Útěk

Stál v řadě s ostatními bojovníky, mnohé z nich poznal těsně před bitvou. Nyní vyberou odměnu a rozejdou se. Hustá ranní mlha pokrývala louku, kde tušil mrtvoly těch, kterým spolu s ostatními vzal život. Přitáhl si kožešinový límec ke krku, vyčkával. Podél řady kráčel vládcův pokladník, zahalený v černém plášti s kápí. Vložil každému do dlaně měšec a bez toho, aby na člověka pohlédl, pokračoval dál. Fortis tušil pod kapucí tvář někoho z rodu Megrigů. Zlatnictví, ražba mincí, strážce pokladen a pokladů. Fortis znal hlavně jejich zběhy, penězokazce a nejlepší vykradače pokladnic a domácností. Usmál se. Postava před ním se zastavila, v dlani mu přistál naditý měšec. Potěžkal ho. Byl spokojen.

„Jdi k vládci, čeká tě,“ pronesl pokladník.

Muž se na něho podíval. Svou práci, pro kterou byl najat, vykonal, proč má jít ke králi? Nepohnul se. Pokladník nervózně přešlápl.

„Ty a několik dalších jste žádáni, abyste přišli. Jde nejspíš o další nabídku práce.“ Zvedl k němu pohled bledě zelených očí. Fortis se v duchu pousmál, měl pravdu Megrig. Stál na stejném místě. Za pokladníkem se zjevil králův sekretář, v očích strach, že je tak blízko muži i jeho meči.

„Král má pro pár z vás nabídku, dobře placený úkol. Vybral si ty nejlepší.“

Napjatě čekal na jeho reakci, nemohl ho nutit k vykonání dalšího úkolu. Smlouva byla naplněna a všichni válečníci byli volní. Musejí úkol přijmout, zavázat se k jeho splnění. K sekretářově radosti bojovník vystoupil z řady a rázným krokem se vydal k audienci u krále.

Fortis vešel do hlídaného stanu, stráží si nevšímal a muži, kteří hlídali vládcovo dočasné obydlí, se nepohnuli. Nakonec se jich sešlo pět, poměrně malý počet, takže úkol velmi nebezpečný a dobře placený. Čekali. Nemuseli dlouho.

„Vybral jsem vás z jediného důvodu,“ začal král hledě jim do tváří ošlehaných větrem a poznačených bojem.

„Bitva skončila v můj prospěch, je to ale jen jeden boj v řadě dalších. Abych dosáhl svého cíle, zvítězil, potřebuji sílu ducha i paží. Ti z vás, kteří tuší, kam směřuji, zůstanou, ti co ne odejdou. Pokladník vám vyplatí odměnu navíc za vaši návštěvu.“

Tři bojovníci odešli. Fortis nevěřil, že všichni nevědí, naopak, bylo mu jasné, že nejméně jeden z nich odchází, protože ví. On sám čekal, kam král směřuje.

„Dva cíle, dva válečníci. Zaplatím vám tolik, že do konce života budete zaopatřeni vy i všichni ti, na kterých vám záleží. Doneste mi artefakt, za to vás odměním.“

Tak přece, pomyslel si, král si chce pojistit svou moc magií, temnou a nebezpečnou. Místa, kam je posílá, nikdo neviděl staletí. Dvě půlky spojit dohromady, těžko uhodnout, kam to povede. Přesto pokud bude chytrý, může dostát všem závazkům a ještě vydělat. Rád by už byl svým pánem, tučná královská odměna mu v tom pomůže.

„Dostaneme smlouvu s vaším podpisem a pečetí, pane?“

Král na něho upřel temné, černé oči, v nichž se mihl náznak nevole. Fortis to tušil, nenechá se jen tak obejít a využít.

„Samozřejmě.“ Hlas jako led.

„Pak vykonám, co žádáš.“ Otočil se na muže vedle sebe. „Bažiny, nebo hory?“

Obr s temně hnědou kůží vycenil bílé zuby. „Bažiny.“

Fotis přikývl. Oba se otočili na krále, byl na tahu. Ve tváři se mu zračila nespokojenost, nebylo všechno, jak by si přál. Ovládal se, jeho oči však mluvily. Pokynul písaři, nadiktoval znění smlouvy, kterou písař vyhotovil v trojím provedení. Dostali vybavení na cestu, včetně jídla, bylin, vody a dalších potřebností.

Fortis si pečlivě uschoval smlouvu s pečetí. Její znění mu slibovalo dobrou budoucnost, pokud dokáže, k čemu se odhodlal. Opouštěl tábor, držel uzdu v ruce.

„Pane, pane, počkejte.“

Otočil se za hlasem.

„Pane, prosím, vezmi mne s sebou. Budu plnit všechny tvé rozkazy, přísahám.“

Mladíček, sotva dvacetiletý, tělo pevné, samý sval a šlacha. Vzpomenul si, kovářův syn. Jak se k němu otec chová, věděli v ležení všichni. Oči chlapci hořely očekáváním.

„Jedu daleko, sám nevím, co mne čeká…“

„Pane, prosím, udělám cokoliv.“

To muže zaujalo, on se něčeho nebo někoho bojí, utíká. To ale může znamenat víc problémů. Zavrtěl odmítavě hlavou.

„Prosím tě, pane.“ Padl na kolena.

Fortis se nadechl k odpovědi.

„Kde jsi, ty smrade, koukej se okamžitě vrátit. Máš tu dost práce, teď už i na večer.“ Křik kováře mu nedal šanci promluvit.

Hoch se s odporem otřásl, vstal, pohledem se setkali. Nemuseli si říkat, jakou práci mu kovář na noc zařídil.

„Máš koně?“ zeptal se ho.

„Ano.“ Chvěl se v očekávání mužova rozhodnutí.

„Počkám na kraji lesa. Přijď do slunce západu, vezmi si všechno, co je tvé.“

„Díky pane, nebudete litovat, slibuju.“

„Běž už,“ zavrčel.

Eremus rychle vyrazil zpět. Bude cokoliv, jen ne otcovým otrokem.

Fortys se otočil, pokračoval v pomalé chůzi. Teď má dost času, den se bude chýlit ke konci za dlouho.

„Dostavíš se do lordova stanu, budeš plnit všechny jeho rozkazy a přání. Ráno se vrátíš a nic nechci slyšet. Líbíš se mu a za své choutky si dobře zaplatil, konečně mi k něčemu budeš.“

„Ano pane.“ Nikdy mu neříkal otče a on se k němu jako otec nechoval. Dokončil svou práci. Tentokrát pro něho byla připravena i koupel. Musel dostat asi hodně peněz a nechce, aby byl lord nespokojen. Jindy se chodil mýt do nedaleké řeky.

Eremus se s chutí vykoupal, oblékl. Osedlaný kůň s brašnami byl skrytý za domem. Při odchodu se loudal, nechtěl vzbudit podezření. Jakmile byl v sedle, jel tryskem. Bál se, že válečník na něho nepočká, ale byl tam. Seskočil z koně, uklonil se.

„Děkuju vám, pane…“

„Nikdy už mi neříkej pane. Jmenuju se Fortis a ty?“

„Eremus,“ překvapeně odpověděl.

„Pojedeme k řece, podle ní k jejímu pramenu a dál.“

Mladík se zachvěl, takovou cestu nečekal.

„Netuším, jaká překvapení nás čekají, nemusíš…“

„Půjdu, pane,“ přešlápl na místě, „Fortisi.“

„Tak moc chceš odtud, že vsadíš svůj život?“

„Ano," odpověděl hned.

Muž si mladíka pořádně prohlédl. Byl o něco menší, ne o moc. Kožené kalhoty obepínaly pevný zadek a stehna. Volná halena jen kouskem odhalovala opálenou kůži. Nejzajímavější byl kožený kabátec, posetý kovovým zdobením, s jemnou kožešinkou uvnitř i na límci. Nyní ho měl Eremus rozepnutý, asi jak spěchal. Ten si musel vyrobit mladík sám. Ještě pořád si nebyl jistý, že ho má vzít s sebou na cestu. Celou dobu, kdy čekal na jeho příchod, o tom uvažoval. Nechtěl ho ohrozit, ale představa společníka, milého…, zavřel oči. Dobře, prostě nebude sám, kluk chce jít s nim, proč ne. Teď si tak jistý nebyl.

„Můžeme už jet, prosím? Lord si otci za chvilku přijde stěžovat, že jsem nepřišel.“

To mu stačilo.

„Jedeme.“

Docela dlouhý kus se brodili korytem řeky. Jestli se po chlapci začal otčím shánět, nevyvolal nikdo velké pozdvižení.

Byla v něm malá dušička, když začalo svítat, pocítil vlnu strachu. Teď už celý tábor ví, že utekl. Neodvažoval se odhadnout, jak moc se kovář bude chtít pomstít ponížení za hanbu, kterou na něho uvalil. Nebo co udělá lord, když mu nebyl po vůli.

„Máš hlad? Na, jez,“ vytrhl ho z myšlenek hluboký hlas. Fortis mu podával maso a placku.

„Ne, děkuju,“ zmateně na něho pohlédl.

„Musíš mít na cestu sílu, no tak.“ Ruku měl stále nataženou.

Vzal si od něho nabízené jídlo, s chutí se zakousl. Muž spokojeně přikývnul, otočil koně a vedl je hloub do lesa. Eremeus se otřásl při představě, kam jedou. Pořád ale lepší tohle než budoucnost, kterou mu přichystal otec.

Dny plynuly, nezdálo se, že by je kdokoliv pronásledoval. Fostis nebyl zrovna mluvka a mladík ho nehodlal obtěžovat otázkami. Zvykali si na sebe. Eremus byl nejdříve rozlámaný, tolik hodin v sedle nikdy v životě v jednom dnu nestrávil. Muž ho nešetřil ani nekomentoval jeho povzdechy a bolestné syknutí při každém sesednutí z koně. Co taky mohl dělat. Mladík si sám vybral, chtěl s ním jet, nemohl se nechat zdržovat, navíc když mohou mít pár ozbrojenců v zádech. To všechno Eremus chápal, zvykl si. Cestovat celý den, bez zastávky jen s trochou jídla se stalo jejich denním chlebem. Maso si obstarávali, jak jim příroda umožnila. Eremus se od Fortise učil všemu, muž mu vždy předvedl a vysvětlil, jak a co má udělat. Pak už to nechal na něm. Brzy bylo jasné, že mladík je nadaný lukostřelec, taky kuchař. Fortis musel uznat, že tak dobré jídlo by si z nalovené zvěře a toho mála, co měli u sebe, on sám nikdy neuvařil. Po třech měsících dorazili k malému městu, přilepenému ke skalní stěně, neskutečně vysoké, až mizela v temných, hutných mracích, v nedohlednu.

„Drž se mě, nikam neodcházej, s nikým nemluv,“ pronesl k chlapci.

„Co je to?“ zeptal se, že splní rozkaz bylo zřejmé.

Fortis se na něho otočil.

„Vyvrhelova pevnost. Nikdy to pevnost nebyla, ale to jméno má po staletí. Každý zločinec, který už nemá kam uniknout, jde sem. Vrazi, zloději, všichni, kdo prodají své tělo za kus žvance. Ale i zatracenci, Eremusi, šlechtici, kteří přišli o čest, jejichž život propadl temnotě, zaprodali duši. Nevěř nikomu a ničemu, co uvidíš nebo uslyšíš. Jsme na kraji Česných hor, do nichž se musíme dostat. To město,“ ukázal jeho směrem rukou v okované rukavici, „je brána, jediný vstup, můžeš přijít o vše i svůj život. Zbraně měj tak, abys mohl tasit kdykoliv, čest je slovo, které tady nemá žádnou váhu.“

Eremus na Fortise hleděl strnulým, nevěřícným pohledem. Chlad v mužově hlasu, studený lesk jeho očí mu naháněli strach víc než představa toho, kam vstupují. Prkenně přikývl na znamení, že rozumí.

Nehlídanou, otevřenou bránou vjeli do ulic Vyvrhelovy pevnosti.

Mladíkovi se zvedl žaludek, zápach, který se šířil ulicemi, nedokázal k ničemu přirovnat. Koňská kopyta nevydávala žádný zvuk, tlumila je břečka, nepodobná slizu, táhnoucí se jako souvislá vrstva po kamenitých hlavách cesty. Zdi domů byly pokryté černým, snad i hnijícím mechem, který se na nich držel asi už stovky let. Mlha hustá tak, že sotva dohlédl na Fortisova záda, je okamžitě obklopila. V životě se bál už mockrát, chlad, jež mu nyní svíral srdce, ještě nikdy nepocítil. Pobídl koně, držel se tak těsně u mužova koně, jak jen to úzká ulička umožňovala. Z mlhy se ozývaly všemožné hlasy, jen ty byly důkazem, že město má své obyvatele. Zaslechl hádku, pak sten, který ho zamrazil až do morku kostí, otřásl se. Oči upřené na muže na koni před sebou. Skoro hodinu se prodírali uličkami, mladík vnímal třes svého těla, chvějící se ruce. V duchu se obracel ke svým bohům pro ochranu a pomoc.

Fortis zahnul do postranní uličky, následoval ho. Náhle sjela mříž, masivní, na dva palce tlustá, kovová mříž, která ho oddělila od válečníka. Ten se okamžitě otočil. „Eremusi,“ zařval.

Chlapec se i koněm prudce otočil. Pět mužů v honosných kabátcích s klobouky zdobenými zlatem s úšklebkem ve tváři a zbraněmi v rukou. Nevěděl, co ho zaskočilo víc, to, že je někdo přepadl, nebo že útočníci vypadají úplně jinak, než si představoval obyvatele téhle špinavé díry.

„Jsi Eremus, syn kováře?“ pronesl jeden z nich.

Bezděčně přikývl.

„Máme pro tebe vzkaz od lorda, jemuž jsi utekl a nesplnil, co tvůj otec slíbil.“

Bohové, pomyslel si, tak přece jen ho stihne pomsta. Pocítil úlevu, zvláštní klid pramenící z vědomí, že Fortis je na druhé straně mříže, jemu nemohou ublížit. Nadechl se a pobídl koně, nečekali od něho útok, využil toho. Tasil svůj meč, který si kdysi sám vyrobil, obouruční, těžký, velmi dobře nabroušený. Přestože byl štíhlý a zbraň se v jeho rukou zdála nepatřičně velká, dokonale ji znal a díky pravidelnému cvičení se v boji spolu s Fortisem ji také dokonale ovládal.

Kůň s ocelovými pláty na hrudi plnou silou srazil jednoho muže pod sebe. Jediným máchnutím meče připravil nejbližšího z útočníků o hlavu. Sjel z koně, rukou ho postrčil od sebe. Nechtěl, aby věrné zvíře, dlouho jeho jediný druh, jež mu byl blízký již tolik let, zaplatil životem. Sražený muž rychle vyskočil na nohy, čtyři útočníci se teď vztekle rozkřičeli a vrhli na něho. Eremus bojoval o svůj život, tušil. že prohraje. Neviděl, jak silné Fortisovy paže nadzvedly mříž, jak ji podložil několika kameny a prosmýkl se pod ní. Neviděl, jak i on tasil svůj meč, ani to, když tři muži zaplatili svou krví a životem. Čtvrtého Fortis svázal.

Sehnul se k chlapci, utržil pár hlubokých ran, než spadl. Zvedl ho ze země, pevně sevřel v náruči. Srdce mu bušilo ve spáncích.

„Nahoru tu mříž, nebo si cestu z téhle pasti proklestím skrz vaše domovy, smradlavá chátro,“ řval z plných plic. Jeho hrozba nebo to, co mohli obyvatelé města vidět před chvílí, přimělo ty, kteří mříž spustili, ji znovu zvednout. Na Eremusova koně hodil svázaného vězně, visel jak pytel, s roubíkem v ústech třeštil oči, skučel a snažil se z pout vyprostit. Fortis z opasku vytáhl nůž, přiložil mu čepel k hrdlu.

„Chci tě živého, to mi ale nebrání zranit tě, kde se mi zlíbí, zmlkni, nebo zažiješ víc bolesti, než tušíš,“ zasyčel.

Svázaná postava ztuhla.

„Hodnej hoch,“ ledovým hlasem ho pochválil Fortis.

Nasedl na svého koně, Eremuse držel přitisknutého k hrudi, v níž se bušící srdce odmítalo zklidnit. Mladíkovi po tváři stékala krev. Když dojel k úrovni mříže, promluvil na skryté postavy.

„Chci vstoupit do hor, vyveďte mne z města a sežeňte dobrého ranhojiče!“

Vyhublý, drobný muž se mu ukázal a poklonil.

„Tudy, pane.“ Kráčel před koněm, vedl ho, kam přikázal. Alespoň v to doufal. Vzdalující se kroky mohly spěchat pro ranhojiče, stejně tak pro posily.

„Necourej se!“ štěkl po svém průvodci. Jako by ho nakopl, dal se muž okamžitě do běhu. Za krátkou chvíli byli z města venku.

„Tady, pane, je vchod do hor. Ještě nikdo tam nevstoupil, alespoň co vím,“ řekl muž. Fortis mu podal několik zlatých mincí, zíral na ně v naprostém šoku.

„Děkuji, pane,“ uklonil se až k zemi, ukázkově, podle pravidel.

„Jsi šlechtic?“ překvapeně se ho válečník zeptal.

„Kdysi dávno v jiném životě,“ bolestný úšklebek ve tváři.

„Kolik jich bylo?“ Že se ptá na ty, kteří je přepadli, bylo jasné.

„Pět, přijelo jich pět, čekali na vás dlouho.“

„Vedu ranhojiče,“ ozvalo se za nimi. Stařec snad stoletý stál rovný jak svíce, vedle něho postava v potrhaném plášti, kápi na hlavě.

Starci dal stejný počet mincí, kýl na ranhojiče. Muži s penězi se rychle vytratili.

„Musíš s námi do skal, zde nezůstaneme.“ Při těch slovech se vydal Fortis směrem ke skalní stěně. Skoro po hodině chůze nalezl jeskyni dost velkou, aby v ní mohl ukrýt i koně. Tam zamířil. Sundal svůj kabát, na něj dal také svou pokrývku, pod kterou spával každou noc. Do tohoto lůžka opatrně položil zraněného Eremuse. Zahalená postava, pomalu kráčící za ním celou cestu, přistoupila k provizornímu lůžku. Potrhaný plášť se mu svezl z ramen. Válečník udiveně hleděl na léčitele. Nebyl moc vysoký, snědá pokožka byla důkazem jeho původu. Byl synem pouště, vzdálených národů, o nichž se toho mnoho nevědělo a jen pár jich on sám spatřil. Naposledy před králem stál po boku obra s hnědou kůží. Ranhojič rukou ukázal na raněného chlapce.

„Co je, neumíš mluvit?“ zavrčel Fortis.

Muž klesl na kolena a prstem napsal:

„Kdysi jsem mluvil, pane, až moc. Trest, který mi byl uložen, mi zabraňuje pronést jediné slovo.“ Zvedl svou tvář k bojovníkovi.

„Ošetříš ho?“ ukázal na chlapce.

Jen kývnutí hlavy. Ranhojič rozdělal oheň do malého kotlíku, který měl vedle váčků s kořením a bylinkami zavěšený u pasu, nasypal cosi, co dal vařit i s vodou nad plameny. Pak přešel k raněnému. Čistou vodou mu omyl celé tělo. Rána na hlavě nebyla hluboká, i šrámy na rukou byly spíše povrchové. Hluboké zranění způsobené mečem, které měl Eremus na hrudi, bylo strašlivé. Fortis zahlédl i kost, rána stále krvácela. Cáry masa a svalů už nedá nikdo do pořádku, obával se Fortis. Ranhojič vyndal povařené bylinky, jemně je rozprostřel po mladíkově hrudi. Přiložil ruce na raněné tělo, sklonil hlavu, zavřel oči. Strnul v té pozici. Fortis ho upřeně pozoroval, náhle mu naskočila husí kůže po celém těle, zježily se chloupky. Magie. Chtěl se na ranhojiče vrhnout, než se pohnul, ten sňal z mladíka ruce. To, co bojovník uviděl, ho zastavilo. Na hrudi byla jizva, pouze jizva. Ruce i hlava bez poskvrny, jen zbytky krve naznačovaly, kde byla zranění.

„Proč jsi tu, když vládneš tak silnou magií?“ zašeptal, když poklekal k Eremusovi. Jemně hladil kontury obličeje, dotýkal se zhojeného těla.

Ranhojič si znovu klekl a do prachu psal:

„Je to můj trest. Nikdo mi neublíží, mou pomoc potřebují. Přežívám zde a čekám, sám už nevím na co nebo na koho. Bude spát,“ ukázal na mladíka. „Dva dny. Neprozradím, kde jste, i tak se přesuňte dál do skal.“ Zůstával na kolenou, rukou rozvířil prach, slova se vytratila.

Fortis naznačil, že rozumí. Muž znovu napsal pár slov:

„Dám ti lék, je silný a není ho moc. Šetři s ním na vážná zranění.“ Jen natáhl ruku, v dlani se mu zaleskla malá, skleněná lahvička, ne větší než plod třešní, opletená řetízkem, na němž ji bylo možné také nosit na krku nebo opasku.

„Díky,“ řekl bojovník, když cenný dar přebíral.

Ranhojič zvedl ze země rozedraný plášť.

„Počkej,“ zadržel ho Fortis.

Přistoupil k vězni, který ležel svázaný na zemi a vše vyděšeným pohledem sledoval. Rozvázal ho natolik, aby mu mohl svléknout jeho svrchní oblečení, a znovu ho svázal, že se nemohl hnout. Držel dlouhý černý plášť s kapucí, zdobený zlatem, jemná látka mu protékala mezi prsty. Podal ho ranhojiči, ten dar přijal. Oblékl si ho, spokojeně se usmál. Chtěl se sehnout a něco napsat.

„Já děkuji tobě,“ zastavila ho válečníkova slova. Souhlasně kývl a odešel.

Fortis se ihned vydal na cestu hlouběji do skal. Nemyslel si, že by kdokoliv zkoušel jít za nimi, ale jistota je jistota.

Když se Eremus probudil, první, co pocítil, byl hlad. Vůně pečeného masa mu zkroutila vnitřnosti.

„Máš hlad?“

Otočil se za hlasem. „Fortisi,“ radostně zvolal.

Muž se usmíval, poprvé ho viděl se rty roztaženými do veselého, milého úsměvu. Skály by se rozpustily, pomyslel si, kdyby se na ně tak usmál. V černých očích byly veselé plamínky.

„Klidně lež.“ Došel k němu, podával mu opečené stehno a čutoru s vodou. Nejdříve se napil, voda bylo dobrá, studená. Trochu se otřásl, než se s chutí zakousl do masa.

„Kousek odtud je říčka, voda je dobrá, nic v ní není.“

Mladík se na muže zkoumavě podíval.

„Jak to víš?“ zeptal se s plnou pusou.

„Vyzkoušel jsem ji…,“ zmlkl.

„Jak?“ posadil se chlapec.

„Eremusi…,“ povzdechl si a vše mu řekl. Jak dopadl střet ve městě, o ranhojiči i o tom, jak vyslýchal vězně.

„To jemu jsem tu vodu dával pít, když se mu nic nestalo, věděl jsem, že je v pořádku.“

„Jak nás mohli najít a dohnat?“ Bylo první co mladíka napadlo.

„Lord zuřil, asi o tebe hodně stál. Tvůj otec zaplatil za tvou neposlušnost a útěk životem.“ Díval se na Eremuse.

„Neměl mě rád ani já jeho, ale smrt jsem mu nepřál,“ sklonil hlavu.

„Kdyby tě nenabízel jako…, prostě na tom nesl svou vinu.“ Fortis rozčíleně vstal, zády k chlapci. „Lord pak poslal holubem zprávu svému bratrovi a ten nějakému muži, který je jejich přítel. Jeho lidé se vypravili do Vyvrhelovy pevnosti.“

Otočil se na Eremuse.

„Ten úkol, co máš, je tajný, ne? Nikdo o něm neví, jak věděli kam, kdo…“

„Písař,“ odpověděl mu bojovník. „Za peníze vyzradil, kam nás král vyslal, mne a toho druhého. Až se vrátím, spočítám mu to, to si buď jistý.“

„Kde je,“ hledal správné slovo, „vězeň?“

„Dal jsem mu dost zabrat, zdál se být mimo sebe. A nebyl,“ tvář mu ztvrdla. „Pokusil se utéct, dohnal jsem ho, jak přede mnou couval, spadl přes okraj skály.“

„Je mrtvý? Jaký okraj?“ vhrkl mladík.

„Skála se táhne až do mraků, ale tady, za hranicí, kde snad nikdo ještě nebyl, také klesá do nekonečných hloubek. Nevím, zda žije, ale myslím si, že ne. Nemám chuť se spouštět po provazech dolů a zjišťovat to,“ odpověděl už klidnějším, měkčím hlasem. „Spal jsi dva dny, ale zdáš se být i teď unavený, je k půlnoci, ještě si zdřímneme.“

Přiložil do ohně, natáhl se na zem, ruce dal za hlavu a zavřel oči. Teprve teď si mladík všiml, že leží v jeho pokrývce i plášti. Zvedl zrak a setkal se s mužovýma očima.

„Nemohl jsem tě nechat na zemi, byl jsi raněný,“ podal vysvětlení.

Chlapec se začal z provizorního lůžka soukat.

„Já už můžu spát normálně jako vždy, stačí…“

„Ne, jen si ještě odpočiň. Neboj, věčně ti takhle stlát nebudu. Spi.“

Eremus se přetočil na bok, zády k muži. Prsty hladil kožešinu jeho kabátce, cítil vůni, která v něm byla zachycena.

„Proč se k tobě tvůj otec tak choval?“ zeptal se náhle Fortis.

Zavřel oči, ztěžka si povzdechl.

„Bylo nás deset dětí. Když matka porodila mého bratra, otec se zařekl, že žádné další dítě nechce. Poslal ji k bylinkářce. Donesla si nějaké koření, z něhož si každý večer vařila nápoj. Tak mohl otec mít ženu v loži každou noc a neobávat se dítěte. Jenže ona otěhotněla. Tvrdila, že si čaj vařila poctivě, otec si nebyl jist, takové věci nekontroloval. Nejdříve šel za bábou bylinkářkou, ta se zapřísahala, její léčba byla správná a chyba není na její straně. Léčila mnohé a všichni na její schopnosti přísahali. Vina tak ležela na mé matce. Porod byl těžký, ještě mi stačila dát jméno, brzo po tom zemřela. Otec mne od mého prvního dne na tomto světě nenáviděl. Dával mi stále najevo, jak jsem nechtěný, do rodiny nepatřím, odstrkoval mne, bil a… prostě mne nesnášel. Válka byla krutá, nakonec jsem mu zůstal jen já. Bratři padli v boji nebo vinou nemoci, sestry se odstěhovaly se svými muži, ani nevíme, co s nimi je. I za to mne nenáviděl a trestal. Když byl lord v kovárně poprvé, přišel až ke mně a prohlížel si mou práci. Ptal se na ni, nic víc. Pak přišel ještě dvakrát, to už jednal s otcem, když jsem viděl, jak si prohlíží moje tělo, pochopil jsem hned, co chce. Otec souhlasil, kdykoliv si to lord bude přát, půjdu k němu na noc. Prosil jsem, ať mi to nedělá, k lordovi nechci. Odbyl mou prosbu. Prý už si dávno všiml, jak si některé muže prohlížím, když už jsem zkažený, bude z toho on něco mít. Pak se táborem roznesla zpráva o několika bojovnících, kteří byli pozvání ke králi. Jedním jsi byl ty. Dva nakonec dostali nějaký úkol. Bylo mi jedno, co máš vykonat, chtěl jsem pryč. Počkal jsem si na tvůj odchod a oslovil tě.“ Ztichl, ruku zabořenou v kožešině, bezděčně zatnutou v pěst. Silná paže se mu ovinula kolem pasu, bojovník se k němu přitiskl celým tělem.

„Proč já? Proč sis vybral mne?“ zašeptal, rty blízko jeho krku, horký dech se dotkl mladíkovy kůže.

Ten naprázdno polkl, nepromluvil.

„Eremusi,“ rty se již téměř dotýkaly krku, „chci tvou odpověď, mám na ni právo,“ naléhal, ruka pevněji stiskla chvějící se tělo.

„Líbíš se mi, něco mne k tobě táhlo už i dřív. Já…,“ selhal mu hlas.

Jednu ruku měl ovinutou kolem jeho pasu, druhou mladíka přinutil se otočit. Palcem hladil spánek, pohledem pátral v jeho tváři. Hnědé oči se s obavou dívaly do jeho, trochu odrostlé, kaštanové vlasy ho lechtaly na zápěstí. Sklonil se, rty se dotkl pootevřených úst, z nichž se vydral sten. Mysl mu opanovala touha, která se v něm hromadila poslední týdny. Vzbouzel se ze snů, ve kterých byl chlapec jeho, odevzdával se mu a toužil po něm tak jako on. Mučivé hodiny, dny, kdy na mladíka hleděl a nemohl se dotknout. Nechtěl mu ublížit, nevěděl, čím si prošel, zda lord byl první nebo jen další v řadě, komu ho otec nabídl.

Jazykem zkoumal sladká ústa, z nichž vycházely toužebné vzdechy. Držel Eremuse v náruči s jedinou myšlenkou.

Černé oči klouzaly po jeho těle, byl nahý a zcela vydán napospas Fortisovi. Muži, který se nad ním skláněl, po nahé kůži, pod níž se vlnily svaly tvrdé jako skála, tančily plameny. Nic však nebylo tak silné jako pohled, jímž ho Fortis spaloval. Eremus nemusel říct ani slovo, muž vycítil, že mladík v jeho náruči poprvé dovolí někomu takto se ho dotknout. Nespěchal.

Ani ty nejkrásnější sny nebyly takové, jako když se drsné ruce mazlily s jeho tělem. Vlna za vlnou ho zaplavovala, Fortis objevil citlivá místa, pečlivě je olizoval, líbal a kochal se jeho reakcemi. Byl nenasytný, každý kousek kůže, záhyb těla chtěl ochutnat, dotknout se. Mladík hořel nepoznanou touhou, vnímal své vzrušení i on chtěl poznat muže, jenž se nad ním tyčil. Přitiskl se k jeho horké kůži, líbal krk, hruď, dotýkal se vztyčených bradavek, jazykem i rty ochutnával, vstřebával jeho vůni, pot, vše. Pramínek tmavých chloupků ho dovedl do mužova klínu. Všechno bylo nové a vyvolávalo to v něm pocity, které ovládaly jeho mysl.

Ležel na zádech s doširoka rozevřenýma nohama, chlapec se mazlil s jeho chloubou, rukama mu bloudil po těle. Všechna předsevzetí, že nebude spěchat, dá mu čas, se rozplývala jako sníh nad ohněm. Nedokázal se déle ovládat. Přitáhl si mladíka do náruče, položil na lůžko, nalehl na něho, oba byli vzrušení. Tiskli se k sobě, rty v polibku, Fortis se Eremuse zmocnil.

Nemohl popadnout dech, srdce mu divoce tlouklo, uvnitř sebe cítil tepající mužství svého milence. Se zavřenýma očima poslouchal Fortisův dech, i on se jen pomalu zklidňoval.

„Eremusi.“

Otevřel oči, Fortis se opíral čelem o jeho hruď, tělo se mu perlilo potem, chvěl se. Opatrně se pohnul a mladík pevněji stiskl mužovy boky svýma nohama, nechtěl, aby tak rychle opustil spojení jich dvou. Fortis k němu zvedl pohled, políbil ho na bradu. Sevřel mladíka v náruči, přetočil je oba na bok, zůstali dlouho jen takto propletení do sebe.

Všechno bylo jiné. V náruči držel spícího Eremuse, očima sledoval plameny tančící po stěně jeskyně. Místo, kam jdou, je nebezpečné, cesta, již podnikají, je může stát život. A právě teď, když stojí nad propastí, budoucnost je víc než nejistá, se stane něco tak nádherného. Opatrně chlapci odhrnul z tváře pramínek vlasů. Díval se do jeho tváře, byl šťastný. Musel se usmát. Kolik let ho láska míjela, už se smířil s tím, že nikdy…, ale nyní miluje. Políbil Eremuse na čelo, ten se, stále v moci snu, usmál.

„Fortisi,“ zašeptal a spal dál.

„Eremusi,“ pronesl. Nakonec i on se poddal spánku.

Sedlali koně jako už tisíckrát a přece dnes jinak a poprvé. Letmé doteky, polibky a úsměvy provázely jejich počínání. Před jeskyní nasedli a vydali se na cestu. Dva jezdci, bok po boku se vyjeli vstříc svému osudu.

Vysoko nad nimi se vztyčila postava, která do této chvíle seděla v podřepu. Zelená kůže, z části zakrytá šupinami, žluté oči upřené přímo na dva jezdce.