Sněžník a sedm trpaslíků

Za sedmero horami a sedmero řekami bylo království a v něm žil král se svým synem. Řekněme si to na rovinu. Král byl pro chlapce otčímem. Hoch pak byl od narození vychováván ve všem jako holka. Byl vždy abnormálně bílý a jeho oblečení tuto bělost ještě podtrhovalo. Pro to všechno mu lidi říkali Sněžník nebo Sněženka. Čas plynul a Sněžník dospěl. Všichni ho měli rádi, jen otčím s ním měl problém. Sněžník byl oproti němu tak mladý a hezký, že se každý kluk tajně po něm obracel. Král vytáhl své kouzelné zrcadlo a pravil:

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je z mužů největší davajka na světě?"

„Sněžník, pane králi, Sněžník. Ještě o tom sice neví, ale až se mu naskytne příležitost, velmi rád bude nastavovat svůj zadek k zásunu kdekomu."

Krále chytil takový vztek i zloba ze závisti, až ta se změnila v čirou nenávist. Co má kdo dávat svůj zadek všanc? On je král a on jediný může mužům dávat svoji dírku k dispozici! Zavolal tedy náhončího a zaúkoloval ho.

„Jdi, vezmi Sněžníka s sebou, někde v klidu a tajnosti ho zabij a jeho srdce mi přines!"

„Ano, Pane."

Šel tedy, cestou sebral Sněžníka a spolu odešli do hlubokého lesa. Nebyl ovšem takový necita, dá se říci, že ho měl rád více, než bývá zvykem.

„Běž dál sám a už se nevracej! Král chce, abys byl mrtvý, ale zabít tě nedokážu."

Tak se tedy rozešli. Náhončí na hrad a princ hlouběji do lesa. Šel dál a dál, dokud ho nohy nesly. Časem přišel na palouk, kde byl domek.

„Je tu někdo?"

Nedostal odpověď, tak vstoupil dovnitř bez povolení. Trochu se při tom musel sehnout. Byl tam stůl a u něj sedm židlí. Ve vedlejší místnosti objevil sedm postýlek. Vrátil se ke stolu a dal si něco z toho, co na něm bylo, k jídlu. Pak se chtěl vyspat, ale do jedné postele se nevešel, tak použil všechny, přitažené k sobě.

Vzbudily ho hlasy odvedle.

„Kdo mi snědl večeři?"

„Mně taky zmizelo jídlo!"

Když tu se ozvalo kousek od něho: 

„Kde mám postýlku?"

Lekl se a vyskočil jako čert z krabičky. Vůbec si neuvědomil, že je nahý, tedy skoro nahý, dokud se neozvalo hromadné uff. Teprve teď si všiml sedmi pomenších, vousatých, namakaných mužíčků. Jeden z nich promluvil:

„Kdo jsi a co tu děláš?"

Začal se cítit divně, tep se mu zrychloval, nozdry se mu začaly rozšiřovat a na kalhotkách to bylo také moc znát. Nevěděl proč, ale padl na kolena a pravil:

„Pánové, prosím za prominutí. Jmenuji se Sněžník, řečený Sněženka. Byl jsem vyhnán z domova, chtěl jsem si zde odpočinout a jít dál. Nikdo tu však nebyl, koho bych požádal o dovolení, a byl jsem opravdu moc unaven. Jestli budete souhlasit, rád bych si odsloužil svou nehoráznost."

„Jo tak tobě říkají Sněženka?! Koukám na tvé oblečení a mají asi důvod. Tak ty bys chtěla u nás sloužit? Proč ne? Oblékni se, couro! Kdo se má furt koukat na reakci tvého rozkroku? Neboj se, tvých služeb určitě využijeme, jako u každé ženské!"

V té chvíli si všichni trpaslíci stáhli kalhoty, ukázali své velké chlouby a Sněžník si uvědomil, že už navždy bude jen Sněženka. Cítil vzadu takový zvláštní, mokrý pocit a jeho vzrušení rostlo nade všechny meze.

Sněženka se přisunula k nejbližšímu pyji a začala se o něj starat ústy i jazykem. Následně přešla k druhému, pak i k dalšímu a ještě k dalšímu. Obšťastnila všechny, takže každý byl řádně ztopořen – a začala nové kuřácké kolečko. Při tom, jak je obhospodařovala, se trpaslíci představovali:

„Tak právě tě šoustal Šoustal!"

„Užila sis to? Lízal tě Lízal."

„To jsem tě s chutí krásně přefik, vždyť jsem taky Prefik."

„Pěkně jsem si zažužlal, neb jsem Žužlal."

„Právě jsi poznala Bimbyna, co má řádného bimbyna."

„Jsi měla tu čest poznat šuldu Šuldy."

„Tak a teď je na řadě krásný kokot Kokotítka."

Nepřestala s tím, dokud si všichni trpaslíci neulevili do jejích úst.

Od toho dne jim sloužila každý den, starala se o domácnost i o jejich chlouby. Šikovní trpaslíci udělali ze svých postýlek a nějakého přidaného dřeva obrovské letiště, na které se vešli všichni a mohli se Sněženkou provozovat nevázané a obrovské sexuální orgie. Netrvalo až tak dlouho a přišla i o panenství.

Vše mohlo býti tak, jak bylo, a všichni mohli býti šťastní. Problém nastal, když se otčím rozhodl po delší době podívat se do zrcadla.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je z mužů největší mrdna na světě?"

„Sněžník, pane králi, Sněžník. Šuká mnohokrát denně a ještě je mu to málo. Navíc už si neříká Sněžník, ale jenom Sněženka, a zásadně nechce, aby to bylo jinak. Zacházejí s ním jako s poslední děvkou a jemu se to strašně líbí."

Krále chytl nevídaný vztek a nechal si zavolat náhončího.

„Kde je Sněžník? Co jsi s ním provedl?!"

„Je mrtvý, pane, jak jste nakázal."

„A jak mi vysvětlíš, že jsem se dnes dozvěděl o jeho sexuálních orgiích?!!"

To už nešťastníkovi došla slova, na tuhle otázku nevěděl, co odpovědět. Král ho předal katu jako zrádce s tím, že jeho smrt musí být dlouhá a bolestivá. Začal hledat řešení, jak se nemilé konkurence zbavit. Vytvořil anální šperk, který v sobě obsahoval silné, smrtelné afrodisiakum. Pomocí kouzla zjistil, kde se nachází jeho nevlastní syn, a dalším kouzlem si změnil podobu na švarného mládence. Teď byl připraven, a tak vyrazil. Došel na místo a měl štěstí. Sněženka byla zrovinka sama doma.

„Ahoj, děvče. Jak se máš?"

„Dobře, mládenče. Jen tu zrovna není nikdo, kdo by mi udělal dobře."

„Copak, copak? Ty snad nějak trpíš?"

„Touhou, pane, neukojitelnou touhou."

„Tak to tu pro tebe něco mám."

S těmi slovy jí podal kolík.

„To si strčíš do své roztoužené dírky a budeš mít klid."

Sněženka si to vzala, poděkovala a těšila se, až zasune. V klidu si kolík nejdříve prohlédla. Byl to celkem obyčejný, silný a dlouhý anální kolík s obrovským zúžením, který byl celý ze zlata a na základně ozdobený velkým drahokamem. Již se nemohla dočkat, a tak ho do sebe rychle strčila, až nadoraz. Jak se ukázalo, byl větší, než se zdál, takže ji zásun docela bolel. Když už byl kolík vevnitř, byl to zvláštní pocit, jako by v ní ještě nabýval, stejně tak jí přišlo, že jí roste zadnice, snad i kozičky, a naopak se zmenšuje mužská chlouba. Bylo to tak rajcovní, až se začala zmítat v obrovském, nekončícím orgasmu. Nakonec upadla do bezvědomí tak hlubokého, že vypadala jako mrtvá.

Když přišli trpaslíci domů, velmi nad ní plakali. Udělali pro ni pěknou truhličku se skleněným víkem, kterou si vystavili venku u dveří, aby vždy, když budou vycházet či vcházet, ji dobře viděli.

Po čase jel okolo spanilý princ. Uviděl ji tam stále ležící a stále překrásnou. Hledě na tu krásku, vzplanul k ní láskou a spalující touhou. Vytáhl ji z rakve a začal se jí věnovat. Když zjistil, jaká je skutečnost, zarazilo ho to, ale jeho chtivost byla natolik velká, že ho taková drobnost neodradila. Když už byl silně vzrušen, chtěl zasunout a v tu chvíli zjistil překážku, která mu bránila uskutečnit to, co měl v úmyslu. Musel vynaložit velmi velké úsilí, aby si uvolnil cestu do nitra oběti. Povedlo se a urychleně vstoupil. Čím více takto ukájel své obrovské mužství, tím pozitivnější zpětnou odezvu dostával, až došlo k úplnému probuzení spáčky.

Když se trpaslíci vrátili z práce, našli oba sedící na zápraží nahé a v objetí. V prvním okamžiku trpaslíky popadla velká závist, ale když viděli, jak se k sobě Sněženka s princem mají, a zjistili, že ani tak nepřijdou zkrátka, byli za všechno rádi.

Otázkou bylo, co se zlým králem. Bylo jim všem zřejmé, že za vše zlé, co se Sněžence kdy dělo, může právě on. Rozhodli se, že se ho zbaví způsobem, který určitě nečeká. Sněženka se namaskovala, aby nebyla k poznání a aby byla velmi sexy. Vyrazila na hrad a tam se vetřela do královy přízně. Nebylo vyhnutí, oba skončili v posteli a plán se začal naplňovat. Oba souložili celou noc i den, střídali polohy, nejčastější pak byla ta, kdy si jeden z nich bral druhého zezadu – a to platilo v obou případech. Když nastala druhá noc, král začínal ochabovat, zatímco Sněženka chtěla stále pokračovat. Už ho v podstatě znásilňovala, většinou na koníčka, a když to nešlo takhle, tak ústy. Nad ránem se plán naplnil a král zkolaboval. Do uvolněného hradu se nastěhoval princ se svojí láskou i s trpaslíky, a jestli nezemřeli, tak souloží Sněženku dodnes.