Školní láska - Pátek

„Je čas vstávat, je šest hodina a třicet jedna minuta,“ oznámil mi mobil na stolku a já jsem se jen tak tak držel, abych jím nepraštil. „Kdyby to aspoň umělo skloňovat,“ řeknu si sám pro sebe a jako každý ráno dám morčeti salát. Vyjdu ze svého pokoje a vidím na stole dva banánové donuty a vedle nich lístek, na kterém stálo:

Musela jsem do práce dřív a vrátím se až v neděli. Nezlob, máma.

„Páni, jsem doma sám,“ zaraduju se a s chutí se pustím do donutů, které přímo vybízejí ke snězení. Po snídani si vyčistím zuby, obléknu se a vyrazím do školy.

U školy jsem se potkal s mojí největší kamarádkou Terkou.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Čau,“ odpověděla mi a šli jsme pomalým krokem do školy.

„Co se ti stalo s rukou?“ podívala se překvapeně. Nevěděl jsem, jestli jí mám říct pravdu o tom, že mi dal Adam pusu, a nebo jestli jí mám říct lež. „No, lží bych to nenazýval, jen neřeknu celou a tak podrobnou pravdu,“ řeknu si v duchu pro sebe.

„Spadl jsem a zlomil jsem si ji,“ odpověděl jsem jí.

„Aha, a dobrý?“

„Jo, v pohodě,“ řekl jsem a to už jsme dorazili do školy. Šli jsme ke skříňkám a tam jako vždy: sundat bundu, přezout se a jít do třídy. Když jsem už byl na odchodu do třídy, tak uslyším, jak někdo volá moje jméno.

„Ahoj Tome,“ řekl ten hlas. Otočím se a vidím Adama. Byl trochu rozcuchaný, to asi tím větrem, co byl venku, ale byl roztomilý. Jeho modrobílá bunda a ty jeho krásné kalhoty, velká radost se na něj dívat.

„Čau,“ odpovím mu a usměju se na něj. Adam mi úsměv opětuje a jde si sundat bundu. Chvíli jsem se na něj nenápadně díval a když si sundal bundu, tak byla vidět jeho zelená mikina s kapucí, ale nejspíš mu bylo horko, tak si sundal i mikinu. Jelikož ta jeho mikina neměla zip, tak si ji musel přetáhnout přes hlavu, a v tu chvíli jsem uviděl jeho tělo. Sice jen na chvíli, ale viděl jsem ho, krásné hubené tělo. Neměl moc takové „buchtičky“, ale taky neměl „těsto“. No, ale to už začalo zvonit na hodinu.

Otravná škola, nejradši bych ležel jenom doma a lenošil, ale naštěstí uběhla rychle. Nic zvláštního se nedělo krom toho, že budeme psát z dějáku, fakt bomba. Aspoň, že už je oběd.

„Pane bože, proč to tak trvá?“ řeknu potichu ve frontě na jídlo, ale moje naříkání někdo slyšel.

„Někam pospícháš, že seš tak nervní?“ otočím se a uvidím Adama. Jak to, že jsem si ho nevšiml?

„Ne, nepospíchám,“ odpověděl jsem mu, „jak to, že stojíš za mnou? Já jsem si tě vůbec nevšiml,“ zeptal jsem se ho, pomalu až nechápavě.

„No, to víš, sem kouzelník,“ odpověděl mi.

„Hm… kouzelník, jo? Tak zařiď, abychom nepsali z dějáku.“ Konečně se pohnula fronta a já jsem byl u okna, kde se dává jídlo. Pípl jsem kartičkou a kuchařka mi dala jídlo.

„No kéž by to bylo tak jednoduchý,“ řekl mi Adam, když jsme šli ke stolu.

„Pojď na čtyřku,“ navrhl jsem. Naše jídelna měla čtyři stoly po čtyřech a jelikož jsou nejútulnější, tak je mám nejradši, na rozdíl od těch dlouhých, kde sedíš vedle někoho, koho pomalu neznáš.

„Tak jo.“ Adam vybral poslední čtyřku u okna. Posadil jsem se a pustil jsem se do holandskýho řízku.

„A počkat, když si ten kouzelník, tak si vyčaruj, aby to bylo lehký, a potom zařiď, abychom nic nepsali,“ pokračoval jsem s otevřenou konverzací.

„No dobře, kouzelník nejsem,“ odpověděl Adam a já jsem se na něj usmál a strčil jsem si do pusy sousto.

„Pravdou je, že ten děják moc nedávám a nerad se učím sám.“ Když to Adam dořekl, tak mi v hlavě bliklo. „Máma není doma, může jít k nám,“ řekl jsem si v duchu pro sebe.

„Ty?“ zeptal se Adam.

„Co já?“

„No, umíš ten děják?“ zeptal se takovým tázavým pohledem.

„Jo umím. Hele a nechtěl bys k nám? Máma přijde až v neděli, takže bys u nás mohl i spát a společně bychom se mohli podívat na ten děják,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal jsem, že Adam bude souhlasit.

„Hej jo, tak jo. Tak já si po škole skočím domu pro věci a zazvoním na tebe.“ A při týhle větě mi spadl kámen ze srdce. Souhlasil a já byl rád. Celý oběd jsme mluvili o tom, co budeme všechno kromě učení dělat. Hrát na počítači, potom, že půjdeme ven, a nakonec si objednáme pizzu se šunkou nebo se salámem.

U zastávky před školou jsme se rozloučili s tím, že se za chvíli zas uvidíme. Já jsem šel domů. Šel jsem cestou, která byla z jedné strany osázená stromy a druhou stranu tvořily staré činžáky. Procházel jsem kolem lavičky, na které jsme s Adamem seděli. Zahnul jsem doprava z cesty a šel jsem po starých kamenných schodech ke vchodovým dveřím. Strčil jsem klíč, otočil jsem a otevřel jsem dveře. Vyběhl jsem další schody v chodbě baráku a už jsem byl u našich dveří. Otevřel jsem je, a i když se mám zouvat venku, tak jsem se zul vevnitř. To dělám samozřejmě jen, když jsem sám doma, což je ale pomalu pořád. Sundal jsem si tašku a dal si ji do pokoje, potom bundu, kterou jsem hodil na židli, a poté jsem si všiml toho nepořádku.

„Kruci,“ zaklel jsem, ale co se dá dělat. Začal jsem trochu poklízet. Kelímek od jogurtu ze stolu rovnou do koše. A tak to šlo asi deset minut.

„No konečně,“ zaradoval jsem se a sundal si svetr a uklidil jsem ho do skříně spolu s bundou, kterou jsem hodil na židli. Už jsem si chtěl sundávat tričko a kalhoty, ale v tom jsem uslyšel zvonek. Jelikož nemáme takový ten telefon na otevírání dveří, tak jsem si vzal klíče, zavřel dveře a rychle ke vchodovým dveřím. Strčil jsem klíč do zámku a otevřel jsem. Ve dveřích stál Adam.

„No konečně, kdes byl?“ zeptal jsem se.

„Ještě jsem si doma uklízel,“ odpověděl a vešel dovnitř do baráku. Ukázal jsem mu schody, které jsme vyšlapali. Otevřel jsem a stáli jsme v předsíni.

Předsíň byla tak středně velká se skříní, velkou skříní. Jinak klasicky bílá zeď a jedna židle na obouvání. A potom botník, kde jsem měl svoje pěkné botky.

„Pěkný,“ pronesl Adam a položil si tašku na zem.

„Díky,“ otočil jsem hlavou na Adama a usmál jsem se. „Vezmu ti to do pokoje, zatím se tu chovej jako doma.“ Vzal jsem tašku a odešel jsem do mého pokoje.

Můj pokojík je polepenej pár plakáty nějakých herců, zpěváků a různých „ikon“. Jedna velká postel pod oknem, velká skříň se spousty oblečení, počítač a další věci, které v pokojíku nesmí chybět.

„Díky,“ uslyšel jsem Adama nejspíše z kuchyně. Položil jsem tašku a šel jsem za Adamem.

„Tak,“ povzdechl jsem, „chceš něco k pití?“

„Jo, prosím,“ odpověděl mi Adam a já jsem mu šel udělat šťávu.

Naše kuchyň je docela velká, jídelní stůl, který stojí u okna, kuchyňská linka a nad ní nějaké poličky. Právě z nějaké poličky jsem sebral pytlík šťávy Tang a nasypal jsem ho do skleniček, do kterých jsem nalil studenou vodu.

„Tady,“ podal jsem Adamovi skleničku s pitím a sám jsem začal pít z té své.

Adam se napil a já navrhl, abychom se šli učit. Adam souhlasil a šli jsme se tedy učit.

„Cože?“ zadíval se Adam udiveně na hodiny. Koukl jsem se na ně tedy taky a byl jsem taky dost překvapen. Už je 19:30, učili jsme se pomalu čtyři hodiny.

„Páni, tak to zabalíme,“ navrhl jsem a Adam si šel uklidit učení. Já jsem mezitím zavolal do pizzerie.

„Dobrý den, pizzerie Mňam Křup. Co si přejete?“ ozvalo se do telefonu.

„Dobrý den, chtěl bych jednu šunkovou a jednu salámovou pizzu střední velikosti na účet Tom47.“

„Ano, za chvíli tam bude náš posel, přeji dobrou chuť,“ ukončil jsem hovor a šel jsem s Adamem do svého pokoje.

„Za chvíli tu bude pizza,“ oznámil jsem.

„Dobře.“

„Co se děje?“ zeptal jsem se a sedl si vedle něho na postel.

„Nic, jen to že, no prostě…“

„Vyklop to!“ přerušil jsem Adama.

„No to…, potřebuju hrozně na záchod.“ V tu chvíli jsem se začal hrozně smát, až jsem málem padnul na zem.

„No, no jasně, běž přes kuchyň a první dveře vpravo,“ nějak se mi to podařilo ze sebe vytáhnout, ale pořád jsem se smál. Adam se začervenal a odešel na záchod. Já jsem si lehnul na postel a koukal jsem do stropu. „To snad není možný, to se mi jen zdá. Je tady, tady u mě.“ Prohánělo se mi hlavou tolik věcí, které můžeme dělat, ale najednou uslyším zvonek.

„Někdo zvoní!!“ uslyším ze záchodu.

„Jo, vím,“ zařval jsem jako odpověď a šel jsem ke dveřím. Vzal jsem si boty, klíče a šel jsem pro pizzu.

Vrátil jsem se a viděl jsem Adama, jak vychází ze záchodu.

„Si tam byl nějak dlouho, dobrý?“ zeptal jsem se a zavřel jsem dveře od chodby a šel jsem k Adamovi.

„Jo dobrý,“ usmál se. „Mňááám pizza.“ A popadl se za břicho. Vzal si jednu a já jednu a společně jsme šli do obýváku. Velká místnost s velkou plazmovou televizí, černou pohovkou a oknem, s kterým bylo vidět do krásného parku, který je nedaleko. Sedli jsme si, pustili televizi a začali jíst pizzu. V televizi jsme sledovali nějakou romantickou, americkou blbost.

„No a teď bude pusa,“ řekl Adam. A tak se i stalo, „jako bych to neříkal.“

„No jó no. Pořád to samý,“ dodal jsem.

Oba jsme dojedli pizzu a já jsem uklidil krabice do koše.

„Hele, já jsem unavenej jak bejk, tak si dám sprchu,“ řekl jsem. Adam jen kývnul a dál se díval na televizi. Když jsem odcházel do koupelny, tak jsem se od dveří kouknul na Adama a jen sem se usmál nad tím, jak bedlivě sleduje tu americkou ptákovinu.

Vešel jsem do koupelny, zavřel jsem dveře a rozhlídl jsem se. Naše koupelna byla klasická: kachličky, sprchovej kout, kulatý zrcadlo na stěně a umyvadlo pod ním. Zapnul jsem si vodu, svlíknul jsem se a vešel jsem pod proud vody. Při sprchování jsem si představoval Adama, jak se mě dotýká. „Počkat!“ řekl jsem si, „vždyť je tady a já se jak blbec sprchuju.“ Rychle jsem vypnul vodu a ledabyle se usušil a jen v trenkách jsem šel do obýváku. Potichu jsem otevřel dveře, ale bylo pozdě. Adam už spal. Byl jsem trochu zklamaný, ale co se dá dělat. Vypnul jsem televizi a políbil Adama na čelo. Ten se trochu zavrtěl, ale spal dál. Odešel jsem tedy do postele. Už jsem usínal, ale v tom jsem uslyšel tiché otevírání dveří. Moc jsem nevnímal, ale najednou cítím, jak někdo odhrnuje peřinu. Lekl jsem se.

„Neboj, to jsem já.“ Byl to Adam. Spadl mi kámen ze srdce. Adam si tedy vedle mě lehnul a políbil mě. Vášnivě a dlouze mě políbil, ale jelikož jsme byli hodně unaveni, tak jsme ani nic nezačínali a já jsem usnul na boku s Adamovou rukou přese mě.

Spalo se mi moc krásně, ale to by mě nesmělo probudit hlasité bouchnutí dveřmi.

„Jsem doma.“

„Máma!“ vykřikl jsem.