Strážce snů - 1.

V okénku auta se odráží dětská tvář. Usmívá se, z bezpečí auta sleduje krajinu, která je míjí jak tmavý nekonečný pruh zmije. Auto tiše vrní. Na klíně drží malého plyšového koníka s dlouhou hřívou, kterého dostal od dědy. Autem tiše zní veselá melodie. Vepředu sedí jeho maminka s tatínkem. Občas se objeví světla, která je minou stejně bezhlesně jako temnota.

Zívnutí.

Světla.

Náraz.

„Mami! Mami!“ volá zoufale maminku. „Tati!“ zakňourá, dokud i jeho hlas neutichne. Na hranicí života a smrti slyší pomalé:

Kap, kap, Kap.

Pach krve se mísí s hrůzou, s děsivým poznáním. Poslední výkřik: „Mami! Tati! Pomoc!“

Kap, kap, kap.

Postava se zvedne, chvilku se dívá do noci. Je vidět do krajiny, protože nechtěl zatáhnout závěsy, na parapety buší kapky deště. Vstane, zavře okno. Na chvilku se opře o okenní rám. Naslouchá tichu domu. Doufá, že nikoho neprobudil. Přehodí přes sebe svetr, sejde do kuchyně se napít. Opřený o kuchyňskou linku vnímá tlukot srdce, tmu, děs, který ho doprovázel. Ty sny má od té chvíle, co sem přibyl, což je před deseti léty. Deset let neustálé kontroly nad jeho životem.

Umyje skleničku, pečlivě ji utře a zahladí stopy po své přítomnosti. Tiše se plíží chodbami. Naslouchá, zda se přece jen někdo neprobudil, ale dům je ponořený do ticha. Je rád, protože by dostal kázání, co dělá venku, proč nezavolá sluhu. Vstoupí do svého pokoje, posadí se na okraj postele. Podívá se na budík. Sen se mu zdál ve dvě hodiny deset minut. Položí hlavu na polštář, pokrývku nechá jen tak být.

Poslední rok sny ustaly jako mávnutím proutku. Doufal, že se už nikdy nevrátí. Měl vědět, že se to nestane. Neklidně se podívá na staromódní budík. Přetáhne přes sebe pokrývku. Zavře oči. Ví, že za chvilku usne a bude spát do rána.

Ruka svírá pokrývku, do ticha zní kap, kap, kap od deště. Jako tehdy, když se stala ta nehoda a jeho rodiče zemřeli. Nějakým zázrakem přežil, ale nebyl rád. Chtěl tam zůstat s nimi.

Kap, kap, kap, bubnuje na okno kapky deště. Přestává pršet, uvědomí si v polospánku. Má rád déšť, to jenom jiný zvuk… Nesnáší pomalé kapání krve, protože ví, že pak přichází smrt. Ještě víc se zachumlá do bezpečí postele, jako když byl dítě.

Ráno u snídaně, kterou perfektně servíruje sluha s němou tváří a prázdnýma očima, čte noviny.

„Dobré ráno, Philipe.“

„Dobré ráno, madam.“ Dovnitř vpluje mladistvá žena s šňůrou perel kolem krku. Dvě další perly jsou v náušnicích. Jedna velká se skví v prstenu a na náramku.

„Jak ses vyspal?“

Povinná otázka. „Výborně. Děkuji za optání a Wiliam?“

Ženinu tvář přeběhne nesouhlasný výraz. „Výborně. Děkujeme za optání. D2, proč tu nejsou ledvinky? Kolikrát mám říkat, že na snídani musí být.“

„Hned to bude, madam.“

„Je to hrozné. Dnešní služebnictvo je děsivé. Chystáš se dnes někam?“ optá se, jako by to nevěděla.

„Na golf s klienty firmy, madam.“

„Výborně. Nevyhraj, ale ani neprohraj. Jsi potomek Blanchettu, na to nezapomínej,“ říká, zatímco se automaticky dívá, co je na snídani. Nad tousty ohrne nos.

„Nikdy na to nezapomenu.“ Jak by mohl, když mu to říká deset let při každé snídani, obědě a večeři? Na to nejde zapomenout.

„Zde, madam.“ Sluha s nehybnou tváří naservíruje ledvinky. Žena si jich jen pár naloží. Ochutná. Sluha čeká na verdikt.

„Vyřiď K11, že jsou ucházející.“

„Ano, madam. Bude potěšená.“

Gordon Philipe Oscar Wayne Blanchett si pomyslí, že tohle divadlo je naprosto k ničemu. Kuchařka bude vařit dál stejně, dokud nebude vyměněna za novější model. Otočí stránku novin.

„Nechápu, proč musíš u snídaně číst noviny,“ vyčte mu to.

Gordon si povzdechne. „Víte dobře, že musím být v obraze.“ Komorník jim je tiskne, aby starý pán – jeho dědeček Wiliam byl spokojený. Nechápe, proč to dělá, ale oba dva, jak on, tak Margaret, trvají na těchhle věcech. Jemu by stačilo si noviny prohlédnout v komunikátoru a bylo by to.

„Madam, dole je nějaký muž. Představil se jako doktor Jesse Black. Mám ho pustit dál?“

„K snídani? D2 to snad nemyslíš vážně?! Ať přijde v době návštěv. Taková drzost. Budu muset požádat, aby ho přeprogramovali. Dnešní úroveň sluhů je opravdu ubohá.“

„Ano,“ souhlasí povinně Gordon.

„Madam, doktor přišel za panem Philipem. Je právník.“

„Za mnou?“ podiví se. Návštěv má málo. Popravdě žádné. Když už, tak to je obchodní návštěva nebo přátelé stejného věku a stejného zázemí. Ti správní lidé, kteří mají povolení vstoupit do Blanchett Manor. „Pusťte ho.“ Vstane, noviny pečlivě složí, odloží je na okraj stolu.

„Philipe Oscare, okamžitě se vrať!“ zhrozí se žena nad jeho nevychovaností. „Co jsou to za způsoby?“

„Nejspíš je to něco důležitého. Přijmu ho v ranním salonku, D2.“

„Ano, pane.“

Madam nechápavě pozoruje svého vnuka. Zamračí se. Udělali někde ve výchově chybu? Ale navštěvoval ty nejvybranější školy, koleje. Stýskal se správnými lidmi a měl ty správné učitele. Že by se ozvala jeho potřísněná krev? Bude to muset oznámit Wiliamovi.

„Pan Gordon Blanchett?“ optá se muž v dlouhém kabátě, s kloboukem v rukou. Na židli z osmnáctého století leží dost často používána aktovka. „Omlouvám se, že ruším, ale jsem tu v naléhavé věci.“

„V pořádku. Prosím, posaďte se.“

Doktor pozoruje vysokého štíhlého muže s nakrátko černými vlasy a výraznými rysy. Přesně jak na fotografii. „Děkuji. Je to tu krásné.“

Je to mauzoleum, řekne si pro sebe, ale přikývne. „Děkuji. Co vás přivádí do našeho domu?“ optá se. „Dáte si něco? Kávu, čaj?“

Muž se uvolní. „Kávu. Děkuji.“

„Není za co. D3, prosím, naservírujte kávu a čaj. Děkuji.“ I vůči androidům je vyžadována zdvořilost, alespoň u nich.

Doktor si odkašle. Gordon pochopí, že se tu necítí moc dobře, a nediví se. Bohatství jeho rodiny doslova sálá z každého koutu toho domu. „Jsem tu v zájmu svého klienta. Omlouvám se, ale přišel jsem kvůli tomu, že pan Arrow Wayne zemřel a vám odkázal veškeré jmění, které měl.“

Gordon ztuhne.

Před očima se mu promítne starší tvář s delšími černými vlasy v culíku stejně nepoddajnými, jaké má on.

„Dědo, dědo! Mohu jezdit na tom koni?“

„Až budeš starší. Tenhle se ti nelíbí?“ Ruce ho zdvihají do sedla. První krok. Rozzářená tvář, pýcha, že se dokázal posadit na koně.

„Dědo! Dědo, já to dokázal!“

„Výborně, Gordone! Táta by byl pyšný.“

„A maminka?“

„Taky! Skoč!“

Zatřese hlavou, aby vyhnal vzpomínky. „Zemřel?“

„Ano. Včera v noci ve dvě hodiny deset minut. Vše, co měl, odkázal vám.“

„Babička…“

Doktor si odkašle. Nejistě se podívá na muže před sebou. Vypadá, že je v šoku. Kdyby nebylo nutné osobní předání pozůstalosti, vyřídil by to jinak. „Poslal jsem vám zprávu.“

„Kdy?“ Je mu špatně, ale drží se. Nic nedošlo. Za celé roky nedostal ani jednu zprávu. Mohli mu aspoň říct o babiččině smrti.

Doktor mlčí. „Před měsícem na nemoc.“

„A dědeček?“ V hlase mu zazní láska. „Na co?“

„Nehoda. Je mi líto. Musím vás požádat, abyste se prokázal, pokud budete chtít dědictví převzít.“ Vytáhne dokumenty, které potvrdí jeho totožnost. „Samozřejmě, že můžete odmítnout, pak připadne majetek rezervaci.“

„Jistě.“

„Co se děje, Philipe?“ ozve se ode dveří Margaret.

„Nic, madam. D3, prosím, pojď dál.“

„Ano, pane.“ Dovnitř tiše vejde sluha. Pohybuje se neslyšně a stejně klidně naservíruje kávu a čaj. Právník se nadechne a tvář se mu rozjasní. Pravá káva. Tušil to dobře.

„Pravá káva. Děkuji.“ Labužnicky upije. To je něco jiného než ta umělá káva, co pije.

„Philipe, okamžitě chci vědět, co se stalo.“

Gordon se zadívá na ženu v šatech ušitých na míru z přírodních látek. Je volný. Konečně po deseti letech je volný. Nadechne se. „Dědeček zemřel. Přebírám po něm dědictví a odjíždím. Okamžitě. Doktore…“

„Ano, jistě. Zde. Stačí otisk prstu.“ Podá mu plastovou kartu. Gordon přitiskne prst. Karta souhlasně zabliká a rozzáří se zeleně.

„Zde jsou všechny podklady, které u mě můj klient schoval. Prosím.“ Podá mu plastovou kartu se všemi údaji, které tam jsou. Rychle dopije, jako by si uvědomoval zuřivé vlny, které vycházejí z ženy. Otřesná ženská, pomyslí si. Žít by tu nechtěl.

„Děkuji moc.“

„Není za co. Nashledanou.“

„D3, vyprovoď pana doktora.“ Muž se s aktovkou zvedne, mine velkým obloukem ženu. Venku si oddechne. Konečně to má z krku.

„Philipe, co to má znamenat? Můžeš mi to vysvětlit?“ dožaduje se odpovědí Margaret.

Gordon se usměje. „Mám raději, když se mi říká Gordone. Tak se jmenoval můj otec. Nebo Wayne, po dědovi. Přebírám dědictví po svém dědečkovi. Mám na to právo. Minulý rok jsem byl plnoletý. Odjíždím.“

„Cože?!“ dramaticky se chytí za krk, ale Gordon to ignoruje.

„Jak jsem řekl. Myslím, že dnes ten pitomý golf vynechám a pozítří tu obchodní schůzku taky. Celá ta léta jsem byl tolerovaným dítětem jen proto, že váš první vnuk zemřel. Kdybyste mohli, tak mě dáte předělat, ale já nesouhlasil a dobře jste to věděli. Ne, děkuji moc, nechci být nikoho náhradníkem. Zůstával jsem tu jenom proto, že byste mohli udělat něco dědovi. Ale teď už nemůžete a já jsem proti vašim trikům imunní. Sbohem.“ Vezme desky. Je v nich bohatství, které mu předal děda. Ne peníze, statky, něco víc. Láska.

„Takhle se odvděčuješ za ta léta, co jsi u nás byl?“

„Byl jsem tu jen proto, že Oscar zemřel. Kdyby nebylo jeho smrti, nechali byste mě být. To je realita, ale potřebovali jste mít vnuka, který by udržel tohle impérium. Madam, mohu vám říct jedno. Kašlu na ně. Je mi to jedno. Mám svou vlastní úspěšnou firmu, nepotřebuji tu vaši. Konečně jsem svobodný.“ Vyjde ven.

„Pane?“ optá se sluha se strnulou tváří v dokonalém černém obleku.

„Co chceš, D3?“

„Odjíždíte?“

Gordon si to zamíří k svému pokoji. Zabalí si pár nejnutnějších svršků a odjede. „Ano. Konečně,“ odpoví spokojeně. Stoupne si na první schod a pohlédne vzhůru. Krok k svobodě.

„Ano, pane.“ D3 jde poslušně za ním. Gordon si ho nevšímá a vzpomíná si, jak sem přišel.

„Dědečku, dědečku, dívej se. Já to dokázal!“ křičí radostně na dědečka, který sedí na ohradě a kouří. Právě skočil nejvyšší překážku, kterou tu mají.

„Skvělé, chlapče. Jen tak dál.“

Na nádvoří vjede auto, ale oni si ho nevšímají, jako by existovali jen oni a koně. Z domu vyjde starší žena s mírně prošedivělými vlasy. Usmívá se.

„Dobrý den, pánové. Přejete si?“

„Gordon Philipe Oscar Wayne Blanchett?“

Žena se přestane usmívat. Prohlíží si jejich drahé oblečení, model nejnovějšího auta. „Není přítomen, přejete si?“ Její rozhodnutí je pozvat dál se rozplynulo. Ti dva nevěstí nic dobrého.

Muži se rozhlédnou. V dálce zahlédnou koně a asi patnáctiletého chlapce. „To je on? Máme příkaz jej přivést právoplatným opatrovníkům.“

„My jsme jeho opatrovnicí,“ řekne pevně. „Jeho otec Gordon a matka Philippa to tak rozhodli. I soud uznal naše opatrovnické právo.“

„Bylo zrušeno. Jeho opatrovníky se stali Wiliam a Margaret Blanchett.“

„To ne!“ Teprve její výkřik upozorní jejího manžela a chlapce, že se něco děje.

„Pokračuj, jde ti to skvěle!“ zvolá s úsměvem. Zamíří k luxusnímu autu.

„Airis, děje se něco?“

„Chtějí nám vzít Gordona!“ vyhrkne rozčileně.

„Je mi líto, pánové, ale jsme jeho opatrovníky. Kdo to chce udělat? Á už vím. Wiliam a Margaret, ale když úřady chtěly, aby ho měli v péči oni, tak to odmítli. Dokonce ani nepřijeli na pohřeb své dcery.“

Muži se po sobě rozpačitě podívají, potom jejich rysy ztvrdnou. „Zde je dokument podepsaný soudem. Je mi líto, pane, ale chlapce si odvedeme. Pokud ne, máme právo zavolat místní Bezpečnost.“

Wiliam mlčí. „Nedám. Je náš. Je to jediné, co zbylo po našem synovi. Je u nás už osm let. Napadnu rozhodnutí.“

„To vám právo povoluje, pane, ale teď si ho musíme odvést.“

„Dědečku, co se děje?“ ozve se za nimi.

„Co jsi slyšel?“

Gordon se podívá na něj, potom na neznámé muže. „Všechno. Chtějí mě odvést. Proč? Já nikam nechci. Jsem tu spokojený.“

„Bohužel není ještě zletilý, proto nerozhoduje o svém životě. Zde je zmocnění k převzetí chlapce. Osobní věci nebude potřebovat.“

„To ne!“

Gordon se přitiskl k dědovi. „Nikam nechci!“

„Nikam tě nedám. Zůstaneš, neboj se.“

„Pak je mi líto, ale musíme zavolat Bezpečnost.“ Pomalu mačká číslo bezpečnosti. Dává jim čas si to ještě rozmyslet.

Gordon dostane strach. Nadechne se. „Půjdu.“

„Ne.“

„Já vím, kdo mě chce. Slyšel jsem to. Mohli by vám něco udělat. Maminka to říkala i tatínek.“

Děda ho obejme. „Budu bojovat, slyšíš.“

Gordon slyšel, ale dobře už věděl, že peníze jsou mocnější, a brzy se to dozvěděl naplno. Odvezli ho v luxusním autě. Nic si s sebou nemohl vzít. Dokonce tam musel nechat i koníka, kterého dostal, když byl malý. Díval se, dokud nezmizeli v dálce.

Když uviděl Blanchett Manor, zmocnil se ho strach. Dědečkův dům by se do něj vešel desetkrát, tak byl obrovský. Prvně viděl androidy sluhy. Znal je, ale nikdy je neviděl, i když jeden z učitelů byl android, ale ne sluha pro soukromé účely.

Stál v hale, rozhlížel se kolem sebe. Bál se na cokoliv sáhnout, aby to nepoškodil. V dědově domě bylo pořád něco slyšet. Rádio, hudba nebo babiččin zpěv, ale tady bylo ticho. Vedle něj stáli ti dva muži.

„Tak to je Philipe?“ pronese hlas ze schodiště. „Ukaž se. Nic moc.“ Silná ruka ho chytí za bradu a donutí zvednout hlavu. „Ostříhat, vykoupat a vyhodit ty hadry. Ohavné. Předěláme tě. Očí se ale nezbavíme. Nedá se nic dělat.“

„Je to ještě dítě, madam,“ upozorní ji jeden z mužů, „přesto může odmítnout.“ Zapamatoval si to.

„Tady máte a můžete jít.“ Podá jim kartu. Muž ji vezme a odejde i se svým kolegou. „Tak co s tebou? Bože, vypadáš, jako by tě objevili na chodníku.“

„Byl jsem s dědečkem,“ řekne vzpurně.

„Tak vzpurnost? Ono tě to přejde. D1, vykoupat a dovést do pokoje. U večeře rozhodneme, co s tebou uděláme. Takhle potomek rodiny Blanchett nebude vypadat ani se chovat!“

„Drahá, už ho přivezli?“ ozve se další hlas. Ihned uhodl, že je to dědeček.

„Ano, drahý. Je zanedbaný až hrůza.“

„Nejsem zanedbaný,“ ozve se na protest, ale jako by neexistoval. O trochu později pochopí, že je pro ně jen prostředkem, jak mít vnuka, pokračovatele rodu. Nic víc.

Nikdo si ho nevšímá. Mladistvý muž sejde dolů. Podívá se na něj.

„Děsný. Ale snad z něj něco uděláme. Nechápu, jak se Philippa mohla tak zahodit. Naprosto nevhodné.“

„Dali jsme jí příliš volnosti, drahý, ovšem tuhle chybu podruhé neuděláme, že?“

„Ne, drahá. To tedy ne. D1, odveď ho.“

„Ano, pane.“ Na rameno mu dopadne těžká ruka. Zoufale se rozhlédne, ale ruka ho drží pevně. Chce se vysmeknout, utéct k dědečkovi, ale není mu to dovoleno. V koupelně mizí jeho já. Oděv je odnesený, polodlouhé vlasy ostříhané do vojenského účesu. Android mu navleče nový oděv. Potom ho vede neznámými dlouhými chodbami do nějaké místnosti. Až později pochopí, že je to Wiliamova pracovna.

„Ukaž se. No jde to. Rozhodl jsem se tě okamžitě poslat do školy, ale nejdřív jsem najal soukromého učitele, který ti vysvětlí důležitost tvé role a našeho rodu. Zapomeneš, že kdy máš někoho jiného než mě a mou ženu Margaret. Je to jasné! Tady podepiš, že souhlasíš s přeměnou. Nemůžeš vypadat jak nějaký prašivý indián.“

„To ne! Neudělám to. Nepodepíšu.“

„D0.“

„Ano, pane.“ Odněkud se vynoří muž, Gordon je najednou ve vzduchu a na zadku cítí švihance. Křičí, po tvářích mu tečou slzy.

„Stačí. Počkej. Blanchettové nikdy nepláčou.“ Opět je ve vzduchu. Polyká slzy, ale nedal najevo slabost. D0 ho postaví na zem. Gordon zatvrzele mlčí. Wiliam si povzdechne. Musí souhlasit, jinak je to k ničemu. Možná později z něj tu vzpurnost dostanou a on si uvědomí, jaká je to výsada být Blanchettem.

„Výborně. Takže koho máš?“

„Babičku a dědečka.“

„Výborně. Můžeš jít. Hodina ti začíná za pět minut. Blanchettové jsou dochvilní. D0 odveď ho. Potom přijď k večeři. Večeříme v osm hodin.“

„Ano, pane.“ Gordon jde za androidem. V hlavě má jedinou myšlenku a to jak utéct. Nelíbí se mu tu. Hodiny protrpí o věcech nedůležitých, ale raději pozorně poslouchá.

„Je osm deset,“ řekne chladný hlas, když otevře konečně dveře do jídelny.

„Omlouvám se, dědečku, zabloudil jsem.“

„Wiliam. Budeš mi říkat Wiliame. Jsi bez večeře. Můžeš jít. D1, odveď ho do jeho pokoje.“

Gordon se podívá na tabuli, která se prohýbá pod jídlem. Nechápe, proč toho tolik mají, když jsou jen dva. Ať si to snědí, pomyslí si.

„Zde je váš pokoj, pane Philipe,“ řekne neosobně android.

„Jsem Gordon.“

„Pan Wiliam nám řekl, že jste pan Philip. Dobrou noc.“

Světlo zhasne. Gordon se vrhne k oknu, když zařve bolestí. Nechápe, co se děje. Potom se vrhne ke dveřím. Opět to samé. Schoulí se na zem, fouká si dlaně. Musí to nějak přežít. Posmutní. Je tu vězněm.

Vejde do svého pokoje, podívá se k oknu. Stále ještě tam jsou lasery, které dovedou zabít. Neví, zda jsou kvůli zlodějům, nebo si stále myslí, že uteče, ale tentokrát ho nemohou zadržet.

„Zabalím vám, pane.“

„To není nutné, zvládnu to sám.“

„Pane, mám za úkol se o vás starat,“ namítne klidně.

„Chápu. Zabal jen to nejnutnější. Nebudu toho moc potřebovat.“ Rád by odjel, jak přijel, ale za ta léta zjistil, že luxus, moc, peníze jsou jak afrodisiaka. D3 mu bude chybět. Dům ani Wiliam s Margaretou ne. Chce nazpět. Chce být volný. Chce sedět na koni, chce se dívat na západ slunce. Už s ním nebude nikdo, bude sám, ale volný.

„Zabalil jsem vše potřebné, pane. Jak dlouho se zdržíte?“

„Dlouho, D3.“

„Chápu, pane. Ihned si zabalím.“

Gordon mlčí. Myslí to jako žert nebo ne? Ale androidi na to nejsou naprogramování. Pokrčí ramena. Na kufrech zapne antigravitační zařízení. Tiše se vznesou.

„Nemůžeš odejít! Okamžitě si vybalíš!“

„Mohu, Margareto. Děkuji za vše, co jste pro mě udělali, ale já toho taky udělal dost. Najděte si někoho jiného.“

„Jsi poslední z rodu! Nemůžeš nás opustit. Jsi Blanchett. Uvědom si to konečně.“

„Jak jsem řekl, dokud nezemřel Oscar, nebyl jsem Blanchett. Říkáte mi to celé roky, proč jím najednou jsem? Ne, nejsem. Moje místo je tam.“

„Nezvykneš si tam. Patříš sem.“

„Zvykl jsem si na to tady. Zvyknu si i tam. Uhni se.“

Margaret mu pevně stojí v cestě.

Gordon její tvrdohlavost mimoděk obdivuje, ale nemůže tu zůstat. Nemusel by odjíždět, jenže se chce podívat na místa, kde vyrůstal, kde byl obklopenou láskou. „Když se rodiče dostali do problému, odmítli jste je. Vyhodili jste vlastní dceru z tohoto domu. Dědeček s babičkou jí pomohli, nabídli jim střechu nad hlavou. Vzali si mě, vychovávali mě s láskou, když mí rodiče zahynuli při autonehodě. Co jste mi dali vy? Peníze? Moc? Lidi jako jste vy?“

„Jak to víš?“

„Vše je to uložené v domě. Nahrávky, které jsem si prohlížel. Chtěl jsem vědět, co se tu děje,“ říká Gordon klidně.

„To není možné! Jak ses k tomu dostal? Nemáš přístup!“

„Ale ano, je to možné. Uhni se mi, Margareto!“

„Neuhnu.“ Gordon k ní přijde, vezme za ruku a odtáhne ode dveří.

„Stůj, kam myslíš, že jdeš?!“ ozve se z haly.

Gordon se podívá dolů na Wiliama. „Převzít dědictví. Dědeček konečně zemřel. Máte radost, co? Řeknu jedno. Pamatuji si vše, co mi říkal, co mě učil. Po nocích jsem si vybavoval, jaké to tam je. Snažil jsem se nezapomenout. Nenávidím vás. Ne, jste mi lhostejní. Jediní lidé, které jsem měl skutečně rád, jsou mrtví. Odcházím a nikdo mě nemůže zadržet.“

„Myslíš?“ řekne nasupeně.

„Já to vím.“

„Zloděj je doma,“ řekne klidně Wiliam. Žaluzie se zatáhnou, zámky se zavřou. „Jak chceš odejít?“

Gordon v klidu sestoupí do haly. Usměje se a tleskne. „Gordon chce odejít.“ Dveře se otevřou, bezpečnostní prvky se stáhnou. „Na škole jsem se ledacos naučil. Mohl jsem odejít už před dvěma roky, ale bál jsem, že něco uděláte dědovi. Dům je naprogramován tak, že moje příkazy jsou prioritou. Sbohem.“ Otevře dveře, nevšímá si šokovaného Wiliamova výrazu. Kufry tiše kloužou za ním.

„Pane, auto,“ řekne android.

„Děkuji, D3.“

„Není za co, pane.“ Otevře dveře. Gordon se pohodlně usadí na místě řidiče.

„Dobrý den, pane Gordone,“ ozve se mužský hlas.

„Ahoj, Sebte. Pojedeme.“

„Ano, pane. Cílová adresa?“

„D3?“

„Jak jsem řekl, pane. Mám se o vás starat.“ Dozadu se posadí nehybný android. Gordon nad tím mávne rukou. Vlastně neví, kdy se u něho D3 objevil. Jen ví, že je s ním už dlouho. Za ten čas si na něj zvykl. Popravdě neví, co by si bez něj počal. Auto tiše vyjede.

„Dům mého dědečka z rezervace.“

„Ano, pane. Cílová adresa vyhledaná. Dvakrát se budeme muset zastavit pro dočerpání.“

„V pořádku. Zprůhlední, chci se dívat.“ Vršek auta i okna se rozjasní.

Pohodlně se usadí, když vyjedou na silnici, kola se stáhnou a napojí se na antigravitační pole silnice s detektory. Gordon se dívá ven na mihotající se krajinu. Někdy je krásná, někdy oplocená s výstražnými cedulemi Zákaz vstupu.

„Zmatnit, spánek, sklopit sedadlo do pozice lehu,“ ozve se mužský hlas tiše, protože Gordonova hlava tiše spočinula na opěrce. D3 vytáhne z neviditelné kapsy auta deku. Přikryje jí svého pána. Sám upřeně hledí před sebe. Nehybná socha vedle tiše odpočívajícího těla.

„Tankování.“ Gordon se probudí, když zazní mazlivý Sebtův hlas. Vyleze ven. Anatomicky tvarované sedadlo se vrátí do původní polohy. Stojí na velkém odpočívadle s restaurací, hřištěm, hotelem. Vše pro odpočinek cestujících, kteří dávají přednost výletu v autě.

„Dlouho jsem spal,“ prohodí částečně k sobě, částečně k D3.

„Ano, pane, ale potřeboval jste to. Včera jste se moc nevyspal.“

„To jen díky Katherine. Pořád mě otravovala. Jsem rád, že jsem se jí zbavil.“ Natáhne ruku s čipem k automatu, aby zaplatil.

„Nepřijato. Prosím, jiný čip.“

„Ale, pospíšili si,“ zabručí. Otevře implantát, stiskem vytáhne mikročip, vloží jiný. Přiloží.

„Platba potvrzena.“

Gordon si pomyslí na Margaret a Wiliama. Moc zdrcení nebyli, když mu ihned zablokovali účet. Je to jejich právo, protože oni ho zřídili. Nežádal o něj. Nikdy nic nechtěl. Dokonce když byl nemocný, tak se o něj staral D3. Když tak uvažuje, nechápe, proč mu nedal jméno. Zavrtí hlavou. Ne, je zvyklý na jeho výrobní sérii.

Přejde do restaurace, kde si objedná jídlo. Nají se, potom jde k autu. Nějací lidé si ho prohlížejí a on se nediví. Sebt je nejnovější model s modrou metalízou, tmavými skly a je nádherný. Nejlepší na tom je, že je jeho, takže mu ho nemohou vzít.

Usadí se dozadu. Vyjedou.

„Mám něco pustit, pane?“

„Ne, děkuji, Sebte. Budu ještě odpočívat. Vůbec nevím, co mě tam čeká.“

Auto mlčí. Gordon se nedočkavě usmívá. Těší se, i když je mu smutno, že děda s babičkou už tu nejsou. Byli to skvělí lidé. Podívá se do zrcátka na své indiánské rysy. Kvůli nim ho nenáviděli. Protože jejich milovaná dceruška si vzala prachobyčejného indiána. Nedokázali se s tím smířit. Vydědili ji, vyhodili z domu, ale dědeček povídal, že svého muže moc milovala. Co si na rodiče vzpomíná, tak byli vždy veselí.

Nechá si narůst dlouhé vlasy. Už žádné moderní krátké účesy, které musely ladit k oblečení a autu.

„Těšíte se, pane?“

„Moc, D3. Dědeček byl skvělý člověk a babička taky. Vyprávěl mi neuvěřitelné báje a legendy. Jeho nejoblíbenější byla o Strážci snů. Babička mi zase ukazovala barevný svět. Ráda malovala.“

„O čem byla ta legenda, pane?“

„O čem? Počkej, zkusím si vzpomenout.“ Na chvilku se odmlčí. Auto tiše klouže ke svému cíli, orientováno přes naváděcí systém.

„Když jsem byl malý a přišel jsem k dědovi, tak jsem měl zlé sny. Hodně zlé sny. Zdávalo se mi, že jsem v autě, kde pomalu kapala krev. Křičel a volal jsem tátu a maminku. Křičím: Pomoc mami! Pomoc, tati! Ale nikdo mi nepomohl, jenom jsem slyšel to kap, kap, kap. Myslím, že jsem křičel, když se mi to zdálo. Proto mi dědeček vyprávěl příběh o Strážci snů.“

Napije se z láhve, kterou odloží do přihrádky.

„Kdysi dávno, kdy se ještě nebe dotýkalo země, mohly se Hvězdy procházet po zemi, žil jeden mladík, který se jmenoval Wapashi. Wapashi byl sice pěkné urostlé postavy, vynikající bojovník, ale, bohužel, taky se strašně bál. Nikdo netušil čeho. Proto na něj dívky pokřikovaly a neměly ho v oblibě. Jednoho dne si slíbil, že se stane tím nejstatečnějším bojovníkem, jaký je na světě. Vzal tomahavk, luk se šípy a odešel neznámo kam. Ve vesnici si nikdo nevšiml jeho odchodu.

Wapashi šel dlouhou dobu. Bál se, ale svůj strach z dálky překonal. Došel k velké řece, kde se posadil a díval na vodu, která hučela, řvala, kroutila se a pěnila. V tu dobu k němu přišla Hvězda.

„Proč se díváš na vodu?“ optala se ho vlídně.

„Bojím se jí. Skočím tam a ona mě sežere.“

Hvězda se podivila. „Skoč, uvidíš, že se ti nic nestane!“ pobídla ho a on skočil. A opravdu, řeka ho unášela a nic mu neudělala. Od té doby se přestal bát vody. Wapashi tedy cestoval dál, raduje se, že se už nebojí. Říkal si: Budu největší bojovník na světě.

Jednoho dne přišel k ohromné poušti, kam se posadil a čekal. Díval se na písek a obdivoval jeho žlutou barvu. Díval se na slunce, které bylo vysoko a žhnulo. I šla okolo opět Hvězda. Opět se podivila, co tam dělá.

„Co tu děláš, Wapashi?“ optala se ho zdvořile.

„Bojím se, že mě poušť pohltí. Podívej se, kolik má zrnek písku. Jako hvězd na obloze.“

„Jdi, uvidíš, poušť ti nic neudělá!“

A mladík šel. Šel dnem i noci a přes den, až došel k velké skále, která čněla strašně vysoko. Ohromeně se díval na to, jak mizela v oblacích. Posadil se a díval se nahoru, kam létali jen ptáci. A opět šla kolem Hvězda, která když ho spatřila, usmála se.

„Copak je to tentokrát, můj milý Wapashi?“

„Bojím se té hory. Mohu z ní sletět a nikdy už nevstát a podívej se, jak je vysoká. Určitě se dotýká hvězd.“

„Jdi a přesvědč se sám.“

A Wapashi šel. Nebylo to nic lehkého, protože hora byla čím dál strmější a strmější. Diví ptáci na něj útočili ze všech stran, ale on pokračoval dál s vidinou, že se dozví, zda se dotýká nebes nebo ne. Jednoho dne se dotkl mraků a ty se před ním rozestoupily. Stál na skále a shlížel na zem. Zatočila se mu hlava z výšky. Pomalu padal, když ho zachytila Hvězda. Laskavě se na něj usmála.

„Proč jsi tam šel, Wapashi?“

„Chci se stát tím největším bojovníkem na světě. Chci ukázat, že se nikoho nebojím. Nikdy už nebudu mít strach.“ Hvězda přikývla a pošeptala mu pár slov. Tělo se stalo nehmotné a Wapashi stanul na zemi. Zaradoval se. Běžel do své vesnice se zprávou, že se už ničeho nebojí.

„Nebojím se! Nebojím se velké řeky! Nebojím se pouště ani velké hory.“ Ale nikdo neslyšel jeho slova. Stál jako zkamenělý, když se ozval úzkostný výkřik. Někdo se bál, a tak vyrazil za hlasem. Ochrání ho! Ve stanu našel matku, která svírala malého chlapce a zpívala mu ukolébavku. Vyšel smutně ze stanu.

„Co je ti, Wapashi?“ optala se Hvězda, která ho zvědavě sledovala.

„Nikdo mě neslyší, nikdo mě nepoznává. Už se nebojím, ale co mám dělat? Chtěl jsem být největším bojovníkem, aby se už nikdo nemusel bát.“

Hvězda se nad ním slitovala. Vzala ho za ruku a odvedla ho k proutí, které rostlo u potoka. Potom k hnízdu, v kterém zůstalo peří po ptácích, a nakonec ke stavu, na kterém ženy zapomněly látku. Naučila ho splést Lapač snů.

„Co je to?“ optal se Wapashi.

„To je lapač zlých i dobrých snů. Když to budeš mít nad hlavou, potom budeš klidně spát.“ Wapashi šel a dal svému lidu klidný spánek.

On sám se stal strážcem snů a podle pověstí může vcházet do lidských snů a zahánět noční můry. Už nikdo se nemusí nikdy bát.

„To je krásná pověst, pane.“

„Ano. Dědeček říkával, že když člověk dostatečně věří, tak se Wapashi zhmotní a bude dotyčného provázet až do smrti. Když jsem byl malý, častokrát jsem si ho představoval. Od té doby jsem neměl špatné sny.“

„Dost často jste křičel ze spaní,“ řekne klidným hlasem.

„Já vím, D3. Možná je to proto, že můj strážce zůstal s lapačem snů u dědečka, a možná kdo ví, ale je to krásná legenda.“

„Pane, za pět minut tankujeme.“

„Děkuji ti, Sebte.“

„Připravím něco k jídlu.“

„Děkuji, D3. Rád něco sním. Musím přiznat, že jsem hladový.“ Za chvilku auto plynule odbočí z cesty na parkoviště. Zastaví se před tankovací jednotkou. Gordon zaplatí, zatímco D3 připraví jídlo. Nají se. Dívá se na hvězdy, které jsou tu zřetelnější než kdekoliv jinde. Za chvilku bude doma. Je zvědavý, jak to tam bude vypadat. I když je mu smutno, že už si neposlechne další legendy, ale ty, co mu vyprávěl, má zapsané v srdci.

Nastoupí, vyjedou.

„Pane, cíl cesty,“ ozve se příjemný mužský hlas, který si nechal implantovat místo původního ženského. Gordon se posadí rovně a nové poloze se přizpůsobí i sedadlo. Za chvilku auto zastaví a on vyjde ven. Nadechne se čistého nočního vzduchu. Jsou na okraji jedné z posledních rezervací na Zemi.

„Pane?“

„Je to stejné, až na to, že jsem si myslel, že je to větší.“ Dvířka se zavřou. Auto pohasne a on klopýtavě jde ke dveřím domu, z kterého byl před deseti lety odveden.