Šíleně smutný princ

Byl jednou jeden král jménem Jindřich, který měl již dospělého syna Parise. I rozhodl se, že je čas ho oženit. Již od narození byl zasnouben s princeznou Helenou. Když se dozvěděl, co na něj jeho otec chystá, vůbec se mu to nelíbilo. Věděl totiž, že ať se bude jeho otec, nastávající, rádcové anebo kdokoliv jiný snažit sebevíc, neučiní ho nikdy šťastným. Jeho zájem rozhodně směřoval jiným směrem, než v jakém by ho mohla uspokojit jakákoliv jeho nastávající.

Vyvstal mu tak problém, jak se vyhnout svatbě. Měl naštěstí moudrou chůvu, pro kterou byl synem, kterého nemohla mít, a ta ho nade všechno milovala. Hned jak se objevil zmíněný problém, začala ho s ním řešit. Nakonec došli k jediné možnosti. Vymyslet pro kandidátky takový úkol, který nebude uskutečnitelný. Najít něco takového se ovšem ukázalo být dosti problematické. Nakonec chůva přišla s nápadem, že kdyby byl princ smutný, hodně smutný, tak jeho nastávající by ho musela natolik rozptýlit a pobavit, že jeho smutek zmizí. Problém byl, že princ byl ze své podstaty veselá kopa, kterou jen tak něco nerozhodí. I s tím si chůva věděla rady. Do manžety jeho košile zašila cibuli, a tak když se jeho tvář chtěla rozesmát, stačilo si přičichnout a rychle ho toto nutkání přešlo.

Když ho jeho otec potkal, ihned ho zarazilo, jak je zaražený a smutný.

„Copak je, synu?”

„Ani pořádně nevím, otče. Nechci se oženit s někým, kdo nebude inteligentní a vtipný.”

„To se snad dá nějak zařídit.”

„To teda nevím, jak to chceš udělat. Jedině snad, že bych si vzal někoho, kdo zažene mé chmury inteligentním způsobem.”

„Dobře synu, uděláme to, jak chceš.”

Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil. Ty odolnější, které stále zůstávaly, slyšely od prince něco podobného.

„Děkuji, že jste vážily cestu za mnou, vyjedly a vypily, co se dalo. Je čas, abyste odešly. Opravdu to myslím vážně. Děkujeme, odejděte.”

Až přijela jedna princezna s doprovodem z daleké země. Vše probíhalo stejně jako už tolikrát předtím do okamžiku, než uviděl jeho. Měl co dělat, aby udržel kamennou tvář, jeho tlak stoupal, a nejen ten. Při večeři zjistil, že se jedná o bratra, který doprovází svoji sestru na cestě za štěstím. Tak tady najdeš maximálně štěstí ty, a nikoliv tvá sestřička, pomyslel si princ. Celý večer se snažil být v jeho blízkosti. Jediný problém, který celou dobu měl, bylo neusmát se.

Když byl konečně sám, nechal si zavolat chůvu a kul s ní pikle, jak zjistit, zda je jeho objekt zájmu vhodný, a v případě, že ano, jak to navléct, aby mohli být spolu.

Hned ráno začal realizovat vymyšlený plán a zašel za otcem.

„Otče, začínám být z těch neúspěšných námluv unavený. Nešlo by toho už nechat, prosím?”

„To nepřipadá v úvahu, jedině kdyby sis vzal tu, která je ti zasnoubena.”

„To neee! To bych nedal. Co kdyby se rozšířila pravidla námluv?”

„Rozšířit? Jak to myslíš?”

„No, že by se o mou ruku nemusely ucházet jen princezny a šlechtičny.”

„To jako děvečky a jim podobné? Nikoliv, to nepřipadá v úvahu!”

„Spíše jsem měl na mysli přidat i jiné pohlaví.”

„To si děláš legraci!”

Stačil však jediný pohled na prince a bylo mu jasné, kam míří.

„Ne, ne, to není možné. To se mi snad zdá.”

Měl svého syna rád, tenhle jeho návrh mu nevyhovoval, ale když viděl, co viděl, ozvalo se jeho srdce.

„Tohle je na mne moc. Večer si o tom ještě promluvíme.”

„Dobře, otče.”

S tím se rozešli a každý vyrazil za svými povinnostmi.

Samozřejmě, že princezna se celý den snažila prince zabavit a pro něj to bylo utrpení i z toho důvodu, že s ní byl její bratr. Dříve, než se sešel s otcem, se mu naštěstí poštěstilo potkat prince o samotě, a tak se na něj usmál. Když se takhle míjeli již poněkolikáté, zaregistroval, že i on se na něj usmál. Ještě se jejich setkání několikrát zopakovalo, pravda, bylo čím dál zřejmější, že oba se cíleně snaží potkat bez přítomnosti jiných, než na sebe promluvili. Tak se dozvěděl, že objekt jeho zájmu se jmenuje Václav a že i on si ho všimnul na první pohled. To už byl čas na setkání s otcem, a tak se rozešli. Václav odešel do svého pokoje a Paris za otcem.

„Synu, celý den jsem přemýšlel nad tím, co jsi mi ráno řekl. Měl jsem již delší dobu podezření a ten rozhovor ho jen posílil. Řekni mi, prosím, pravdu. Tebe ženy nepřitahují, viď?”

„Je mi to líto, ale máš, otče, pravdu. Přitahují mne muži a to již delší dobu.”

„To není úplně ideální, ale co se dá dělat. Je zde někdo konkrétní, nebo nemáš zatím nikoho, o koho by ses zajímal?”

„Dokud nepřijel princ Václav, tak nikdo konkrétní nebyl a s nikým jsem nic neměl. Ovšem na muže hledím tak, jak bych zřejmě měl hledět na ženy, a cítím věci k tomu adekvátní.”

„Můžu vědět, co cítíš k princi Václavovi?”

„Když jsem s ním, je mi tak příjemně, a když s ním nejsem, tak jsem doopravdy smutný.”

„Vím, že s tebou to holt zřejmě lepší nebude. Důležité je, abys byl šťastný. Snad to dopadne dobře pro všechny. Zítra vyhlásíme změnu pravidel.”

Jak se dohodli, tak se hned zrána taky stalo a bylo vyhlášeno, že se prince můžou snažit rozptýlit i princové.

Když Václav veřejně předstoupil před prince, nemusel se ani moc snažit a princovi se objevil na rtech úsměv. Když začal ještě navíc vyprávět vtipy, jeho obličej se čím dál víc rozjasňoval, až nakonec propukl jeho smích naplno. V tom okamžiku Václav poklekl u jeho nohou a Paris ho pohladil po vlasech.

„Ano, ty jsi hoden být mým nastávajícím.”

Princové si pohlédli do očí a vše mezi nimi bylo jasné navěky.

Některým lidem se nelíbilo, co tu vzniká a kam to směřuje. Jedněmi z nich byli i jejich rádcové. Okamžitě začali vše připravovat na válku se záminkou, že si princ nevybral princeznu, ale prince, což je nepřípustné. Když se to dověděli jejich králové, nebyli s jejich konáním spokojeni a uvrhli je do žaláře. Sami se dohodli, že i tak budou jejich království spřízněna a dědictví bude společné všem královským potomkům bez ohledu na to, kde se narodí.

Oba princové pak spolu žili dlouhá léta a byli šťastni.