Strážce snů - 5.

Do místnosti vejde netečný D3. „Pane, jídlo je hotové,“ pronese, aniž na něj jakkoliv zapůsobí atmosféra.

„Výborně, najíme se?“ optá se s úsměvem Wapashiho. Ten přikývne. „Prostři nám na verandě.“

„Zajisté, pane.“ D3 jde do kuchyně, ale nijak nepospíchá. Za chvilku vyjde s tácem v ruce, jako by to přání očekával. Posadí se ke stolu. D3 je obsluhuje.

„Je to nezvyklé.“

„Co?“

„Nechat se obsluhovat.“

„To je, ale zvykl jsem si. Dokonce mě D3 doprovázel sem. Netušil jsem, že jsem jeho vlastníkem. Musím přiznat, že jsem rád.“

„Je to pravda, pane. Nic na tom nezmění, kde bydlíte, pane.“

„Poradil sis se vším šikovně.“

„Děkuji, pane, ale byl bych rád, kdybyste mě opravdu modifikoval. Program není zvyklý na… improvizaci. Kolega se snažil, seč mohl, přesto—“

„Chápu, D3. Udělám, co bude možné. Můžeš jít.“

„Ano, pane. Kdyby něco, prosím zazvoňte.“ Na stůl položí malý zvonek. Gordon udiveně zvedne hlavu. Vzpomíná si na něj jasně, protože ho používala babička. Má krásný ostrý zvuk, ale proč ho sem dává? Od jisté doby je nemá rád. Už ho chce odmítnout, když ho zarazí pevná teplá ruka. Wapashi zavrtí hlavou. D3 odejde.

„Proč jsi mě zarazil?“ řekne nahněvaně Gordon. „Takové zvonky byly u nás doma. Nestačilo jen říct domu, co si přejeme. Ne, musely být speciálně zvonečky!“ Smete ho. Zvonek cinkne. Wapashi ho rychle zvedne.

„Přejete si, pane?“

„Trochu vody,“ požádá ho se zvonkem v rukou Wapashi.

„Jak si přejete, pane. Omlouvám se, ještě vaše zvyky neznám.“

„V pořádku.“ D3 odejde, za chvilku se vrátí se džbánem, v kterém je vychlazená voda s kouskem citrónu.

Gordon ho zachmuřeně pozoruje.

„I on má svou čest, i když je to jenom sluha a ne člověk. Těžko tomu uvěřit. Technika opravdu úžasně pokročila dopředu.“

„Nesnáším, když mě poučuje.“

Wapashi se usměje. „To jsi nesnášel už jako malý.“

Gordon sebou trhne. Nechápe, proč je zničehonic tak napruděný. Jako by mu D3 něco udělal, přitom se chová jako vždy. Je to v něm, nebo možná proto, že se toho hodně změnilo. Sáhne si na ránu.

„Je znecitlivěná bylinami, ale asi bude potřeba důkladnějšího ošetření. Jessie povídal o nemocnici. Ta rána, když jsem ji ošetřoval, vypadala divně. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Promiň.“

„Mně se nemusíš omlouvat, omluv se sám sobě za své chování.“

Gordon se zardí. Zatraceně, cítí výčitky, že byl… „Margaret,“ zamumlá při pohledu na auto, které se objevilo. „Proč sem leze?“

„Kdo je to?“ optá se Wapashi.

„Moje babička,“ řekne. „To ona mě odtud odvezla.“

„Musí tě mít moc ráda.“

„Ne, ona má ráda společnost, postavení, moc. Vidí ve mně pokračovatele rodu, protože její miláček zemřel. Vidí ve mně geny,“ řekne tvrdě Gordon.

„Je hezká. Nevypadá na babičku,“ prohodí, zatímco zkoumá ženu.

„Philippe, kdo je to? Indián!?“ V hlase se ozve neschvalující tón. „Nechápu, jak se můžeš s někým takovým stýkat.“

„Vy jste Gordonova babička? Moje jméno je Wapashi.“ Ticho. Margaret hledí na ruku, jako by to byla jedovatá zmije. Wapashi, jako by se nic nestalo, ji stáhne. „Povečeříte s námi? Máte za sebou náročnou jízdu. Nemáte hlad?“

Margaret na něj hledí užasle.

„On má jenom jedno jméno, Margaret. Není to aristokrat.“ Díky bohu za to.

„Philippe, já chápu, že zde chceš strávit nějaký čas, kde jsi vyrůstal.“ Rozhlédne se, jako by to tady bylo zamořeno mutanty, jak říkávala o venkovských oblastech. „Ale musíš se stýkat s někým takovým? Můžeme sem přijet na výlet všichni, nebo si sem můžeš pozvat přátele.“

„Je to Wapashi a bude tu bydlet,“ oznámí jí se zadoustičiněním.

„Cože? Zbláznil ses?! Poškodíš si kariéru, pověst, jestli se to dozvědí lidé. Co si o nás budou myslet? Přeháníš to. S Williamem jsme se domluvili, že tu můžeš nějaký čas strávit, potom se vrátíš a zaujmeš místo, které ti přísluší.“ Margaret ho opět znechuceně přejede od hlavy k patě. „Zdivočel jsi a nejsi zraněný? Oh, bože, já to tušila, že se dostaneš do maléru. Okamžitě toho tady necháš. D3 dostane instrukce uzavřít dům, tohohle divocha pošleš, odkud přišel, a ty se se mnou vrátíš domu. Nebudeš bydlet v takovém místě, které není bezpečné!“

„Paní Margaret, ale váš vnuk…“

„Neříkej vnuk!“ zaječí z ničeho nic. „To je Philipe!“

Wapashi se zatváří zmateně. „Chápu, přesto nechcete tu chvilku zůstat? Zjistíte…,“ Margaret zavrávorá. Zůstat? Tady? S ním? V téhle díře? „…že je tu krásně,“ dopoví s úsměvem.

„Dost! Philippe, kde jsi vyhrabal tohohle blázna? Okamžitě zavolám Bezpečnost. Nechápu, jak někdo takový může pobíhat na svobodě.“

„Bezpečnost o tom ví. Pracuji pro ni.“

„Cože?“ vypne volání. „Pro koho pracuješ? Řekl jsi: Pracuješ. Ty pracuješ?!“

„Jistě. Jako normální člověk, který potřebuje peníze. D3, přines, prosím, Margaret její oblíbený čaj,“ poručí sluhovi, který stojí ve dveřích.

„Pane, je mi velmi líto, ale nemám. Mohu přinést jiný?“

„Samozřejmě.“

„D3, nikam nechoď!“

D3 se zastaví. Neví, co dělat. Wapashi se nad ním slituje. „Nikam nechoď.“ D3 se prkenně otočí.

„Pane, dovolím si připravit ložnici.“

„On ho poslouchá? Jakou ložnici? Nepočítej…“

„Promiň, Margaret, D3 myslí tady Wapashiho. Nikdy by mě nenapadlo ti nabídnout zde pokoj. Vím, že dědečkův dům nevyhovuje tvým nárokům.“ Gordon je rád, protože mít ji pod střechou, tak by nejspíš vůbec nespal.

Margaret se rozhlédne. „Je to takové… přízemní, špinavé, malé, šeredné…“

„Mlč!“

„Nebudu, Philippe, protože tohle je pravda.“

Gordon se zvedne. „Odejdi, nebo toho budu litovat. Je to domov můj a prarodičů. Nedovolím ti ho urážet!“ Na čele mu naběhne žilka, jak se snaží ovládnout. Klouby bílé, rty sevřené.

„Nechápu, proč bych měla odcházet. Zavolám Bezpečnost…“

„Nikam nebudeš volat! Odejdi. Na Blanchett Manor se nikdy nevrátím. To je moje rozhodnutí.“

Margaret svěsí paži. V dokonalém účesu, kostýmku zlatavé barvy vypadá jak z jiného světa. Velké perly na krku se lehce zvedají, jak rozčileně dýchá. Porcelánová tvář nic nevyjadřuje. „V pořádku. Jak chceš, ale pak si nestěžuj!“ Podívá se ještě jednou na toho cizince. V očích není vidět nic. Otočí se, nasedne do auta, které brzy zmizí z dohledu.

Gordon vyčerpaně se posadí.

„Díky,“ poděkuje mu.

„Proč je taková?“

„Nesnášela mého otce, že prý svedl mou matku; jejich nejmladší dceru. Ona se do něj zamilovala. Uprchli jako v nějakém starém románu. Vzali se dřív, než mohli něco udělat, a sňatek nešel zvrátit už z důvodu, že jsem byl počat a byl zdravý. Dávali mi každou minutu najevo, že nevypadám jako oni, že jsem něco podřadného. Při životě mě udržovaly vzpomínky a dědečkovy příběhy. Každou noc jsem si je předříkával. Bylo to jediné, co mi bylo povoleno, protože to netušili.“

„Oni si tě nevzali? Proč?“ optá se zvědavě.

„Jak říkám, nesnášeli mě. Po smrti rodičů Úřad pro rodinu hledal, komu by mě svěřil do péče. Obrátili se na oba prarodiče jako nejbližší příbuzné. Děda Wayne nasedl do auta, přijel si pro mne, i když to byla pěkná dálka. Blanchettovi neodpověděli. Až když zemřel jejich vnuk, tak jsem jim byl dobrý. Najednou se rozpomněli, že existuji. To je minulost. Omlouvám se.“

„V pořádku. Jsem rád, že znám tvé prarodiče, i když spoustu věci nechápu. Proč jsou mladí, nebo zákony o početí. Za nás nebylo omezení. Když pomineme věk, choroby.“

„Ty skoro vymizely. Zůstávají pouze dědičné nebo genetické. Ty nejdou rozlišit, i když teď už i ty, jenže na to ještě není léčba. Vyměnit geny nejde. Dokonce ani opravit ne.“

„Je to na mě moc složité. Najezme se, aby D3 nebyl nešťastný.“ Gordon se uvolní, ale na jazyku má pachuť z toho setkání. Dojedí. Dívají se na západ slunce.

„Děda mi povídal, že kvůli tomu slunci je ten dům takto postaven. Rád se na něj s babičkou díval.“

„Je nádherný. Tvůj dědeček byl moudrý muž.“

„To ano. D3 dones nám něco k pití.“ D3, který stojí opodál, dojde do pracovny. Vezme karafu, dvě skleničky.

„Ne, děkuji. Nepiju,“ odmítne to Wapashi. Sám viděl, jaký rozvrat to způsobilo ve světě.

„Alkohol není povolený. Učili jsme se to v historii. Návykové látky patří do minulosti. Pokud se taková objeví, potom je okamžitě zakázána.“

„Návykové látky?“

„Ano. To jsou látky, na kterých si člověk může vypěstovat závislost. Samozřejmě může to být jídlo nebo čokoláda, ale jakmile se to zjistí, ihned se to léčí. Děkuji. Ovšem lidé to obcházejí. Bezpečnost s tím neustále bojuje.“

Wapashi se usměje. „Rozumím.“

„Ochutnej. Je to lehké ovocné víno. Pochází z bývalé Euroasie, asi ji neznáš. Teď jsou to Spojené ostrovy. Přísně kontrolují jeho výrobu. Některé státy by se raději vzbouřily, než o ně přišly.“

„Jednou mi budeš muset všechno vyprávět. Slunce zapadlo. Víš, nechci se tě dotknout, ale nemá tvoje babička něco za lubem? Omlouvám se, nechtěl—“

„Ne. Celou dobu nad tím přemýšlím. Víš, Blanchettové mají dost hrozných vlastností, ale nikdy se nevzdávají. Jinak bych tu nebyl. Ano, něco plánuje a já nevím co.“ Zadumá se nad tím, ale dobře ví, že je bezmocný.

„Dále!“ Jessie Justian Birghiman se zvedne. Upraví si uniformu Bezpečnostních sil. Je trochu nervózní, protože neví, co má čekat. Vejde. Za psacím stolem sedí starší unavený muž.

„Gratuluji k dopadení nebezpečných zločinců.“

„Děkuji, pane.“

Muž nepromluví, jenom ho pozoruje. „Je to velký úspěch, ale nemuselo by k tomu dojít, kdybychom je chytli dřív. Jak to chcete řešit, aby se to nikdy nestalo?“

„Já, já…“

„K tomu jsme vás nevychovali! Stůjte pořádně a přestaňte koktat!“

Jessie se ještě víc narovná. Vzpomene si na akademii, kam prošel pod pečlivými testy, které ho kvalifikovaly jako vhodného jedince do složek. Jeden ze sta, to je heslo akademie. Jen jeden uchazeč ze sta se dostane přes testy dál.

„Nemáme kvalifikované lidi, pane. Nikdo nechce do divočiny. Máme i problém očipovat všechna zvířata. Já nemohu nikoho nutit, aby tam šel. Někteří mají panickou hrůzu z lesa nebo i z jeho okraje. Zásahové jednotky jsou jen dvě na celou zemi.“

„Tak najměte další!“

„Pane, já…“ Přendá si čepici do druhé ruky. „Mohu najmout kohokoliv?“ optá se nejistě. Ví, že procesem, který má vyloučit nevhodné lidi, neprojde každý.

„Ne… Kdo je to?“

Jessie přešlápne. „Neočipovaný člověk. Zdá se, že celou dobu žil v rezervaci.“ V duchu zaúpí. Právě si ušil oprátku. „On vystopoval toho lovce a řekl, co máme dělat. K tomu bych najal pana Gordona Blanchetta. Dědeček ho naučil taky číst stopy, chová koně, nebojí se zvířat…“

„Dost! Nevykládejte mi tu báchorky o neočipovaných lidech. Takové nesmysly! Jak jste tomu mohl uvěřit?“

„Já… oskenoval jsem ho,“ namítne tiše. Na zádech cítí pot.

„Určitě v tom něco je. Zjistěte to. Dobře, ale budou mít omezenou pravomoc. Budete jejich přímým nadřízeným. Říkáte, že umí číst stopy? Tak jako v starých románech?“

„Ano, pane.“

Muž přejde k velkému oknu, kterým je vidět na park s tisíci vodotrysky a duhami, které vytváří voda. Po Katastrofách zřetelně ubylo jak lidí, tak zvířat. Dokázali se z toho dostat na úkor svobody. Teď se mají všichni dobře, ale podle nedávné události stále v lidech sídlí krutost. Nemohou si dovolit další katastrofy. „Dobře. Ti lovci jsou nebezpeční. Nemůžeme si dovolit, aby jim podobní chodili po zemi. Poptám se kolegů v ostatních státech, jak na tom jsou. Děkuji. Můžete jít.“

Jessie srazí podpatky. Venku si nandá čepici, vzhlédne k obloze. Přejde k vznášedlu, usadí se do něj. Ihned se Jessieho optá na cíl cesty. Jessie mu automaticky nadiktuje domov, když si vzpomene, že musí zařídit ještě jednu věc. „Nemocnice bude lepší.“

„Ano, pane.“ Vznese se.

Jessie se pohodlně posadí. Kabinou se rozlehne příjemná uspávací melodie. Zavře oči. První co udělá, že je oba zanese do Bezpečnostních složek. Gordon nebude rád. Tuší, že Bezpečnost toleruje, jako mnoho jiných lidí, ale nikdo je nemiluje. Jenže bez nich by vládla světu anarchie. U toho druhého bude muset zjistit co a jak. Určitě v tom něco je. Sen… taková pitomost.

Zavře oči. Usne.

Pach. Zvláštní. Zvědavě jde blíž. Pach se zvýrazní.

Tělo se napne. Očekává něco, jen neví co.

Ležící tělo na zemi.

Natáhne ruku. Žaludek se obrátí naruby. Přitiskne si rukáv k nosu, ale pach je silnější. Nerozumí tomu, co to je.

Narovná se. Strom. Opět stočí očí k tomu, co před ním leží.

Zvědavost je silnější, varovné signály ignoruje. Dřepne se. Pach pronikne i rukávem.

Nádech.

Zvíře. Kůže vedle zvířete. Tmavé oko se strnule dívá.

Silnější.

Ne…! Zaskučí mu v mysli, když pochopí.

Velká jakoby opálená ruka se ho tiše dotkne, postava se k němu nachýlí. Vlídné černé oči na něm laskavě spočinou. Strach ustupuje. „V pořádku. Neublíží ti to. Je to jen sen. Špatný sen. Podívej se, jak je krásně. Západ slunce. Pach se ztrácí.“

Tělo se uvolní, ústa se roztáhnou do úsměvu. Zavrtí se.

„Hop!“ směje se blondýnka s dítětem v náručí. Raya, jeho láska. Zamiloval se do ní hned na první pohled.

Postava se usmívá. „Už je v pořádku. V pořádku…“

Jessie to nevnímá. Fotografie v kokpitu se zachvěje. Je na ni žena s dítětem v náručí a za ní západ slunce.

„Wapashi. Kdo bude odhánět sny?“ optá se vážně Gordon. V ruce drží skleničku lehce provoněného nápoje.

„Já.“

Gordon k němu zvedne oči. „Nechápu. Jsi tady, jak můžeš být někde ve snu?“

Wapashi pokrčí rameny. „Já to taky nechápu. Jen vím, že teď jsem v mnoha snech. Někteří se brání. Nechtějí mě pustit do svých snů, bojí se, někteří mě vítají. Někteří dokonce mě očekávají. Jako ty.“

„Ano, jako já. Zatraceně!“

„Co je?“

„Rána. Ozývá se.“ Rozepne si kombinézu do půli těla. Obvazem prosakuje krev. Podívá se na Wapashiho. Ten k němu přistoupí. „Musím do nemocnice. Pomůžeš mi?“

„Samozřejmě.“

„D3!“ zvolá Gordon.

Ten se zjeví bezhlučně jako duch. „Ano, pane. Stalo se vám něco?“

Gordon se ušklíbne. Wapashi se mračí. Je to zvláštní, ale ta rána už byla divná, když ji ošetřoval. „Já vím, ještě nejsi modifikovaný, ale musím do nemocnice. Wapashi se mnou pojede. Bolí to. Hlídej dům, koně, nikoho sem nepouštěj a ukliď nádobí.“ Wapashi ho zvedne jako pírko. Jde k autu. Gordon natáhne ruku, dotkne se ho. Auto se otevře. Wapashi se usadí. Je trochu neklidný, protože neví, co má čekat, ale Gordon dělá vše automaticky.

„Nemocnice,“ řekne dřív než Sebt. „To je Sebt. Sebte, to je Wapashi. Má prioritu číslo jedna. Rozumíš?“

„Ano, pane. Hned to bude. Podle biometrických parametrů jste zraněný. Zapnu nouzový stav.“

„Dobře.“ Posadí se. Ruku si drží na prsou.

„Co je nouzový stav?“

„Auta mají jednu rychlost. Ovšem, když je pasažér, kterého veze, nemocný nebo se něco stane, má nouzový signál, který mu dovoluje překročit rychlost. Autům před námi posílá signál, aby ho pustila. Nesmí se to zneužívat. Každý tento signál je prověřovaný Bezpečnosti. Promiň, není… mi dobře.“

Wapashi vztáhne ruku, dotkne se čela. „Spí.“

Gordon se pousměje, ale usne, jako by mu to někdo přikázal. Wapashi se dívá před sebe. V ruce drží Gordonovu ruku, jemně ji hladí po hřbetě. Jeho mysl se toulá tisící jinými, přesto je zároveň i vedle. Cítí jeho bolest, jako by to byla jeho vlastní.

Svoje zrození, jak říká, vůbec nechápe. Jistě ho potřeboval, ale proč tu ještě je? Co s ním Hvězda zamýšlí? Proč to tehdy udělala? Utišovat sny by bylo vhodnější pro ženu než pro válečníka, i když musí bojovat se zlými sny. Nejhorší jsou takové, do kterých ho nepustí, aby zklidnil mysl. Potom se jenom dívá, jak lidé končí. Děsivé mraky, které spolknou mysl do hrůzných obrazců. Pak je bezmocný. Bojovat je jednoduché, utišit sny je složité. Proč on? Proč teď? S ním?

Pohladí ho po tváři, rychlost, kterou jedou si, neuvědomuje.

„Pane, jsme v nemocnici.“

„Výborně.“ Snad je tady někdo, kdo ho zachrání. Udělal maximum. Dveře se zprůhlední a on zírá na rozčilené tváře žen a mužů. Dveře se automaticky otevřou.

„Kdo je nemocný?!“ optá se muž v bílém overalu. Přísná tvář je lemovaná vousem, delšími vlasy. Štíhlá postava se už naklání dovnitř.

„Gordon. Zranění je způsobené mnou neznámou zbraní. Ránu jsem znecitlivěl, obvázal, ale otevřela se. Nechápu proč.“

Muž mávne rukou. „Co tu stojíte! Vyneste ho!“ vyštěkne a uhne se. K autu přistoupí sestřička s lůžkem na antigravitačním pohonu. S doktorem na něj jemně Gordona přemístí.

„Kdo jste?“

„Wapashi…“

„Příbuzný?“

„Ne!“

„Dobře. Můžete počkat v hale.“ Muž mu sundá overal, podívá se na obvaz, odstraní. „Pulzní puška. Nesnáším je. Vypadá to, že je vylepšená o nějakou chemikálii, proto otevřená rána.“ Ozvou se výkřiky, jedna sestřička omdlí.

„Proboha, zbavte se jí!“ vyštěkne. „Na sál! Chemické rozbory, ty…,“ zarazí se.

„Isius, pane.“

„Jo, dělej. Chci je do minuty.“

Wapashi osamí.

„Pojďte, pane,“ řekne účastně sestřička ve světlém jemném overalu. „Muselo to být strašné. Kde se to přepadení stalo?“

„V rezervaci,“ řekne, protože si vzpomene, že Gordon lesu tak říkal.

Sestřička se ho chytí, bledá jak plátno. „Chudák malej, kdo ho tam mohl zatáhnout?! Strašné. Doufám, že dotyčného potrestají. Takové zranění jsme tu neměli od mého nástupu. Chcete se něčeho napít?“

Wapashi se podívá směrem, kterým Gordona odvezli. V mysli je s ním, tiší jeho bolest, snově ho uklidňuje. Dobře to dopadne, šeptá. „Děkuji. Kdo je ten doktor?“

Sestřička nakrčí nosík. „Přišel asi před dvěma roky. Prý něco provedl v hlavním městě, ale nevíme co. Bezpečnost. Je divný. Nemáme ho rádi. Pořád jen nadává… Předtím byl hlavním doktorem Atrei Julius Garden. Kdyby ten tu zůstal… Prosím, posaďte se. Já tu povídám a vy… Tady.“ Podá mu skleničku. Wapashi skleničku přijme. Upije. Voda, žádné víno, jak mu říkal s úsměvem Gordon.

Konečně se rozhlédne. Hala je naprosto prázdná. Sestřičky tiše hovoří, světlo svítí, ale je tu ticho. Slabý neznámý pach je nevtíravý, ale všudypřítomný. Občas po podlaze projedou malé přístroje. Je to zvláštní vidět to v reálném světě. Dosud to viděl jen ve snech jako iluzi, kterou si nedovedl představit a ani o tom neuvažoval. Doba se měnila, sny ne. Ty jsou stále stejné.

Uzavře svou mysl před Gordonovou bolestí. Nemůže se dívat, jak ho ošetřují.

„Tak jste tady!“ Jessie odežene sestřičky, které vyděšeně hledí na uniformu Bezpečnosti.

„Dobrý večer.“ Wapashi vstane.

„Sedni si.“

Wapashi si ho prohlíží v parádní uniformě. Vypadá úžasně.

„Je snad na mně něco? Jsem unavený. Dlouhý let z hlavního města a to jen proto, že tu není teleport, ale pravda, co by v tomhle městečku dělal. Seřval mě.“

„Moc tomu nerozumím.“

Jessie otevře oči. Posadí se. „Podívej se. Nevím, kdo jsi, ale musím to zjistit, takže…,“ vytáhne náramky a rychle mu ho nasadí, potom na svou, až to cvakne. „Tak hotovo. Nemůžeš se ode mě hnout na tři metry.“

„Ale Gordon…“

„Mě nezajímá Gordon. Kde je? Stalo se mu něco?“

„Ano, rána se znovu otevřela…“

„Dobrý večer, máme tu hlášení o nouzovém stavu. Jdeme to prošetřit,“ ozve se hlas. Wapashi s Jessiem zvrátí hlavu. U recepce stojí muž v běžné uniformě Bezpečnosti.

„Jistě, právě přivezli zraněného muže, je na sále, ale tamten pán by vám mohl říct víc. Přivezl ho.“ Muž se otočí, podívá se na oba. Srazí podpatky, když vidí svého nadřízeného.

„V pořádku. Zmizte. Všechno mám pod kontrolou,“ řekne Jessie. „Dotyčný použil nouzový signál oprávněně.“

„Ano, pane. Rozumím.“ Otočí se, odejde.

„Vaši podřízení z vás mají strach.“

„Tak to má být. Vám nevadí, že máte pouta?“ optá se zvědavě. Většina lidi by propadla panice, začala by bláznit, někteří by to neunesli. On tu klidně sedí.

„Ne, jsem nevinný. Jistě víte, co děláte. Mohu se optat, co se to děje?“

„Ne. Je to věc Bezpečnosti,“ řekne úsečně. Odmlčí se, protože neví, co by měl říct, přitom si to v hlavě sesumíroval.

„Ten muž je zatčen. Gordon bude v pořádku,“ řekne s úsměvem Wapashi. „Ulevilo se mi, protože jsem nechápal, proč se rána otevřela. Dal jsem tam bylinky, které podporují hojení. Možná je to tím jedem.“

„Jedem?“ optá se udiveně, načež zbledne jako plátno, potom rozčileně vstane… Rozeběhne se. Wapashi je vymrštěn z pohodlného křesla a vláčen po podlaze za ním. Sestřičky se na to v šoku dívají. Wapashimu se nakonec podaří postavit na nohy. Podívá se na náramek. Už chápe, proč lidi začínají bláznit. Rozhodně ne kvůli tomu, že ho mají, ale tím, co by Bezpečnost mohla udělat. Vejde dovnitř, zaslechne dávivé zvuky. Z kabinky se vypotácí bledý Jessie.

„Co se stalo?“

„Ta zvířata…“ Otočí se a opět zapadne do kabinky. Wapashi ničemu nerozumí. Trpělivě čeká, až Jessie skončí. Ten se vypotácí. Důkladně si umyje ruce, potom studenou vodou opláchne obličej, nechá se osušit. Z přihrádky si vezme pastilku, kterou chvilku cumlá. Rukou si přejede po obličeji. Wapashi si vybaví jeho hrůzný sen. Jistě to má nějakou spojitost.

„Ale, ale, koho to tu máme?! Představitel zákona dorazil do našeho malého městečka. A s cizincem, který má pouta na rukou. Co se děje?“ optá se už podstatně jemněji doktor, který se objeví na toaletách, kam ho poslaly sestry.

„Oni ta zvířata rozřezávali zaživa.“ V tom si uvědomí, co řekl. „Jestli se to někdo dozví, potom skončíte na samotce.“

„Klídek. Nechápu, o co jde, tak nic nemohu říct.“

„Já ano,“ pronese Wapashi. Jessie se na něj dívá. Čeká, neví co.

„Nechápu, o čem mluvíš, Birminghame. Váš přítel je v pořádku. Ty byliny nebo co to dostal, mu nejspíš zachovaly jasný rozum a udržely při životě. Skvělá práce. Rád bych s vámi potom o tom popovídal, jestli je to možné.“ Doktor se podívá na náramky.

„Sakra, tohle městečko mi čert byl dlužen. Omlouvám se, ale zjištění, že byl otráven, mě vykolejilo,“ zamumlá.

„Pročpak, drahý Jessie? Někdo ti šlápl na kuří oko?“ Směje se, až se zalyká. „Je to neobvyklé, aby všemocná Bezpečnost byla bezmocná. Je to tak rozkošné. Rozhodně tu máme víc otrav jídlem než zranění střelnou puškou.“

Jessie zaskřípe zuby. „To je tím, že mám v obvodu naprosto neschopné lidi a hlavně divné. Tebe!“ naznačí, až se doktor přestane smát. „Vousy, delší vlasy, vyhozený z největší nemocnice. Nejsi oblíbený, nebojíš se krve, jsi divný. Na náměstí mám mladíky oblečené podle poslední módy, kteří ale pohoršují starousedlíky. Nemají rádi, jak říkají obnažování a jejich divoký způsob života. Gordona, co se vzdá rodiny a raději buduje farmu, a ty jsi nejhorší z nich, protože neexistuješ. Kdyby nebylo vás, měl bych klid a pokoj.“ No, lovce nepočítá, protože ti jsou nenormální. Pro ně je jediná cesta. Smrt.

Wapashi se ošije, protože doktor na něm spočine podivným zrakem. „Neexistuje? Jako… neexistuje?“

„Jo, proto tu jsem. Okamžitě ho vyšetří. Jo, nařizuje ti to Bezpečnost!“ řekne škodolibě. „Pokud odmítneš, poneseš si důsledky.“

Javier se ošije. „Musím?“

„Jo. Dělej! Jdeme.“ Wapashi se pohne s Jessiem. Podruhé být vláčen po chodbě nechce.

Javier Gonzáles Roderik jde za nimi. Zamyšleně si prohlíží Wapashiho zezadu. „Hej, Jessie, a víš, kam máš jít?“

Jessie se naštvaně zastaví. Jistěže to neví. Potom se škodolibě usměje, dotkne se svého komunikátoru. Vyvolá si informace o nemocnici. „Sem.“ Ukáže na laboratoř.

„Bezpečnost a chytrá, svět se zboří,“ vyprskne nevrle Javier.

Jessie k němu přistoupí, chytí ho za bílý overal. „To neříkej. Už nikdy.“

„Promiň, neuvědomil jsem si. Což vylučuje druhou větu, ale první nechávám. Kdo je to?“

Jessie si povzdechne. „Nemá čip, nemá běžné nemoci, má zlomeniny a některé choroby, které by neměl mít.“ Ukáže mu výsledky skeneru. Doktor tiše hvízdne.

„Víš, co to znamená, Jessie?“

„Copak, génie?“ ušklíbne se Jessie, ale musí sám přiznat, že je strašně zvědavý, co vymyslí.

„Je to člověk ze staré éry. Protože tohle může mít jenom ten dotyčný.“ Ukáže na spalničky. „O tom jsem se učil jako o anachronismu. Patří mezi nemoci, které byly úplně vymíceny. Tuhle nemoc nemá nikdo na světě. Takže, Jessie, kde jsi ho sebral?“

„Přišel jsem ze snů.“

Jessie očekává, že se doktor rozesměje, ale ten mlčí.

„Váš sen je pach. Přistupujete k zvířeti. Cítíte pach…“

„Dost!“ řekne bledý Jessie. Nikdo o tom neví. V hlavě se mu vynoří vzpomínka, mimoděk si dá před nos ruku.

Wapashi natáhne ruku. Jessie ztuhne. Ten dotek… Zavrtí hlavou. Wapashi obrátí svou pozornost k doktoru. Ten se nesměje. „Váš sen, stojíte u lůžka, vaše ruce se natahuji po že…“

„Zmizte.“

„Ne!“ řekne pevně Jessie. Zrychleně dýchá, ale postupně se uklidňuje.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem.“ Jessie otevře dveře, vecpe ho i s doktorem dovnitř.

„To bude mezi námi. Udělej vyšetření, dej mu léky.“ Potom položí na stůl krabičku. „Dalo mi to práci. Stále ještě tomu nevěřím. Nechci vědět, jak ses dostal k mé vzpomínce. Je mi to jedno, ale nikdo mi tu nebude běhat bez čipu. Tohle je tvoje. Tvé jméno bude znít Wapashi Ashley Wayne. Jsi vzdálený příbuzný Wayneů. Jestli to nepřijmeš, potom tě předám Bezpečnosti.“

Wapashi se zamyšleně dotkne krabičky. Odsune ji. Jessie ji přisune.

„Já bych to vzal,“ podotkne tiše Javier. V černých očích se mu zablýskne. „Bezpečnost je nekompromisní. Nebýt testů, kterými prochází, byla by to snůška lumpů.“

„Doktore!“

„Je to pravda. Jenom díky těm testům vás snášíme.“

„Nerozumím. Jaké testy?“ optá se Wapashi. Celou dobu má pocit, že tenhle svět stojí na testech.

Doktor vstane, vezme ho za ruku, postaví mezi dvě tyče. Jde k počítači, který zapne. „Nehýbejte se. Testy, které mají vyloučit, že se mezi Bezpečnost dostanou hazardéři, nebezpeční psychopati nebo jiná individua. Samozřejmě to jsou první testy. Druhé testy jsou na jiné vlastnosti. Musí mít velký smysl pro pořádek, určitou dávku empatie, laskavosti, musí chtít chránit. Celá Bezpečnost má v sobě zabudovaný ochranářský pud. Testy jsou náročné. Jejich akademie má heslo jeden ze sta. To znamená, že těmi testy projde jeden člověk ze sta. Potom jsou ovšem všemocní, ale jejich vlastnosti jim brání, aby se stali despoty. Každých pět let jsou všichni povinně otestování znovu. Pokud byť v jednom testu selžou, odcházejí.“

„Nějak toho moc víš.“

„Můj bratr neprošel posledním z nich. Vykládal mi, co vše se s vámi děje. To, že s vámi soucítím, neznamená, že mám vás v oblibě. Tři zlomeniny. Divím se, že žijete. Podle všech dostupných skenů je opravdu ze staré éry.“

Javier i Jessie se na něj zadívají. Wapashi pokrčí rameny. Copak jim to neříkal?

Jessie otevře krabičku, vezme čip, potom se s ním rozpačitě zastaví. „Nevíš, co s tím?“ optá se bezradně.

Doktor se rozesměje. Vezme ho, dá do speciálního roztoku. Čip se rozvine.

„Já to nechci,“ namítne Wapashi zamračeně.

Doktor se přestane smát. „V tom případě nemůžete žít v této době. Víte, jste potencionálně nebezpečný. Bezpečnost takové lidi nemiluje. Pokud nepřijmete čip, potom vás dají na převýchovu. Nechci radit, ale rozmyslel bych si to velmi rychle.“

Wapashi natáhne ruku. Vypadá to, že nemá na vybranou.

„Ponořte ruku do roztoku a držte. Už malé děti to dostávají. Držte. Hotovo.“ Čip se dotkne pokožky. Plazivě se dostane na určené místo. Želatina se ovine kolem ruky, vsákne se do pokožky i s čipem.

Jessie vytáhne skener. Spokojeně se usměje. Je mu nějak lehčeji.

„Tomu se říká úleva, že vše zapadá na místo, co?“ řekne ironicky Javier.

„Ani nevíš jak. Vítej v Bezpečnosti, Wapashi. Jsi můj podřízený.“

Javier zalapá po dechu. „Jsem zhnusený, kde jsou testy?“

„Zamkni se konečně. Jednou…“

„Co?“ provokativně se optá Javier. „Jen to dořekni!“

„Nemám ti co říct. Wapashi je v pomocném sboru Strážců rezervace. Jeho pravomoc se týká jen rezervace. Tobě nic vykládat nemusím.“

„Vida našel sis někoho na špinavou práci, co?“ zaútočí.

Wapashi ničemu nerozumí. Dívá se na lehce zarudlé místo s malou boulí. „Mohu vidět Gordona?“

Žádná odpověď, jen ti dva pokračují v hádce. Wapashi chce odejít, ale náramek mu to nedovolí. Chtěl by ho sundat, jenom neví jak. „Dost!“

Oba umlknou.

„Můžete mi sundat ten náramek?“ Rozhlédne se po roztodivných věcech. Nezná je. Rád by viděl Gordona, protože je to jistota v tomto neznámém světě.

„Jistě.“ Dotkne se náramku, který přijmou jeho kód. Spadnou na zem.

Wapashi si mimoděk zamne zápěstím. Strašná věc, pomyslí si. „Mohl bych podat námitku?“

Javier se na něj podívá. „Namítnout? Co?“ Musí přiznat, že ten vysoký indián je imponující. Možná jejich předci měli něco do sebe.

„Ne!“

„Víte, zapomněl jsem na jednu věc. Musí mít v sobě kus autoritářství, to znamená něco, co lidi poslechnou. Jessie má to v slušné dávce. Většinou to účinkuje dokonale…“

„Konečně umlkni. Čert mi byl tebe dlužen!“ vyjede Jessie vztekle. Jistěže má pravdu, ale tím se nikdo nechlubí.

Doktor se rozesměje. „Aspoň tu není nuda. Půjdeme za Gordonem,“ když si všimne, že mu bliká komunikátor. „Právě se probudil.“

„Je vzhůru už několik chvil. Deset minut? Odhaduji,“ tiše řekne Wapashi.

„Jak to víte?“ optá se zvědavě Javier.

Wapashi se usměje. „Znám každý sen, doktore. Dobré i špatné. Noční můry i běsy. Poznám, když někdo sní a když někdo je vzhůru. Gordon se probudil podle hodin před deseti minutami.“

„Přístroje…“

„Pane, doktore, pan Blanchett je vzhůru,“ řekne příjemným hlasem sestra v zelenkavém overalu, který zdůrazňuje její přednosti. „Nechali jsme ho chvilku, aby se vzpamatoval.“ Pomalu dojdou k pokoji, kde leží.

„Tedy… Gordone!“

„Jsem v pořádku. Kdy mohu jet domů?“

„Zítra.“

„Dobře, jsem trochu unavený. Wapashi, stačí říct Sebtovi, kam má jet.“ Usne. Wapashi se dotkne čela. Jemně ho přejíždí. Je vážný, ale v očích má laskavost, něhu.

„Zůstat tu nemůžete,“ řekne rozpačitě Javier. „Je mi líto, ale nejste v příbuzenském svazku, a i když jste Bezpečnost, taky ne. Mohu vás jedině informovat.“

„Dobře, pojedu. Dáte mi vědět, kdy ho mám vyzvednout?“

„Dovezme ho na místo. Moc lidi k nám nepřichází. Takové zranění je tady poprvé po pěti letech.“ Všichni ho nechají na pokoji. Wapashi vyjde před nemocnici. Dotkne se auta, tak jak to viděl u Gordona.

„Dobrý den,“ pozdraví rozpačitě auto.

„Dobrý den, pane Wayne. Prosím o cíl cesty.“

Wapashi se ničemu nediví. Má pocit, že všichni vědí všechno. „Domů. Bude to stačit?“

„Jistě, pane. Přejete si hudbu nebo zprůhlednit okna?“

„Ano, děkuji.“ Ozve se příjemná hudba, i když se mu zdá bez duše. Auto zprůhlední. Wapashi se cítí divně, ale nechá to být. Zvláštní věci. Musí se hodně učit, ale ví, co má dělat. Bude chránit Gordona i rezervaci. Měl by Jessiemu poděkovat, protože mu našel něco, co může dělat. Taky je rád, že Gordon je v pořádku. Zavře oči, dotkne se Gordonových snů. Na rtech mu rozkvete úsměv, když k němu přijde. Pohladí mu tvář, přitiskne rty na jeho, svůdně pomalu do nich vklouzne.

Gordonovo tělo se v nemocnici napne, potom uvolní.

Sny, v nichž jak člověk, tak Strážce může prožít cokoliv.