Útěk III.

Litor vyběhl po dřevěných schodech, černý plášť sahající k zemi, kapuce, rukavice, to vše skrylo jeho skutečnou podobu. Zpomalil, aby k sobě nepřitáhl zbytečnou pozornost, a volným krokem došel k pokoji, kde už hodnou chvíli čeká Sertum. Musí si promluvit, už to nejde déle odkládat.

Vstoupil. Ihned ucítil vůni koupele, kterou ze sebe mladík smyl nános několikadenní cesty. Na židli se sušily kalhoty, plášť zavěšený na háčku dveří, seděl na posteli. Příchozí přidal svůj plášť, svlékl se, dobře si vědom mladíkových žhnoucích očí, které ho doslova hltaly. Odešel se také vykoupat, po návratu našel Sertuma na stejném místě, ruce měl sepnuté, hlavu skloněnou.

„Sertume, dnes na tom tržišti, když ses málem odhalil, uvědomil jsem si…,“ jejich pohledy se setkaly.

„Neumím to vysvětlit, jen vím, co cítím. Od toho večera, kdy jsi mi spal v náruči, jsme se k sobě nepřiblížili. Jsme na cestě skoro dva měsíce, každou noc se s Eremusem a Fortisem domlouváme na stráži střepu černé magie.“

Mluvil, přitom se pozvolna blížil k posteli, na níž Sertum seděl. Mladík si olízl rty, zrychleně dýchal, každá maličkost rozdmýchávala oheň v Litorově hrudi.

„Patřím k tobě, půjdu tam kam ty. Nemůžu jinak,“ pronesl a pozvedl k němu svou tvář, nepohnul se.

Litor ztuhl. To neřekl, to nemohl říct, přece… na chvíli zavřel oči.

„Já to tak cítím, Litore,“ chlapcův hlas se chvěl, zaznívalo v něm všechno, co vytrysklo z jeho srdce, upřímně.

„Taky to cítím,“ zašeptal a sklonil se k pootevřeným ústům. Přitiskl k nim své rty, vnímal všechny pocity zaplavující mu mysl. Pak se jejich jazyky dotkly, všechno do sebe do zapadlo a najednou mělo smysl.

Každý den si představoval tuhle chvíli, čekal na ni, doufal, že se to stane. Teď nedokázal víc než jen přijímat Litorovy něžnosti. Ležel v posteli, nahý, odevzdal se mu cele. Litor mučivě dlouho prozkoumával každý záhyb jeho těla a pak naprosto nečekaně vsunul prst do míst, která přesně po tomhle prahla. Sertum se prohnul, zalapal po dechu, o vzduch byl připraven ve chvíli, kdy do něho Litor vnikl dvěma prsty a zároveň dychtivě políbil. Bezděčně roztáhl nohy víc od sebe, a tím ještě víc otevřel cestu svému milenci. Ten se nad ním vztyčil, Sertum cítil jeho chloubu, jak se lehce dotýká a pak pomalu vstupuje do jeho těla. Chtěl ho, prvotní bolest se po chvíli rozplynula.

Divoký plamen v Litorových očích ho sežehl, při dalším již prudkém vpádu mu vyšel vstříc.

„Sertume,“ hlas zastřený chtíčem jen způsobil, že se Sertum lehce zachvěl. Litor okamžitě ztuhl.

„Jsi v pořádku?“

„Ano, nepřestávej, prosím pokračuj,“ i jeho hlas byl jiný, v Litorovi padly poslední zábrany.

Jejich první noc, kdy se milovali.

Vzbudil se, ještě když byla tma, ihned si uvědomil, že je v posteli sám. Rychle se rozhlédl po místnosti. Litor seděl na zemi, díval se na něho.

„Měl jsi mě probudit, nemusel jsi být vzhůru celou noc.“

„Líbilo se mi dívat na tebe, jak spíš.“

Sertum se nehýbal, vpíjel se pohledem do jeho, až se muž prudce zvedl.

„Taky bych tě mohl vzbudit, nejen proto, že bych potřeboval vystřídat.“

To už držel mladíka za bradu, lačně se přisál k jeho rtům.

„V tom případě jsme promarnili spoustu času,“ zašeptal Sertum.

„Všechno ti vynahradím,“ slíbil Litor a do puntíku to splnil.

Fortis stál vedle čtyř koní připravených na cestu. Eremus ještě věšel k brašnám vodu.

„Tak kde jsou tak dlouho?“

Nestačil ani pokračovat ve stížnostech, když zachytil mladíkův úsměv.

„Víš něco, co já ne?“

„Až se ukážou, myslím, že to hned poznáš,“ mrknul na muže.

„Eremusi,“ chytnul ho kolem pasu, přitáhnul k sobě a ztuhl.

Blížily se k nim dvě postavy zahalené v plášti, jeden z mužů držel v levé ruce vak s utajovaným obsahem. V pravé ruce mladíka, co šel s ním.

„Litore?“ překvapeně vyslovil Fortis jeho jméno.

„Raději nic neříkej,“ dostalo se mu odpovědi, předal Fortisovi vak, převzal svého koně.

Eremus se jemně vymanil z přítelova objetí, při nasedání se setkal s očima Sertuma. Usmál se a mrknul, stejně tak jako před chvílí na Fortise. Mladík se vyhoupl do sedla, oplatil Eremusovi mrknutí a na svém stehně ihned pocítil ruku Litora. Položil na ni svou, lehce pohladil mužovy prsty a on je propletl s jeho.

„Jedeme,“ pronesl Fortis.

Dva měsíce ode dne, kdy se dohodli jak dál, kdy se rozhodli provést něco, o čem nemají nejmenší tušení, kam je přivede. Mířili do bažin dostihnout muže, který má u sebe druhý díl. Domluvili se, že druhou část musí získat, ale nepředat ani jeden králi. Neustále mluvili o tom, co všechno se může stát, pokud oba díly spojí, a že to raději nebudou zkoušet. Nakonec už byli z přemýšlení o tom, co bude, tak unavení a nervózní, až se raději začali soustředit na bližší cíle. Řešili den po dni, krok za krokem, vše, co se jim postavilo do cesty. Sertum s Litorem byli nepřehlédnutelní, prvně tak museli najít oděv, který je skryje a nebude jim překážet. Dlouhé černé pláště byly perfektní. Když s nimi Sertum dorazil, měl k nim i rukavice, nepokoušeli se zjistit, kde a komu je vzal. Střep černé magie, jak artefakt nazývali jeho dva dřívější strážci, v noci hlídali. Střídali se, protože bylo jasné, jak moc se vyspí nebo spíš naopak ti, co hlídají.

Stále přitahovali pozornost, jakmile se přiblížili k hustěji obydlené oblasti. Mohutný válečník v plné zbroji po jeho boku mladík, také ozbrojen. Spolu s nimi dvě postavy v pláštích, kryjících vše. Takové čtveřici se všichni raději klidili z cesty. Mluvčím se stal Eremus. Mladík s milým úsměvem přece jen dokázal oslovit srdce těch, od nichž žádali jídlo, ubytování, cokoliv jiného. Rozhodně víc než Fortis se Setumem a Litorem.

„To je ono?“ zašeptal Sertum, když se octli na kraji bažiny.

Nikdy nic takového nespatřil, rozlehlá pláň, přesně tak to vypadalo. Jen trčící větve a nízké, nevzhledné keře dávaly tušit, jaká je skutečnost.

„Zdá se, že ano,“ potvrdil mu Litor, který sám propátrával krajinu před svýma očima.

I Fortis a Eremus klouzali pohledem, každý ale myslel na něco jiného. Eremuse sevřel strach, kdysi dávno v jiných, mnohem menších bažinách, skrytých v lesích, viděl zemřít zatoulané divoké prase. Ještě teď ho občas ze sna budí jeho vyděšený křik. Fortis hledal místo, kde můžou projít. Koně nespatřil a podle stop se nikdo s koněm nevracel. Což mohlo znamenat, že se ještě nevracel, nebo ho bažina pohltila. Pokud nenajde místo, kudy by bylo možné projít, znamenalo by to, že všichni, kdo došli až sem, jsou mrtví. Ta představa se mu nelíbila. Seskočil z koně, zlehka mladíka, který zůstal v sedle, pohladil. Podívali se na sebe.

„Nechce se mi tam,“ přiznal Eremus.

„Už se stmívá, přespíme tu. Uvidíme ráno,“ rozhodl Fortis.

Po těch slovech Litor a Sertum byli v mžiku na pevné zemi. Odstrojili koně, uvázali na místě, kde ještě rostla tráva, dali zvířatům pít. Zanedlouho seděli kolem ohniště, ticho je obestřelo. Eremus se přivinul k Fortisovi, Sertum se také skryl v náruči milého. Mnohé je už pojilo, vyřčená i nevyřčená tajemství. Znali se dobře, a i když si to možná nepřiznali, byli přátelé. Hleděli do plamenů, myšlenky je zaměstnávaly.

„Litore,“ ozval se Sertum. Nemluvil nahlas, ne příliš, ale v absolutním tichu jeho hlas zněl jak výkřik.

„Děje se něco?“ zeptal se ho muž, který se odmítal pustit jeho ruky. Sertum to vnímal, to, co ale viděl, bylo důležité.

Ukázal Litorovi, proč je tak rozrušený. A on poslušně pohlédl určeným směrem, viděl to co mladík. Cestu, která byla ve dne skrytá jejich očím a očím lidí i v noci. Oni dva ji ale viděli.

„Musíme jít teď, bez koní,“ rychle válečníkovi řekl, proč je nutné za tmy vyrazit.

„Eremusi, zůstaneš u koní.“

„Ne, nebudu tu…“

Fortis ho pevně sevřel v náruči, tak silně až to zabolelo.

„Lásko, prosím, zůstaň tady. Když se do druhého dne nevrátíme, odjeď.“

„Ne, to po mně nemůžeš chtít,“ měl strach, bál se bažiny a bál se o Fortise. Věděl ale, že udělá, co po něm žádá. Bude ho to stát mnoho, ale poslechne.

Z myšlenek ho probral polibek, dravý, nekonečný a chutnal slaně. Slzy. Eremus se chtěl vymanit z železného sevření, nešlo to. Fortis ho líbal, tiskl, hladil, nechtěl ho opustit a věděl, že musí. Prudce se odtáhl, mladík popadal dech.

„Jdeme,“ všichni tři se rozběhli do bažin.

Eremus seděl, civěl do plamenů. Vzpomínal na dobu, kdy oheň, jeho teplo a magická krása byly to, co mu dávalo naději. Při práci v samotě, u ohniště, nacházel klid. Nyní ne, myslel na Fortise, srdce mu svíral strach. Po noci uplynul den, nevraceli se. Nevydržel to. Nechtěl čekat na další noc, neměl zrak jako Litor se Sertumem. Šel po paměti, kde ještě zahlédl trojici postav, pak musel hledat. K jeho překvapení se mu pomalu, ale přece dařilo najít pevné ostrůvky, po nichž kráčel stále vpřed. Začalo se stmívat, měl štěstí. Dosáhl konce bažinaté pasti právě včas. S velkou úlevou se dotkl země, odpočinek si nedopřál. Obava o Fortise ho hnala vpřed. Až tma, neprostupná, skoro nepříjemná, ho přinutila se zastavit. Srdce mu tlouklo, zklidňoval se mu dech, když to zaslechl. Hlasy, mnoho hlasů, desítky lidí a zpívali. Zamířil tím směrem, když byl dost blízko, zpomalil. Husté křoví mu poskytlo úkryt, z kterého poprvé pohlédl na původce zpěvu. Sevřelo se mu hrdlo.

„Fortisi,“ zašeptal, oči plné strachu upřené na děsivý obraz.

Řada klecí zhotovených z větví místních, jemu neznámých rostlin, asi stromů. Dvě měly své obyvatele, Fortise a Litora. Sertum byl pověšen za svázané ruce na zvláštním háku, nahý. Kolem něho tančili prazvláštní tvorové, možná lidé, kdysi dávno, nebo alespoň jejich předci. Muži v klecích neměli své zbraně, také byli nazí. Eremus se probral z šoku, musí něco udělat. Pořádně si prohlédl tábor nebo co to bylo. Rozhodl se ho obejít, pomalu, opatrně, hledal stráže, hlídající na prazvláštní obyvatele. Na nikoho takového nenarazil, octl se v zádech věznitelů i přátel. Jediné obydlí, obří, nevzhledný stan, ho okamžitě zaujal. Se zatajeným dechem se k němu přiblížil, pak vstoupil. Štěstí mu přálo, byl prázdný, ale taky hodně tmavý. Přesto začal vše prohledávat, chtěl věci svých druhů.

Výkřik protnul vzduch. Sertum.

„Přestaňte, zvířata, nemučte ho!“ Litorův hlas plný bolesti a strachu.

Eremus zprudka vydechl.

„Jejich věci jsou tady,“ promluvil někdo.

Mladík se k hlasu obezřetně přiblížil. Našel svázanou postavu, ve tmě nezřetelnou. Dotkl se provazů, pod prsty cítil, jak jsou zaříznuté do masa vězně.

„Kdo jsi?“ zašeptal, hlas se mu třásl.

„Někdo, kdo s vidinou peněz vlezl do náruče smrti,“ chroptěl vězeň.

Eremus mu přeřezal pouta a muž se opatrně postavil. Vysoký, ne moc pevný v kroku. Pomohl mu najít oblečení a zbraně, svoje i jeho přátel. Spolu se ze stanu vytratili. Za křovím v bezpečí tmy si mohl mladík muže prohlédnout. Hodně vysoký, snědá pleť, vyhublý, horoucí oči, zračilo se v nich cosi, co nedokázal pojmenovat, šílenství.

„Nikdy neviděli člověka s tmavou kůží, báli se mne zabít,“ další výkřik. Eremus sebou trhnul.

„Jeho ale zabijou, když něco neuděláme.“

„A co můžeme…“

„Vezmi si to a jdi osvobodit ty dva, já je zabavím, vy utečte.“ Napřáhl ruku s čímsi zabaleným ve zvířecí kůži.

„Nemůžeme, musíme…“

Ztuhl, muž odhrnul cípy kůže, artefakt.

„Poznal jsem ho hned, bojovníka, s nímž jsem se setkal u krále. Už nikdy tu zatracenou věc nevezmu do ruky, vem si to. Já si tu vyřídím účty, vy běžte. Nevracejte se a neohlížejte.“

„Co bude s vámi?“

„Máš o mě starost?“ v hlase byl výsměch.

„Omlouvám se,“ sklopil chlapec hlavu.

„Ne, ty mi prosím promiň mou neomalenost. Zachránil jsi mi život. Dlužím ti, nezapomenu ti to a snad i někdy splatím. Běž už.“

Kývl, připlížil se ke klecím. Fortis byl v šoku, když ho spatřil, ale mlčel. Mladík mu podal meč, naštěstí šel prostrčit. Nahý Fortis se postavil, svaly na těle napjaté, v záři plamenů se mu leskla pokožka, rozmáchl se a přesekl mříže. Zatím už svoje zbraně a věci dostal Litor, šílený vzteky a hrůzou z pohledu na to, co prováděli obyvatelé vesnice Sertumovi.

Povedlo se jim osvobodit rychle, nestačili si říct jediné slovo, když se ozvala nečekaná, dunivá rána. Rituální zpěv ztichl, nahradil ho jekot a křik desítek hlasů. Banda se rozběhla směrem k hluku. Směrem pryč od klecí, mučeného Sertuma, z tábora. Nečekali.

Litor osvobodil mladíka z háku, několik bodných ran na jeho těle krvácelo. Rychle ho oblékl do kalhot. Běželi k bažinám a rovnou přes ni je Litor vedl. Za sebou slyšeli vzteklý křik, známky souboje a další výbuch, nečekané plameny ozářily hladinu smrtící pasti, po níž prchali. Nezastavovali.

Nasedli na koně, bez zastávky několik hodin jeli směrem k vesnici, kde dříve přespali. Nechtěli ale mezi lidi, objeli domky a zahrady, mířili dál. Blížil se den a oni nutně potřebovali odpočinek, Sertum ošetřit. Věděli, že před obydlenu vesnicí, jen několik kilometrů před ní, minuli polorozpadlé domky, kde se nedá sehnat jídlo, ale slibují dost soukromí. Tam mířili a dojeli.

Litor stáhl zraněného Seruma ze sedla, v náruči donesl do první, obyvatelně vypadající místnosti. Položil ho na postel, která vypadala víc než zachovale, vodou mu omýval rány.

„Sertume, odpusť…“

Mladík ho zlehka pohladil.

„Slyšel jsem tě křičet i to jak lomcuješ klecí. Vím, že jsi mi chtěl pomoct, a nakonec pomohl. Mého koně jsi držel celou cestu za uzdu, mne v náruči. Neomlouvej se,“ sykl bolestí, tenkou látkou, kterou mu dal Eremus, mu Litor obvazoval rány.

Než mohl muž dokončit svou myšlenku, mladíkovy ruce se ovinuly kolem jeho krku, stáhl si ho k sobě. Díval se mu do očí, hledal výčitku, spatřil lásku. Políbil chlapce na rty, Sertum spokojeně vzdychl, jako by tohle bylo to jediné, na co myslel, co chtěl. Jeho jazyk si našel Litorův.

„Jsi zraněn,“ zaprotestoval.

Mladík zklamaně zakňučel a muž se usmál. Políbil Sertumovu šíji, opatrně se vyhýbal zraněním na jeho těle, když klesal k důkazu mladíkovy touhy, vzrušení. Chtěl mu dát všechno i on po něm toužil, nic nemohlo uhasit oheň, který planul v Litorově srdci.

Nezdržoval se, objal rty tepající mužství, klesal a jazykem laskal jemnou kůži. Vychutnával si každou vteřinu, dokud mu ústa nenaplnila sladká odměna. Lehl si vedle prudce oddechujícího Sertuma, kochal se pohledem na mladíkovu tvář, v níž dozníval příval slasti, kterou mu poskytl on. Nepoznal krásnější pocit. Objal Sertuma, ten se hned stulil v jeho náruči. Za chvíli usnul, Litor ne. Celý den střežil spánek milého.

„Řekl jsem, že máš odjet, co tě napadlo. Co kdyby tě chytili?“ Fortis nekřičel, hrubým, naštvaným hlasem plival jedno slovo za druhým.

Eremus se nezmohl na odpověď, vyčítá mu, že se za nimi vydal? To přece… Muž ho chytl za ruku, přitáhl si chlapce do náruče. Hleděli si zblízka do očí.

„Děkuju ti.“

Mladík si s úlevou položil hlavu na bojovníkovu hruď. Ten ho něžně hladil ve vlasech, po zádech klesal rukama stále níž. Eremus cítil jeho rostoucí touhu, chtěl ho, hned. Vymanil se mu z rukou, otočil se zády k němu, rukama se opřel o zeď, sklonil hlavu. O oblečení přišel během několika vteřin. Nahé Fortisovo tělo se přitisklo k jeho.

„Neotáčej se, zůstaň tak,“ zapředl mu do ucha.

Chlapcem projelo vzrušení, Fortisovy ruce klesaly po prohnutých zádech, laskaly hrudník i napjaté břišní svaly, až spočinuly na vyšpuleném zadečku, následovány horkým jazykem. Eremus přestával kontrolovat dech, když ucítil, kde ho muž laská, zasténal.

„Neotáčet!“

„Fortisi,“ vydechl.

Stoupl si, mladík se ještě víc prohnul. Chytl ho za boky, vnořil se do jeho těla. Zaklonil Eremusovi hlavu, líbal ho na ústa i krk. Poddali se touze, divoce se milovali. Eremus skončil v kleče, s Fortisovou rukou na svém klacku. Vycházel milému vstříc a pak… se sesuli na zem. Těla propletená, popadali dech. Fortis přes ně přetáhl plášť. Nespali, hladili se, líbali, laskali, objímali a mluvili.

S šerem a tmou rozdělali oheň, ze zásob si dopřáli bohatou večeři. Litor se pak na několik hodin ztratil, aby se vrátil s čerstvou vodou. Další den se vydali na cestu. Ještě neměli cíl, teď však nesou oba kusy magického předmětu. Ať už má jakékoliv jméno, tušili jeho moc i to, že je nebezpečný. Musí vědět, co to je, a pak se rozhodnout, jak s tím naložit. V sedle koně Fortis nemohl zapomenout na to, co mu řekl Eremus o válečníkovi se snědou pletí, s nímž se rozloučil v králově stanu. Může jim být v patách, přestože byl nápomocen při jejich útěku. Přidá se k nim? Bude nakonec žádat to, pro co šel, nebo jen vděk a závazek za zachráněný život povede jeho kroky? Fortis už měl plán, koho vyzpovídat. Netušil, jak jeho společníci takový návrh přijmou. Ještě má čas. Pár dnů, než jim ho vyjeví. Čtyři jezdci na cestě za osudem, o němž nevědí, kam je zavede.