Strážce snů - 2.

Gordon pomalu dojde ke dveřím. Dům je ponořený do tmy. Na verandě dokonce nesvítí lampička, kterou dědeček nechával rozsvícenou, prý aby každý našel cestu domu. Nestojí tu stůl, židle, u kterých sedávali, když bylo krásné počasí a dívali se dolu do údolí nebo na západ slunce. Babička zde malovala, děda vyprávěl, nebo se jen zasněně díval. Stoupne si na prkna, která jemně zavržou. Podívá se do údolí. Už se těší, až tu bude sedět, dívat se dolů k potoku a pít kávu. Povzdechne si. Zvedne oči k obloze, na které jsou jasně vidět hvězdy. Ne tak jako ve městě nebo na Blanchett Manor. To je jeho domov.

„Pane, vypadá to, že nás nikdo nečeká. Jestli dovolíte, ihned vybalím.“

„Jistě, D3.“ Otočí se ke dveřím, přitiskne ruku na zámek. Chvilku to trvá, než se systém probudí, ale nakonec se na verandě rozlije světlo.

„Gordon je doma. Vítejte, pane.“

„Děkuji.“ Přestoupí přes práh domu. Zavře spokojeně oči, protože tu vládne stejná vůně, jakou si pamatuje.

„Je tu nepořádek, pane.“

„Ano. Vidím. Dědeček byl poslední měsíce na všechno sám, zřejmě nestihl uklidit. Zítra se pustíme do práce, ale teď půjdeme do mého pokoje.“ Je na něj zvědavý. Po schodech vychází do pokoje. Světla se rozsvěcejí, ale ignoruje to, protože se nemůže dočkat. Opět přiloží ruku k zámku.

„Vítej zpět, Gordone.“ Gordon se prudce otočí, když uslyší dědečkův hlas. Vzpamatuje se. Vejde dovnitř a překvapeně se rozhlédne. Není to jeho pokoj, jak si ho uložil do paměti. Místo jednoduché postele je tu velká, taky skříň se změnila. Místo stolu, na kterém stálo komunikační zařízení s počítačem, je velký psací stůl připravený pro použití. Veselý koberec se zvířátky zmizel, nahradil ho tmavohnědý. I záclony se změnily. Na stěnách taky už nevisí zvířata, ale decentní obrázky z rezervace, které kreslila Airis, jeho babička. Potom si všimne jedné věci a uleví se mu. Je to jeho pokoj. Nad hlavou postele visí lapač snů. Je stejný jako ten, který mu děda věnoval, aby odháněl zlé noční můry.

„Pane, děje se něco?“

Gordon si utře slzy. Museli doufat a čekat do poslední chvíle, že přijede. „Nic, D3. Prosím tě, vybal.“ Sejde dolů, stále dojatý tím, co uviděl. Uvědomí si, že dům rostl s ním, jako by tu pobýval. Vše je přichystané na to, že se sem nastěhuje. Přejde do dědečkova pokoje, ale ten zůstal nezměněný.

Protře si oči. I když skoro celou dobu spal, únava se hlásí, ale nejdřív se po cestě vykoupe. „D3, budu v koupelně,“ zavolá nahoru.

„Ano, pane. Mezitím trochu pouklidím. Mám vám donést župan?“ Sejde dolů.

Gordon se rozesměje. „Ne, D3. Jsem tu sám. Takové věci tady nepotřebuji.“

„Ano, pane. Pyžamo, máte na posteli. Půjdu uklidit kuchyň. Už jsem se díval, co budeme potřebovat. Objednám potraviny.“

Gordon nechápe, kdy to stihl, když byl celou dobu s ním. „Dobře, dobře. Dělej si, co chceš.“

Android se zastaví. Dělat si co chce? To nemá v databázi. Jeho výukový program se tím slovním obratem prokousává. Nakonec vyvodí, že má dělat to co vždy. Oddechne si, protože by nerad pana Gordona při koupeli rušil. Nemá to rád.

Gordon vejde do koupelny. I ta se změnila. S láskou pomyslí na dědečka. Jako by věděl, co má rád. Uprostřed místnosti stojí vana. V druhém koutě sprcha. Určitě je tu i okno s výhledem. Přejde k umyvadlu, otevře malý panel, který zahlédl. Většinou se vše doma ovládá slovně, ale tohle je starý dům, takže udělali panel, který se musí aktivovat. Chvilku ho zkoumá, potom se dotkne tlačítka aktivace. Ten systém vůbec nezná, ale prozkoumá ho jindy. Zavře panel. „Otevři výhled! Napustit vanu,“ zkusí, protože neví, jaké příkazy tu jsou naprogramované. Jedna stěna se zprůhlední, takže má pocit, že je venku v přírodě.

Dům už se určitě napojil na hlavní přívod energie, takže za chvilku bude voda teplá. Okouzleně se dívá ven. Nevadí mu, že vidí louku, stromy. V okruhu deseti mil není jediný dům. Nejblíže je chata jednoho bohatého muže a městečko. Nikdo už nechce žít v divočině. Většina by spíš dostala záchvat, kdyby jen měla stát na okraji lesa nebo louky.

Otočí se, když zaslechne vodu. Vedle vany stojí na ozdobném stolku různé přípravky. Prohlédne si je. Některé vyhodí, některé zůstanou. To je sem určitě dala Airis. Taky čekala, že se vrátí, protože co ví, dědeček s babičkou se sprchovali.

Vleze si do vany, opře si hlavu o polštářek, který se anatomicky přizpůsobí jeho potřebám. Usmívá se, ale jeho tvář pomalu vážní, když si uvědomí, že už nebude moci dědovi a babičce říct, jak je měl strašně rád. Doufá, že to věděli. Dostal od nich úžasný dar. Pak si vzpomene na koně. Bude je muset ještě navštívit.

„D3!“

„Ano, pane.“ V koupelně se objeví jako duch android s utěrkou v ruce.

„Podívej se do stáje, zda je všechno v pořádku.“

„Do stáje, pane?“

„Ano. Venku. Přijď mi říct, jak se mají koně.“

„Dobře, pane.“ Vyjde ven, potom ve svém slovníku rozluští slovo stáje a koně. Oddechne si, když to najde. Klidně vyrazí směrem ke stájím. Jeho senzory nezaznamenají žádný život, proto se vrátí k svému pánovi.

„Pane Gordone, ve stáji nejsou žádní koně. Mohu jít uklízet?“

Gordon prudce vstane, až se vylije voda, ale ta ihned se vsákne do podlahy. V momentě je suchá, jako by tu nebyla. Nahý běží do stáje, otevře dveře. Žádné odfrknutí, nic. Boxy jsou prázdné, mrtvé. Opře se o veřeje, nevěřícně na to zírá. Kde jsou koně? Děda jich měl okolo padesáti.

„Pane, nastydnete.“ D3 za ním stojí s županem v ruce.

Gordon proti němu máchne rukou, ale narazí. D3 stojí pevně jako skála. „Ne… Nemohu tomu uvěřit. Zavolám Bezpečnost. Nemohli zmizet.“ Vyrazí nazpět do domu, za ním D3 s županem v ruce.

„Nastydnete, pane.“

„Dej pokoj, D3. Vypadni!“ Natáhne ruku, jak ji chce zavolat, když si uvědomí, že nemá číslo, a než by se to vyhledalo… Posadí se k telekomunikačnímu zařízení domu a synchronizuje zařízení. Mimoděk se podívá na napájení. Zatím nepotřebuje vyměnit. Naťuká číslo místní Bezpečnosti. Prsty bubnuje o stůl. Sakra, proč se nikdo neozývá? Praští do stolu. Je vzteky bez sebe. Za ním s županem stojí D3. Gordona veškerá chuť se koupat přejde. Co se stalo? Kde jsou koně? Jak to, že tu nejsou? Zítra vyrazí do městečka a pěkně to místní Bezpečnosti vytmaví. Mají být k dispozici v každou denní dobu. Vypne přístroj, vstane.

„Pane, váš župan.“

„Jdi s ním do háje!“ Co se mohlo stát? Pýcha jeho dědečka je pryč. Měl skoro padesát nádherných koní, které lidé obdivovali ze všech koutů země. Nebylo moc míst, kde by je ještě chovali ve volné přírodě. Děda se k nim choval jak k vlastním. Kde jsou? Kde je jeho poník Disney? Kde? A Lalka? Lilka, Laura a ostatní. Co se s nimi mohlo stát?

Androida, který nechápe, kam má donést župan, si nevšímá. Jde do koupelny, kde se narychlo osprchuje. Okno stáhne. Chuť obdivovat přírodu ho naprosto přešla. Nechá se usušit vánkem, ale ani ten ho nepotěší. Jde nahoru do ložnice. Lehne si. Nad hlavou mu visí lapač snů. Natáhne k němu ruku, dotkne se pírka, které se pod dotykem zachvěje. Usne.

Dole v hale pořád stojí D3, který neví, co má dělat.

Kap. Kap. Kap.

Tělo se zmítá strachy, křičí o pomoc, když se něco mihne, dotkne se vlasů. Sen se tiší, tělo se přestává chvět. Srdce se uklidňuje, dech se zklidní. I kapky jsou slyšet stále méně. Postava tiše pohybuje rty, lapač snů se houpe jako divý. Pírka se chvějí pod útoky zlých snů. Postava se postaví. Dívá se na chlapce, který vyrostl v muže. Vzpomíná si, jak ho uviděl poprvé, jak zaslechl jeho hlas plný děsu. Bál se. Lapač snů nemohl unést tíhu jeho bolesti a strachu, proto k němu přišel.

Pomohl mu. Byl s ním každou minutu, kdy s ním byl on. On je jím a naopak. Vrátil se. Vyšší, urostlejší, změněný, ale jeho sny se nezměnily, jen jsou horší. Pomůže mu stejně, jako když byl chlapcem. Bude s ním, dokud ho bude potřebovat. Černé očí vyzařují něhu a laskavost. Šeptá mu věci, které neslyší. Prohloubí jeho spánek. Jemně se dotkne jeho čela, vyhladí vrásku. Pozoruje tvář, z které se ztrácí úzkost, napjaté rysy se uvolňují, na rtech rozkvete malý úsměv, rty se pootevřou. Krása, pomyslí si postava.

Uklidňuje se i lapač snů. Dům mlčí. Postava zmizí, protože už není potřebná.

Černé oči se pomalu otevřou. Dívají se na obrázek studánky od Airis. Nevzpomíná si na nic, ale ví, že se netřese, i když se mu zdál sen o rodičích, nehodě a jejich smrti. Zvedne hlavu, aby se mohl podívat na lapač snů. Usměje se. Neví proč, ale má stejný pocit, jako když byl malým chlapcem. Někdo tu je, někdo ho chrání a jemu je dobře.

Opět usne, tentokrát bez jakýchkoliv snů.

Ráno se protáhne. Když otevře oči, vytáhnou se žaluzie. Otočí hlavu k oknu. Je mu dobře, když si vzpomene na koně. Zamračí se. Okamžitě zavolá Bezpečnost.

Sejde dolů. V hale narazí na nehybného D3. Nechá ho být. Podívá se do lednice, ale nic tam není. Jak to, že neobjednal potraviny? Jde za ním, postaví se před něj, ale nejdřív si vezme župan z jeho ruky.

„D3, proč tu stojíš?“

„Analyzuji.“

„Co analyzuješ?“ optá se ho Gordon.

„Jdi s ním do háje. D3 neví, kam má župan zanést.“

Gordon zasténá. To je vždy kámen úrazu. Jak se jim neřekne přesně, co mají udělat, jsou ztracení, přestože jsou to poslední modely, které se dovedou učit. „D3, do háje je slovní obrat, který ignoruj. Chápeš?“

„Ano, pane. Je ráno.“

Gordon si povzdechne. „Ano je. Objednej potraviny a ukliď dům, ano. Pojedu do města za Bezpečnosti. Musím s nimi něco prodiskutovat.“

„Jistě pane. Hned to bude.“ Vyrazí do kuchyně.

Gordon se nahoře obleče do pohodlného overalu. Prohrábne si vlasy. Už se těší, až si je nechá narůst dlouhé. Loni mu bylo dvacet pět, což znamená, že je plnoprávný. Může si dělat, co chce, dokonce změnit se, jak bude chtít, ale to on nechce. Může se oženit, mít děti. Začne se usmívat. Katherine měla být jeho vyvolenou, aby zplodili děti, nástupce Margaret a Wiliama. Odolává ji už dva roky, ale nakonec by si ji musel vzít. Ví, že by podlehl.

Možná je to hrozné, ale smrt jeho dědečka ho od toho osvobodila. I tak by ho zajímalo, co by jeho nastávající řekla, že o ni po sexuální stránce nemá zájem. Je hezká, docela i chytrá, ale tím to končí. Vzrušuje ho asi jako zrezivěla trubka. To D3 by ho přitahoval víc. Taky to před Margaret a Wiliamem tajil. Nechtěl, aby se naváželi do jeho rodičů, že nedovedli zplodit někoho normálního. Vlastně ani neví, co by v tomto směru chtěl. Ale teď je volný, může své hranice zkoumat, jak bude chtít.

„Pane, někdo sem jede!“ ozve se zezdola.

Gordon rychle sejde. Zvonek. Kamera mu zobrazí holografickou postavu v uniformě. Bezpečnost? Co tu chce? Je mu nějak povědomý.

„Přejete si?“

Na malém displeji se objeví široký úsměv. „Gordone, nepoznáváš mě? No jo, to je tou uniformou! Jsem Jessie. Vzpomínáš si? Neříkej, že jsem se tolik změnil. V noci jsme zaregistrovali tvé volání. Tak jsem tu.“

Gordon se snaží rozpomenout. V dnešní době, kdy se člověk může změnit za týden… Pak se podívá do očí. Ty jsou stejné. Otevře dveře.

„Promiň, ale raději být opatrný.“

„Jasně, bydlíš v rezervaci. Taky od toho tu jsme, ale krev nejde změnit, chacha. Promiň. Upřímnou soustrast. Tvého dědy je škoda, byl pro nás nepostradatelný.“

„Díky, pojď dál. Chceš kávu, čaj? Obávám se, že k jídlu tu nic nemám.“

Jessie Connie Brigham pohodí klobouk na botník. „V pohodě. Snídal jsem. Vypadáš dobře. Tvého dědy je mi líto, ale proč jsi nepřijel na pohřeb? Čekali jsme tě. Byli u toho všichni z rezervace.“

Gordon se prudce otočí. „Počkej, jak nepřijel? Zprávu jsem dostal včera.“ Tváří se zmateně.

Jessie se posadí. „Tak ti nic neřekli. Bylo mi to jasné. Tvůj děda mi to říkal, že od tebe nemá žádnou zprávu, ale byl si jistý, že na něho nezapomeneš. Protože jsme si nebyli jistí, kdy se objevíš, udělali jsme to za tebe.“

Gordon pochopí, že Jessie ví víc než on. „Budeš mi muset všechno říct, ale nejdřív; kde jsou koně?“

„Vezu ti je. Odvezl jsem je, protože by tu nejspíš pošli hlady. Dlužíš mi pár pěkných corun za krmení.“

„Zaplatím,“ řekne podrážděně. Je mu jedno, kolik to stálo, hlavně, že tu jsou. „Nejdřív ten pohřeb. Včera ke mně přišel nějaký právník, že děda zemřel předevčírem ve dvě hodiny deset minut. Ihned jsem odjel, jenže je to pěkná dálka. Počítal jsem, že pohřeb bude dnes.“

Jessie se zatváří rozpačitě. „Nic o tom nevím. Tvůj děda opravdu zemřel ve dvě hodiny deset minut v noci. Podle instrukcí, které jsem od něj měl, jsem dal vědět právníkovi. Jediné co mě napadá, že se buď bál tvé rodiny, nebo tě hledal. Tvá rodina je velmi mocná.“

„Vím to! Kašlu na ně. Jen mě chtěli… To je jedno.“

Jessie přikývne. „Tvůj dědeček celou dobu bojoval o to, aby ses vrátil. Ou, není to nový model?“ Zahledí se na D3 v perfektním obleku starých času.

„Ano, pane. Model Sluha D3, ze série MK256. Pane, potřebujete ještě něco?“

„Ne, děkuji.“

„Panečku, sluha. Žiješ si. Viděl jsem je na hologramu. Hned bych si jednoho pořídil, ale jsou pekelně drazí. Prý se dovedou učit.“

„Jo. Minule tu stál celou noc a zkoumal větu: Odnes to do háje.“

Rozesmějí se, potom zvážní.

„Viděl jsem dům. Změnil se. Co se tu stalo?“

Jessie se kolem sebe rozhlédne. „Jo, hodně do něj investoval. Od smrti tvé babičky pořád říkal, že přijedeš, až tu nebude. Prý musíš mít pohodlí. Tak popravdě jsem si myslel, že se zbláznil. Kdo by opouštěl město kvůli takové divočině? Proto taky prodal Disneye. Aby mohl dům opravit.“

„Cože?“ Nechápe. Disney je pryč? Jeho poník, na kterém se učil jezdit. Miloval ho.

„No jo. Ty vlastně nic nevíš.“ Jessie se odmlčí. „Jednou jsem ho viděl psát dopis k rodinnému soudu a tobě. Povídal, že ho nejspíš nedostaneš, ale myslím, že tu budou někde uloženy. Aby tě odtamtud dostal, začal prodávat koně. Zbyli ti tři. Disneye prodal, aby mohl zařídit dům. Prodal by všechno, kdyby ho tvoje babička nezastavila. Prý mu řekla doslova: Co ti jako míní zanechat?! Jen zchátralý dům? Věřili, že se vrátíš. V té době o tebe přestal bojovat. Prodal Disneye a udělal tohle všechno. Babička souhlasila. Pořád všem vyprávěl, jaké děláš pokroky. Měl album, kde schovával vytisknuté novinové články, které o tobě psaly. Vyprávěl, o kolik jsi centimetrů vyrostl, co jsi absolvoval, kde jsi byl. Všechny tvé úspěchy archivoval. Dokonce nám ukázal tvou firmu, kterou sis založil. Byl na tebe strašně pyšný, ale trápilo ho, že ses neozýval, i když já to chápu. Vysvětlil jsem mu to, ale i tak by dal všechny koně za jeden jediný tvůj dopis.“

„Disney je pryč. Koně jsou pryč. Netušil jsem to. Bál jsem se, že by mu mohli něco udělat. Byli by toho schopni.“

„Jo, já vím. Zjistil jsem si to v databázi. Občas jsem mu i něco řekl,“ řekne opatrně.

„Tak ty jsi mě sledoval!“ Jessie se ušklíbne. Gordon pochopí. Neříkat nic, co by se dalo použít u soudu. Proč by mu měl taky něco říkat, že? Je Bezpečnost. „Jeho hrob je kde?“

„Na místní zdi, ale čekáme, že něco zasadíš. Za Airis i za Wayneho.“

„Samozřejmě. Zapomněl jsem, že je tu takový zvyk.“ Sedí, dívají se na sebe.

„Neměl jsi být ženatý? Jsi plnoprávný,“ optá se zvědavě Jessie.

„Ty jsi?“ optá se ho Gordon.

„Jo, už mám jedno dítě. Čekáme na povolení mít druhé, ale myslím, že ho dostaneme. Moc si to oba přejeme. Poslyš, víš, je to jen můj dohad, spíš jen takový zvláštní pocit, ale chci, aby sis dal pozor, protože Wayneho smrt se mi zdá divná.“

Gordon se zamračí. „Divná? Nechápu.“

Jessie přikývne. „Asi to nevíš, ale tvůj dědeček nám velmi pomáhal. Nebyl členem Bezpečnosti, ale stal se čestným strážcem rezervace. Pomáhal nám ji hlídat. Poslední dobou tu máme problémy s lovci zvěře. Občas se to stává. Je to děsné, ale to tě nemusí zajímat. Nevím proč, prostě ze smrti Wayneho mám divný pocit,“ odmlčí se a Gordon čeká, co dál řekne. „Kdyby to bylo jinak, řekl bych, že je to vražda, jenže nic tomu nenasvědčuje.“

„Cože?“ Oba se odmlčí. Zabití druhé bytosti se trestá smrti, proto poslední léta prakticky vymizela smrt násilím. Než se prokáže jinak, bere se každá smrt i nehoda jako vražda. Potom se dokazuje opak. „Jsi si jistý?“ optá se opatrně.

„Nejsem. To je na tom hrozné, ale něco tady uvnitř mi to říká. Nic nemohu dokázat.“

„Jak vlastně zemřel?“

„V rezervaci. Spadl a zabil se. Našli jsme ho den poté.“

„A čas?“

„Jeho čip. Zastavil se, když jeho životní funkce utichly.“

„Zatraceně. Co dělal na skále ve dvě hodiny ráno?“ Nerozumí tomu, protože děda byl opatrný, znal své možnosti.

„No právě. K tomu oheň byl uhašený, Lalka byla připravená vyrazit na cestu. Necháme toho. Nic nemůžeme dokázat, jen mi to přišlo celé divné. Víš co, pojď za koňmi. Stále jezdíš?“ optá se ho zvědavě Jessie.

Gordon přikývne. „Jezdím. Je to sport boháčů, to nevíš? Klidné vyjížďky do parku. Ovšem kůň je kůň.“

„Ty jsi jezdil na androidech? Vidím je jen v reklamách.“

„Jo. Bylo to hrozné. Mechanická hračka. Dámy je milovaly. Katherine bez svého nemohla žít. Myslím, že za tu dobu, co ji znám, změnila mu třikrát srst. Poslední byla tmavomodrá, dle módy,“ ušklíbne se. „Jenže kůň je kůň.“ Vyjdou před dům.

„Ten výhled každý v údolí Waynemu záviděl. Víš, že mu nabízeli horentní částky za odkoupení domu a pozemků? Ale on se nedal. Prý musíš mít místo, kam se budeš moci vrátit.“ Rozpačitě se zatahá za uniformu. „Nevěřil jsem, že přijedeš. Myslel jsem, že tě město pohltí. Moc, peníze… To je silné lákadlo.“

Gordon zavrtí hlavou. „Ne. Celých deset let jsem vzpomínal na dědu, na údolí, na vše, co jsem tu zažil. Umím všechny příběhy, které mi vyprávěl. Je tu stále nádherně.“

„To nic. Jsem rád, že jsi tu.“ Dojdou k autu s dopravním boxem.

„Máš nádherné fáro. Poslední model co?“ Rukou přejede po křivkách auta, které parkuje hned vedle jeho služebního.

„Jo. Ale to je krásnější.“ Přistoupí k autu, otevře dvířka. „Lalka. Divím se, že tu ještě je a to je…“

„Její hříbě. Lilitka, vzadu je Dino. Taky ho neznáš. Narodil se Julii. Ostatní zmizeli. Věčně posílal k soudu žádosti, věčně prohrával. Platil nejlepší právníky, ale co pro něho bylo hodně peněz, pro rodinu Blanchettu to musely být drobné.“

„Obnovím farmu, tedy pokusím se o to.“

Jessie se usměje. „Očekával jsem to. Hned jak jsem včera viděl, že dům ožil a ty jsi volal, bylo mi jasné proč, tak jsem si řekl: Obnoví farmu. Raya, to je moje žena, byla skeptická, ale já jsem věřil.“

„Jo. Zavedu je do stáje, potom pojedu na hřbitov.“

„Jasně. Doprovodím tě.“ Najednou se ozve dlouhý tón. Jessie se omluvně vzdálí. Gordon zatím vyvádí Lalku. Schová tvář do dlouhé černé hřívy. Klisna se zadívá na svůj domov, na ohradu, v které vyrůstala. Gordon ji vede, když k němu přistoupí Jessie.

„Promiň, musím jet.“

„Stalo se něco?“ optá se zvědavě.

Jessie se na něj vážně podívá. „Promiň,“ dotkne se uniformy, „je to věc Bezpečnosti.“

„Chápu. Hodně štěstí.“

„Jessie přikývne.“ Zavře box a vyrazí. Gordon se za ním ještě dlouho dívá. Vezme klisny za ohlávky, Dino jde sám. Dřív tu pobíhalo mnoho koní, teď má jen tři. S láskou se na ně zadívá. Bude pokračovat tam, kde děda skončil. Sice se bude muset všechno učit, ale to nevadí. Dá je zatím do ohrady, kde se začnou pást. Zajde do stáje, kde si prohlédne prázdné boxy. Jména děda odstranil. I on by to udělal, protože by mu jenom připomínaly minulost.

Smutně, ale i pyšně se kolem sebe rozhlédne.

„Pane, kuchyň je hotova, potraviny objednané. Budete chtít něco uvařit?“

„Jsi taky kuchař?“ podiví se. Dost neobvyklé, protože modely jsou vysoce specializované.

„Ne, pane,“ odvětí vážně. „Ale mám v sobě zabudovaný výukový program. Mohu se připojit na databázi, kde mi zajistí potřebnou kvalifikaci. Patří to k standardnímu vybavení naší série, i když bych raději, kdyby šlo rozšířit moji modifikaci.“

Gordon mávne rukou. „Klidně. Dělej… Můžeš se připojit. Odjíždím do městečka k dědečkovu hrobu.“

„Jistě, pane. Mám vás doprovázet?“

Gordon sebou trhne. Nikoho tam nechce mít. „Ne. Zůstaň a hlídej dům!“

D3 se na chvilku zastaví, potom vykročí za svým pánem. Gordon si ho dál nevšímá. Převleče se do pohodlných kalhot, košile a saka. Vyjde na louku, natrhá pár květin. Může si to dovolit, protože mu to patří, jinak by to bylo pod trestem velké peněžní pokuty. Nasedne do auta, které tiše vyjede. Když se dostane na silnici, kola se zasunou.

„Cíl cesty, pane.“

„Brownhild, místní hřbitov. Místní adresu neznám, Sebte. Vyhledej ji. Nejdřív se zastav na náměstí. Musím něco koupit.“

„Ano, pane. Už ji mám. Budeme tam za dvacet minut. Prosím relaxujte.“

Gordon se pohodlně posadí, pustí si hudbu. „Průhlednost.“ Okna i střecha zesvětlí. Gordon se dívá ven, rozhlíží se po kraji. V dálce uvidí malé městečko. Jako každé město, městečko v Panamerice má velký obchod, úřad a hlavně Bezpečnost, která dohlíží nad svým územím. Taky nechybí UA banka, která je jediná v zemi. Oproti jiným městům zde sídlí i úřad strážných pro hlídání rezervace. Panamerika má štěstí, protože na jejím území se nachází celkem deset velkých parků a pár menších, které jsou pečlivě hlídané. Vyhledá údaje o obyvatelstvu, které tu žije. Zdá se, že městečko prosperuje.

Zastaví se na náměstí, kde stojí sousoší medvěda, jelena a orla, kteří představují symbol rezervace. Vystoupí. Objeví nové zábavní centrum, které zřejmě navštěvují hlavně mladí. Nikdy nedostal šanci žádné navštívit. Blanchettové nejsou gambleři, slyšel tolikrát, že ho to nijak neláká, ale mohl by se některou noc sem podívat.

Vystoupí, auto zmatní, aby nebylo vidět dovnitř. Upoutá pár mladíků s odhalenými hrudníky. Se zájmem se na něj podívají, ale něco v Gordonově postoji je varuje, aby nic nezkoušeli.

Gordon si to zamíří do obchodu, když ho upoutá jiný. Rozpomene si, že ho navštívili pokaždé, když zavítali do městečka. Otočí se a jde tam. Nepředpokládal, že tu ještě bude. „Dobrý den, paní Armie.“

„Kdo to je? Gordon? Panečku, ty jsi vyrostl, ale podle očí bych tě poznala kdekoliv. Otoč se? Vyrostl z tebe pěkný mužský. Je mi to strašně líto. Jdeš si pro stromy?“

„Jestli byste byla tak laskavá. Netušil jsem, že vás a krámek tu ještě najdu.“

Smích. „Přežiju vás všechny a ten obchod naproti mě nezničí. Podívej se, co tu mám. Chceš něco tradičního jako cypřiš nebo něco jiného? Tvého dědečka je mi moc líto. A babičky taky. Byly jsme přítelkyně. Proč jsi nepřijel na pohřeb? Čekali jsme tě.“

Gordon zesmutní. „Nemohl jsem.“

„Nu což jsi tady. Obnovíš farmu?“ optá se zvědavě.

„Rád bych, ale budu se muset učit vše znova. Nemyslím, že by se dědovi líbilo něco jiného.“ Prohlíží si vystavené cenovky s vysokými částkami.

Armie se zamračí, potom se otočí. Vede ho do hloubi obchodu. „Co tohle? Dub. Je trochu drahý, ale bude dědečkovi slušet a z Europy mám břízu. Pro Airis.“ Ukazuje mu dva malé stromky. „Neboj se, vyrostou z nich velké stromy.“

Gordon se jejímu nakažlivému nadšení usměje. „Beru to. Zabalíte mi to?“

„Jistě. Chceš půjčit lopatu? Víš, co máš dělat?“

„Ještě si to pamatuji. Městečko se moc nezměnilo, až na to zábavní centrum.“

Armie se usměje. „Jen na místě starého vyrostlo nové. Chodí tam všichni, tedy kromě starousedlíků, ale máme tu spoustu nových. A ti se rádi baví. Zvláště mladí. Za mých mladých let to tak nebývalo, jenže svět se mění. Děda mi ukazoval tvé fotografie a úspěchy.“

„Zajímalo by mě komu ne,“ řekne se smíchem. „Moc děkuji.“ Přiloží čip k pokladně. Částka se odečte z účtu. „Vzal jsem si volno na pár dní, potom musím pracovat.“

„Chceš odjet?“ Vezme mladou břízku. „Pomohu ti.“

„Děkuji,“ řekne rozpačitě. „Ne. Musím si jenom rozmyslet co s životem. Dědečkova smrt byla dost náhlá. Počítal jsem, že bude ještě žít hodně dlouho.“

„To my všichni. Bylo to pro nás velký šok, ale byla to nehoda. A babička byla vážně nemocná. Nepomohlo tam nic. Byli to skvělí lidé.“

„Vím. Ještě jednou děkuji. Lopatu přivezu nazpět.“

Armie se usměje. Pomůže mu se stromky k autu, kde se zadní prostor rozšíří, aby se do něj pohodlně vešly.

„Cíl cesty, pane Gordone?“ optá se mužský hlas.

„Místní hřbitov, Sebte. Městečko se změnilo.“

„Nemohu sloužit srovnáním. Nemám momentálně přístup k databázi.“

„V pořádku. Nic nehledej.“ Auto vyjede z parkoviště. Minou opět ty mladíky, ale přibyla k nim dívka s vyčesanými modrými vlasy, modrou tunikou a modrými legínami, které ukazují její přednosti. Pomyslí si, že je sladěná dokonale, přesně jak si to žádá nejnovější móda. Oči na chvíli uvíznou na odhalených prsou, potom na mužských. Vzrušují mě, zatímco ženské ne. Proč? Je s ním něco? Kdysi dávno si našel na internetu starou publikaci. Zřejmě kdysi dávno existovaly úchylky a mezi nimi i to, že se druhému líbilo stejné pohlaví. Když pátral dál, zjistil, že už se toho nemusí rodiče obávat, že je na to vhodná léčba. Váhá, zda ji nemá podstoupit, ale co když je normální? Jak to vlastně zjistí? Možná je to jenom proto, že se nechtěl podvolit prarodičům? Rozhodně se mu víc líbí muži. Wiliam s Margaret se to nesmí dozvědět. Ještě by víc poplivali památku jeho otce a matky. Je rád, že se k nim dostal už starší a ne mladší.

„Pane, hřbitov.“

„Děkuji.“ Vyndá stromky, úložní prostor se smrskne do původního tvaru. Vezme lopatu, oba stromky. Projde starobylou bránou ke zdi, kde jsou schránky se jmény. Dlouho je nehledá, protože jsou vedle sebe. Jednou mu děda povídal, že si to tak přeje.

Postaví stromky, rozdělí květiny, které položí ke zdi. Potom se dotkne jména dědy. Čip ukrytý ve jméně zareaguje. Objeví se hologram, který se ihned ustálí. Gordon ví, že je určitě naprogramovaný tak, aby reagoval na různé osoby.

„Vítej, Gordone. Vyrostl jsi, i když tě teď nevidím. Už nejsi ten chlapec, který se bál nočních přízraků, který se poprvé posadil na Disneye. Už jsi muž a plnoletý. Bylo nám líto, že to nemůžeme s tebou oslavit. Jak se ti líbí dům? Nechal jsem ho na radu Airis zmodernizovat. Povídala, že tu tak spíš zůstaneš, ale já si myslím, že bys zůstal i bez toho.“

Gordon mu přikývne.

Nevnímá, že se k němu připojí neviditelná postava, která ho obejme. Slabě cítí, že tu není sám, ale připočítává to dědečkovu hologramu.

„Měl jsem určitě pravdu. Nevím, zda stihneš můj pohřeb, ale myslím, že ne, protože jsi nepřijel na Airisin. Pochybuji, že ti dali vědět, že zemřela. Nedalo se nic dělat. Nějak jsem tušil, že tu nebudu dlouho. Poslouchej. Rád bych, kdybys obnovil farmu. Vím, že máš svoji vlastní firmu. Jsem na tebe ohromně pyšný, čeho jsi dosáhl. Nenutím tě k tomu. Přece jen jsi vyrostl v jiném světě. Ale pokud ji chceš obnovit, v zařízení máš vše, co bys někdy potřeboval. Taky kontakty na jiné farmy, které ti rády pomohou. S každým koněm jsem se loučil nerad. Bylo to, jako bych prodával tebe, ale bojoval jsem o tebe, to mi věř. Myslím, že je to vše. Navštiv svého otce a matku. Taky Airis by ti chtěla něco říct. To bude vše. Mám tě rád.“ Hologram se dál usmívá. Gordon polkne.

Postava za Gordonem si slabě povzdechne, dotkne se jeho krátkých vlasů. Dřív byly o hodně delší. Loučení s mrtvými je vždy těžké, pomyslí si smutně muž podobný Gordonovi. Jemně mu zčechrá krátké vlasy.

Gordon vypne hologram dědy a stiskne Airisin.

„Gordone, miláčku, jak se daří? Doufám, že dobře. Doufám, že se o tebe starají dobře a máš všechno. Přemluvila jsem tvého dědu k modernizaci domu. Vím, nemusela bych, ale chtěla jsem, aby ses tu cítil co nejlépe. Ten blázen chtěl prodat i Lilku s Lalkou. Umyla jsem tomu bláznovi hlavu. Jsem ráda, že ses sem vrátil. Měla jsem tvou maminku moc ráda. Byla to skvělá osoba s úžasným smyslem pro humor. Moc Gordona milovala. Dala nám tebe, což byl úžasný dar. Važ si toho a hlídej se. Trochu mi dělá starost, kdo ti bude s domem pomáhat, ale věřím, že odpověď najdeš.

Jsem nemocná, což asi nevíš, protože jinak bys přijel. Je to narušení genetických informací, proto se to nedá léčit. Wayne se mě snažil přemluvit k riskantní léčbě někde v Europě, ale já to odmítla. I tak jsem měla skvělý život. Postarej se o Wayneho. Někdy je moc chtivý dobrodružství a neopatrný, ale když si tak vezmu, jste stejní. Opatruj se a hlídej. Airis.“

Postava za Gordonem ho jemně pohladí, potom se rozplyne. Gordon vezme stromky a jde do háje. Vybere podle cedulky místa, která jsou volná. Vykope díry, zasadí je tam, potom dojde pro vodu. Zalije je. Nakonec se vydá ke dvěma lípám, které tu jsou za jeho maminku a otce. Potěší ho pohled, že se mají dobře. Potom najde jejich jména. Dotkne se jich. Tiše se dívá na jejich postavy, které jsou proti němu. Otec vysoký černovlasý, Philippe černovlasá křehká. Vzpomíná si, že svým smíchem otce neustále rozesmávala.

Kap. Kap. Kap.

Otřese se. Rozhlédne se kolem sebe. Zavře oči, aby ten dojem přehlušil. Za chvilku se vytratí.

Postava, která se opět objeví, se ho dotkne, zašeptá: „Jsem tu s tebou, ničeho se neboj.“

Gordon nic neslyší, i když na chvilku má pocit, že tu není sám, že je s ním jeho neviditelný přítel, s kterým si hrával, když byl malý.

„Budu vždy s tebou,“ zašeptá muž.

Usměje se, natáhne ruku a hologramy vypne. Povzdechne si. Vyrazí pryč ze smutného místa. Dědečkovo i Airisino přání splní, protože i on si to přeje. Vždy se sem chtěl vrátit. Teď je to jeho domov.