Panský dům – Vůně benzínu

SIMON

Když Leopold poprvé nabídl Marcovi, že by mohl jet na jeho černém hřebci na lázeňských dostizích, chlapec tomu ani nemohl uvěřit.

„Opravdu? Vy byste to dovolil?“

„No, proč ne? Potřebuju do sedla někoho lehkého a kočí, který ho jezdí jindy, si včera vymkl kotník.“

Od té doby jezdil Marco všechny lázeňské dostihy, kterých se mohli zúčastnit ti koně, za které mohli jejich majitelé složit startovací poplatek. Rychle si s koněm sedl a ten snad ani mladíka necítil, tak lehce běhal.

Černý hřebec běhal vyrovnaným tempem, jako by si říkal – však uvidíte, milánkové, co já dokážu. A opravdu. Stačilo jemné pobídnutí a kůň přidal na tempu. Jako by si vědomě šetřil síly. Lehce i dnes předběhl dva koně, kteří byli před ním, a zaútočil na první místo. Appaloosa, do té doby běžící v čele, byl jeho jediný soupeř. Už to vypadalo, že černý hřebec bude druhý, ale na poslední chvíli dotáhl a vyhrál. Nebyl vyšší než jeho soupeř, i on byl menší, než by fríský hřebec být měl. Ale byl to dobrý, trénovaný běžec.

Teď stál v plné kráse a rozhlížel se kolem, jako by chápal, že vyhrál. Ale možná i chápal, minimálně to, že ho chválí.

Majitel appaloosy, baculatý mistr cukrář, ho hladil něžně po klenutém krku a mluvil se štolbou Leopoldem.

„Věčná škoda, že moje Vlaštovka je valášek. Být to kobyla, dám ji dohromady s tím vaším zázrakem a do roka by tu lítal malý Pegas.“

Nezdálo se, že by cukráře nějak zvlášť trápilo, že štolbův hřebec skoro pravidelně jeho Vlaštovku poráží. Na klasické dostihy měl anglického plnokrevníka, ale tohle byl jen „závod.“ Prostě, kdo měl chuť a možnost složit startovné, mohl svého koně přihlásit. A občas se tu objevilo ledacos. Od ušlechtilých koní až po všelijaké světoběžné, kteří se svými pány táhli světem lázní, heren a varieté.

Mistr cukrář odtáhl štolbu bokem a naléhavě mu šeptal:

„Vzácný pane, koukněte se, když dáme toho jejich zázraka a jednu moji klisničku dohromady, bude to to nejkrásnější hříbátko. Holka je jak padlý sníh. Určitě se tomu vašemu bude líbit. A já dobře zaplatím, na mne je vždy spoleh.“

Štolba trhl rameny. Proč ne?

„A kdyby mi chtěli udělat malou službičku, můžou se zmínit jejich milostpánovi, že v mé cukrárně máme dortíčky jako obláček, koláčky jako peřinku, a novinku, teplou čokoládu se šlehanou smetanou…“

„Neurazte se, pane mistr, já raději kus masa a myslím, že náš pán zrovna tak. Ale něco vám slíbím. Já se zmíním o vaší cukrárně a postarám se, aby tam milostpán zašel. A já se mezitím kouknu na tu vaši princeznu.“

I Marco se ale koukal. Už několikrát si všiml, že někde poblíž cílové roviny stává hezký, hnědooký mladý muž. Jen stál a díval se. Marco nejdřív jaksi samozřejmě předpokládal, že ten cizí mladík obdivuje koně, a byl patřičně hrdý na to, že mu ho Leopold svěřil. Protože té důvěry se dostalo málo komu. Ale časem si uvědomil, že cizinec se dívá hlavně na něj. Jednoho dne to nevydržel a na neznámého se vesele zazubil. Byl ten den sice zrovna druhý, Vlaštovka náhodou vyhrál, ale i tak. A jeho úsměv zapůsobil. Odpovědí mu byl stejně veselý úsměv a muž si zvedl dva prsty k lemu klobouku na pozdrav. Tehdy si ho Marco poprvé pořádně prohlédl a uvědomil si, že ho odněkud zná. Ano, určitě ho někde vídal i předtím. Jen nevěděl kde. Nejspíš někde v areálu lázní, protože pokud by se potkávali v maštali, to by věděl. Jenomže teď na to nebyl čas, musel se věnovat koni.

Až za pár dní, když před hlavní lázeňskou budovu předjelo doktorovo auto, naskočilo mu, kdo ten mladík je. Doktorův šofér. Nikdy nikam z auta nechodil, seděl vždycky v něm. Nanejvýš postával někde okolo. Zřejmě měl nařízeno se od vozu nevzdalovat. Rád by se na něj díval, nebo se s ním dokonce dal do řeči, ale ani on se nesměl jen tak poflakovat. Samotného ho zarazilo, že ho šofér tak přitahuje. To se mu u jiných lidí nestávalo. Raději byl sám. Samo sebou, že od koňáků v maštali vyslechl ledacos, co asi ještě nebylo určeno uším dospívajícího chlapce. Ale lázně a přilehlá kasina, to byl svět sám pro sebe. Dámy i „dámy“, pánové dobré i pochybné pověsti, lidé, na které se Fortuna bona usmála, ale i ti, od kterých se odvrátila. A tak se časem k němu dostalo i obhroublé vtipkování na adresu mladíka, který občas postával u největšího kasina. Kvůli naondulovanému účesu skoro zlatých vlasů, mu říkali Sluníčko, a o tom proč tam postává, se mezi sebou bavili bez zábran. Sice bokem, protože o „takových“ věcech se pochopitelně nemluví, ale kdykoliv je cosi jinak, než by to být mělo, přitahuje to lidskou zvědavost.

A Marco si začal uvědomovat, že ho povídání o těch věcech náhle začalo zajímat víc, než bylo zdrávo. V podstatě od mládí žil obklopen muži a nikdy mu ani na mysl nepřišlo nic jiného, než že se jednoho dne ožení a bude žít tak jako všichni jiní. Ale teď… Začal si všímat, jak který muž vypadá. Když byl sám se štolbou, cítil drobounké chvění po celém těle, v paměti si podržel těch pár okamžiků, kdy k němu byl Leopold zvlášť hodný. Pamatoval si, za co a kdy ho pochválil, kdy ho pochvalně poplácal po zádech, kdy ho pohladil po rameni. Už dávno si všiml, že podobnými důvěrnostmi pan Leopold více než šetří. Když už, tak pochválil slovy.

Snad i proto si Marco všiml jisté důvěrnosti mezi pánem a Leopoldem. Pokud byli mezi lidmi, nikdo by nic nepoznal. Ale když byli sami, nebo si to mysleli, chovali se k sobě s jakousi podivnou důvěrností. Ale i to by si běžně mohl člověk vyložit jen jako přátelství, které po mnoha letech prožitých ve společnosti toho druhého nabylo na důvěrnosti a setřelo stavovské rozdíly. Jen Marco na ně hleděl jinýma očima.

Když za tři dny zastavil před lázeňskou cukrárnou kočár s erbem a z něj vystoupil pán, pomáhající dosud velmi hezké ženě, otočily se snad všechny hlavy. Za nimi, jako veverka, vyskočila holčička a rovnou zamířila k výkladu, kterým bylo do cukrárny vidět. Přímo v lázních byly cukrárny dvě, tak pokud ji svrběl jazýček, maminka ji poslala tam. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Těch barev. Té vůně. A ty sladkosti…

Mistr cukrářský se vděčně na Leopolda usmál. Byl si dobře vědomý, že hned druhý den se po městečku roznese, kdo jeho cukrárnu poctil svou přítomností. Leopold podal uzdu svého koně Marcovi a ten s ním rovnou zamířil do stínu. Oba muži pak zašli do maštale, kde sice stáli jenom tři koně, ale oni si měli i tak o čem povídat. A tak se Leopold dozvěděl, že Vlaštovku si mistrův syn přivezl až z Ameriky, kde byl na zkušené. Udělal si tam mnoho přátel, stále si s nimi píše a možná, že se tam časem zase vrátí.

Jistě by si povídali dál, nebýt pokřiku na ulici. Leopold byl několik skoky na dvoře a vyběhl před cukrárnu. Uviděl Marca, jak se dohaduje s jakýmsi cizím mužem.

„Co je to tady?!“ zvýšil Leopold hlas.

„Ten spratek je drzý a…“

„To není pravda, pane Leopolde. Chtěl hladit vašeho koně, říkal jsem mu, že nemá rád cizí lidi a…“

„V pořádku. A pán bude jistě tak laskav a odejde. Na shledanou.“

Leopold se uklonil, ale jeho tvář byla vážná a skoro by se dalo říct, že zachmuřená. Cizí muž ale pořád stál pod košatými kaštany a chtivě sledoval štolbova koně. Marco s ním postával bokem a pevně ho držel. Cizinec se obrátil k Leopoldovi a s hranou přezíravostí řekl:

„Koupím toho koně. Pokud nebudete chtít moc, samozřejmě.“

„Není na prodej. Ostatně, já nejsem handlíř a koně na ulici neprodávám.“

„Na to jsem se neptal. Řekl jsem, že toho koně chci koupit, ne že by stál za mnoho, ale…“

„Dobře víte, že je to dobrý kůň.“

„Spíš vidím, že je kradený.“

Muž ukázal na dávno zhojenou jizvu na koňském zadku. Pokud ale čekal, že se štolba ohradí, nebo ztratí jistotu, přepočítal se.

„Ano, někdo jako vy ho kdysi ukradl, ale neuměl se o něj starat. Takoví koně nepatří do rukou lidem, kteří neumí myslet na nic jiného než na svůj měšec.“

„Jak chceš…,“ řekl cizinec a šel po svých. Ale Leopold viděl jeho chtivý pohled. Umínil si, že než odjedou domů, bude spávat u koní. Obvykle jeli domů hned po třech dnech a paní s Izabelou zůstala v lázních sama. Těch pár nocí to vydrží. Večer si dal dozadu do stání pár balíků slámy, hodil na ně koňskou houni a na improvizované lůžko se uložil. Stáje voněly senem a koňmi a to měl štolba rád. Brzy se propadl do hlubokého spánku. Vzbudilo ho tiché zafrkání. Nebo spíš zvláštní nasátí vzduchu. Tohle koně moc často nedělají. Hřebec stál, hlavu vztyčenou a se zvednutým horním pyskem nasával vzduch. A pak uviděl dvě postavy, které potichu procházely uličkou mezi boxy a dívaly se přes pažení. Leopold se sesmekl za balíky slámy. Zašustilo to, ale ne víc, než kdyby okolo balíků přešel kůň.

Muž, který s ním ráno mluvil, tiše otevřel box a vešel. Hřebec podrážděně zafuněl. V mužově ruce se zvedl dlouhý bič. Cirkusová šambriéra… Když se s tím umí, dokáže jen prsknout u ucha, anebo drobně štípnout, aby upozornila zvíře, že nedělá to, co má. Ale dokáže i velmi bolestivě švihnout, dokáže se i otočit okolo krku a přiškrtit…

Poskok, který přišel s tím z ulice, držel v ruce ohlávku. Teď ji zvedl, jako by chtěl hřebce nauzdit. Štolba bezděky zadržel dech. Co teď bude? Chňapne kůň sám po udidle a nechá si dát od cizího ohlávku? Ale to už se černý hřebec vzepjal na zadních a kopyta se mihla vzduchem. V šeru stáje vypadal skoro jako přízrak. Muži měli ale zjevně své zkušenosti. Obratně se uhnuli a vzduchem se ozvalo prásknutí šambriéry. Cirkusový kůň by se zřejmě zarazil. Ale tenhle ne. Temně, zlověstně zaržál. Štolbu napadlo, že za celé ty roky takový zvuk od žádného koně neslyšel. Ale to už ržáli koně v celé stáji a první, kdo se objevil, byl Marco. Jediným pohledem pochopil, co tu ti dva dělají, a začal volat o pomoc. Muži na okamžik ztratili pozornost a to Leopoldovi stačilo, aby nezvaného hosta chytil pod krkem a doslova ho přišlápl k zemi. Druhý z mužů vyběhl ze stáje, Marca, který se mu pokusil zastoupit cestu, srazil k zemi a utekl. Ale Leopold svého zloděje držel pevně a nepustil ho, dokud zřízenci nepřivolali četníky.

Pak hned běžel k Marcovi a postaral se o něho, protože viděl, že je podivně bledý.

„Bolí tě dýchat? Neuhodil ses do hlavy?“

„No, trochu.“

Zkušenými prsty přejel štolba po chlapcových bocích a v jednom místě opatrně zatlačil. Ozval se výkřik.

„Zlomená žebra. Minimálně dvě. Kdybys byl kůň, nařídil bych ti odpočinek, pořádné futro a hlídal bych, jestli neleháš a u huby se ti nedělá krvavá pěna. Takhle ti doporučím odpočinek, pořádné jídlo a dobrého doktora.“

„Už jsem se bál, že zastřelit.“

„No, humor tě zjevně nepřešel, to je dobré znamení. Tak jedem k doktorovi.“

„Obávám se, že…“

„O peníze se neboj, nechám to napsat na pánův účet,“ řekl rychle štolba.

Pomohl mu vstát, nechal zapřáhnout malou bryčku a odvezl ho k lázeňskému lékaři. Ten by se za jiných okolností nejspíš kvůli zraněnému pacholkovi na lůžku ani neobrátil. Ale když mu řekli, k jakému patří domu, vyskočil velice ochotně.

Štolba se doktorovi zahleděl přímo do očí. V tom pohledu bylo všechno. Ráznost, zvyk poroučet a také zvyk, že co řekne, je ihned splněno.

„Milostivá paní jistě ocení, když tomu chlapci věnujete veškerou péči, doktore.“

„Jistě,“ ustál to lehké varování doktor.

A tak se Marcovi dostalo té opravdu nejlepší možné péče. Že by se zlomenými žebry jel na koni půl dne cesty domů, to nepřicházelo v úvahu a tak ho doktor nechal u sebe. Měl totiž za to, že je to bezpečnější, co se týká jeho návštěv u paní Mariany.

Druhý den před polednem někdo zaklepal na Marcovy dveře a vešel dřív, než se ozvalo pozvání. Marco překvapeně hleděl na mladého muže, který stál ve dveřích a usmíval se na něj. Byl to jeho neznámý z dostihů… a šofér páně doktora.

Rovnou se hrnul k lůžku a vzal Marca za ruku.

„Není ti nic? Co ti ti zloději udělali? Prý jich bylo pět?“ chrlil ze sebe.

„Dva. Já viděl dva a myslím, že víc jich opravdu nebylo. No, točí se mi hlava a mám zlomená žebra.“

„To máš určitě otřes mozku. To se časem uklidní samo, jenom musíš dávat pozor, jestli nemáš dvojité vidění. Kolik vidíš prstů?“ nastrčil Marcovi před obličej dlaň s roztaženými prsty.

„Deset?“ řekl Marco, kterému přišlo vtipné, jak si mladý šofér hraje na doktora.

Přesto si povídali dobré dvě hodiny. Ale když šofér viděl, že Marca sezení začíná bolet, uvědomil si, že nic se nemá přehánět a vstal.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se rychle Marco.

„Simon. Čemu se směješ?“

„U nás v zámku je taky jeden sluha, který se tak jmenuje. Většinu dne sedí v přípravně v lenošce a cídí a leští příbory a stříbro. A občas si u toho i zdřímne.“

„Ale já nejsem sluha. Jsem šofér, to je mnohem víc,“ namítl Simon.

„A starý taky nejsi,“ usmál se Marco a sám nevěděl, proč z toho má radost.

Od té doby se vídali skoro denně, pokud byl Marco s panstvem v lázních. Marco byl rád, že má někoho, s kým si rozumí, i když o koních si s ním popovídat moc nemohl. Ale jinak si rozuměli dokonale. Tak dokonale, že se Marco ani nepodivil, když ho jednou vzal během povídání Simon za ruku. Nechal mu ji a dál klidně vzpomínal, jaké to bylo v Itálii, kam s panstvem jel.

Mluvit přestal, až když mu Simon položil ruku na koleno. Zvedl k němu oči. Dívali se na sebe a neříkali nic. Občas jsou slova vyloženě zbytečná. Simon ho pohladil po tváři. Palcem mu přejel po bradě a pak mu ho jemně vsunul mezi rty. Marco nevěděl, co má dělat. Vstát a utéct? Srazit tu ruku? Nic z toho nakonec neudělal. Seděl a nechal Simona, aby ho vedl. Nechal se položit, svléknout a nechal Simona, aby se ho dotýkal tak jako ještě nikdo nikdy…

Chodili pak na procházky, které končily vždycky stejně. V Simonově komůrce. Nebylo tam nic mimo lůžka, malého stolu a miniaturní koupelny. Ale v té bylo něco, co Marca fascinovalo. Doslova. Sedací porcelánová vana. V zámecké koupelně nikdy nebyl, taky tam neměl co dělat. Ale věděl, že tam vana je, protože služky si stěžovaly, že po malé Izabele je tam vždycky povodeň a ony ji musí uklízet. Čeledíni a pacholci se obvykle myli prostě u studny a u pumpy. Ale děvečky se chodily čas od času koupat do prádelny, kde si do velké plechové vany nalily teplou vodu. Okna byla vysoko, ale ony je i tak překryly kusem husté látky a jedna navíc ještě hlídala. Ty ostatní se svlékly a koupaly se. Muži o tom často debatovali, spolu s tím, jak by se rádi koukli dovnitř. Někteří tvrdili, že se jim to i povedlo, ale nikdo jim to nevěřil. Teď tedy sám mohl okusit koupel v teplé vodě, kvalitní mýdlo a dostalo se mu i masáže zad, protože při prvním koupání mu Simon řekl:

„Sám si záda neumyješ, to bys musel být opice. Ale když budeš hodný, já ti posloužím.“

A pak se postavil za něj a záda mu umyl a namasíroval. Bylo to poprvé, co u něj Marco zůstal na noc, a zatímco Simon se zdál klidný jako jindy, Marco se cítil nejistý a měl trochu strach. I když vlastně ani nevěděl z čeho. Bylo mu jasné, proč Simon tak stojí o to, aby u něj zůstal na noc, a v podstatě o to stál i on. Přesto cítil, že tak to být nemá. Ale vlastně proč ne? Chtěli to oba, oba věděli, o co jde.

„Ty už spíš? Mám tě umýt?“

Marco sebou trhl. Zamyslel se tak, že na chvilku přestal vnímat okolí. Chtěl říct, že není třeba, ale to už Simon vzal kus mýdla a namydlil si dlaně a začal Marca mýt. Paže, vypracované dlouholetou tvrdou prací, štíhlé tělo, nohy. Jak Marco seděl, jen nohy trochu zvedl, ale nepostavil se. Nepostavil se, dokud mu to Simon vyloženě neřekl.

„Ale no tak… už jsem tě přece viděl… já ti ho neukradnu,“ mluvil k němu náhle zadrhnutým hlasem jeho přítel a rozpačitý Marco vstal.

„Dobře, nebudu koukat,“ nabídl Simon, i když to byla nabídka poněkud mimo realitu, protože jednak se několikrát spolu nazí mazlili, jednak se ho skoro okamžitě začal dotýkat. I když samozřejmě jenom proto, aby ho umyl. Jak jinak, že…

„Nedal jsem ti pyžamo proto, aby sis ho hned oblékl,“ vzal po chvíli Marcovi z ruky své pyžamo, které mu předtím položil na stoličku. Marco se styděl, ale spíš za své vzrušení než za co jiného. Nechal se vzít za ruku a odvést k posteli. Ležel s pokrčenýma nohama a díval se na Simona. Ten se s úsměvem sklonil a políbil přítele na rty. O dnešní noci snil snad od té doby, kdy Marca viděl poprvé. Líbil se mu a on nepochyboval, že tak hezký mládenec musí patřit mezi těch nemnoho mužů, kteří jsou jako on. A teď ho měl konečně jen pro sebe. Už poznal, jaké to je, byl s nejedním mužem, který o to projevil zájem. Ze začátku ze zvědavosti, později už prostě tenhle způsob milování preferoval. Ale kvůli Marcovi byl ochoten se všech svých náhodných známostí vzdát a žít jen pro něj.

Teď hladil a zkoumal Marcovo tělo, jako by to bylo poprvé. Dotýkal se ho, jako by to tělo nebylo z pevných svalů, ale něco křehkého a vzácného. Marco mu chvějícími se prsty přejel po pažích. Ten, kdo byl v jejich hrách vždy ten aktivnější, byl Simon. Co se Marca týkalo, nejraději by byl přikrytý až po bradu, ale i když jindy s tím Simon více méně souhlasil, teď odhodil pokrývku stranou a řekl:

„Ne, dnes tě chci vidět. A ty chceš taky. Já vím, že chceš.“

Marco nevěděl, jestli chce, nebo ne. Ale co věděl jistě, bylo to, že chce Simona. Jeho lásku, chce, aby ho miloval. A pokud k tomu patří odhození předsudků, odhodí je. Stejně už dávno překročil psané i nepsané zákazy.

Nechal Simona, klečícího mezi jeho nohama, aby ho hladil a dotýkal se jeho pohlaví. Už neuhýbal. Ani tělem, ani pohledem. Chtěl to, doopravdy chtěl. Měl od dětství okolo sebe zvířata, v podstatě tušil co a jak. I teď tušil. Sice sebou trochu cukl, když se ho Simon dotkl mezi půlkami, ale držel. Znovu a znovu si Simon nabíral na prsty vazelínu, kterou mu doktor dal, aby si s ní mohl ošetřovat drobné oděrky na rukou. Položil si Marcův zadek na kolena, zvedl mu nohy až na břicho a do vstupu mu postupně vtíral vazelínu. Ze začátku jen těsně za sevřenou růžici, ale potom stále hlouběji a hlouběji. Cítil, jak se Marco uvolňuje a povoluje křečovitě stažený zadek. Prsty si pohrával s jeho vstupem tak dlouho, než usoudil, že už by to možná šlo… Marco ucítil, že všetečný prst vystřídalo náhle cosi jiného. Větší, pevnější, nekompromisnější… Tlak zesílil, do těla se mu zvolna nořilo něco, co ho nesmírně vzrušovalo a zároveň mu to připomínalo, že dělá něco, co by neměl…

Simon zatlačil trochu silněji a vklouzl dovnitř. Položil se na Marca, podržel mu ruce, aby ho ze sebe netlačil dolů, a začal ho líbat. Dal si záležet, aby jeho pohyby byly jen pomalé a opatrné. Jeho vlastní první zkušenost s mužem nebyla nic, na co by vzpomínal rád, a on chtěl, aby na něj Marco naopak vzpomínal jen s láskou. Tiché sténání a skoro odkrvené prsty, jak mu je Marco v okamžiku orgasmu křečovitě sevřel, svědčily o tom, že se mu to povedlo. Leželi pak vedle sebe a líbali se. Pyžamo už tu noc z koupelny nepřinesli… Vůně stájí se smísila s vůní benzínu.

VAROVÁNÍ

Od té doby, co se narodila malá Izabela, se Nořin život úplně otočil. Dál žila na zámku, vdala se za lokaje, který kdysi přijel s paní Marianou do otcovy dílny, a narodil se jí syn. Ze začátku se trochu bála, jestli se její děti na sebe nebudou podobat, ale Izabela byla věrným obrazem svého otce, navíc v podstatě nehrozilo, že by ji někdo zahlédl společně s nevlastním bratříčkem.

Když v poledne kdosi bez zaklepání otevřel dveře jejího malého bytu, ani se neohlédla. Předpokládala, že je to manžel. Teprve významné zakašlání ji přinutilo se rychle obrátit. Stál tam její bývalý milenec, bratr paní Mariany.

„Copak, tebe neučili zdravit?“ zeptal se posměšně.

„Pane Hansi, odejděte prosím. Za chvilku se vrátí můj manžel a…“

„A co já s tím? Neříkej, že neví, kdo ho předběhl?“

„Jistě, že ne. Ví o tom jenom paní a nikdo jiný.“

„Chceš mi tvrdit, že její manžel o tom neví? Já se na toho spratka kouknul a hned jsem věděl, odkud se tu vzal. Ale proto jsem nepřišel. Něco bych od tebe potřeboval.“

Nora se vyplašeně přikrčila. Tušila, proč přišel. Byl v zámku už několik dní a ona se mu vyhýbala, jak jen mohla. Protože když se tu pan Hans zdržel déle než dva dny, znamenalo to jediné, došly mu peníze…

„Zdá se, že moje sestřička na tebe drží. Nechala tě tady, platí ti za nic nedělání, našla ti manžela. Jistě s ní občas i mluvíš. Takže, máš možnost jí připomenout, že já se svých práv jen tak nevzdám. Už dvakrát jsem chtěl, aby mi trošku přispěla na živobytí. A víš, co ona? Prý žádné své peníze nemá, jen kapesné od manžela. A tomu mám jako věřit? Nejsem hlupák. Pokud to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Půjdu k soudu a řeknu, že Izabela je moje dcera a já ji chci. A ty mi to dosvědčíš!“

„Ale pane, to nemůžete. Tady to nikdo neví, tedy mimo pána a jedné paniny komorné. Mimo to, jak byste se staral o malou holčičku?“

„To opravdu není tvoje starost. Ostatně, když mi dá peníze, nikomu nic neřeknu. A pamatuj, ty mi to dosvědčíš, že ta holka je tvoje!“

„Ne. To neudělám.“

„Nebuď hloupá. Možná, že z toho něco kápne i tobě. Moje sestra určitě něco přihodí i tobě, abys držela zobák. Tak co?“

„Ne. Z toho nic nebude. Nemůžu přece vydírat vlastní paní. A malá slečna…“

„Jaká slečna? Je to jenom parchant. I když můj. Prostě mi pomůžeš, nebo uvidíš.“

Nora zavrtěla hlavou. Už jen představa, že by se dcerka dostala do područí takového člověka, jí naháněla hrůzu.

Ale Hans byl v nepříjemné situaci. Dluhy měl u všech známých, nikdo už mu nechtěl půjčit. Mimo to dlužil i v hotelu, kde hrával v kasinu karty. Byl to takzvaný čestný dluh, ale očekávalo se, že bude splacen. Chytil Noru za paži a přitáhl ji prudce k sobě. Snad čekal, že jí nažene strach a ona poslechne. Vždyť si ji pamatoval jako tichou a povolnou. Ale ona začala křičet. A bránit se.

Marco stál v té chvíli na dvoře a zapřahal. Poznal Nořin hlas, všeho nechal a běžel po schodech do patra. Nevěděl, co se děje, ale v Nořině hlase slyšel opravdový strach. Ani to nevěděl, že v patách za ním je štolba. Ten sice už nedokázal schody vyběhnout na jeden zátah jako dvacetiletý kluk, ale přesto byl dost rychlý, aby ještě viděl, jak Marco buší na dveře, zpoza kterých se ozýval hluk zápasu. Bez ptaní je vykopl a vešel dovnitř. Jeho tvrdá ruka srazila Hanse na zem a skoro stejným pohybem zvedl Noru ze země.

„No počkej, to si povíme jinde a jinak,“ zasyčel Hans.

„Pokud si chcete stěžovat u milostivého pána, prosím. Je u sebe v pracovně,“ ironie z Leopoldova hlasu jen kapala. Už viděl, jak se Albert staví na Hansovu stranu… To se spíš kůň naučí chodit dolů po schodech.

„Však já si s ním ještě promluvím. Já mu otevřu oči. Jak se tomu panskému kapounovi bude líbit, až všem řeknu, že vychovává kukačku?“

Leopold zapomněl na opatrnost a pevně sevřel Hansovi šaty pod krkem. Tak pevně, že se muž začal dusit.

„Ty neřekneš pánovi ani slovo, nebo mu já řeknu o všech děvečkách a kuchařkách, které tady roky obtěžuješ. Řeknu mu o tom, jak jsi chtěl, aby ti sklepmistr pomohl ukrást víno. Dodnes si myslím, že tu ohlávku se stříbrným kováním jsi uzmul ty, protože až do tvé návštěvy visívala běžně v sedlárně a nikdy se tam nic neztratilo. Ale teď se ztrať ty, nebo…“

Hans byl tak překvapený tím, jak s ním Leopold mluví, a měl z něj takový strach, že jen popadl klobouk a vyběhl ven.

Marco rozpačitě trhl rameny. Leopold jen mávl rukou. On se nebál, že by se snad Albert přiklonil na švagrovu stranu. Jen mu bylo jasné, že si udělal velkého nepřítele…

„Malá slečna…,“ začal Marco rozpačitě.

„Poslyš, chlapče, v panském domě člověk musí občas neslyšet a nevidět. Starosti nech koním, mají větší hlavu. Pojď, zapřáhneme. A nikomu ani slovo, rozumíš?“

„Jistě, pane Leopolde.“

***

Když komorná řekla Marianě, že pan štolba prosí o naléhavou audienci, málem jí z ruky vypadl román, který četla. Nic by ji snad nepřekvapilo víc.

„Nespletla jste se? Opravdu chce mluvit se mnou? A pán je s ním?“

„Nikoliv, Milosti.“

Mariana zvedla obočí. A tohle má zase být co?

„Že prosím,“ řekla ale nakonec.

Hleděla teď na toho pořád krásného muže. Kdysi se do něj zamilovala na první pohled, dalo-li se to tak v jejich případě nazvat. Ale on, on miloval místo ní jejího muže… Ještě před pár lety by ho spíš vyhodila, než přijala, ale od té doby, co poznala v lázních mladého doktora, měla jiné starosti. Doktor Steinmetz přišel prohlédnout malou Izabelu, když měla teplotu. Mariana jí tehdy koupila růžové koupací šatičky a malá asi pobyla na sluníčku víc než zdrávo a trošku se připekla, jak to sama trefně popsala. Večer měla teplotu a Mariana nechala poslat pro doktora, i když lázeňská ošetřovatelka ji uklidňovala, že slečna se z lehkého úžehu do rána vyspí.

Doktor ji ujistil v podstatě o tom samém. Ale nechal dát aspoň obklady a řekl, že tu dvě hodiny počká, jestli se slečně nepřitíží.

„Počkáte? A kde? Snad ne v autě? Jestli chcete, můžete počkat zde, v mých pokojích. Mé komorné a chůva jako garde postačí.“

„Děkuji Milosti. Ale mám tu v přízemí nasmlouvaný malý pokojík, právě pro takové případy. Počkám tam.“

Ale nakonec tam neodešel a celou tu dobu si povídali. Mariana bez sebemenších postranních myšlenek. Steinmetz nebyl zrovna klasicky krásný, ale byl to chytrý vzdělaný člověk a uměl zajímavě mluvit. Studoval medicínu ve Vídni a měl tam rodinu. Dokázal o tom městě mluvit skoro se stejným zaujetím, jako ona poslouchala. Denně pak chodil na vizitu, jestli je malá slečna v pořádku. Marianě rychle došlo, že mu vůbec nejde o Izabelu, přestože jí nosil drobné hračky a občas nějakou sladkost.

A v náručí tohoto muže Mariana poprvé pochopila, jak krásné může být milování. Její muž byl sice něžný a jemný, ale to bylo tak asi všechno. Nikdy, ani jednou jedinkrát se jí při pohledu na zákonného manžela nestalo, že by ucítila jemné zachvění v místech, o kterých slušná dáma ani nemluví, ani na ně nemyslí. Cítila, jak se jí staví chloupky na předloktí. Cítila, jak jí celým tělem probíhá drobný třes. Chtěla ho. Milovala ho. Potřebovala ho. Pochopila, že to, co s jejím tělem provádí tento muž, nemá sice s medicínou moc společného, ale její zatrpklou duši to vyléčilo spolehlivě.

Když se vrátila z lázní domů, chodila jak tělo bez duše. Návštěvu pana manžela odmítla s tím, že jí není dobře a on nenaléhal. Opravdu vypadala unaveně.

Pak ji bolela hlava. Pak záda. Pak bylo něco jiného. A Albert se vždy s úklonou vzdálil. A byl rád, že se nemusí bičovat k něčemu, co mu bylo zcela cizí. Šel do své ložnice a šramotil dost hlučně na to, aby ho Leopold slyšel a sklouzl k němu.

„Víš, co bude legrace? Až se jednou spleteš a přijdeš v době, kdy tu bude komorná větrat a bouchne okno.“

„Myslíš? To bych tedy raději zažít nechtěl. A mimochodem, vyhodíš potom mě, nebo tu panskou?“

„Nikoho. Ale samo sebou si ji budeš muset vzít, aby se zachovala její čest.“

„Chudák děvče,“ ušklíbl se Leopold.

Teď ale stál před paní Marianou a vysekl předpisovou poklonu.

„Přejete si?“ zeptala se Mariana.

„Milosti, mohl bych prosit o soukromý rozhovor?“

„To není nutné. Moje společnice nikomu nic neřekne.“

„Jde o vašeho pana bratra, Milosti.“

Mariana si zakryla tvář rukama. Už zase?

„O koho jde? O nějakou vaši příbuznou? Obraťte se na Alberta, obávám se, že s tím má už nejednu zkušenost.“

„Nikoliv, milostivá paní. Snad přece…,“ a ukázal očima na společnici, která jen stěží skryla úšklebek. Asi o panu Hansovi také věděla svoje…

Mariana tedy poslala komornou i společnici pryč. Jakého už se mohl její bratr dopustit přestupku, že by o tom ty dvě nemohly vědět? Ale stačilo pár slov a Mariana ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Vzdala by se čehokoliv, mimo dcerky. I když to nebylo její vlastní děcko.

„Vy jste o tom předtím věděl?“

„Milostivý pán mi to řekl…“

„Jistě… Jak jinak. Musel si postěžovat, což?“ zeptala se trpce.

„Ne, paní, to se mýlíte. Jen řekl, že je rád, že jste šťastná.“

Leopold byl jindy dokonale výřečný, a když byl mezi svými, dokázal všechny bavit vtípky a historkami. Ale před touto ženou nevěděl co s očima, a pokud mohl, šel jí z cesty.

Dívali se na sebe. A Mariana najednou řekla:

„Myslíte, že byste pro mne mohl něco udělat?“

„Cokoliv, Milosti.“

„Mohl byste zařídit, aby můj milovaný bratříček dostal někde za rohem trochu za vyučenou?“

„Asi bych to neměl říkat, ale vlastně mohl…“

Mariana se zářivě usmála a štolba si uvědomil, že už dávno mu nepřišla tak hezká. Ještě před časem by se zrovna na něho jistě takto neusmívala. Vlastně vypadá podivně šťastná a veselá na zanedbávanou ženu, pomyslel si Leopold. A na rozdíl od Alberta, který měl doopravdy tak trochu svůj svět, mu rychle došlo, že když se k činu neměl Albert, milostivá si našla náhradníka.

„Já se o to postarám, Milosti. A nebojte se, budu mlčet jako hrob.“

Za štolbou zapadly dveře a Mariana si sedla zpátky na sofa. Co chtěl říct tím, že bude mlčet jako hrob? O bratrovi, nebo o něčem jiném?

Dva dny na to kdosi přepadl Hanse nedaleko domu a hodil mu přes hlavu černý pytel. Neviděl tedy útočníka a ani podle hlasu ho nepoznal. Jediné co slyšel, bylo:

„Ještě jednou se jí dotkni a zabiju tě, ty panská nádhero!“

Zajisté, že si stěžoval švagrovi, ale ten jen trhl rameny.

„Už tolikrát jsem ti říkal, že máš dát všem těm holkám pokoj. Jak já mám teď zjišťovat, kdo to byl?“

„Cítil jsem z něj stáj.“

„Asi tuším, na co narážíš. A rovnou tě varuju. Nedám se vydírat.“

Hans byl bledý vzteky. Ale neřekl ani slovo. Všechny své peníze už dávno rozházel a žil jen z apanáže, kterou mu vyplácel Albert. Ale to mu dávno nestačilo. Nejistě naznačil, že ho tíží dluhy, ale Albert zavrtěl hlavou.

„Ne, tentokrát ne. Doba je zlá, Němec se tu začíná roztahovat, všechno zdražilo.“

„Asi to nebude tak zlé, když chceš kupovat auto,“ namítl Hans.

„Nechci. Mariana ho chce, ale já jsem neřekl, že ho koupím. A teď mne omluv.“

Hans zaťal zuby, ale nakonec se přemohl a snížil se k prosbám. Když po chvíli odcházel, připadal mu svět zas o trochu lepší. Švagr slíbil proplatit směnku a dal mu i něco navíc. Za to ponížení ale bude muset zaplatit, to si umínil. I kdyby to byl stokrát manžel jeho sestry.

VŮNĚ BENZÍNU

Nové auto stálo v kůlně, které se teď říkalo garáž, a nový šofér se šel představit panstvu. Když doktor řekl Marianě, že si její manžel přál, aby mu Simona přenechal jako šoféra jeho nového auta, zarazilo ji to. Proboha proč zrovna toho kluka? Jako vždy, první co ji napadlo, bylo, že má její muž o Simona zájem. Ale hned si zdravým rozumem řekla, že ho do té doby nejspíš ani nikdy neviděl. Pokud byl Albert v hotelu, doktor tam nechodil a auto tím pádem stálo u jeho domu. Snad opravdu chtěl mít k autu někoho, kdo to umí řídit.

Sotva se Simon odporoučel, Marco už na něj čekal za rohem. Oba vyšli postranním schodištěm nahoru, k bytům služebnictva.

„Je to tu malé, já vím. Ale vždycky lepší než čeledník. Navíc, tam za tou zdí je skladiště všelijakého nábytku, jak se rušila dole písárna, takže nikdo nebude poslouchat s uchem na zdi.“

Simon si Marca přitáhl k sobě. Byl dobře o hlavu vyšší, ale Marco byl určitě silnější. Stáli a dívali se na sebe. Dřív se vídali jenom, když bylo panstvo v lázních, ale teď to bude jiné.

Simon byl zkušenější, znalejší světa i lidí. Napadlo ho, že sem budou muset nějak vtěsnat ještě jednu postel, minimálně kvůli tomu, kdyby sem někdo ze sloužících přišel se vzkazem. Zde asi nehrozilo, že ho třikrát za noc vzbudí kvůli cestě za pacientem, ale jeden nikdy neví.

„Kdy musíš být zpátky u koní?“

„Až večer, teď mám volno.“

Simonův pohled na lůžko byl víc než výmluvný. Neviděli se už nějaký čas a jeho mladé tělo si žádalo své. Dřív se dokázal ovládat líp, ale od té doby, co se s Marcem vídal pravidelněji, začal mu sex chybět. Líbilo se mu, že Marco je pořád tak trochu rozpačitý a on ho může vést a učit. Teď ho k sobě přitáhl a čelem se mu opřel o plavé vlasy.

„Jsem rád, že budeme spolu. Ještě jste nebyli pryč a už jsi mi chyběl. Mohl by ses naučit řídit auto. Ty tomu nevěříš, ale auta jednou koně nahradí.“

„Pevně doufám, že ne. Nic není hezčí než kůň.“

„Kdybys chtěl, já bych ti ukázal, že to není tak docela pravda…“

Simon Marcovi prohrábl vlasy a on jako vždy ucítil při tom doteku, jak se zvedá jeho touha. Nechal se vzít do náručí a oddaně se k milému přitiskl.

„Jsi cítit jako to nové auto. Kůže, olej a benzin.“

„Já vím, však jsem v něm dva dny skoro bydlel. Ale nevěděl jsem, že máš něco proti vůni benzínu.“

A začal Marca postrkovat pozadu k posteli.

„Tak malá, curyk curyk…,“ dělal si legraci a cestou povoloval Marcovi kalhoty.

„Tohle se říká krávě, ne koni,“ ušklíbl se Marco.

Ale to už ležel na posteli, kalhoty u kotníků. Simon si s ním jednou rukou hrál a druhou mu kalhoty stáhl a položil na zem. Rychle shodil své vlastní oblečení a lehl si k Marcovi.

„Když tak rád jezdíš na koni, mohl bych ti posloužit,“ nabídl se a dvěma prsty si podepřel touhou naběhlý penis. Teď mu nad břichem stál jako svíčka a růžový žalud se mu jen leskl.

„A na rozdíl od té černé potvory nekoušu,“ lákal milého.

„To byl ovšem hloupý nápad, plácnout ho zezadu, když to nečekal. Budeš se ještě muset hodně učit,“ ušklíbl se Marco.

„Ano, máš pravdu, musím tě toho ještě hodně naučit. Tak nasedat, nasedat.“

Marco Simona obkročil, přiložil si špičku jeho penisu až ke vstupu, zadržel dech a pomalu se začal vlastní vahou na to vztyčené kopí nabodávat. Zadržel dech a cítil, jak jeho tělo povoluje a nechává vklouznout Simonův žalud. Simon si zbytek penisu promazal, aby to šlo líp, ale žalud nikdy. Měl rád ten pocit mírného odporu při prvním pronikání. Teď sám zatlačil proti Marcovi a ucítil pevné sevření, které povolovalo pod jeho tlakem. Chytil Marca za ruce, aby se nemohl nadlehčovat, a nechal ho klouzat níž a níž. Počkal, až milenec najde pohodlnější pozici, a pak mu jednu po druhé dal nohy tak, aby se o ně nemohl opírat a musel na něm sedět celou vahou svého těla. Vklouzl do Marca, kam až to šlo, vzal ho za boky a napodobil pohyb jezdce na skutečném koni.

„To bolí,“ ošíval se Marco.

„Ale jdi. Ty musíš mít už zadek jak kyrysar. No, jen se stáhni. Ale pořádně!“

Marco poslechl a Simon jen tiše sykl, jak to bylo příjemné. Vzal Marca do ruky a začal mu přejíždět po celé délce penisu. Kdykoliv se Marco stáhl, sevřel mu žalud ve špičkách prstů. Marco se rychle podepřel nohama a rukama a začal přirážet proti Simonovi, který ho dál masíroval na jeho nejcitlivějším místečku. Pak ho Simon překulil na záda a vášnivě do něj začal přirážet.

„Tak co, není to lepší, než jet na koni?“ šeptal mu do ucha.

Ale odpověď nedostal. Přesto neměl pocit, že Marcovo tiché sténání zní odmítavě…

ZMAR

Nikdo toho muže nepoznal, dokud nepromluvil. Krátce střižené vlasy, podivná uniforma, vojenské držení těla. Nikdo v něm nepoznal hejska Hanse, dokonce ani jeho vlastní sestra ne…

„Ani mne nepřivítáš, sestřičko?“ zeptal se jedovatě.

„Hansi, cos to udělal? Snad ses nepřidal k… nim?“

„No a? Na rozdíl od někoho, já vím, co je pro mne dobré. A jestli ti můžu poradit, měl by tvůj muž následovat mého příkladu. Kde vůbec je?“

„Pracuje.“

„Pracuje? Tak usilovně, že mne ani nepřišel pozdravit? Asi si neuvědomuje, že poměry se změnily. Stačí zvednout telefon a do rána…“

„Přestaň! Dokud jsi žil za jeho peníze, byl ti dobrý, že?“

„Ale ale, naše malá se nějak začíná manžílka zastávat. Něco ti, setřičko, řeknu. Stálo mne to nemalé úsilí, aby tě nezatkli za styky s tím lázeňským darebákem. Někdo, kdo si chtěl zachránit vlastní krk, ochotně obětoval ten tvůj. Doktor se vypařil a někdo uvedl, že ty bys možná mohla vědět kam a hlavně jak. Věř mi, že jsem měl co vysvětlovat!“

Mariana beze slova popadla bratra za ruku a vedla ho k Albertovi. Myslela na poslední návštěvu lázní. Na to, jak jí ošetřovatelka s očima plnýma slz šeptem sdělila, že všichni židovští lékaři, i doktor Steinmetz, byli na hodinu propuštěni. A že se tu nedávno objevil poslíček a dal jí pro milostivou paní dopis.

Chvějícími se prsty ten dopis otevřela. Ale ani jí doktor nesdělil, kam odešel. Jenom, že musí pryč, a proto využívá první možné příležitosti. V poslední době se během okupace událo příliš zlých věcí, aby mohl riskovat jen proto, aby se ještě na pár minut viděli.

Albert ani nevstal, jen se díval na svého švagra a poslouchal, co mu říká. Nechápal, nemohl.

„Jak to myslíš – k registraci? Jsou snad mí zaměstnanci pytle s obilím?“

„Co na tom nechápeš? Prostě se dostaví k registraci Židů. Povinně.“

„A ty si sakra myslíš, že já eviduju, kdo z mých lidí je Žid a kdo Maďar? Já to přece nevím.“

„Ale oni jistě ano. Ostatně my to už taky víme. Jen je potřebujeme mít zaregistrované. Tady máš seznam,“ a podal mu papír, kde v abecedním pořádku bylo asi deset jmen. Na prvním řádku Albini Leopold Karl…

„To bude omyl, ne? Pokud vím, otec mého štolby je Ital a matka…“

„Matka jeho matky byla z židovské rodiny.“

„Ale hloupost. Náhodou vím, že jeho prarodiče se poznali v kostele.“

„Nechali se pokřtít, kvůli kšeftu, ale doopravdy…? Říkám ti, my víme všechno.“

„Jakou mám záruku, že se potom ti lidé zase vrátí sem?“

„Žádnou. Nedáváme záruky. Dáváme rozkazy.“

Albert uvažoval, jestli Hans ví o jeho vztahu k Leopoldovi. Ale protože to nikdy ještě proti němu nepoužil, tak tedy snad ne.

„Jsou to moji lidé. Co je komu po tom?“

„Jsou to nepřátelé Říše.“

„Nebuď směšný. Ty přece taky nejsi žádný Němec. Dal ses k tomu jenom proto, že se ti to vyplatí. Kdyby ti dal nějaká privilegia Rus, dáš se k němu.“

„To nech na mně. Spíš se starej, abys nikomu nezvedl žluč. Moc peněz a majetek, to vzbuzuje závist. A dělá nepřátele.“

Albert neřekl nic. Ale když Hans odcházel, cítil, jak mu jde po zádech mráz. Ne snad kvůli němu samému. Ale slyšel a četl dost na to, aby se začal bát o Lea. Bože, proč mu nic neřekl? Už dávno ho mohl poslat někam do bezpečí. Co se stane, pokud Leopold nepřijde na tu registraci? A pokud pojede s ním, ochrání ho to? Možná by pomohlo dát někomu úplatek. Ale komu? A kolik?

Někdo zaklepal. No ještě to…

„Volno!“

Upřímně, jeho žena byla ten poslední člověk, kterého by tu čekal. Byla nezvykle bledá a celá se třásla.

„Omlouvám se, ale pozvala jsem Hanse na večeři…“

„Jistě. To je v pořádku. Konec konců, je to tvůj bratr.“

„On… asi má nějaké informace, kterými mne může vydírat… Možná začne už dnes…“

„Asi vím, co mi bude chtít říct. Klidně ho potěším, že mi to nevadí. Nevadí mi ani to, o čem jsem nevěděl.“

„Je tu ještě něco. Myslela jsem, že se to vyřeší samo, ale…“

„Mariano, já vím, že jako manžel jsem nestál za nic. Oba to víme. Ale nech mne být aspoň věrným přítelem.“

„Čekám dítě. Otcem je Steinmetz…“

„Jak prosím?“

„Jsem těhotná…“

Albert se pomalu posadil. Začal mít pocit, že se proti němu všechno jaksi valí a on neví, jakým směrem z toho ven. Přesto, že venku už začínalo být chladno, cítil, že se potí. Dneska toho na něj bylo už přece jenom moc.

***

Marco se díval na Simona, který četl list papíru vytržený snad ze školního sešitu. Konečně zvedl oči k Marcovi.

„To je od tety. Víš, jak jsme byli na té registraci? I bratranec už byl, ale dřív. Za pár dní mu přišel rozkaz, že musí nastoupit na stavební práce, kdesi v Polsku. Někdo říká, že tam Židy potřebují na práci, někdo říká, že je tam zabíjí. V každém případě, ještě nikdo se nevrátil. Jen občas přijde lístek. I on ho poslal. Už před tím se s tetou domluvil, bude-li to tam snesitelné, podepíše se Izák. Pokud nás bude chtít varovat, tak se podepíše Jicchak. Podepsal se Jicchak a dvakrát to podtrhl.“

„Neboj se, náš pán je hodný, nedovolí, aby tě poslali bůhví kam.“

„Ale jdi. Bude mít sám co dělat. A jestli někoho ochrání, bude to štolba. Ale určitě ne já. Musím pryč.“

„Jak to myslíš, pryč?“

„Vím, kde je doktor. Půjdu za ním.“

„Kam?“

„Je v Anglii. Vím to od něho. A vím, kdo mne tam dostane.“

„A co já?“

„Tady jsi snad v bezpečí jako Čech. Pokud to bude možné, dám ti vědět. Zítra řekni, že mne bolí hlava, nebo cokoli. Nesmí mne hledat dřív než za několik dní.“

„Ne, nechoď. Nebo řekneme, že jsi utekl, a zůstaň zatím tady. Nikdo sem nechodí, nikdo tě nebude hledat právě tady. Pod svícnem největší tma, znáš to.“

„Ne, to ne. Musím se k tomu člověku dostat co nejdřív. Utíká teď tolik lidí, nemůžu riskovat, že se to nepovede. Chtěl… chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi půjčil nějaké peníze. Obávám se, že ceny jdou nahoru každým dnem.“

„A jak chceš doktora najít?“

„Šel ke svému strýci, najdu ho. Pokud ne, přihlásím se prostě do armády.“

„Oni berou i…?“

„Berou všechny.“

Marco zatřepal hlavou, jako kdyby si musel urovnat myšlenky. Jediné, co chápal naprosto přesně, bylo to, že Simon musí pryč. Vstal na nejistých nohách a jaksi potácivě se vydal ke dveřím.

„Kam jdeš?“

„K panu Leopoldovi. Já mám své peníze uložené u něho.“

„Koukni, kolik je hodin. Vyhodí tě.“

Ale Marco jako by neslyšel. Sešel o patro níž a zaklepal na štolbovy dveře. A pak znovu, hlasitěji.

Když Leopold Marca uviděl, v první chvíli si myslel, že se něco stalo u koní. Už sahal po kabátu, když Marco tichým hlasem řekl:

„Pane Leopolde, mohl bych s vámi mluvit? Moc prosím.“

Ustoupil a nechal Marca vejít. Když mladík chvějícím se hlasem poprosil, jestli by mu mohl vyplatit jeho peníze, zvedl překvapeně obočí.

„Co se děje, chlapče?“

Marco mu téměř plačky všechno řekl. Leopold sedl a těžkou, upracovanou rukou vypsal dvě pracovní knížky.

„Řekni Simonovi, aby se to dobře naučil, patří jednomu pacholkovi, nová by byla příliš nápadná a tu s jeho jménem, tu bych mu raději nedával.“

Pak vstal, sáhl do sekretáře a z tajné přihrádky vzal peníze. Bez počítání vložil bankovky mezi listy pracovní knížky.

Marco jediným pohledem odhadl, že je to určitě mnohem víc, než tu měl.

„Vezmi si to, chlapče. Až tohle všechno skončí, tak se vyrovnáme. A dávejte na sebe pozor.“

„Vy…“

„Kdyby musel odejít někdo, kdo je mi drahý, šel bych s ním, ano. A ano, určitě bych ho tady nedržel. Nebezpečí je den ze dne větší. Pokud má tu možnost, musí pryč.“

„Děkuju, pane Leopolde. A nebojte se, já vám ty peníze vrátím.“

„Já vím.“

Druhý den přišlo v poště předvolání k transportu pro Leopolda i pro Simona. Za tři dny se měli hlásit na nádraží v nedalekém městečku…