Útěk II.

Nesledoval jezdce, věděl, že je kdykoliv může dostihnout. Díval se, jak se vzdalují, jeho mysl byla zaplavena obrazy jich dvou v milostném splynutí. Byl se svými druhy více jak šedesát let, jakmile pocítil touhu po jednom z nich, obrnil se vůči tomu. Považují ho za samotáře, tvrdého, nepřístupného, a dokonce ho za to někteří obdivují. Všichni se vrací jednou za deset let domů, zde prožijí několik měsíců klidu. Pokud si v tomto čase najdou partnerku, jejich služba v srdci skal jim končí. On se nevrací, nehledá družku, on jediný zůstává.

„Litore, máme je sledovat?“ metr od něho se ozval jeden z hlídačů.

„Ne, vezmu si je na starost sám.“

„To nemusíš, rádi splníme svou povinnost.“

Otočil se, probodl pohledem mladíčka, ten ztuhl, ve tváři se mu zračil obava. Kdyby ho tak viděli jeho rodní bratři. Strach, ani to slovo nemají ve svém jazyce, převzali ho od těch, kteří se čas od času pokouší ukrást střep černé magie.

„Tentokrát budu jejich počínání hlídat sám. To, že vstoupili do skal, nemusí nutně znamenat jejich touhu krást. Pokud jsou tu kvůli černé magii, zaplatí životem, jak je náš úkol.“

„Rozumím,“ zaskřehotal Sertum.

Litor s tímhle mladíčkem měl velký problém. Zatímco on se mu snažil vyhýbat, jak jen to šlo, Sertum vytrvale vyhledával jeho společnost. Jakmile byla možnost, seděl vedle něho, teď byl druhým na hlídce. Než si uvědomil dosah této skutečnosti, Sertum mu ji sám připomenul.

„Jsme tu spolu, musím zůstat jako tvůj doprovod, nesmím tě nechat jít samotného.“

Litor byl o hlavu větší, mohutnější, tělo vypracované tvrdým životem ve skalách. Svaly na rukou se teď pohnuly, protože zatnul ruce v pěst. Mladík si toho zjevně všiml, sloužilo mu ke cti, že necouvl. Přestože moc dobře věděl, že v přímém souboji nemá šanci. Chvíle napětí rychle pominula. Muž si uvědomoval, že ho nemůže odmítnout, ne bez vysvětlení a to bylo to poslední, co by chtěl. Nikomu nebude vyprávět, jak moc se mu Sertum líbí a kolik úsilí ho stojí nedat to najevo.

„Dobře. Připrav zásoby, hlavně dost vody. Potrvá, než dojdeme k další vodě. Ti dva možná zemřou žízní.“

Mladík poslušně kývl a vydal se splnit jeho rozkaz. I tohle slovo převzali od lidí. Do té doby něco jako velitel, nadřízený v jejich slovníku neexistovalo. Nyní ano. Litor sledoval jeho vzdalující se záda, v mysli mu vyvstal obraz dvou mužů držících se v objetí, jejich spojení. Tělem se mu rozlilo neznámé teplo, překvapeně zamrkal, aby výjev zahnal. Ihned ho nahradil jiný, v němž byl on a Sertum. Cukl sebou, tohle se mu nikdy nestalo, ne takhle. Při čekání na mladíkův návrat se pokoušel zklidnit.

Skály je obklopovaly ze všech stran. Jejich středem se vinula jediná cesta, spíše udupaná pěšina, nedávající jim možnost se ztratit nebo odbočit, i kdyby chtěli. Brzo již paprsky slunce nedosáhly do skalních hlubin, šero se stalo dnem, neproniknutelná tma podvečerem a nocí. Vysoké stromy byly nahrazeny zakrslými chomáčky mechu, tráva ani jiný porost se neobjevil. Jen kamení a písek, žádná voda.

Fortis nabral do vaků velké zásoby, jakmile si uvědomil, že další pramen bude nejspíš za dlouho, jestli vůbec, začal s ní šetřit. Větší příděl nechal Eremusovi, sám pil co nejméně. Zásoba sušeného masa a ovoce se značně ztenčila, ještě než dosáhli Vyvrhelovi pevnosti. K obnově zásob tam nedošlo, dílem jim v tom zabránilo přepadení a na ně navazující sled událostí. Byla tu i otázka, jestli by si vůbec v takovém hnojišti něco chtěli kupovat, obzvláště jídlo. I v tom muž upřednostnil mladíka, krmil spíše jeho, sám se často zdržel.

„Na,“ podával chlapci kus sušeného masa.

Eremus přimhouřil oči.

„Ty jsi už jedl?“

„Ano,“ zalhal a otočil se k němu zády.

„Fortisi,“ jemně se dotkl jeho ramene. „Trvalo mi dost dlouho, než jsem si všiml, ale dnes jsi skoro nejedl. Děsím se toho, jak dlouho už to tak je. Několik dnů se nám nepodařilo nic ulovit. K čemu bude, když při zvednutí meče padneš pod jeho tíhou?“

„Tak hrozné to není,“ zabručel.

„Řekneš mi to do očí?“ dožadoval se mladík.

„Eremusi, není to tak…,“ otočil se, při pohledu do smutných očí se zarazil. „Voda nám dojde do dvou dnů, jídlo možná za týden. Jen jsem chtěl, abys…“

„Co? Přežil a ty ne?“

Objal mladíka, líbal do vlasů, něžně hladil jeho záda.

„Eremusi, lituju, že jsem tě potkal až teď, kdy možná ani nedojdeme cíle.“

„Nelituju ani vteřiny s tebou, i kdyby tahle noc byla poslední.“

Fortis vzal jeho tvář do dlaní, políbil vábivá ústa, jazykem ochutnal jejich sladkost. Žilami se mu valilo horko, které jeho tělo do několika vteřin opanovalo. Tlačil chlapce na skalní stěnu, svlékal ho, mladík mu oplatil stejně. Měkký povlak skal, mech, který asi nepotřeboval světlo, ochránil chlapcovu kůži před odřeninami, to si uvědomil až mnohem později. Nyní vnímal jen vůni a tělo muže, který ho za zadek přizvedl tak, aby se snadněji vnořil do jeho těla. Eremus zasténal do Fortisových úst, když sjel po tvrdém pulzujícím kopí do jeho klína. Rukama bloudil po mužově těle, napnuté svaly se vlnily v čím dál divočejším tempu jejich milování. Jejich vzdechy, sténání i výkřik, když společně dosáhly vrcholu, se rozléhaly ve skalách.

Od počátku je sledoval Sertum, s pootevřenou pusou, několikrát zalapal po dechu. Když se milenci sesunuli na zem a mladší z nich se schoulil do náruče válečníka, potichu ustoupil. V hlavě se mu rodil plán, ani obava, jak zareaguje Litor, až na to přijde, ho nedokázala zadržet.

„Fortisi, Fortisi, vzbuď se. Něco se děje.“

Silné paže chlapce stáhly na mohutnou hruď, rty mu zamkl polibek. Neodolal jemným dotekům, přitulil se k muži. Po chvíli něžného mazlení se od milého odtáhl.

„Prosím, pojď se na to podívat,“ vzal Fortise za ruku.

Za okamžik to muž spatřil, co vlastně, past, dar? Vedle jejich ohniště ležely dvě plné čutory vody, jejich čutory, které někdo naplnil. A maso, krásné kusy čerstvého masa. Rozhlédl se kolem dokola, nikoho neviděl, neslyšel, teď ani předešlé dny. Někdo se jim snaží pomáhat? Mladík vložil svou ruku do jeho.

„Co se to děje?“ zašeptal.

Muž poklekl, opatrně si vše prohlédl. Nemohl s jistotou říct, zda je jídlo v pořádku. S Eremusem se domluvili, že není co ztratit. Když okusovali opečené maso, ke kterému si sem tam dopřáli hlt vody, bylo jim skvěle. Co zbylo, pečlivě zabalili, pak pokračovali v cestě. Každý den, ráno nebo večer, dostali jídlo a pití. Snažili se zahlédnout toho, kdo jim pomáhá, nepodařilo se.

Sertum se potichu vracel, Litor naštěstí ještě nepřišel.

„Kde jsi byl?“ projel jím Litorův ledový hlas.

Nadechl se, zavřel oči a odpověděl.

„Nesl jsem jim jídlo a vodu,“ řekl po pravdě.

Přineslo mu úlevu, že už nebude Litorovi lhát. A zároveň ho sevřel strach, jaký trest ho čeká.

„Proč jim pomáháš?“

Mlčel.

Litor k mladíkovi přistoupil, tyčil se nad ním, jejich těla se skoro dotýkala. Sertum to vnímal každou buňkou ve svém těle. Vybavilo se mu vše, co viděl, jak se ti dva, jež sledují, dotýkali, milovali. V ústech měl náhle sucho. Nehýbal se. Litor se opatrně dotkl jeho brady, zvedl mu tvář, musel se muži podívat do očí. Srdce mu tlouklo, pootevřel ústa, aby mu nedošel dech. Zíral do rozhněvané tváře.

Díval se mu do očí, vnímal jeho chvění, když pootevřel rty, zatoužil se jich dotknout. Sertum se nepohnul, tiše čekal, ale i Litor ztuhl. Náhle palcem lehce přejel po mladíkově bradě, pak ruku stáhl.

„Čekám na tvou odpověď,“ hlas už nebyl chladný, zaznívala v něm zvědavost.

„Prosím, nenuť mne k tomu, musel bych vyjevit své tajemství.“

Litor si ho prohlížel čím dál zvědavěji.

„Jen jsem chtěl, aby dojeli k cíli, chci vidět jejich rozhodnutí a…,“ sklopil hlavu, zavřel oči. Nevysloví to, nemůže.

„A?“ nedovolil mu muž neodpovědět.

„Jsou to dva muži a přitom tvoří pár. To jsem nikdy neviděl, chci vědět víc,“ srdce měl až v krku.

„K čemu ti to bude?“ Dál na něho Litor naléhal.

Zlobilo ho to a najednou se neovládl.

„Protože to cítím stejně a chci vědět, vidět, jaké to je, může být.“

Neproniknutelná tma je halila, jim to nevadilo. Jejich oči byly přivyklé, viděli se zcela jasně.

„Máš na mysli někoho konkrétního?“ nepřestával vyzvídat

„Ano,“ zašeptal Sertum odpověď.

„Řekl jsi mu to?“

„Ne.“

Litor se od něho odvrátil, nečekal to, jeho hruď se stáhla chladem při představě, že Sertum je k někomu poután. Chvíli se zklidňoval.

„Jsem zvědav, jak se rozhodnou, až bude čas. Dobře, nechám tě jim pomáhat, ale přestaneš je špehovat. Tak daleko nikdy nezacházíme, jsme strážci.“

„Ano,“ bylo jediné, na co Sertum zmohl.

Blížili se k cíli a Fortis čím dál častěji zvažoval, jakou moc má artefakt. Uvědomoval si, komu ho má předat. Nikdy se nestaral o to, za koho bojuje. Pozvedl meč, pokud obdržel platbu, to mu stačilo. Ale teď. Když úkol přijal, věděl, pro co jde, odměna je obrovská. Nyní se blíží k cíli, hodně myslel na Eremuse. Nikdy tak nemiloval, nikoho. Když ho bral s sebou, bral ho jako společníka, líbil se mu, v nic nedoufal. Nyní drží každou noc v náruči mladíka, který ho nekriticky zbožňuje. Celá jeho existence se smrskla do jediné potřeby. Chránit Eremuse a dát mu vše, vše čeho je schopen. Nevěděl, kolik něhy a lásky je schopen projevit až s ním. Jak zničující, elektrizující, omamný může být letmý dotek, pohled. Byl tak ponořen v myšlenkách, málem tak přehlédl skalní stěnu.

„Fortisi!“ vykřikl mladík za jeho zády. Ani nemusel koni přitáhnout uzdu, zvíře se rozhodně nechtělo hnát proti skále. Eremus seskočil z koně, udiveně hleděl na temnou skálu, kterou rozetnula prasklina. Jako velká jizva, rozšklebená, děsivá. Křičící ústa. Otřásl se a couvl.

Fortis odvedl oba koně kousek stranou, z vaku nabral trochu jídla, dal jim ho do malého žlábku ve skále. Zklidnili se.

Vrátil se ke skále, sundal si rukavici. Prsty se opatrně dotkl rozšiřujícího se prostoru. Zkoumal povrch, nečekaně hladký, příjemný na omak, teplý. Zarazil se. To teplo nevychází ze skály, jeho původcem musí být…

„Nech toho, není to nic dobrého. Vím, co hledáš, já jen. Nemůžeme se podívat kolem, trochu to prozkoumat, než se rozhodneš?“

„Rozhodneme,“ opravil ho muž.

Odlepil se od skály, pomalu došel k mladíkovi, ten nasucho polkl. Zbožňoval tu směs nevinnosti a hříšné touhy, s jakou se na něho Eremus díval. Miloval na něm všechno.

„Dobře, porozhlédneme se,“ souhlasil.

Než si stihl nasadit rukavici, octla se v jeho dlani chlapcova ruka. Jemně ji stiskl. Obešli všechno kolem, nebylo tu nic zvláštního a tak záhy stanuli před rozšklebenou stěnou.

Litor držel napjatý luk v rukou, šíp namířený na hruď válečníka. Soustředil se, vyčkával. Jakmile se dotknou střepu černé magie, zemřou. Sertum ho sledoval, pevné tělo, provazce svalů pod napnutou šupinatou kůží, sílu, která z něho vyzařovala. Nemohl odolat, byl to náhlý popud, natáhl ruku, lehce se dotkl mužova ramene. A ten sebou cuknul, nečekaně polevil v soustředění, šíp vyletěl.

„Sertume!“ zasyčel a srazil mladíka na zem. Přikryl mu rukou pusu, oči upřel na dvojici před skálou. Sertum se nepohnul, tělo mu zachvátil třas. On ho zabije, viděl vztek v Litorově tváři. Mladík nedokázal zadržet slzy, které mu pomalu stékaly po spáncích.

Fortis odskočil, instinktivně stáhl Eremuse za sebe. Nic se nedělo, neozval se žádný další zvuk. Pomalu couvali ke koním, muž držel šíp v ruce. Co se to děje? Neměli na vybranou, jediná trochu slušná možnost se bránit, byla za těly zvířat. Eremus mlčel, těkal očima po okolí, snažil se dýchat pomalu a potichu. Ani jedno se mu nedařilo. Vyčkávali.

„O co ti jde?“ Litor se k mladíkovi sklonil.

Díval se do vyplašených očí, uplakaných. Zabolelo to, strašně. Pocit, že se ho Sertum bojí, byl k nesnesení. Po celou dobu se mu vyhýbal, ovládal se, krotil. A teď… Pomalu sejmul dlaň z chvějících se rtů. Sertum zalapal po dechu.

„Jen jsem, já jsem…,“ nemohl najít slova.

Litor opatrně, jemně setřel slzy, přiblížil svou tvář k jeho tak blízko, že se skoro dotkli.

„Ještě si promluvíme, teď musíme vyřešit ty dva. Souhlasíš?“

Jen kývl, vyvedený z míry doteky, které ještě stále cítil na své kůži.

Muž mu pomohl vstát, jejich ruce spolu setrvaly o něco déle, než bylo nutné. Pak už mrštně seběhli dolů, Litor šel rovnou ke koním, za nimiž se ti dva krčili.

„Jmenuju se Litor, jsem strážce toho, co jdete ukrást,“ zvolal. Sertum na něho nevěřícně pohlédl. Co to dělá?

Zvířata byla v jejich blízkosti neklidná.

„Vylezte, nechci bojovat. Chci si promluvit,“ pokračoval Litor.

Fortis se narovnal.

„Nehneš se odtud, rozumíš!“ nebyla to otázka, ale rozkaz. Nečekal na Eremusovu odpověď. S mečem v ruce vyšel, se zájmem si prohlížel toho, kdo na ně promlouval.

Svalnatá, vysoká postava, s neskutečnou zelenou pokožkou, v některých místech pokrytou drobnými šupinami. Žluté oči zvláštně žhnuly. Za ním stál zjevně mladší, prvnímu podobný muž. Mladík mu v něčem připomenul Eremuse. Náhle mu to došlo. Způsob, jakým se na muže před sebou díval. Měl nutkání otočit se, zkontrolovat Eremuse skrytého za koňmi.

„Jsem Eremus, on je Fortis.“

Fortis sevřel jílec meče pevněji. K zbláznění ho miluje, ale zrovna teď… Eremus se lehce dotkl jeho lokte. Tělem se o něho opřel.

Napětí mezi nimi přetrvávalo, stáli se zbraněmi připravenými k útoku nebo obraně. Očima se drželi v šachu, nikdo se nepohnul, až do chvíle…

„Vaše kůže, nikoho jako vy jsem nikdy neviděl,“ Eremus, klouzal pohledem z jednoho na druhého.

„Takových jako vy jsem už pár viděl, nebo vlastně ne jako vy. Nebyli v páru,“ Litora mladík zajímal, neprojevoval strach. Odvážný, nebo neopatrný. Chtěl s nimi mluvit, chtěl změnit svůj osud.

„Kdo jste?“ odpověděl Eremus otázkou.

„Nikdo neví. V době, kdy zde byl střep černé magie ukryt, zrodila se naše rasa nebo byla tím, kdo střep ukryl, stvořena. Máme jen velmi mlhavé informace o našem počátku. Naše jediná povinnost je chránit hory před cizinci a hlavně střep černé magie,“ zapojil se Sertum do rozhovoru.

Dodal si odvahy, napodobil způsob, jakým se mladík opřel o bojovníka. Litor ztuhl, ale jen na chvíli, pak opatrně položil ruku na jeho bok. Sertum si úlevně oddechl a Litorova paže ho ještě silněji přitiskla k jeho tělu. Mladík vnímal pohyb svalů, dech, vůni, skoro se mu zatočila hlava. Co se to tu děje? Proč změnil vše, pro co byli určeni, proč teď?

„K čemu ho chcete?“ ukázal Litor do průrvy rukou.

„Dostal jsme nabídku od krále. Když mu to donesu, odmění se mi,“ Fortis sklonil meč. „Čím blíže tomu jsme, tím víc mne napadá, co způsobím světu, když mu to vydám. A jak z toho teď ven.“

I Litor sklonil zbraně, dvě tenké dlouhé dýky zmizely v pouzdrech na jeho zádech.

„Možná si můžeme pomoci navzájem, jen musíme přijít na to jak.“

Pozvedl ruku v gestu přátelství, které u lidí viděl. Bojovník přistoupil, chvíli si hleděli zpříma do očí, pak ruku přijal. Neobvyklá čtveřice se usadila kousek od skály s artefaktem. Dlouho do noci si měli o čem povídat. Jediné co Sertum s Litorem nepřiznali, bylo, že Fortise s Eremusem sledovali při milování.

Nakonec se odebrali ke spánku. Muž s bojovníkem zůstali u svých koní, strážci se vrátili na vyvýšeninu, ze které k nim prve seběhli. Nespali. Obava z krátce uzavřeného příměří jim nedopřála klid.

Fortis seděl opřený o skalní stěnu, mladík se natáhl, hlavu složil do jeho klína. Hladil ho po zádech, vlasech, prsty putoval po linii tváře.

„Takhle neusneš,“ zašeptal Eremus.

„To ani nemám v úmyslu.“

Zvedl se, obkročmo mu sedl na klín, rukama objal krk.

„Nevěříš jim? Mně se líbí.“

„Ještě před pár hodinami by nás klidně zabili.“

„Litor spíš, Sertum možná ne.“ Mladík se zavrtěl.

„Eremusi…“

„Ty se mi líbíš nejvíc,“ bez varování ho políbil.

Jazyk mu vnikl do úst, dožadoval se Fortisovy odpovědi. Tomu ještě vteřinu rozum napovídal, že je na stráži a tohle není bezpečná chvíle. Jen tu vteřinu. Přitáhl si chlapce těsně k sobě, stáhl mu oblečení. Jemně ho kousl do rtu a přisál se k bradavce, kterou také hned potrápil zuby. Zachvění a sten mu přinesli uspokojení. Usmíval se, ještě když klesal po roztouženém, horkém těle. Jazykem i rty se dotýkal napjaté kůže. Eremus trhaně dýchal, vzpínal se proti němu, rukama se ho dotýkal, všude kam dosáhl. Fortis ho nenechal čekat.

Sertum je slyšel, stočený na boku, zády k Litorovi. V duchu si stále dokola přehrával tu chvíli, kdy ho k sobě muž pevně přitiskl. Každý záchvěv jeho těla, všechny pocity a vjemy si snažil vrýt do paměti. Bylo to to jediné, co měl, chtěl si vzpomínku uchovat.

„Spíš?“

Trhnul sebou při té otázce, jako by byl přistižen při něčem nepatřičném.

„Ne,“ vydechl.

Netušil, jaké plány má Litor. Dnes byl naprosto zaskočen jeho rozhodnutím, ale neodvažoval se zeptat.

„Pojď ke mně.“

Nepohnul se, snad ani nedýchal. Zkouší ho? Jen před nimi předstíral, zlobí se, že mu on dal najevo náklonost? Ztuhl.

„Ale no tak, oba to cítíme stejně, pojď sem, prosím,“ měkce na něho muž promluvil.

Pomalu se přetočil, díval se na Litora, sedícího se zkříženýma nohama. Zatímco lidé nevidí v téhle tmě nic, on ano. Litorova kůže byla teď temnější, šupiny zářivější, oči žhnuly. Toporně se zvedl, opatrně k němu došel. Muž mu podal ruku, stejně jako Fortisovi před pár hodinami. Přijal ji a hned byl stažen do Litorovy náruče. Slyšel své divoce bijící srdce, slyšel i Litorovo s hlavou na jeho hrudi. Silné paže ho pevně přivinuly, objaly, chránily. Kousek od jeho tváře se ozval šepot.

„Nespěchej, dej mi čas, prosím.“

Pohodlně se uvelebil, zavřel oči, uvolnil se.

„Dobře,“ odvážil se odpovědět.

Držel mladíka v náruči, nevěděl, jestli spí, nebo ne. Cítil ale, jak ztuhlost pominula, a měkce se přitiskl k jeho tělu. Mysl mu zastřely pocity a touhy, které v sobě léta dusil a umrtvoval. Mladý, krásný muž, mu dovolí…, a jak se k němu dnes přitiskl, musel ho sevřít, držet u sebe. Nepřemýšlel, byl to instinkt.

Vnímali jeden druhého, naslouchali dechu, vdechovali vůni, vstřebávali sebemenší záchvěv těla. Sertum nakonec usnul. Litor se na něho díval, přinášelo mu klid a uspokojení, že je mladík s ním, u něho a chce to. Naslouchal známým zvukům noci, tichu, které spolklo poslední vzdechy a steny dvou mužů, dole pod skalou. Dechu milého ve svém náručí. „Milého,“ poprvé a jen sám pro sebe to řekl.

Vzbudil se, bylo mu příjemně, hned si uvědomil, že je stále v Litorově náruči. Opatrně otevřel oči, podíval se do mužovy tváře. Byl vzhůru a pohled mu opětoval, něco v jeho očích bylo, něco co tam dřív nespatřil.

„Odpočinutý?“ zeptal se Litor.

„Hmm,“ nezmohl se na nic jiného.

„Najíme se a půjdeme za nimi.“

„Hmm,“ nepohnul se.

Nechtělo se mu z pevného objetí, z tepla, které mu prostupovalo kůží a zaplavovalo i jeho mysl. Ani muž se nehýbal. Nakonec to ale byl on, kdo pomalu vstal a jeho také zvedl na nohy. Stáli proti sobě, jejich jediným oděvem vždy byly kožené, hodně volné kalhoty s širokým páskem, nad kotníky pevně stažené.

„Sertume…,“ nevěděl, co vlastně chce říct.

Mladík se k němu znovu přivinul, objal ho. Jejich spojení je naplňovalo, ani jeden se nechtěl vzdát blízkosti toho druhého.

Trvalo ještě dlouho, než se od sebe odpoutali. Zabalili všechny své věci a sestoupili. Fortis s Eremusem na ně čekali. Znovu stanuli před rozšklebenou skálou. Čas se naplnil. Musí se rozhodnout.