Čas II.

„Není to dobrej nápad, víš dobře, že tohle nejde.“

„A co chceš dělat, zakážeš mu bejt zamilovanej? Jak ho chceš ukočírovat? Arcana,“ usmál se

„Samueli, dej tomu čas. Rada už dávno zvažovala změnu, naše instituce je zkostnatělá.“

„Sloužíme staletí, možná nejsme nejmodernější, své poslání plníme, zatím jsme nikdy nezklamali,“ zarazil se, když viděl, jak se Jan usmál.

„To není tak úplně pravda, to víme oba. A jestli se Arcan dozví celou pravdu, zničí nás to všechny. Je to člověk, ne stroj. Už jednou jsi mu do vztahu zasáhl, sám víš, jaké to mělo následky. Nedělej to znovu, ber to jako varování přítele. Tentokrát si to nenechá líbit.“

Mužíček rázoval nervózním krokem podél pracovního stolu. Elegantní vestičku, zlatý řetízek od hodinek v kapsičce se pohupoval v rytmu jeho kroků.

„Kdo je ten kluk? Víme o něm vůbec něco?“

„Samueli, nedělej to. Hned podezíráš, nech toho!“ Janův hlas byl studený.

Muž se zastavil, zabodl svůj pohled do jeho.

„Tohle není hra, má důležitý…“

Doktor vyskočil.

„Dost, už nic neříkej. Sloužím vaší organizaci jen kvůli němu. Jednou mu někdo prozradí to vaše velké tajemství, tak mu sakra dejte trochu klidu. Proč myslíš, že vám utíkal, že si kradl svůj čas bez vašeho svolení. Nechte ho trochu žít.“

Samuel se zhroutil do křesla.

„Nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí Arcana ochránit a dát mu nový život. Asi už stárnu, možná bych měl uvolnit místo mladším.“

„Nesmysl, neznám povolanějšího. Tvůj jasný úsudek i skutečnost, že nejsi zrovna citlivý člověk, nás mockrát zachránilo. Teď bych ale trochu té empatie potřeboval, on by ji potřeboval.“

„Doktore, ty víš, že nemám přátele, ale pokud bych mohl říct, že někoho za přítele považuju, budeš to ty,“ projel si vlasy rukou.

„Jakou jsi určil dobu léčení?“ s povzdechem se zeptal.

„Dva až tři dny na lůžku, pak nejmíň pět, aby se dal do pořádku.“

„Jane, to nemyslíš…,“ překvapeně si ho muž měřil.

„Myslím. Dám ti na to lékařské potvrzení, jestli chceš,“ zavrčel.

„Nech si to. Napíšeš si tam, co budeš chtít.“

Jan stál v ne zrovna klidném postoji, Samuel pozvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, přestěhujeme Arcana i s jeho doprovodem do severního křídla. Budou stranou. Je to dočasně a s tím mladíkem chci mluvit o samotě.“

„To ovšem Arcanovi vysvětlíš sám.“

„Ne, ty to zařídíš tak, aby si nevšiml.“

„Co máš na mysli?“ než to dořekl, došlo mu to. „Mám ho uspat?“ vztekle si odfkl. „Nikdy!“ štěknul.

„Ale no tak, pacient si potřebuje odpočinout, to je v jeho zájmu.“

„Ty nikdy nebudeš mít přátele,“ utnul rozhovor doktor, vyšel rychle z pokoje a nezapomenul prásknout dveřmi.

Samuel se za ním díval: „Vím, že ne. Nejsem tu pro to, abych si je hledal. Mám své poslání.“

Muž tvrdě spal a mladík se už oblečený, stočený u jeho nohou, díval do klidné tváře. Pohledem se dotýkal víček, úst, odhaleného hrudníku. Potutelně se usmál sám pro sebe, dvěma prsty uchopil lehkou deku a opatrně ji stahoval směrem k sobě. Než se Arcan zavrtěl, byl do pasu odhalený. Caris z něho nespouštěl oči, když se zavrtěl, mladík skoro nadskočil.

„Ale, ty jsi mi pěkný ďáblík. Já se tu snažím uzdravit a ty se kocháš mou odhalenou kůží.“

Caris sklouzl na všechny čtyři, jako šelma se pomalými ladnými pohyby přesouval nad Arcana. Tomu se zrychloval dech při pohledu do rozzářených světle modrých očí.

„Nevěděl jsem, že se v tobě skrývá taková divokost,“ poznamenal ochraptělým hlasem.

„To je tvoje vina,“ zapředl mladík a políbil pevné břicho. Začal klást jeden polibek vedle druhého. Líbila se mu husí kůže, která Arcanovi naskočila. Sem tam vystřídal rty jazyk. Zachvění mu bylo odpovědí.

Vzdechy provázel muž jeho počínání.

Jakmile se Carisova tvář přiblížila, přitáhl si ji k sobě. Lehce přejel svými rty po pootevřených ústech. Mladík se k němu přitiskl, polibek se prohloubil. Zůstávali v objetí, líbali se, vždy si dopřáli čas na nadechnutí a znovu splynuli v polibku.

„Arcane,“ zašeptal jeho jméno Caris, čelem se opřel o mužův krk, vdechoval jeho vůni.

„Co teď bude?“

Zajel mladíkovi rukou do jemných vlasů, něžně hladil šíji.

„Myslím na to neustále. Už takhle to je dost složitý. I ty návštěvy u tebe byly proti pravidlům a pak ten skok, to jsem nezvládl. Všechno bylo moc rychle. Jsem rád, že jsi se mnou, ale jak to bude pokračovat, to není jen na mně.“

Mladík se mu podíval do černých očí.

„Chci být s tebou. Mám pocit, že jsem celý život čekal na tebe. Nedokážu se vrátit, sedět a čekat, až se na hodinu dvě zjevíš.“

Arcan si uvědomoval všechny důsledky svého rozhodnutí, tehdy i teď. Myslel i na další okolnosti, možnosti, řešení. Pevně stiskl milého ve své náruči, chtěl cítit tlukot jeho srdce na svém.

„Carisi…“

Byl umlčen polibkem, mladík měl jasný úmysl, Arcan mu v tom nehodlal bránit. Naopak mu ve všem vyhověl, každý náznak, přání splnil.

Vztekle přecházel po pokoji. Věděl, že tohle je den, kterého se bál a zároveň na to celou dobu čekal.

„Sakra,“ praštil pěstí do zdi.

Podíval se na odřené klouby.

„Tak jo, je čas.“

Opřel se rukama o stůl, hlavu svěšenou mezi rameny. Dosedl, přitáhl si prsty papír, bílá stránka jako by ho vybízela. Promnul si čelo, začal psát. Pomalu slovo za slovem, přimhouřil oči, když se nad něčím zamyslel. Brzo hledal další stránku, bylo nad ránem, slunce vycházelo, když dokončil svou zpověď. Raději si znovu nečetl, co napsal. Složil dopis, vložil do obálky a zapečetil. Zrychleně dýchal.

„Jsi nervózní, doktore? Máš být proč,“ pronesl sám k sobě. Došel k malému trezoru, pak si to rozmyslel. Obrátil svou pozornost ke skrýši, památku na doby, kdy byl krátce součástí organizace a nedůvěřoval nikomu. Tajné místo již mnoho let nevyužil, nyní se mu hodilo. Jakmile si byl jistý, že vše dostatečně zabezpečil, šel spát. Potřeboval si odpočinout a promyslet jak dál. 

Arcan se rozhlédl po velké místnosti zařízené starožitným nábytkem. Caris se držel opodál, s nedůvěrou se díval na Samuela. Všiml si, jak ho hlídá pohledem, za žádnou cenu s ním nechtěl být sám. To se mu ale nepodařilo. Arcana odvedli do jeho ložnice, a než ho mohl následovat, zabouchl mu mužíček dveře před nosem.

„Mladíku, mohu vás na chvilku zdržet?“ předl jak kočka.

Carisovi naskočila husí kůže, muž v něm vyvolával strach. Přes jeho úsměv se cítil ohrožený.

„Dáte si se mnou drink?“

„Ne, děkuji,“ couvl.

„Ale chlapče, jen rozhovor, nic se vám neděje.“ Caris cítil v pozadí slovo zatím.

Než mohl Samuel pokračovat, dveře se prudce otevřely. „Carisi?“

Mladík se protáhl za Arcanem a zmizel Samuelovi z dohledu.

„Děje se něco?“ zeptal se, svým tělem uzavřel vstup do mítnosti za sebou.

„Vůbec nic, jen jsem si chtěl s tvým přítelem promluvit.“

„Zase začínáš?“ Arcanův ledový hlas mužíčka rozpálil.

„Nejsi tu, abys rozhodoval, nezapomeň…“

„Neboj se, vím, co je má povinnost,“ odsekl a zabouchl dveře.

Samuel se usmál, malá vzpoura, to nic není. Teď ho nechal vyhrát, byl si jist, že nakonec bude po jeho. Umí čekat, ví, že se mu to vyplatí.

Nezdravě hubený muž se díval na špičky svých bot. Seděl v křesle, nohy natažené před sebe, ruce složené v klíně. Šustot přivolal jeho pozornost, zvedl oči. Se zaujetím sledoval dívku, která k němu pomalu kráčela, s hlavou zabořenou do neuvěřitelně velké knihy.

„Našla si?“

„Možná,“ usmála se.

„Je ti jasné, že za tohle by nás uvařili zaživa?“

„Vtipálku, řád nikdy nevraždil, ne ve svých vlastních řadách.“

Sundal nohy ze židle, drobná dívka si sedla proti němu.

„Acisi, nebyla pravda, že jsi můj bratr. Pořád je to ale mezi námi?" Hnědé, mandlové oči se na muže upíraly.

„Promiň,“ vzal její ruku do své, jemně políbil.

„Jen mi to chvilku potrvá.“ Přitáhl si dívku na klín. „Lelo, miluju tě, to víš.“

Přitiskla se k němu, jemně ji ovinul pažemi, hladil dlouhé, kaštanově hnědé vlasy. Pramínky se mu protáčely mezi prsty, měl jejich měkkost rád. Z úst jí vyšel povzdech, na hrudi cítil tlukoucí srdce. Uchopil hřívu vlasů, jejich oči se setkaly. Políbil ji, najednou to bylo tak snadné.

„Lelo.“

„Půjdeš ke mně?“ zašeptala.

„Ano.“

Do jedné ruky knihu, v druhé svírala Acisovy štíhlé prsty. Odešli spolu.

Samuel seděl u masivního stolu. Oči mu plály hněvem.

„To nemyslíte vážně, stát se členem rady je nutné si zasloužit. Být potomkem jednoho z členů rozhodně nestačí.“

Muž sedící proti němu vstal. Dobře padnoucí oblek, brýle bez obrouček.

„Rada je stará, nejen věkem. Jestli se nepřizpůsobíme, nebudeme nepřátelům stačit. Proberte se, nebo to zaplatíme životy.“

Jasně modré oči snad ani nemrkly, čekal v nich chlad, jaký znal od jeho otce. V Martinově pohledu ho nenašel. Přes všechen hněv, který cítil, muž věděl, že má Martin pravdu. Promnul si oči.

„Sedněte si, prosím."

„Rád, pane, když mi věnujete svůj čas.“

„Obávám se, že mi ani nic jiného nezbývá,“ povzdechl si nedobrovolný hostitel.

Martin se díval na Samuela, muže, kterého si velmi vážil. Ale také věděl, že už vypršel jeho čas v čele společenstva.

„Dáte si koňak?“ byl vytržen ze zamyšlení.

„Ano, děkuji,“ dlouhý rozhovor započal.

Caris si prohlížel krásné pokoje. Byl uchvácen.

„Líbí se ti tu?“

„Nádhera,“ přiznal po pravdě své okouzlení, ohlédl se k lůžku, kde odpočíval Arcan. Jakmile spatřil jeho nahou hruď, zrudl, myšlenky ho vedly k minulé noci.

„Červenáš se?“ zapředl Arcan. Vyklouzl z postele, bosýma nohama se dotkl měkkého koberce. Mladík ho sledoval planoucím pohledem. Tak dlouho už ve svých snech objímal a laskal Carisovo tělo, líbal každý kousek nahé kůže. Stále nemohl uvěřit, že se to stalo. Nejdřív se na doktora zlobil, že ho nutí k dodržení léčby. Teď po přestěhování do severního křídla mu blahořečil.

Stál těsně u Carise, pohladil jeho tvář, chytil ho za bradu. Mladík pootevřel rty a jemu se začala podlamovat kolena. Přitáhl si ho do náruče, vdechoval vůni vlasů, kůže. Jemný dotek Carisových rtů na krku mu projel celým tělem.

„Carisi, mohli bychom si…“

Stisk zubů, dotek a znovu lehké kousnutí. Rychle našel mladíkovy rty, prudce mu vrazil jazyk do úst. Za několik okamžiků se octli na posteli.

„Lelo, ty jsi si v knihovně vzala rodokmeny? Nesmíme je vynášet.“ Roztržitě listoval stránkami knihy.

„Ale no tak, ta jejich pravidla, však to nezjistí a já ji zase vrátím.“

Vynořila se z vedlejší místnosti. Se zalíbením spočinul pohledem na její trochu baculaté postavě. Miloval ji, její smích, nezadržitelnou kaskádu, vždy i jemu vyčarovala úsměv. To jak se pohybovala při chůzi, prudká gesta, doprovázející vše, co řekne. Oči mandlového tvaru, čokoládově hnědé.

„Copak je? Acisi?“ Na sobě měla jeho župan, byl jí dlouhý, padal až na zem. Nechala ho rozepnutý, pohled na odhalenou pokožku mu bral klid.

„Jestli mu řekneme, na co jsem přišel. Nevíme, jak to přijme, a oni,“ sklopil hlavu.

„No tak, miláčku,“ pohladila ho, „Arcan je silný, teď i zamilovaný, doufám. Mohl by pochopit. Musíme mu věřit.“

„A když se pleteme, okamžitě to řekně radě a je po nás.“

„Musíme mu věřit," zopakovala pevným hlasem. „On je naše šance na svobodu, ale za to mu musíme něco nabídnout. A co je víc než pravda?“ držela jeho tvář v dlaních. Přikývl. Co jiného jim zbývá. Bez Arcanovy pomoci se jim nic z toho, co plánují, nepodaří.

Spokojeně se usadil ke stolu, dal si jen džus a kávu. Vědomí, že ve vedlejší místnosti spí Caris, mu dodávalo klid. Dokonce se byl podívat, jak spokojeně oddechuje. Vydržel by tak hodiny, ale potichu zavřel dveře. Teď si v poklidu vychutnával horkou kávu, zrak mu padl na podnos, ubrousek byl dnes nějak divně složený. Dotkl se ho, něco v něm bylo. Dopis. Vytáhl obálku a spatřil své jméno.

„Pro Arcana, čti sám.“

Rozlomil pečeť a rozložil složené listy, očima klouzal po úhledných řádcích. Chlad sevřel jeho vnitřnosti, spolu s ním se vynořil vztek. Dočítal, když se mu za hlavou ozvalo.

„Ranní pošta?“

Muž se otočil a mladík ztuhl. Nadechl se, ale nic neřekl. Černé oči se na něho upíraly z mrtvolně bledé tváře.

„Arcane, stalo se ti něco?“ pohledem zavadil o listy v jeho rukou.

„Teď, teď nemůžu,“ zadrhl se muži hlas.

Mladík se k němu vrhl, klesl na kolena, ruce položil na stehna přítele.

„Co se děje?“

Díval se na mladíka u svých nohou, kolikrát si přál být s ním. Vyděšený Carisův pohled, obava v jeho hlasu. To vše mu překvapivě dávalo sílu i klid. Začínat vztah, bože vztah, jak moc po tom toužil, začít vše lží a nedůvěrou je cesta do pekel.

„Čti,“ podal mu dopis.

„Ale…“

„Jen si to přečti, neboj se,“ pohladil Carise a nechal ruku zabořenou v jeho jemných vlasech.

Čas stál, zdálo se oběma.

„Co budeš dělat?“ zeptal se po přečtení posledního slova.

„Musím si všechno urovnat v hlavě. Jsou věci… nemůžu vůbec přemýšlet.“

Přitáhl si mladíka na klín, objal štíhlý pas, upřeně se díval do jeho tváře.

Caris se sklonil a políbil Arcana, jazyky se propletly. Tiskl se k němu, rukama hladil hrudník, ramena i šíji. Nakonec mu je ovinul kolem krku, jejich rty se neoddělily ani na chvilku. Arcan vstal, donesl mladíka do postele. Rychle ho svlékl a pohledem hladil roztoužené tělo.

„Arcane,“ zašeptal těsně před tím, než mu znovu uzamkl ústa svými.

Celý den zůstali v posteli. Nikoho nepustili dovnitř. Když Caris spal, držel ho Arcan v náruči, myšlenkami zaměstnán na dlouhé hodiny. Jakmile se mladík probudil, věnoval se jen jemu. Moc nemluvili, polibky, doteky, pohledy sdělovaly vše a nic víc nebylo potřeba.