Školní láska - Začátek

Už jsou to dva roky, co jsem si přiznal, že jsem na kluky. Chodím na střední do třeťáku a moje třída je celkem fajn. Jednoho dne nám náš třídní učitel oznámil:

„Tak třído, zítra k nám mají přijít noví studenti – Adam a Dominik – tak doufám, že je pěkně uvítáte.“

Učitel skončil a začala normální hodina češtiny nudná jako vždy, ale já jsem se zabavil tím, že jsem přemýšlel nad tím, jací asi budou ti kluci, zda budou hubení nebo silnější a tak. No a najednou mě vyruší učitel:

„No… Jaká je tvoje odpověď?“

Pohlédnu na učitele. Nevím, na co se ptal, a navíc mi čeština moc nejde.

„Zopakujete mi prosím otázku?“ zeptal jsem se učitele, ale bylo vidět, že není moc nadšen, a už chtěl zuřit, že jsem nedával pozor, ale naštěstí ho zrovna volala paní ředitelka rozhlasem.

„Příště budeme pokračovat a s tebou jsem neskončil, Tomáši,“ podíval se na mě a odešel ze třídy. Všichni si logicky sbalili věci do tašky a čekali na zvonění.

„Konečně konec poslední hodiny a už jen oběd a jde se domů,“ řeknu si sám pro sebe a čekám ve frontě na jídlo. Kuchařka na mě koukne okem a nandá mi ten blivajs. Poděkuji, i když je vidět, že nejsem moc rád z toho, co mi na ten talíř dala. Odejdu od okénka a jdu se posadit ke stolu a hned si ke mně přisedne parta holek a pár kluků ze třídy.

„Jsem zvědavá, jací budou ti kluci,“ řekne Káča a začne jíst to jídlo, i když to vypadá na nějakou otrávenou a radioaktivní želatinu.

„Hele,“ ozve se Terka, „určitě to budou nějací fešáci a tak.“ A taky začne jíst.

„No a ty Tome?“ zeptá se Klára. „Co si myslíš?“

Zamyslím se: „No já… já si radši nic nemyslím. Vždy si udělám nějaký iluze a pak to dopadne blbě.“ A kouknu na to hnusný jídlo. „No nic, já už půjdu.“ Rozloučím se a odevzdám jídlo k okénku. „Konečně se jde domů,“ pomyslím si a vyrazím k šatnám. Boty, bunda, zavřít skřínku a jde se domů.

Cesta mi trvala hodinu, ale konečně jsem doma. Otevřu dveře, pozdravím a zapnu počítač. Než se mi zapne počítač, hladím svoje morče.

„Jak bylo ve škole?“ zeptá se máma a já jí vyprávím o tom, že přijdou noví kluci. Ona se jen usměje a jde dělat večeři. No prostě normální den.

Po večeři se jdu vysprchovat a přitom pořád přemýšlím, jací ti kluci budou. „No jsem zvědavý,“ řeknu si pro sebe a usuším se. Vyčistím si zuby a jdu spát. Ráno mě vzbudí ten otravný budík, který oznamuje, že je zas ta pitomá škola. Takže jako každé ráno: vyčistit zuby, obléct se a jde se do školy. Při cestě do školy potkám Terku a jdeme spolu. Při cestě si povídáme o různých blbostech a konečně jsem u školy. Takže jako vždy: přezout, sundat bundu a rychle do třídy. S Terkou jsme se posadili do svých lavic a čekali jsme na zvonění.

Konečně zazvonilo a do třídy přišel učitel s novými studenty.

„Tak třído: představuji vám Adama a Dominika,“ ukázal na ně. Oba byli na první pohled stejní, ale nakonec se mezi nimi daly najít rozdíly. Nejvíc mě zaujal Adam – hubený, modrooký, s trochu kudrnatými černými vlasy – prostě překrásný. Hned jsem se na něj zadíval a on to nejspíše spatřil a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatil a pan učitel nabídl Adamovi místo vedle mě. Adam se posadil a řekl:

„Adam, těší mě.“ Měl krásný hlas a podal mi ruku.

„Tomáš, taky mě těší.“ A podali jsem si ruce. Dominik si sedl vedle Terky, která byla štěstím bez sebe. Koukl jsem na ni a usmál jsem se. No a začala další hodina češtiny, i když teď už úplně jiná.

Na obědě jsem si sedl ke stolu sám a najednou se mě někdo dotkne. Otočím se a vidím Adama.

„Je tady volno?“ zeptal se mě. Já jen mlčky přikývl a Adam se šel posadit. Byl jsem rád, že si ke mně sednul.

„Tak co, líbí se ti tady?“ zeptal jsem se ho.

„Jo líbí, jen se tu občas nevyznám. Je to tady docela velký,“ odpověděl mi a viděl jsem na jeho ústech malý úsměv.

„Neboj, za chvíli tu budeš jako doma.“ A takhle jsme pořád o něčem mluvili – o různých věcech a blbostech. A najednou nás z našeho rozhovoru vyrušila jedna učitelka.

„Tak jak vidím, oběd už jste snědli, tak upalujte pryč.“ A mávla rukou na dveře. S Adamem jsme jen přikývli a šli jsme odnést tácy s prázdnými talíři. U šaten jsem se s Adamem rozloučil a šel jsem si vzít bundu a boty.

„Tak čau Tome,“ řekl ještě Adam a šel ke dveřím. Já jsme jen přikývnul a šel jsem taky. Už jsem se docela těšil domů.

Doma jsem byl výjimečně sám, a tak jsem šel na počítač a hned na Facebook. A hle, Adam je online. „Napíšu mu,“ řeknu si pro sebe.

„Co myslíš, Pepo?“ zeptal jsem se morčete, ale vypadal, že mu je to nějak jedno, a radši se zajímal o svůj salát. No, ale to mě nerozhodilo a napsal jsem mu.

„Ahoj, co děláš?“

A z rázu přišla odpověď: „Ahoj, nudím se. Nejradši bych šel ven.“

„Tak půjdem spolu,“ odpovím mu.

Na odpověď jsem čekal o trochu déle, ale přišla: „Tak jo. Za půl hodiny na zastávce u školy.“

„Tak ok,“ odpověděl jsem mu a vypnul jsem počítač. Hned jsem se šel obléct do něčeho lepšího, než jsem měl ve škole. „Tohle, nebo… néé v tom vypadám blbě,“ říkám si. „Kašlu na to, není to rande, nemusím vypadat nejlíp.“ Kouknu do skříně a vezmu si černobílé tričko s oranžovými pruhy a džíny. „No to vypadá k světu,“ řeknu si a začínám si myslet, že trpím samomluvou. Kouknu na hodiny a mám jen deset minut. Zavřu dveře, zamknu a rychle, ať to stihnu.

Na sraz jsem přišel o chvilku později a Adam už tam čekal.

„Promiň,“ omluvil jsem se mu.

„To nevadí, já sem přišel teprve před chvílí,“ odpověděl mi a ukázal mi cestu k parku. Svítilo sluníčko, ale byla docela zima a s Adamem jsme začali klábosit o škole a najednou padlo téma Holky.

„Už jsi měl nějakou?“ zeptal se mě.

„Jo, ale neklapalo nám to,“ odpověděl jsem mu tak, aby nepoznal, že jsem na kluky.

„Aha.“

„A ty?“ zeptal jsem se ho.

„Já to stejný. Asi mám smůlu,“ odpověděl mi a konečně jsme do šli do parku.

„Prosím tě, on se někdo najde,“ řeknu mu. „Nepůjdeme si někam sednout? Už mě trochu bolí nohy.“

„Dobře. Půjdem ještě kousek, tam je krásný místo s výhledem na město,“ odpoví mi.

Tak jsme ještě klábosili a došli jsme na to místo – opravdu krásný výhled. Byl to takový palouček – z jedné strany les a z druhé strany výhled na město a kopec dolů k řece. Za tu dobu, co tady bydlím, jsem tohle místo neobjevil.

„Posadíš se?“probudil mě z výhledu Adam.

„Jo,“ odpověděl jsem a posadil se vedle něj. „Jak si objevil tohle místo? Neznám ho.“

„No když jsem byl malej, tak jsme tady bydleli. S tátou jsme sem chodili a pořád se rvali a smáli se. No a pak jsme se museli odstěhovat, ani už nevím proč. Ale jsem rád, že jsme se zase přestěhovali zpátky, myslím, že to bylo kvůli práci, ale to je jedno.“ A v tom se na mě Adam podíval takovým zvláštním, až výhružným pohledem. Najednou mě popadl a začali jsem se rvát a lechtat. Jelikož jsem hrozně lechtivej, tak jsem myslel, že se počůrám, ale najednou se mě Adam lehce dotknul. Myslel jsem si, že to bylo omylem, a tak jsem ho převrhnul a při tom převrhnutí jsem se ho dotkl na břichu. I přes tu bundu bylo cítit, že má ho má pěkně svalnaté. Adam se na mě podíval a usmál se a teď mě zase přehodil on a pak se to stalo.

„Au, počkej,“ řekl jsem Adamovi a chytil jsem se za ruku.

„Dobrý?“ zeptal se mě.

„Ne. Myslím, že to mám zlomený,“ odpověděl jsem mu a Adam mi pomohl vstát. Podal mi svojí ruku a já jsem vstal.

„Pojedeme do nemocnice. Pojď,“ řekl Adam a šli jsem na blízkou autobusovou zastávku. Při cestě na bus se mě Adam lehce dotknul na dlani. „Hlavně, ať nejsem rudej,“ pomyslel jsem si.

Na autobusový zastávce jsme si sedli a čekali. Zafoukal vítr a všude lítaly listy a jeden přistál Adamovi na hlavě.

„Na hlavě máš lístek.“ Adam pohodil hlavou, ale lístek tam stále byl.

„Počkej,“ řekl jsem mu a sundal jsem mu ho. Při tom sundavání jsem se snažil co nejvíce se dotknout jeho hlavy. Jeho vlasy jsou příjemné a vypadá to, že si je před krátkou dobou myl. „Kvůli mně? Blbost,“ řeknu si a sundám mu lístek z hlavy.

„Hotovo,“ ohlédnu se a vidím autobus. S Adamem jsme nastoupili a jeli do nemocnice.

V nemocnici potvrdili to, že je ruka zlomená, a dali mi ji do sádry. Poděkoval jsem doktorovi a odešel jsem z ambulance. Před ní na mě čekal Adam.

„Tak co, dobrý?“ zeptal se mě.

„Jo dobrý, ale mám být v klidu, tak už půjdu domů.“

„Jo, to je jasný. Můžu s tebou?“ zeptal se mě a při té otázce jsem trochu zrudnul, ale kývl jsem.

Cestou k mému baráku se neustále omlouval a já mu neustále říkal, že to není jeho vina.

„No, tady bydlím.“ řekl jsem a zastavil jsem.

„Dobře. Byl to pěkný den.“

„Jo to byl,“ odpověděl jsem mu a už jsem šel pomalu ke dveřím a v tom mě Adam zastavil.

„Počkej,“ ohlédl jsem se na něj.

„Copak?“ zeptal jsem se ho. Přiblížil se ke mně.

„Ještě než odejdeš, tak ti chci něco říct,“ začal, “víš, od toho okamžiku, co jsem tě viděl, jsi mi přímo padl do oka. Proto jsem byl rád, když jsem si k tobě mohl sednout.“

Při tom vyprávění sem si myslel, že je to jen sen, a za chvíli uslyším ten pitomej budík, který mi oznamuje 6:00, a já musím do školy, ale sen to nebyl.

„Já jen chci, abys to věděl,“ skončil Adam.

Já jsem se jen usmál a odešel jsem ke dveřím, ale najednou za sebou ucítím teplo, otočím se a je to Adam. V tu chvíli vypadal ještě líp než normálně a náhle mi dal pusu. Sice krátkou, ale nádhernou.

„Tak ahoj.“ A s těmito slovy jsem zůstal stát u dveří. Nic jsem se sebe nevydal, byl jsem překvapený. No… po chvíli jsem se vzpamatoval a otevřel jsem vchodové dveře a vešel do baráku. U schodiště jsem se nepatrně bouchl o zábradlí, ale jak jsem měl tu sádru, tak to udělalo ránu na celej barák. Div, že nevylítla sousedka a nehodila po mě něco. „No konečně,“ řeknu si udýchaně, těch pater není zrovna málo.

Otevřu dveře a v tom na mě vyjede máma: „Pane bože, co to máš s rukou?“

„Nic, je to jen zlomený, jsem spadl.“

„No dobrý no, tak pojď večeře je na stole,“ řekne máma a jdu ke stolu jíst. Mňam, Lasagne, ty mám nejradši a začnu dlabat. Měl jsem hlad jako vlk, takže to bylo rychle pryč. No, ale z toho teplého jídla jsem se zapotil, a tak jsem si šel dát sprchu. Samozřejmě sem musel dávat pozor na tu ruku. „Pitomá ruka,“ zakleju a meju se dál.

Po vykoupání jsem se rychle připravil do školy a spát. Po celém tom bláznivém dni jsem se do té postele přímo těšil. Uvelebil jsem se a představoval jsem si, že je v té posteli Adam se mnou a hladí mě po celém těle, líbá mě a všelijak mi dělá dobře. Při té představě se mi postavil, ale byl jsem tak strašně unavenej, že jsem usnul.