Útěk IV.

Vraceli se zpět na začátek. Fortis občas pohlédl na Eremuse, v jeho tváři četl strach. I Litor a Sertum vycítili jeho změnu nálady, nakonec jim vše o sobě řekl. Přátelství, pevné pouto, jež se mezi nimi rodilo a upevňovalo, bylo postaveno na důvěře. I proto se přiklonili k Fortisovu návrhu, musí se dostat ke králi, ať už to přinese cokoliv. 

Eremus souhlasil se vším, vnitřně ale bojoval s mnoha obavami. Nechtěl potkat otce. Neuměl si představit, jak se dostanou ke králi. Fortis byl odhodlaný mluvit i s písařem, kterého podezíral a vinil z útoku na Eremuse ve Vyvrhelově pevnosti. Tyto a jiné strachy a myšlenky mu tížily duši i ve chvíli, kdy sesedali a připravovali se na přenocování.

Litor se Sertumem připravili ohniště, Eremus upekl maso, společně povečeřeli. Mladík mlčel, poslouchal zbylé tři společníky v jejich rozhovoru, ale skoro nevnímal, o čem mluví. Jako první se odebral k nedaleké říčce umýt se po dlouhém dni. Studená voda byla lákavá, rychle se svlékl a vnořil se do ní. Byla mnohem studenější, než čekal, položil se, chladivé vlnky se přelévaly po jeho těle, poddal se tomu.

Kousek od něho skrytý za kmenem stromu stál Fortis. Vnímal mladíkovu změnu nálady, uvědomoval si jeho strach. Po celou dobu se snažil Eremuse uklidnit, dnes byl ale mladík téměř mimo sebe. Neodpovídal, nepodíval se na něho, nereagoval na Fortisovo pohlazení a ten začal pochybovat o svém rozhodnutí vrátit se ke králi. Díval se na nahé tělo omývané vodou z Ledových hor, zatoužil se dotknout hebké pokožky. Ledové hory, uvědomil si, jak dlouho je v říčce ponořený. Vyběhl z úkrytu, vrhnul se k Eremusovi a rychle ho vytáhl na břeh.

„Eremusi! Eremusi, co to děláš?“

Strhnul si plášť, do něhož mladíka hned zabalil, nezdálo se mu, že by to pomohlo. Strhal ze sebe své oblečení, sevřel mladíka v náruči, doufal, že tím ho rychleji zahřeje.

Začal si uvědomovat, že ho někdo drží v náruči, Fortis. Vdechoval jeho vůni, rukama objal mohutnou šíji, silněji se přitiskl k hřejivému, nahému tělu. Jako by procital z tíživého snu, náhle ho spalovala touha, živočišná potřeba. Přitiskl své rty na Fortisovy, nečekal dlouho, než si muž podmanil jeho ústa. 

„Eremusi, vyděsil jsi mě. Lásko…“

„Promluvíme si potom, prosím,“ přerušil ho a otřel se o jeho klín svým. 

Fortis zamručel, jemně zuby stiskl kůži na mladíkově krku, hned na to stejně okusil vztyčenou bradavku. Líbilo se mu Eremusovo sténání, začal se pečlivěji věnovat prochladlé pokožce. Zahříval ji polibky i horkým jazykem. Když se mu do ramen zaryly nehty milého, vztyčil se nad ním. Ve slabém světle luny se díval do hnědých očí hořících touhou. Začal znovu líbat mladíkovu hruď, ten zaprotestoval nesouhlasným syknutím. Když ale objal jeho tepající mužství, protesty ustaly. Jemně hladil jazykem hebkou pokožku, vzrušoval ho každý sten, nádech, jež se vydral z Eremusových rtů. Netrvalo dlouho a Fortis ochutnal důkaz své láskyplné péče. Znovu se s milým spojil pohledem a dostal neskutečně krásný polibek. Kolem boků se mu zaklesly nohy, Eremus ho vyzýval, Fortis věděl k čemu. Neotálel. Na břehu říčky se zdrželi dlouho.

Sertum uhasil oheň, střep černé magie si položil na klín. Nedržel ho rád, i když byl zabalený v pevném, koženém pytli. Zaostřil pohled do tmy, říčka byla daleko, on dvě propletená těla spatřil, rychle sklopil pohled. 

„Kdysi ses nezdráhal je pozorovat,“ zašeptal mu tím nejsladším hlasem Litor do ucha a políbil ho na rameno.

„Jsou to přátelé, jen přiznat to, že jsem je sledoval, mě stálo dost. Teď už bych to nikdy neudělal.“

„Hmmm,“ zavrněl muž.

Sedl si za mladíka, ovinul ruce kolem jeho hrudi, nohy přitiskl na jeho. Sertum zvrátil hlavu, jejich rty se setkaly, neodolali, jazyky se propletly.

„Tohle nemůžeme, máme to střežit, nesmíme…“

Znovu byl umlčen polibkem. Litorovy ruce byly velmi všetečné, zalíbilo se jim v Sertumově klínu.

„Litore,“ prohnul se v zádech, zachvěl se a zavřel oči.  

Líbilo se mu, jak se mu Sertum odevzdává, podvoluje, kdykoliv se ho dotkl, poddal se cele jeho touze. Sám Litora nesčetněkrát provokoval, sváděl, jinak se to nedalo říct. I teď, kdy v dlani muž svíral jeho chloubu, kradl si mladíkovy vzdechy. Sertum se zachytil rukama stehen, jež se tiskla na jeho, Litor s drážděním přestal. Okamžitě ucítil horký dech na svém krku a pak ho do něj Sertum kousl.

„Nech toho,“ s úsměvem ho okřikl.

„Tak toho ty nenechávej,“ dostal odpověď.

„Když já chci něco jiného, a ty víš co.“

Víc si toho neřekli, nebylo toho třeba.

„Jsi napnutý, nervózní, vidím tvůj strach. Bolí mě to, nechci ti ublížit, ale souhlasil jsi…“

„Nechci se potkat s otcem, bojím se krále a toho, co se nám všem může stát. Odpusť, jestli tě to trápí.“

Drželi se za ruce, Fortis zastavil, prudce si Eremuse přitáhl do náruče. 

„Už tu první noc v jeskyni jsem si říkal, jaká je to škoda, že jsem tě nepotkal dřív. Nelituju ani vteřiny, kterou jsme spolu. Riskoval jsi pro mne život.“

„Zlobil ses, tenkrát…“

„Ne… já jen,“ pevněji milého stiskl, „nikdy jsem necítil to co tehdy.“

Stáli v objetí, když noc protnul výkřik. Vyšel z místa, kde před pár hodinami ještě hořel oheň.

„Sertumé!“ Litorův křik jim ledově protnul srdce, tolik strachu a bolesti v něm bylo. 

Rozběhli se ke svým přátelům. Ve tmě spatřili shrbenou postavu, že je to Litor sklánějící se nad Sertumem bylo jasné.

„Co se stalo?“ vyhrkl Fortis.

Litor zavrčel, ale odpověděl.

„Milovali jsme se, najednou se prohnul v křeči, vykřikl, byl tak sevřený, že jsem… nemohl z něho ven. Až po chvíli, když křeč pominula. Je mimo sebe.“

„Litore,“ zašeptal mladík.

Muž ho opatrně zvedl do sedu.

„Co se stalo? Mluv se mnou!“

„Měl jsem zavřené oči, vnímal jen tebe a pak jsem… pak jsem se náhodou dotkl střepu. A pohltila mě bolest, temnota. To, co jsem viděl…,“ otřásl se. Litor cítil chlad a strach svírající milého duši. 

„Dej mi to,“ natáhl Fortis ruku.

„Jsme na řadě, to je…,“ bránil se chabě Litor.

„Pohlídám ho, ty pohlídej Sertuma,“ povzbudivě se usmál.

Věděl, že Litor i v té tmě jeho tvář vidí dobře. Podal mu vak, v němž byl prastarý artefakt, a Eremus s Fortisem se vzdálili. Uložili se až u koní, tím dali přátelům dostatek prostoru. Eremus se uvelebil do Fortisovy náruče, ovinul ruce kolem jeho pasu.

„Budu vzhůru s tebou,“ zašeptal mladík.

„Spi, neboj se, vydržím do rána.“

„Ale…“

„Lásko, odpočiň si.“

Mladík se usmál, pokaždé ho tak zvláštně zahřálo u srdce, když mu Fortis řekl „lásko“. Políbil ho do dlaně, propletl si své prsty s jeho a ruku přitiskl na hruď. Bez obav, uvolněný, krásně unavený milováním, usínal. Muž byl opřený o strom, v náruči mu spal Eremus, jenž byl středobodem jeho života. Vak se střepem černé magie měl v levé ruce, držel ho pevně. Mysl mu zabloudila k Sertumovi, doufal, že je v pořádku. Ráno se ho zeptá.

„Sertume, co jsi viděl?“

„Ne, to ti nemůžu vyprávět, bylo to…“

„Musíš mi to říct, prosím tě o to,“ upřel zoufalý pohled do mladíkových očí.

Ten se zhluboka nadechl a podrobně popsal vše, co mu sevřelo mysl do ohnivých kleští. Když skončil, cítil se prázdný, jako by neměl srdce ani duši.

Na rty se mu přitiskly Litorovy, neodbytný jazyk se probojoval dovnitř, tělem se začala šířit vlna touhy. Opětoval sladký útok, celou svou bytostí chtěl jediné, patřit Litorovi, cítit ho všude, cítit jen jeho. Lehce se nadzvedl a prudce dosedl, neubránil se slastnému zasténání.

„Jsi si jistý?“ ochraptělým hlasem se ho muž zeptal.

Nedostal odpověď, místo ní mu mladík vtiskl polibek a opakoval pohyb nahoru a zpět. Čas otázek odpovědí byl pryč, milovali se. 

„Sertume?“

Opatrně se zeptal, ještě popadal dech.

„Jsem šťastný, je mi jako nikdy dřív.“

To mu stačilo. Ujištění. Usnuli v objetí.

Brzo ráno probudil Eremuse, byl ztuhlý, ale spokojený. Mladík spal celou noc přitisknutý k jeho hrudi. Slyšel Sertuma s Litorem, jak se milovali. Doufal, že ráno bude vše v pořádku i v Sertumově duši. Mladík se mu podíval do očí, něžné hnědé oči se vpíjely do těch jeho. Políbili se, beze slov setrvali v klidu té chvíle.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ přerušil Eremus kouzlo okamžiku.

„Potřeboval ses vyspat, odpočinout si.“

„Ty ne?“ naoko se zlobil.

„Jsem v pořádku, s tebou.“

„Fortisi.“

„Pojď, musíme za těma dvěma,“ zvedli se.

Dva páry žlutých očí je přivítaly sice bez úsměvu, ale v klidu. Litor a Sertum jim všechno o mladíkově prožitku po doteku s artefaktem odvyprávěli. Fortis začínal pochybovat o svém rozhodnutí, na něž jeho druhové přistoupili. 

„Eremus se utrápí, Sertuma se dotkla temnota,“ sklonil tvář k zemi, „možná by bylo lepší vydat se jinou cestu.“

„Myslíš na něco konkrétního?“ vyzvídal Litor.

Jen tu otázku vyslovil, došlo mu, k čemu se Fortisova mysl obrací.

„Ne, to ne, nepřežijeme nikdo, jsi blázen.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Sertum vlastně i za Eremuse.

„Ohnivé pláně?“ vztekle šlehl Litor slovy po Fortisovi. „Pokud je přejdeme, o čemž teda pochybuju, na konci nás čeká smrt, všechny. To je řešení?“ 

Díval se do Fortisových očí a došlo mu něco, co ani Sertum, ani Eremus nemohou tušit, nesmí. Neznatelně přikývl.

„Ještě je čas obrátit koně k severní cestě, tou se k Ohnivým pláním dostaneme nejrychleji a nejméně pozorováni,“ řekl Litor.

Válečník ho poplácal po rameni, pak se otočil ke svému koni. 

Za okamžik už čtveřice vyrazila k severní cestě.

Něco se změnilo, Eremus to cítil v každém doteku, polibku i pohledu. Fortis se s ním miloval divoce i něžně, byl v tom však skrytý podtón, náznak, který Eremuse studil. Bál se zeptat, obával se i toho, co to znamená. Využil první příležitost, kdy Litor a Fortis poodstoupili, rychle se přitočil k Sertumovi, dotkl se jeho ramene.

„Něco se děje, mám z toho strach.“

„Já vím a myslím, že tuším, oč jde,“ překvapil ho.

V rychlosti mu všechno řekl, Eremus stál jako opařený. Byl tak i ve chvíli, kdy se k němu přitiskl Fortis, ovinul mu ruce kolem pasu, políbil na odhalený krk. Jemně si mladíka otočil čelem k sobě, překvapeně se díval do sinalé tváře a na proudy slz.

„Eremusi, lásko, co se ti stalo?“

Mladík na něho upíral oči plné smutku, nevydal ani hlásku. Muž se nadechl, než mohl cokoliv říct, přerušila ho otázka.

„Chtěl jsi mě opustit? Dojít na okraj té mrtvé krajiny a nechat mě samotného? Co pro tebe jsem?“

Uchopil Eremusovu tvář do dlaní, líbal víčka, nos, rty, bradu, u toho šeptal své vyznání.

„Jsi mi vším, miluju tě, dal bych cokoliv za tvé štěstí.“

„I svou smrt?“

„Eremusi,“ vydechl.

„Jsem hlupák, vůbec jsem to neviděl, kdyby mi Sertum neotevřel oči.“

„Odpusť, netušil jsem, jak ti něco takového říct, jen jsem chtěl…“

Mladík muže pevně objal, přitiskl své rty na jeho. Jakmile se po dlouhých minutách odtrhli, skryl tvář na Fortisově krku.

„Dobře, nebude nic, o čem bys nevěděl, ale…“

„Žádné ale, prosím.“

Vnímal Eremusovo divoce tlukoucí srdce, lehké chvění těla a věděl, že prohrál. Nechtěl mu lhát, ty poslední dny mu bylo mizerně jako nikdy dřív. Vlastně se mu ulevilo.

„Odpusť.“

Milý se k němu ještě pevněji přitiskl, nemluvil.

Litor je sledoval, došlo mu, že chlapec pochopil a odhalil jejich plán. Ve své dlani ucítil Sertumovu ruku, pevně ji stiskl. Nemuseli si nic říkat, vše bylo jasné. Plány se mění, ať se jim to líbí nebo ne. Vykročí na Ohnivé pláně společně.