Panský dům – Vůně stájí

V PANSKÉM DOMĚ

Před nápadně hezkou slečnou se uklonil mladý muž poněkud tuctového zevnějšku.

„Milostivá slečno, je mi to líto, ale asi vás budu muset požádat o ruku.“

„I mně je líto, že vaši nemilou nabídku budu asi nucena vyslyšet.“

Postarší chůva se na ty dva podívala a povzdechla si: „Slyšet vás vaši otcové, určitě by měli velkou radost.“

„Ale prosím tě. Můj papá je celý žhavý vnutit mne strýčkovi jako nevěstu tady pro Alberta. A přitom mu nejde o nic jiného, než aby mu mé nové postavení pomohlo splatit dluhy, které nadělali moji bratři i on sám. A Albert je sice můj nejmilejší bratránek, ale že bych se za něj chtěla vdát, to ne. Mimo to, on si stejně musí přivést nevěstu, která má nejen urozený rodokmen, ale i majetek.“

To, co řekla, byla pravda. To, co neřekla, byl fakt, že pan bratránek byl sice moc hodný a milý člověk, ale taky snílek, který občas nevěděl, o čem se zrovna mluví. Nebyl ošklivý, spíš nebyl zrovna krásný. I tak se okolo něj motalo dost slečen z nejurozenějších rodin, ale on jako by je neviděl. Občas se zdálo, že má svůj vlastní tajemný svět a že je mu v něm tak dobře, že ho opouští jen nerad.

Toulal se po lese a snad ani netušil, že má v patách svého štolbu Leopolda. Ten na něj dohlížel, ne snad aby se neztratil, ale aby někde nepřišel k úrazu. A dobře, že za ním chodil. Protože minulý rok se s Albertem splašil kůň, vběhl do řeky a tam ho shodil. Nebýt Leopolda, asi by se utopil. Kupodivu se zdálo, že ta ledová koupel Albertovi prospěla. Už nechodil jak náměsíčný a občas se i zajímal o život okolo sebe.

I dnes se po chvíli oběma dámám uklonil a vydal se do jízdárny, aby zajížděl svého nového koně. Mariana odešla s chůvou a sedla k vyšívacímu rámu. Sotva ale chůva usnula, tiše vstala, vyklouzla z pokoje a jako myška vyběhla bočním vchodem pro zaměstnance do dvora. Když se jí zdálo, že tu není nikdo, kdo by ji mohl vidět, vešla do jízdárny. Bez gardedámy tam neměla co dělat, ale ještě se vždycky mohla vymluvit na to, že Albert je její bratranec a na jízdárnu se jde podívat na jeho nového koně. Jenom to nebyla pravda.

Dobře věděla, že tam bude i štolba Leopold. Po české matce měl krásně modré oči a po italském otci černé, přirozeně lesklé, vlnité vlasy a krásný byl jak Lucifer. Zamilovala se do něj hned, jak ho poprvé uviděla. Seděl tehdy na koni jen v lehkém obleku, protože bylo parné léto. Měl jet jen s mladým pánem, takže formality mohly jít stranou, měl košili nahoře nedopnutou a byly mu vidět husté chloupky, kterými měl porostlá prsa. Když její gardedáma uviděla, co ji tak zaujalo, rychle ji zahnala do dveří. Ale ona na Leopolda už nemohla přestat myslet. Vídala ho pak často, samozřejmě jen v přítomnosti bratránka Alberta. Stačilo jí i to. Mimo pozdravu by spolu ani neměli mluvit, ale jedna výjimka přece existovala. Koně. Ti nádherní koně, kterým on rozuměl jako málokdo a ona se tedy mohla na ledacos zeptat. Teď tiše vklouzla do jízdárny a postavila se tak, aby nebyla všem na očích. Leopold držel nového koně na dlouhé lonži, ale vypadalo to, že cvičí spíš Alberta než koně.

„No tak, Milosti… Trochu elegance, i moje babička jezdí líp… Natřásáte se tam jak pytel otrub. Sevřít stehna, nadlehčit zadek! Hopsáte na té kobyle jak opilý hulán. Jestli v tom míníte pokračovat, nechám vám ušít sukni a dát dámské sedlo.“

Albert zarazil koně, přehoupl pravou nohu na levý bok koně, takže opravdu seděl jako v dámském sedle.

„No tak, nepomůžeš dámě z koně?“

Leopold ho vzal za boky, pomohl mu dolů a postavil ho na zem, jako se pomáhá jezdkyni. Pak vysekl dokonalou velkou poklonu a s přehnanou uctivostí políbil Albertovi ruku. Ten se pitvořil a napodoboval dámu.

Až doposud to byla zjevná hra a Mariana se nad tím nijak nepozastavila. Ale pak se Leopold přestal pitvořit, vzal Albertovu hlavu do rukou a začal ho líbat na rty. Albert se nejen nebránil, naopak se k němu přitiskl a nebránil se ani tehdy, když mu štolba beze všeho začal hladit klín. Víc Mariana neviděla. Už se nestarala, jestli si jí někdo všimne nebo ne. Utíkala do svého pokoje, padla na postel a tlumeně vzlykala do polštáře.

Ne snad kvůli bratránkovi, ten jí byl jako muž zcela lhostejný, ale kvůli Leopoldovi. A pak, snad z trucu, snad ze zvědavosti podlehla dvoření jednoho z bratrových přátel. Byl to jen nezodpovědný floutek a nešlo mu o nic jiného než si užít. Naděje na velké věno tu nebyla, takže když vytušil, že na obzoru je spíš velká nepříjemnost, ve vší tichosti se vypařil. Marianu ve stejné tichosti odvezli do vily ve stinné zahradě za městem, kde se „léčily“ nezdárné dcerušky z lepších rodin ze svých náhlých ranních nevolností…

Otec neskutečně zuřil a ona se mu ani nedivila. Když ale začal s tím, že je její vina, že teď padla naděje na její sňatek s Albertem, už to nevydržela a všechno mu řekla. Albert by si ji stejně nikdy nevzal, protože… Otec tehdy beze slova odešel a Mariana klesla do křesla. Pozdě litovala, že nemlčela, ale už se nedalo nic dělat. Za pár dní otec odjel a ona nepochybovala, že žalovat. Vrátil se ještě ten den a tvářil se nad míru spokojeně.

Později se Mariana dozvěděla, že Leopolda vyhnali, ale nic víc.

Netušila, že její otec zajel za Albertovým otcem, aby se ho znovu zeptal, jestli si nerozmyslel své odmítnutí ke spojení jejich dvou rodin.

„Milý bratranče, nechci se tě dotknout, Mariana je krásné a zdravé děvče. Ale jediné její věno jsou dluhy. A to, jak sám asi uznáš…“

„Já vím. Ale Mariana by mohla zakrýt problémy, které Albert má. Dříve nebo později se na to přijde a potom budou řeči.“

„O čem to sakra mluvíš?!“

„Mariana se mi svěřila, že několikrát viděla Alberta, jak se líbá se štolbou a i jinak byli značně důvěrní,“ dodal ctnostně. Maličko přeháněl, na druhé straně mu bylo jasné, že pokud se něco takového děje, není to jen jednou a pak už ne. 

Albertův otec tehdy šel rovnou do Leopoldova bytu v zámku, bez zaváhání vylomil dvířka sekretáře a tam, jen tak převázané modrou stužkou ležely dopisy, které jeho syn psal Leopoldovi ze studií.

Odnesl si je k sobě, a než je hodil do krbu, pečlivě si je přečetl. A tak zjistil, jak to bylo s tím údajně splašeným koněm…

***

Když Albert poprvé uviděl Leopolda, nevedlo se mu o nic líp než Marianě. Zamiloval se do něj na první pohled a konečně si připustil, že se mu líbí muži. Byl ale strachy bez sebe, že to zjistí otec, nebo nedej bože Leopold. Teď s ním kdykoliv ochotně jezdil na vyjížďky na koni, jezdil s ním na koňské dostihy a výstavy. Ale Albert nepochyboval, že kdyby zjistil, že je do něj zamilovaný, rychle by se stáhl. Možná by i oželel dobré místo a šel by jinam. Jednou když viděl hřebce naskakovat na dvouročka, zdánlivě nevinně se Leopolda zeptal, proč to hřebci dělají.

„To nevím, Milosti. Ale asi aby zdůraznili svou převahu, aby dali najevo svou mužnost.“

„Slyšel jsem, že… i lidé… to někdy dělají.“

„Ano Milosti. Jsou takoví.“

„Ty jsi někoho takového… viděl?“

„Neviděl. Ani nechci.“

Tím bylo řečeno vše. Albertovi ale neušel podivný štolbův pohled. Brzy si všiml, že ho občas pozoruje. Jinak než dřív. Ví to? Poznal to? Co si myslí? Začal litovat, že se na to ptal. A pak jednou, když se bezděčně na Leopolda zahleděl, zvedl štolba hlavu a zeptal se:

„Copak?“

Žádné oslovení, žádná úklona, dokonce se mu zdálo, že se ušklíbl. Nebylo pochyb, poznal to.

Albert se rychle odvrátil a bez odpovědi popohnal koně do klusu. Styděl se a taky se začal bát, že to Leopold řekne otci. Otcův hněv ho ale tížil míň než Leopoldovo pohrdání. Svedl koně k řece, nechal ho napít a potom ho popohnal do vln, jako by chtěl v ledové vodě utopit své nevhodné myšlenky.

„Milosti, co to děláte, vraťte se! Alberte, vrať se!!“

To důvěrné oslovení Alberta přece jenom zarazilo, pootočil se v sedle a ohlédl se. Ale kůň, nezvyklý na takový pohyb a vystrašený hučící vodou, se vzepjal na zadní a otočil se. Albert to nečekal, zvrátil se v sedle a po zádech letěl do vody. Štolba vehnal svého koně do vody, chytl Alberta za límec, pak pod pažemi, vytáhl ho z vody a popohnal koně na břeh. Nemohl držet uzdu, tvrdě se musel zapřít do třmenů, aby svého mladého pána udržel nad vodou. Zvíře naštěstí samo zamířilo ke břehu a po proudu plavalo do bezpečí. Na pevné zemi štolba seskočil, položil Alberta do trávy a sklonil se nad ním. Jejich oči se setkaly. Albert ucítil, jak mu štolba stírá vodu z obličeje, a pak ho najednou zvedl v silných pažích a přitiskl ho k sobě. Tiskl ho tak, že Albert málem nemohl dýchat. Cítil, jak mu hladí vlasy. Ale taky cítil, jak ten vzájemný tělesný kontakt rozproudil jeho krev. Cítil, že se vzrušil, nedokázal to potlačit. Zděšeně si uvědomil, že v jezdeckých kalhotách to bude vidět, obzvlášť v mokrých. Začal se celý třást, ale nebylo to jen zimou. Štolba ho zabalil do kabátu, který předtím hodil na zem, a znovu ho k sobě přitiskl. Prsty na rukou se propletly. Rty se spojily. Líbali se, trochu nešikovně, ale chtivě a plni touhy.

„Říkal jsi…,“ začal Albert.

„Já vím, co jsem říkal. Ale lidé jako my se musí mít velmi na pozoru. Mimo to, to co v poklidu projde pánovi, nemuselo by projít mně. Nechtěl jsem se nechat vyhodit. Každé ráno jsem vstával s tím, že tě uvidím. V noci se mi o tobě zdálo. Všiml jsem si, jak se na mě díváš. Ale nemohl jsem vědět, jestli je to proto, že jsme na tom stejně, nebo proto, že jsem ti začal být nepříjemný. I když jsem doufal, že spíš to první, když jsi tak rád trávil čas jen se mnou.“  

Tu noc se poprvé, ale nikoliv naposledy vyhoupl Leopold přes parapet svého okna a dopadl na balkón u Albertova pokoje. Bylo to poprvé, co ke svému pánovi vešel bez pozvání, ale nebylo pochyb o tom, že to Albertovi nijak nevadí. Leželi vedle sebe, oba trochu nejistí, žádný z nich neměl moc představu co a jak. Albert se třásl jako v horečce, možná ji po té nedobrovolné koupeli i trochu měl. Leopoldova ruka zvyklá hladit pevná koňská záda, teď stejně dlouhými tahy hladila hladké Albertovo tělo. Jen když se blížil k jeho klínu, na okamžik se zarazil. Ale když mladý pán kývl, začal opatrně hladit a zkoumat i toto místo. Stáhl z Alberta peřinu a dychtivě hleděl na nahého milence. Do levé dlaně vzal jemný obal varlat a začal si s ním hrát. Když viděl, že se to Albertovi líbí, pravou rukou poskytl stejnou službu jeho penisu. Netrvalo dlouho a žalud se leskl jemnými kapkami. Leopold sice nikdy nic takového nikomu jinému nedělal, ale sobě ano. Pobyt v kadetce ho poučil, že předpis je předpis a tělesná žádost je tělesná žádost… Rychlými pohyby pravé ruky a opatrným pohráváním levou rukou obratně převedl Alberta územím jeho prvního tělesného hříchu. Když po chvíli dalšího líbání a mazlení sáhl Albertovi mezi půlky, ten se ani nepokusil bránit.

„Víš, jak amerikánští domorodci krotí koně?“ zeptal se Leopold.

„N-ne…“

„Ze suché trávy udělají vích a pak jim ze srsti vyčešou prach prérie. Potom vezmou pokrývku, pod kterou spí, a tou koně třou, aby si zvykli na jejich pach. A potom se úplně každého místa na jejich těle dotknou dlaní. Začnou ušima a končí na slabinách. Nejtěžší je břicho a mezi zadníma nohama.“

Jak mluvil, hladil svého mladého pána stejně jako indiáni koně. Všude a důkladně.

„To sis právě vymyslel?“

„Ale ne. To jsem někde četl.“

„Slibuju, že nebudu kopat,“ zašeptal Albert, když štolbova ruka začala hladit jeho mužství.

Brzy jim ovšem tyhle hry přestaly stačit a oni se začali milovat. Nahá těla se propletla a Leopold si svého pána bral s náruživostí mladého hřebce. Aspoň Albert se tak cítil. Svým způsobem to bylo ponižující, ležet tak nahý před štolbou a nechat ho, aby si s ním dělal, co chce. Ale na druhou stranu to bylo vzrušující a krásné, nechat se divoce milovat od toho krásného silného muže. Od dětství Alberta vedli k povědomí, že on je cosi lepšího než ostatní. Ale teď, v objetí silných paží, pod mužem, který voněl senem a stájemi, šlo tohle všechno do háje. Nikdy předtím se necítil tak šťastný jako teď, když ho jeho štolba miloval. Možná trochu drsně, ale upřímně.

***

Když Leopold požádal mistra tesaře, aby odstranil kus podlahy v rohu hned pod oknem, protože se mu zdá, že je tam něco cítit, muž ani chvilku nepochyboval, že pod parketami je myš. Občas se to stávalo a on už měl svůj trik, jak čistě odstranit parkety a hlodavce vylovit. Bohužel se ukázalo, že myš se nezodpovědně zasekla spíš ve stropních kazetách Albertovy pracovny, která byla pod štolbovým bytem. Musel tedy rohovou kazetu oddělat, i když mladého pána ujišťoval, že ji vrátí tak, že nikdo nic nepozná. Když ale chtěl opravit díru v podlaze u štolby, ten řekl:

„Nechte to tak, pane mistr. Až dřevo vyvětrá, já si to opravím.“

A tak tam díra zůstala. Nikdo netušil, že mrtvou myš tam nacpal Leopold osobně. A když byl v noci už klid, odklopil koberec a pomocí háčku na čištění koňských kopyt zvedl za drátěné očko stropní kazetu. Pak se obratně vsunul do otvoru a seskočil k Albertovi. Přece jenom to bylo bezpečnější než skákat z okna, protože to vždycky hrozilo, že ho někdo uvidí.

Někdy měl náladu na hraní a mazlení a lechtal Alberta, aby musel zatnout zuby do polštáře a nikdo nic neslyšel. Jindy z něho prostě jen stáhl noční košili a rovnou si vzal to roztoužené tělo. Ale většinou si dal ten čas a svého milence hlazením a laskáním připravil.

„Ani kůň nemůže hned běžet tryskem, jak bych to mohl chtít po tobě?“ smál se, hladil ho a hrál si s ním. V domě samo sebou museli být pokud možno potichu, ale když si vyjeli, zavedli koně hluboko do lesa a tam se milovali bez zábran a beze strachu, že je někdo nachytá.

Chodili taky na vysoký kopec, kde vedla na vrchol jen jediná stezka. Jednak odtud bylo vidět daleko do kraje, jednak štolba byl toho názoru, že k nedovolenému milování je nejlepší místo pyramida. Než pronásledovatelé vylezou nahoru, vy už jste dole. Nebo minimálně oblečení a zabraní do nanejvýš mravného hovoru. Navíc se tu nemuseli kontrolovat, jestli nějaký silnější vzdech neuslyší někdo, kdo by neměl. Milovali se na dece, kterou si brali s tím, že na ni rozloží jídlo. Když pak leželi vedle sebe nazí a uspokojení, utrhl štolba ostřici a jezdil s ní Albertovi po zádech nebo po břiše. Na jemné kůži naskákaly pupínky, jako by mu byla zima. Ostřici vystřídal prst. Jemně obkroužil oči, rty, bradavky a sunul se níž a níž. Obkroužil pupek a pak Albertovo mnohdy unavené mužství. Hra, mládí i touha se rychle postaraly o jeho probuzení.

„Vstaň a choď,“ dělal si Leopold legraci a dál si hrál. Vzepřel se na svalnaté paži a sklonil se nad Alberta. Líbali se, klidní a uvolnění v pocitu dokonalého bezpečí. A pak se milovali, zaujatí jen jeden druhým. Albertovi se cestou domů sice občas sedělo všelijak, ale i ta bolest ho vzrušovala a dělala mu dobře.

Když musel jít Albert studovat na vysokou školu, nesl odloučení od Leopolda určitě hůř než odloučení od rodiny. A tak mu aspoň psal. Netušil, že se ty dopisy jednou dostanou do rukou otci, a tak byl zcela otevřený a rád vzpomínal na společné příhody.

Když to jeho vznešený pan otec později četl, celkem slušně pracoval k srdeční slabosti. Leopolda na hodinu vyhodil a Alberta dal na jinou školu, jak nejdál mohl. Byl si jistý, že když se ti dva už nebudou mít možnost setkat, tohle všechno utichne.

Ale Leopold tušil, že dříve nebo později se jejich poměr nějak vynese na světlo. Proto se domluvili co dělat v případě, že je od sebe rozdělí. Když ho vyhnali, šel rovnou do vesničky, kde žila pánova chůva. Řekl, že ho starý kníže neprávem obvinil z krádeže a mladý pán mu slíbil sehnat práci. A dopis s doporučením mu pošle k ní. Stará žena dobře znala vznětlivého pána a nijak se nad tou podivnou historkou nepozastavila. Vzala Leopolda na noc k sobě, jako starou ženu ji žádná pravidla nesvazovala. Seděli dlouho do noci a on jí vyprávěl, co nového v domě, kde tolik let žila a vzpomínal na mladého pána tak, že chůva jen zářila. Nechala ho u sebe, dokud nedošel dopis, a když jí slíbil, že se určitě někdy za ní zastaví, vyprovázela ho jak vlastního syna.

Do města, kde teď měl Albert studovat, dorazil Leopold málem dřív jak on. Pronajal si malý pokoj a čekal na svého přítele. 

Starý kníže poslal se synem zajisté patřičné sluhy a Albert tušil, že některý z nich, ne-li rovnou všichni, posílají otci zprávy o každém jeho kroku. Přesto věřil, že dřív nebo později Leopolda někde zahlédne. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo to, jestli má z čeho žít.

To ráno bylo jako každé jiné. Šel do kostela a skoro ještě spal. Obešel obloukem bandu žebráků a vykročil na schody. V tom jeden z té bandy popolezl po kolenou k němu a prosebně natáhl ruku.

„Podarujte chudáka, Milosti.“

Žebrák vztáhl ruku, ale hřbetem nahoru. Albert uviděl jizvu po koňském kousanci. Poznal by tu ruku mezi tisícem jiných. Ta ruka ho noc co noc hladila, laskala jeho tělo a hrála si s ním…

Sáhl rychle do kapsy, vytáhl drobné a vložil je do žebrákovy dlaně.

„Přijď sem zítra, dám ti chleba, to ti pomůže víc než drobné, které beztak utratíš za kořalku,“ řekl klidným hlasem a šel dál.

Druhý den vložil do bílého ubrousku jídlo, peníze i dopis. Nikdo si ničeho nevšiml, ostatně, kdo by v neuvěřitelně špinavém žebrákovi hledal bývalého panského štolbu? Bylo to dokonalé maskování.

A tak se denně vídali u kostela, občas postával Leopold před školou. Nechal si narůst plnovous a kloboukem maskoval modré oči. Ale sluhy nikdy nenapadlo nějak zvlášť si prohlížet každého, koho kdy potkali, to ani nebylo v lidských silách. Přesto byla v Albertovi malá dušička, když ho otec přinutil k zásnubám s Marianou. S tím, že hned po té, co ukončí školy, bude svatba. Nakonec souhlasil, protože si říkal, že do té doby se může stát cokoliv. Ale nestalo se nic…

U oltáře stál jak zpráskaný a Mariana byla krásná, ale vypadala smutně. Tušila, že to bude velmi podivný život. Většina těch, které znala, žila v domluveném manželství. Ale přece jen to bylo v něčem jiné. Po zasnoubení se sem tam s Albertem vídali a občas zůstali "náhodou" sami. Ale on v těch chvílích neudělal jediný krok ke sblížení, a když se pokusila ona sama, nevyšel jí sebeméně vstříc. Když mu kdosi ochotný podstrčil lístek s upozorněním na Marianin prohřešek, hodil ho do ohně, aniž by ho dočetl do konce. Bylo mu to jedno.

Ale přátelství z dětství jim pomohlo překonat odstup. Věděl, že ani Mariana není šťastná, a věděl, že chce dítě. Ale také viděl, jak se trápí, když každé její těhotenství skončilo nezdarem. Zato její mladší bratr se činil. Žádná sukně před ním nebyla jistá a pan švagr občas řádil jako kuna v kurníku. O dluzích z her ani nemluvě. Když ho ale jednou navštívil tchán a více méně mu suše sdělil, že bude "potřeba" uhradit další dluh, odmítl to. Tehdy se k němu tchán naklonil a řekl:

„Já vím, co bylo mezi tebou a tím koňákem. A je mi jasné, že to neskončilo. Jestli nezaplatíš, tak…“

Albert se nikdy nedozvěděl co „tak“, protože ho vyhodil. V jedné věci měl ale tchán pravdu. Nikdy nepřestal Leopolda milovat, i když se prakticky nevídali. Sice se jim to už párkrát povedlo, ale oni ten čas, kdy mohli být spolu a nerušeni, mohli spočítat na prstech, tak málo ho bylo.

Když se starý kníže nachladil, nechtěl ani doktora. Byl toho názoru, že kuřecí polévka a horké víno ho postaví na nohy, tak jako už tolikrát před tím.

Když Albert i přes otcovo ujišťování, že za týden bude zase dobře, zavolal doktora, otec se jen ušklíbl:

„Už se nemůžeš dočkat, až tu nebudu, co? Netěš se, holoubku, tohle tělo vydrží všechno. A já vím, nač se těšíš, a rovnou ti to zapovídám, rozumíš?“

Žádná odpověď.

„Neumíš mluvit?! Rozumíš?!“

„Ano.“

Doktor diagnostikoval těžký zápal plic a naordinoval klid. A žádný alkohol. Ale horké víno s medem přece není alkohol, rozhodl se nemocný a léčil se dle vlastního rozumu.

Marianu v noci vzbudil hluk na chodbě. Pootevřela dveře ložnice a uviděla Alberta v županu, jak jde rychle chodbou směrem ke schodišti. Pochopila, že tchánovi se přitížilo. Vrátila se do postele, ale po chvíli vstala, taky si vzala teplý župan a vyšla z ložnice. Došla až k pokoji, kde ležel tchán. Uviděla Alberta, jak klečí na jednom koleně u otcovy postele. V nohách postele stál tchánův osobní sluha a tvář se mu leskla slzami. Starý kníže sevřel synovu ruku a unaveným hlasem řekl:

„Přísahej, že ten člověk už nikdy nepřekročí práh mého domu. A pamatuj, že přísahu u lože umírajícího nesmíš porušit. Přísahej!“

Albert dál klečel, dál držel otce za ruku – a mlčel.

„Alberte! Já to dělám kvůli tobě. Přísahej, že se s ním už nikdy nesetkáš, že ho nezavoláš zpátky.“

Ticho.

„Simone,“ obrátil se umírající na sluhu, „přiveďte mou snachu.“

Mariana rychle uhnula od dveří. Viděl ji snad? Nebo chce tou přísahou svázat ji? Tušila, že Albert ví, že to ona vyzradila jeho tajemství. Dobře věděla, proč ji tak ochotně pokaždé poslal manžel do lázní. Nepochybovala, že návštěv u ní využívá k setkání s Leopoldem. Jednou ho zahlédla, jen letmo, ale poznala ho. Jistě se tam neobjevil náhodou, zas tak naivní nebyla. Ve starých románech měly hrady tajné podzemní chodby, kterými se dalo z hradu jak utéct, tak tam někoho i propašovat. No, a protože pan manžílek tajnou chodbou nedisponoval, využíval návštěv lázní.

Simon se zaraženě podíval na Alberta. Na jednu stranu byl v podstatě vycvičený poslechnout svého pána na slovo. Na druhou stranu mu bylo jasné, že kníže umírá a novým pánem domu bude Albert. Pokud by ho po pánově smrti propustil, těžko by ve svém věku hledal novou práci…

Albert se umírajícímu otci ale dokázal vzepřít sám.

„Nebudu přísahat. Nenuť mne k té přísaze.“

Otec se posadil a chtěl křičet. Ale ozvalo se jen zachroptění. Bledá tvář náhle doslova zfialověla a muž padl zpět do polštářů. Byl konec. Albert poslal sluhu pryč a zavolal:

„Mariano, já vím, že stojíš za dveřmi. Pojď sem.“

Poslechla, došla k úmrtnímu lůžku a začala se modlit. Albert chvíli počkal a pak řekl:

„Ty jsi ještě před svatbou věděla, jak jsem žil. Proč jsi poslechla a s tím sňatkem souhlasila?“

„Nikdo se mne neptal.“

„To znám. Vím, že jsi čekala…“

„Ty to víš?“

„Jistě. Vždy se najdou přátelé, kteří neváhají člověku udělat radost vynesením nějakého hříchu na světlo. Kde je to dítě? Slíbili ti, že ho smíš vídat, když si mne vezmeš?“

„Nenarodilo se…,“ řekla chvějícím se hlasem. Tušila, že tehdy ztratila nejen to dítě, ale i všechny další.

Albert sklopil hlavu. Tak tohle mu nevyšlo. Chtěl Marianě navrhnout, že si smí své dítě vzít k sobě, třeba pod záminkou, že je to sirotek z rodiny, a on by si zavolal zpátky svého milého. Přesto Leopoldovi napsal, co se stalo, a domluvil si s ním, kde se může "náhodou" setkat s kočím, který poveze bývalé chůvě proviant a důchod.

STO KORÁLKŮ

Bledý chlapec, oblečený jen do dlouhé košile a otrhaných kalhot pod kolena, se krčil u dveří do otcovy dílny.

„Říkám ti, že s tím klukem jsou jen potíže. Všechno aby mu člověk řekl desetkrát, pořád vypadá, jako by spal. Včera se ani nezeptal a vzal si v kuchyni placky. Ty byly pro naše děti. Byly tam jenom tři a on si vzal všechny,“ hromovala macecha.

„A kolik jich dostal on?“

„Jak to myslíš?“

„No, kolik těch placek dostal on? I on je náš syn.“

„Můj tedy ne!“ odsekla vztekle žena.

Takže ten zmetek si na otce asi počkal a žaloval dřív než ona. Nedala mu žádnou placku, to byla pravda. Ale proč by měla? Její syn to nebyl, tak co by se starala? S povzdechem si pomyslela, že ještě před tím, než se za svého muže vdala, měla důsledně prosadit, aby jeho syn z prvního manželství s nimi nežil. Rodiče jeho mrtvé matky by si ho rádi vzali, tím si byla jistá. Vždyť ho tak často navštěvovali a několikrát o to jejího muže prosili. Ale on chtěl mít svého prvorozeného u sebe. Proč ale, když měli další dva syny spolu? Navíc, i když byl její muž dobrý řemeslník, žádný boháč to nebyl. A o dědictví se jednou budou dělit všechny děti. Kvůli tomu ukňouranému klukovi budou její děti kráceny.

Už dvakrát tu byla možnost dát kluka z domu, ale muž nechtěl. Prý se vyučí u něj a jednou zdědí jako prvorozený dílnu. No právě. A co její synové?

„Hej, kluku líná, kde zase lítáš? Vezmi koš a pomůžeš mi!“

„Náš syn má jméno,“ ozval se muž.

Žena jen pohodila hlavou a přicházejícího chlapce postrčila k východu z domu, takže se ani nestačil s otcem rozloučit. Když došli na trh, prošla si žena pečlivě všechny krámy a obchůdky. Nebyli zrovna chudí, nemusela šetřit, ale ani nemohla zbytečně utrácet. Jaksi podvědomě zamířila ke korálkáři. Už dlouho se jí tam líbil jeden náhrdelník. Byl to doslova mistrovský kousek a byl také pěkně drahý. Když se ženy podivovaly nad tou cenou, mistr jim řekl:

„Je to úžasná práce, dílo hodné mistra. Moje dcera nad ním strávila dlouhé dny. A mimo to, je v něm sto korálků. Už jen ty mají svou cenu.“

Když už ho nemohla mít, aspoň se na tu nádheru chodila dívat. Byla tu skoro denně. Proto si hned všimla, že víc jak polovina zboží je pryč. I „její“ vysněný stokorálkový klenot. 

„Stěhuju se. To víte, člověk musí občas změnit místo, aby se mu líp prodávalo,“ vysvětlil jí mistr, „mimo to, v sídelním městě je teď umělecký trh. Výrobky mých dcer se tam jistě budou prodávat jedna radost.“

„A ten velký náhrdelník, víte ten z těch duhových korálů…“

„Ó, ten tam prodám zcela jistě. Tady se všem zdál drahý, ale v sídelním městě si jistě svého kupce najde. Mimo to, jsem dodavatelem panovnického domu. Moje klenoty sice nejsou zrovna ze zlata, ale i tak jsou výjimečné. Možná, že…“

„Koupím ho,“ vyhrkla žena náhle jako bez sebe. Ne, nedovolí, aby ten klenot zdobil jinou, nikdy. 

„Tolik peněz nemáš. A já na splátky neprodávám. Zvláště když večer odjíždím.“

„Dám ti toho kluka.“

„Neměním své zboží za děti.“

„Ve městě ho můžeš prodat. Jistě za něj dostaneš víc, než stojí ty korálky.“

To byla pravda.

„Mimo to, sní míň než služka a udělá tu samou práci. I děti ti pohlídá.“

Zdálo se, že mistra korálkáře zaujalo hlavně to, že kluk toho sní málo. A tak Marca vyměnili za sto korálků…

Bylo to poprvé, ale nikoliv naposledy, kdy korálky ovlivnily hochův život.

Když macecha otci řekla, že jí kluk na trhu utekl někam s kamarády, ten jen mávl rukou. Však on přiběhne, až bude mít hlad. Když večer nepřišel, upokojila ho macecha tím, že možná je u babičky. Doopravdy začal syna hledat až za tři dny, když se po něm začali prarodiče ptát. A to už byl chlapec dávno z městečka pryč…

Mistr ho nakonec neprodal, bylo mu ho líto. Tušil, že by ho asi nečekalo nic dobrého. V lepším případě by skončil jako sluha, a až by vyrostl, pracoval by na poli nebo u zvířat. V horším případě by si ho koupil někdo, kdo by mu ze života dokázal udělat peklo. A tak chlapec pracoval v mistrově domě jako děvče pro všechno. Od výpomoci v kuchyni až po hlídání dětí. Když přece jen trochu poporostl, mistr mu občas nechal přebírat korálky. Podle velikosti, barvy a tvaru. Marca občas bodlo u srdce, když si uvědomil, že ho macecha vyměnila za hrst tretek. Sto korálků, za víc jí nestál. Na druhou stranu si uvědomoval, jaké má štěstí, že si ho korálkář nechal. Sám viděl, jak se učni mají jinde mnohem hůř, o tom, že si na nich jak mistr, tak starší tovaryši vylívali zlost, ani nemluvě.

Naučil se navlékat nekonečné řady korálků a díval se, jak mistrova nejstarší dcera pomocí jemného drátku vyrábí doslova mistrovské kousky. Jemnou jehlou vyšívala maličkými perličkami nejen potahy na polštáře, ale i celé obrazy. Seděl vedle ní a podával jí to, co zrovna potřebovala. Po dvou letech už stačilo jen koukat Noře pod ruce a i bez říkání věděl barvu a velikost perliček a korálků. Byla to trochu nuda, ale určitě to bylo lepší, než chovat mimino nebo zametat dílnu.

To, že před krámem jednoho dne zastavil kočár, nikoho nepřekvapilo. Zákazníci se poslední dobou jen hrnuli. Když ale podle erbu poznali, že je to kočár jedné z nejbohatších rodin, přece jenom se mistrovi rozbušilo srdce v očekávání. Ti si jistě nechtějí objednat jen tak nějakou maličkost.

Do krámu všustila krásná dáma a za ní mladý, velmi hezký lokaj.

Dáma položila na stolek jeden z těch perličkami vyšívaných polštářů. Byl roztržený a perličky se sypaly.

„Slyšela jsem, že tu vyrábíte takové polštáře. Uměl by to tu někdo opravit?“

„K službám, milostivá paní. Moje dcera to opraví tak, že nikdo nepozná, že…“

„Zavolej ji.“

Dáma si děvče prohlédla, jako by hodnotila, jestli je hodna její pozornosti.

„Opravíš to?“

„Jistě, milosti. Do týdne to bude hotovo.“

„Chtěla bych vidět před tím nějaké tvé práce. Pak se rozhodnu.“

Žena jaksi samozřejmě zamířila k dílně a děvče se nejistě ohlédlo po otci. Ten jí gestem naznačil, aby paní vše ukázala.

Ale sotva se ty dvě ocitly samy v dívčině pokojíku, který zároveň sloužil i jako dílna, zeptala se žena přísně:

„Je to pravda, že se čekáš? Je to pravda, že jsi svedla mého bratra?!“

Dívka se celá třásla. Pravda byla taková, že ten muž svedl ji. Ale jak to má vyložit té ženě?

„Váš pan bratr mi slíbil, že…“

„Neříkej mi, že ti slíbil svatbu? Tomu jsi přece nemohla uvěřit. Tak hloupá snad nejsi.“

„To ne. Jen mi slíbil, že se o mne postará.“

„A jak? Jediný jeho majetek je titul. Žije si jako pán jen z milosti mého muže. Stačí jediné moje slovo a pan bratr pojede dělat správce na nějaký statek. Víš, že jsi už pátá holka, kterou přivedl do hanby?“

Ne, to nevěděla. Stála teď před tou ženou celá rudá a nevěděla, co má dělat. Od té doby, co svému milému sdělila to, že čeká jeho dítě, se jí důsledně vyhýbal.

„To jsem nevěděla, paní. Teď už mi nezbývá, než se jít utopit. Táta mě stejně zabije, až se to dozví.“

Žena jen mávla rukou. 

Co by ona dala za to, kdyby… Ale všechna její těhotenství končila stejným nezdarem. Navíc její muž poslechl rady doktora a už víc jak rok se jí ani nedotkl. I když rada zněla, že si mají manželské povinnosti odpustit jen na půl roku, aby její tělo zas nabralo sílu. Snad jí nechtěl ubližovat, ale…

Žena si bezděčně pohladila břicho. A právě v té chvíli vstoupila dívčina matka s dotazem, jestli je milostivá paní spokojená. Zahlédla, jak si hladí břicho, a jako snad všichni taky věděla, že na zámku mají sice kolíbku možná ze zlata, ale pořád prázdnou. V domnění, že paní je konečně těhotná, začala okolo ní tancovat, jak to umí jenom ženské. Otevřela okno, podala paní sesli, poslala pro studenou smetanu. A celou dobu nezavřela pusu. Vychválila dceru, jak krásně vyšívá, kolik toho zvládne za půl dne, jaká to bude pro jejich dům čest, když budou moci pro milostivou paní pracovat. 

„A až to bude potřeba, vyšije dcera i košilky, šatičky a kabátky. Nikdo nebude mít takové jako Vaše Milost.“

Žena chtěla už už namítnout, že zatím jaksi není pro koho, ale pak náhle řekla:

„Brzy pojedu do lázní. Pokud bude tvůj muž souhlasit, vezmu vaši dceru s sebou. Jestli je opravdu tak šikovná, bude mít dost práce a slušně si vydělá. Budu ovšem potřebovat, aby se mnou jela na zámek a předvedla mi, co umí. Pak se uvidí. Zítra si pro ni pošlu. Pokud se mi její práce bude líbit, nechám si ji jako vyšívačku.“

Korálkář i jeho žena byli štěstím bez sebe. Jednak že se dcera dostane do panské služby, jednak že jim budou všichni závidět. Mimo to, k vyšití i jen jednoho jediného polštáře je potřeba spousta korálků a perliček. A kde jinde by si je mohli objednat než u nich? A jejich dcera si tajně oddechla. Na cestách se o ni nikdo nebude starat a ona dítě tajně porodí a odloží do sirotčince. Nebo pokud bude opravdu dobře vydělávat, dá k chudým lidem za peníze na vychování.

A tak druhý den odjela v panské bryčce s velkým košem plným přihrádek a se dvěma menšími, plnými pomůcek na jemnou práci. A s Marcem, který jí měl být k ruce.

Paní se chvilku dívala, jak Nora obratně přišívá jednu perličku ke druhé a jak jí pod rukama doslova vykvétá květ orchideje.

„Děvče, ty opravdu umíš víc, než jen jíst chleba. Tohle jsem ještě nikdy neviděla.“

Marco odběhl tedy k bryčce pro velký koš. Jenomže bryčka už nestála tam, kde ji viděl naposledy. Když se zeptal, kde je, řekli mu, že už pod velkou kůlnou. Běžel tedy tam, a když ji našel, otevřel boční dvířka a velký těžký koš začal opatrně vytahovat.

„Co tu sakra děláš? Kde ses tu vzal?“ ozval se za ním hluboký mužský hlas. Lekl se tak, že mu koš málem spadl na nohy.

Začal koktat, že ho poslali pro koš a že je tu s novou vyšívačkou. Muž si ho zamračeně měřil. Byl hubený, vysoký a obličej měl samou jizvu, jako by ho někdo přepadl.

„Pane Leopolde, on opravdu přijel s tou holkou z korálkářské dílny. Já sám jsem je přivezl,“ vysvobodil ho mladý kočí, se kterým přijeli.

„No dobře. Pomoz mu s tím košem aspoň k domu. To tam máš, kluku, kamení?“

„Ne, pane. Korálky.“

A pak až skoro do večera seděl Marco u Nory a podával jí na drátcích navlečené perličky. Brala je do konečků prstů, zdánlivě bez dívání navlékala na jehlu a přišívala přesně tam, kam patřily.

„Nemusíš se zdržovat opravou starého polštáře. Škoda tvé práce. Nový bude lepší. Ale teď si odpočiň, začíná být šero. Nechám ti přinést jídlo,“ řekla paní.

Přinesli sice jen jednu porci, ale jídla bylo tolik, že se najedli oba. A pár kousků lepšího pečiva schovala Nora pro mladší sourozence. Ráno Marco utíkal k mistrovi a nesl mu papír se vzkazem, že je paní nadmíru spokojená a Noru si už na zámku nechá. 

"Mistře, pokud by vám to nečinilo obtíž, mohl byste dát vaší dceři k ruce toho hocha? Potřebuje někoho, kdo jí bude pomáhat, a on prý už ví, co a jak."

Ta poslední věta byla pro Marca splněný sen. Prosil Noru, aby si ho u sebe nechala. Mistr se na to moc netvářil, protože chlapec dělal v krámě i v domácnosti jen za jídlo prakticky všechno, ale cinkot mincí a přípis z panského domu ho nakonec obměkčil.

Sedal pak u Nory a podával jí, co potřebovala.

A tak Marcův život ovlivnily korálky už podruhé.

***

„Milostivý pane, paní by s vámi chtěla hovořit,“ pronesl škrobeně sekretář.

„Že prosím.“

Pán domu se uklonil své ženě a zároveň hodil hlavou k sekretáři, který diskrétně vypochodoval.

„Čemu mohu děkovat za tvou návštěvu?“

„Nezlob se, ale můj bratr…“

„Bože, už zas? Kde mám ty ženichy pořád brát? Copak nemá ani trochu rozum? Co bude dělat, když mu přestanu vyplácet apanáž? A věř mi, že mám na to už dávno chuť. Pokud nedělá dluhy, dělá ostudu. Kdo je to tentokrát?“

„Moje vyšívačka.“

„No aspoň, že tak. Nějakého ženicha jí najdu.“

„Viděl jsi ji?“

„Netuším. Proč bych měl?“

„Jistě… Proč by ses měl zajímat o nějaké děvče…“

Muž uhnul očima. Jakkoliv byl jindy víc než výřečný, na tohle odpověď neměl.

„Chtěla bych si to dítě nechat.“

„Cože?“

„Oba víme, že já už nikdy dítě mít nebudu. Jedno čí vinou. A tohle je dítě mého bratra. Moje krev. Odjedu do lázní, nikdo se tady nic nedozví. Moje komorná bude mlčet a ta dívka taky. A ty se můžeš věnovat svým zájmům.“

„Mariano, vždy jsem se snažil být dobrým manželem. Já…“

„Ano, jistě. Tak dobrým, že jsem ti to dokonce i věřila. Kdyby sis našel milenku, asi bych to chápala, ale tohle… Nezlob se, ale tohle ne. Vím, že nejsi jediný, vím, že i nejurozenější mužové měli… žili takhle. Ale nečekej, že tě v tom snad budu podporovat. Ale jsem ochotna ke kompromisu. Já si nechám to dítě a ty…“

„Kvůli tomu, že si chceš vzít na vychování dítě vlastního bratra, nemusíš jezdit do lázní.“

„Ale jdi, nebudeš mi tu doufám tvrdit, že ti budu chybět?“ zeptala se paní značně ironicky.

„Budeš mi chybět,“ řekl muž a pohladil ji něžně po tváři.

Paní Mariana to přešla mlčením.

„Tedy souhlasíš?“ zeptala se už jen pro formu.

Muž přikývl.

Do týdne celý zámek věděl, že milostivá je v očekávání, a aby se předešlo opětovnému potratu, pojede do lázní. Všichni se divili, že si sebou bere jen dvě komorné, ale zato vyšívačku. Marco se těšil, že pojede taky, ale všetečný kluk byl ten poslední, koho mohla paní Mariana ve své blízkosti potřebovat. Aspoň ho neposlala zpátky k mistrovi, ale směl zůstat v zámku.

Když řekl, že by chtěl pracovat v maštali u koní, řekli mu, že se má přidržet kočího. A dál si ho nikdo nevšímal.

Ale jemu to nijak nevadilo. Hleděl si své práce a střádal každý peníz, který dostal. Jednou, až bude mít dost na cestu, pojede za otcem.

Spřátelil se se všemi, kdo měli co dělat okolo koní, a než uplynul rok, vyznal se v hantýrce koňáků a mluvil jako oni. Někdy se mu smáli, že si hraje na někoho, kým není, ale většinou ho chválili, že se snaží. Mladý kočí ho s sebou brával, když jednou za čas jeli s pánem do lázní, aby mohl navštívit svou ženu. Cestou mu půjčoval opratě a on se brzy naučil co a jak.

„Když nebudeš vědět, nech koně, aby se sami rozhodli. Mají beztak víc rozumu než ty,“ říkal mu kočí, ale zase taková pravda to nebyla. Koně museli cítit pevnou ruku, jinak by si dělali, co by chtěli.

Jediný, s kým si Marco nerozuměl, byl vrchní štolba, pan Leopold. Sice se mu vyhýbal jak čert kříži, ale vždy to také nešlo. Minimálně ráno musel být se všemi ostatními před maštalemi, dostal svůj denní program a běda, když ho nesplnil.

„Koně nejsou korálky. Koně jsou nádherní a hrdí tvorové. Starat se o ně není jako navlíkat perličky. Jestli se bude flákat, posadím ho ke švadlenám a může jim brousit jehly,“ sliboval, když měl pocit, že chlapec nepracuje tak, jak by měl.

„Kdo si myslí, že je? Aby mě honil jak nadmutou kozu?“ bručel Marco.

„No co myslíš, vrchní štolba je vrchní štolba. Mimo to, je to pánův vzdálený bratranec,“ poučil ho kočí.

„A co se mu to stalo? Porval se v hospodě?“

„Jó, kdyby. Před lety, to jsem tu začínal, to ještě žil otec našeho pána a pán byl na studiích, tak celý zámek žil jen tím, že se má mladý pán vrátit na prázdniny. Můj otec tu pracoval jako vrchní kočí, zrovna připravoval kočár, že druhý den pojede pro mladého pána. Najednou sem vletěl starý pán, popadl těžký formanský bič s okovanou rukojetí a začal pana Leopolda bít hlava nehlava. Křičel, že všechno ví, že mu věřil a on tak zneužil jeho důvěru. Tu hodinu se musel sebrat a jít. Nám starý pán řekl, že mu Leopold ukradl prsten a peníze. Ale můj otec tomu nevěřil. Jak by se štolba dostal až do panských pokojů? A peníze jistě neleží jen tak na stole. Druhý den pro mladého pána jel s mým otcem i starý pán. Prý ti dva spolu celou cestu nepromluvili ani slovo. Nějaký den na to otec naložil na žebřiňák truhlu, která stála v Leopoldově světnici, zaházel ji někým haraburdím a odvezl. Na křižovatce už na něho Leopold čekal s povozem. No a od té doby jsem o něm neslyšel. Mladý pán se oženil a natrvalo zůstal tady na zámku. Když ale starý pán umřel, vyšlo najevo, že ten údajně ukradený prsten byl v jeho truhle. A brzy na to se tu zase Leopold objevil a pán ho udělal vrchním štolbou.“

„A jak se to dozvěděl, že se smí vrátit?“

„Pánova chůva bydlí asi tři hodiny cesty odtud. Jednou měsíčně jí vozím zásoby do kuchyně a apanáž. A jel jsem i pár dní po pohřbu. A koho nepotkám cestou, jako pana Leopolda. Tak jsem ho rovnou vzal s sebou, věděl jsem, že pán bude rád.“

„A byl?“ zeptal se Marco.

„Myslím, že ano. Přede všemi řekl, že pan Leopold nekradl. A jestli chce, může tu zase pracovat.“

Když večer naposledy poklidili koně a založili jim do žlabů, zamířili ke kuchyni, kde na čistě vydrhnutém stole byly rozložené krajíce chleba a mísy s pomazánkou a plátky uzeného. Každý si mohl vzít, co chtěl. Najedli se a čeleď se rozešla buďto do čeledníku nebo domů. Jenom Marco ale vklouzl do vchodu pro služebnictvo v domě a jako myška vyběhl po schodech k pokojíku, který tehdy přidělili Noře. Když odjela s paní, nikdo ho nevystěhoval a on byl rád, že je v teple. A taky byl rád, že má soukromí. V čeledníku byla možná větší legrace, ale mít pokojík sám pro sebe, vždycky teplo, to si cenil víc.

Když se po čase paní vrátila z lázní, dostala Nora jiný pokoj, a protože ho nikdo nevystěhoval, zůstal tam, kde byl. Asi takový malý krcálek nikdo jiný nechtěl. A jemu stačil.

NARAO

„To je divné hříbě,“ pomyslel si Marco, když uviděl nového koníka. Ale když přišel blíž, uvědomil si, že je to dospělý kůň, jenom malého vzrůstu.

„To je nový poník pro milostivou slečnu. Jmenuje se Narao,“ poučil ho štolba, když zachytil jeho pohled.

„Má divnou hlavu, takovou jako oslí,“ namítl Marco.

„Osel je on. To je velšský pony. Je klidný a pro děti ideální. Když tomu nerozumí, tak se do toho nepletl,“ odsekl Leopold.

„Omlouvám se, pane,“ vyhrkl honem Marco. Už tu pracoval šest let a pořád se pana Leopolda tak trochu bál, i když jinak si ho velmi vážil a cenil jako znalce koní.

„Tak tu nestál, vzal kartáč a šel ho očistit. Potom ho na krátké lonži provede, je po cestě trochu nervní.“

„Ano, pane, hned.“

Marco vyčesal koníka a šel ho proběhnout do jízdárny. Tam už byl i milostivý pán s Leopoldem. Něčemu se smáli a Marco si nemohl nevšimnout, jak štolba položil pánovi ruku na rameno. Nebylo v tom nic jiného než přátelské gesto. Ale Marco si přece jenom uvědomoval, že to gesto je důvěrnější, než by být mělo. I jeho občas někdo poplácal po rameni. Dokonce i vrchní štolba. Ale tohle bylo jiné. Spíš pohlazení, než poplácání. Mimo to, co má štolba co plácat pána po rameni?

Začal běhat s koníkem dokola malé jízdárny a oba muži, teď už mlčky a soustředěně, poníka prohlíželi. Pak šli k němu a zkoušeli, jestli klidně zvedá nohy i jestli si bere dost opatrně kousky jablka.

„Je hezký, zítra se bude určitě Izabele líbit,“ řekl pán.

„Tak slyšel. Zítra v deset sem koníka přivede. Předtím ho trochu nechá vyběhat, ať není moc divoký, na poprvé. A vylepší ho trochu,“ řekl štolba už zády k Marcovi.

Jo, to se pánovi dobře řekne – vylepšit. Copak je kůň věc, aby se dal vylepšit? Ale pak si vzpomněl, že u něj v komůrce pořád stojí ten koš s korálky. Utíkal nahoru a chvilku se hrabal v té spoustě drobností, než našel to, co hledal. Hrst velkých korálků a motýla z maličkých perliček a jemného drátu. 

Druhý den se krásně vyhřebelcovaný poník jen leskl a v hřívě se mu třpytil perličkový motýl. Korálky měl i v dlouhých žíních a malá Izabela na něm mohla oči nechat. Hned se na koníka chtěla posadit a projet se. Marco vzal koně na lonži a vodil ho rychlým krokem okolo jízdárny. 

„Kdo bude Izabelu učit jezdit?“ zeptala se Mariana manžela. Ten se jaksi rozpačitě na ni podíval.

„Myslel jsem, že tady Leo… tedy štolba. Je to jeho práce a…“

„Ne. Ten muž ne!“ vyhrkla Mariana bezděčně. 

„Kdyby milostivá paní dovolila, ten chlapec je velice šikovný, jistě by dal na milostivou slečnu dobrý pozor. Pracuje tu už šest let, sám jsem ho měl denně na očích. A koním rozumí, dokáže poznat, jestli se třeba něco neděje. Koně jsou moudří a hodní, ale pořád jsou to zvířata.“

„On…,“ Mariana nedořekla a špičkou boty zaryla do pilin na zemi. 

„To netuším, milostivá paní,“ odpověděl klidným hlasem štolba.

„Ale jestli si milostivá paní přeje, vyberu kohokoliv jiného.“

„Ne, to je v pořádku.“

Co jiného taky mohla říct? Nechtěla, aby dceru učil jezdit štolba, ale nemohla zabránit tomu, aby ji učil kdokoliv jiný, koho on určí. Co by řekla? Že každého, koho štolba doporučí, začne ihned podezírat z náklonnosti k mužům? Holčička už seděla na poníkovi a nadšeně ho pobídla do kroku. Mladík vedle ní šel rychlým krokem, a když viděl, že se v sedle celkem drží, poodstoupil a nechal koníka běhat na dlouhé oprati. Poník na to byl zvyklý, a tak poslušně obíhal jízdárnu.

Leopold se na Marca v té chvíli poprvé podíval jinýma očima. Všimla si snad paní nějakého náznaku, který jemu ušel? Marco mu prakticky vyrostl před očima, donedávna ho ani nevnímal jinak než jako kluka. Ale když sem přišel, bylo mu okolo třinácti let, možná i víc. Takže teď je mu minimálně devatenáct. Není moc velký, protože jako děcko měl asi víc hladu než čeho jiného. Možná i proto ho pořád bral jako kluka.

Před třemi lety na koňském trhu objevil podvyživené, nemocné hříbě. Štolbovi stačil jediný pohled a poznal, že koník je kradený. Kulhal a na zadku mu hnisala rána po neprofesionálně přepálené značce. Koupil ho za pár zlatých a pár týdnů se od něj skoro nehnul. Zaléčil mu ránu a bolavou nohu mu balil do onucí namočených v horké solance smíchané s bylinami. Ve starých rajtkách a odrbané košili spával v noci u koně ve stání na seně. Marco mu tehdy hodně pomáhal a on mu vyprávěl o koních, o jejich nemocech, o léčení i příběhy, které zažil. Jednou vyprávěl o bezmocné hrůze, kterou cítil, když jakýsi nepozorný pacholek zapálil seno u stájí. Vzpomínal na otce, který vběhl do plamenů v zoufalé snaze zachránit milovaná zvířata. Když mluvil o tom, že koně v hořící stáji křičeli děsem i bolestí skoro jako lidé, viděl, jak Marcovi tečou slzy. Tehdy na něj zapůsobil tak dětsky, že ho pohladil a rukávem mu setřel slzy. A bezděky v něm pořád viděl kluka. Ale to se teď změnilo. Ze zanedbaného nemocného hříbátka vyrostl nádherný černý hřebec. Tak i Marco přestal být dítětem.

Marco si rychle všiml, že už s ním štolba mluví jako s dospělým. Přestal mu říkat "šel sem, dal to sem, on už je tady" a začal mu tykat. Dal mu tím najevo, že ho bere jako dospělého. Mnohem víc ale Marca potěšilo, když dostal přidáno na platu. A dnes za ním dokonce štolba osobně zašel a pochválil ho, jak dobře se o svěřeného poníka stará.

„Nechal jsi mu jeho jméno?“ zeptal se.

„Ano, pane. Je divné, já vím. Ale on na něj celých devět let u minulého majitele slyšel. Asi by si zvykl i na jiné, ale nechtěl jsem mu ho brát. Zdá se mi, že k němu sedí.“

„Změna někdy prospěje. Jen na ni musí být člověk připravený.“

Leopold se zahleděl Marcovi přímo do očí. Usmál se. On dobře věděl, co to dělá s muži, kteří byli jako on. I přes jizvy, které mu na obličeji zůstaly, byl velmi pohledný a jeho zvláštně modré oči přitahovaly muže i ženy. To věděl. Znovu se usmál. Mladík před ním nervózně přešlápl. Skoro jako nervní kůň. Koně je třeba uklidnit, získat si jeho důvěru. Položil ruku na Marcovo rameno, stejně klidně ale zároveň samozřejmě, jako by hladil po šíji zpupného koníka.

„Všechno v pořádku?“

Marco bledl a rudl, chvěl se a zoufale se snažil ovládnout. Ale nepovedlo se mu to. Cítil, jak se mu krev hrne do rozkroku. Už se mu to stalo, ale nikdy nehrozilo, že si toho všimne někdo jiný. Nedej bože dokonce jeho přímý nadřízený. Třásl se po celém těle. Leopold mu zastrčil pramen vlasů za ucho. Skoro měl pocit, že slyší, jak mladíkovi bije srdce. Zato napnuté rajtky nebyly jen pocit. Mládenec před ním byl vzrušený a to na nejvyšší míru. Palcem mu přejel po tváři. Marco opatrně mrkl štolbovi do klína. Muž měl obtažené kalhoty a byl zjevně v klidu. Tím hůř. Pokud by si mohl štolbovo mlčení zajistit tím, že by mu byl po vůli, ochotně by to udělal. Ale zdálo se, že nemá zájem. Moc dobře věděl, jak jiní muži bývají hrubí na lidi jako on. Od posměchu až po vyloženou agresi. Podvědomě se přikrčil v očekávání rány.

„Musíš být opatrnější. Nikdo by to neměl vědět. No běž, postarej se o koníka, milostivá paní jede příští týden do lázní a slečna si chce poníka vzít s sebou. Nevíš, kdo jí to poradil?“

Marco už se třásl skoro jak v zimnici, dokonce ho začalo z nervozity bolet břicho.

„Já, pane…“

Štolba jen zavrtěl hlavou a přejel si rukou čelo. Takový nerozum…

„Říkal jsem si, proč tak rád panstvo vozíš. A proč ti šlo o to, aby tě tentokrát vzali sebou na delší dobu. Malá to vymámila na milostivé paní, že potřebuje poníka s sebou, aby mohla denně jezdit. Řekneš mi, koho jsi tam potkal? Možná bych ti mohl pomoci.“

Jediný způsob pomoci, který Marcovi napadl, bylo to, že by štolba mohl jeho přítele zaměstnat.

„Nepozná hřebce od klisny, ani kdyby mu viděl pod břicho…“

Leopold se bezděky zasmál nahlas a Marco se začal bát, že jeho strachem zklidněné okrajové části si to zase rozmyslí.

„Ale no tak, to o něm moc hezky nemluvíš.“

„Jel jste už někdy v autě? Rozumíte jim?“

„No, vím, kde to má předek a kde zadek. A vím, jak vypadá volant a k čemu je. Ale sednout a jet, to bych taky neuměl.“

„On to umí…“

A Leopoldovi před očima náhle vyvstal mladý šofér lázeňského lékaře. Vídal ho, jak leští auto a ometá se okolo. Vozil doktora a jeho rodinu na výlety, nebo doktora k naléhavým případům. 

Ale věděl ještě něco. Milostivá paní si byla s doktorem velmi blízká. Nepochyboval, že jsou milenci. Když jela paní do lázní, jel pán s nimi, i když se pak brzy vracel. Nikdo neměl vědět, že štolba během noci přijel do lázeňského města a čekal na něj. Spával ve stání u svého hřebce, aby ho nikdo neviděl. Ale on viděl a slyšel. Slyšel, o čem si povídají panští kočí, slyšel, o čem klepou služtičky, dávající si dostaveníčko ve stínu stájí. Poznal paní Marianu, i když na sobě měla šaty své společnice. A poznal i doktora. Jeho auto předjelo za stáje do tichého koutu dvora, kam prakticky nikdo nechodil, ona vklouzla k němu a odjeli. Nikdy o tom Albertovi neřekl, ani netušil, jestli o tom náhodou už dávno sám neví.

To se teď mihlo štolbovi hlavou. Ani si neuvědomil, že má ještě pořád ruku na Marcově rameni. Ale Marco si to uvědomoval až moc dobře. Jemně, skoro neznatelně poodstoupil, jako by chtěl blíž k poníkovi.

„To je v pořádku, stal se z tebe muž. A pokud jsi poznal někoho, s kým je ti dobře, je to v pořádku. Ale ne všichni budou smýšlet jako já. Buď opatrný. Rozumíme si?“

„Ano, pane.“

Leopold se otočil k odchodu, když se za ním ozvalo:

„Jestli se to dozví pán, nechá mne vyhodit?“

„Neboj se. Jestli se to pán dozví, přimluvím se za tebe.“

„Opravdu? Opravdu byste to udělal?“

„Ano. Jestli ti pán na to přijde, přimluvím se za tebe.“

Muž šel ven ze stájí a měl co dělat, aby se nesmál moc nápadně. Pokud věděl, pár lidí už opravdu Albert vyhodil, ale všechny proto, že bili koně. Nevyhodil služku, která brala v kuchyni zbytky, nevyhodil pacholka, který si při sběru brambor zahrabal hromádku bokem pod keř. A už určitě by nikoho nevyhodil jenom proto, že se zamiloval proti všem zvyklostem. Sám si tím prošel a věděl, jaké to je.

Štolba zvedl hlavu k obloze a vdechl teplý vzduch. Jaro se už hlásilo plnou silou a on si pomyslel, že jakmile paní odjede do lázní, zase budou mít s milým na sebe víc času. Díval se na sloužící, jak běhají po domě s kufry a krabicemi, a celé to hemžení mu připomínalo mraveniště. I na jejich kopci bylo mraveniště. Občas, když ležel vedle Alberta, hodil do trávy drobky a na mravence se díval. A pak se na ně vymlouval, když hladil milého po nahých zádech, že po něm chodili. Z hlazení zad obvykle přešel níž, pak dopředu, hrál si s Albertem, dokud v něm nevzbudil novou touhu a pak se milovali. On dokázal zkrotit i nejdivočejšího koně, dokázal svou vůli jezdce vnutit i tomu nejtvrdohlavějšímu hřebci. Albert se na něj často chodil dívat, když zajížděl nového koně. Znal to soustředění v jeho tváři, žílu na krku, která se nalila krví, viděl svaly na stehnech, napjaté a silné, když stiskl koně v žebrech. Předstíral proto občas, že se brání, a štolba s ním tu hru hrál a krotil ho skoro stejně jako bujného hřebečka. Vnucoval mu svoji vůli, nutil ho uznat jeho převahu a poddat se mu. Pronikal jím tvrdě a nekompromisně, ale zároveň plný vášně. Koně občas zvedli hlavy a ohlédli se, co je to za podivné zvuky a vzdechy.

***

„Papá, proč nemáme taky auto?“ zeptala se malá Izabela u společné snídaně v lázních.

„Ale jdi, copak koně nejsou hezčí než auto?“

„Ale ano. Ale zdejší pan doktor nás s maminkou vzal na výlet a…“

Albert už neslyšel, co malá štěbetá, a podíval se na manželku. Mariana se nervózně usmála. Auto nebyla levná záležitost. A mimo to, její muž nikdy neuzná, že něco může být lepšího než jeho koně.

A malá povídala dál:

„… a mamá říkala, že pokud by měla auto, mohla by být v lázních za necelou hodinu a ještě…“

„Ale jdi, ty. Copak mamá pozná volant od výfuku?“ zamlouval to honem Albert, když viděl, jak Mariana zrudla.

„Ano, pan doktor ji učil auto řídit. Až budu velká, koupím si auto a všude maminku zavezu.“

Albert si otřel vousy do ubrousku a honem se kousl do jazyka. Není nad dětskou nevinnost, že…

„Ty bys opravdu chtěla auto?“ obrátil se k Marianě.

„Proč ne? Jsme už málem jediní, kdo auto ještě nemá.“

„Rozmyslím si to. A teď mne prosím omluv.“

Musel ven, protože netušil, co by měl říct. Tušil, že Mariana má se zdejším doktorem pletky, a bavil se jejími rozpaky, ale…

Šel za jediným člověkem ze svého okolí, s kterým mohl mluvit otevřeně. Za Leopoldem.

„A co sis myslel? Je to mladá žena, je krásná a lásku potřebuje. Když jí to nedáš ty, najde si ji jinde. Buď rád, že je to doktor zde, a ne nějaký lokaj v domě. Z toho už skandál být mohl. Zajdi za doktorem a nech si poradit ohledně toho auta. Kup to, které ti on poradí. A popros ho, aby ti dal svého mladého šoféra. Doktor bude rád, že mu nedáš do nosu, a šofér bude mít důvod držet pusu, aby u nás mohl zůstat.“

„Proč myslíš?“

Štolba se k němu naklonil a něco mu zašeptal do ucha.

„Víš to jistě?“

„Velmi jistě.“

„Mám snad svou vlastní ženu podporovat v…,“ zaváhal Albert.

„A proč ne? Ona ti roky trpí to, že… však víš. Sám jsi říkal, že to věděla ještě před svatbou. Chceš si teď snad hrát na žárlivého manžela? Nejsme v dobách Marie Terezie, můj drahý. Mohlo by se ti stát, že tvá žena požádá o rozluku a že třeba uvede i důvod. A o takový skandál jistě nestojíš ani ty, ani ona. Tak běž. Pozítří budeme už zase doma a vyjedeme si na kopec.“

Albert vyšel ze stáje, zamířil k domu a spokojeně si pískal.