Panský dům – Vůně Granka

„Buzerante jeden přiteplenej, závistivej, si hraješ na Žižku, nebo co?“

Ron nevěřícně zíral na nadávajícího muže. Ještě ani nepřišel a už se tu o něm všechno ví? Minimálně jeho sexuální preference?

Ale zdálo se, že muž si ho všiml až teď.

„Co sem lezeš?!“ vyštěkl.

„Já jdu za panem Poláškem.“

„No tak to pozor na poklopec, mladej. Možná by sis měl zaskočit nejdřív do rytířskýho sálu a z nějakýho brnění si tam uzmout plechový gatě.“

Ron jediným pohledem zaregistroval pootevřené dveře do kanceláře. Takže ať už tam seděl kdokoliv, musel je slyšet. To není dobrý začátek…

„Dobrý den, pane Polášek. Já jsem Robin Sýkora. Mluvili jsme spolu kvůli tomu katalogizování.“

„Jen pojďte dál. Omlouvám se za to uvítání, ale zrovna jsem ho vyhodil, takže…“

„Pokud si to zasloužil,“ trhl rameny Ron.

„No to si pište. Od krádeží benzínu až po půjčky, které jaksi zapomínal vracet. A když si na něj včera stěžovala jedna z návštěvnic, že její dcerku ošidil v suvenýrech o padesát korun, to už byl vrchol. Takže letěl. A pokud se chcete zeptat, jestli mi do buzerantů nadával oprávněně, tak ano. Ale myslím, že závistivý nejsem. A do plechových kalhot byste se tak jako tak nevešel, protože ta brnění jsou jen repliky. Cenné, ale repliky.“

Ron se zazubil, ale nijak to nekomentoval. Ne, že by mu ten muž byl nesympatický, to určitě ne. Ale ani ho nijak zvlášť nepřitahoval. A už vůbec neměl zájem o prázdninovou romanci, i když ten chlápek vysílal jasný signál, že on by si říct dal. Nemohl si pomoct, ale zdálo se mu, že má nesouměrný obličej. Jako by na jedné straně měl ochablejší svaly. Ne moc, ale dost na to, aby to bylo vidět. Navíc měl přelepené oko čtvercem bílého krytí. Nejspíš byl po operaci. Proto ty řeči o Žižkovi. Mimo to, vidí ho tři minuty a už po něm jede?

„A proč jste se vlastně na tu katalogizaci přihlásil? Je to nekonečná nuda. Já bych to dělat nechtěl,“ zeptal se Rona, nejspíš aby řeč nestála.

„Kdysi tu pracoval jako vrchní štolba bratr mé prababičky.“

„Opravdu? A víte, jak se jmenoval?“ zeptal se překvapeně a jaksi dychtivě muž.

„Jistě. Leopold Albini. A ještě něco uprostřed. Karel myslím.“

„A víte, co se s ním stalo?“

„Někde tady se schovával poblíž a potom někde v zahraničí. Po válce se vrátil, ale to zase utekli jeho zaměstnavatelé před komunisty. Vzali ho s sebou na Vánoce do Švýcarska. Po osmačtyřicátým už tam zůstali a on s nimi. Měli tam velký dům, i když ne zámek jako tady. A peníze jim komunisti nestačili šlohnout, zavčasu si je převedli. Vím, že dokonce tehdy po nich chtěl tehdejší stát nějakou daň, pokutu či co, ale strýčkův pán ji pochopitelně nikdy nezaplatil. Proč vás to vlastně tak zajímá?“

„Možná mám něco, co byste rád viděl. Deník vašeho strýce.“

„Deník? Já vím, že tehdy si ho psali i muži, ale jak jste k němu přišel?“

„Z nějakého důvodu ho nechal tady. Nevím, jestli na něj zapomněl, nebo to tak chtěl. Možná doufal, že se časem vrátí. V tomhle zámku bylo od lazaretu až po kanceláře kde co. A o tom jak zplundrovali zahradu, ani raději nebudu mluvit. Dokonce se jednu dobu uvažovalo, že tady udělají ubytovnu pro sezonní dělníky cukrovaru. Takže nábytek stěhovali věčně sem a tam. Když jsem sem po revoluci přišel a měl jsem to dát zase do pořádku, skoro jsem se otočil a utekl. Ale pak, v jedné té hromadě skříní, beden, židlí a psacích stolů jsem uviděl secesní sekretář. Znal jsem je ze svých dřívějších restaurátorských prací, tak jsem ho nechal z té haldy vyhrabat a vzal jsem si ho do dílny. A hned první, co jsem udělal, bylo, že jsem se podíval do dvojitého dna, ale tam nic nebylo. Věděl jsem, že tyhle sekretáře mají ještě dvojitou zadní stěnu. No a tam byl ten deník.“

„A vy jste si ho nechal?“

„Noooo, nejdřív jsem myslel, že je to tajný deník nějaké komorné. Tak jsem si říkal, že si třeba dobře počtu. Ale byla to původně účetní kniha, tak mi bylo jasné, že to patřilo spíš nějakému muži. Chtěl jsem jenom nakouknout, ale nedokázal jsem to dát z ruky. Nepsal tam denně, spíš když si myslel, že to za zapsání stojí. Chvílemi mi připadalo, že to píše pro někoho jako zpověď. Kdybyste měl zájem…?“

„Popravdě, to bych měl, i když moje němčina stojí na poněkud vratkých základech. Myslím, že to, co znám já, a hovorový jazyk, se dost liší.“

„On to napsal česky.“

„Česky? Proč by si v té době někdo něco psal česky? Mimo to, vím, že německy mluvil výborně.“

„Možná ze vzdoru. Začal psát až za okupace, když se schovával před transportem.“

Ron se na toho člověka ušklíbl. Viděl mu až do žaludku. Nebo tedy spíš do kalhot. Jasně, já ti dám deník vašeho strejdy a ty mi taky dáš. Tak to už určitě.

„Jaký měl váš strýček vztah ke svému zaměstnavateli, co myslíte?“

„Co já vím, tak asi dobrý. Nevím, co konkrétně pro něj dělal, ale plat měl nejspíš solidní, podle toho, kolik prababičce posílal a kolik po něm nakonec i zdědila.“

„Tak já to konkrétně vím. Spali spolu,“ ujistil ho Polášek.

„Poslyšte, to už začínáte přehánět, ne?! Co si to vlastně dovolujete?!“

A vůbec, proč by se tu měl s takovým bavit? Chtěl si to tady v klidu prohlédnout, tenhle panský dům, no vlastně zámek, byl něco, o čem se babička často zmiňovala, jako by tu strýc nepracoval, ale spíš jako by mu to zde patřilo. Vůbec rád procházel ty části zámků, kam se běžný návštěvník nedostal. Rád se hrabal ve starých foliantech a četl si poznámky, hlášení a účty. Ty mu totiž o běžném životě v té době řekly mnohem víc než oficiální zápisy.

Hodil bágl na záda a šel. Jediné, co ho mrzelo, byl fakt, že se s tím zase bude muset táhnout na nádraží.

„Počkej, chlapče, co se děje? Ten deník mám tady ve služebním bytě a půjčím ti ho bez postranních myšlenek. Ale co ti proboha vadí na tom, že…“

„Na co si to tady sakra hrajete? Pokud máte ve zvyku tahat si stážisty a studenty do postele, tak bohužel. Nemám zájem!“

„Jediný, kdo tu na něco takového naráží, jsi zatím ty. Já sice poznal, za jaký kopeš klub, ale ani slovem jsem nezmínil, že bych ti chtěl dělat trenéra.“

Ron se zarazil. Vlastně měl ten chlápek pravdu. To on si od samého začátku všechno vykládal jen jedním způsobem. Tak se na něj ten člověk usmál. No a? Asi už má profesionální deformaci a uculuje se na každého. Tak poznal, že je teplej. No co, třeba to nějak dal najevo sám. Možná opravdu mají někteří gay radar. I když on osobně na to nevěřil.

„Bylo to hodně zlé?“ zeptal se muž.

„Prosím?“

„Z nějakého důvodu reaguješ takhle přehnaně, tak jen abych věděl, co mám dělat, abych nedostal do zubů, až se ti postavím za záda a ty to nebudeš čekat.“

Robin zůstal stát a proti své vůli cítil, jak rudne. Bože, to jsem fakt tak průhledný?

„Tady máš klíče, zavolám někoho, aby tě odvedl do zadního traktu, jsou tam z pokojíků služebnictva udělané dočasné byty pro studenty. A ten deník ti zítra přinesu do archívu. Jo, a jmenuju se Lukáš.“

„Děkuju.“

Šel za starší paní, vzal si od ní papírek s číslem, kdyby něco potřeboval, a pak už konečně byl sám. Zamkl na dva západy a sedl si do křesla, které vypadalo, že pamatuje stavění tohoto zámku. Každopádně se v něm sedělo tak dobře, že usnul.

***

Lukáš si odlepil čtverec gázy s leukoporem hned za dveřmi bytu a jako vždy si pomyslel, že je zázrak, že ještě nemá ekzém. Pak šel do koupelny a důkladně si obličej opláchl. Do modrobílé krabičky si nachystal nový roztok a do něj ponořil opláchnutou protézu. Smutně se díval, jak pomalu klesá ke dnu. Na kouknutí do zrcadla neměl odvahu. Na šok z prvního pohledu nikdy nezapomněl, a pokud nemusel, už se sám na sebe nedíval. Zase až ráno.

Hodil do sebe večeři a šel si lehnout. Ale nemohl spát. Myslel na mladíka, který dnes přišel. Trochu si upravil skutečnost, on dopředu věděl, co se mu stalo. Před časem mu telefonoval bývalý spolužák a nenápadně se vyptával, jestli by nepotřeboval někoho na katalogizování.

„Ale to víš, že jo. To nikdo nechce dělat. Klidně přijeď. Možná ti vydupu i nějaké prémie.“

„Ha ha, to víš, že jo, celej žhavej. Ale koukni, mám tu studenta, moc milý kluk, ale trochu smolař ve výběru partnerů. Znáš to, že jo.“

„Partnerů?“

„Můžu já snad za to, že je vás čím dál víc? Koukni, začal si tady s jedním profesorem, pak měli nějaké nedorozumění a kolega se mu pokusil podrazit nohy u zkoušek. A mladej to teda všechno vybalil. Byl z toho poprask, umíš si to asi představit. Takže kolegáček dostal vytýkačku a šel na kobereček, kde mu udělali bububu a mohlo to být v klidu. Jenomže najednou se vyrojil tucet dalších, kteří s ním měli problémy. Milého kolegu vykopli a kluk raději školu dodělal jinde. Jenomže kdykoliv si našel práci, kdosi tam o něm zaslal velmi nelichotivé info. A tak byl z každého místa odejit ještě dřív, než se pořádně zaběhl.“

„A co mám dělat já? Utěšovat ho? Nebo mu vyprávět pohádky o zlém a hodném strýčkovi?“ zeptal se jízlivě Lukáš.

„Hele neser, jo?“

„To víš, a prasknu.“

„Ty se nezměníš, furt srandičky. Takže já mu řekl, že hledáte někoho jako on, a hádej co? Celý se rozzářil, že v tom vašem minizámku kdysi pracoval nějaký jeho příbuzný. Že se tam vždycky chtěl podívat a tak dále. Takže já ti ho tam pošlu, a až ti za týden doručí roztomilý anonym, můžeš si s ním podložit nějakou tu starou almaru, až ti nebude stát rovně.“

A dnes se tu zjevil kluk jak obrázek. A už předem naježený k obraně. Jo, chlapečku, zlých strejdů asi ještě pár poznáš…

Ráno ho vzbudila vůně kávy a hlasitý hovor. S jeho služebním bytem sousedila kancelář a obě sekretářky si ráno dávaly na terase bábovku, kávu a pokec. Neodradilo je žádné počasí, natož tak fakt, že on má ložnicové okno hned vedle a slyší prakticky každé slovo. Od vzpomínek na porody a výchovu dětí až po podrobný popis jistých dámských potíží, dostavujících se co měsíc.

Lukáš měl pracovní dobu od osmi, ale denně vstával díky tomu štěbetání už v šest. Obvykle dokázal ještě upadnout do polospánku, ale dnes ne. Vstal a šel ke svému psacímu stolu. Vylovil deník a položil ho na psací desku. Když nic jiného, má dobrý důvod jít za Robinem do archívu. Dokázal se ale ovládnout natolik, že počkal, až tam nebyl kluk sám.

„Tady ti nesu ten slíbený deník. Já ho už četl víckrát, tak ti můžu doporučit ty nejdůležitější části. U těch jsou ty oranžové značky.“

„Děkuju vám.“

„Klidně mi tykej, tady si tykáme skoro všichni. A jak vlastně chceš, abych ti říkal?“

Nijak…, pomyslel si Robin.

„Nooo, já jsem Robin, ale to je jak jméno pro psa. Kámoši mi říkali Rone,“ řekl ale nahlas.

„Máš pravdu, to zní líp.“

„Proč ty značky? V cizím deníku?“

„Protože když jsem ho četl, začal jsem mít dojem, že… no však uvidíš. Prostě jsem si označil to, co mne opravdu zaujalo. Jak z historického hlediska, tak z lidského. A ještě jedna věc, jak to máš s jídlem? Lidi si buďto nosí obědy z domu, nebo si necháme vozit. Objednal jsem ti kuřecí řízek a brambory. To jí skoro každý.“

„Moc děkuju. To jste… to jsi hodný.“

Lukáš se jen usmál a šel si po svých. Sice by se rád na Rona díval, až bude číst, ale to si asi bude muset odpustit.

Na druhou stranu, možná je dobře, že si to bude moci přečíst sám a v klidu.

***

Ron se večer usadil do ošoupaného křesla, na stůl si postavil velký hrnek horkého granka a talíř, který tak trochu připomínal zmenšeninu švédského stolu. Zbytek jablečného koláče ještě od starší ségry, slušný díl bábovky od sekretářky, paštika a rohlíky od včerejška. Usoudil, že taková vysokokalorická dieta před spaním není moc dobrá. Bábovku si nechal na ráno a rozhodl se, že pokud rohlíky budou jenom trochu jedlé, sní ty. A koláč jako sladkou tečku.

Otevřel desky poznamenané časem i vlhkostí. Jediným pohledem zhodnotil krasopis. Páni, jedno písmenko jako druhé. Kéž by tak psali všichni. Občas se nedokázal vyznat ve všech těch nadpisech, připsaných sděleních a poznámkách, kde se dalo. Začal číst…

***

Konečně zase můžu sedět u stolu a jíst jako člověk, a ne na zemi jako Turek.

Spím v posteli, a ne na zemi jako pes.

Když si potřebuju zajít na ono místo, tak jdu.

Když mám hlad, můžu si prostě zajít do kuchyně a říci si hospodyni o něco k jídlu. A po jídle jdu do koupelny a umyju si ruce, nemusím si je na sucho utírat do staré osušky.

A přesto nejsem spokojený. Jsem vděčný, že žiju, jsem vděčný za to, jak žiju. A na druhé straně nemůžu spát, v noci se budím a říkám si, co se asi děje doma? Kde a jak teď spí Albert? Je v pořádku? Co děti? Co Marco? A můj krásný, černý hřebec? Byly doby, kdy jsem litoval toho, že moji rodiče zemřeli tak mladí. Dnes jsem vděčný za to, že jsem nemusel váhat, tak jako mnozí jiní, jestli mám odjet, nebo zůstat.

Našel jsem tuhle starou účetní knihu, když jsem uklízel v kabinetě. Byla zapadlá vzadu za hromadou všelijakých papírů, výkazů a kdoví čeho. Vlastně jsem ji chtěl dát tam, kam patří. Ale místo toho jsem sedl ke stolu a začal psát. Čistě jen pro ten pocit, že můžu držet v ruce Albertovo plnicí pero a dívat se na zelený inkoust. Používal ho jen výjimečně, když psával dopisy. Jinak vše psal obyčejným. Zelená je barva naděje. Aspoň se to říká…

***

Když tehdy poštou přišel lístek s příkazem, že se mám já a Simon dostavit na nádraží a nechat se odvézt bůhví kam, nebránil jsem Simonovi v útěku. Proč taky? Ale já jsem si říkal, že i z toho bude mít Albert asi dost nepříjemností. Myslel jsem si, že prostě v klidu půjdu a nechám se zapsat, a hlavně vidět. Měli jsme tam být už v pět ráno. To bývá u dráhy vždycky dost lidí, určitě by se mi povedlo proklouznout zase ven. Minimálně proto, že budu sám.

Ale Albert řekl:

„Prosím tě, to je plán jako od desetiletého kluka a ne od dospělého chlapa. Jednak tě nenechají jít ani na záchod, jednak tě zastřelí, sotva uděláš pět kroků jinam, než oni budou chtít. Nedávno tu byl Bruno, víš, ten Rakušák. Nechtěj slyšet, co mi říkal, ale nic pěkného to nebylo. Takže ty nikam nepojedeš a konec.“

„Když zůstanu tady, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než mne tu najdou?“

„Na to už jsem taky myslel. Musíš se schovat poblíž, ale ne v zámku. A hledat tě budou, o tom není pochyb. Vzpomínáš si na ten vyvrácený strom na kopci? Jednou jsi do té díry pod ním vlezl, protože tam pištělo lišče a ty jsi ho musel zachránit. Co kdyby ses na pár dní schoval tam? Až se to přežene, vrátíš se do zámku.“

A tak jsem se choulil v noře pod kořeny vyvráceného stromu jako zvíře. Vstup byl zarostlý kapradím a jakýmsi roštím, pokud člověk netušil, že tam ta díra je, nevšiml by si jí, ani kdyby stál přímo u ní. Připadal jsem si jako tulák nebo trosečník.

I já čekal na záchrannou loď a ani já nevěděl, jestli někdy připluje.

Albert denně jezdil na koni na kopec, jako jsme jezdili dřív. Když jsem druhý den po té, co jsem se tu schoval, uslyšel kroky koně, skoro jsem strachy nedýchal, i když jsem podle kroku okamžitě poznal, čí je to kůň.

„Leo, honem, pokud se někdo dívá, nesmím se zdržet.“

Vykoukl jsem jako myš z díry, vzal jsem tlumok a zase zalezl. Chleba a pečeně a suchary. Nejsou to zrovna delikatesy, ale pytlík sucharů mi vydržel i několik dní. A dopis. Na zámku bylo Boží dopuštění, hledali mne i Simona, obrátili celou část pro služebnictvo vzhůru nohama. Albert jim řekl, že Simon si vzal dovolenou, aby se rozloučil s matkou, a já jsem prý ráno na nádraží odešel. Křičeli na něho, že Simon už dávno matku nemá. Tak se hájil, že to přece nemohl vědět, byl to jen šofér, nezajímal se o jeho rodinné poměry. Co mne se týkalo, hledali opravdu pečlivě, ale bylo to asi tak všechno, co mohli.

Měl jsem v polní čutoře vodu a jídlo v plátěném pytlíku, a pokud to nebylo opravdu nutné, nevystrčil jsem přes den ani nos. Nešlo o to, co by bylo se mnou, ale kdyby našli mne, ohrozil bych Alberta a celou jeho rodinu.

***

Venku už třetí den pršelo, ale aspoň nesněžilo. Měl jsem koňské houně a teplý kabát, takže jsem vyloženě nemrznul, i když bylo vlhko. Jídlo bylo v pytlíku přivázaném ke stropu. Jednak kvůli myším, jednak kvůli vlhku. Albert předstíral žaludeční potíže, nechával si péct suchary a ke druhé večeři posílat důkladně provařené maso. To vydrželo déle než pečeně. Všude bylo bláto a já se bál, že by někdo mohl uvidět mé stopy.

***

Nachladil jsem se, a když Albert slyšel, jak kašlu, v podstatě mi poručil, že mám držet zobák a večer přijít k ozdobné brance v zámecké zahradě. To dlouhé nicnedělání a začínající nachlazení si vybralo svou daň. Jindy jsem se od Alberta dostal do svého bytu jediným pohybem. Teď jsem se musel postavit na židli a ještě jsem potřeboval, aby mi Albert pomohl. Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to k smíchu.

Můj byt byl plný starého nábytku a kdejakého harampádí. Jen pod oknem ležely dvě matrace na sobě a teplá houně. Pokud by náhodou někdo otevřel dveře, nebylo by mne přes hromadu starého nábytku, který tam Albert nechal nanosit, ani vidět.

Po dlouhé době jsem se napil horkého čaje a jedl horký vývar. Bože, jak mne to teplé jídlo posílilo. Ale i to, že Albert pro mne tolik riskoval.

***

Stačil mi jediný pohled na Alberta a věděl jsem, že se něco děje. V tu noc všichni běhali jak vyplašené myši. Lehce jsem uhádl, že to bylo kvůli milostivé paní.

Znám Alberta tak dokonale, že vím, kdy by se rád na něco zeptal, ale moc se mu do toho nechce. Možná se bál, protože nebylo dobré hrát si na hrdinu.

„Co se děje?“ vzal jsem ho za ruku. Cítil jsem, jak mi sevřel oběma rukama dlaň.

„Marianě se v noci narodil chlapec. Asi je ti jasné, kdo mne zastal…“

„Ano.“

„Myslíš, že… později… rozumíš…, že to může někdo poznat?“

„Jako že to není tvůj syn? Ale jdi, děcko se může podobat na někoho z třetího kolena. Prostě budete všichni vykřikovat, že je to celá teta Klotylda, a je to.“

„Přestaň, já nemám náladu na vtipy. A ty víš, že na TOHLE jsem se neptal.“

„Omlouvám se. Ale to, co bys chtěl slyšet, to já nevím. Mimo malé Izabely jsem mimino naposledy viděl, když mi bylo deset let. Ale tady všichni samo sebou myslí, že je to tvůj syn. Ostatně, já sám jsem netušil, že ten doktor je Žid, dokud ho kvůli tomu nevyhodili. Já to netušil ani o sobě, natož tak o někom druhém…“

Její Milost své malé skoro nikomu nechtěla ukázat, dokonce ani nenajala kojnou. Tuším, z čeho měla strach. Ale když tam o tom nikdo neví, nemyslím, že by se musela bát. Takhle na to spíš ještě upozorní.

***

Znal jsem Alberta vždycky jako veselého člověka, plného optimismu. Ale vídat jen stín toho muže, kterého jsem znával, bolelo. Byl zasmušilý a ustaraný. Několikrát jsem mluvil o tom, že bych se vrátil do lesa, koneckonců, už jsem se uzdravil. Ale on o tom nechtěl ani slyšet.

***

Přijel Bruno. Albertův bývalý obchodní partner. Nebyl na zámku od začátku války, ale zdálo se, že se v téhle smutné době pohybuje jako ryba ve vodě. Večer mi Albert oznámil, že ten člověk je jediná naděje, jak vyřešit mou situaci. Pracoval pro toho, kdo líp platí, a to jsou toho času Němci. Má tam konexe, známé a ví, jak to chodí. Brzy měl jet do Švýcarska. To je jednak neutrální a jednak tam má Albert velký dům. Tam by mne nikdo hledat neměl. Snad…

***

V životě jsem se nebál tak jako cestou do Švýcar. Ale teď jsem v domě, který patří Albertovi.

Sedím za stolem jako člověk, nelekám se každého šustnutí, můžu jít do parku, kdy chci. Já vím, jsou to drobnosti, ale já si to neskutečně užívám.

Bruno mne brzo ráno odvezl ve svém autě a pár dní jsem žil v jeho domě. Přivedl někoho, kdo mi nabarvil vlasy a vousy tak, že jsem vypadal jako starý muž. A hranice jsem překročil jako jeho pan otec.

Bylo vidět, že se vyzná. Se všemi na celnici se zdravil, rozdával cigarety a čokoládu a bral si papírky, na kterých bylo napsáno, jaké zboží kdo chce. Rakouskem jsme projeli bez sebemenších potíží. Nebo aspoň já si žádných nevšiml.

***

Vzpomínám na ten poslední večer, kdy jsem ještě mohl být s Albertem…

Jen jsme seděli a drželi se za ruce. Někdy dojdou slova i tomu nejvýřečnějšímu člověku. A nám oběma bylo nad slunce jasnější, že musím pryč. Ukázalo se, že jsou různé drobnosti, které jsme nedomysleli. Třeba jen obyčejné odskočení si na záchod. Aspoň tohle bylo v lese jednodušší.

„Jestli je tu něco, co bys rád měl…,“ řekl Albert.

„Revolver,“ řekl jsem pevně.

Beze slova vstal a přinesl mi ho. Oba víme, že raději to, než se jim dostat do spárů.

Nevím, kolik Albert za mne zaplatil. Ale obávám se, že by si za to mohl koupit nový zámek. Nebo aspoň půlku.

Občas jsem přemýšlel, jestli J. M. tušila, že jsem v domě. Do té doby jsem pro ni byl asi něco jako blecha v kožichu. Sice otravný, ale v podstatě neškodný. Ale teď jsem mohl být nebezpečný.

Pokud jsem nechtěl ohrozit Alberta a jeho rodinu, musel jsem pryč.

Než jsem odešel, dal mi svůj řetízek s křížkem.

„Možná ti to bude k užitku. Víš, jaká je doba. A koneckonců, vždycky to můžeš prodat, pokud bys měl cestou nějaký problém.“

Snažil se to říct věcným tónem, ale já slyšel, jak se mu chvěje hlas. Nikdo z nás nevěděl, jestli se do Švýcar dostaneme v pořádku. Navíc jsme se museli spolehnout jen na Bruna.

„Až tam budeš, správce mi dá vědět. Píše mi každý měsíc, nebude to nápadné.“

Sevřel jsem ho v náručí a držel pevně jako snad nikdy.

„Buď opatrný a hlavně neprovokuj. Neboj se, tohle jednou musí skončit. A pak…“

„A pak co? Co když všude bude plno takových jako Hans? Co když už tě nikdy neuvidím?“ zeptal se Albert.

„Uvidíš. Nějak to uděláme. Budu na tebe čekat. Třeba celý život.“

Rychle se odvrátil, ale já viděl, jak se mu lesknou oči.

Následoval trochu nudný popis toho, jak Leopold žil v domě, který patřil jeho… no vlastně ano, jaký ti dva měli vztah? Měl snad Lukáš pravdu, že Leopold a jeho zaměstnavatel byli milenci? Nikde v deníku to nebylo zmíněno přímo, ale náznaky tam byly.

Rychle přeskočil k další oranžové značce. Ale zároveň si umínil, že si potom deník přečte celý.

***

V noci nás vzbudilo mlácení do vstupních dveří. Poslední dobou se tu často potulují podivné existence. Uprchlíci všeho druhu. Před frontou, před spojenci, před spravedlností. Vila stojí trochu bokem a jak okna, tak dveře mají mříže. Albertův otec ji tak nechal zabezpečit kdysi proti zlodějům. Teď mu za to v duchu často vzdávám dík.

Dveře i ve dne otvírám jedině s flintou v ruce, natož v noci. Otevřel jsem jen špehýrku a ze tmy se ozvalo:

„No to je dost. Jak dlouho tu budu čekat? Otevři, já jsem bratr vaší paní.“

Poznal jsem ho, ale on mne ne. Až když vešel do vstupní haly. Zůstal na mne civět, jako by viděl ducha.

„Co tu sakra děláš?!“ vyhrkl.

„Poslal mne sem pan Albert, abych…“

„A to ti mám věřit? Tohle si ještě vyřídíme, to je dům mé sestry a tady nemáš co dělat. Hned teď se seber a už ať jsi pryč.“

„Totéž bych mohl říct já. Toto je dům mého pána a já ho mám hlídat. Mám doporučující dopis, na rozdíl od někoho, a taky doklady. Zítra spolu půjdeme na četnickou stanici a uvidíme. Mimo to, nechám hned ráno zatelefonovat panu Albertovi, jestli je s vaší přítomností srozuměn.“

Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak se tvářil. Myslím, že dobře ví, kdo ho tehdy u staré ohrady zbil. Nakonec tu zůstal, nemohl jsem ho jen tak vykopnout, i když jsem měl velkou chuť. Pro jistotu jsem ale zašel za notářem a postaral jsem se, aby zabránil tomu, kdyby chtěl Hans dům zastavit, nebo, nedej Bože, prodat. Nevěřím tomu darebákovi ani pozdravení a myslím, že až tu nebudu, mohlo by ho napadnout ledacos.

***

Cestou domů jsem si připadal, že jdu proti proudu. Tisíce uprchlíků se valily na západ a já chtěl do Československa. To, že je mír, neznamená, že je bezpečno. Raději obětuju peníze a jedu vlakem. Často tu prochází četníci, je tu přece jenom o trochu bezpečněji. Přesto nemám odvahu zavřít oči ani na minutu. V lepším případě bych mohl přijít o peníze a o doklady. V horším o život.

Než jsem se dostal domů, ani nevím, kolikrát mne kontrolovali. Nejmíň třikrát telefonovali na četnickou stanici k nám a na zámek.

„Co jste dělal ve Švýcarsku?“

„Pracoval. Tady je adresa, tady číslo telefonní linky.“

„A co chcete tedy zde?“

„Nic. Vracím se domů.“

Taková odpověď se jim nezdála. Minulý týden jsem dokonce skončil v cele. Když jsem žádal potvrzení na odebrané doklady a peníze, jen se mi vysmáli.

„Koukni na ten židovskej kontrfej. Bůh ví, odkud jde a co má za lubem, i když nosí na krku křížek. Beztak ho někde šlohnul,“ slyšel jsem ještě, když mne vedli do cely.

Naštěstí Albert vytušil, že tady jenom telefonát stačit nebude, a přijel. Nemohli zapřít, že mne tam mají, ale aspoň zapřeli, že jsem měl peníze. Mé slovo proti jejich. Popravdě mne víc mrzel ten křížek než ty peníze. No, aspoň mám doklady.

***

Divná doba. Hodně divná doba. Lidé, kteří za války ochotně spolupracovali s Němci, teď ještě ochotněji přisluhují novému režimu. Všichni se bojí všech, a tak nikdo nic neříká.

Aspoň se ozval Marco. Našli doktora a celou válku byli s ním. V lazaretu se potkali s australským vojákem, „se kterým si velmi rozumí“ a rádi by jeli do Austrálie a zkusili štěstí na jeho farmě. Ví, že jsou mi dlužni ty peníze a kam mi je mají poslat?

Obratem jsem jim napsal, že mají jet a peníze ať použijí pro sebe.

***

Zítra odjíždíme na Vánoce do Švýcar. Netuším, jestli se i vrátíme. Ale myslím, že ne. Nebo aspoň ne hned. Slyšel jsem Alberta telefonovat do banky a do jeho domu, že mají všechno připravit na delší pobyt.

Co mne se týká, je mi jedno, kde budu, když tam budu mít po boku Alberta. Ostatně, věřím tomu, že on to cítí stejně. Ale možná, že se sem přece jednou vrátíme. Tak jako skončila válka, tak se snad dá do pořádku tahle podivná doba. Zítra se zase vyhoupnu na svého koně a pojedu. Benzín je na příděl, takže v autě pojede jenom milostivá paní a děti s chůvou. Všechno ostatní vlakem.

Vlastně se na tu cestu těším. Za měsíc a půl budou Vánoce.

***

A to bylo všechno. Podle toho, co věděl, odjel prastrýc do Švýcarska před Vánoci roku 1947. Jeho pánovi zřejmě někdo dobře poradil.

Ron se přesunul na postel a usnul.

Lukáš taky ležel, ale spát nemohl.

Když se druhý den ráno potkali, první, na co se Lukáš zeptal, bylo, jak si početl.

„No, jen tak narychlo, vlastně jenom to, co mělo tu značku. Ale určitě si to přečtu celé. Spíš mě zarazilo, že to tu nechal.“

„Asi opravdu věřil tomu, že se vrátí. Nevím, jak žili v tom Švýcarsku, ale v zámku to asi nebylo?“ zeptal se Lukáš.

„Myslím, že špatně ne. Co jsem viděl fotky, měli vilu. Mimo to, jestli si opravdu byli bližší než zdrávo, bylo jim líp tam. Navíc se Albert rozvedl, takže jim nikdo pod peřinu nekoukal.“

„Proč říkáš „než zdrávo“? Co je na tom špatného?“ zazubil se Lukáš.

„Nic. Ale smiř se s tím, že nemám zájem.“

„To bude těžké. Odpoledne jedu do města. Pokud se nebojíš ke mně sednout do auta, můžeme vyrazit na nákupy.“

Ron se rozpačitě podrbal ve vlasech.

„Upřímně, víc mě znepokojuje ten flastr na oku, než že místo na šaltrpáku budeš sahat na mé koleno.“

„Můžeš řídit, jestli chceš,“ nabídl mu Lukáš.

„Pokud nemáš něco moc staromódního…“

Lukáš ukázal na jedno z aut na parkovišti.

„Tak to jo, pán má vkus. To je fakt tvoje?“

„Ale čerta, to je služební.“

***

Cestou z města Ron nenápadně nadhodil:

„Jsi můj nejmladší vedoucí, co jsem kdy měl.“

„A první teplej?“

„To taky.“

„Jestli chceš, můžu ti nechat dát na pokoj lednici. Ať nemusíš chodit až na druhý konec chodby kvůli každému hrnku mlíka,“ nabídl Lukáš, aby hovor nevázl.

„To by bylo super. Ale to nabízíš každýmu, nebo si děláš u mne oko?“

„Každýmu, kdo je ochoten si připlatit padesátikorunu.“

Chvíli jeli mlčky, když Rona napadlo:

„Na co jsi kupoval tolik konzerv a granulí, když tu není pes?“

„V noci chodím krmit ježky. Na kafe tě nezvu, ať nemusíš vymýšlet, na co se vymluvit. Ale jestli se chceš kouknout na ježky, tak po setmění u těch hustých keřů.“

„Teda, už mi slibovali ledacos, ale ježka ještě nikdo.“

„Jo? No to mě zajímá. A co ti slibovali?“ zajímal se Lukáš.

„Ale nic, zapomeň na to.“

„Kuř, kuř, dostanu tě k filmu, něco takovýho?“

Ron se na Lukáše rychle otočil.

„Jak jsi na něco takového přišel?“

„Hele, takovej hezkej kluk jako ty musí tímhle zákonitě projít. Teda až na tu hlášku o filmu. Když jsem ještě vypadal jako člověk, taky mi známej nabídl, že by mě dostal do komparzu jednoho filmu. Dělal tam poradce přes dobový nábytek.“

„Co blbneš, prosím tě? Copak teď nevypadáš jako člověk?“

„Teď ti to ukazovat nebudu, abysme neskončili ve škarpě. Až zaparkujem, tak se připomeň.“

Ale Ron se nepřipomněl. Popravdě, z toho jak šel Lukáš rovnou na věc, byl dost rozpačitý. A byl si jistý, že nemá potřebu být s ním víc než v rozumných mezích. I když jinak proti němu nic neměl.

VŮNĚ GRANKA

Když na něj večer Lukáš zaklepal, napadlo Rona, že jsou vlastně v zámku sami. Sekretářky odešly, obě průvodkyně taky. Studenti a prázdninoví brigádníci přijedou až příští týden. Vzal si hrnek horkého pití, jako by to mohlo odradit Lukášovy touhy a šel s ním na zadní dvorek. Tam se díval, jak plní misky a sedá si k němu do stínu.

„Třeba nepřijdou, když je tu někdo cizí?“ zeptal se.

„Neboj se, jsou zvyklí, že tu mají krmení, přijdou,“ byl si jistý Lukáš.

Seděli pak tiše a dívali se na ježky, kteří lidi zcela ignorovali a mlaskali a funěli u misek. A najednou bylo ticho, bodlináči zmizeli.

Lukáš přišel bez flastru a Ron si uvědomil, jak se mu okolí oka leskne nánosem mastičky. Když se usmál, přizpůsobila se tomu beze zbytku jen polovina obličeje. Ta druhá se usmála o poznání míň a víčko na oku se ani nepohnulo. Nemohl si pomoct, ten pohled mu nedělal dobře. A když si Lukáš během pěti minut asi patnáctkrát na oko sáhl, pleskl ho po ruce.

„Ježiš, nech toho. Když si tam budeš furt sahat, tak si tam zatáhneš infekci. Co s tím vlastně máš?“

„Ale… vlastně nic. Uvnitř něco rostlo, co tam nepatřilo, musel jsem na operaci a povedlo se jim poškodit mi nějaký nerv. Ale jinak dobrý.“

Lukáš nedokázal říct, že dobrý to není ani náhodou, a Ron si pomyslel, že se to asi moc nepovedlo, ale držel pusu.

Seděli pak do noci na sedačce a povídali si. Nešlo přehlédnout, že Lukášovo péro má dobrou vůli vykouknout z boxerek a vydat se do světa na zkušenou, ale Ron se tvářil, že si toho nevšiml.

Když na něj druhý den v podvečer Lukáš pískl pod oknem, odložil Leopoldův deník a seběhl zadním vchodem na dvorek. Ne snad, že by nikdy neviděl ježka, ale na povídání s Lukášem měl docela náladu. Přes den v podstatě neměli důvod spolu moc mluvit. Navíc mu Lukáš dnes přišel jakýsi jiný, než jak ho znal.

Ještě ani pořádně neseděl, když se Lukáš plnící misky, najednou zeptal: „My jsme tvoje minimálně čtvrtý místo. Cože se tak stěhuješ?“

No a je to tady… pomyslel si Ron.

„Nějaký osobní problémy, pokud to nevadí, raději bych to zatím nerozebíral.“

„Raději to rozeber. Přišel mi dnes velmi zajímavý dopis. A doporučující teda zrovna nebyl. Ty musíš někomu slušně ležet v žaludku.“

Ron cítil, jak mu v krku roste knedlík. Měl co dělat, aby potlačil slzy. Copak mu ten šmejd nedá pokoj? Už po sté proklel den, kdy přijal pozvání toho zmetka…

„Můžeš, a nemusíš mi věřit, že nic z toho anonymu se nestalo.“

„Velmi zajímavé čtení. Svádění a vydírání, prostituce a porno. Kdy jsi to prosím tě stihnul?“

„To svádění a vydírání teda proběhlo, akorát, že jsem nebyl v té aktivní roli. A to ostatní je blbost, věř si, čemu chceš.“

„Mě by spíš zajímalo, jak ten někdo vždycky tak rychle vyčmuchá, kde ses nechal zaměstnat. Přišlo to z Prahy, ale to nic neznamená.“

„Já dokonce na sto procent vím, kdo to poslal, i když dokázat mu to pochopitelně nemám jak.“

„Tak třeba s tím teď přestane, když zjistí, že neuspěl. Spíš bych rád věděl, o co mu jde?“

„Ty mě nevyhodíš?“

„Fakt vypadám jako kretén? Akorát mě mrzí, že jsem to četl už teď. Mohl počkat tak půl roku.“

„Počkat? A na co?“

„Jak teď budu vědět, že u tebe začínám bodovat, a ne, že si jenom u mě žehlíš profil?“

Koukl se na Rona a čekal, co uslyší.

A uslyšel:

„Přestaň si hrabat na to oko. Jsi horší než moje malá ségra s ekzémem.“

Nebylo to sice to, co by slyšet chtěl, ale aspoň to nebylo jasné ne.

***

Ron ani nevěděl jak, a lidé v zámku je jaksi automaticky začali považovat za šťastný páreček. Trochu byl za to na Lukáše nabručený a všem rovnou říkal, že to není pravda. Ale skoro vždycky slyšel něco v tom smyslu, že na tom přece nic není a že je to jenom jejich věc.

„Já nikomu nic takovýho neřekl. Asi se k sobě fakt hodíme,“ smál se Lukáš, když mu to vyčetl.

„To jdeš vždycky rovnou na solar?“ zeptal se Ron.

„Ne, nikdy. Ale teď, když mi tě osud naservíroval až skoro do postele…,“ smál se Lukáš.

„Co je v domě, není pro mě, to neznáš?“

„Koukni, tvůj strejda zjevně opracovával pána domu, tak…“

„A ty ho hodláš následovat?“

„Ani ne. Ale kdybys měl zájem, následovat jeho kroky ty, klidně budu dělat milostpána.“

„Jak slyším milostpán, vybaví se mi Trautenberk. Ten teda moc vášní nevyvolával.“

„Než… jsem šel na tu operaci, měl jsem přítele. Myslel jsem, že na celý život. Myslel jsem blbě. Je mi jasný, že…“

„Co sakra čekáš? Charitativní akci?“ zeptal se Ron podrážděně. Tady týpek si potřebuje zapíchat a on mu má asistovat? Sakra, kdyby tu práci nepotřeboval, nejraději by se posunul. Možná škoda, že ho nevykopl, jako to udělali ti ostatní.

A vůbec, ale ani trochu, se mu nechtělo někomu podržet jenom ze soucitu.

Pár dní se jeden druhému trochu vyhýbali, ale mezi tím přijeli studenti. Najednou bylo všude okolo plno lidí, ježky chodilo krmit tolik zájemců, že se museli nakonec domluvit, aby jich tam nebývalo víc jak tři.

Když v pondělí veškerá omladina vyrazila do asi hodinu vzdáleného lázeňského města, natáhl se Ron na postel a doslova si užíval to ticho. Uvařil si granko, vzal si knížku a mínil tak strávit podstatnou část dne.

Zaklepání na dveře ho nemile vyrušilo. O to nemileji, že tušil, kdo to klepe.

Otevřel, ale ani se nepokusil předstírat, že ho návštěva nějak zvlášť těší.

„Ahoj, nezajedeme na oběd?“

„Ani ne, díky.“

„Tak promiň, jen jsem myslel, že bysme se třeba někde najedli a chvilku poseděli.“

Neměl svůj věčný flastr a Ron si v denním světle ještě víc uvědomil, jak podivně Lukáš vypadá. Když se teď usmál jen trochu, zvedl se mu jen jeden koutek pusy, druhý zůstal rovný. Jako by se usmála jen jedna polovina tváře a druhá zůstala smutná. Sakra, mám já tohle zapotřebí, utěšovat někoho… napadlo Rona.

„A co kdybys někam brnknul a objednal nám pizzu?“ vyhrkl, protože měl nepříjemný pocit jako vždycky, když musel někoho odmítnout.

Lukáš se na něj podíval a Ron ucítil, jak se mu zhoupl žaludek. Zvedlo se k němu jen jedno oko. To zdravé. To druhé se dívalo dál přímo před sebe. Nebyl to hezký pohled. Ani trochu.

„Jasně. Jakou chceš?“

„Kuřecí. Místo papriky špenát. Dvojitý.“

„Tak fajn. Jak to přivezou, tak tě prozvoním.“

To budeš hodný. Do té doby se mi snad ta přílivová vlna v žaludku usadí, pomyslel si Ron.

Ale když pak přišel k Lukášovi, ten už měl zase oko zakryté bílým čtvercem a vypadal tak jako jindy. Ronovi se ulevilo, na tenhle pohled byl už prostě zvyklý. A nakonec byl rád, že sem šel. Sice si povídali i o deníku, o tom, že najít v té době někoho, s kým mohl mít člověk vztah, ne jen občasný sex, se rovnalo malému zázraku, ale jinak mluvili většinou o práci.

„Dáš si něco na pití? Teda mám jen čaj a džus. Kafe vím, že nepiješ.“

„Granko asi nemáš?“

„Mám.“

Lukáš stál zády k němu a ani za živý svět by se teď neotočil. Nechtěl vědět, jestli v té otázce třeba nebyla špetka naděje a jestli by teď neviděl zklamání.

„A ty si dáš co? Víno z panského sklepa?“ zeptal se Ron.

Lukáš se otočil a podíval se na Rona. Ten vypadal, že je v pohodě a usmíval se. Krásně se usmíval… Lukášovo tělo zareagovalo dřív, než tomu mohl nějak zabránit.

„Děláš si, kurva, prdel?“

Ron vypadal ale spíš pobaveně než naštvaně.

„Promiň… Je to už dlouho. Takhle jsem to nechtěl. Říkal jsem si, že si nalejem, oba se trochu uvolníme a pak třeba…“

„Doufal jsi, že mě opiješ a pak se na mě vrhneš? Obávám se, že takhle to nefunguje.“

„To ani ne. Spíš jsem doufal, že se vrhneš ty na mě.“

Ron si uvědomil, že tohle ho vlastně ani nenapadlo. Tak nějak podvědomě očekával, že Lukáš hodlá být tím aktivnějším. Z jeho chování to aspoň tak cítil.

„Co to děláš?!“

Ani na Bílou paní by Ron nezíral tak vyděšeně jako na Lukáše, který si přes hlavu stáhl triko a zjevně totéž hodlal udělat s boxerkami.

Nevstal ale dost rychle. Nahý Lukáš už stál před ním.

„Promiň, brácho, ale tohle nemá budoucnost, fakt ne…“

„Jo, já vím. Vím, že…, ale než se to stane, tak… Nikdy jsem nevěřil na řeči o lásce na první pohled, ale když jsem tě viděl, byl jsem hotovej.“

„Jenomže ty doufáš v lásku na první zásun, nebo tak něco. Ale takhle to já nemám.“

Ron Lukáše mírně odstrčil a vyskočil na nohy. Ale místo toho, aby udělal to, co chtěl, jen stál a zíral. Koukat do omrzení na porno je jedna věc a mít před sebou živého kluka, je věc druhá. Lukášovi bylo minimálně okolo pětatřiceti, ale tělo měl jak antická socha. Proč ho antické sochy mají vždycky malého…, napadlo Rona.

V Lukášově chvějící se ruce se zaleskl obal kondomu.

Zem se sice nezachvěla, ale tělesně to bylo skvěle úlevné. A podruhé to bylo ještě lepší.

„Co je?“ zeptal se Ron, když viděl, že Lukáš chce něco říct, ale vždycky si to rozmyslí.

„Na pozdější reklamace nebude brán zřetel,“ dodal, aby nějak odlehčil situaci.

A Lukáš si pomyslel, že než to praskne, a ono to určitě praskne, urve si kousek štěstí. Bude mít tohohle krásného kluka a bude ho mít jen pro sebe.

Rona občas napadlo, že Lukáš je jak vyměněný. Když už nepotřeboval většinu své energie vkládat do mírného, ale vytrvalého nadbíhání, vložil ji do milování. Občas měl pocit, že se s ním Lukáš miluje…, nenapadlo ho jiné slovo než vděčně… Cokoliv si vymyslel nebo chtěl zkusit, Lukáš se ochotně poddal a Ron jen doufal, že jejich postel vydrží víc než ta, na které dováděla Marie Terezie. Uvědomil si, že je mu s Lukášem vlastně velice dobře.

Stýkali se většinou s lidmi pracujícími v zámku a ti jejich vztah nijak zvlášť neřešili. Ale oni ani neměli potřebu to vytrubovat. Ron byl beztak celé dny zahrabaný mezi papíry, a pokud už spolu během dne mluvili, téměř vždy to bylo o práci. Lukáš se prostě přizpůsobil a své projevy přízně si nechával na doma. Ron byl ze začátku rozpačitý z toho, jak parťák okolo něj rotuje, ale pak si řekl, že to tak má asi hozené, a pomaličku si na ten servis začal zvykat. Jediné, co nechápal, proč se Lukáš zamyká v koupelně.

„Co blbneš, prosím tě? Spíš nahatej, u stolu sedíš nahatej, chodíš tu jen tak a v koupelně se zamkneš?“

„No jo, já vím, že jsem divnej.“

A zase ten rozpačitý úsměv. Nemohl si pomoct, v tom úsměvu bylo cosi smutného.

Nevěděl, že Lukáš se dvacetkrát denně chystá svěřit a nikdy k tomu nenajde odvahu. Tušil, že tím dnem to všechno krásné skončí, a on se toho dne bál tak jako ještě nikdy ničeho. Dokonce ani TEHDY se nebál tak jako teď toho, že Ron sbalí kufr a odejde. Nebyl to jeho první partner, ale bylo to poprvé, co měl konečně pocit, že teď je to ono. Když Ron překonal první rozpaky, prostě si ten vztah začal užívat. Neměl ve zvyku nosit mu snad kytky nebo dávat dárečky. Ale měl ve zvyku hodit ho hned po příchodu z práce na letiště a dát mu pořádně do těla. Někdy byl moc rychlý a dost to bolelo, ale Lukáš cítil vděk i za tu bolest.

A ráno se budil vůní kávy promíchanou vůní granka.

„Kdybych vypil denně litr teplýho mlíka, tak se můžu rovnou odstěhovat na pány a podat si tam žádost o azyl,“ zašklebil se jednou ráno na Rona.

„Já denně vypiju dva litry a nedělá mi to nic. Pamatuj, že organismus se nesmí rozmazlovat. Ale jednou jsem snědl snad půlku melounu, a protože jsem nemínil jít ze svého pokoje dál než do kuchyně, tak jsem to v pohodě tím grankem zalil. Asi za deset minut volala máma, že v Kauflandu mají čerstvé ryby, tak ať vezmu ségru do auta a jedu. Tak já, že jo. Koupil jsem ryby, nějakou pitomost malé a vydal jsem se k pokladně. A najednou jsem doslova cítil, jak v mém břiše probíhá palácová revoluce. Že to domů ve zdraví nedovezu, to mi bylo okamžitě jasný. Vozík jsem nechal tam, kde stál, prošel jsem přes info s tím, že na wecko musí prcek a…  co sakra mám udělat s tříletým děckem?! V břiše už probíhalo vraždění neviňátek, nebyl čas se vracet na info a poprosit o hlídání. Popadl jsem ségru do náručí, vlítnul na hajzlíky a zapadl do první kabinky. Klidně ti řeknu, že být to o metr dál, tak jsem to nedal… A víš, co bylo možná horší, než ten břichabol? Že ségra si celou tu dobu zpívala Baby shark, mama shark… Od té doby tu písničku nesnáším.“

„Kolik je jí teď?“

„Deset. Tříská s ní puberta.“

„V deseti?“

„No co, dnes jde všechno rychleji. Koukni, já vím, že se nenápadně ptáš, kdy ji uvidíš. Moje máti je z toho, co bylo na škole, špatná ještě teď. Musím jí dát chvilku času, chápeš?“

Lukáš hlavně chápal, že Ron si asi ještě není jistý. A tak se aspoň zeptal:

„Co se tehdy vlastně stalo?“

„No co, byl to krásnej chlap, takovýho hned tak nevidíš. A chytrej, měl přehled snad o všem. A samo sebou, že co se historie týká, tak brilantní vědomosti. No a já byl nejdřív u vytržení z těch vědomostí, ale hned po tom z něj. Když naznačil, že by měl zájem, v podstatě jsem mu vlezl do postele. Ze začátku víceméně dobrý, ale pak mi pomalu začalo docházet, že něco je špatně. Jak v posteli, tak ve vztahu. Pak za mnou přišel kluk z nižšího ročníku, že by potřeboval s něčím pomoct. Myslel jsem, že okolo školy, tak jsem řekl, že jasně. No a on se mi v podstatě hned za dveřma rozbrečel, že ho profesor vydírá. Buď mu dá a on přimhouří oko, nebo mu nedá a on ho potopí. Nevěřil jsem mu. Šel jsem za svým…, no tehdy ještě přítelem, a rovnou se zeptal, jestli je to pravda. Vysmál se mi. Co je na tom prý špatného? Kluci mu to údajně sami nabízejí.

,Ale tenhle zjevně ne! Nemám pocit, že by byl teplej.′

,Jasně, že není. O to je to lepší.′“

Lukáš tiše hvízdl.

„No a je ti jasný, jak to dopadlo. Já ho napráskal, a když už to jednou bylo venku, ukázalo se, že si tím prošlo pár studentů. Samo sebou, že se to řešilo veřejně, můžeš si myslet, jakou měla máma radost.“

„No jo, rodiče to s náma občas mají těžký. Mě otec vyhodil z domu, ani jsem si nestačil vzít věci. Dávali jsme si s bráchou pak rande v parku jak párek úchylů a on mi postupně nosil moje oblečení a knížky.“

Ron se k němu obrátil na bok a něžně ho pohladil po tváři.

„Po prázdninách to mámě opatrně naservíruju a pak tam zajedeme. Asi bude ze začátku trochu odtažitá, ale jinak je fajn, však uvidíš.“

A šli do práce.

Celý den bylo dusno a večer byli tak akorát zralí pod sprchu a pak rovnou první třídou do Lůžkovic. Padli vedle sebe a prakticky hned usnuli. Jen Lukáš si umiňoval, že za chvilku vstane, ale nevstal…

Ron se probudil, protože se mu zdálo, že ho rytíř, který stál na chodbě, píchá do boku kopím. Rytíř byl sen, ale něco tvrdého ho opravdu tlačilo. Sáhl pod sebe a vylovil hopík. Jeho sestra tyhle nesmysly milovala. Od průsvitných po duhové až po ty, ve kterých bylo zvířátko. Měla jich velkou asi pěti litrovou PET láhev a s oblibou se v kuchyni postavila na stůl, celou ji vysypala a smála se, jak to všude okolo ní skáče.

Na co dospělej chlap má takovouhle pitomou hračku v posteli…, pomyslel si Ron a hopík hodil na kobereček u postele. Vypadal jako lidské oko. Nepříjemně realisticky na něj mrkal z hustého koberečku. Ron nemohl od hračky odtrhnout pohled…

Obrátil se k Lukášovi. Ten spal. Jak byl zpocený, odlepil se mu bílý čtverec, držel jen na jednom spodním rožku a visel dolů.

Ron ho poklepal po rameni. Lukáš se usmál a otevřel oči. Jedno oko. Místo druhého byl jen prázdný důlek… Jediný pohled na zděšeného Rona mu stačil. Rychle si zakryl tvář rukou, ale věděl, že je po všem.

Nenašel odvahu za Ronem jít, protože až sem slyšel, jak dáví u umývadla. Když pak bouchly dveře od bytu, jen se schoulil a plakal. Plakal víc, než když mu tehdy v nemocnici řekli, že se bohužel nedalo nic jiného dělat, plakal víc, než když ho opustil přítel se slovy, že teď s ním nemůže ani mezi lidi.

V duchu sám sobě připomněl, že přece od samého začátku věděl, jak to dopadne. Ale moc mu to nepomohlo. Když vstával, první, co uviděl, byla protéza pomrkávající z koberečku. V prvním návalu zlosti a lítosti ji chtěl vyhodit oknem. Ale jinou neměl, tak to neudělal.

Dnes je pondělí, chtěli jet do města, no tak to už nic. Aspoň ho nikdo neuvidí, do zítřka se dá trochu dohromady. To zas bude drbů, už se těšil…

Sbalil všechno, o čem věděl, že je Ronovo, aby mu to maximálně usnadnil. Pak otevřel Ronovu oblíbenou knížku a vzal si fotku, kterou používal jako záložku. Byl na ní s tehdy asi čtyřletou sestrou. Držel ji na lokti a oba se smáli. Doslova z nich zářilo štěstí. Tu fotku si Lukáš vzal, to jediné mu zůstane, ale aspoň něco.

Věděl, že ježci na zadní dvorek přes den nepřijdou, ale on potřeboval nějakou výmluvu, proč tam jde. Jediný pohled do Ronova okna mu řekl, že není doma. V tom parnu by ho nenechal zavřené.

Odpoledne už to nevydržel a poslal mu zprávu na mobil.

„Promiň, jen jestli jsi v pořádku?“

Odpověď přišla skoro okamžitě.

„Proč jsi mi to sakra neřekl?“

Lukáš bezděky trhl rameny. No proč asi, že jo…

„Asi proto, že jsem zbabělý.“

Teď už se odpovědi nedočkal.

Ani nevěděl, jak v poledne usnul. Hlava ho bolela jak střep, tak si na chvilku lehl. První, co po probuzení začal vnímat, byla vůně granka. Dokonce si uvědomil, že se mu o ní zdálo. Moc tuhle přeslazenou věc nemusel ani normálně, ale věděl, že teď už se toho nenapije nikdy. I když tu vůni bude mít už navždy spojenou s Ronem. Šel se opláchnout a uvědomil si, že má hlad. Zauvažoval, co má v lednici. Asi nic moc, protože teprve měli jet na nákup. No nic, jak se trochu ochladí, zajede do města. Prozatím si něco vyhrabe, v mrazáku jsou snad ještě nějaké rohlíky.

Otevřel dveře do kuchyně a zůstal stát s jednou nohou ve vzduchu jako lovecký pes. Za stolem seděl Ron a pil granko, které vonělo na celý byt.

Lukáš věděl, že na tenhle pohled nechce zapomenout.

„Nechtěl jsem tě budit,“ řekl Ron.

„Přišel sis pro věci?“

I když se snažil, slyšel, jak se mu chvěje hlas. Sevřel rty, protože se bál, že to nedá.

„Přišel jsem se omluvit.“

„To je dobrý. Já vím, že to musel být šok.“

„No, upřímně řečeno, byl.“

Ron vstal od stolu a z velké tašky s nákupem vytáhl svazek mrkve.

„Vlastně ani nevím, jestli máš rád kytky. Tak jsem ti na usmířenou koupil tohle.“

„Děkuju.“

Stáli a mlčeli. Granko chladlo a mrkev vadla. Venku se začalo šeřit.

„Volal jsem domů,“ řekl Ron.

Lukáš jen přikývl.

„V sobotu nás čekají.“