Čas IV.

„Tady se postavte,“ postavil Arcan Acise s Lelou vedle sebe. „Nemusíte se bát, připravil jsem se. Místo a čas, bude podvečer, klidná ulička, nemělo by se nic stát.“

„Jsem ti neskonale vděčný, nikdy ti to nebudu moci splatit. Arcane…“ Acis podal ruku muži, který jim jen tak daruje svobodu a nový život. Ten ji s úsměvem přijal, pak ho opět opatrně nasměroval na bod vedle Lely.

„Nehýbejte se, ani milimetr. Vydržte to.“

Otočil se ke kruhovým stěnám, pokrytým změtí na první pohled nesourodých znaků. Byly to egyptské hieroglyfy, hebrejská abeceda, možná i klínové písmo, japonské, čínské, písmo všech kultur, národů. Promíchány, bez zjevné logiky. Arcan tu strávil roky života, velkou část dětství, aby pochopil a dokázal ovládnout, co mělo být skryto.

Dodnes si pamatuje den, kdy poprvé přečetl a sám zadal správné pořadí, kdy dokázal určit cíl. Na den, kdy se bezděčně stal otrokem řádu, jen si to neuvědomoval. Dlouho věřil, že slouží dobré věci, úmysly všech jsou čisté. Vystřízlivění bylo bolestivé.

Očima hledal správná spojení, řady a sekce. Jakmile si byl naprosto jist, podíval se na vstupní dveře, průhledné okénko mu poskytlo zvláštní obraz. Martin, pevný s lehce bledým obličejem, v němž se zračilo odhodlání. A Caris, se strachem i rozhořčením sledoval každý jeho pohyb. Moc se zlobil, že nemůže s ním dovnitř. Pokusil se mu vše vysvětlit, rozuměl tomu i tak byl zklamaný.

„Vynahradím ti každou vteřinu, lásko, slibuju,“ pomyslel si. Bezhlesně pohnul rty: „Miluju tě.“

Caris se stydlivě usmál a stejně jako on řekl: „Miluju tě.“ Pocítil neuvěřitelnou úlevu, jeho obava, že mu milý neodpoví, se rozplynula.

Dotkl se prsty znaků, začaly se okamžitě řadit v určeném spojení. Jen on viděl jemné linky, vznikající mezi jednotlivými bloky, označil poslední symbol a rychle vyběhl. Martin zabouchl dveře, Caris se mu vrhnul do náruče. Cestoval po návratu ze severního pólu, nemohl být uvítán vroucněji.

„Nedívejte se dovnitř.“ Neozývaly se žádné zvuky, krátká chvíle a bylo po všem. Caris přitiskl tvář na sklo, místnost byla prázdná.

„Už to ví,“ ozval se Jan, rychle sbíhající schodiště. Hluk za jeho zády potvrzoval vyřčená slova. Pohledem střelil k okénku ve dveřích.

„Martine, nechceš si to rozmyslet, není přece nutné…“

„Je, je to nutné. Když půjdu s vámi, tohle všechno tu zůstane. Oni to nevzdají, může se jim povést najít dalšího a všechno to začne znovu.“

„Nemusíš přece umřít,“ s bolestí v hlase se ptal Caris.

Martin se na chlapce usmál.

„Můj otec kvůli tomu zemřel, nestihl udělat skoro nic z toho, co měl v plánu. Dokončím…,“ hlas se mu zlomil, v očích se zaleskly slzy. Jan ho objal. Mladík si chvíli dopřál blízkost přítele. Zvuky z horní části schodiště je popoháněly.

„Běžte,“ ukázal Martin na dveře.

„Martine.“

„Běžte, hned!“ mladík je strkal do místnosti.

Jan, Arcan a Caris vešli, Martin hned zabouchnul dveře. Arcan začal zadávat souřadnice, mladík stál na místě, sledoval jeho pohyby, hluk za dveřmi sílil, on si vybavil dění před pár hodinami.

„Arcane, pořád na to musím myslet, je to tak zmatené. Pochopil jsem, proč to udělal, a doktor, že mu pomáhal a tobě lhal. Jak ale věděli, že jsi ten pravý?“ seděl na zemi, prsty si nervózně pohrával s vlákny koberce.

„Nevěděli. Riskovali a vyšlo jim to. Potřebovali dítě z jejich rodu, stálo je to dost námahy se k nim dostat, Samuel se do toho vložil osobně, což jasně ukazuje, jak moc důležité to pro něho bylo. Přesto mě málem zabili, i když byl únos naplánovaný dobře. Jan měl co dělat, aby mne udržel naživu. Všechno se nyní ukazuje v jiném světle, mnoho drobností, které jsem neuměl zařadit, samovolně zapadly.“ Ležel na zádech a díval se na mladíkův profil, rámovaný rozpuštěnými vlasy. Mohlo to být klidné odpoledne, pro každého jiného by asi bylo. Jejich situace… Zavřel oči, jeho situace. Zatáhl do toho Carise nechtěně, bez ptaní. Mladík ho snad tisíckrát ujistil, že to je v pořádku, je rád s ním a půjde, kam bude třeba. On ale věděl, že není, nedal mu možnost volby, štvalo ho to.

„Co je?“ Caris mu položil dlaně na hruď, tvář sklonil těsně k němu.

„To nic.“ Otevřel oči.

„Arcane.“ Obličeji byli těsně u sebe.

Přejel mu prsty po obočí, linii nosu, obkroužil rty. Zabořil ruce do jemných světlých vlasů, políbili se.

„Hezký, tohle děláš vždycky, když nechceš odpovědět?“

„Jen s tebou.“ Znovu mladíka jemně pohladil, vdychl.

„Mrzí mě to. Jsem tak rád, že jsi se mnou, ale nedal jsem ti šanci si to vybrat.“

„Už jsem ti říkal…“

Prudce se posadil, objal mladíka, stáhl si ho do klína, jeho tvář držel u své.

„Vím, stejně mi je to líto.“

„Mně ne,“ odbyl ho Caris. „Nebo máš v záloze někoho dalšího, za kým cestuješ?“

Sevření paží zesílilo, černé oči hořely.

„To si myslíš?“

„Ne, já jen, promiň.“ Sklopil oči.

„Ty se nezlob, jsem jen nervózní.“ Vzal mladíka za bradu. Jen letmý polibek na čelo a schoval ho ve své náruči.

„Je mi s tebou dobře, nechci, aby sis pořád vyčítal, co už stejně nezměníme,“ zašeptal Caris, přitiskl se k muži, ruce mu ovinul kolem pasu.

Hluk za dveřmi zesílil, duté zvuky, křik a zdálo se i střelba popoháněly Arcana v jeho činnosti. Ve chvíli, kdy zadal poslední symbol, zaznamenal za zády pohyb. Prudce se ohlédl. Jan vyběhl ke dveřím.

„Ne!“ pokusil se ho Arcan zadržet, pozdě. Vzduch kolem nich se naplnil jemu známou substancí, hůř se dýchalo, pohyby zvláčněly.

Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak Jan otevřel dveře, vtáhl Martina dovnitř a něco naopak vyhodil ven. Vlekl mladíka po zemi na místo, kam ho před několika okamžiky Arcan postavil. Na podlaze zůstávala krvavá stopa. Arcan už stál Carisovi po boku, našel jeho ruku, prsty se propletly.

Pak se všechno stalo v jeden okamžik. Jan to zvládl i s Martinem dojít na určené místo. Byli už napůl v jiném světě, když zaslechli detonaci a ještě spatřili začínající výbuch. Náhle vše zmizelo, chvíle tmy, pak dopadli na zem.

„Martine, Martine, mluv se mnou.“ Jan se skláněl nad bezvládným tělem. Mladík byl bílý, jeho tvář působila strašidelně, navíc v přítmí, které kolem panovalo. Arcan přiklekl vedle Jana, oba se snažili mladíka probudit. Na obličeji škrábance, známky ran pěstí, někde ale krvácí. Stopa na podlaze byla jasný důkaz. Rychle ho svlékli do naha.

„Do prdele…,“ zařval doktor. „Stehenní tepna.“ Tlačil mu na ránu, bylo pozdě. Sklopil hlavu.

„Kurva, to není pravda, tohle přesně jsem nechtěl.“

„K čemu ti to bylo?“ vrčel Arcan, mluvil tónem, který jasně naznačoval, který dával tušit, že bude ještě gradovat.

„Martin se pro tohle rozhodl, ještě než jsi se rozhodl riskovat životy nás všech,“ začínal pomalu křičet.

„Chtěl jsem mu pomoct…,“ začal Jan.

„Od kdy máš samaritánské sklony? U jiných ti až tak nezáleželo na jejich osudu.“

„Arcane, tohle nemusíš, mluvili jsme o tom, tohle není řešení,“ snažil se ho uklidnit Caris. Muž ho chytl za ruku, dost silně ne však bolestivě. Zakryl ho svým tělem, očima probodával doktora.

„Zasloužím si to, máš právo na všechno, i na pomstu, pokud si myslíš, že ti to k něčemu bude,“ pevným hlasem mu Jan odpověděl. Byl stále na kolenou, oči upřené do strnulé Martinovy tváře.

„Všechno jsem ti napsal v dopise, byla v tom i moje zbabělost. Nedokázal jsem za tebou jít, promluvit si z očí do očí. Téhle chvíle jsem se bál. Chtěl jsem Martinovi pomoct a možná taky nechtěl zůstat sám, v cizím světě. Když jsi se objevil, skoro mrtvý, Samuel byl bez sebe, že to nepřežiješ. Postaral jsem se a ty jsi to zvládl. Až později mi pomalu odkrýval pravdu a já si říkal, že ti k něčemu třeba budu. A přesvědčoval jsem se o tom ještě ve chvíli, kdy už jsi překročil všechny možné hranice. Až když mi začalo být jasné, že utíkáš za někým, a dokonce i někam. Začal jsem vnímat blížící se změnu. Tvé první zamilování bylo v mladých letech, navíc do někoho, koho jsi denně potkával. Bylo snadné vás rozdělit, ještě jsi byl tvárný a přes těžké období jsi se přenesl. Nyní jsi muž, tušil jsem, že jestli jsi zamilovaný, nevzdáš se. Snažil jsem se varovat i Samuela, neposlouchal. Tehdy jsem napsal ten dopis a kola se roztočila tak rychle, až jsem z toho dostal strach.“ Znovu se podíval na Arcana.

„Zasloužím si tvou nenávist. Nemám omluvu, která by smyla mou vinu.“

„Pohřbíme ho, ale nejdřív musíme do města.“ Při těch slovech se sehnul, vzal Martinovy ruce, Jan nohy. Opatrně donesli mrtvé tělo do malého lesíka, za příhodný keř.

„Počkáš tu.“ Nebyla to otázka ani rozkaz, jen konstatování faktu. Jan kývnutím potvrdil jeho slova.

Caris se znovu chytl jeho ruky, pro případ, že by ho chtěl nechat u lesa. Muž se na něho podíval s milým úsměvem ve tváři.

„Neboj, tebe si nechám u sebe.“ Mrknul.

Pomalu se vydali k městu. Caris si nebyl jistý, jestli je podvečer nebo svítá. Cestou začala tma houstnout, to byla odpověď na nevyřčené otázky. Mladík se snažil zaostřit na blížící se budovy, jejich obrysy se sice přibližovaly, tma mu ale znemožňovala si je prohlédnout. Skoro nadskočil, když prostor před ním zalilo teple žluté světlo. Před branami města, ještě pod příkrovem tmy, pustil Arcan jeho ruku.

„Drž se u mě, nemluv a hlavně buď v klidu.“ Sklonil se pro polibek. Caris měl trochu obavu, co je čeká, když ale ucítil horký jazyk ve svých ústech, nemyslel na nic. Přimkl se k Arcanovi, ten ho sevřel v pevném objetí.

„Carisi, tohle mi nedělej,“ zašeptal do pootevřených rtů.

„Ty jsi začal,“ dostal zadýchanou odpověď.

Za několik minut již stáli před hlavní branou. Jeden ze strážných se na Arcana podíval, usmál se.

„Arcane, jsem rád, že jsi se vrátil, chyběl jsi nám. Buď vítán.“ Pohlédl na Carice. „Tvůj přítel též.“

Hned za branou se vydal Arcan boční uličkou vpravo, mladík se držel těsně vedle něho, nemluvili. Caris si se zájmem prohlížel domky, které míjeli. Všechny byly bílé, jak čerstvě natřené, ozdobené černými květy. Střechy z červených tašek a pouliční lampy, v nichž hořely žlutým světlem tlusté svíce. Ty se chlapci líbily moc, kovové zdobení s malými postavičkami, které mu ze všeho nejvíc připomínaly chrliče. Všímal si květin na oknech, podél cest, nepoznával ani jednu. Některé sladce voněly, velké květy byly mnohdy obydleny neznámým hmyzem. Všechno ho lákalo, zajímalo, nezdržoval se však. Nechtěl ztratit Arcana z dohledu.

U jednoho domu se muž zastavil, zaklepal. Otevřel mu starší, prošedivělý muž, který ho uvítal skoro jako syna.

„Arcane, pojď dál. Večeři budeme mít za chvilku, přicházíš akorát.“ Zval ho do domu.

„Děkuju, starosto, mám své plány. Potřebuji pomoc. Máš doma syny?“

„Všechny. Co potřebuješ?“

„Na kraji lesíka čeká muž, hlídá mrtvé tělo. Musíte ho pohřbít, tak aby nikdo nepoznal, že se cokoliv stalo, půjde to?“

Caris měl pocit, že se jedná o řečnickou otázku. Stařec kývl.

„Ráno ti pošlu zprávu, kde má hrob. Ten muž?“

„Napíšu pro něho vzkaz a ubytuj ho u šenkýřky. Beztak má jeden pokoj prázdný a on je doktor, to se může hodit.“ Vešel do domu, Caris bez ptaní za ním. Ve velké místnosti byl dominantní velký dřevěný stůl, ke kterému si Arcan sedl. Hned před ním přistál papír a kalamář s brkem. Několik řádek stačilo, sroloval zprávu a jen tak bez pečeti ani čehokoliv jiného ji předal starci.

„Jsme rádi, že jsi zpět, Arcana, na jak dlouho?“

„Na stálo.“ Mladík se díval na starce, v jehož tváři se zračila radost.

„Čekal jsi dlouho.“

„To ano.“ Vstal, vzal Carise za ruku, zamířili ke dveřím. Za zády se jim ozvalo:

„Tvůj dům je připraven, dobrou noc.“

Mladík se otočil, v šedých očích svítily jiskřičky, upřímný úsměv ve starcově tváři. To už byli venku.

Arcan ho vedl dál uličkami, nebyl si moc jistý, že by bez něho trefil alespoň k hlavní bráně. Muž docela spěchal. Před malým, mezi zdmi trochu skrytým domkem zastavil, vylovil klíč, odemkl a vtáhnul mladíka dovnitř. Jakmile dveře zapadly, opřel ho o zeď.

„Teď jsi jen můj.“ Mlsně si olíznul rty.

„Vážně?“ natáhnul Caris ruku ke klice. „Můžu přece odejít.“

„A kampak bys šel?“ zapředl Arcan, pohledem se pásl na mladíkových rozpacích. Taky se dobře díval, ale Caris neměl ani na vteřinu strach.

„On by se třeba někdo našel, kdo by vzal opuštěného na noc k sobě,“ popíchnul ho mladík. Teď si on užíval oheň v černých očích. Muž ho přitlačil na zeď, sevřel pevně jeho bradu. Palcem přejel po pootevřených rtech, políbil ho. Svlékal z něho šaty, než se Caris stačil nadechnout, byl nahý. Oplácel Arcanovi drsné polibky, hladil dlouhé černé vlasy.

„Ložnice tu není?“

„Je,“ odpověděl mu. „Chceš ji vidět? Máš chuť na prohlídku domu?“

„Na tebe,“ zašeptal.

Muž ho zvedl ze země, kolem boků se mu chlapec zaklesl nohama. Donesl Carise do malého, útulného pokojíku, kde položil milého na velkou, kožešinami vystlanou postel. Nepohnul se, nakloněný nad nahým tělem strnul.

„Arcane?“ překvapeně se posadil, světle modrýma očima pátral v milované tváři.

„Kolikrát jsem si představoval, že se to stane. Budeme spolu, tady. Seděl jsem v křesle u tebe doma, popíjel víno a snil o téhle chvíli. Nedosažitelné.“

Caris se přesunul do mužovy náruče, líbal ho na krk, bradu, ústa i na tváře vtiskl letmé polibky. Klesli do postele.

Kožešiny krásně hřály, Caris spal. Arcan na boku, levou rukou podepřenou hlavu, pravou ruku položenou na boku milého. Po tvářích mu v tichosti sklouzlo několik slz. Byl svobodný, volný, daleko od všeho a nezůstal sám. Spadla z něho taková tíha, obava, cítil klid. Mladík se ve spánku zavrtěl, Arcan se přitiskl k nahému tělu, tvář skryl do Carisových vlasů. Vdechoval jejich vůni, jeho vůni. Pomalu se propadal do snů.

„Mám vás tu ubytovat, nevím, k čemu mi budete,“ přivítala Jana hostinská.

„Jsem lékař,“ žena na něho nechápavě hleděla.

„Doktor,“ pořád nic.

Muž se zhluboka nadechl, kde to sakra jsou.

„Ranhojič.“ V obličeji, hezkém obličeji, rámovaném medově světlými vlasy, se objevilo pochopení. Oddechl si.

„To se může hodit.“ Věnovala mu úsměv. Dovedla Jana do pokoje v horní části domu, který byl hospodou a domovem majitelky zároveň. Šlo o malou místnost jednoduše zařízenou dřevěným nábytkem. Vonělo to tu bylinkami visícími od stropu, všude čisto, na pohled pohodlná postel.

„Peřinu a polštář vám donesu, nebo ne, pojďte se mnou.“

Stála ve dveřích, otočila se a už byla pryč. Rychle ji následoval. Zabydlel se rychle, dostal jídlo. Večer pak přinesl zábavy dost.

Caris se probudil, byl sám. Teprve teď si všiml, že v pokoji je krb. Plameny olizovaly polena, chvíli se do nich díval. Zakručelo mu v břiše, měl hrozný hlad. Svoje oblečení nikde nenašel, nechtěl jít nahý, pokusil se zabalit do kožešiny. Opatrně scházel schody, bosýma nohama zlehka našlapoval, slyšel cinkání porcelánu, ucítil vůni čerstvého pečiva, zakručelo mu v břiše. Na posledním schodu zůstal stát, pozoroval Arcana, jak připravuje snídani. Byl bos, jen v kalhotách, vlasy stažené koženým řemínkem do ohonu. Náhle na mladíka pohlédl.

„Dobré ráno.“

Odložil talíře, došel ke Carisovi, dívali se sobě do očí. Muž pohladil světlé vlasy, pohrával si s jedním pramínkem, obtáčel si ho kolem prstů.

„Jak se ti spalo první noc u nás doma?“

U nás doma, Carisovi poskočilo srdce a znovu zakručelo v břiše. Arcan se usmál.

„Pojď.“

Nejdřív chlapci podal kožené kalhoty, ten je hned oblékl. Teprve pak zasedli ke stolu. Caris si nemohl vybrat, nakonec sáhl po koláči s mákem. S plnou pusou se zeptal:

„Odkud to všechno je?“

Arcan se usmíval.

„Jsem vážený občan, velmi zámožný podotýkám.“

„Jak dlouho jsi to všechno připravoval?“ zarazil se, koláč před ústy, jen si kousnout.

„Na tom přece nezáleží, lásko. Můžeme tu v klidu žít. Pomohl jsem tu mnoha lidem, nezastírám, několikrát i oni mně.“

Pohladil Carisovu ruku, prsty se propletly.

„Po snídani zajdeme na hřbitov k Martinovu hrobu. Bude nás tam čekat Jan. Vlastně bych měl říct Rváč,“ uchechtl se.

„Cože?“

„Povím ti to později, jez.“

Mladík se nenechal pobízet s plným břichem a horkým nápojem v ruce si vychutnával pohodu. Pak se zahleděl na tmavou tekutinu v hrnku.

„Arcane,“ zavolal do prázdna. Z horní místnosti se ozvalo:

„Ano zlato?“ Caris se potěšeně usmál.

„Kde zase jsi?“

Muž se zjevil na schodech, zubil se na něj.

„U tebe, už na pořád. Najedený?“

„K prasknutí,“ popravdě přiznal.

„Můžeme?“ Přitom mu podával halenu a volný dlouhý kabát. K tomu boty, které Caris neznal. Rychle se oblékl, natáhl ruku, zarazil se. Může vůbec mimo dům dát najevo, co k Arcanovi cítí? Teplá ruka sevřela jeho, přitáhl si chlapce k sobě.

„Stydíš se za mne?“ koutky mu cukaly.

„Ne, já…, Arcane?“

„Pojďme, nebo se zpozdíme o moc víc, než bylo v plánu.“ Vlepil mu rychlou pusu a táhl ho ven.

Cestou si za denního světla pozorněji prohlížel vše kolem sebe. Měl nejasný pocit, nedokázal ho pojmenovat, určit. Ta myšlenka se pozvolna vkrádala, vždy ji zaplašil. Něco takového nebylo možné. Ještě když kráčeli mezi náhrobky, byl neklidný z představ ve své hlavě. Jakmile spatřil Jana, bylo všechno zapomenuto.

„No ty vypadáš,“ řekl mu místo pozdravu Arcan.

Jan se usmíval, mrknul levým okem, pravé měl oteklé, vybarvené do fialova. Natržený ret, co skrýval pod oblečením, těžko odhadnout.

„Slyšel jsem, že to bylo divoký, Rváči.“

„Arcane, ty ďáble, nikomu jsi neřekl, na co jsi přišel. Acis a Lela?“

„Na poslední chvíli, souhlasili.“

Carisovi se vrátil neodbytný pocit.

„Kde to jsme?“

„Výborná otázka,“ přidal se doktor.

„Jsme doma, nestačí to?“ odtušil Arcan.

„Máš pravdu, to je víc, než v co jsem mohl doufat.“ Jan se otočil čelem k náhrobku. „Moc bych si přál, aby tu byl teď s námi.“

„Byl poslední oběť, už nikdy se to všechno nebude opakovat." Arcan objal Carise kolem pasu, ten se o něho opřel. Bylo to tak nepochopitelné, ale byli spolu. Na tom záleželo. Přitiskl se k muži ještě víc.

„Lásko, jsi v pohodě?" s obavou se ho Arcan zeptal, černé oči něžně objaly chlapcovu tvář.

„S tebou vždycky, navždy."

Bylo jedno, že jsou na hřbitově, může je někdo vidět, políbili se. Nebyl to dlouhý polibek, ale bylo v něm vše.

„Pane, tohle musíte vidět,“ přemlouval Samuela jeden z mužů, sbírajících trosky.

Unaveně zvedl pohled k předmětu, který přistál na jeho stole.

„Nevím, co to je. Tak se vymáčkněte.“

„Nejsme si jistí, ale Arcan cestoval v čase.“

„To jsme věděli, žádná novinka.“

„Pane, slyšel jste o souběžných dějích? V jednom čase souběžně jdoucích více dějů?“

„Fantazie, fikce, to přece není…,“ Samuel se podíval do mužových očí.

„Chcete říct…?“

„Přišel na způsob, jak se do nich dostat, procházet je.“

Samuel se sesul do křesla.

„Spravíte to?“

„Pokusíme se, pane.“ S úklonou rychle odešel, měl velké obavy, že to nedají dohromady. A kdyby ano, kdo to bude ovládat? Zrychlil krok.

„Ty parchante, připravil jsi se na to, plánoval. Jak dlouho?“ křičel v pracovně z plných plic. Pěstí bouchl do stolu.

„Jestli tě dostanu, zaplatíš mi, vymačkám tě a zahodím.“

Byl si skoro jist, že se s Arcanem už nikdy nesetká. Byl před nimi na míle daleko, tak daleko, kam ani nedohlédli. Přímo před jejich očima si dokázal připravit únikovou cestu.

Otočil se k oknu, zíral do tmy. Tohle je jejich konec, rady, organizace, všeho. Dostal je, jen to ještě všichni nevědí.