O Jeníkovi a Mariánovi

Bylo nebylo, věřte nevěřte, ale v našem kraji je les, který se považuje za prokletý a každý se mu snaží vyhnout. Co si kdo pamatuje a co tradice sahá mezi lidmi, za ta staletí z něj vyšel jenom jeden člověk, a ten ani nebyl takový, jaký byl, když tam vstoupil. Všichni další už tam zůstali navždy. Všechno mohlo zůstat stále nezměněné, nebýt toho osudného dne.

Kousek od lesa je maličké městečko, ve kterém stojí továrna, a v ní pracují dva bratři, Jan a Marián. Chlapci to jsou jako lusk, příroda na nich rozhodně nešetřila. Ten den jako každý jiný po práci vyrazili k domovu v sousední vesnici na druhé straně lesa. Nasedli do autobusu a už se těšili na večeři i postel. Osud s přírodou však byli proti. Když bratři měli přejet po jediném mostě přes jedinou řeku v kraji, zjistili, že dlouhotrvající deště rozvodnily tok a ten strhnul most. Jak se teď dostanou domů?

Co tedy zbylo našim hrdinům jiného než vstoupit do hvozdu. Bylo zajímavé, že v tom samém okamžiku ustal vydatný déšť. Čím šli bratři hlouběji a hlouběji, tím se cesta zužovala. Měnila se na cestičku, ta na pěšinku, až skoro nebylo po čem kráčet. Taky se tak zešeřilo, že nebylo vidět skoro na krok. Když už jejich bloudění bylo neúnosně dlouhé, začali přemýšlet, jak se z toho nejlépe dostat. Měli už velký hlad, nohy je bolely a oči se jim zavíraly únavou. Chtělo se jim už lehnout rovnou do mechu a v tom se náhle před nimi křoviny i stromy rozestoupily. Bratři se ocitli na malé mýtince. To, co zde uviděli, je velice potěšilo. Stála tam chaloupka jako z pohádky. Měli z toho radost a těšili se, až si odpočinou. Přistoupili tedy blíž a zjistili, že je celá, celičká z voňavoučkého perníku. To v nich probudilo zvířata, která se na chaloupku vrhla a loupajíce kousek po kousku ji pojídala. Netrvalo dlouho a z chaloupky vyšla podivná osoba. Ježidědek jak vyšitý, hrůza pohledět. Starý, ošklivý, samý vřed a bradavice. Zkrátka zrůda jak vyšitá.

„Kdo mi to tu loupe perníček?"

Oba bratři se lekli a chtěli utéct, ale z neznámého důvodu se nemohli ani pohnout. Dědek k nim přistoupil a začal je svlékat. Když byli oba nazí, nasadil jim pásy cudnosti, takže jakékoliv uspokojování všeho druhu nebylo možné. Když uviděl bratry v tomto stavu, spokojeně se usmál a promluvil:

„Pěkní mládenci, fakt hezoučcí. Odteď jste navěky jenom moji. Říkejte mi Pane! Pojďte za mnou!"

„Ano, Pane," ozvalo se dvojhlasně a sourozenci ho následovali. Šli za ním jak ovce na porážku. Dorazili ke kamrlíku, spíše chlívku za barákem. Musíme si ovšem přiznat, že to ještě přesněji byla vězeňská kobka. Luxusní, velmi luxusní, ale cela to byla. Vybavení měla ve stylu fitka a na velkém stole bylo jídla a dalších pochutin, že se prohýbal.

„Tak tady jste doma. Jezte, pijte, co hrdlo ráčí. Cvičte a posilujte dle libosti, abyste nezlenivěli. Když budu spokojen, odměním se. Nepokoušejte se ovšem utéct, stejně se to nepodaří. A nedoufejte, že to tu někdo bez mého svolení najde. Pokud by se to přeci jenom někdy stalo, dotyčný tu uvízne stejně jako vy." Po těchto slovech odešel. Jenda chtěl otevřít dveře, ale nešlo to. Marián už seděl u stolu a krmil se, byl vždycky ten hladovější. Tak se stalo, že si oba dali ještě menší, pozdní večeři. Když dojedli, stůl vypadal, jako by nesnědli nic. Hledali pak, kde hlavu složit. Objevili postel jako ze zámku. Byla však jen jedna, tak si na ni lehli oba, přitulili se a usnuli.

Druhý den se probudili, vydatně se nasnídali a začali řešit, co dělat s načatým dnem. Nepřišli na nic jiného než na posilování, které prokládali jídlem a poleháváním až pospáváním. Další ráno to vše začalo nanovo. Třetí den pobytu začali mít problém se stále rostoucí potřebou se vybouřit, což jim nebylo dáno kvůli nasazené ochraně. Každým dnem se to zhoršovalo, omezené mužství, které se chtělo ztopořit, bolelo čím dál víc, varlata se plnila a bolestivý tlak v nich rostl. Rozhodně se nedalo mluvit o příjemných pocitech. A tak to bylo stále stejné, den za dnem, dál a dál.

Po týdnu je navštívil Pán, aby je poprvé zkontroloval.

„Tak co mládenci, jak se máte?? Ukažte své ptáčky jarabáčky." S těmito slovy ze záňadří vyndal klíček, sundal jim pásy a pohonil odkryté poklady, ne moc, ale dost. Při tom si broukal pro sebe: „Vykrmím si panáčky, vykrmím. Nadržené jejich ptáčky do prdelky si zasunu."

Nahlas se pak zeptal: „Tak co, drahouškové, nepotřebujete ulevit? Já bych vám s tím rád pomohl. Můžete mě mrdat dle libosti, jak se vám zlíbí."

„V žádném případě!"

„Tak vás aspoň vykouřím." S těmi slovy se mlsně olízl.

„Ne, ne a ne. Nechceme," ozvalo se unisono.

„Jak chcete, hošánci," opět je zamkl a odešel.

Tato situace se opakovala každé ráno celý další týden. Teprve při osmé nabídce Jenda souhlasil: „Dobrá, vykuř mě."

„Takhle ne, mladíku. Hezky popros!"

„Prosím!"

„Celou větou!"

„Vykuř mě, prosím."

„Copak jsem nějaký hej a počkej? Ty nevíš, kdo jsem?"

„Vykuřte mě, prosím, Pane."

„Takhle se mi to líbí. Vykouřím tě, až se budeš divit."

Jan si lehl na postel a začal si užívat. Ježidědek mu totiž zaklekl mezi nohy, začal mu zkušeně olizovat pytlík a varlata. Jendovo vzrušení rostlo až nad únosnou mez. Tehdy dědek vzal jeho úd do úst a začal kouřit. Jeník se mohl zbláznit, jak se mu chtělo stříkat. Po spodní straně penisu jezdil jazyk, obšťastňoval i žalud a též do dírky na vrcholu zajel. Když už to bylo fakt neúnosné, vystříkal se dědkovi rovnou do krku a sperma teklo dědkovi až do žaludku. Janek už byl tak vystříkaný, že už ani nechtěl pokračovat, ale neměl šanci. Sání s lízáním pokračovalo ještě dlouho. Když to skončilo, byl vyždímaný do sucha. Pán mu nasadil pás a odešel.

I další dny dědek přicházel a kladl jedinou otázku. Po pár dnech dokonce dříve, než dědek stačil cokoliv říci, už ho Jan usilovně žádal o vykouření sám od sebe, dá se přímo říci, že o to žebral. Ještě to ovšem několik dalších dnů trvalo, než i Marián souhlasil s dědkovou nabídkou. Za další dva dny už o kouření žadonil taky. Od toho dne byli kouřeni oba každý den. A časem si začali všímat toho, že s každým dalším společným sexuálním zážitkem z dědka mizí bradavice.

Takto to fungovalo celých dalších čtrnáct dní. Dědek už bratry skoro ani neopouštěl, vzali si ho, kdykoliv na to měli chuť, a to bylo čím dál častěji. Netrvalo dlouho a kouření s lízáním jim bylo málo, chtěli víc, mnohem více. První s tím přišel překvapivě Mari:

„Chci tě ošukat, dědku! Nastav prdel!"

Když tu nevábnou zadnici uviděl, zarazil se, ale touha byla silnější, a tak tedy brutálně zarazil. Když se po delší době udělal dědkovi do střev, přímo před jeho očima praskla na dědkovi poslední, největší bradavice a zmizela beze stopy.

Od toho dne jim dědek pás už nenasazoval. Bylo by to nepraktické, když chtěli neustále mrdat. Nebylo nic zvláštního, že si ho brali oba najednou, jeden do pusy, druhý do zadku. Každou souloží byl dědek hezčí a hezčí a také viditelně čím dál mladší. Takto to pokračovalo nějaký čas, až se z dědka postupně stal urostlý, krásný, lehce zženštilý mládenec. To jediné, co na něm stále nebylo dokonalé a ubíralo mu na kráse, byl jeho rozkrok. To, že ho měl silného, dlouhého, s velkými koulemi a byl extrémně zarostlý, by se dalo skousnout, ale že byl samý vřed a bradavice, to už ne. Všichni tři tedy pokračovali dál v zavedeném stylu, mládenec dělal bratrům nepřetržitě děvku a čas plynul dál bez jakýchkoliv dalších změn.

Pak se jednoho dne cosi stalo. Marián zrovna seděl mládenci v rozkroku a jako v transu se ústy blížil k jeho chloubě. Vzdálenost se zkracovala a jeho touha rostla, stejně jako jeho fascinace. Jeho bratr uchváceně sledoval, co Mari dělá, a nechápal. Nakonec se Mari dotkl toho místa, olízl ho, na chviličku se zarazil…, ale pak pokračoval. Vrcholek vzal lehce do úst. Byl jako smyslů zbavený, lízal, sál a kouřil celé ty mladíkovy genitálie, že to vypadalo, jako by mu šlo o život. Pracoval na tom tak dlouho a usilovně, dokud se neotevřel vydatný pramen, nevytryskl plnou silou do jeho úst a on vše nespolykal. V ten moment se zablýsklo, zahřmělo a z mládencových genitálií zmizel jeden vřed. Po tom všem se Marián s chutí olízl a usnul bezesným spánkem spravedlivých. Zatímco spal, věnoval se mladík Honzovi.

Další den to bylo skoro stejné, s tím rozdílem, že Marián neusnul, ale obdělával mladíka společně se svým sourozencem. Během dalších dnů již oba sourozenci s mladíkem provozovali skoro všechny sexuální praktiky v divokých orgiích. Jen jejich panenské zadničky zůstávaly zatím stále neposkvrněné. Mladík se každopádně časem díky péči obou sourozenců uzdravil i v rozkroku. Tím se zvýraznila krása a mohutnost jeho orgánu. Říkal si, že chce i zasunout, ale stále neměl kam. Každý další den se oddávali sexuálním orgiím.

Jednou takhle mládenec usnul leže na zádech a Jan ho orálně s citem obšťastňoval, když Marián přistoupil, svého bratra odsunul stranou a začal pomalu, pomalounku a zlehoučka nasedávat na tu mladíkovu krásnou, stojící kládu. Nebylo to nic jednoduchého, trvalo to strašně dlouho, ale povedlo se. Teď už stačilo jen opatrně nadsedávat. To už byl spáč vzhůru, a když se mlsně olízl, nabídl mu Jeník své lízátko. Tahle mrdačka trvala dlouho a všichni si to užívali. Po určité době změnili polohu. Marián byl brán hezky na pejska mladíkem a Jan šel do něj pěkně zezadu. Teď už si opravdu nebrali servítky, bušili do sebe a dělali to pořádně natvrdo. Když všichni tři najednou vyvrcholili, zablýsklo se a zahřmělo podruhé.

A čas plynul zase dál.

Nastal den, kdy Marián byl ve zvláštním rozpoložení, sex ho nebavil jako dřív, nejedl ani nepil. Třetí den se začali o něj strachovat.

„Co je ti?"

„Nic. Přemýšlím!"

Nakonec po delším přemýšlení se Marián mladíka zeptal:

„Tak dobře. Vezmeš si mne a budeš mi druhem až do konce našich dnů, prosím?"

V té chvíli se zablýsklo a zahřmělo potřetí. Mládenec se zaradoval:

„Teď jsem svobodný a můžeme jít všichni domů."

Vyšli ven z chaloupky a uviděli, že les není tak hustý a temný jako dřív. Cestou jim mládenec vyprávěl svůj příběh a jak se stal tím, čím byl.

„Víte, já jsem býval kníže ve zdejším kraji před mnoha staletími. Vlastně ani nevím, kolik jich už uplynulo. Měl jsem se ženit, když jsem potkal hezkého hocha a zamiloval jsem se do něj. Opustil vše, co mu bylo drahé, kvůli mně. V den mé svatby byl nařčen neprávem z těžkého zločinu, za který mu hrozila smrt. Začal prosit o milost a nakonec se dovolával i našeho vztahu. Kdybych ze své moci zasáhl, mohl žít, ale já to neudělal. Má nastávající věděla, jak se věci mají, a chtěla, abych zasáhl. Neučinil jsem to však, a tak mne proklela. Netušil jsem, že ví více, než se zdálo, a dokonce že má takovou moc. Od toho prokletí jsem musel navěky sloužit jako sexuální hračka mužů. Když jsem tak delší dobu nečinil, stával se postupně ze mne ježidědek, takový, jakého jste mne poznali. Když jsem ji prosil o milost, nechtěla nejdříve o tom ani slyšet. Já jsem prý taky na prosby neslyšel. Nakonec se smilovala a dala mi možnost se vysvobodit, když si mne nějaký muž bude chtít vzít. A jako bonus mi přidala kouzelnou perníkovou chaloupku, na kterou jsem mohl lákat muže a ze které se žádný návštěvník nikdy nedostal, pokud jsem ho sám nepropustil…"

I dostali se opět mezi lidi a byla svatba veliká, já tam také byl, hodoval a slyšel toto vše. Jan žil po svatbě s nimi v jednom domku jako švagr a milovali se všichni navzájem. Jestli neumřeli, žijí tam dodnes a mají se rádi se vším, co k tomu patří.