- GD
Bylo nebylo, věřte nevěřte, ale v našem kraji je les, který se považuje za prokletý a každý se mu snaží vyhnout. Co si kdo pamatuje a co tradice sahá mezi lidmi, za ta staletí z něj vyšel jenom jeden člověk, a ten ani nebyl takový, jaký byl, když tam vstoupil. Všichni další už tam zůstali navždy. Všechno mohlo zůstat stále nezměněné, nebýt toho osudného dne.
Kousek od lesa je maličké městečko, ve kterém stojí továrna, a v ní pracují dva bratři, Jan a Marián. Chlapci to jsou jako lusk, příroda na nich rozhodně nešetřila. Ten den jako každý jiný po práci vyrazili k domovu v sousední vesnici na druhé straně lesa. Nasedli do autobusu a už se těšili na večeři i postel. Osud s přírodou však byli proti. Když bratři měli přejet po jediném mostě přes jedinou řeku v kraji, zjistili, že dlouhotrvající deště rozvodnily tok a ten strhnul most. Jak se teď dostanou domů?
Co tedy zbylo našim hrdinům jiného než vstoupit do hvozdu. Bylo zajímavé, že v tom samém okamžiku ustal vydatný déšť. Čím šli bratři hlouběji a hlouběji, tím se cesta zužovala. Měnila se na cestičku, ta na pěšinku, až skoro nebylo po čem kráčet. Taky se tak zešeřilo, že nebylo vidět skoro na krok. Když už jejich bloudění bylo neúnosně dlouhé, začali přemýšlet, jak se z toho nejlépe dostat. Měli už velký hlad, nohy je bolely a oči se jim zavíraly únavou. Chtělo se jim už lehnout rovnou do mechu a v tom se náhle před nimi křoviny i stromy rozestoupily. Bratři se ocitli na malé mýtince. To, co zde uviděli, je velice potěšilo. Stála tam chaloupka jako z pohádky. Měli z toho radost a těšili se, až si odpočinou. Přistoupili tedy blíž a zjistili, že je celá, celičká z voňavoučkého perníku. To v nich probudilo zvířata, která se na chaloupku vrhla a loupajíce kousek po kousku ji pojídala. Netrvalo dlouho a z chaloupky vyšla podivná osoba. Ježidědek jak vyšitý, hrůza pohledět. Starý, ošklivý, samý vřed a bradavice. Zkrátka zrůda jak vyšitá.
„Kdo mi to tu loupe perníček?"
Oba bratři se lekli a chtěli utéct, ale z neznámého důvodu se nemohli ani pohnout. Dědek k nim přistoupil a začal je svlékat. Když byli oba nazí, nasadil jim pásy cudnosti, takže jakékoliv uspokojování všeho druhu nebylo možné. Když uviděl bratry v tomto stavu, spokojeně se usmál a promluvil:
„Pěkní mládenci, fakt hezoučcí. Odteď jste navěky jenom moji. Říkejte mi Pane! Pojďte za mnou!"
„Ano, Pane," ozvalo se dvojhlasně a sourozenci ho následovali. Šli za ním jak ovce na porážku. Dorazili ke kamrlíku, spíše chlívku za barákem. Musíme si ovšem přiznat, že to ještě přesněji byla vězeňská kobka. Luxusní, velmi luxusní, ale cela to byla. Vybavení měla ve stylu fitka a na velkém stole bylo jídla a dalších pochutin, že se prohýbal.
„Tak tady jste doma. Jezte, pijte, co hrdlo ráčí. Cvičte a posilujte dle libosti, abyste nezlenivěli. Když budu spokojen, odměním se. Nepokoušejte se ovšem utéct, stejně se to nepodaří. A nedoufejte, že to tu někdo bez mého svolení najde. Pokud by se to přeci jenom někdy stalo, dotyčný tu uvízne stejně jako vy." Po těchto slovech odešel. Jenda chtěl otevřít dveře, ale nešlo to. Marián už seděl u stolu a krmil se, byl vždycky ten hladovější. Tak se stalo, že si oba dali ještě menší, pozdní večeři. Když dojedli, stůl vypadal, jako by nesnědli nic. Hledali pak, kde hlavu složit. Objevili postel jako ze zámku. Byla však jen jedna, tak si na ni lehli oba, přitulili se a usnuli.
Druhý den se probudili, vydatně se nasnídali a začali řešit, co dělat s načatým dnem. Nepřišli na nic jiného než na posilování, které prokládali jídlem a poleháváním až pospáváním. Další ráno to vše začalo nanovo. Třetí den pobytu začali mít problém se stále rostoucí potřebou se vybouřit, což jim nebylo dáno kvůli nasazené ochraně. Každým dnem se to zhoršovalo, omezené mužství, které se chtělo ztopořit, bolelo čím dál víc, varlata se plnila a bolestivý tlak v nich rostl. Rozhodně se nedalo mluvit o příjemných pocitech. A tak to bylo stále stejné, den za dnem, dál a dál.
Po týdnu je navštívil Pán, aby je poprvé zkontroloval.
„Tak co mládenci, jak se máte?? Ukažte své ptáčky jarabáčky." S těmito slovy ze záňadří vyndal klíček, sundal jim pásy a pohonil odkryté poklady, ne moc, ale dost. Při tom si broukal pro sebe: „Vykrmím si panáčky, vykrmím. Nadržené jejich ptáčky do prdelky si zasunu."
Nahlas se pak zeptal: „Tak co, drahouškové, nepotřebujete ulevit? Já bych vám s tím rád pomohl. Můžete mě mrdat dle libosti, jak se vám zlíbí."
„V žádném případě!"
„Tak vás aspoň vykouřím." S těmi slovy se mlsně olízl.
„Ne, ne a ne. Nechceme," ozvalo se unisono.
„Jak chcete, hošánci," opět je zamkl a odešel.
Tato situace se opakovala každé ráno celý další týden. Teprve při osmé nabídce Jenda souhlasil: „Dobrá, vykuř mě."
„Takhle ne, mladíku. Hezky popros!"
„Prosím!"
„Celou větou!"
„Vykuř mě, prosím."
„Copak jsem nějaký hej a počkej? Ty nevíš, kdo jsem?"
„Vykuřte mě, prosím, Pane."
„Takhle se mi to líbí. Vykouřím tě, až se budeš divit."
Jan si lehl na postel a začal si užívat. Ježidědek mu totiž zaklekl mezi nohy, začal mu zkušeně olizovat pytlík a varlata. Jendovo vzrušení rostlo až nad únosnou mez. Tehdy dědek vzal jeho úd do úst a začal kouřit. Jeník se mohl zbláznit, jak se mu chtělo stříkat. Po spodní straně penisu jezdil jazyk, obšťastňoval i žalud a též do dírky na vrcholu zajel. Když už to bylo fakt neúnosné, vystříkal se dědkovi rovnou do krku a sperma teklo dědkovi až do žaludku. Janek už byl tak vystříkaný, že už ani nechtěl pokračovat, ale neměl šanci. Sání s lízáním pokračovalo ještě dlouho. Když to skončilo, byl vyždímaný do sucha. Pán mu nasadil pás a odešel.
I další dny dědek přicházel a kladl jedinou otázku. Po pár dnech dokonce dříve, než dědek stačil cokoliv říci, už ho Jan usilovně žádal o vykouření sám od sebe, dá se přímo říci, že o to žebral. Ještě to ovšem několik dalších dnů trvalo, než i Marián souhlasil s dědkovou nabídkou. Za další dva dny už o kouření žadonil taky. Od toho dne byli kouřeni oba každý den. A časem si začali všímat toho, že s každým dalším společným sexuálním zážitkem z dědka mizí bradavice.
Takto to fungovalo celých dalších čtrnáct dní. Dědek už bratry skoro ani neopouštěl, vzali si ho, kdykoliv na to měli chuť, a to bylo čím dál častěji. Netrvalo dlouho a kouření s lízáním jim bylo málo, chtěli víc, mnohem více. První s tím přišel překvapivě Mari:
„Chci tě ošukat, dědku! Nastav prdel!"
Když tu nevábnou zadnici uviděl, zarazil se, ale touha byla silnější, a tak tedy brutálně zarazil. Když se po delší době udělal dědkovi do střev, přímo před jeho očima praskla na dědkovi poslední, největší bradavice a zmizela beze stopy.
Od toho dne jim dědek pás už nenasazoval. Bylo by to nepraktické, když chtěli neustále mrdat. Nebylo nic zvláštního, že si ho brali oba najednou, jeden do pusy, druhý do zadku. Každou souloží byl dědek hezčí a hezčí a také viditelně čím dál mladší. Takto to pokračovalo nějaký čas, až se z dědka postupně stal urostlý, krásný, lehce zženštilý mládenec. To jediné, co na něm stále nebylo dokonalé a ubíralo mu na kráse, byl jeho rozkrok. To, že ho měl silného, dlouhého, s velkými koulemi a byl extrémně zarostlý, by se dalo skousnout, ale že byl samý vřed a bradavice, to už ne. Všichni tři tedy pokračovali dál v zavedeném stylu, mládenec dělal bratrům nepřetržitě děvku a čas plynul dál bez jakýchkoliv dalších změn.
Pak se jednoho dne cosi stalo. Marián zrovna seděl mládenci v rozkroku a jako v transu se ústy blížil k jeho chloubě. Vzdálenost se zkracovala a jeho touha rostla, stejně jako jeho fascinace. Jeho bratr uchváceně sledoval, co Mari dělá, a nechápal. Nakonec se Mari dotkl toho místa, olízl ho, na chviličku se zarazil…, ale pak pokračoval. Vrcholek vzal lehce do úst. Byl jako smyslů zbavený, lízal, sál a kouřil celé ty mladíkovy genitálie, že to vypadalo, jako by mu šlo o život. Pracoval na tom tak dlouho a usilovně, dokud se neotevřel vydatný pramen, nevytryskl plnou silou do jeho úst a on vše nespolykal. V ten moment se zablýsklo, zahřmělo a z mládencových genitálií zmizel jeden vřed. Po tom všem se Marián s chutí olízl a usnul bezesným spánkem spravedlivých. Zatímco spal, věnoval se mladík Honzovi.
Další den to bylo skoro stejné, s tím rozdílem, že Marián neusnul, ale obdělával mladíka společně se svým sourozencem. Během dalších dnů již oba sourozenci s mladíkem provozovali skoro všechny sexuální praktiky v divokých orgiích. Jen jejich panenské zadničky zůstávaly zatím stále neposkvrněné. Mladík se každopádně časem díky péči obou sourozenců uzdravil i v rozkroku. Tím se zvýraznila krása a mohutnost jeho orgánu. Říkal si, že chce i zasunout, ale stále neměl kam. Každý další den se oddávali sexuálním orgiím.
Jednou takhle mládenec usnul leže na zádech a Jan ho orálně s citem obšťastňoval, když Marián přistoupil, svého bratra odsunul stranou a začal pomalu, pomalounku a zlehoučka nasedávat na tu mladíkovu krásnou, stojící kládu. Nebylo to nic jednoduchého, trvalo to strašně dlouho, ale povedlo se. Teď už stačilo jen opatrně nadsedávat. To už byl spáč vzhůru, a když se mlsně olízl, nabídl mu Jeník své lízátko. Tahle mrdačka trvala dlouho a všichni si to užívali. Po určité době změnili polohu. Marián byl brán hezky na pejska mladíkem a Jan šel do něj pěkně zezadu. Teď už si opravdu nebrali servítky, bušili do sebe a dělali to pořádně natvrdo. Když všichni tři najednou vyvrcholili, zablýsklo se a zahřmělo podruhé.
A čas plynul zase dál.
Nastal den, kdy Marián byl ve zvláštním rozpoložení, sex ho nebavil jako dřív, nejedl ani nepil. Třetí den se začali o něj strachovat.
„Co je ti?"
„Nic. Přemýšlím!"
Nakonec po delším přemýšlení se Marián mladíka zeptal:
„Tak dobře. Vezmeš si mne a budeš mi druhem až do konce našich dnů, prosím?"
V té chvíli se zablýsklo a zahřmělo potřetí. Mládenec se zaradoval:
„Teď jsem svobodný a můžeme jít všichni domů."
Vyšli ven z chaloupky a uviděli, že les není tak hustý a temný jako dřív. Cestou jim mládenec vyprávěl svůj příběh a jak se stal tím, čím byl.
„Víte, já jsem býval kníže ve zdejším kraji před mnoha staletími. Vlastně ani nevím, kolik jich už uplynulo. Měl jsem se ženit, když jsem potkal hezkého hocha a zamiloval jsem se do něj. Opustil vše, co mu bylo drahé, kvůli mně. V den mé svatby byl nařčen neprávem z těžkého zločinu, za který mu hrozila smrt. Začal prosit o milost a nakonec se dovolával i našeho vztahu. Kdybych ze své moci zasáhl, mohl žít, ale já to neudělal. Má nastávající věděla, jak se věci mají, a chtěla, abych zasáhl. Neučinil jsem to však, a tak mne proklela. Netušil jsem, že ví více, než se zdálo, a dokonce že má takovou moc. Od toho prokletí jsem musel navěky sloužit jako sexuální hračka mužů. Když jsem tak delší dobu nečinil, stával se postupně ze mne ježidědek, takový, jakého jste mne poznali. Když jsem ji prosil o milost, nechtěla nejdříve o tom ani slyšet. Já jsem prý taky na prosby neslyšel. Nakonec se smilovala a dala mi možnost se vysvobodit, když si mne nějaký muž bude chtít vzít. A jako bonus mi přidala kouzelnou perníkovou chaloupku, na kterou jsem mohl lákat muže a ze které se žádný návštěvník nikdy nedostal, pokud jsem ho sám nepropustil…"
I dostali se opět mezi lidi a byla svatba veliká, já tam také byl, hodoval a slyšel toto vše. Jan žil po svatbě s nimi v jednom domku jako švagr a milovali se všichni navzájem. Jestli neumřeli, žijí tam dodnes a mají se rádi se vším, co k tomu patří.
Další ze série
Autoři povídky
Můžu být rád, že po mně někdo něco občas chce, aspoň existuji. Když ovšem občas po někom něco chci já, neexistuji.
Celý život chci býti svině a zůstávám volem i když jsem býk.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Už jsem nechtěl na tebe tady reagovat, ale musím. Nikdo tě tu nesoudí, jen ty sám děláš na základě něčích výroků soudy sám nad sebou. Howgh.
natakový „objektivní“ soud klidněkašlathodit za hlavu.„Takže klídek prosím,“ jak jsi správně napsal.
HonzaR tak to se ti povedlo. odpanicování análu je tak úchvatný jazykový paskvil, že mne dostal Jsou evidentně někteří jedinci, kteří ho radši použiji než odpanění análu. Nevím co bych dělal, kdybych něco takového slyšel in natura. Umřel smíchy, strachem nebo znechucením anebo se pozvracel. Rozhodně by mne můj česky, jazykový cit nenechal v klidu.
realutopik Nevim, proč jsi takový vztahovačný, ale není to co tady kdokoliv píše osobní a už vůbec ne proti tobě. Jen zkrátka jiný pohled na dané téma, které jsi nahodil, a jeho rozebírání z různých pohledů. Můj pohled je okořeněn tím, že jsem tu jako autor, ale to nemění nic na zmíněném faktu. Takže klídek prosím.
To znie ako výborný nápad a námet na ďalšiu poviedku do rozprávkovej série
ad 2) Možná je pojem panenský „zaužívaný“ (legitimní) v určitých kruzích, ve kterých se já nepohybuji. Kdyby totiž byl užívaný jako součást obecného jazyka, znamenalo by to, že pojem panický vlastně vůbec neexistuje. Co by mohlo být panické, když je všechno panenské, jak tvrdíš? Mohl by být alespoň panic panický, nebo musí být i panic panenský?
ad 3) Proč bys potom měl ty jako lékař rozhodovat, co je správně, když ten výraz vůbec není medicinský?
ad 4) Já také nemám důvod psát do jazykového ústavu, ale ty jsi mi doporučoval, abych tam napsal. Já jsem o své pravdě přesvědčen stejně jako ty o své.
Je evidentní, že chyba je zaručeně na mé straně a já prosím nemám pravdu, pane doktore. Lékař má přece vždycky pravdu. Už to prosím víckrát neudělám, pane doktore. Nebude totiž už nikdy příležitost.
HonzaRe, ptal jsi se v ÚJČ, nebo si to jenom myslíš?
Dr. Marku, HonzaRe, nějak nám těch pravd přibývá, že? Jedna pravda pravdivější než druhá. Jen ta moje pravda je samozřejmě nepravdivá. Omlouvám se, že jsem si dovolil mít názor.
Tak sorry Mal som nutkavú potrebu byť zas za múdreho pána doktora
I ty, Brute? Ale jo, jasně, je to o těch zkušenostech. Nemusela mít muže, múže být bez sexu neposkvrněná, dokonce i těhotná. Jeden precedenc už v historii máme.
Honzo, nemáš úplne pravdu, pretože dievča môže byť pannou, aj keď má pretrhnutú tzv. panenskú blanu, pretože k jej pretrhnutiu nemusí nutne prísť len pohlavným stykom. Sú aj prípady, kedy sa panenská blana nevyvinie vôbec. Preto sa pannou označuje dievča/žena bez sexuálnej skúsenosti. I keď je pravdou, že tento pojem je zväčša spojený práve s existenciou panenskej blany.
Neviem, či má zmysel ešte reagovať, ale skúsim to. Evidentne sa vzájomne nechápeme.
1. neviem o akom útočení hovoríš, nezdá sa mi, že by na Teba gayděvka svojim komentárom zaútočil a ja už tobôž nie
2. on hovoril o zaužívanom (legitímnom) pojme, nie odbornom, ten požaduješ ty. Tu je to podľa mňa o názorom spore, že ty myslíš, že správne má byť panický a on panenský. Ja som k tomu napísal, že je to nepodstatná vec, ale podľa mňa je panenský v poriadku (viď moje zdôvodnenie)
3. prepáč, ale v pojme panna/panic ani nič medicínskeho nenájdeš, pretože je to jednoducho definícia osoby bez sexuálnej skúsenosti. Osoby, nie časti jej tela. A ten zadok má podľa môjho názoru panenský, i keď výraz "prišiel o análne panictvo" by bol schodný. Ja Ti ani svoj názor nevnucujem a ani nechcem vnútiť, pretože ako si napísal, ten názor nie je medicínsky (ani nemôže byť), ale ľudský. Ibaže ty si ako prvý v komentári napísal : "Jenom s tou „panenskou“ zadničkou u kluka se nedokážu smířit. Napsal bych „panickou“ zadničku, kdybych to uměl." A na to Ti potom reagoval autor poviedky svojim názorom. Ty si presvedčený o svojej pravde, on o svojej a ja tiež o tej svojej. Avšak celkovo je to v tom príbehu absolútne nepodstatné.
4. nevidím dôvod písať do jazykovedného ústavu, ty máš s tým pojmom problém a nerozumieš mu, nie ja.
5. nikde som nepísal, že sa nemáš vyjadrovať a ani ti nepísal, ako sa máš vyjadrovať. Bolo to myslené v dobrom, že aj kritika a diskusia všeobecne sa dá robiť inak. Podľa môjho názoru si to zobral zo zlého konca (a opäť je len môj uhol pohľadu, s ktorým nemusíš súhlasiť). Bohužiaľ si to zobral osobne, pričom to osobné nebolo, narozdiel od Teba, kedy si osobný bol (ironické oslovenie "pane doktore").
6. mne sa nezdá, že by sa na Teba zniesla lavína poučovania a takisto Ti nikto nepísal, čo si máš myslieť. A autorom sme poskytli náš uhol pohľadu a názor, ktorý akceptuješ alebo nie. Takisto som ti nepísal, čo smieš a nesmieš robiť. A tých nepriateľov vôbec netreba brať doslovne, preto som ich dal úvodzoviek, lebo si myslím, že takéto Tvoje správanie nie je sympatické mnohým čitateľom aj autorom. Skús si ešte raz prečítať, čo som Ti napísal, pretože ja tam ozaj nevidím nič z toho, čo si napísal na moju adresu.
Takže záverom, máš právo na svoj názor a na jeho vyjadrenie a ja mám právo s ním nesúhlasiť a tiež ho vyjadriť. Tento môj komentár je myslený v dobrom, tak dúfam, že ho tak konečne aj zoberieš....
Neznám terminologii tvého světa. Zeptej se MUDr. Marka. Chápu jenom, že cílem téhle agrese bylo mě umlčet. Jsem znechucen, ustupuji, protože mi to nestojí za to.
-- Mně zase připadá ulítlé, když gayděvka napsal, že „je za přesně definovaných podmínek považován za "pannu" a panenský zadek je naprosto legitimní pojem“. Tak kdo tady začal argumentovat odbornými pojmy? Já nebo gayděvka?
-- Z tvých slov mi připadá jako podstatné odborné vyjádření pouze toto: „Slovo panenský je významovo brané ako akoukoľvek ľudskou činnosťou nedotknutý (napr. panenská príroda....), čiže nevychádza z chápania pojmu panna“. V tom ale nenacházím nic medicinského, spíše jazykovědného. Nic proti tomu nanamítán, ale nezlob se, pane doktore, odmítám říkat, že panic má panenskou řiť. Trvám na tom, že ji má panickou. Nenutím nikoho, aby se mnou souhlasil, ať si říká a píše, kdo chce, co chce, ale nedám si vnutit tvůj názor, protože mi nepřipadá medicinský, ale spíše čistě lidský. Můj názor je ale také čistě lidský.
-- Když se něco nenajde ve vyhledávači, ještě to neznamená, že to neexistuje. Až budu mít čas, zkusím najít ve vyhledávači „panenský otvor.“
-- Napiš ty, pane doktore, do jazykovědného ústavu, možná mi pak dokážeš, že jsem se mýlil a vám všem (tj. gayděvce a tobě) křivdil.
-- A aby mi někdo říkal, že se nemám vyjadřovat atd. - To by tak ještě scházelo. Tak jako tak budu ode dneška držet ústa a krok, jak se sluší ve společnosti svobodomyslných, pokrokových a demokratických spřízněných duší.
-- Slušně jsem vyjádřil svůj názor, nikomu jsem ho nevnucoval a snesla se na mě lavina poučování, co si mám a nemám myslet. Zkus ty, pane doktore, být trochu méně stále přesvědčený o své pravdě a méně ofenzívní.
-- Také si užívej čtení příběhů a neříkej mi, prosím, co smím a nesmím dělat. Sdělil jsi mi, že si dělám „nepřátele“ svým přístupem. Po této šokující zkušenosti si už nikdy nedovolím něco tady prohlásit.
No vidíš a zase si v zbytočnej ofenzíve. Nehnevaj sa, ale žiadať zdroj odbornej literatúry na pojmy panic/panna, resp. panický/panenský sa mi zdá uletené. Okrem toho si chcel vyjadrenie lekára, tak som Ti ho poskytol a ty ho nechceš akceptovať. Nenútim ťa, len som sa Ti to snažil ozrejmiť, keď ti to teda nebolo jasné, ako píšeš. Jednoducho panic/panna sa používa len v tom význame, ako som Ti písal v komentári. Takisto je už potom zaužívaný pojem panenský na všetko ostatné bez ohľadu na pohlavie, či sexuálnu orientáciu. Skús si zadať do hocijakého vyhľadávača pojem "panický otvor" alebo "panické ústa", či Ti to vôbec nájde (alebo napíš do jazykovedného ústavu), možno nám potom všetkým dokážeš, že sme sa mýlili a krivdili Ti A nikto Ti tiež nehovorí (nepíše), že sa nemáš k ničomu vyjadrovať, napísať svoj názor alebo sa niečo opýtať, prípadne, že máš len chváliť, ďakovať a súhlasiť. Konštruktívna kritika a pripomienka vedie k zvyšovaniu kvality. Ale tiež záleží, ako ju dotyčnému podáš. Myslím, že som Ti odpovedal na Tvoj komentár slušne a snažil som Ti nejasnosti vysvetliť. A skús byť trochu menej taký stále presvedčený len o svojej pravde a menej ofenzívny. Píšeš fajn príbehy a bola by škoda, aby si si zbytočne robil "nepriateľov" týmto svojim prístupom Užívaj si čítanie príbehu a nerieš nepodstatné drobnosti.
Tak to jsem narazil na něco, co neznám. Vycházel jsem jen z běžného jazyka zdravého selského rozumu. S tvou poslední větou zcela souhlasím. Když říkáš „legitimní pojem“ a „za přesně definovaných podmínek“, dělá to dojem odbornosti. Když ale požádám o zdroj odborné literatury k této tématice, budeš ochoten poskytnout nějaký pramen? Nebo je to jen interní záležitost pro zasvěcené a zvané? Pak ale není divu, že tomu běžný občánek nemůže rozumět, když se jedná o kryptoterminologii běžně neznámou.
Pro marka:
U „panenské přírody“ většinou nepotřebujeme uvažovat o jejím pohlaví. U „panenského gaye“ se tomu ovšem v běžném myšlení lze těžko vyhnout. Zdá se, že tady člověk ani neví, do jak odlišného světa se dostal, protože na první pohled to ani není podle čeho poznat. Teprve když něčemu nerozumí, dozví se, že si toho nemá všímat. Nejopatrnější tady bude na nic se neptat, ničemu se nedivit, k ničemu se nevyjadřovat, ať by to bylo sebenezvyklejší, jenom chválit, děkovat a souhlasit. Člověk se pořád učí.