Panský dům – Vůně buše

Vážený pane Leopolde,

dovoluji si pozdravit Vás i Milostivého pána.

Ani nevíte, jak jsme rádi, že už ta hrůza skončila a je mír. A především Vám chci ještě jednou poděkovat za ty peníze. Opravdu bych Vám je vrátil, ale nezastírám, že v novém životě nám budou víc než prospěšné.

Před třemi dny přiběhl Glen, ten australský pilot, a přinesl zvací dopis od svého otce. Budeme tak mít větší jistotu, že nás do Austrálie pustí. Navíc když svou žádost o azyl můžeme podložit prokázáním dostatečné finanční rezervy do začátku. A to díky Vám. Opravdu jsme Vám vděční.

Před časem se udála taková věc… Nikomu jinému než Vám bych to neřekl, ale vím, že Vy budete mít pochopení.

Sotva se to tady v lazaretu trochu uklidnilo a vojáci začali odcházet, dílem do nemocnice, kde se budou doléčovat, dílem domů, nebo ke svým posádkám, začali nám sem vozit a posílat uprchlíky snad z celé Evropy. Obávám se, že se mezi nimi skrývá i nejeden nekalý živel. Mezi vyhublými ztracenými ubožáky najednou dobře vypadající chlap. To je vždy podezřelé.

Přišel i chlapík, prý hledá příbuzné, ale nechtěl říct, kam jde, myslím, že si tu chtěl jen odpočinout a získat potvrzení, že nemá tuberkulózu, nebo tak, protože to na imigračním vyžadují. Ale vypadal dobře živený, dokonce až moc. Byl tu asi tři dny, když si vyšel zakouřit ven a najednou jiný muž, který taky kouřil, na něj začal křičet, že je udavač, vrah, zloděj a nevím co ještě. Vyběhli nějací další lidé, obklopili ho a začali ho bít a křičet na něho. On se hájil, že nic neudělal, že si ho s někým spletli, ale ten první muž řekl, že s ním bydlel v jednom domě a nespletl si ho ani náhodou. Pak začal na ty ostatní mluvit v jidiš, takže jsem mu nerozuměl. Ti lidé byli náhle jako sršni a začali toho Němce bít a kopat. Bylo to hrozné, přesto jsem tam jen stál a vyděšeně se díval. Ale co bych zmohl sám proti deseti lidem? Doslova ho utloukli.

Ale večer přišel náš doktor a řekl, že to určitě nebyl žádný nevinný chudák, prý si k němu schoval váček plný zlatých lidských zubů a drobných kousků zlata. Jeden dva zuby, to snad by mohlo být rodinné zlato, ale skoro čtyřicet? Stále častěji čte a vidí člověk v novinách ty děsivé věci. Ani si nechci představit, kde k tomu zlatu přišel.

Doktor řekl, že podle zákona je povinen to odevzdat jako nález. Ale prý by se to ztratilo podruhé, není naivní. A dal ten váček Simonovi. Prý abychom si k ovečkám mohli koupit i psa. Všichni víme, že to není správné, ale…

Vážený pane Leopolde, příští měsíc už odplouváme s Glenem do Austrálie. Na Novém Zélandu si chce koupit půdu a chovat ovce a založit malou farmu, jen aby nás do začátku uživila. Přiznám se, že o Austrálii jsem do té doby, než jsme se tu spřátelili s Glenem, nevěděl zhola nic a o té další zemi ani to, že existuje. Ale když jsme se poznali blíž, Glen nám o svém domově tolik vyprávěl, že mi to skoro připadá, jako bych tam už někdy byl. A když nám nabídl, že by nás vzal s sebou, Simon hned řekl, že ano. Chápu ho, on tu už nikoho nemá, ani přes Červený kříž nikoho nenašel, můj otec snad ještě žije, i když už sám netuším kde. Takže jediná moje blízká duše je Simon. Ani se nemusel ptát a věděl, že půjdu s ním. Kdoví co bude dál, válka ještě pořádně neskončila a z Německa, ale i z Čech přichází Židé, kteří říkají, že je napadají lidé v jejich vlastních městech a vyhání je. I proto Simona chápu. Simon zkoušel přes Červený kříž hledat své příbuzné, ale zdá se, že nikdo z nich nepřežil. Pouze jakási vzdálená příbuzná, kterou zachránilo jen to, že její muž byl Rakušan a že snad nikdo v jejich okolí nevěděl, z jaké rodiny ta žena pochází, protože hned po svatbě odjeli do jiného města, kde si její manžel zavedl malou živnost.

Ještě jednou děkuju a slibuju, že nejpozději do roka se ozvu.

Marco

Týden po tom, co Marco odeslal dopis panu Leopoldovi, on i Simon sbalili své věci a rozloučili se s doktorem. Ani jeden se nestyděl za slzy, vždyť spolu prožili prakticky celou válku. Simon jako řidič a Marco, ten v podstatě jako děvče pro všechno. Pomáhal v polním lazaretu, v kuchyni, staral se o dva koníky, které tu měli, naučil se slušně anglicky a byl vždy po ruce, kdykoliv ho potřebovali. Nejraději byl ale u koní, a pokud mohl, přilepšoval jim odřezky zeleniny z kuchyně. Přiběhl k nim, když se střelba a výbuchy ozývaly moc blízko a tišil je stejným broukavým tónem, jako to slýchal u štolby. Koně se tiskli jeden k druhému a Marko jim stál u hlav a objímal je okolo krku.

„Koně, koníčci, miláčci, klid, jsem tady, jsem tady,“ šeptal jim do teplé srsti a oni se opravdu přestali plašit a jen se třásli a dotýkali se Marca jemnými tlamami, jako by mu rozuměli.

Štolba Leopold takhle mluvíval na nepokojné koně a Marco věděl, že je to uklidňovalo. Ať už to byl ten hluboký broukavý hlas, nebo pouhá přítomnost muže, který voněl stájí. Občas, když už byl v podvečer klid, vklouzl do stájí i Simon a díval se, jak se Marco mazlí s koňmi.

„Na mě takhle něžně nemluvíš,“ dělal si občas legraci. Vzal pak Marca do náručí a jen tak stáli v teple a vůni koní a objímali se. A tady je jednou přistihl Glen, australský voják, který si tu léčil zranění z fronty. Odskočili od sebe, ale bylo jim nad slunce jasnější, že je viděl a že je mu jasné, že se neobjímali jen tak, jako kamarádi.

Všichni tři teď na sebe jaksi rozpačitě koukali a nikdo nevěděl, co říct.

„Přišel jsem se podívat na koně. Mám kousek cukru, chtěl jsem jim ho dát. Doma na farmě jsem se taky staral o koně,“ řekl Glen a pak dodal, „já mám taky rád koně, jsou tak krásní.“

Vlastně neřekl nic, co by nemohl slyšet nikdo jiný, ale dal na ta slova takový zvláštní důraz, že se na něho oba podívali. První se jako vždy zorientoval Simon a podal Glenovi ruku.

„Rádi tě poznáváme, kdybys chtěl někdy přijít na čaj, jsi vítaný.“

Simon mluvil anglicky líp než Marco, ale přece jen to nebylo dokonalé.

„Díky, boys, rád přijímám vaše pozvání. A kdybyste chtěli, pomůžu vám s angličtinou.“

Obyčejné, prosté věty. Mohl by je slyšet kdokoliv a nepřikládal by jim jiný význam. Pro ně tři ale význam měly. Seznámit se bezpečně s někým, jako byli oni, to s sebou vždy neslo riziko. Oba už poznali, že i lidé, kteří dřív Židy zrovna nemuseli, tak teď, když vycházely na světlo všechny hrůzy, tak aspoň je politovali. Ale o ‚tamtěch‘ se buď vůbec nemluvilo, nebo lidé na rovinu řekli, že dobře jim tak. A obvykle neopomněli přidat nadávku.

Glen k nim chodil každé poledne a večer a opravdu je učil anglicky. Někdy přišel i doktor a učil se s nimi. Ale pak odcházel a ty tři nechával, aby si jen tak povídali. Vlastně se učili dál, protože Glen uměl jenom anglicky, takže pokud si chtěli s ním popovídat, jinak než jeho mateřštinou to nešlo.

„Mluvíš trochu jinak, než se mluví tady. Už se mi ve městě stalo, že jsem to musel napsat na kus papíru, co chci.“

„No ano, u nás mluvíme trošku odlišně, ale to jsi ještě neslyšel mluvit Američany. Ale to nevadí, až tu budete mluvit s lidmi delší dobu, naučíte se to, neboj se. Ale jestli se někdy podíváte k nám, hodí se vám to.“

Glen stále častěji mluvil o tom, že až se vše uklidní, mohli by za ním do Austrálie přijet.

„Zdědil jsem na Novém Zélandu kus půdy, přikoupím ještě další a budu chovat ovce a pár krav. A samozřejmě, koupím si koně.“

„Já myslel, že to zvíře s kapsou na břiše. Možná by to bylo pohodlnější, než se celé dny harcovat v sedle,“ zasmál se Simon.

„Vůbec ho neposlouchej, nic není lepší, než jet na koni. Věř mi, já to znám,“ nedal se Marco.

„Věřím. U nás by ses dobře uživil. Mohl bys krotit divoké koně a pak je prodávat. Otcův známý na tom vydělal slušné peníze. No tak jistě, že ne miliony, ale uživí ho to i s celou rodinou.“

„Takže u vás se neříká, zde jsou lvi, ale říká se, zde jsou divocí koně?“

„Ne, u nás se říká, pozor na lidožrouty,“ smál se Glen.

O tom, že by mohli přijet, se mluvilo stále častěji, až jednoho dne Glen prostě řekl: „A co kdybyste jeli se mnou rovnou? Když vidím, jak se to v Evropě vyvíjí, možná se tam časem ani nedostanete. Simone, já nechci být zlý, ale obávám se, že už asi nikoho nenajdeš. Nezlob se, vím, že to zní krutě, ale prostě myslím, že mezi sebou si nemusíme lhát, i když by to třeba znělo líp. Pojeďte se mnou, zapomenete na to, co se tu stalo, můžu vám slíbit tedy jen práci a zase práci, ale taky svobodu a klid.“

„A lidožrouty za humny,“ zasmál se Marco, aby trochu odlehčil atmosféru, a také zahlédl, jak se Simonovi lesknou oči.

Když trochu kostrbatě vyložili Glenovi co jsou ‚humna‘, ten náhle zcela vážným hlasem řekl: „Ještě před dvěma roky bych na ně prostě vzal pušku a poštval psy. Ale po tom, co jsem viděl tady, už to nikdy neudělám. Opravdu. Leda, že bych se vyloženě musel bránit.“

Jednoho dne pak Glen sedl a napsal otci, že by pro dva své přátele potřeboval zvací dopis se zárukou, že v případě potřeby se jejich rodina o ty dva postará a nebudou třeba odkázáni na žebrání, nebo na milosrdenství křesťanských útulků pro tuláky.

Jednou, když Glen zase mluvil o tom, jak by chtěl hospodařit na své farmě, Simon už to nevydržel a řekl: „Nikdy nemluvíš o ničem jiném než o ovcích, kravách a slepicích. Ale nikdy o tom, že by na tebe někdo čekal…“

„Už nečeká.“

Jednoduchá, ale vše vysvětlující odpověď.

Vážený pane Leopolde.

Děkuji za Váš dopis i za zprávy z domova. Svírá se mi srdce, když to čtu a Simon sice neříká nic, ale myslím, že v koutku duše choval naději, že přece jen někoho z jeho rodiny vypátráte. Vím to, protože jsem slyšel, jak se Glena ptal, jestli by sem mohl pozvat někoho, kdo by to všechno přestál, a Glen řekl, že samo sebou.

Když přišel Váš tak dlouho očekávaný list, viděl jsem, jak Simon nemá odvahu ho otevřít, protože vlastně už tuší, co tam stojí.

Vážený pane Leopolde, psal jste, že Její Milost odešla i s dětmi k našemu doktorovi. Vím, že to pro pána asi bylo zlé, ale na druhé straně má Vás a já věřím, že mu budete stát po boku, jak tomu bylo i doposud.

Glen se Simonem odjedou brzy ráno do města, je to kolik dní cesty na koni a berou s sebou i povoz, aby mohli nakoupit ještě nějaké věci pro domácnost a farmu. Nedaleko, jen asi tři hodiny cesty, je tu také město, ale spíš taková hodně velká vesnice. Pár obchodů, pošta, šerif a hlavně velký farmářský trh. Ale rozrůstá se před očima, hlavně proto, že je tu malý přístav, kde staví lodě, na které se nakládá vlna. Vaříme si sami, občas byste se asi divil, co vytvoříme. Myslím, že u nás by to nehodili ani psům, ale když člověk celý den pracuje, sní všechno. Je tu hodně králíků, ale jejich maso se nedá ani přirovnat k tomu, na co jsem byl zvyklý doma. Zdejší pasáci jedí i klokany. Byl jsem zvědavý a ochutnal to. Je to lepší než divoký králík, to určitě, ale denně bych to asi jíst nechtěl.

Vložili jsme naše peníze do farmy a Glen chce, aby to bylo stvrzeno i úředně. Přikoupili jsme další ovce, nejsou o moc jiné než ty u nás, ale když už tomu začínám rozumět, myslím, že vlnu mají mnohem kvalitnější.

Vzpomínáme a znovu a znovu děkujeme.

Marco a Simon

PS. Simon Vás prosí, abyste pátral dál. Já vím, že jste udělal, co jste mohl, ale znáte to, naděje umírá poslední.

Několik dní po tom, co Simon a Glen odjeli a Marco už pomalu vyhlížel jejich návrat, uslyšel, jak se velký pes, který hlídal dům, rozštěkal. V první chvíli myslel, že se oba muži už vrací, ale skoro vzápětí uslyšel zlostný křik jednoho z pomocníků. Vyběhl z domu a spatřil, jak pacholek vztekle křičí na tmavého chlapce a už i zvedal bič k ráně.

Okřikl ho a klidným hlasem se mladíka zeptal: „Máš hlad?“

Snažil se, aby jeho hlas zněl co možná vlídně, a protože netušil, jestli mu domorodec rozumí, přidal i gesto, napodobující podávání něčeho do pusy.

„Děkuju, pane, nemáme hlad, tedy trochu ano, ale hlavně hledáme práci.“

Marco se nemohl ubránit pocitu, že mluví anglicky líp než on.

„Tady se asi pro vás žádná práce nenajde. Navíc tu není farmář. Ale jídlo vám samozřejmě dám.“

„Pane, aspoň to s námi zkuste, moc prosím. Já a moji kamarádi už jsme na farmě pracovali.“

„A o kolik ovcí farmář přišel? Pokud mu tedy nějaké zbyly,“ ušklíbl se pacholek.

„Ztratilo se jediné jehně, odnesli ho divocí psi. Ale majitel řekl, že jsme ho snědli a vyhnal nás. A nezaplatil.“

„Ani se mu nedivím. Seber se a zmiz i s těmi ostatními. A jestli tě tu v okolí zítra někde uvidím, postřílím vás všechny, rozumíš?“ pokračoval pacholek a významně hodil okem po ručnici opřené o futra.

Maor sklonil hlavu a šel. Marcovi se nad ním sevřelo srdce. Možná tu někde za keři čeká jeho hladová rodina, třeba i malé děti. Věděl, že už nikdy nezapomene na hubené chudáky, kteří se přivlekli bůhví odkud a šli, jen aby byli každý den znovu a znovu zklamaní. Viděl, jak hltavě jí i suchý chleba, jak si pokradmu schovávají kůrky, které vojáci občas nechávali na stole, protože se jim zdály moc suché nebo okoralé. Viděl děti dlouhým putováním vysílené tak, že už nemohly ani plakat. Co by asi v takové situaci udělal starý štolba? Jistě by hladového chudáka nevyhnal, tím si byl Marco jistý.

Rychle se rozhodl a zavolal: „Hej, chlapče, počkej. Zítra, nebo pozítří se vrátí farmář, můžeš se pak zeptat jeho. Dám vám nějaké jídlo, ať tu můžete počkat a odpočinout si.“

„Bille, přiveď to kulhavé jehně a dej mu ho. A dej mu mouku, ať si můžou upéct placky,“ obrátil se k pacholkovi.

„Myslím, že panu Glenovi se to moc líbit nebude,“ namítl muž.

„Možná. Ale já si to zodpovím, nemusíš mít strach.“

Mladý Maor vzal jehně, hodil si ho okolo krku, pytlík s moukou si uvázal k pasu a odešel.

Aspoň poděkovat mohl, pomyslel si Marco, ale pak si vzpomněl, že mu kdosi říkal, že domorodci nemají pro děkování slovo. Tím, že dar přijmou, vyjádří svou vděčnost. Oni to chápou takto, běloši jako nevychovanost.

Glen se Simonem se vrátili k večeru a Marco jim hned řekl, co se tu dělo. Dřív než jim to patřičně upravené podá pacholek.

„V pořádku, určitě je lepší dát jim něco, co můžeme postrádat, než riskovat, že z hladu třeba napadnou farmu, nebo zabijí nějaké ovce. Dobře jsi to udělal.“

Marcovi přece jen odlehlo, konec konců, byla to Glenova farma, i když jim už tolikrát říkal, že patří i jim.

„Dneska už je hledat nepůjdu, nemůžu už navíc udělat ani krok a zadek mě pálí, jako bych seděl v mraveništi, a ne v sedle. Ale zítra je taky den,“ usmál se Glen a hezky ze široka vykročil k domu.

„To by se tobě nestalo, mám pravdu?“ zeptal se po straně Simon Marca.

„Myslím, že ne. Ale vezmi si, že já na koni jezdím od dětství. On taky, ale ne celé dny. Pokud nebudeme mít nikoho k ovcím, bude to jen na nás a on si zvykne, uvidíš.“

„Kdyby tu bylo aspoň náznakem něco jako cesty, aspoň na ježdění do města bych koupil automobil, i kdyby na to měl padnout zbytek našich peněz,“ povzdechl si Simon, který pořád zastával názor, že auto je auto a nenahradí ho žádný kůň.

„A okolo ovcí budeš taky jezdit autem? No to se jim bude asi moc líbit.“

„Necháme to na osudu. Uvidíš, že jednou budou auta i tady. Pokrok nezastavíš,“ namítl Simon.

Marco už neříkal nic, ale v duchu doufal, že to nebude tak honem.

Druhý den před polednem se u farmy znovu objevil mladý Maor a s ním další muž. Glen vyšel ven a koutkem oka si všiml, že opodál postává hlouček lidí. Ale všiml si i jiné věci. Oblečení byli nuzně, někteří víc než to, ale oblečení měli téměř čisté.

Mlčky si vyslechl chlapcovu prosbu a pak kývl k postávajícímu hloučku. Oddělili se čtyři muži a přišli blíž. Glen si okamžitě všiml, že chlapec, který zřejmě jediný uměl anglicky, je podstatě světlejší než ostatní a taky má trochu jiné rysy, takže nepochybně míšenec.

V podstatě se od něj dozvěděl totéž, co mu už včera řekl Marco. Hledají práci, na farmě už pracovali, s ovcemi to umí.

„Dobře, zkusím to s vámi. Muži můžou k ovcím, ženy a děti můžou pracovat na zahradě a v sadu. Mzdu dostanete každý týden, jídlo každý den, nebo obden, jak budete chtít. Pokud budete chtít kuře nebo vajíčka, dám vám je, ale musíte mi o tom říct. Rozumíme si?“

„Ano, pane.“

Maor se široce usmál a Glen ucítil podivné sevření okolo žaludku. Jezdil do města především proto, aby si odpočinul od práce, ale v neposlední řadě i proto, aby si zašel do jistého podniku na periferii, kde se nikdo neptal na nic. Pár sklenek pálenky, pár pohledů, letmý úsměv a pak tiché: „Pojď.“

A on šel. Vymotal se z hampejzu až ráno, s prázdnou tobolkou, uvolněný a svým způsobem i odpočinutý. Ale také nespokojený. Kdyby nic jiného neznal, možná by to bral tak, že jinak to prostě nejde. Ale viděl Marca se Simonem. Ani ve snu ho nenapadlo, že by u nich někdy v noci mohl zaklepat, navíc když ani oni nikdy byť jen jediným slůvkem nenaznačili, že by o to stáli.

Teď mu stačí jediný pohled na trochu hezkého mladíka a včerejší noc, jako by nebyla. Jednou za čtvrt roku je zjevně málo. Glen si povzdechl a řekl pacholkovi, ať ty lidi zavede do starého čeledníku. Byla to bouda, kam táhlo a pršelo, ale přece jenom to bylo lepší než spát v křoví. Ale pacholkovi se to nelíbilo: „To snad přece ne? Nemůžete je dát hned vedle nás. Za chvíli to tady bude jako…“

Glen jen rukou ukázal ke starému čeledníku, který tady kdysi nechal postavit bývalý majitel farmy. Pacholek jen zabručel: „No jak myslíte, já vás varoval.“

Šel si pro pušku, jako by už předem počítal s tím, že ji bude potřebovat.

Simon, aby předešel nějakému konfliktu, rychle kývl na domorodce a odvedl je sám.

„Budete si muset opravit minimálně střechu a trochu i stěny, ale bydlet se tu dá. A v nejbližších dnech stejně pršet nebude.“

Marco zatím v rychlosti otevřel list, který mu Glen přivezl z města.

Milý chlapče,

nechci napínat ani tebe, ani tvého přítele, ale zatím bohužel nic. Jistě pátrat nepřestanu, ale…

Marco nechal klesnout ruku s dopisem a už ani neměl chuť číst dál, jakkoliv se na dopis od Leopolda těšil. On už dávno pochopil, že není koho hledat, jen neměl to srdce o tom se Simonem mluvit. Nečtený list složil a dal si ho do kapsy. Přečte si ho později.

Glen nerad viděl, že děti jeho nových zaměstnanců běhají po okolí jen tak, a proto zavolal jednu z žen a dal jí nějaké staré košile a štůček kalika. Jsou to přece taky lidé, pomyslel si. Jsou to lidé, opravil sám sebe.

Byl to jen prostý projev lidského citu, přesto ostatní začali reptat, i když jim Glen platil o mnoho víc než domorodcům. Tak to prostě chodilo, to neuráželo nikoho.

Za pár dní přihnali pasáci houf nových ovcí a pár jalovic. Najednou bylo všude plno práce a Glen v duchu děkoval za ten nápad vzít Simona s Marcem s sebou. Mohl se na ně plně spolehnout a důvěřovat jim. Přes den se nezastavili, až večer si sedli za dům a konečně měli čas si v klidu promluvit. V začátcích mluvili jen o práci, ale jak pomalu získávali určitou rutinu, stále víc a víc mluvili o válce. A Marco vzpomínal na doby, kdy žil ve velkém domě a staral se o koně. Teď se mu všechno, co se naučil, hodilo, i když koní měli jenom pět. Netajil se tím, že by si rád koupil pořádného jezdeckého koně.

„Proč? Za pár dní se narodí hříbě, dám ti ho, můžeš si ho vycvičit, jak budeš potřebovat. Uvědom si, že okolo ovcí a na delší cesty je takový obyčejný, ale vytrvalý koník lepší než klusák,“ řekl Glen.

Marco musel uznat, že je to pravda, vždyť štolba také z nemocného kulhavého hříbátka vypiplal zdravého a silného koně.

Sedali spolu, povídali si a netušili, že je z křoví někdo pozoruje a poslouchá každé jejich slovo. A nebyl to jen jeden člověk.

Glen se s oběma přáteli radil, jak rozdělit pastviny a ovce. Nakonec se domluvili, že starší ovce pošle se zkušenými honáky na vzdálenější pastviny, a stádečko nových ovcí a dobytek si nechají poblíž farmy a dohlédnou na ně Maoři. Honáci z toho velkou radost neměli, nechtělo se jim spát pod stany a být daleko od domu, kde to přece jen bylo pohodlnější. Ozvalo se nespokojené reptání.

Farmář je ale rychle zarazil: „Přestaňte. Vy víte co a jak, vezměte si všechny psy a dva koně. Potřebuju na vzdálené pastvině lidi, na které se mohu spolehnout.“

„Tak jste nemusel ty divochy přijímat. Nic neumí a ani se s nimi nedomluvíte,“ namítl předák.

To ale nebyla pravda. Glen si nepamatoval, jak se který z mužů jmenuje, taky mu přišli všichni stejní, ale minimálně mladík, kterému v duchu říkal ‚ten světlý‘, mluvil anglicky docela dobře. A v podstatě se stal jakýmsi tlumočníkem, i když i ostatní muži byli v případě nutnosti schopni nějaké domluvy.

Druhý den brzy ráno se honáci chystali na cestu. Glena to vzbudilo, a tak vstal a chtěl se s muži aspoň ze slušnosti rozloučit. Před dům přišel k nejlepšímu. Už před tím slyšel nějakou hádku a ženský hlas, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost, předpokládal, že domorodci si vyřizují jakýsi rodinný spor a do toho se mínil vměšovat co nejmíň, nejlépe vůbec. Ale venku uviděl, že se hádají honáci s mladým Maorem. Zdálo se, že Glena ani nevnímají, přestali, až když je hlasitě okřikl.

„Tak co se tady děje?! Zbláznili jste se takhle tu hulákat? A mluvte jenom jeden, jinak nebudu rozumět ani jednomu.“

Přestože mluvili pořád všichni, pochopil, že jedna z žen chtěla jet s honáky, ale mladý Maor se do toho začal míchat a z toho vznikla ta hádka.

„Dobře, přiznávám, že se mi to nelíbí, ale pokud s nimi jet chtěla, tak tobě to snad může být jedno, ne? Nebo je to tvoje příbuzná?“

„Ne, pane, není. Ale ona…“

„Tak proč se do toho pleteš?“ zeptal se Glen už rozmrzele.

Jedna žena mezi několika muži, to mohlo skončit jedině velkým problémem, ale pokud s nimi jet chtěla, tak co mohl říct?

„Ale ona nikam jet nechtěla. Ráno si na ni počkali, když vyšla ven, a v podstatě jí poručili, aby si vlezla do vozu a chtěli ji odvézt,“ vyhrkl Maor.

Ale muži začali o překot tvrdit, že žena se sama nabídla, že s nimi pojede a bude jim vařit.

„Proč ji tedy svázali a dali jí do pusy šátek? Ona ani neumí anglicky,“ skoro vykřikl mladík. Zavolal za sebe a po chvíli přišel jeden z domorodců a přivedl děvče. Kotníky a zápěstí měla odřené od provazu a na tváři se jí začínala dělat modřina.

„No, prostě jsme potřebovali, aby nám někdo vařil a byl trochu k ruce,“ ohradili se honáci.

„Trochu k ruce? To doufám nemyslíte vážně, vždyť je to skoro dítě.“

„Mohla by být ráda, že si jí všimnou slušní chlapi. Až odsud odejde do města, jak myslíte, že se bude živit, když nic neumí, natož slovo anglicky?" zeptal se s neskrývaným pohrdáním předák honáků.

Na to Glen odpověď neměl. Přesto se mu nelíbilo, že děvče chtěli v podstatě unést. Mávl jen rukou a řekl, ať se seberou a jdou. Díval se pak za vzdalujícím se stádem. A přistihl se při myšlence, že je vlastně rád, že tu bude klid.

„Děkuju, pane. Je to hodné děvče, opravdu. Jeden z těch mužů jí už delší čas nadbíhal, ale on se ho bála, říkala, že má zlé oči.“

„Kde ses naučil tak dobře anglicky?“

„Od mého otce, byl to bílý muž. Umím i číst a psát.“

„Myslel jsem si to. Jak se jmenuješ?“

„Hachlan, mám i jiné jméno, ale myslím, že to by se vám nepodařilo vyslovit.“

„To si myslíš velice dobře.“

Hachlan se rozesmál s jakousi odzbrojující upřímností. Glen ucítil, jak se mu stáhly slabiny. Naštěstí už přišli i Simon s Marcem a ptali se, co se stalo, a on se mohl obrátit k nim.

„Není nad to, když si někdo myslí, že je lepší než ostatní,“ řekl trpce Simon.

Glen už otvíral pusu, že mu odpoví, ale potom se jen nadechl a mlčel. On sám, zvláště pokud se jednalo o Aborigince, neměl vysoké mínění. Maory bral o trochu líp, ale spíš jen proto, že je vídal oblečené, kdežto Aboriginci chodili často nazí, nebo skoro, žebrali a kradli. Necítil lítost, spíš mu vadili. To až v Evropě si trochu změnil názory. Ale před pár lety by rozhodně žádné domorodce ani Maory nezaměstnal, to věděl.

Ze začátku jezdili na pastviny na kontrolu častěji, protože přece jen… Glen však brzy zjistil, že muži své práci rozumí. Občas ho napadlo, proč je z té farmy předtím vyhnali. Opravdu proto, že se ztratilo jehně? Nebo se blížil konec sezóny a farmáři se nechtělo dát jim procenta z prodané vlny, jak bylo zvykem?

Ženy s dětmi pracovaly okolo farmy a v malém sadu. Marco měl děti rád, snad proto, že jeho vlastní dětství moc veselé nebylo. Vyřezával dětem hračky a učil je aspoň trochu číst a počítat. Někdy okolo něho seděly snad všechny a Simon se smál, že si hrají na školu.

Když se práce zaběhla a oni měli čas i na sebe, sedávali před domem, ve staré sklenici hořela svíčka a zase byl čas na vzpomínky a na povídání. Jen když Glen se Simonem začali o motorech, o tom, že jednou si určitě koupí auto, Marco odcházel do maštale ke svému koníkovi a mluvil na něj stejným mazlivým hlasem, jako to slýchal, když ještě pracoval u koní. A koník, který neznal nic než vlídnost, byl taky hodný a skoro by se dalo říct, že přítulný. Druzí koně byli lekaví, občas se po lidech i ohnali, ale i na ně pomalu zabírala Marcova vlídnost a pamlsky, které jim nosil. Občas si vzpomněl na slova starého štolby: „Zkazit koně špatným zacházením, nebo nedejbože bitím, to umí kdejaký hlupák. Ale vrátit koni důvěru, získat si jeho srdce, to chlapče, to je umění, to musíš mít v sobě. A zvíře to pozná.“

„Pojď spát, nebo usneš tady a ráno tě najdu obraného jak rybí kostřičku,“ řekl jednou pozdě večer Simon, když tam za ním přišel.

„To nehrozí, koně by divoké psy zahnali a lišku jsem tu ještě neviděl. Navíc, na mně by si moc nepochutnali, to už spíš na tobě,“ smál se Marco a pohladil Simona po břiše. Simon ho vzal za ruku a posunul si ji níž.

Glen vstal od stolu, ale nešel za nimi, zamířil do sadu. Věděl, že Simon s Marcem půjdou ze stájí po příkrých schodech nahoru, kde si pod střechou farmy přestavěli starou půdu na bydlení pro sebe. Občas, když bylo všude ticho, slýchal Glen jejich kroky, jejich hlasy a smích. A taky jemné vrzání postele a podlahy pod ní.

Kolikrát už ho napadlo, že by mohl vstát a jít k nim. Ale…, co by mu řekli? Kdyby ho pozvali, kdyby jen naznačili, rád by přijal. Ale zdálo se, že si vystačí sami.

Poodešel od stromů a zvedl hlavu k obloze. Díval se na hvězdy a myslel na den, kdy jeho letadlo zasáhli a on jen zázrakem doletěl na základnu. Bylo to o fous, ale dokázal zachránit sebe i posádku, své dva vojáky. Odvezli ho do polní nemocnice, kde ho doktor sice zachránil, ale rovnou mu řekl, že na létání může zapomenout. No co už, hlavně, že se zas postavil na nohy, vždyť kolik kamarádů to štěstí nemělo.

Obrátil se zpátky k domu, když se před ním najednou objevil vysoký muž. V první chvíli se hrozně lekl, ale pak si uvědomil, že je to jeden z honáků. S úlevou ho pozdravil.

„Stalo se něco, že ses sem hnal tak na noc? Potřebujete pomoct?“

Místo odpovědi se tmou mihl nůž. Glen se pokusil uskočit, ale ztratil rovnováhu a spadl. Muž se na něj vrhl. Glen ucítil jeho ruce, které mu sevřely krk. A vzápětí do klečícího muže narazilo skoro nahé tělo mladého Maora. Bylo to jako útok šelmy. Glen se odkulil a vyskočil. Honák zvedl ruku s nožem a pokusil se bodnout Hachlana. Ten se hodil bokem jako had a sevřel prsty na mužově krku. Muž ho kopl a znovu se ho pokusil bodnout. Hachlan mu vykroutil nůž z ruky, sebral ho a vrazil mu ho do boku. Muž zařval, víc vztekle, než bolestí a znovu vyskočil na nohy. Hachlan stál bez hnutí, skoro by se dalo říct, že lhostejně. Muž udělal dva kroky k němu a pak klesl na kolena. Z rány začala téct krev. Sevřel nůž a vytrhl si ho z těla. Teď už krev přímo vytryskla.

„Jestli se chceš něco zeptat, zeptej se rychle. On umře,“ řekl Hachlan stejně klidně, jako kdyby mluvil o podříznutém kuřeti.

„Proč jsi mě chtěl zabít? Dal jsem ti práci, platil jsem ti tak, jak jsme se dohodli,“ vyhrkl Glen.

„Přišel jsem si jen pro tu zatracenou holku,“ chrčel muž.

„On lže. Chtěl tě zabít, vzít si peníze a prodat tvoje ovce. Všichni by si řekli, že jsme to udělali my. Navíc doufali, že když tu nebudeš ty, odejdou i ti dva muži, které sis přivezl. Několikrát jsem je slyšel o tom mluvit. Ostatní honáci chtěli jen ženy, odehnat ovce a zmizet. Ale on řekl, že bude lepší odstranit tebe i ty dva. Ale ti druzí nesouhlasili. Tak se asi rozhodl, že se vrátí sám. Určitě to plánoval dlouho. Několikrát jsem ho viděl, jak poslouchá, když jste si vy tři večer povídali.“

„Proč? Řekni mi proč?“ zeptal se přiškrceným hlasem Glen.

„Ty sis hrál v Evropě na hrdinu a já tady musel makat. A najednou se tu objevíš a koupíš si farmu, za prachy, ke kterým jsi přišel, kdo ví jak. Jak k tomu člověk přijde? I já se chtěl mít dobře. A navíc jsi sem přitáhl ty dva úchyláky, kteří nedělají nic, ale mají se líp než já. Tak snad se můžu odškodnit, ne?“

Glen jen nevěřícně kroutil hlavou. Mohl snad on za to, že takoví jako tenhle chlapík dokázali výplatu propít a prohýřit za jediný den a noc ve městě? A ještě má pocit, že má právo si prostě vzít to, co chce.

„Potřebuju doktora!“ víceméně si poručil honák.

Glen se podíval na stále větší kolo krve, které se rozlévalo kolem něho. Popravdě, k nejbližšímu doktorovi to bylo tři hodiny cesty. A teď v noci opravdu neměl ani jednu chuť se někam harcovat. Navíc s člověkem, který ho chtěl zabít.

„Ráno,“ řekl a trhl rameny.

„To mě tu chceš nechat jen tak chcípnout?“ vyjel na něj muž, ale rychle sklapl, protože ho bodlo v boku. Glen stál a díval se na něho, nejraději by mu ustřelil palici, ale jaksi se k tomu nemohl odhodlat. Obrátil se k Hachlanovi, ať zajde za Marcem a řekne mu, co stalo a že potřebují pomoc. Glen věděl, že Marco pomáhal v polní nemocnici jako ošetřovatel, a obvázat toho chlapíka zvládne.

Marco se sice moc netvářil, ale bez dalších řečí udělal, co mu Glen řekl. Nemusel být zrovna doktor, aby viděl, že tady už nepomůže nic a nikdo. Ráno byl muž mrtvý.

„Vezměte si jednoho Maora, naložte toho chlapa na bryčku a odvezte ho do města k šerifovi. Řekněte, co se stalo, já vám dám pro jistotu pro šerifa dopis. A vezměte si pušky. Všichni tři.“

Glen se za nimi díval a pravdu řečeno, necítil se moc dobře: Co když tu ten darebák nebyl sám? Hachlan ho ujistil, že všechno okolo prohledal a kromě stop jediného muže jiné neviděl, ale i tak. Rád večer chodil do sadu, nebo seděl s Marcem a Simonem před domem a povídali si. To teď zřejmě skončilo.

Navíc mu v hlavě uvízla nadávka, kterou honák počastoval jeho přátele. Tedy si všiml, i když se pochopitelně snažili, aby nikdo v jejich malé společnosti neviděl nic jiného než přátelství. Honáci taky po většinu roku žili jen mezi sebou, a přesto nikoho ani ve snu nenapadlo hledat v tom něco jiného než prostě skupinu, která pracuje pohromadě.

Najednou ho napadlo, jestli si toho všimli i domorodci, a pokud ano, co tomu říkají. Bezděčně se usmál, když si vzpomněl, jak jeden z mužů na posádce vyprávěl, že domorodci z buše se nezdraví podáním ruky, ale tím, že vezmou do dlaně penis druhého muže a pevně sevřou. Dávají tím najevo, že berou na vědomí, že je dospělý muž, lovec a bojovník. Jak by asi Hachlan zareagoval, kdyby mu to udělal? Asi by se mu to moc nelíbilo, zdejší Maory vždy viděl, jak se objímali a otírali si o sebe obličej a nos. Nikdy nic jiného.

Celý den byla spousta práce, protože jim ti tři chyběli, takže neměl čas myslet na nic jiného, než na věci okolo farmy. Pozdě odpoledne se vrátil Maor, kterého poslal se svými přáteli, a vyřizoval, že šerif nebyl v městečku, proto Simon rozhodl, že tam na něj počkají, aby vše slyšel od nich a ne od někoho, kdo je vyslechne jen na půl ucha, a pak si to přetvoří k obrazu svému.

Glen uznal, že to bylo to nejrozumnější, co mohli udělat, vzal koně a odvedl ho do maštale. Muže poslal, ať se jde najíst a vyspat. Obstaral koně a vrátil se před dům. Náhle si uvědomil, že by teď byl dobrý cíl. Bezděčně se ohlédl po Hachlanovi, který za ním celý den chodil jako pes. Ale i on se zřejmě přidal ke svým lidem. S jakýmsi pocitem neurčitého strachu zamířil Glen k domu a v té chvíli si uvědomil, že vlastně nemá nic k večeři. No to nevadí, vezme si chleba a uzené maso. Stejně se to musí sníst.

Už otvíral dveře, když zaslechl tichý zvuk, jako by se někdo hlasitěji nadechl. Bleskurychle se obrátil. Za ním stál a zubil se Hachlan.

„Vždyť to říkám, bílý muž neuloví bez pušky ani mrtvého klokana. Chodím za tebou celou dobu, nevšiml sis mne ani u koní. Ale neboj se, my budeme hlídat tvůj dům a já budu tvůj stín. O tom, že vás ten muž pozoruje jsem ti neřekl, protože jsem se bál, že mi nebudeš věřit. Tak jsem na tebe aspoň dával pozor.“

„Abych řekl pravdu, uklidňuje mě to. A děkuju.“

Maor jen přikývl.

„Potřebuju se najíst, chceš si vzít se mnou? Ale mám jen maso a chleba,“ nabídl Glen.

„Nemám hlad, ale chleba jsem už dávno nejedl, naše ženy dělají jen placky.“

Vešli do domu. Glen s úlevou stáhl vysoké boty. Otevřel skříň v kuchyňském koutě, vyndal chleba v bílém šátku a hrnec s naloženým uzeným masem.

„Tak vidíš, najíme se spolu. Asi to nebude chleba, na jaký jsi byl zvyklý, pečeme si ho sami, tak jak ho na farmě pekla moje matka. Ale jíst se dá. Mám i máslo, dřív jsem byl zvyklý spíš na sádlo, ale to Simon jíst nesmí, a tak jsme si začali stloukat máslo. Když jsem byl malý, viděl jsem, jak se to dělá, tak to nebyl problém. Navíc, chutná mi víc než sádlo.“

Glen ani nevěděl, proč to Hachlanovi vykládá, beztak polovině nerozuměl, ale byl rád, že tu s ním je. Rozhodně mu v jeho společnosti bylo líp, než kdyby tu byl sám.

Maor se jen smál, pak vzal načatý bochník, nůž a odkrojil si krajíc. Jistým, zjevně mnohokrát opakovaným pohybem. Glena poprvé za celou tu dobu napadlo, že o něm prakticky nic neví. Přistrčil mu misku s hrudkou másla a díval se, jak si Hachlan maže chleba. Nic na tom nebylo, stokrát něco takového viděl, a přesto nemohl odtrhnout oči.

„Co je to?“ zeptal se Hachlan a ukázal na chronometr.

„Hodiny. Nikdy jsi nic takového neviděl?“

„Viděl. Umím poznávat hodiny. Ale nikdy jsem neviděl takové.“

„To jsou letecké hodiny. Z letadla. V noci svítí.“

„Zbytečné. My se podíváme na hvězdy a víme, kdy vyjde slunce.“

Glen se neubránil úsměvu. No jistě, tady to opravdu stačí.

„Jsou tam jiné hvězdy?“ zeptal se zase Hachlan.

„Obloha vypadá trochu jinak, ale hvězdy jsou pořád hvězdy.“

„Líbilo se ti tam? V té cizí zemi? Moje matka odešla za otcem do města, ale nelíbilo se jí tam. Když otec zemřel, vzala nás a vrátila se domů, ke svým lidem. Moji bratři byli malí, ale já… Myslím, že nedokážu žít ani jako běloch, ani jako Maor.“

„Proto nemáš tetování?“

„Ne, ale matka mi řekla, že by to nebylo dobré, pokud se někdy budu chtít vrátit k bílým.“

„A ty chceš?“

Hachlan pokrčil nahými rameny: „Sám nevím. Popravdě, ještě nikde jsem nebyl tak spokojený jako tady. Je tu buš, jsem volný, můžu jít kam chci, můžu lovit, můžu sedět u ohně a na druhé straně, můžu si tu vydělat peníze, kdybych něco potřeboval. Koupím si to a nikdo nebude moct říct, že jsme zloději.“

„Nikdy to neřeknu, ani nikdy nezapomenu, že jsi mi zachránil život,“ řekl Glen.

Seděli a mlčeli. Ticho bylo náhle jakoby tíživé. Najednou se Hachlan zeptal: „Chceš, abych odešel?“

Glen nevěděl co říct. Hachlan se mu líbil a on byl vzrušený, na druhou stranu logicky předpokládal, že pod stolem to není vidět. Aspoň v to doufal.

„Chtěl bys, aby za tebou přišla některá žena? Nedělají takové věci, jak to říkali honáci. Ale tebe by jistě potěšily rády.“

„Hachlane, já… Ne, nepotřebuju ženu.“

„A co potřebuješ?“

Glen mlčel. Uhnul očima. Co to ten chlap proboha zkouší? A co jako čeká, že mu řekne?

Hachlan vstal z lavice a vztyčil se v celé své polodivoké kráse.

„Chceš mě, mám pravdu? Ty potřebuješ muže, ale neřekneš to, protože je to zakázané. Chceš být jako ti dva, které jsi přivedl s sebou, vím to, viděl jsem, jak se na ně díváš.“

Glen nasucho polkl. Nevěděl, co má dělat. Neodvažoval se vstát, protože skoro nahý Maor ho vzrušil tak, že mu bylo jasné, že ještě chvilku a bude to všechno v kalhotách.

„Líbí se ti moje tělo?“ zeptal se trochu posměšně Maor.

Glen jen bezmocně zavrtěl hlavou. Hachlan sice neměl žádnou zbraň, ale Glen nepochyboval, že by ho poslal k zemi jedinou ranou.

„Muž by neměl lhát. Protože potom to není muž.“

Hachlan ho vzal za paži a postavil ho stejně lehce, jako by Glen byl malý kluk. Ale možná to nebylo ani tak o síle, jako spíš, že se nijak nebránil. Pak, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, stáhl Glenovi přes ramena šle a rozepnul mu kalhoty. Díval se, jak sklouzly dolů a pak mu bez ptaní stáhl košili přes hlavu. Trošku naklonil hlavu na stranu a Glena si prohlížel.

„Když muž uloví opravdu dobrou kořist, daruje kůži svému otci. Za to, že ho naučil lovit. Mne naučil lovit otec mé matky. Ale už nežije, takže si svou kůži můžeš nechat.“

O čem to proboha mluví? Chce mě zabít kvůli tomu, že si všiml, že… Jak mu mám vysvětlit, že jsem ho k sobě opravdu vzal jen na jídlo, bez nějakých postranních plánů? Vždyť jsem se ho nikdy ani nedotkl. Co to dělá, zkouší mě provokovat, nebo to má být důkaz jeho mužnosti? Mimo to, jestli je tu někdo ten slabší, jsem to já. Vlastně má pravdu, byl bych snadná kořist…

Glen trochu vyjeveně hleděl na Hachlana, který jediným pohybem uvolnil svůj bederní pás a teď před ním stál nahý a krásný jako antická socha. Teprve teď si Glen uvědomil, že v tom pásu Hachlana nikdy neviděl. Vždycky měl kalhoty.

Maor k němu udělal krok, byl tak blízko, že se jejich těla téměř dotýkala. Glen netušil jak si to všechno má vyložit. Je to nějaký způsob svádění, předvádění mužnosti nebo naopak předzvěst toho, že dostane do zubů? Co se jeho týkalo, té první verzi by rozhodně dal přednost.

„Bojíš se mě?“ zeptal se Maor.

„Trochu.“

„Tak to je, muž loví a žena se stará o muže. Ale v noci se muž musí postarat, aby byla žena spokojená. Udělám všechno, abys byl spokojený.“

Glen se nechal odvést k posteli, položit na záda, nechal Hachlana, aby si klekl mezi jeho nohy a hladil ho. Maor vzal Glenovu chloubu bez rozpaků do ruky a začal si s ním hrát. Zrychlil a nepřestal, dokud se Glen neudělal. Pak jeho vlastní šťávu použil k tomu, aby promázl vstup. Silnými pažemi zvedl Glenovi nohy a propletl své prsty s jeho.

Glen cítil dotek mezi půlkami, cítil, jak se podvoluje a otvírá, špička žaludu vklouzla lehce, ale jak se tlak zesiloval, začalo to bolet. Maorovo sevření zesílilo, ale zesílil i tlak a Glen vnímal snad každý centimetr, kdy ho Hachlanův penis pronikal a nořil se stále hlouběji a hlouběji. Bolelo to, ale Glen ani nehlesl, uvolnil se, jak nejlíp uměl, a cítil první příjemný stah, zadržel dech a Hachlan pomalu vklouzl do jeho těla. Bolelo to, takhle ‚na sucho‘, ale Glen neuhnul, naopak, stáhl Hachlana na sebe a zaťal prsty do svalnatých paží. Neviděl, neslyšel, jediné, co vnímal, byly pohyby, kterými ho Hachlan pronikal. Nebylo to poprvé, ale poprvé to bylo takhle intenzivní. Jak se přizpůsoboval, polevila i bolest a vystřídal ji stále silnější příjemný pocit. Hleděl do tmavě hnědých očí jako okouzlený, musel dýchat pusou, jinak by měl pocit, že se mu nedostává vzduch. Cítil v břiše ten zvláštní pocit jako při přetížení. Maor se sklonil a začal ho líbat a zároveň tvrdě přirážet. Objal Glena okolo ramen a sevřel ho tak pevně, až to zabolelo, už tak rychlý dech se ještě zrychlil a prohloubil, nahým tělem jako by projela křeč a Hachlan se spokojeným vydechnutím klesl na Glena. Ten ho k sobě přitiskl a chvilku tak leželi, než se Hachlan posunul na bok.

„Jsem pro tebe těžký,“ řekl s úsměvem.

„To se neboj. Mám síly dost. Ale na piloty vybírali spíš ty menší, to je pravda.“

„Nikdy jsem neseděl v letadle, to musí být hezké letět jako pták.“

„Neboj se, někdy…“

„Nemyslím, že by mě pustili do letadla. Nepustili mě ani do vlaku. I když jsem měl lístek. Řekli mi, že ho mám vrátit. Udělal jsem to, ale peníze mi nevrátili, prý jsem si to měl rozmyslet dřív.“

Glen mlčel, protože dost dobře nevěděl, co by na to mohl říct.

„Někteří muži mají víc žen, někteří mají ženu i muže. Ale jestli teď se mnou půjdeš do mého obydlí, slibuju ti, že už nikoho dalšího mít nebudu.“

„Chceš, abych s tebou šel… mezi tvé lidi?“ zeptal se rozpačitě Glen.

„Tak se to u nás říká, když muž pozve dívku do svého domu. Vím, že to ty nemůžeš udělat. Ale to nevadí, už dávno jsem nespal v posteli.“

„Když jsi žil ve městě, líbilo se ti tam?" zeptal se Glen.

„Jak se to vezme. Neměl jsem žádné kamarády. Pro bělochy jsem byl moc tmavý, pro naše lidi moc bílý. Ve škole to bylo ještě horší. Všichni ostatní ve třídě byli bílí. Ale jiná škola tam nebyla. Otec chtěl, abych tam chodil, a já jsem poslechl. No a když jsem přišel mezi lidi mé matky, bylo to dost podobné, uměl jsem říct jen pár slov, jinak jen anglicky, dokázal jsem číst v knize, ale nedokázal jsem si ulovit nic k jídlu. Smáli se mi, že chodím v kalhotách a košili, neuměl jsem chodit bosky, takže jsem cítil každý kamínek a větvičku a nemohl jsem běhat jako ostatní.“

„To muselo být těžké,“ řekl s pochopením Glen.

„Ano. Ale určitě to bylo lepší, než kdyby oni museli žít ve městě. Já se učil, že jsem chtěl, moje matka a její matka mě měly rády, otec mé matky mě naučil lovit. Moji mladší bratři se učili rychleji než já, oni jsou Maoři, já jsem… něco mezi. Jako když se zkříží pes a dingo. Bude hlídat ovce, ale nikdy nevíš, kdy se některé pověsí na krk.“

„Předpokládám, že ses potom vrátil do města?“

„Proč myslíš?“

„Protože mluvíš tak dobře, to sis jen od dětství nezapamatoval.“

„To máš pravdu, vlastně jsem angličtinu zapomněl, mimo mne a matky tak nikdo nemluvil. Ale když jsem odešel do města, rychle se mi to vrátilo. Myslel jsem, že si najdu práci, koupím malý dům, budu jako můj otec. Ale… Vydělával jsem málo, sotva na jídlo, pořád někdo chodil a chtěl půjčit, nebo si rovnou vzali, co chtěli. Tak jsem se vrátil domů.“

Glen by se rád zeptal, kdo Hachlana poučil o lásce mezi muži, ale jaksi si nebyl jistý, jak o tom mluvit. Ale on o tom začal sám.

„Když jsem se vrátil, potkal jsem jednoho muže, jako kluk žil v křesťanském internátě a potom pracoval v továrně. Nelíbilo se mu tam, a tak se vrátil domů, ale tam se mu taky nelíbilo. Vlastně jsme si povídali jenom o tom. A jednou mi dal ruku okolo krku, dotýkal se mě a říkal, že jsem krásný, a já jsem jen seděl a nechal ho to dělat. Dal mi pusu, to dělají jenom bílí, ale i to se mi líbilo. Tak jsme šli do jeho chýše, odvázal můj pás a já se položil k němu. Řekl, že chce, abych byl jako jeho muž a on bude moje žena a udělá všechno to, co dělá žena, aby s ní byl muž spokojený. Líbilo se mi to. Bylo mi s ním dobře a začali jsme spolu žít. Ale chyběl mu lepší život, odešel do města, a protože moc pil, zavřeli ho do vězení. Už se nevrátil…"

Glen mlčel. Věděl, že to je problém násilného přesídlování a převýchovy. Ti lidé nebyli pak ani jedno.

Hachlan vstal, popošel ke stolu a vzal do ruky misku se zbytkem másla.

„Nejez to, možná už nebude dobré,“ řekl rychle Glen. Večer stůl nesklidili a máslo v teplé noci rozbředlo.

„My jíme, když máme hlad. Bílí jí, když vidí jídlo. Ale některé věci se dají dělat kdykoliv. Třeba zavolat k sobě ženu.“

Hachlan nabral na prsty máslo a začal si jezdit po penisu a máslo si po něm roztírat.

„Líbí se ti to, co vidíš?“ zeptal se Glena.

„Ano. Nikdy jsem neviděl tak krásného muže.“

„Muži nejsou krásní, ale ty to tak možná vidíš. To není špatně, někdy se to tak stane. Kdybych měl naši ženu, řekla by, že jsem silný dobrý lovec. Že moje kořist byla lepší než jiných mužů, i kdyby to byl jen obyčejný klokan. Řekla by, že jsem větší než ostatní, i kdyby to nebyla pravda. Řekla by cokoli, aby mě povzbudila.“

Vrátil se na postel, klekl si mezi Glenova rozevřená kolena a vzal jeho penis do ruky.

„Viděl jsem hodně mužů, protože jsem voják, viděl jsem i muže, se kterými jsem byl. Ale nikdo nebyl jako ty,“ řekl Glen.

„Muž nečeká, až ho žena zavolá, vezme si ji, kdy on chce. Tak to děláme my. Ale budu si tě brát vždycky tak, aby se ti to líbilo.“

Maor vzal Glena za boky a trochu ho nadzvedl, přitiskl se ke vstupu a jediným plynulým pohybem zasunul svůj penis tak hluboko, kam až ho Glen pustil. Kousek se povytáhl a pak ho pronikl až nadoraz. Glen pod ním tiše sykl, ale nijak neprotestoval, jen se mu co nejvíc otevřel. Hachlan se povytáhl a pak zase vklouzl dovnitř. Pronikal Glena hlubokými zásuny, jako by si v tom těsném sevření dělal dobře. Zavřel oči a jen jezdil sem a tam. Položil se na Glena, zrychlil a přitvrdil. Glen pod ním zalapal po dechu, ale držel. Pak, jako by vytušil, že teď je ta pravá chvíle, se okolo Hachlana pevně stáhl, zvedl mu hlavu a vsunul mu jazyk do pootevřené pusy. Maor ho sevřel v pevném obětí a divoce se ho zmocnil. Ležel pak na něm a tiše oddechoval. Glen cítil, že jsou ještě spojení, tak ho na sobě držel, jen pro ten pocit, že ho v sobě cítil.

„Co jsi řekl, když jsi šel sem? Všimnou si přece, že tam nejsi,“ zeptal se Glen, když se Hachlan položil vedle něho.

„Pravdu. Že se bojíš teď v noci sám a já tě budu hlídat.“

„Budou si myslet…“

„Nebudou si myslet nic. Dva muži šli do buše a hlídají. Můžou u toho i spát, a když se bude někdo blížit, uslyší ho. Ten muž včera přijel na koni. Asi se mu nechtělo jít tak daleko pěšky.“

„Hachlane, napsal jsem dopis šerifovi, kvůli tomu, co se včera stalo. Napsal jsem, že toho muže jsem bodl já. Myslím, že kdybych napsal pravdu, odvedli by tě. A to já nechci.“

„Ani já. Hlavně teď.“

Glen se nechal obejmout a usnul. Ale Hachlan jen tak podřimoval. Když přišel jeden zlý běloch, můžou přijít i ostatní. Běloši jsou horší než hadi.

Ráno Glenovi vteřinu trvalo, než si uvědomil, co se v noci stalo. Hachlan už byl pryč a on si pomyslel, že je to škoda. Ale taky ho napadlo, že dnes se už vrátí Marco a Simon a na farmě bude bezpečněji. Zauvažoval, jestli jim má říct, co se stalo mezi ním a Hachlanem. Bezděčně ho zarazilo, že možná se ani tak necítí rozpačitě kvůli tomu, že se s ním vyspal, jako spíš kvůli tomu, že je to Maor. Poškrábal se na strništi, usoudil, že koním je to jedno, a šel do maštale. Uvědomil si, že je tam kůň, kterého si vzali honáci, tedy ten, na kterém včera přijel ten muž.

„Byl přivázaný u stromu za sadem. Tak jsme ho přivedli sem. Čím později to ti muži zjistí, tím líp.“

„To nepochybně. Ale myslím, že už tuší, že je něco špatně.“

„Třeba si budou myslet, že ukradl ženu a peníze a zmizel.“

Chvilku se na Glena díval a pak se zeptal: „Když jsem promluvil, lekl ses?“

„Co myslíš? Chodíš jako duch.“

„Otec mé matky říkal, že dupu jako deset mužů. Zdá se, že tak zlé to není,“ řekl Maor.

Celý den se Glen díval směrem, odkud se měli objevit ti dva, a oddechl si teprve tehdy, když uviděl, že se vrací a kůň táhnoucí bryčku jde klidným krokem.

Simon mu pár slovy řekl, že se šerifem všechno vyřídil, Marco rozdal dětem tvrdé kyselé bonbóny, které jim vždycky vozil, a život mohl zase plynout stejně klidně jako vždycky.

„Poslyš, co se děje? Co jsme se vrátili, jsi nějaký nervózní," zeptal se Simon.

„Toho si nevšímej, všechno je OK.“

Simon jen povytáhl obočí, ale už se neptal. 

Až když večer zase seděli v klidu a chtěli mu konečně dopodrobna říct, jak pořídili u šerifa, přivolal Glen jedno z dětí a přikázal mu, ať zavolá Hachlana.

„Sedni si k nám, bude dobře, když si to poslechneš taky," řekl Hachlanovi, sotva se vynořil z černé noci.

Sedl si na lavici vedle Glena a Simon jim vyprávěl, co se stalo ve městě.

„… ani to moc neřešil, řekl, že to byl známý darebák a farmáři už ho ani nechtěli zaměstnávat. Myslím, že můžeš být v klidu. Mimo to, jsme tu tři. Navíc brzy ovce seženeme a budou se stříhat. Prostě ty muže vyplatíš a propustíš. A možná ani nebudeš muset. Černá ovce je pryč a ti druzí si snad z toho, co se stalo, vzali ponaučení. Ale jak chceš, je to tvoje farma.“

„Kéž by to bylo tak jednoduché. Některé ovce potřebuju dostat na trh, nemůžu jet sám, ale minimálně dva tu musí zůstat hlídat,“ řekl Glen.

„Nemohli by ovce hnát Maoři?“

„To ne. Buďto nám zaplatí málo, nebo nás obviní, že jsme ovce ukradli a vezmou nám je. Sami jet nemůžeme. Navíc na koni umí jezdit jenom dva muži,“ namítl Hachlan.

„Dobře, pojedu já. Už kvůli smlouvání. Ale doufám, že už se nic nestane,“ řekl rychle Glen.

„Nestane se nic. Muži budou hlídat. Teď je to i náš domov.“

Glen se usmál a poplácal Hachlana po rameni. A pak najednou řekl: „Jen jsem vám chtěl říct, že Hachlan se přestěhuje ke mně do domu.“

„To je dobře, myslel jsem si to,“ řekl Marco, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Simon jen přikývl.

Víc nebylo mezi nimi třeba.

Když vešli do domu, Glen se zeptal: „Nemáš hlad? Vlastně ani nevím, co…“

„My nejíme podle hodin. Jíme tehdy, když máme hlad. A teď, když můžeme lovit a máme mouku, je vždycky co si vzít.“

„Víš, že jsem ani neslyšel, že byste lovili?“

„Myslíš pušky? Škoda nábojů. Zvířata chodí k napajedlu pro ovce, nepotřebujeme pušky. Navíc děti se musí učit, že je lepší ulovit zvíře potichu, aby nevyplašily ty ostatní.“

Glen se opřel o stůl a trochu rozpačitě řekl: „Poslechni, Hachlane, já toho o vás moc nevím. Možná někdy řeknu něco, co se ti nebude líbit, nebo se zeptám na něco, o čem nebudeš chtít mluvit. Ale nebude to proto, že bych…“

Hachlan mu položil dlaň na pusu.

„Viděl jsem muže, kteří po svých ženách házeli věci, když ta žena řekla něco, co se muži nelíbilo. Já po tobě nikdy nic nehodím.“

Glen zauvažoval, jestli by se přece jen neměl ohradit proti tomu, že ho Hachlan v podstatě tlačí do ženské role. Jenomže právě v té chvíli mu Hachlan stáhl šle z ramen a on usoudil, že to počká na jindy.

Maor ho vzal pod pažemi a vysadil ho na stůl a stačil ho na záda.

„Co to děláš, stůl je na to, aby se na něm jedlo,“ namítl, i když nijak důrazně.

„Je to jen dřevo,“ zazněla odpověď.

Vlastně má pravdu, pomyslel si Glen.

Z váčku u pasu vylovil Hachlan hrudku tuku a Glen se raději neptal, co to je. Cítil Maorovy silné prsty, jak ji vtírají do jeho vstupu, stále tvrději a hlouběji. Chytil si nohy pod koleny a už cítil, jak ho Hachlan bere do ruky. Zatáhl nahoru, aby si udělal místo a jediným pohybem vtlačil penis do povoleného vstupu. Zároveň ještě trochu mastnou dlaní začal cídit Glenovu chloubu. Glen cítil, jak s každým tvrdým přiražením stoupá v jeho břiše ten pocit příjemného svírání, prohnul se a začal sebou škubat. Maor ho sevřel pevnýma rukama, svaly na pažích se mu zvýraznily, oči se leskly a Glena napadlo, že takhle nějak se možná milovali první lidé. Bez zábran, jen pro ten dokonalý tělesný prožitek. Stáhl se okolo Hachlana, jako by chtěl obejmout tu část Maorova těla, která mu právě poskytla dokonalé uspokojení, a revanšovat se. Hachlan spokojeně vydechl, tohle se mu líbilo.

Vzal pak Glena do náručí a prostě ho odnesl na postel. Lehl si k němu a zeptal se: „Čemu se směješ?“

„Já se nesměju. Ale byl jsi tak krásný, když…“

„Proč to pořád říkáš? Muži nejsou krásní.“

„Ale já to tak vidím.“

„Asi máš ženské oči, to je pro mě dobře.“

Glen už od dětství slýchal, že má hezké oči, tak Hachlanovi nevymlouval ani jeho názor. On přece ví, co vidí, ne?

Ráno ho vzbudil křik ptáků, ale nevstal jako jindy, protože Hachlan byl vedle něho a nevypadal, že by chtěl odejít.

„Ani nevíš, jak je hezké vzbudit se vedle někoho,“ řekl Glen.

„Když běloch usne, člověk ho může stáhnout z kůže a on se neprobudí,“ řekl Hachlan s vážnou tváří.

„Ty pořád hlídáš? To jsi hodný,“ zjihl Glen.

„To ani ne. Ale děsně chrápeš.“

Vzduchem se mihl polštář, ale Maor ho rychle drapl a odhodil. Obrátil Glena na břicho, jako by ho chtěl plácnout přes zadek, ale neudělal to. Zvedl mu boky, nohou mu dal kolena od sebe a přitiskl se k němu. Když ucítil, že ho Glen do sebe opatrně pouští, začal pomalu tlačit. Zezadu mu chytil nohy tak, aby je nemohl dát k sobě a mírným tlakem dokončil spojení. Počkal, dokud cítil, že Glena to bolí, ale jak se muž pod ním uvolňoval, začal opatrně znovu tlačit, až byl uvnitř celý. Chvilku se jen tak houpal, ale po chvilce sáhl Glenovi pod břicho, vzal ho do ruky a začal přirážet. Trvalo to déle než jindy, ale konečně ucítil, jak se Glen okolo něho sevřel. Zrychlil. A zrychlil i pohyby ruky, ve které držel Glena. Vydržel to, dokud si nebyl jistý, že Glen se udělal, a pak ho na sebe přirazil skoro tvrdě a rychlými pohyby akt dokončil.

„Uf, připadám si vyprášený jako koberec,“ přiznal Glen.

„Co je to ‚vyprášený jako koberec‘?“

Glen se rozpačitě poškrábal ve vlasech, jak má něco takového vysvětlit někomu, kdo neví, co je koberec, natož tak, jak se práší?

Vzpomněl si na začátky svého přátelství se Simonem a Marcem. Občas si nerozuměli, slovník neměli, a tak Marco tehdy někde splašil sešit a kreslil to, co nedokázali vyjádřit slovy.

„Marco ti to večer ukáže, neumím ti to vysvětlit.“

„Marco mi to ukáže?“

„Ale ne, ne tak, jak ty si myslíš,“ začal se Glen smát. „To, co jsem řekl, to bylo jen přirovnání. Neboj se, nechci tě nikomu půjčit,“ rychle ho ujistil.

„Muži někdy posílají své ženy, aby potěšily osamělé muže. Ale ani já tě nikdy nikam nepošlu,“ slíbil Hachlan.

Glen ho na sebe stáhl a chvilku ho držel.

„Musíme vstát, máme hodně práce. Simon s Marcem už budou mít kvůli nám hlad. Najíš se s námi?“

„Raději si vezmu naše jídlo. Možná večer.“

Hachlan vstal, sebral ze země bederní pás, hodil si ho přes rameno a odešel. Glen se díval, jak nahý a už zase v plné síle jde přes dvorek ke svým a nevěděl, jestli se má smát, nebo zlobit.

Když byly ovce ostříhané a vlna zvážená a prodaná, Glen vyplatil honáky a na jejich dotaz, jestli je na příští sezónu zase zaměstná, odpověděl značně neurčitě.

Už na farmě vybral ovce, které chtěl prodat, a ty teď byly v ohradě na dobytčím trhu. Všude byl hluk, křičeli lidé, ozývala se zvířata, Glen se ani nedivil, že se tu Hachlan zjevně necítil dobře. I on na tiché farmě odvykl hluku.

Během tří dnů ale prodal všechny ovce, koupil věci, které si sami nemohli vyrobit, a teprve potom si vzpomněl, že mu Simon s Marcem dali dopis. V městečku byla jediná pošta, museli tedy přejít skoro na druhý konec, než se k ní dostali. Glen šel dovnitř a Hachlan si sedl do trávy pod strom, do stínu.

Netrvalo dlouho a z venku se ozval křik. Glen na nic nečekal a vyrazil ven. První, co uslyšel, byla hádka a pak uviděl Hachlana, jak se strká se dvěma muži. Skokem byl u něho a mužům se postavil s puškou v ruce. Okolo se seběhl hlouček zvědavců.

Muži couvli, ale neodešli. Naopak, byli ještě útočnější. Trochu se uklidnili, až když zarachotil uzávěr pušky. Ale to už se objevil strážník. Oba okamžitě zase nabyli kuráže a začali tvrdit, že jim ‚ten divoch‘ ukradl peníze. 

Maor jen trhl rameny a řekl: „Ti muži lžou, nikdy jsem je neviděl. Můj pán vám může potvrdit, že jsem se celý den nehnul od ohrady s ovcemi. Byli jsme tam spolu.“

Glena zarazil ten výraz ‚můj pán‘, ale chápal, proč ho Hachlan použil.

Strážníka i oba muže zase zjevně překvapila Maorova bezchybná angličtina.

Nakonec všichni čtyři skončili u šerifa. Muži znovu zopakovali, že jim Maor ukradl peníze.

Šerif se obrátil ke Glenovi a ptal se ho, jestli ten Maor byl opravdu celou dobu s ním.

„Proč se nezeptáte jeho?“ namítl Glen.

„Neumím te reo (maorsky),“ řekl šerif.

„Ale on umí anglicky stejně dobře jako kdokoliv jiný a číst a psát umí asi líp než tihle dva pobudové.“

To už Glen trochu vařil z vody, protože nevěděl, jestli Hachlan opravdu chodil do školy a jak dlouho.

„Ukaž kapsy!“ houkl policista na Hachlana. Opravdu je měl podivně plné.

Ten beze slova poslechl. Kromě několika papírových kornoutů s bonbony ale neměl nic.

„Kolik se vám ztratilo?“ zeptal se šerif.

Dřív než muži odpověděli, ozval se Glen: „To jsem v koloniálu platil já. On u sebe žádné peníze nikdy neměl.“

„Ale ti muži si mysleli, že jsem dostal peníze, když se prodaly všechny ovce. Když šel farmář odeslat dopis, přišli ke mně a chtěli podíl. Doslova řekli, že chtějí svůj díl. Za to, že hlídají trh. Ptal jsem se, proč ho chtějí po mně. A oni se zeptali, na co potřebuje špinavý Maor peníze.“

Šerif váhal. Ti dva jsou zjevně darebáci, ale přece je nezavře proto, že se nepohodli s Maorem. To by mohl zavřít půl města. A farmář vypadal, že se svého zaměstnance hodlá v každém případě zastat. Věděl o něm, že je to bývalý voják, letec, věděl, že má vyznamenání za statečnost. S někým takovým si to taky nechtěl rozházet.

„Vypadněte!“ vyštěkl nakonec na ty dva a oni na nic nečekali, popadli klobouky a vystřelili.

„A to je všechno? Necháte je jít?“ vyjel na něho Glen.

„A co mám podle vás dělat? Vy se zítra ráno seberete a odjedete si domů. Já tu ty dva budu mít dál. Nepotřebuju si udělat nepřátele. Nakonec, nic se nestalo, ne?“

„Ale stalo, stalo se! Obvinili nevinného člověka, že je okradl. To je podle vás nic?“

Šerif zvedl obočí: „Nejste v Evropě příteli. Nezapomínejte na to.“

Glen jen mávl rukou a šel taky. Hachlan shrábl pytlíky s cukrlaty a šel za ním. Uvažoval, co by se stalo, nebýt Glena. Zavřeli by ho?

Vrátili se k poště a Glen ho nesmlouvavě postrčil před sebou do dveří. Uvnitř se po nich snad všichni otočili, ale kupodivu jim nikdo nic neřekl. Glen odeslal dopis, vyzvedl si poštu a šel. Vztek z něj vyprchával jen pomalu a on neměl náladu na mluvení. Až když byli skoro u trhu, obrátil se na Hachlana: „Tohle je město, kde ses narodil?“

„Proč?“

„Myslel jsem, jestli se chceš jít třeba podívat na dům svého otce, nebo chceš někoho vidět.“

„Ne, to bylo jiné město, větší. Tady by asi běloch s naší ženou žít nemohl.“

Glen na to nic neřekl. Ono, co by taky na to měl říct.

„A kde jsi tedy spal? Myslel jsem, že tu máš nějaké známé? Přece jsi říkal, že nechceš, abych ti nosil jídlo z hostince, že se najíš u svých?“

„To ano, když k místním Maorům přijde někdo z daleka, dají mu najíst a mohl jsem se tam vyspat. Tak to je. Ale vyloženě přátelé to nejsou.“

„Hachlane, já… nechci jim dávat peníze, možná by se urazili. Ale můžu jim něco koupit?“

„Neurazili, ale utratili by to za kořalku. Můžeš koupit mouku a balík látky. Ale to bude hodně peněz?“

„Co na tom záleží? Prodal jsem vlnu, ovce a konec konců, oni ti pomohli a nečekali, že za to něco dostanou. Pojď, koupíme, co myslíš, že by potřebovali.“

Maoři se netajili tím, že jim ty věci udělaly radost, a když Glen řekl Hachlanovi, ať dá dětem bonbony, že před odjezdem domů koupí jiné, natáhlo se hned několik dětských rukou.

Maoři seděli na zemi, jen na rohožích, jedli z plechových a dřevěných misek přímo rukama. A přesto se u nich Glen cítil dobře. Kdyby on chtěl vzít Hachlana do hostince, nedovolili by mu to. Jen by mu mohl koupit jídlo a odnést ven.

Najednou zatoužil po své malé farmě, po kamarádech, kteří ani v nejmenším neřešili jak a s kým. Zase sedávali venku před domem, povídali si a smáli se. A Hachlan seděl s nimi. Chtěl zase vidět jeho široký, spokojený úsměv, cítit jeho objetí a jeho trochu drsnou lásku.

Marco ve chvílích volna učil děti aspoň trochu číst, pravda anglicky, jiné knihy na farmě nebyly. Občas je z legrace učil česky a ony jeho své řeči.

Jednou se Marco ve stáji Glena zeptal: „Všiml jsem si, že ti Hachlan občas řekne wahine. Ehm…, víš co to znamená?“

„Asi nic, co by mě potěšilo. Nikdy mi to nechce říct.“

„Wahine je žena. Nebo manželka,“ řekl Marco.

„To vážně?“

„Ano, to vážně. Ovšem já jsem pro ně ‚Ten malý‘. Doufám, že mluví jen o tělesné výšce.“

Smáli se tehdy tak, že koně po nich otáčeli hlavy a Marcův koník se rovnou přišel pomazlit.

„Ani nevíš, jak se těším domů,“ řekl Glen Hachlanovi, když se vraceli k hostinci. Hachlan se vyspí u koní a hned ráno odjedou. Před večerem odjet nemohli, protože jednak nechtěli jet v noci, jednak nechtěli riskovat, že některý kůň šlápne do králičí nory a zlomí si nohu.

„Myslím, že to vím velice dobře. I já se těším.“

Ráno koupili nové bonbony, koně zapřáhli do lehkého vozíku se vším, co nakoupili, a vyjeli. Když město za nimi pomalu mizelo, Glen doslova cítil, jak Hachlan vydechl úlevou.

Vzal opratě do levé ruky a druhou vzal Hachlana okolo ramen a přitiskl ho k sobě.

„Jestli chceš, můžeme se cestou zastavit u potoka, koně se stejně potřebují napít. A můžeme se vykoupat,“ navrhl Hachlan.

„Mohou se ženy koupat s muži?“ zeptal se Glen.

„Ne. Ale nás nikdo neuvidí. A já potřebuju to město ze sebe smýt jako špínu.“

„Máš pravdu, to já taky.“

Před polednem u potůčku vypřáhli a nechali koně napít a napást se. Vykoupali se a Glen sáhl po košili, že se obleče.

Hachlan, celý mokrý mu vzal košili z ruky a položil ho do trávy. Glen mu bez rozpaků sáhl do klína.

„Nebyla ta voda moc studená?“

„Neboj se, všechno je tak, jak má být.“

Glen ho vzal okolo krku a stáhl na sebe.

„To je dobře.“

Milovali se v husté trávě a Glen měl najednou zase ten krásný pocit, jako by seděl v letadle a vznášel se stále výš a výš. Z toho trochu drsného sexu se mu do těla doslova vléval pocit dokonalého uspokojení, jaké mu nikdy předtím žádný muž nedal. Vjel prsty do Maorových hustých černých vlasů, přitáhl si jeho hlavu a líbal ho tak, jako ještě nikdy. Tvrdé přirážení vyvolalo úlevné vyvrcholení a on cítil jak se mu po břiše rozlilo teplo. Přesto dál Hachlana držel, líbal a díval se na něho, když se se zrychleným dechem udělal.

„Zůstaň tak, potřebuju tě mít na sobě,“ zaprosil, když cítil, že se chce Hachlan zvednout.

„Jsem těžký.“

„Potřebuju tě mít na sobě.“

Hachlan už neříkal nic a ležel. I jemu to dělalo dobře. Odkulil se až po chvilce, když už sám z Glena vyklouzl. 

„Glene?“

„Hm?“

„Vím, že pro tebe asi není jednoduché žít s někým jako já, ale…“

„Je mi jedno, jestli jsi bílý, nebo hnědý. Miloval bych tě, i kdybys byl pruhovaný jako zebra.“

„Co je to?“

„Aha… No, to je takový kůň, který má bílé a hnědé pruhy. Doma ti ukážu obrázek v knížce.“

„Už chceš jet domů? Ještě máme čas, ne?“

„Ano, myslím, že určitě máme čas.“

Dvě silné paže Glena sevřely a těžké tělo na něho opatrně nalehlo.