Školní láska - Anděl

Ten klučina se na mě otočil s úsměvem na rtech.

„Ahoj, potřebuješ něco?“

„Promiň,“ začal jsem se omlouvat, „jen si mi připomněl jednoho kluka.“

„V pohodě, to se mi stává často.“

Z davu se ozval nějaký křik. „Tak já už budu muset,“ řekl mi a odešel.

„Ahoj,“ stačil jsem mu říct na rozloučenou a pak se ztratil. Ten kluk mi pořád ležel v žaludku, pořád jsem na něho musel myslet, ale to ani nic jiného mi nemohlo zkazit užít si tuhletu Pride, protože na tu minulou jsem se nemohl dostat. Pride pokračovala až na Střelecký ostrov, kde bylo několik koncertů a jiných zábavných show.

Už bylo něco po deváté večer, ale stále zde bylo asi přes stovku lidí, kteří se stále bavili. Já jsem šel domů, protože na mě šla únava. Pěšky jsem opustil ostrov a vyrazil jsem k nejbližší tramvajové zastávce. Šel jsem takovou zarostlou cestou protože vím, že je to zkratka. Tráva mi sahala pomalu až ke kolenům, občas zde prolítl nějaký ten komár či jiná havěť. A tma, taky tady byla docela tma, protože lampy byly dost daleko od sebe. Blížil jsem se k další lampě, a v tom jsem něco uslyšel. Něco jako praskání nebo něco tomu podobné.

„H-haló?!“

Strachy jsem se otočil za sebe, ale žádná odpověď. Šel jsem dál k lampě, když v tom na mě někdo skočil.

„Tu máš buzerante posranej,“ začal na mě řvát ten chlap, co na mě skočil, a povalil mě na zem, „chlapi, dělejte, zmlátíme ho!“

Z křoví vylezlo dalších pár týpků, kteří neváhali a začali do mě kopat a různě nadávat.

„Kreténe!!“ řval jeden.

„Všechny by vás měli vyvraždit!!“ řval druhý, ale dál už jsem slyšel jen pár výčitek, protože ta bolest byla tak ukrutná, že jsem ztratil vědomí.

„Hej, vstávej.“

Otevřel jsem oči a hned jsem viděl kapky nebo malé loužičky krve. Mé krve.

„Vezmu tě domů,“ řekl neznámý hlas neznámého muže, kterému jsem neviděl do tváře, protože jsem ležel na břichu a nemohl se pohnout. Pak jsem ucítil jeho ruku na mých žebrech, jak se mě snaží pomalu zvednout.

„Au…,“ zaskuhral jsem.

„Promiň, pojď mám tady auto.“

Došli jsme k červenému autu, nejspíše Škoda, v autech se moc nevyznám.

„Posaď se,“ otevřel dveře a posadil mě, spíše položil, na zadní sedačku. Uslyšel jsem, jak nastartoval motor, a jeli jsme. Lampy problikávaly na mojí tvář a já jsem si stále přehrával, jak mě kopali. Pak jsem trochu pootočil hlavu směrem na zpětné zrcátko, ale jeho tvář jsem nepoznal.

„K-Kdo j-jsi?“ vykoktal jsem ze sebe.

„Šetři síly,“ usmál se a dál řídil. V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno. Hlavní bylo to, že jsem v bezpečí. Snad. Pak jsem jen zahlédl, jak vzal mobil a něco do něho mluvil.

Auto zastavilo u nějakého paneláku, víc jsem toho neviděl, protože byla tma. Neznámý muž otevřel dveře a vzal mě do náruče.

„Ach…,“ sykl jsem.

Zavřel dveře auta a já se ho chytl kolem krku. Došli jsme ke vchodovým dveřím paneláku a on otevřel. Vešli jsme dovnitř a šli jsme po schodech do prvního patra. Zamířili jsme k prostředním dveřím. Pravou rukou otevřel klíčem dveře a trochu do nich kopl, aby je otevřel. Vevnitř je zase kopnutím zabouchl. Stáli jsme v chodbě, která vedla do kuchyně. Člověk by neřekl, že jsem v paneláku. Odnesl mě do pokoje, který zde byl jediný, a položil mě na velikou postel a začal mě svlékat. Boty, pak mi rozepnul pásek a kalhoty, které mi pak sundal a odhodil je na židli v rohu. Opatrně mi sundal triko, které skončilo taktéž v rohu, a pod hlavu mi dal polštář a po pás mě přikryl peřinou.

TRrrrrrr!!!!!

Zvonek zvonil.

„Tak kde je,“ uslyšel jsem od dveří. Přistoupil ke mně starší urostlý a vousatý pán. Odhrnul peřinu a začal mi prohmatávat břicho.

„Au!“ zaskuhral jsem.

„No,“ ten starší pán se otočil na toho druhého, „není to nic vážného. Bude stačit, když mu dáš obklad kolem pasu, a zítra to bude v pohodě.“

„Díky, tati,“ řekl ten mladší a vyprovodil svého tátu ke dveřím. Zhasl na chodbě a uslyšel jsem, jak pustil vodu z kohoutku a něco tam namáčel.

Ucítil jsem, jak mi obklad omotává kolem pasu a otírá mi krev z pusy.

„Spi, zítra bude dobře.“ Přikryl mě a já usnul.

Ráno jsem se probudil přikrytý až pod hlavu a s bolestí břicha. Z postele jsem se porozhlédnul a začal jsem vzpomínat, co se stalo. Nic… Na nic si nepamatuju.

!CINK!

Rychle jsem se v posteli posadil a jen jsem uslyšel…

„Au, do prdele! To pálí!“

Poté se otevřeli dveře a do pokoje vstoupil vypracovaný pětadvacátník s kudrnatými, černými vlasy krátko ostříhanými. V ruce držel tác a na něm byl talíř s tousty a máslem a vedle sklenice vody.

„Už jsi vstal,“ usmál se a položil tác na noční stolek vedle postele a posadil se na postel vedle mě, „určitě máš hlad, vezmi si.“ Podal mi talíř s tousty. Podíval jsem se na tousty a na něj.

„Neboj, není to otrávené,“ řekl a já jsem si vzal toust. Dal jsem ho do pusy a ani mi nevadilo, že byl horký, protože jsem měl hrozný hlad. Jediné, co bylo nepříjemné, byla bolest, když jsem jedl, nejspíš jsem dostal pořádně přes hubu.

„Já jsem Mirek, a ty jseš?“ začal nezávaznou konverzaci.

„Já… Já jsem… jsem Petr.“ A ukousl jsem další sousto toustu.

„Moc vtipné, poznám, když někdo lže… Jak se tedy jmenuješ?“ Usmál se a odložil prázdný talíř zpět na tác.

„Tomáš.“ Řekl jsem mu a podal jsem mu i svůj prázdný talíř.

„Pěkné jméno.“ Snažil se mě pohladit po tváři, ale ucuknul jsem.

„Už budu muset jít. Díky za tousty.“ Vstal jsem z postele a rychle jsem se snažil obléct. Moc to nešlo, protože mě každý pohyb bolel, ale nějak se mi povedlo obléct. Mobil do kapsy, klíče mám. Vyrazil jsem ke dveřím, když jsem ucítil Mirkovu ruku.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl mi a já jen mlčky odešel.

Cesta domů nebyla ničím zajímavá, jen nějaká ženská řvala na revizora v metru. Nic zvláštního.

Když jsem přišel domů, nikdo tam nebyl. Naštěstí. Šel jsem do koupelny, kde jsem všechno ze sebe sundal, a podíval se do zrcadla, jak vypadám. PANEBOŽE! Já jsem zřízenej, takhle nemůžu zítra do školy. Modřina na žebrech, břichu a stehnu. Rozbitý ret a bolavá čelist. Všechny věci jsem nechal na zemi a šel jsem se osprchovat. Ani sprchování nebylo moc příjemné, protože kapky padající na moje tělo byly jak nože, pálily a bolely.

Když jsem vylezl ze sprchy, opatrně jsem se utřel a šel jsem do postele. Odhrnul jsem peřinu a lehl si. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo, přemýšlel jsem o Mirkovi… a co Adam?