokončit, k čemu se odhodlal, jeho smrt byla nečekaná, pohřeb velmi rychlý. Ty sám, Jane, jsi mi prozradil, že jsi jeho tělo vůbec neviděl.“ Nervózně si prohrábl vlasy. „Chtěl jsem vědět pravdu, vykopal rakev a otevřel ji.“

„Martine?“ vydechl doktor.

„Urna, v rakvi byla urna. Otcovo tělo zpopelnili. To pro mne bylo potvrzení, že nechtěli, aby kdokoliv zjistil, jak zemřel. A důvod pokračovat. Raději se připravte.“

Prošel kolem Jana, než se kdokoliv zmohl na slovo, byl pryč. Lela vložila svou ruku do Acisovy. Spolu s doktorem se dali do probírání obsahu kufru, kde nebyl ani kousek oblečení. Jen knihy, svitky a listiny.

Caris spal. Díval se do jeho klidné tváře. Tak moc ho miluje, dokud ho navštěvoval na pár hodin jednou za několik dnů. Ovládal se i pro to, aby ho chránil před tímhle vším. Jakmile se však Caris octl zde, v jeho světě, jeho vinou, stal se součástí něčeho, co sám nemohl ovlivnit, on ale může. Neurčité plány a představy, možnosti, které se mu sem tam vkradly do mysli, najednou nabraly jasných obrysů. Ve chvílích, kdy držel v náruči spícího mladíka, rovnal si kousek po kousku, krok za krokem, všechny detaily toho, co musí udělat. Stejně i teď. Zaklepání na dveře mu přetrhlo nit. Opatrně položil spícího Carise na polštář, vyklouzl z peřin, na nahé tělo oblékl pouze župan.

Otevřel a střetl se s někým, koho vůbec nečekal.

„Martine?“

„Smím dál?“ zeptal se a bez vyzvání vstoupil.

Arcan za ním prostě jen zabouchl, z místa se nepohnul. Věřil málokomu a synáček jednoho z prominentů si jeho důvěru nezasloužil.

„Mám pro tebe návrh, vyslechni mne, prosím tě o to.“

Ukázal mu rukou do pokoje, nechtěl Carise budit, dveře však zůstaly pootevřené. Martin se posadil, Arcan se nehnul, mlčel.

„Neposadíš se?“ ticho. „Arcane, vím, že teď je pro mnohé z nás těžká doba,“ muž se uchechtl. „Nevím, co máš v plánu, ale pochybuji o tvé loajalitě k instituci, o které víš mnoho. A díky Janovi teď možná víc, než bys chtěl.“

„Co víš o Janovi?“ vyhrkl.

„Je u mne, stejně jako Lela a Acis.“

„Proč u tebe?“

Martin vstal. „Protože ví, čeho jsem součástí.“

Arcan si sedl, mladík taky. Uplynuly víc jak tři hodiny, než vše probrali. To už se o Caris probudil, slyšel, o čem hovoří. Neodvažoval se je rušit, jen se snažil ve všem vyznat a pochopit.

Návštěvník odešel. Caris si sedl, vyčkával. Nemusel dlouho, Arcan pomalu vešel.

„Jsi vzhůru dlouho?“

„Ani nevím.“

Muž si sedl vedle něho na postel, objal ho kolem pasu, pohladil palcem linii rtů. Upřeně se mu díval do očí.

„A co si o tom myslíš? Je to navždycky, nechci tě nutit…“

„Znamená to, že už nikomu nebudeš sloužit, budeš volný a oni taky. Jestli můžu jít s tebou, pak víš, jaká je moje odpověď.“

„Carisi,“ zašeptal a políbil ho.

Mladík se k němu přitiskl, lehce se mu vyhoupl na klín. Arcan se usmál.

Jakmile vstoupil, vrhla se na něho Lela.

„Tak co, co ti řekl?“ Oči jí plály.

Martin se usmál, jen kývnutím hlavy jí odpověděl. Úlevou si oddechla.

„Má už celkem jasnou představu, jak to udělá. Teď to musíme skloubit s našimi plány.“

Sedli si do kruhu kolem stolu, pokrytého hromadou listin. Nastal čas.