Strážce snů - 3.

Na zpáteční cestě se staví u Armie vrátit lopatu. Popovídá si s ní o nových i starých časech. Kdysi dávno, kdykoliv sem jezdili s dědou, zastavovali se v jejím obchodě a on pokaždé dostal malou sladkost. Měl ji rád už kvůli květinám a stromkům, které měla v obchodě, a nádherně voní i nyní.

„Kam to bude, pane?“

Pohodlně sedí v autě. Přemýšlí, co bude dál. „Jedeme domů, Sebte. Nemusíš mi říkat pane. Kolikrát ti to mám říkat?“

„Ano, pane.“

Gordon se pousměje. „Domů. Čekají na nás miláčci.“ Posmutní, protože si uvědomí, že i když je má rád, tak nikdo jiný ho tam nečeká. Auto tiše vyjede. „Zprůhlední,“ přikáže. Pozoruje krajinu kolem sebe. Je tu překrásně. Vrátí se k tomu, že je vlastně sám. Vytáhne z přihrádky materiály, které si kdysi dávno stáhl ze stránek. Tehdy byl rozhodnut nepovolit, ale teď je to jiné. Dělalo mu dobře, že to o něm nevěděli. Liboval si v tom, že nad ním nemají stoprocentní kontrolu. Teď to vše pominulo. Je svobodný, proto by si přál mít někoho, ke komu by se vracel.

Dotkne se plastu. Objeví se usměvavá sestřička. Ukloní se. Vypne to. Už několikrát si ji poslechl. Léčba je stoprocentní, není škodlivá… Nechce být sám. Chce mít někoho, jako měl dědeček, ale ne děda Blanchett. Někoho, s kým se bude smát, hádat, milovat.

Auto zpomalí, vysunou se kola, najedou na soukromou cestu. „Konečná, pane.“

„Vidím!“ přeruší ho naštvaně, aniž ví proč. Vystoupí, když si všimne D3. Nehybně stojí před domem a rozhlíží se.

„D3, co tu děláš?“ zeptá se unaveně.

Android se k němu otočí. „Hlídám, pane. Nemám to v programu, ale tomu slovu rozumím. Řekl jste: Zůstaň a hlídej.“

„Dobře, už nemusíš.“ Android úlevně přikývne. Prkenně se točí a zajde do domu. Je rád, že to skončilo, protože nevěděl, co by dělal, kdyby se něco stalo. Objevilo se pár neznámých zvířat, ale do domu se nepokusila vejít. Dopadlo to dobře, usoudí, když prohlédavá databázi. Připojí se na stránky, kam mají přístup pouze androidi. Mrkne se na zkušenosti jiných, stejných modelů jako je on. Zaujme ho nová kolonka sexuální služby. Rychle si to vloží do databáze. Prohlédne si parametry těchto modelů. Nějaké speciálně vyvinuté modely s vysokou citlivostí a ohebností. Zajímavé.

Potom se připojí na funkce a programy, které jsou kompatibilní s jeho. Stáhne program: Kuchař. Sedí, v klidu ukládá data, která se k němu dostávají. Velký soubor usoudí. V očích se mu objevuje shluk čísel, písmen tak rychle, že to nikdo není schopen zaregistrovat.

Gordon nakoukne do pracovny, kde uvidí připojeného D3. Nakoukne mu přes rameno. Na hologramu je on a jemně blikající hláška: Modulace modelu Sluha D3, ze série MK256. Nová funkce dosažena za pět minut.

Zaslechne auto. Vyjde ven.

„Dobrý den, pane Wayne.“ Gordon pochopí, že ho považuje za dědu nebo ne?

„Dobrý den.“

„Mohu vyložit potraviny?“ optá se poslíček kovovým hlasem.

„Jistě. Pojďte dál.“ Android otevře dveře od auta. „Omlouváme se, že jsme to sem nemohli dostat jinak, ale není tu poblíž portál.“

„V pořádku.“ Chce pomoct, když android lehce uzvedne tři bedny. V domě je složí v kuchyni, natáhne plastovou kartu. Gordon přiloží čip. „Děkujeme, že jste využil naše služby. Pro další nákup máte slevu. Prosím, zde.“ Podá mu čip. Gordon ho rozpačitě vezme. K čemu to je a co na něm je? Snad to D3 bude vědět. „Přeji krásný den, pane.“

„Děkuji.“ Auto odjede. Jde se podívat do beden. Uvědomí si, že vůbec není zvyklý pracovat, ale vykasá si rukávy a pustí se do toho.

„Pane! Okamžitě toho nechte!“ uslyší za sebou hlas D3. Zrozpačití.

„Nic to není.“

„Není vhodné pro mladého pána, aby pracoval.“

Opět je to tu. „To je moje věc, D3. Já tu velím, ne ty!“

„Ano, pane, ale nesluší se, abyste pracoval. Co bychom potom dělali? Omluvte mě, tohle patří někam jinam.“ Vezme mu skoro násilím zeleninu z ruky a položí ji do správné přihrádky. „Program už je plně funkční. Na stránkách je pár novinek. Už jsem se díval, že bych mohl svůj program dokonce modifikovat na hlídače, jen musím chvilku počkat. Taky potřebuje to rozšíření paměťové části.“

„Jsi úžasný, D3.“ Posadí se, když si vzpomene, že je krásně a mohl by jíst na verandě.

„Děkuji, pane. Hned něco připravím. Chcete studené nebo teplé jídlo?“ optá se klidně, jako by dělal kuchaře odjakživa.

„Stačí něco studeného. Večer si dám něco teplého.“

„Ano pane. Stačí jen vždy večer říct, pokud budete chtít výjimku.“

„Jakou výjimku?“

D3 se zamyslí, promítne si nový program. „Ano, zapomněl jsem se optat, zda budou snídaně stejné jako na Blanchett Manor nebo jiné.“

„Rozhodně jiné!“ Skoro vyštěkne, když si vzpomene na stůl prohýbající se pod jídlem. Vybaví se mu Margaret, která sestavovala jídelníček každý týden. „Stačí lehká snídaně. Můžeš střídat studenou nebo teplou. Pití vždy teplé. Svačinu, teplý oběd a večeři, nechám to na tobě. Rozumíš tomu?“

D3 stojí. „Ano. Mám něco vybrat ze sekce Večeře studená nebo teplá.“

„Přesně. Odcházím.“ Gordon si pomyslí, že kdyby byl D3 člověk, tak by byl na vrcholu štěstí. Sejde do sklepa. Nějak tak věděl, že by to tu mohlo být. Vytáhne postupně na verandu stůl, židle. Chce je otřít, když se objeví D3.

„Pane, vy pracujete! To nejde. Okamžitě to nechte. To není práce pro vás.“

Gordon drží proutěnou židli. V tomto domě nikdy nebyli sluhové. Prarodiče si vše dělali sami. „Mám toho dost! Odkud to máš?“

„Promiňte, pane, nerozumím.“

„Neříkej, že v tvém programu je odmlouvat svému pánovi.“ Gordon nasupeně drží židli, kterou zároveň drží i D3.

„Ne, pane, to v mém původním programu nebylo. Madam Margaret dala můj program upravit.“

Gordon zaskřípe zuby. Úpravy programu u androida je drahá záležitost. Není na tom špatně, ale zas aby si tohle mohl dovolit, tak bohatý není. Dokonce by si nikdy nekoupil tento model. Spíš nějaký levnější s méně funkcemi. Potom ho napadne ještě jedna věc. Pustí židli.

„D3, máš mě špehovat?“

„Prosím, pane? Nerozumím vám.“ Vezme židli, postaví ji na místo a začne ji otírat od špíny. „Bude se muset zrestaurovat. Její povrch je popraskaný. Mám se podívat po vhodné firmě?“

„Ne! Znamená to, že máš Margaret hlásit o mém pohybu.“

„Chápu, pane. Ano, pane. Madam chtěla každodenní hlášení o tom, co jste dělal.“

Gordon zkamení. „Teď jí taky hlásíš můj pohyb?“

„Ne, pane. Informace mám předávat ústně. Madam se vždy bála, že by se něco mohlo dostat na stránky.“

„Díky bohu,“ zamumlá. Málem dostal infarkt. Posadí se.

„Pane, ta židle nebyla čistá,“ informuje ho klidně.

Gordon se zvedne. „Jsem v pracovně. Neruš mě, dokud nebude jídlo. Prostři zde na verandě. Budu tu často jíst, rozumíš?“

„Jak si přejete, pane,“ odpoví D3.

Gordon to už nevnímá. Jde do pracovny, která je taky komplet předělaná. D3 už nainstaloval jeho počítač s plným přístupem ke stránkám a dalším funkcím. Komunikátor je příliš pomalý pro některé věci, které se na stránkách dělají. Dotkne se ho rukou. Počítač odečte jeho genové hodnoty, potom se otevře. Vzpomene si, že když přišel na Blanchett Manor, tak dostal počítač, že do něj ponořil ruce a manipuloval s odkazy stránek. Jednou přišel na informaci, že ještě před Katastrofou se stránky jmenovaly internet. Teď se mu jednoduše říká stránky, protože se skládá z mnoha stránek. Najede na firemní, aby se podíval, co je nového. Svým genetickým kódem otevře firemní tablo, kam se nikdo jiný nedokáže dostat. Je spokojený, protože včera se uzavřel kontrakt s Europou. To je výborné, že pronikl na jejich trh. Bude muset Jamesse pochválit.

Ruce položené na hologramové desce se lehce hýbají, jak jejich prsty vyhledávají na obrazovce odkazy. Najede na stránky, které nabízejí Sluhy. Upoutá ho kolonka Nový model. Otevře to.

Prohlíží si nahé androidy. Sexuální služby? Kdo by to chtěl dělat? Ale přitažliví jsou a člověk si ho dokonce může i navrhnout. Neujme se to, usoudí. Sex je k produkci po dvacátém pátém roce života. Mít sexuálního sluhu…

„Vysoká citlivost, vysoká ohebnost, splní, cokoliv si člověk přeje. Vaše sny, vaše touhy zhmotněné v našich dokonalých modelech. Nikdy neuslyšíte slovo: Ne! Jsou schopní se učit, vysoce diskrétní bezpečný sex.“ Tiše hvízdne. Upoutá ho mladík; vysoký, štíhlý, delší černé vlasy, ostře řezané rysy. Pohybem prstu si ho vyčlení. Android se otáčí. Rychlým pohybem smaže. Vzrušuje ho to. Proto tu ale není.

Podívá se na ceny modifikací androidů. Vysoké, pomyslí si pochmurně, ale ti, co si je koupí, si to většinou mohou dovolit. Zavře stránky. Obrazovka pohasne, jak stáhne z hologramové podložky ruce. Opře se do židle, která pomalu modifikuje své části podle jeho těla. Natáhne se k druhému komunikačnímu zařízení. Otevře ho. Děda do něj musel vložit jeho geneticky kód, protože se okamžitě rozsvítí.

Prohlíží si jeho soubory, až narazí na soubor označený farmy. Otevře ho. Podívá se, kde žije Disney. Na východním pobřeží. Mohl by se spojit a odkoupit ho. Pak to zamítne, i když… uvidí se. Mohl by postupně odkoupit i další koně. Ale to bude záležet na tom, jak jeho firma bude fungovat.

Rady. Vše o koních, co má dělat, jak se o ně má starat. „Dědo, něco si málo pamatuji,“ řekne, protože děda ho učil, jak se o ně starat. Potom najede na složku. „Strážce.“ Otevře ji. Případy, na kterých se děda podílel v rezervaci. Najede na poslední. Začte se.

Uvědomí si, že právě přitom se stala ta nehoda. Pytláci. „Zvířata jsou očipovaná, ovšem vždy se objeví nějaké, co není. Mláďata, která se vymknou kontrole i jiná. Ti jsou lovení, ale poslední dobou jsou lovená a zabíjená zvířata s čipem,“ mumlá dědovy poznámky. Obrázky různě zohavených zvířat. Udělá se mu špatně.

„Pane Gordone, jídlo je připravené.“

„Hned tam budu.“ Uzavře stránky. Jessie mu říkal, že dělal pro odnož Bezpečnosti jako strážce, ale že dělal tak důležitou práci, to zas ne. Bude se muset optat Jessieho, proč ho přijali. To děda neuvádí. Co mohl dělat pro Bezpečnost, která prakticky vládne i nevládne Panamerice?

„Bude to stačit, pane?“

Gordon přelétne očima hordu potravin. V černých očích se mu prokmitne znechucení. Tak to tedy ne. Posadí se do křesla s polštářkem. Kde je vyhrabal za tak krátkou dobu, to ví jen Bůh.

„Mohu ještě přidělat.“

„D3, jsem tu sám. Sním toho málo. Nejsme na Blanchett Manor. Tohle je teď náš domov. Stačí jídlo jen pro jednu osobu. Máš takový program, ne?“ optá se ho. Vezme do ruky teplý chleba. To miluje. Čerstvé máslo, zeleninu. Vše pravé, žádná náhražka. Může si to dovolit, protože má peníze, ale dobře ví, že po Katastrofě lidé jedí potraviny geneticky modifikované a polotovary. Vše je dochucené, aby iluzi skutečného jídla nic nekazilo.

„Ano, pane. Mám. Budu vaše přání respektovat.“ Stojí vedle něj, kdyby něco potřeboval. Gordon jí a zároveň pozoruje Dina, jak vyhazuje zadníma. Nádherná ušlechtilá zvířata. Miluje je. Zůstane tu. Ozve se zvuk auta. Otočí se k vjezdu. Černé větší auto. Margaret nebo Wiliam? Nemá co jim říct.

Margaret. Nepřivítá ji. Dělá, jako by auto nezpozoroval.

„Takový zapadákov. Okamžitě odjedeš se mnou na Blanchett Manor.“

„Ne, babičko,“ řekne záměrně urážlivě, protože to oslovení nesnáší. „To je můj domov. Proč jste mi neřekli o smrti babičky Airis?“

„Bezvýznamné. Měl jsi jiné důležitější věci na práci než pohřeb. Bože, je to tady otřesné. Nevyváděj a pojď se mnou. Můžeš mít, co chceš. Katherine ráda počká. Chápe tvou situaci.“

„Katherine mi je ukradená. Nikdy jsem si tu hezkou panenku nechtěl vzít.“ Jídlo a posezení ji nenabídne.

„Jak to mluvíš? Zvlčil jsi. Katherine je z rodu Arpádu! Výš nemůžeš pomýšlet, ani kdybys chtěl. Víš dobře, že tě Rodinný úřad brzy osloví. I tak máš štěstí, že se v tobě zhlédla a je ochotná počkat. Je ve věku, kdy může mít děti, a oba jste kompatibilní. Mám toho dost. Chápu, že jsi rozzlobený, že jsme ti nic neřekli o Wayneovi a Airis, ale opravdu není co. Byli vždy podřadná kategorie. Neměli nic. Moc, peníze, nic. Nuly a zemřeli jako nuly, ale ty nemusíš.“

„Zajímavé, ale děkuji, nevrátím se. Jsem tu spokojený. Obnovím farmu. Nejsou nádherní?“ Podívá se jí do očí.

Margaret ustoupí. „Kolik chceš?“

„Cože?“

„Kolik chceš, abys odešel z téhle barabizny a zaujal své právoplatné místo jako plnohodnotný člen rodu Blanchettů?“

Gordon se podívá. Lákavé. Mít moc, peníze a s Katherinou by vstoupili mezi tisícovku nejbohatších lidi na světě. Mezi ty, kteří určují osud Země. Jejich svatba by byla událostí roku. Rozhlédne se po místě, které mu učarovalo od první chvíle, co je uviděl.

„Myslím, že zůstanu tady. Mám tu práci. D3, ukliď stůl.“

Margaret stojí, dívá se, jak D3 uklízí. „Jsi stejný jako oni. Bez ambicí, bez zájmu o moc. Jsi naprosto k ničemu. Když jsem to říkala Wiliamovi, nechtěl tomu věřit. Prý máš krapet krve po jeho dceři. Jak chceš. Nebudu se tě prosit, ale důsledky si poneseš, s tím počítej.“

Gordon pokrčí rameny. Na firmu mu nesáhnou, nemohou, protože o ní nic nevědí. Jedině na dům by mohli sáhnout, ale ten je naštěstí v rezervaci. To si dovolit nemohou, proto taky nezničili dědu. Rezervace dědu chránila. Nemohli. Je to tu jako posvátný háj. Když odjede, uleví se mu.

Byla rozzlobená a pochybuje, že se tak snadno vzdá. Jednou vyslechl rozhovor o tom, proč ho chtějí. Oni dva jsou ve věku, kdy už děti nemohou mít ani s náhradní matkou, jenže on ano. Chtějí mít genetické dispozice v dítěti, které by se mu narodilo. Samozřejmě by je upravili, aby se co nejméně podobalo špinavému indiánovi, jak ho jednou nazvali. Geny, krev, to jediné u nich platí.

„Proč jsi neodjel s Margaretou?“ optá se D3.

„V seznamu majitelů jsem zapsán na vaše jméno, pane.“

Gordona to udiví. Kdo to udělal? Android téhle nejvyšší třídy není levný. Pochybuje, že by prarodiče byli tak štědří, i když mohlo to být nedopatření. Ovšem registr už nemohou ovlivnit, a když ano, tak prostě D3 odejde. „Potřebujete ještě něco?“

„Ne, děkuji.“ Musí se postarat o koně a taky zavolat Jessiemu. Ten by mu mohl být schopen říct, co se děje. Dojde ke komunikačnímu zařízení. Položí ruce na holografickou klávesnici, prsty se pohnou. Opět mu to nikdo nezvedá. To je tedy Bezpečnost! Nikdy není tam, kde by měla být. Vypne zařízení, stojí, potom se rozhodne.

„D3!“ zakřičí na celý dům.

„Pane?“

„Umíš se postarat o koně?“

D3 ztuhne. „O koně, pane?“

„Ano. Máš nějaký program, který ti řekne, jak se postarat o zvířata?“ optá se netrpělivě.

Android prohledává svoji paměť. „Ano, pane, ale koně mezi nimi nejsou.“

„Stáhni to!“

„Pane…!“

„Něco jsem řekl. Jdu si zabalit.“

„My se někam chystáme?“

Gordon se usměje. „Ne. Ty zůstaneš doma a budeš ho hlídat a uklízet, taky se postaráš o koně. Je to jasné.“

„Ano, pane.“

Gordon se usmívá. Už je to nějaký čas, co naposled tábořil. Vezme na sebe pohodlný černý overal, který obejme jeho štíhlou vypracovanou postavu. Druhý si zabalí do zavazadla. Nepromokavé vysoké boty, klobouk stáhne z hřebíku. Nasadí si ho, podívá se do zrcadla. Vypadá úžasně. Vidět ho Margaret, nejspíš by ji postihl infarkt. Zajde potichu do kuchyně. Kdyby tu byl D3, nejspíš by dostal zkrat v obvodech, pomyslí si vesele. Najde sušené potraviny, které tu ještě zbyly po dědovi, a zabalí je do vaku. Přidá ještě želatinové tablety s koncentrací veškerých látek, které tělo potřebuje.

„Pane, vy pojedete na koni?“ optá se D3, když vidí, jak sedlá Lalku.

„Přesně tak. Stáhl sis program?“ optá se.

„Ne, pane. Není takový, ale našel jsem sluhu R52, který s tím má zkušenosti. Už jsem se s ním spojil. Bude mě navigovat.“

Gordon přikývne, trochu ho to udiví. „Netušil jsem, že jste propojení.“

„Ne, pane nejsme, ale máme stránky, kam máme přístup jen my a tvůrci. Sdělujeme si zkušenosti. Tím se učíme. Samozřejmě jsou jen pro modely s vyšší verzí. V tomto případě jen pro ty, kteří jsou schopni se učit. Ostatní toho nejsou schopni. Mohu vědět, kdy se vrátíte?“ Pozorně sleduje, jak dává na koně sedlo.

Gordon utáhne podbřišník, překontroluje upevněný vak. Nakonec dojde ještě do domu a stáhne z věšáku dědův pršiplášť, který svine a upevní k ostatnímu nákladu. Vyhoupne se. Je rád, že nezapomněl jezdit. „Nevím, D3. Hlídej dům, ano.“

„Ano, pane, ale nemám modifikaci hlídače!“

Zní to skoro zoufale. „Já vím. Postarej se.“ Mlaskne, otočí Lalku. Zadívá se na Lilku a Dina. Koukají na Lalku, jako by jim odváděl jistotu. Pobídne klisnu. Pomalu sjedou do údolí, kterým protéká průzračná voda. Zahlédne rybu. Usměje se. Je potěšený, že se povedlo řeku vyčistit natolik, aby v ní mohly žít opět ryby. I tak je genofond po Katastrofě omezený. Stočí Lalku dolů do lesa. Ještě jednou se ohlédne za domem. Žaludek má sevřený strachem. Přece jenom jde do divočiny beze zbraně, jenže mít zbraň v rezervaci, to se rovná jisté smrti. Musí to zvládnout. Poplácá kobylku po krku. Ona a oheň ho ochrání.

Zkontroluje čip, zda je dobitý a vysílá. Signál zaznamená jeho polohu co pět minut a vysílá ji do družic. Bez toho nikdo nesmí do rezervace vejít. Pokud by vešel, hrozí mu velká pokuta, ale to i za průchod bez povolení, takže je to celkem jedno.

„Pane Brighame, někdo vstoupil na území rezervace. Nemá povolený kód!“ hlásí muž u monitoru, na kterém se objevují a mizí tečky. Znepokojeně se dívá na dlouhý červený výstražný kód, který vysílají snímače pohybu rozmístěné na okraji rezervace. Zvíře to není, takže jedině člověk. Čeká na rozluštění genetického kódu, který sejmuli zároveň s pohybem.

Jessie Brigham se prudce otočí. Že by konečně? „Kdo je to?“ vyštěkne.

Muž si z toho nic nedělá. Jeho ruce na holografické klávesnici se jemně dotýkají citlivých údajů Bezpečnosti. „Pan Gordon Philipe Oscar Wayne Blanchett,“ hlásí. „Máme ho zastavit?“ Zezadu se zvedá jednotka pro náhle případy. Oproti jiným dnům je v plné pohotovosti.

„V pořádku, nechte ho jít.“

„Ale pane! Nemá povolení.“ Jednotka se v šoku posadí, ostatní se na něj udiveně podívají.

Jessie se usměje. „On v rezervaci bydlí.“ Lidé sledující monitory se zatváří ohromeně. Neznají nikoho, kdo by tam bydlel. Dokonce i oni bydlí ve městě.

„Kdo je to, pane?“ optá se vysoká žena sladěná do fialové barvy. „Může se mu něco stát. Rezervace je nebezpečná.“

„Při něm stojí andělé. Je to vnuk Waynea. Uvidíme, co dokáže.“

„Pane.“

„Co je?“

„Hlášení. Pan Gordon Blanchett volal. Bohužel v té době to nikdo nemohl zvednout. Máme se mu ozvat?“

Jessie se narovná. „Ne. Odjíždím.“

„Jessie,“ ozve se jeho zástupce v uniformě Bezpečnosti. „Kam chceš jet? Za ním?“

„Ano. Nečekejte na mě. Kdyby něco, volejte mi.“ Vyjde z budovy, která označením a žlutou výraznou barvou dává najevo, že patří Bezpečností. O kus dál stojí podobná budova, která patří odnoži Bezpečnosti, Strážcům rezervace.

Zajde za budovu, kde stojí malá vznášedla. Vybere si jedno jednomístné. Posadí se. Natáhne ruce, dotkne se ovládání. Na rozdíl od jiných mají v sobě zabudované kódy, které jim dovolují vstoupit na území rezervace.

„Cíl cesty?“ ozve se kovový hlas.

„Bod X 25 Y 30.“ Pohodlně se usadí. Vznášedlo se odlepí od přistávací plochy. Jessie vyhlédne ven. Zajímalo by ho, co Gordon dělá v rezervaci. Přístroj bezhlučně stoupá nad město, potom se obrátí k místu určení.

Gordon zastaví Lalku. Sedne si do trávy. Po Katastrofě by za to lidi dali cokoliv, aspoň se to učil v nových dějinách. Teď by do takového místa nešli. Báli by se. On ne. I tím se liší od ostatních. Vstane, vytáhne z nepromokavého vaku výživnou tyčinku, která nahrazuje jedno jídlo. Zapije ji nápojem s vitamíny.

„Tak co, Lalko? Pojedeme dál?“

Klisna k němu otočí hlavu. Gordon se se zalíbením dívá na hnědé velké oko s řasy. Tahle ženská je krásnější než nějaká Katherine. „Zavedeš mě, kam jel děda? Asi ne, ale já to vím. V rezervaci je jenom pár míst, odkud by mohl spadnout, a řeknu ti jedno; stejně jako Jessie tomu nevěřím. Nevím, proč mi toho nechtěl říct víc. I děda byl skoupý na slovo. Co mohl dělat pro Strážce rezervace? Já vím, nic neřekneš.“

Chvilku jede mlčky. Lalka už je starší dáma, tak jde v klidu a nic ji nerozhází. Občas se ožene ocasem. Gordon zkontroluje zprávy, na které se nepodíval od doby, co odešel z Blanchett Manor. Překvapí ho, že mu jeho přátelé volají. Zřejmě jim ještě neoznámili, že je vyděděncem. Dal by celou svoji firmu za to, že ho vydědí. Je mu to jedno. Měl by aspoň zavolat Katherine a oznámit ji, aby na něj nečekala, ale nakonec to nechá být.

„Víš, co se mi dnes zdálo? Nevíš. O mém příteli z dětství – Strážci snů. Ty tu legendu znáš, že ano? Když jsem byl malý, často si se mnou hrával. Byl krásný, vysoký, vlasy svázané koženým páskem. Dokonce i kalhoty měl kožené, aspoň si to myslím. Vždy mě chránil. Povídal, že mě ochrání, že se nemusím bát. Měl pravdu, nebál jsem se. Byl jsem strašně rozzlobený, že se mnou nešel, a víš co? Nepatří tam. Patří sem. Tak o něm se mi zdálo. Vypadal úplně stejně. Hladil mě po vlasech a opakoval, že se nemusím bát, že zlé sny se ztratí. Věřím mu. Líbí se mi.“ Zasměje se. Kolem něj proletí nějaký pták. Vzpomene si na hodiny biologie. Po velkých katastrofách veškerá zvířata, která zmutovala, byla vyhlazena. Dnes se pečlivě kontroluje genový fond jak u lidí, tak u zvířat.

Lalka klopýtne. Sotva se stihne zachytit hrušky sedla. Nadává si, že vzpomíná, místo aby dával pozor. Nechápe, jak dřív mohli lidé žít v takovém prostředí. Pak strne. Zatáhne za otěže. Lalka poslušně zůstane stát. Gordon seskočí. Opatrně se přiblíží k stopě. Lidská. Zamračí se. Je to snad jiný Strážce? Neví proč, nějak má pochybností.

„Strážci chodí do rezervace velmi málo. Jejich hlavní úlohou je pozorování zvířat. Chrání je. Jsou to spíš biologové, co žijí ve městech,“ vykládá sám pro sebe.

Je možné, že jsou to oni. Potom ho upoutá něco jiného. Neví přesně co, ale vezme koně za otěže a jde po stopách. Najednou se Lalka vzepne, že se mu málem vytrhne. Gordon má co dělat, aby ji stáhl dolu. Hladí ji, protože se třese jako list. Má pocit, že má vykloubenou ruku. Uváže ji k stromu, protože odmítá jít. Nozdry rozšířené. Má strach, vybaví si dědečkův hlas, který ho učil o chování koní.

Jde po stopách dál, když si uvědomí jednu skutečnost. Jsou u jedné ze skal, kam mířil. Zůstane stát, protože nevěří tomu, co vidí. Nemůže rozeznat zvíře, protože je úplně zmasakrované. Vnitřnosti vyhřezlé ven, kůže napůl stažená, maso rozedrané na cáry. Nechápe ten obrázek, i když jasně mu to říká, že to neudělal dravec.

Natáhne ruku s čipem, aby to zdokumentoval, když zničehonic se ozve tiché lupnutí. Gordon se otočí za zvukem, aby se vzápětí pomalu sesunul na zem.

Stín spokojeně odejde, jako by se nic nestalo, uvnitř s nesmírně lahodným pocitem, že právě ulovil tu nejvyšší zvěř. Jen škoda, že se u ní nemůže zdržet déle, protože přístroje dál fungují a mohli by zachytit jeho stopu. V duchu se rozhodne, že to brzy zopakuje. Smrt zvířat nepřináší takové uspokojení jako lov na nejvyšší formu života.

Kap. Kap. Kap.

„Mami! Tati! Prosím! Mami, pomoz!“ křičí. Cítí, že je to jeho krev, kterou slyší. Ví, že tu skončí. „Pomoc! Nechci zemřít! Nechci.“ Mumlá, přesto slyší pouze: Kap. Kap. Kap. Chce si zacpat uši, jenže ruce ho neposlouchají. Touží ten zvuk vymazat z hlavy. Už nikdy nechce ten zvuk slyšet. „Pomoc!“ zakřičí, spíš je to jen slabý povzdech. Oči se pomalu zavírají. Objeví se štíhlá postava.

„Jsi to ty? Chyběl jsi mi,“ bleptá s úsilím. Neví, kdo to je. Zda halucinace, člověk nebo jeho vrah.

„Ty mně taky.“

„Bude dobře, že? Už se nemusím bát.“

„Ne, nemusíš.“ Ruka ho pohladí, potom někdo zvedne jeho tělo.

„Wapashi, pomůžeš mi?“ šeptá Gordon. Je šťastný, i když ví, že zemře. Možná právě proto ho vidí.

„Když si to budeš moc přát.“ Postava se laskavě usměje, ale oči žhnou nesmiřitelnou krutostí.

„Přeji. Z celého srdce. Chci tě vidět!“ Je poslední myšlenka Gordona. Kontrolka životních funkcí zapípá, umlkne.

„Probudil ses,“ ozve se hlas s měkkým přízvukem.

Gordon otevře oči. Otočí hlavu. Neslyší: Kap, kap, kap. Co se stalo? Je konec? Otočí se za hlasem. V podřepu sedí postava s miskou v ruce. Něco v ní míchá a je mu jedno co. „Wapashi?“

Muž se usměje, černé oči se na něj vážně dívají. „Možná.“

„Vím to, jsi to ty. Můj strážce snů. Děda…“

„Mlč, nevysiluj se.“

Gordon poslechne, ale po chvilce mu to nedá. „Co to děláš?“

„Lék pro tebe.“ Gordon si uvědomí, že je nahý a leží na pokrývkách. Nedaleko uslyší odfrknutí. Lalka. „Jsi zraněný, ale dostaneš se z toho. Odpočívej.“

„Stačí zavolat pohotovost.“

„Ano, já vím, jenom nevím jak. Vypij to. Je to hořké, ale uleví se ti.“

Gordon se pomalu napije. Ušklíbne se, protože je to opravdu hořké. „Jsi můj sen, že? Až otevřu oči, ztratíš se.“

„Zůstanu s tebou. Chtěl jsi to, nebo snad ne?“ Otočí se, vezme nějaké listí, které si dá úst. Žvýká je. Černé oči hledí na postavu.

„Ano, moc. Proč teď?“

Wapashi si vyndá listí z úst, pokryje jimi ránu. „Protože jsi mě potřeboval,“ řekne jednoduše. „Jak se to používá?“ Ukáže mu balíček, na kterém je červený kříž. Ze snů ví, co to znamená, nic víc.

„Stačí otevřít a přiložit. Ano. Děkuji, Wapashi.“

Muž přikývne. Zvedne se, otočí hlavu k zvukům. „Muž. Jeden. Přítel?“ optá se vážně.

„Nevím.“

„Gordone! Jsi na živu? Právě mi hlásili, že tvoje životní… Kdo jste?“ Jessie se objeví u skály. „Jak ti je? Bál jsem se, protože mi hlásili, že tvé životní funkce se ztratily. Jsem rád, že to byl omyl,“ zopakuje, ale dívá se na toho druhého muže. Nikdy nikoho podobného neviděl.

Gordon pohlédne na Wapashiho. Vzpomene si na kapky krve. Věděl, že umírá. V hlavě slyší dlouhé pípnutí přístroje životních funkcí. Zemřel? Ale jak to, že teď mluví? Co se stalo? Dívá se do vážných neproniknutelných černých očí. Cítí, že s tím nějak Wapashi souvisí, jenže jak? Proč tu je? Vždyť je to legenda, nebo je to někdo jiný? Lže mu snad? Co když je to jeho vrah?

„Ověření totožnosti.“

„Nemám čip.“ Jessie s Gordonem se na něj udiveně dívají. Vždyť čip má každý.

„Děláte si ze mě srandu? Ruku!“

Muž pokrčí rameny, natáhne ji. Zrudlý Jessie ji oskenuje. V šoku se dívá na tichý displej. „To není možné.“

Gordon si pomyslí, že se jeho sen právě zhmotnil. Je skutečný. Žádná halucinace, žádný sen, je živý. Dostane strach.

„Rád bych ošetřil Gordona.“ Poodejde, utrhne pár bylin. Jednu vyhodí.

„Co to děláte?! Musí do nemocnice. Nechte ho být.“

„Jessie, prosím, nech ho být. Potom ti to vysvětlím. Ty mi raději řekni, proč mě senzory pustily, proč jsi tady a co to mělo znamenat.“

„Co jako?“

„To zvíře. Víš, o čem mluvím.“

Wapashi je ignoruje. Sesbírá větve a před šokovanými přáteli rozdělá oheň. „Potřebuje teplo. Neměl by se moc namáhat,“ říká stručně. „Zažene dravou zvěř.“

„Ehm, jo vím. Jak jsi na to zvíře přišel? Nevíme o něm.“ Jessie neklidně pokukuje po muži a absolutně nechápe jeho jednání.

Ten zatím vytáhne nůž, kterým upraví ohniště. Dojde pro vodu k nedalekému potůčku.

„Wapashi, deratizační tabletu.“

„Cože?“ nerozumí pro změnu Wapashi.

Gordon si řekne, že musí vymyslet jiné jméno. Stále pořád nechápe, co se tu děje. Dědeček, stopy, roztrhané zvíře, Wapashi, který měl být jen legendou a najednou je tu. Má pocit, že mu praskne hlava.

Jessie rozhodne za všechny. „Vysvětlíme si to tady my dva a toho…,“ samými rozpaky se odmlčí, „necháme zatím být. Jak ses sem dostal?“

„Je jen několik míst, kde děda mohl přijít k úrazu. Tohle je nejblíže mého domu. Byl mou první zastávkou. Po cestě Lalka něco zvětřila. Nechtěla jít. Zároveň jsem uviděl lidské stopy. Moc se mi nechtělo věřit, že by to byl strážce. Rozhodně ne v tuto dobu. Stopy byly čerstvé. Víc se mi nepovedlo vyčíst.

Wapashi pozorně sleduje Gordonův stav a taky naslouchá jeho vyprávění.

„Došel jsem k tomu zvířeti. Nic strašnějšího jsem snad v životě neviděl.“ Wapashi si pomyslí, že smrt rodičů byla nejhorší. „Kůže napůl stažená, vnitřnosti venku, svaly potrhané jako drápy, jenže podle mě to nebyly drápy. Potom si toho moc nepamatuji,“ přizná. „Tak teď mi řekni ty, co víš. Dlužíš mi to.“

Jessie se posadí. „Tvůj dědeček, jak víš, vypomáhal strážcům. Odmítl plnoprávný svazek s námi. Rádi jsme nebyli, ale potřebovali jsme ho. Netušil jsem, že umíš číst stopy.“

„Moc ne, ale děda mi pár věcí ukázal.“

„Jasně. Myslel jsem si to. Když senzory tě detekovaly, nechal jsem tě jít. Byl jsem zvědav, co tu děláš. Vsadil jsem se, že půjdeš sem. Ani nevím proč. O tom zvířeti jsme nevěděli. Jak jistě víš, narodí se spousta zvířat, která nestíháme očipovat, nebo je to možné v pozdějším věku. Už asi dva měsíce je nalézáme. První byla jen normální smrt, jenže zhoršuje se to. Nechápeme, kdo to dělá, proč to dělá. Tvůj dědeček se rozhodl to vypátrat. Tady ho našla smrt. Podle pitvy to byla nehoda, přesto si myslím něco jiného, i když pochybuji, že to dokážeme. Nechceš se k nám připojit?“

Gordon se usměje. Tušil to.

„Dostal ses až sem, umíš číst v stopách. Dělal bys to, co děda. Měl to tu rád. Tak co?“ naléhá na něj Jessie. „Takových lidi už moc není,“ přizná rozpačitě.

„Muž byl asi sto šedesát sto sedmdesát centimetrů vysoký, běloch, světlé vlasy. Silně se potí. Jeho zbraň neznám, ale dostřel je značný. Zabijí pro potěšení z lovu. Je možné, že je jich víc. Gordon by měl odpočívat.“

Jessie na něj s otevřenými ústy hledí, když se mu vrátí řeč. „Zatraceně, co se sem cpete? Nikdo se vás na to neptal. Jak to víte?“

„Stopy. Chodidla. Nepoznám obuv. Šířka mezi kroky, vlas zachycený na větvi. Pot, baví ho to. Bojí se, že bude přistižen, proto zmizel. Je opatrný.“

„Stop. Gordone, kdo je to?“

Gordon se pousměje. Přece jen to nevydržel a ani se mu nediví. On by začal o hodně dřív. „Wapashi. Nevím, kde se vzal, ale zachránil mi život.“ Oba dva se dívají na indiána, který sedí na bobku a něco u ohniště kutí. Jessie si nevzpomíná, kdy viděl skutečný oheň. Možná u Wayneho na farmě.

Wapashi se nejistě usměje. I on měl problém, když se ocitnul ve své hmotné podobě. Nechápe, co se stalo, ale Gordonovo přání bylo velmi silné. Vůbec netuší, co tu bude dělat.

„Zavolám odvoz.“

„Gordon musí být v klidu. Zítra už bude v pořádku.“

Gordon se nadechne, pevně se podívá na Jessieho. „Budu dělat co děda a Wapashi se mnou. Budeš ho krýt. Vyzná se ve stopách lépe než já. Najdeme ti ty lovce.“

Jessie ho omráčeně poslouchá. „Jsem Bezpečnost,“ zdůrazní. „Nemáš mi co poroučet, ani když jsi Blanchett, Gordone. Já rozhodnu, co udělám. Nelíbí se mi.“

Gordon si pomyslí, že jemu ano a moc. Je nádherný. Stále stejný, jako když byl malý, kdy ho uklidňoval. Spočine na něm pohledem. Wapashi mu pohled oplatí. Cítí, že je mezi něco víc. Nerozumí tomu, ale věří mu. Nikomu víc by nevěřil než jemu. Vždyť ho chránil!

„Potřebuješ nemocnici, ne jeho.“

„On se vrátí!“ pronese klidně Wapashi, jako by to byla samozřejmá věc.

Jessie na něj se podívá, potom na svého přítele. „Co chcete dělat?“

Gordon se na něj podívá. Zešílel zřejmě, protože tohle by normální člověk neudělal. „Chytíme ho do jeho vlastní pasti. Wapashi mi s tím pomůže. Dojdi pro posily.“

Jessie se zaškaredí. Potom se podívá na toho divného člověka. Nechápe, jak může být bez čipového identifikátoru. Bez něj je člověk mrtvý. Jako by neexistoval. Zamrazí ho z těch myšlenek. Hloupost. Cítí ho, vidí, mluví s ním. Je živý.

„On se vrátí,“ zopakuje Wapashi.

„Jak to víš?“

„On lovec. Špatný, ale lovec. Přijde se podívat na zabitou zvěř.“ Gordona se dotkne, že ho degradoval na úroveň zvířete.

„Jestli se mu něco stane…,“ Jessie nasupeně odejde. Však on si poté akci zjistí, kdo to je. Potom ho napadne, zda dotyčný lovec taky nemá identifikátor, protože jedině v tom případě by byl schopen projít celou jejich sítí, aniž by byl detekován.

Zatraceně, kdo to je?!

„Odpočívej. On se vrátí. Zítra.“

Gordon přikývne, potom v šoku pozoruje Wapashiho, jak si k němu lehá. „Co to děláš?“

„Potřebuješ teplo. To bude v pořádku. Uzdravíš se.“ Obejme ho a přetáhne přes ně přikrývku. „Spi,“ tiše mu nařídí.

Jak?!

Wapashi se usměje, když se dotkne jeho děsu. Uklidní ho stejně, jako když snil špatné sny.