Princ Hajaja

Bylo nebylo, dávno tomu, v daleké zemi žil král a ten měl syna jménem Albert. Jednoho dne si ho zavolal k sobě a povídá mu:

„Milý synu, jsi už dospělý a je na čase, aby ses oženil. Jdi a najdi si někoho, kdo s tebou stráví zbytek tvého života. Mohl bych ti určit, koho si vezmeš, mám vyhlídnutou pěknou, bohatou princeznu. Ale byl bych špatný král a především otec, kdybych nevěděl, že žít s člověkem, kterého nemiluješ a on tebe, je těžké, a dobré kralování po jeho boku je nemožné. Jdi tedy a najdi si někoho srdci tvému blízkého. Dal bych ti ještě radu. Dej si pozor, aby tě někdo nechtěl kvůli majetku a postavení."

Princ tedy šel a hledal někoho k sobě. Zařídil se podle otcovy rady a po světě putoval v utajení jako potulný bard. Začal ve vedlejším království, kde žila pěkná princezna, ale jemu srdci blízká nebyla. Zkusil to v dalším a dalším, čím dál tím víc se tak vzdaloval od domova. Někde se zdržel déle, ale stále neměl úspěch. Až po velmi dlouhém putování dorazil do vzdálené země. Neměl v plánu se tam dlouho zdržovat. Nežila zde žádná princezna, a tak si chtěl jenom odpočinout.

Seděl před hospodou, kde dnes přespal, když šla okolo partička rozjařených mladíků. Náhle ucítil divný pocit, jako by srdce mu chtělo vyskočit z hrudi a utíkat za nimi. Nemohl spustit oči z jednoho z nich. Byl krásný a nejen tím přitahoval pozornost. Zeptal se hospodského, kdo to je.

„To je přece náš princ se svojí partou, pane."

„A jaký je? Takhle vypadá, že se dost baví."

„To ano, veselý je a bavit se umí. Je taky hodný a moudrý stejně jako jeho otec, dej mu bůh nebe. Přes to všechno je stále sám. Ne že by princezny o něj neměly zájem, ale žádnou si zatím nevybral. Je to škoda, všichni bychom mu to přáli."

Albertovo srdce zaplesalo. S tímto princem chci strávit zbytek života. Není to princezna? No a co má být? Jde jen o to, jak to zařídit, aby se princ zamiloval do Alberta a taky aby ostatní přijali jejich vztah, tedy kdyby nějaký byl. Když si to Albert uvědomil, bylo mu smutno. To nemá žádnou šanci. Se smutkem v srdci zaplatil útratu a odešel. Za chvíli vstoupil do blízkého lesa, kde bloumal a bloumal zahloubán do svých truchlivých myšlenek. Chodil dlouho, až se unavil a usedl do mechu.

Jak tam tak seděl, kdoví jak dlouho, přistoupil k němu nahrbený dědeček.

„Zdravím, mládenče. Dneska je krásný den. Neměl bys, prosím, něco k snědku pro starého poutníka?"

Albert se na něj podíval, usmál se, sáhl do torny a vytáhl to jediné, co v ní měl, jeden velký krajíc namazaný sádlem.

„To nemůžu přijmout. Již by nic nezbylo pro tebe."

„Jen jezte, dědečku. Vám to pomůže a mně to chybět nebude."

„Tebe něco trápí. Viď, chlapče?"

A tak se stalo, že mu začal vyprávět svůj příběh a trápení, ani nevěděl, proč. Když skončil, děda promluvil: „Máš to těžké, hochu. Nevěš hlavu, na každou bolest existuje lék. Vrať se zpátky, přijmi práci na hradě a čekej na svůj čas. Neboj se, on přijde a ty ho poznáš. Do té doby nemluv, jen jedno slovo používej."

Princovi se chtělo strašně spát, a tak řekl jen: „Hajaja…"

„Dobře. Tohle bude tvé slovo do té doby, než ti vlastní srdce řekne, že je čas říci něco víc. A teď spi."

Usnul tedy a spal do druhého dne jako špalek.

Když se ráno probudil, domníval se, že se mu to jenom zdálo. Jaké rozčarování však bylo, když chtěl promluvit a vyšlo z něj jen: „Hajaja." Takže to nebyl sen!

Šel tedy na hrad hledat práci. Když tam dorazil, ptali se ho, co chce. Po odpovědi ‚hajaja‘ ho každý, s kým mluvil, odkázal do patřičných mezí. Když se to stalo již poněkolikáté, přestal cokoliv říkat a snažil se domluvit jinak. Stejně mu nějaký čas trvalo, než našel někoho, kdo pochopil, co chce.

Tak se stalo, že se ocitl v prádelně a dělal tam tu nejtěžší práci. Postupně si tam všichni zvykli i na to jeho ‚hajaja‘ a přišli na to, že když budou dobře poslouchat, snadněji pochopí, co chce. Jeho rukama prošlo všechno prádlo, ať už osobní či ložní, z celého hradu. Když se mu podařilo zjistit, které patří princi, vždycky si to užíval, se vším se pomazlil a dal si stranou jedny ponožky a spodky po jednom kousku, které vyměnil, až přišel další použitý exemplář. Do té doby si s tímto prádélkem hrál a čichal tu překrásnou vůni svého mladého hradního pána, dá se říci i fetoval, ve své komůrce. Velice brzy zjistil, že princovo spodní prádlo má velmi často na své přední části výrazný flek, tehdy si jeho jazýček s nosánkem užily pořádný hodokvas. Uplynul rok, i ten další, a jeho vášeň stále rostla.

Taky v prádelně se jeho pozice změnila, povýšil a už nedělal stále tu těžkou práci. Přesto nevynechal jedinou příležitost ke kontaktu s princovým prádlem, dá se přímo říct, že kontakt s ním vyhledával. Tak se časem nakonec stalo, že vystoupal do pozice, ve které komunikoval přímo s pokojskými. Přebíral od nich všechno špinavé prádlo a vracel jim čisté. Vlastně se měl nejlíp, jak mohl. Každý kousek prádla, tedy i princovo, musel vzít při přejímce do rukou. Našel mezi pokojskými i spřízněnou duši, která rozuměla tomu jeho ‚hajaja‘.

Po čase za ním přišla, zda by jim nemohl pomoci na pokojích, protože některé z nich onemocněly a už nestíhají. Souhlasil, a když se dozvěděl, že bude mít na starost krom jiných i princovy komnaty, měl ohromnou radost. Jediné, co mu ji kazilo, byl fakt, že si bude muset oblékat úbor pokojské, neboť pro muže nic takového neexistovalo. Po oblečení úboru ovšem zjistil, že mu to není nepříjemné, spíše naopak. Bylo přitom zřejmé, že není žena, obzvláště pak v rozkroku, nu což.

Byl proškolen, kdy, kde a co má dělat, které pokoje jsou čí – a mohl pracovat. Ve své práci byl velmi pečlivý, ale v princových komnatách ještě víc. Za tu dobu, co byl na hradě, již zjistil, že princ opravdu nemá žádnou ženu, s kterou by byl zasnouben, ani aspoň neměl takovou vyhlédnutou. Dá se vlastně říci, že byl všeobecně znám jeho výrazný odstup od opačného pohlaví. S každým faldíkem na prádle si Albert pohrál, ke všemu přivoněl a všechny vjemy měl čerstvé a z první ruky. Nechápal, kde se to v něm bere, ta přehnaná, až dá se říci ženská pečlivost, ale když odcházel, bylo vše v takovém pořádku, až oči přecházely. Problém při odchodu byl, že jeho velké vzrušení bylo vidět. Vždy se plížil do komůrky co nejvíce nenápadně.

Po týdnu se vrátila pokojská a on musel zpět do prádelny. O další týden později přišel princ za vedoucí pokojských.

„Jak to máte s těmi pokojskými?"

Vedoucí řádně zatrnulo. „Bylo prosím něco špatně, pane?"

„Ne, naopak. Přijde mi, že před čtrnácti dny uklízela jiná než předtím i potom."

„A v čem je tedy prosím problém? Co si ctihodný pan přeje?"

„Takže chápu to dobře, že mám pravdu?"

„Ano, pane."

„Tak chci, aby uklízela zase! Bylo to tam takové jiné, zvláštní, a lépe jsem se tam cítil."

V té chvíli bylo šéfové úzko. Má říci pravdu, či nikoliv? „Půjčili jsme si ji z prádelny. Jak si to představujete, pane?"

„Chci ji jako osobní pokojskou!"

„Jistě, pane." Snad to dopadne dobře.

Tak se tedy stalo, že Albert se stal osobní pokojskou samotného prince. Další dny probíhaly stejně jako ten první týden, jen s tím rozdílem, že na svou práci měl více času a samozřejmě také na mazlení i vzrušení.

Netrvalo ovšem dlouho a stalo se to, co se státi mělo. Albert byl zrovna zahloubán do rovnání postele, když se otevřely dveře.

„Co tady děláte?”

Pokojská si ani neuvědomila, že normálně nemluví, a z jejích úst zaznělo: „Hajaja.”

„Jo tak děvenka by ráda hajala v postýlce, a ještě k tomu v princově?”

Albert se úplně lekl, zapomněl na opatrnost a otočil se. Když obyvatel tohoto pokoje uviděl, co se Albertovi tyčí mezi nohama, spadla mu sanice a nebyl schopen slova. Poté, co Albert uzřel, co se princovi začíná topořit v rozkroku, padl na kolena. Jediná reakce pána byl úsměv na rtech vyjadřující vše a odpovědí mu byl též úsměv s následným pokorným skloněním hlavy.

„Promiňte, pane, prosím.”

Vtom si uvědomil, že promluvil, o to víc zčervenal a ztuhl v této pokorné poloze vkleče s hlavou čelem opřenou o zem a vystrčeným zadkem, takže ukázal vše, co měl pod sukní.

„Co ti mám prominout? To, že tu ještě jsi, že nejsi to, za co se vydáváš, nebo že ti stojí?“

„Hajaja.”

„Prosím?”

„Hajajaa hajaja.” Albert si uvědomil, že opět nemluví normálně, a nejradši by se zahrabal pod zem.

To už princ stál za jeho velkým zadkem, který by mu mohla leckterá rostlá ženská závidět. Viděl velmi dobře, co má pod sukní a co se to tam s ním děje. Když se pokochal tím krásným pohledem, přešel opět dopředu, uchopil bradu a zvedl sloněnou hlavu, aby viděl do očí, krásných a modrých jako letní obloha. V té chvíli věděl, že tahle podivná pokojská je jeho osud.

„Tak co mi povíš, holčičko?”

„Hajaaja, hajajaa, haaajaja.”

V těch očích si mohl přečíst vše, strach, ponížení, pokoru, touhu, úctu i odpověď na svou otázku. Že by lásku?

„Dobře, odpouštím ti cokoliv, ale budeš oblečena stále takto, budeš vždy oslovována i chovat se jako žena a pod sukní nic mít nikdy nebudeš! Jasné?”

„Hajajaaa hajaja,” zaznělo a současně hlava se opakovaně pohnula směrem nahoru i dolů v jednoznačném gestu.

„Tak aby bylo jasno! Můžeš tu být neomezeně dlouho, jak bude potřeba k údržbě mých komnat, ale hajat budeš u sebe! Zatím.” Poté ji propustil.

Po propuštění si Albert ve své komůrce musel bezpodmínečně pořádně ulevit. Taky bylo na čase zpřetrhat všechny připomínky jeho mužství, a tak všechno své mužské oblečení vyhodil. Co by pro prince neudělal? Chce být přeci jeho ženou, i když to nechápe a neví proč.

Tak začala jeho nová služba u prince. Každý den se jako pokojská postarala o postel i jeho prádlo, občas tam při tom byl i princ. Když už se to stalo poněkolikáté, dostala rozkaz: „Budeš-li pracovat v mých komnatách, nesmíš mít na sobě ani tu sukni."

Hned poslechla, a jak tam stála, dole bez, zrudnula ještě víc, až za ušima. Následovalo několik dalších dní, než se udála další zásadní událost.

„Copak se děje, služtičko? Nemáš snad co dělat, že tak koukáš?"

„Haajaja hajaja."

„Tak víš co? Klekni si tamhle, vystrč na mne tu svoji super prdel, aby bylo všechno dobře vidět, a od teď se tady budeš pohybovat po čtyřech. Máš famózní prdel a já se chci na ni koukat."

Tak se taky stalo. V komůrce Albert zjišťoval, jak se začíná měnit. Bradavky mu rostly a nejen ty. Velice brzy měl hrudník jak holčina v rozpuku. Nebylo to vidět, jen když se oblékl. Přesto na něm princovi přišlo něco podezřelého, tak mu nařídil se svléknout.

„Co to tam máš? Tobě snad raší ňadra! To je zajímavé a chci to vidět stále. Takže budeš mi neustále sloužit nahá a spát ve vedlejší komůrce."

Stalo se. Albertovi služba v nahotě dělala velmi dobře. Jeho prsíčka už dále nerostla. Když ve svém volnu vkleče, s roztaženýma nohama a s čelem na zemi vystrkoval na prince svoji zadnici a ukazoval mu absolutně vše, byl vždycky silně vzrušen. Navíc v těchto chvílích slyšel za sebou podivné zvuky, takové čvachtavé, a taky vzdechy, dobře věděl, co to znamená, a byl rád za to všechno, co prožívá.

Jednou přišel princ z lovu a strašně ho bolely nohy. „Pojď sem, služko, potřebuji, aby ses postarala o mé nohy!"

Albert mu velice rád poskytl požadovanou masáž. Netrvalo dlouho a měl tak silnou touhu líbat tyto končetiny, že neodolal a učinil to. Když vzal prstíčky do pusy, zažužlal je a vzhlédl, co princ na to.

„To se mi líbí. Tohle budeš dělat denně!"

Pokračoval v činnosti. Lízal chodidlo, sál prsty a vylizoval prostor mezi nimi. Evidentně to oběma dělalo dobře a líbilo se jim to.

Takto příjemně oběma plynul čas. Albert vždy věděl, kdy jeho pán přijde, aby byl připraven mu dobře sloužit k jeho spokojenosti.

Ne vždy však svítí sluníčko a každé štěstí má svůj konec. Princ se dlouho neukázal, po celém hradě se šířila obava, co s ním je. Natož v případě jeho služebné, to bylo zřejmé na první pohled. Nevydržela to a musela ho jít hledat. Oblékla se a vyrazila.

Chodila po okolí, ptala se lidí, zda pána hradu neviděli. Postupně vypátrala, kde byl viděn naposledy a co dělal. Podle toho poznala, že byl unesen, a bylo jí jasno, že jako žena se bohužel dál nedostane. Nerada, ale musela si sehnat mužské oblečení a obléci ho. S ohledem na zkušenosti v prádelně věděla, jak to vyřešit.

Oblečen jako zamlada vyrazil Albert do putyky, o které se vědělo, že se v ní setkává spodina společnosti. Začal se tam postupně sbližovat s místním osazenstvem. Když noc končila a začínal den, věděl, co potřeboval. Teď nastal čas vymyslet, jak dál, a rychle jednat. Ještě vylepšil svoji ústroj i výstroj a mohl vyrazit. Díky otci a rádci věděl, hlavně však uměl se úspěšně postavit v boji několika protivníkům najednou. Podle toho, co zjistil, by s únosci neměl být problém. Buď se mu podaří prince vysvobodit nenápadně, nebo holt bojem. Ve skalách za lesem by měla být jejich skrýš.

Na místo dorazil další den v podvečer. Rozhodl se nejdříve udělat průzkum. Našel, co hledal. Bylo zde pět banditů a vzadu ležela spoutaná jeho láska. Po bedlivé prohlídce zjistil, že se může dostat k princi zezadu a při troše štěstí i nepozorovaně. Počkal, až všichni usnou, a šel na to. Dostat se k princi nebyl problém. Rozvázal ho a šli pryč. Nebyli však dostatečně opatrní, spadl kamínek a zlosynové se probudili.

„Kořist nám utíká!"

Vrhli se na oba prince, ale neměli proti nim šanci. Byli zneškodněni, svázáni a necháni tak, dokud si pro ně nepřijdou královští biřici. Cestou ze skal princ svému neznámému zachránci poděkoval:

„Děkuji, neznámý, za záchranu. Přepadli mne nepřipraveného, bez tvé pomoci bych tam ještě byl a kdoví, jak bych skončil."

Při jízdě lesem Albert promluvil:

„Ctihodný pane, je mi to líto, ale musím vás opustit. Povinnosti mne volají."

„Samozřejmě. To chápu. Až budeš mít cestu kolem mého hradu, stav se, prokaž se tímto prstenem a budeš mým váženým hostem a dostane se ti poct, jakých si zasloužíš." S těmi slovy mu předal vzácný prsten z rodinného pokladu, který mohl nosit jen nejstarší muž. Tak se tedy rozešli.

Albert pospíchal na místo, kde měl schováno své oblíbené oblečení služky, a rychle se převlékl. Byl už zase spokojen, bylo mu dobře a jako služka utíkal na hrad. Dostala se tam včas, svlékla se a čekala na svého pána. Opět byla sama sebou a byla šťastná. Stihla to na poslední chvíli, sotva zaujala čekací polohu, princ vcházel do dveří. Začala na něj radostí vrtět svou zadnicí na uvítanou. Vše se vrátilo do starých kolejí.

Trvalo to ovšem jen pár dní. Princ začal být zamyšlený, truchlivý a ty každodenní zvuky se neozývaly, dá se přímo říci, že princ si své služebné nevšímal, až ji ignoroval. Když to trvalo několik dní, Albert se ho zeptal:

„Hajaaja? Hajaja."

Odpovědi se mu nedostalo, ale nedal se odbýt. Nakonec se odpovědi dočkal.

„Víš, kde jsem celou dobu byl, děvče?"

„Hajaaja? Hajaja."

„Nechal jsem se překvapit lapky, kteří mne unesli a drželi mne ve své skrýši. Byl jsem tam několik dní a docela se bál, co se mnou bude. Už jsem ztrácel naději, když se objevil on. Rozvázal mne a chtěl odvést pryč. Při útěku nás ovšem nachytali a došlo k boji. Bojoval udatně jako šlechtic, nebo možná i jako princ, a společnými silami jsme zvítězili. Víš, co je na tom divné?"

„Hajaaja? Hajaja."

„Že jsem se s ním cítil tak divně. Tak nějak jako s tebou a přitom jinak. S ním jsem cítil vlastně štěstí a v tvé blízkosti je to zrovna tak."

Vtom se rozplakal usedavým pláčem. Albert zmizel ve své komůrce a hned byl zase zpátky.

„Neplačte, pane můj. Prosím."

Princův pláč na chvíli ustal, jeho udivený pohled se upřel na služku a pláč vypukl znovu v ještě větší intenzitě.

„Pane můj, prosím, neplačte. To příšerně bolí. Vždyť vás mám nade všechno ráda." S těmi slovy mu podala prsten. Princovy oči těkaly z prstenu na Alberta a zpátky. Jeho pláč při tom pokračoval, ale zněl už jinak a na rtech se začal objevovat úsměv, který z počátku vypadal jako škleb. Jeho ruka udělala jednoznačné gesto poklepáním na postel. Albert tam ihned rád vyskočil. Princ se mu přisál k jeho velkým, vlastně obrovským ztopořeným bradavkám a sál je jako malé dítě. Oběma to dělalo velmi dobře. To uklidnilo prince natolik, že byl schopen promluvit.

„Já tě strašně moc miluji. Jak se vlastně jmenuješ? Hajaja to asi nebude. Taky bych rád věděl, kdo jsi."

„Jmenuji se Albert, pane, a jsem princ z Malého království."

„Z malého nebo Malého?"

„Z malého Malého, pane."

„Tak to je věc. Existuje totiž proroctví, které říká, že největší štěstí pro mé království přijde z Malého království. Jmenuji se Karl a neříkej mi pořád pane. Pro prince se nehodí, aby tak někomu říkal, není-li to jeho otec."

„Nebo jeho manžel."

„Tak to je jiná, ale tomu tak není, zatím."

Během tohoto rozhovoru i po něm jejich ruce, ústa i jazyky prozkoumávaly každičký detail těla toho druhého. Cesta skončila v rozkroku. To, co tam Albert uviděl, ho fascinovalo, chtěl to mít v sobě a už se nemohl dočkat, až přijde o panenství. Oba společně a vzájemně ochutnali tu nejlepší krmi, co může kdy poskytnout muž muži. Od toho dne již Albert nikdy nespal v komůrce a poskytovali si denně tu svoji dobrotu.

Čas plynul, Albert už nebyl "vězenkyní" komnat a vycházel ven jako žena. Chodil po hradě i do podhradí se běžně dostal a všude se začalo šuškat, že si princ našel svoji vyvolenou. Jen pár lidí vědělo, jaká je skutečnost. Jejich vztah se stále prohluboval a on byl pro všechny princezna Berta, pro prince pak milovaná Bertička. Karl to nakonec nevydržel. V soukromí před ní poklekl a podávaje jí prsten, řekl: „Má drahá Bertičko, vezmeš si mne za muže, prosím?"

„Velice ráda, drahý. Jen, co na to řekne můj otec, si nejsem tak jistá. A bojím se, až se lidi dozvědí celou pravdu, co se bude dít."

„Snad to dopadne dobře. Pokud ne, opustíme vše a půjdeme někam, kde budeme moci žít spolu, budeš-li chtít. Doufám i věřím, že můj lid mne má natolik rád, že mi jinakost nakonec odpustí. Ty to máš doma jak?"

„Docela podobně jako ty, ale nebyla jsem tam již mnoho let, a navíc se vracím jako někdo jiný. Víš co? Pojď, sbalíme se a pojedeme za otcem. Požádáš ho o mou ruku."

„Dobře, jdeme na to."

Začali tedy balit, a když bylo hotovo, vyrazili. Vezli zásnubní dary pro otce. Cesta byla dlouhá a těžká, nebyla vůbec jednoduchá. Nejhorší chvíle zažívali, když lidi přišli na to, co je Berta zač. Ne vždy se holt takové tajemství podaří udržet. Dokonce je i zbili tak, že několik dní nemohli pokračovat v cestě. Jejich láska přes to přese všechno rostla.

Problém ovšem nastal, když dorazili do Malého království. Řešili zásadní otázku, zda do rodné země má vstoupit Albert nebo Berta. Nakonec se rozhodli pro ženskou variantu, což se později ukázalo jako chybné. To, že se k nim chovali lidé jako k cizím, se dalo pochopit, ale to, co následovalo poté, co zjistili, kdo jsou doopravdy zač, bylo opravdu hrozné. V jedné vesnici je chtěli dokonce ukamenovat a zachránil je útěk do lesů. Ve dvou dalších došlo k útoku na jejich osoby naštěstí jen slovně, v těch dalších to už šlo, ale příjemné to tedy nebylo. Čím více vstupovali do hloubi země, tím více byli lidé k nim a jejich vztahu vstřícnější.

Když už dorazili do podhradí, vítali je, jak bylo hodno k jejich postavení, bylo to sice zaražené a odměřené, ale rozhodně tak hlasité, že i stařičký, sešlý a nahrbený král vyšel z hradu. Starý pán na první pohled nevěděl, co se děje. Lidi nepochopitelně provolávali slávu, navíc trochu divným způsobem, cizímu pěknému mladíkovi, podle všeho princi, a překrásné dívčině, možná princezně, která ho doprovází. Jeho srdce mu záhy prozradilo, o koho se jedná.

„Jsi to ty, Alberte, synu můj drahý?"

„Ano, jsem to já, otče."

„Už jsem myslel, že se tě nedožiju. Jak divně to vypadáš?"

„Když já se cítím jako žena, tatínku."

„No je to divné, ale pokud se cítíš takhle líp, nic s tím nenadělám. Hlavně tě prosím, buď opatrný a vždy zvaž vhodnost či nevhodnost tohoto oblečení. Lidi bývají zlí, dokážou ublížit, a to především ti, kteří tě neznají a nemají rádi. Kdopak tě to doprovází, drahý synu? Nebo snad drahá dcero?"

„Radši dcero, můžu-li prosit, pokud to bude možné. To je princ Karl."

Tu se vložil do jejich rozhovoru sám Karl.

„Dobrý den, pane králi. Přivedl jsem vám dceru, co odešla odsud jako syn, a chtěl bych vás požádat o její ruku."

„To tady a teď řešit nebudeme, princi. Uspořádáme hostinu, pozveme na ni tvé rodiče a ty oficiálně při ní požádáš o ruku. Pokud budou všichni souhlasit, může být za rok poté svatba. Jestliže budete mít ještě zájem."

Bertě z toho zatrnulo, takhle dlouho zůstat ještě pannou, hrůza.

Tak začaly přípravy na zásnubní hostinu. Oba milenci měli každý zvlášť samostatný pokoj. S ohledem na skutečnost, že také obdrželi každý svého osobního strážce, si nemohli dovolit žádnou intimnost kromě pusy. Vyrazil posel za matkou i heroldi se zprávou o připravovaných zásnubách. Všichni s radostí přijímali tuto informaci, a to až do okamžiku, kdy se dozvěděli, že si jejich princ bere prince. Takových, kterým to vadilo, bylo velmi málo, ostatní jim to štěstí přáli. V princově zemi to bylo podobně.

Teprve tehdy, když dorazila princova matka, začaly přípravy naplno. Lovci vyrazili do luhů a hájů, řezníci na pastviny i dvorky. Za týden bylo vše hotovo, navařeno, hosté přijeli, i muzikanti s komedianty dorazili a mohlo vše začít. V čele stolu seděl on, ona po jeho pravici, napravo měla otce, vlevo od nich se usadila matka. Já tam také byl a radoval se s nimi.

Po lehkém úvodu s občerstvením vystoupil Karl.

„Vážený otče, má ctěná matko, žádám vás před úctyhodnými hosty o požehnání k sňatku s mojí milovanou Bertou. Slibuji, že se o ni budu starat navěky. Moje drahá Bertičko, dáš mi, prosím, svoji ruku, abych tě odvedl k oltáři, a ruku v ruce jsme prošli životem v dobrém i zlém?"

Oči všech přítomných se obrátily na Bertu, která byla teď na řadě.

„Můj milý Karle, nikdo jiný než ty nemůže vědět, jak ráda ti tu ruku dám."

Teď byla řada na králi a všichni čekali, co řekne.

„Před léty jsem měl syna. Odešel do světa a já doufal, že se brzy vrátí s nevěstou. Má očekávání se však nenaplnila. Zestárl jsem, až mi to není milé, vrátila se mi dcera a přivedla si ženicha. Nu což, je to moje milované dítě tak či tak. Obávám se, že to, co přijde jako důsledek dnešní události, nebude dobré. Současně také doufám, že budete, děti moje, natolik moudré, aby se to obrátilo v něco mnohem lepšího, a zavládne v obou našich zemích porozumění k jinakosti, která bude spojovat, nikoliv však rozdělovat. Žehnám vám a vašemu svazku a buďte šťastní."

Teď byla řada na královně, ta rozhodne.

„Jsem na tom dost podobně jako král. Očekávala jsem trochu jinou nevěstu pro svého syna. Obavy i naděje vycházející z tohoto podivného svazku mám s králem též podobné. Tak moc jsem se těšila na vnoučata a budu si to muset odepřít. Mám syna ráda, jeho vyvolenou jsem již měla tu čest poznat natolik, že vím, jak se ti dva k sobě hodí. Je hodná i šikovná a patří k němu přes všechnu tu podivnost. Žehnám vám, ať váš vztah je šťastný, mějte se rádi a buďte spolu zdraví dlouhá léta, děti moje."

Tehdy začala hrát hudba, hosté začali tleskat a zazněly dělové salvy na oslavu zasnoubení, aby lidé věděli, že se to stalo.

V té chvíli se Berta naklonila k otci a proběhl tento rozhovor.

„Tati!"

„Ano, dcero?"

„Když mne strašně mrzí, že nebudeš mít vnoučata."

„To nevadí, Alberte, hlavně, že budeš šťastný."

„Navíc i já bych chtěl mít děti."

„Vzpomínáš si na maminku?"

„Ne. Zemřela přeci při porodu."

„Víš, tohle byla pohádka pro malé děti. Pravda je jiná."

„?????????"

„Já jsem tvá matka."

„?????????"

„Jsem magický tvor. Vypadám jako muž, chovám se jako muž, cítím se v podstatě jako muž, zkrátka žiji jako muž, a přesto můžu mít děti. My oba jsme muži, co mohou mít se svým správným partnerem děti, vlastně po reprodukční stránce jsme ženy."

„To je divné."

„Myslíš? Zeptej se svého srdce. Ne všechno, co je běžné, je taky jediné možné."

„Dobrá, a když ty jsi matka, kdo je otec?"

„Přece rádce."

„Takže budu mít děti a ty vnoučata?!"

„Až přijde váš čas, ano."

„A to s Karlem?"

„Proč myslíš, že se oba chcete vzít?"

„Z lásky?!"

„Jistě, to taky a především, ale cítíte též svůj rozmnožovací pud."

„Děkuji, tatínku, vlastně maminko. Teď už chápu, proč jsem nemohl najít pro sebe vhodnou princeznu."

„Zato jsi našla svého prince."

„To bych asi byla lesbička, kdyby to byla princezna!"

„Hlavně se mějte rádi."

Tak já můžu mít děti! Škoda, že až za tak dlouhou dobu, to se nedá vydržet.

Po zásnubní slavnosti si čerstvé snoubence zavolal král k sobě.

„Mám jednu věc, děti. Asi je vám jasné, že přes to všechno, co se před chvílí stalo, nemůžete mít spolu nic až do svatby. Můžete si ovšem vybrat, jak toto nic budete ještě rok prožívat. Každý sám a bude vše jako doposud, nebo spolu, ale pak budete uzavřeni do pásu cudnosti, takže si opravdu nebudete moci nic dovolit. Pro vaše hygienické potřeby budete mít společného umývače, který vám na potřebnou dobu pás sundá. Budete se umývat samozřejmě každý zvlášť. Tak co si vyberete?"

Snoubencům ztuhl úsměv na rtech, očima se domluvili.

„Chceme být už spolu, otče! Za každou cenu."

„Dobře, jak chcete."

A nastal den svatby a já tam taky byl, pil a radoval se. Svatební noc pak divoká byla, čísel mnoho stalo se a o panenství Albert přišel. Po čase i křtiny byly a já opět byl jsem tam. Hezké vnouče máme, vlastně vnoučata jsme křtili, holčička s chlapečkem to byli. Protože stále neumřel nikdo z nich, žijí všichni ještě dnes.